ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.115.2009:55
sp. zn. 7 Afs 115/2009 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: BS DEALER,
a. s., se sídlem Motel GOLF START, Dostihová 520, Slušovice, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2009, č. j. 31 Ca 147/2008 – 29,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2009, č. j. 31 Ca 147/2008 – 29,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 2009, č. j. 31 Ca 147/2008 - 29, odmítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“), kterou se tento domáhal mimo jiné i zrušení
rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 23 . 6. 2008,
č. j. 10922/08-1500-703692, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního
úřadu ve Zlíně ze dne 14. 1. 2008, č. j. 6648/08/303913/6126, jímž bylo jako o nedůvodné
rozhodnuto o námitce promlčení práv vybrat a vymáhat nedoplatek na dani z přidané hodnoty –
daňové penále ve výši 77 667 Kč. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že v žalobě
stěžovatel pouze rekapituloval stav věci a uvedl, že všechna zřízená zástavní práva byla
neoprávněná, neboť jeho přeplatek zvysoka převyšoval nedoplatky, a postup správce daně
byl proto nezákonný. Tyto námitky však směřují pouze proti rozhodnutím o zřízení zástavního
práva, o nichž jsou vedena na základě usnesení Kr ajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 31 Ca 114/2008 - 44, samostatná řízení. V projednávané věci je přezkoumávaným
rozhodnutím pouze rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2008, č. j. 10922/08-1500-703692,
o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o nedůvodnosti námitky promlčení, přičemž ve vztahu
k tomuto rozhodnutí stěžovatel neuvedl žádné žalobní body, z nichž by bylo patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
V žalobě netvrdil, že by při vydávání napadeného rozhodnutí či předcházejícího prvostupňového
rozhodnutí došlo k jakémukoliv pochybení. Podle ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. může žalobce
rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body
jen ve lhůtě pro podání žaloby. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, www.nssoud.cz), ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá
povinnost uvést v žalobě konkrétní, tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci
individualizovaná, skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací,
z nichž plyne, z jakých důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo
nicotné. Líčení skutkových okolností přitom nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých
„obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela
jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů
či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Pokud pak jde o možnost doplnění žalobního
bodu, k této otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 (www.nssoud.cz), podle něhož, pokud žaloba žádný žalobní
bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínky řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání
žaloby, jak vyplývá z ust. §71 odst. 2 s. ř. s. Soudu přitom není dána zákonná povinnost
v takovém případě vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť
takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž
zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován. V dané věci žaloba
postrádala vylíčení jakýchkoliv individualizovaných skutkových okolností a jakoukoliv právní
argumentaci, z níž by vyplývalo, z jakých důvodů považuje stěžovatel napadené rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné. Krajský soud měl proto vzhledem k citované judikatuře Nejvyššího
správního soudu za to, že žaloba postrádá řádný žalobní bod, přičemž tento nedostatek
je neodstranitelný. Lhůta pro odstranění této vady žaloby totiž podle ust. §71 odst. 2 s. ř. s. a §72
odst. 1 s. ř. s. uplynula dne 25. 8. 2008, neboť stěžovateli bylo napadené rozhodnutí doručeno
dne 25. 6. 2008. Proto uvedený nedostatek žaloby nemohl být odstraněn podáním stěžovatele
ze dne 16. 1. 2009.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
v níž uvedl, že krajskému soudu byla doručena žaloba pro neoprávněné zřízení zástavních práv
a zrušení rozhodnutí finančního ředitelství. Krajský soud žalobu rozdělil na 11 samostatných
žalob, čímž se stala nesrozumitelná pro stěžovatele, finanční ředitelství, finanční úřad a i pro
soud. Krajský soud např. zaslal vyjádření finančního ředitelství k žalobě pod
sp. zn. 31 Ca 147/2008 pod hlavičkou jednání ke sp. zn. 31 Ca 148/2007, čímž došlo k zaslání
vyjádření k jednomu číslu dvakrát a k druhému ani jednou. Jednotlivé žaloby byly vytrženy
z kontextu, nenavazovaly na sebe a krajský soud zřejmě kopíroval veškeré dokumenty
k jednotlivým žalobám, neboť jedině tak mohly dávat ucele ný přehled. V důsledku toho
tak nesprávně posoudil absenci žalobního bodu, neboť tento byl uveden v původní žalobě
a postrádá smysl v samostatném řízení. Krajský soud měl řízení přerušit do rozhodnutí ve věci
vedené pod sp. zn. 31 Ca 114/2008 nebo dílčích žalob o zániku zástavních práv. V doplnění
kasační stížnosti stěžovatel zrekapituloval genezi případu a uve dl, že je z ní zcela zřejmé,
že v žalobě pod sp. zn. 31 Ca 114/2008 byly uvedeny všechny skutečnosti vedoucí k odůvodnění
žalobního bodu, který se v nynější žalobě týká odvolání proti úhradě uvedeného penále
z roku 1995 a její souběžné vazby na celou kauzu, neboť vyloučením žalob k samostatnému
projednání se tato vazba vytrácí. Po vyloučení mělo být říz ení ve věci sp. zn. 31 Ca 147/2008
pozastaveno do doby, než krajský soud rozhodne o určení vzniku a zániku zástavního práva,
neboť je to zcela podstatná část žaloby. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že směřuje-li kasační stížnost
proti usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba, přísluší Nejvyššímu správnímu
soudu toliko přezkoumat, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, aniž by se zabýval
věcí meritorně. Na místě je tedy pouze důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. tvrzená
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Námitky týkající se kopírování dokumentů soudem
či přerušení řízení do rozhodnutí ve věci kompletní žaloby nebo dílčích žalob nepřísluší
Nejvyššímu správnímu soudu v tomto řízení posuzovat. Bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel
výslovně neuvedl, jaký je důvod podání jeho ka sační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 s. ř. s., lze
dospět k závěru, že namítá i nezákonnost rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu. Proto
se finanční ředitelství vyjadřuje pouze k relevantnímu důvodu kasační stížnosti podle písm. e)
citovaného ustanovení. Podle jeho názoru nic nenasvědčuje tomu, že vyloučením žaloby proti
rozhodnutí ze dne 23. 6. 2008, č. j. 10922/08-1500-703692, došlo k jejímu vytržení z kontextu
a stala se nesrozumitelnou. Jejím předmětem je rozhodnutí o odvolání týkající se posouzení
námitky promlčení práva vybrat a vymáhat nedoplatek na dani z přidané hodnoty. Vyloučení
k samostatnému řízení bylo proto zcela na místě. Tvrzení stěžovatele, že krajský soud nesprávně
posoudil absenci žalobního bodu, neboť tento byl uveden v původní žalobě, neodpovídá
skutečnosti. Rozdělení žalob nemělo za následek absenci žalobního bodu. Krajský soud posoudil
veškeré žalobní body v žalobě tak, jak ji stěžovatel podal a pak ji zcela správně odmítl na základě
skutečnosti, že postrádala ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalobní bod. Z těchto důvodů
finanční ředitelství navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ust §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám shledal vady uvedené v odst. 3, k nimž musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §37 odst. 3 věta první s. ř. s. musí být z každého podání zřej mé, čeho se týká,
kdo jej činí, proti komu směřuje, co se navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Podle odst. 5
citovaného ustanovení předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo k odstranění
vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno
a v řízení nebude možno po tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání
usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek, o tom musí být podatel ve výzvě
poučen.
Podle ust. §39 odst. 2 s. ř. s. může předseda senátu, směřuje-li žaloba proti více
rozhodnutím, usnesením každé takové rozhodnutí vyloučit k samostatnému projednání, není-li
společné řízení možné nebo vhodné.
Vzhledem k tomu, že se jedná o kasační stížnost ve smyslu ust. §103 od st. 1 písm. e)
s. ř. s., je tato přípustná a v daném stadiu řízení je Nejvyšší správní soud oprávněn posoudit
námitku nesprávného procesního postupu krajského soudu při odmítnutí návrhu, jímž
by případně mohlo dojít ke zkrácení stěžovatele na jeho zákonnýc h právech. Dále s ohledem
na ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je důvodem pro zrušení usnesení o odmítnutí žaloby také vada řízení
před krajským soudem, pokud měla za následek nezákonné odmítnutí žaloby a Nejvyšší správní
soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti, i když ji stěžovatel nenamítal.
Pokud stěžovatel namítal, že žalobní bod, který byl uveden v žalobě, „ztratil smysl
a vytratila se souběžná vazba“ s ostatními napadenými rozhodnutími tím, že krajský soud vyloučil
rozhodnutí finančního ředitelství o odvolání k samostatnému projednání, Nejvyšší správní soud
především odkazuje na svou judikaturu týkající se formulace žalobního bodu a jeho následné
konkretizace. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaném pod č. 835/2006 Sb. NSS a dostupném
na www.nssoud.cz uvedl, že „líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou
charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu
může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných
konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem.“ Poukázal však dále
na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 13. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 236/99,
zveřejněném pod č. 5 ve svazku č. 17 Sb. ÚS, str. 35, podle něhož přístup, jenž by konkrétní
právní argumentaci obsahovou, neobsahující však odkaz na přesně označené ustanovení právního
předpisu, považoval k naplnění zásady dispoziční v řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí
orgánu veřejné správy za nedostatečnou, nutno považovat za přepjatý formalismus, v důsledku
čehož je dotčeno základní právo plynoucí ze ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv
a svobod. Dále v rozsudku ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 – 42, dostupném
na www.nssoud.cz, vyslovil Nejvyšší správní soud právní názor, dle kterého „za žalobní
bod, u něhož je třeba se pokusit o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření
žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento má napadené správní
rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné.“ Dále v rozsudku ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 2 As 69/2008 - 148, dostupném na www.nssoud.cz, zdejší soud uvedl, že „pokud
jde o nezbytnost výzvy k doplnění žalobního bodu, tak Nejvyšší správní soud ve svých
rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní
bod, a zároveň již není objektivně možné, že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby
doplnil, neexistuje zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu
§37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě
dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40,
publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Jestliže, ale žaloba obsahuje alespoň v hrubých rysech
vymezený žalobní bod, není na místě ji odmítat, nýbrž je třeba žalobce podle §37 od st. 5 s. ř. s.
vyzvat k doplnění žalobního bodu, tak aby mohl být soudem přezkoumán (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004, č. j. 2 Azs 105/2004 - 35, nebo ze dne 28. 6. 2007,
č. j. 2 Azs 158/2006 - 85, oba dostupné na www.nssoud.cz).“
Z obsahu žaloby ze dne 8. 8. 2008, zejména z obsahu žalobního petitu vyplývá,
že stěžovatel navrhoval zrušit, mimo dalších rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství,
i rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 23. 6. 2008.
Nejvyšší správní soud se již dříve vyčerpávajícím způsobem zabýval povahou a důsledky
usnesení ve smyslu ust. §39 s. ř. s. a v rozsudku ze dne 28. 2. 2008, č. j. 5 Afs 69/2007 - 64,
dostupném na www.nssoud.cz uvedl, že „zákonodárce nebrání projednání žaloby směřující proti
více správním rozhodnutím v jednom řízení, naopak, takovému vyřízení věci dává obvykle
přednost, což je logické – žalobce zpravidla podává žalobu proti vícero rozhodnutím tehdy,
jsou-li vydána současně či nedlouho po sobě a týkají-li se souvisejících otázek. K tomu,
aby se nevedlo jedno jediné řízení o celé žalobě, však může exist ovat řada důvodů, které
lze jen těžko specifikovat v zákonném textu. Proto zákonodárce připustil, že za určitých
podmínek může být každé z žalobou napadených rozhodnutí vyloučeno k samostatnému
projednání, a to z důvodu nutnosti (společné řízení není z nějakého důvodu možné) nebo
z důvodu vhodnosti (společné řízení sice možné je, ale exis tuje nějaký důvod, pro který
je vhodnější přistoupit k vyloučení napadeného rozhodnutí k samostatnému projednání).
Posouzení, zda je či není společné řízení možné nebo vhodné, je na předsedovi senátu; nesmí
být výrazem libovůle a musí se opírat o logické a racionální důvody. Důležitým zřetelem
pro úvahu o případném vyloučení, avšak nepochybně zřetelem nikoli jediným, je kritérium
rychlosti a hospodárnosti řízení (…) ve své podstatě se jedná o organizační opatření v průběhu
projednávání žaloby. Žádným způsobem se jím nepředjímá rozhodnutí ve věci samé a nedochází
ani ke změně zásadních parametrů dalšího procesního postupu soudu – i nadále žalobu projedná
zákonný soudce, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce, toliko ji projedná po částech
ve vícero oddělených řízeních (…) Bez ohledu na to, zda by žalobou napadená rozhodnutí byla
soudem přezkoumávána společně v jednom řízení, anebo odděleně ve dvou řízeních, je totiž
v každém případě nezbytné posuzovat splnění procesních podmínek pro věcnou projednatelnost
žaloby ve vztahu ke každému z napadených rozhodnutí samostatně. Je tedy nezbytné ve vztahu
ke každému z nich zkoumat samostatně mj., zda se jedná o „rozhodnutí“ ve smyslu legislativní
zkratky v §65 odst. 1 s. ř. s., příp. v dalším kroku, zda žaloba byla podána včasně. Výrok
soudního rozhodnutí o žalobě pak musí rozhodnout o každém z napadených rozhodnutí zvlášť
(jakkoli se to nemusí nezbytně projevit ve formální struktuře výroku – zákonným by tedy jistě
bylo i rozhodnutí, jehož výrok by vyslovil, že se žaloba zamítá, aniž by toto výslovně uvedl
ve vztahu ke každému jednotlivému z napadených správních rozhodnutí; z obsahu výroku
by v takovém případě jednoznačně plynulo, že se žaloba zamítá ve vztahu ke všem jí napadeným
správním rozhodnutím). Znamená to mimo jiné, že pokud by soud dospěl k závěru, že jsou dány
důvody k odmítnutí žaloby ve vztahu k jednomu z napadených rozhodnutí, musela by jeho úvaha
být ve výsledku stejná bez ohledu na to, zda by rozhodoval v rámci společného projednávání celé
žaloby (tj. v rámci společného posuzování všech napadených rozhodnutí), anebo rozhodoval
o každém z napadených rozhodnutí v samostatném řízení.“ Podle názoru vysloveného
v citovaném rozsudku podmínky projednatelnosti žaloby proti rozhodnutí finančního ředitelství
ze dne 23. 6. 2008 musí být splněny jak v případě společného projednání, tak v případě vyloučení
věci k samostatnému projednání. Nemůže tedy nastat situace, kdy by se v důsledku vyloučení
jednoho rozhodnutí k samostatnému projednání „ztratil“ žalobní bod. Proto je námitka
stěžovatele v tomto smyslu nedůvodná.
Nejvyšší správní soud však při přezkumu zákonnosti nap adeného usnesení z úřední
povinnosti shledal vadu řízení před krajským soudem, kte rá měla vliv na jeho zákonnost. Žaloba
stěžovatele by splňovala podmínky projednatelnosti tehdy, pokud by v ní byl uveden alespoň
jediný žalobní bod, z nějž by bylo možno odvodit jeho vztah k napadenému rozhodnutí, tudíž
pokud by v ní alespoň v nejhrubších rysech bylo uvedeno, v čem spatřuje jeho nezákonnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti blíže nespecifikoval, kde se v žalobě žalobní bod nachází,
ani ho blíže nepopsal, pouze poukazoval na věcnou souvislost napadeného rozhodnutí
s rozhodnutími týkajícími se zástavního práva. V žalobě pak mimo jiné uvedl časový přehled
rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství tak, jak na sebe postupně navazovala.
Poukaz na časovou souslednost napadeného rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 23. 6. 2008
s rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 7. 7. 2008, č. j. 11460/08-1500-706611, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí finančního úřadu, jímž byl osvědčen zánik
zástavního práva, by sám o sobě nemohl představovat žalobní bod ani v hrubých rysech.
Stěžovatel však v žalobě v části nazvané „rozpor s právem“ uvedl, v čem spatřuje protiprávnost
navazujících rozhodnutí, zejména rozhodnutí, která se týkají zřízení a následného zrušení
zástavních práv a poukázal na to, že finanční úřad nemohl vydat rozhodnutí o zřízení zástavního
práva právě proto, že jeho přeplatky převyšovaly nedoplatky ode dne 26. 5. 1996. Dále poukázal
na to, že započtením měl zaniknout nárok finančního úřadu z přeplatku ke dni 26. 5. 1996
a že následující kroky finančního úřadu byly protiprávní. Vzhledem k tomu, že zákonným
předpokladem zřízení zástavního práva ve smyslu ust. §72 zákona č. 337/1 992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů je existence daňové pohledávky a jejího příslušenství, je z obsahu žaloby
zřejmé, že stěžovatel namítá neoprávněnost zřízení zástavních práv právě z důvodu neexistence
nedoplatků. Závěr krajského soudu, že žaloba postrádá jakýchkoliv individualizovaných
skutkových okolností a jakoukoliv právní argumentaci, ze které by vyplývala nezákonnost
napadeného rozhodnutí, je tak podle Nejvyššího správního soudu nesprávný. V hrubých rysech
naopak lze z obsahu žaloby dovodit žalobní bod, neboť stěžovatelova tvrzení se týkají
nesprávnosti právního posouzení existence daňového nedoplatku. Vzhledem k tomu,
že předmětem napadeného rozhodnutí ze dne 23. 6. 2008 je řešení otázky práva finančního úřadu
daňový nedoplatek vymáhat, jedná se v případě neprojednatelnosti žalobních námitek stěžovatele
v této fázi řízení o nedostatek odstranitelný. Krajský soud tedy pochybil, pokud v souladu s ust.
§37 odst. 5 s. ř. s. stěžovatele nevyzval ke konkretizaci žalobního bodu, zejména k upřesnění
toho, z jakých skutkových a právních důvodů se stěžovatel domnívá, že napadené rozhodnutí
ze dne 23. 6. 2008, které se vztahuje k otázce existence nároku vymáhat daňovou pohledávku
a její příslušenství, je nezákonné a zejména z jakého důvodu se domnívá, že zanikl „nárok
z přeplatku“ finančního úřadu, jak uvedl v žalobě.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu