ECLI:CZ:NSS:2016:7.AFS.167.2016:39
sp. zn. 7 Afs 167/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: s.e.z.e.m.e., s. r. o.,
se sídlem Holečkova 100/9, Praha 5, zastoupen Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem
Římská 104/14, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17,
Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. 7. 2016, č. j. 3 A 86/2014 – 171,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 5. 2014, č. j. 81238/2013-MZE-14113, Ministerstvo zemědělství
(dále jen „žalovaný“) zamítlo návrh žalobce, aby bylo zrušeno oznámení o ukončení administrace
žalobcem podané žádosti o dotaci ze dne 24. 6. 2013, č. j. SZIF/2013/0223773 (dále jen
„oznámení“), a aby byla Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu (dále jen „SZIF“)
stanovena povinnost vyplatit žalobci dotaci z Programu rozvoje venkova, opatření III.1.3
(Podpora cestovního ruchu), na projekt Ubytovací zařízení SEZ, spočívající ve výstavbě
ubytovacího zařízení s půjčovnou sportovních potřeb a venkovním hřištěm na pozemku
p. č. 1030/67 v k. ú. Harrachov.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Městského soudu v Praze žalobu.
Rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 3 A 86/2014 – 171, městský soud žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že pro závěr, že žalobce nesplňuje
podmínky pro výplatu dotace, není rozhodné, zda tyto skutečnosti existovaly již při uzavírání
dohody o poskytnutí dotace z Programu rozvoje venkova ČR ze dne 14. 12. 2010 (dále jen
„dohoda o poskytnutí dotace“), nebo vznikly až při realizaci předmětné akce. Jakmile je
kontrolou zjištěna skutečnost, která brání vyplacení dotace, musí být přijato také opatření,
aby dotační prostředky nebyly neoprávněně vyplaceny. Pokud regionální odbor při vyřizování
žádosti žalobce o poskytnutí dotace nevyhodnotil projekt žalobce a projekty dalších žadatelů jako
ekonomicky neoddělitelné a nevyhovující Pravidlům, kterými se stanovují podmínky
pro poskytování dotací na projekty Programu rozvoje venkova ČR na období 2007-2013 (dále jen
„Pravidla“), neznamená to samo o sobě, že žalobci může a musí být dotace vyplacena. Podmínky
pro přiznání dotace totiž musí být plněny po celou dobu trvání závazku, tedy i po podpisu
dohody. Účel projektu, kterým je podpora cestovního ruchu v rámci programu rozvoje venkova,
musí být splněn po celou dobu trvání závazku. Jak navíc vyplývá z nařízení Komise (ES)
č. 800/2008 (dále jen „nařízení č. 800/2008“), dotace může být poskytnuta pouze za určitých
podmínek, a to v případě, že je podpora slučitelná se společným trhem. Samotným přiznáním
dotace a podpisem dohody mezi žadatelem a SZIF nedochází k rozhodnutí ve věci, které by
zavazovalo k vyplacení dotace, jak nesprávně v žalobě dovozuje žalobce.
[4] K vlastnické struktuře městský soud odkázal na zjištění žalovaného, že na stejném
pozemku vedle žalobce hodlají uskutečnit stejný záměr i další právnické osoby, které jsou
se žalobcem personálně propojeny (všechny mají totožného společníka). Stěžejním zjištěním
bylo, že všechny osoby vykonávají společnou činnost v zařízení, které se na veřejnost prezentuje
jako jeden celek. Žalovaný vyhodnotil, že projekt žalobce a další projekty personálně propojených
osob na stejném pozemku naplňují ekonomickou neoddělitelnost projektů, jak je definována
v nařízení č. 800/2008. Dohromady tak fakticky tvoří jeden projekt a jeden funkční celek.
[5] Žalovaný správně posoudil všechny projekty na ubytovací a sportovní zařízení
v Harrachově na pozemku p. č. 1030/67 (areál Na Vršku) jako ekonomicky neoddělitelné,
neboť ze zjištění jednoznačně vyplynulo, že jednotliví žadatelé o dotaci chtějí provozovat
ubytovací a sportovní zařízení jako jeden celek. Ačkoli je ubytování zajišťováno v samostatných
budovách, celý areál je koncipován jako jeden komplex se stejným funkčním využitím a také byl
takto prezentován veřejnosti. Žalovaný při hodnocení zjištěných skutečností nerozšířil výklad
nařízení č. 800/2008. Jestliže byly zjištěny a doloženy skutečnosti zmiňované v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, tedy že více subjektů podalo žádost o dotaci v rámci opatření III 1.3 –
podpora cestovního ruchu a projekty v těchto žádostech uvedené spolu souvisí tak, že je zřejmé,
že zařízení je funkčním celkem, je správný závěr o ekonomické neoddělitelnosti projektů. Za této
situace je jednoznačně prokázáno, že žalobce nesplnil podmínky pro výplatu dotace.
[6] K provedené supervizi městský soud uvedl, že se nejednalo o kontrolu prováděnou podle
zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů,
ale o dozorovou činnost v rámci SZIF, která nepodléhá žádným procesním pravidlům. Není tedy
možné považovat za porušení práv žalobce, jestliže nebyl informován, že v rámci SZIF je činnost
regionálního odboru kontrolována ústředím fondu. Povinnost a oprávnění provádět kontroly
vyplývá jak z nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 (čl. 74 odst. 4) tak z čl. 13 Pravidel. Na provádění
supervize se nevztahují předpisy upravující postup při provádění kontroly podle zvláštního
právního předpisu.
[7] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že dohodou o poskytnutí dotace lze
založit práva a povinnosti smluvní stran pouze do budoucna a že nelze sankcionovat jednání,
k němuž došlo před uzavřením smluvního vztahu. Podmínky, za kterých se poskytuje dotace,
totiž musí být plněny po celou dobu trvání závazku a není rozhodné, kdy bylo zjištěno
a prokázáno, že podmínky dodrženy nebyly. Přijetí žádosti ani uzavření dohody o poskytnutí
dotace neznamená bez dalšího, že žalobci musí být vždy dotace vyplacena. Výjimkou nemůže být
ani nedovolené jednání, k němuž dojde před či po uzavření dohody. Posuzování žádosti
v jednotlivých fázích dotačního procesu se musí odrazit i v nároku žalobce na výplatu dotace.
[8] Městský soud nesouhlasil ani s názorem, že nelze porušení Pravidel sankcionovat podle
dohody o poskytnutí dotace, pokud žalobce na počátku sdělil a doložil všechny rozhodné
skutečnosti. Stejně tak nemůže zakládat legitimní očekávání, pokud porušení Pravidel nebylo
pracovníky SZIF zjištěno již na počátku. Žalobce si musel být od samého počátku vědom, jakým
způsobem bude jeho projekt fungovat, a musel tak vědět, že jednotlivé části projektu jsou
ekonomicky neoddělitelné. Předložení podkladů pro účelově oddělené projekty nemůže zakládat
legitimní očekávání ohledně postupu SZIF a žalovaného. Dotazy, které žalobce zasílal
pracovníkům SZIF, byly velmi obecné, a tudíž i odpovědi musely být obecné. Nelze z nich proto
odvodit splnění podmínek konkrétního projektu.
[9] Městský soud nesouhlasil ani s argumentem, že čl. XII odst. 3 dohody o poskytnutí
dotace je zjevně nepřiměřeným ustanovením. Jak z dohody, tak z Pravidel zcela jednoznačně
a srozumitelně plyne, v jakých případech nemůže být dotace poskytnuta. Dané sankční
ustanovení nestanoví žádný dodatečný trest, ale pouze vymezuje situace, za kterých se dotace
neposkytne. Vymezení podmínek vedoucích k neposkytnutí dotace je zcela určité a nevzbuzuje
žádné pochybnosti. Žalobce byl ustanovením Pravidel i dohody o poskytnutí dotace řádně
informován o možnosti, že dotace nemusí být poskytnuta, pokud se zjistí naplnění podmínek,
které poskytnutí vylučují. Na poskytnutí dotace není právní nárok, při vyplácení dotací je třeba
dbát na dodržování pravidel, a to zejména s ohledem na slučitelnost se zásadami vnitřního trhu.
Jelikož žalobce byl s Pravidly seznámen od počátku, nemůže se jednat o nepřiměřenou sankci.
[10] Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že žalovaný postupoval diskriminačně, jelikož
u jiných subjektů administraci neukončil. SZIF a žalovaný musí posuzovat případné porušení
podmínek vždy v rámci konkrétně projednávané žádosti a tyto skutečnosti vyhodnotit ve vztahu
ke konkrétnímu žadateli. Pokud žalobce poukazoval na žádosti Ing. V. K., pak z uvedeného
případu nemůže pro žalobce nikterak plynout legitimní očekávání, že jeho projekt bude
posuzován se stejným výsledkem. Jak uvedl žalovaný ve svém přípisu ze dne 16. 5. 2016 a jak
městský soud ověřil z dokumentů zaslaných žalovaným soudu, skutečnosti týkající se žádostí Ing.
V. K. se odlišují od případu žalobce.
[11] Ve vztahu k odkazu žalobce na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věci
legitimního očekávání v kontextu dotačních podmínek městský soud uvedl, že v projednávaném
případě nebyly porušeny žádné judikaturou stanovené náležitosti. Všechny podmínky pro udělení
dotace byly stanoveny naprosto určitě. Dotace byla určena na ubytovací zařízení s určitou
maximální kapacitou a v určité maximální výši nákladů. Stejně tak byl jednoznačně a určitě
stanoven postup při zjištění toho, že došlo k nedodržení stanovených podmínek.
[12] Podle městského soudu nedošlo ani k porušení zásady ne bis in idem. Přijetím žádosti
a uzavřením dohody o poskytnutí dotace správní orgán prvního stupně nikterak nerozhodl
o tom, že žalobce má nárok na vyplacení dotace. Přijetí žádosti ani uzavření dohody nejsou
správním rozhodnutím, kterými by bylo rozhodováno o právu žalobce na vyplacení dotace.
Dotační podmínky musí být splněny po celou dobu trvání závazku. Žalobce si musel být vědom,
že i po uzavření dohody nemusí být dotace vyplacena, pokud se zjistí nesplnění podmínek, stejně
tak je možné po příjemci dotace požadovat její vrácení, pokud porušení podmínek vyjde najevo
až po vyplacení dotace.
III.
[13] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[14] Podle stěžovatele se městský soud nevypořádal se všemi skutečnostmi a tvrzeními
v žalobě, ve vyjádření stěžovatele k replice žalovaného a v doplnění žaloby. Zároveň se soud
vypořádal s jeho dalšími tvrzeními pouze okrajově, nedostatečně a nesprávně.
[15] V prvé skupině kasačních námitek se stěžovatel zabýval výkladem právního významu
dohody o poskytnutí dotace, vznikem právního nároku na dotaci, principem legitimního
očekávání. Zdůraznil, že mezi stranami je nesporné, že dohoda o poskytnutí dotace byla uzavřena
dne 14. 12. 2010 na základě sdělení SZIF ze dne 16. 11. 2010. Ode dne uzavření dohody nedošlo
ze strany stěžovatele k žádnému jednání či opomenutí, které by mohlo být považováno
za porušení Pravidel nebo nedodržení podmínek stanovených v dohodě o poskytnutí dotace.
Odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 8 Afs 47/2013 – 45
a ze dne 12. 5. 2011, č. j. 5 Ans 9/2010 – 81, z nichž vyplývá, že po uzavření dohody
o poskytnutí dotace vzniká právo, resp. nárok na proplacení dotace.
[16] Stěžovatel od počátku řízení (od podání žádosti) otevřeně deklaroval všechny skutečnosti
a předložil SZIF veškeré požadované dokumenty jak o personální a majetkové struktuře, tak
o místu, kde má být projekt realizován. SZIF několikrát provedl kontrolu veškeré dokumentace,
provedl i kontrolu na místě realizace projektu a teprve následně uzavřel se stěžovatelem dohodu
o poskytnutí dotace. SZIF prováděl prostřednictvím téže úřední osoby od počátku a v celém
průběhu administrativní kontroly žádosti o dotaci ve stejný okamžik a ve stejný čas jako u dalších
subjektů, o nichž žalovaný nyní zcela účelově uvádí, že mu nebyly od počátku a do té doby
známy (viz například záznamy SZIF ze dne 30. 6. 2010, ze dne 18. 8. 2010 nebo
ze dne 24. 8. 2010). Ve stejné shodě a ve stejný okamžik pak byly uzavřeny i dohody o poskytnutí
dotace. Žalovaný i SZIF jsou správním orgánem, který je plně odpovědný za svůj postup.
Základní zásadou právního státu by měla být zásada pacta sunt servanda, která by se měla týkat
i veřejnoprávních smluv. Stejně tak musí i pro žalovaného jako správní orgán platit, že případný
důvod pro aplikaci smluvní sankce, příp. pro neplnění povinností ze smlouvy, musí nastat
až poté, co je smlouva uzavřena a nemůže se jednat o jednání učiněné před uzavřením smlouvy.
Toto nebylo nepochybně v daném případě naplněno, protože všechny namítané skutečnosti
nastaly a SZIF byly prokazatelně známy již před uzavřením smlouvy. Pokud měl SZIF za to,
že některé skutečnosti vyplývající ze žádosti o dotaci nebyly v souladu s Pravidly, pak měl nejen
právo, nýbrž i povinnost žadatele co nejdříve informovat a dohodu o poskytnutí dotace
neuzavřít. Důvodem pro nevyplacení dotace nemohou být okolnosti a zjištění, která byla SZIF
zcela nesporně známa před uzavřením dohody o poskytnutí dotace, nýbrž pouze skutečnosti
(právní jednání) a porušení Pravidel, které nastaly po uzavření předmětné dohody.
[17] Ve druhé skupině námitek se stěžovatel věnoval zjištěním městského soudu
o tzv. ekonomické neoddělitelnosti projektů a souvisejícím nesprávným právním závěrům.
V tomto směru se městský soud s žalobními námitkami nevypořádal, případně vypořádal
nedostatečně a pouze v rozsudku zopakoval tvrzení uváděná žalovaným.
[18] Stěžovatel žádal o poskytnutí dotace na jeden samostatný projekt (novostavbu
ubytovacího zařízení s osmnácti hlavními lůžky a devíti přistýlkami a s venkovním sportovním
hřištěm), který je plně samostatným funkčním celkem nezávislým na jakékoli jiné stavbě. Navíc
má přiděleno své vlastní číslo popisné a své vlastní kolaudační rozhodnutí. Pokud by projekty
nebyly navzájem samostatně oddělenými celky, pak by ani stavební úřad nemohl vydat
samostatné kolaudační rozhodnutí a samostatné číslo popisné. Podle definice projektu uvedené
v obecné části Pravidel pod bodem 1. písm. e) musí být každý projekt funkčně samostatný
a soběstačný celek, který je i bez realizace jiných projektů plně provozuschopný ve smyslu plnění
cílů záměru. Stěžovatelův projekt zcela jednoznačně splňuje výše uvedenou definici, neboť je
samostatným a soběstačným celkem schopným samostatného provozu bez ohledu na realizaci
jiných projektů.
[19] Ačkoliv městský soud uvádí, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by žalovaný závěr
o ekonomické neoddělitelnosti odůvodňoval personálním propojením (původně jediný tvrzený
důvod ze strany SZIF pro tzv. ukončení administrace), sám v rozsudku opakovaně personální
propojenost zmiňuje hned v několika souvislostech. Městský soud a žalovaný ekonomickou
neoddělitelnost dovozují pouze z umístění projektů v jedné lokalitě a ze společné příjezdové
cesty, ale nijak nehodnotí technickou a funkční soběstačnost projektu, která je v daném případě
zcela rozhodující. Podle názoru stěžovatele by to měl být SZIF, respektive žalovaný, kdo si již
na počátku administrace žádosti posoudí a vyhodnotí, zda podaný projekt či projekty mohou být
považovány za ekonomicky neoddělitelné. Každý uchazeč o dotaci má zcela nepochybně právo
podat si žádost o poskytnutí dotace i v situaci, kdy mu není jednoznačně zřejmé, zda splňuje
veškeré podmínky pro poskytnutí dotace. Pracovníci SZIF a žalovaného jsou odborníky
na danou problematiku, nijak nepochybili, když při posuzování žádosti, kontrolách a následném
schválení uzavření dohody o poskytnutí dotace osvědčili, že projekt stěžovatele je v pořádku
z pohledu zásady tzv. ekonomické neoddělitelnosti, ale byl to naopak stěžovatel, kterému „mělo
a muselo být zřejmé“, že princip této ekonomické neoddělitelnosti porušuje.
[20] Ve třetí skupině kasačních námitek stěžovatel poukázal na rozdílná a v čase se měnící
tvrzení žalovaného a SZIF o důvodu ukončení administrace a na porušení zásady víceinstančnosti
a nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí. Oznámení o ukončení administrace
ze dne 24. 6. 2013 je nesrozumitelné a nevyplývá z něj, že se jedná o uplatnění sankce z dohody
o poskytnutí dotace, ani z jakého důvodu byla tato sankce uplatněna. Žalovaný opakovaně měnil
odůvodnění ukončení administrace a snažil se tak zhojit nesprávný postup ve věci. K důvodům
uvedeným v oznámení o ukončení administrace ze dne 24. 6. 2013 stěžovatel namítl, že nikdy
nepodal žádné úmyslně nepravdivé prohlášení nebo nepravdivý důkaz. Následně žalovaný vždy
reagoval na stanoviska stěžovatele, některé důvody doplňoval a některé další vypouštěl
(např. tvrzení o personální propojenosti subjektů jako důvodu pro ukončení administrace). Tento
postup je však neakceptovatelný a nemůže požívat právní ochrany, protože ve svém důsledku
znemožňuje stěžovateli se ve věci účinně právně bránit a argumentovat. Došlo tak k porušení
zásady víceinstančnosti správního rozhodování, což činí napadená rozhodnutí
nepřezkoumatelnými. Stěžovatel v této souvislosti upozornil na skutečnost, že u přípisů a podání
SZIF i žalovaného pravidelně chybělo řádné poučení o možnosti podat opravný prostředek.
[21] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel rozvedl úvahy o účelu podpory z předmětného
dotačního programu. V rozporu s ním žalovaný a SZIF působí faktickou likvidaci
podpořených podniků, když přislíbená dotace poskytnuta není, ačkoliv projekt (opakovaně
zkontrolovaný před uzavřením závazné dohody o poskytnutí dotace) žadatel zrealizoval
a následně neučinil nic, co by jakkoliv projekt změnilo a činilo ho nezpůsobilým k poskytnutí
dotace.
[22] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[23] Žalovaný se ve vyjádření k podané kasační stížnosti plně ztotožnil se skutkovými
a právními závěry uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Opatření III.1.3 Podpora
cestovního ruchu je cíleno na projekty malého rozsahu v obcích do dvou tisíc obyvatel a svým
charakterem mají odpovídat aktivitám pro rozvoj venkovské turistiky a agroturistiky. Kritériem
přijatelnosti je celková kapacita ubytovacího a stravovacího zařízení maximálně do šedesáti lůžek
v rámci jednoho projektu po dobu vázanosti projektu na účel a je nastavena maximální výše
výdajů, ze kterých je stanovena dotace (deset milionů korun na jeden projekt). Každý projekt
musí tvořit samostatnou funkční část. V daném případě došlo jednoznačně k porušení uvedených
podmínek, což může být z povahy věci zjištěno kdykoliv – jak před či po registraci žádosti
o dotaci, tak i po podpisu dohody o poskytnutí dotace či dokonce i po proplacení dotace. Opačný
postup by nepochybně nebyl účelným vynakládáním veřejných prostředků. Stěžovatel nesplnil
dotační podmínky a nemohl mu tak vzniknout právní nárok na poskytnutí dotace.
[24] Pokud lze v dotačních věcech vůbec uvažovat o legitimním očekávání příjemce dotace,
v tomto případě k jeho vzniku dojít nemohlo. Stěžovatel učinil již v rámci přípravy žádosti
o dotaci opatření vedoucí k zakrytí úmyslu obejít podmínky Pravidel a úmyslně rozdělil projekt
na jednotlivé dílčí projekty, na něž byly podány žádosti několika samostatnými právnickými
osobami. Tím byl zásadně porušen účel a cíl dotačního opatření. Následně uzavřená dohoda
o poskytnutí dotace byla ve zjevném rozporu s těmito normami a žadatel získal výhodu,
která není v souladu s cíli a podmínkami dotačního opatření. Dotaci proto nebylo možné
poskytnout. SZIF neměl v době posuzování žádosti o dotaci v červnu 2010 k dispozici veškeré
informace, které později vedly k ukončení administrace žádosti. Nebylo zřejmé, že areál bude mít
jednu recepci a jeden vjezd opatřený závorou, neexistovala ani jednotná webová prezentace.
[25] Je nepravdivé kasační tvrzení, že SZIF provedl kontrolu veškeré dokumentace i kontrolu
na místě samém před uzavřením dohody o poskytnutí dotace. Kontroly na místě proběhly až
po realizaci projektů (5. 2. 2013 a 17. 4. 2013). V návaznosti na provedené kontroly byla dne
13. 6. 2013 provedena supervize všech propojených projektů a učiněn závěr o jejich ekonomické
neoddělitelnosti.
[26] K argumentaci stěžovatele ekonomickou oddělitelností projektu žalovaný uvedl,
že stěžovatel i ostatní společnosti disponují jednou projektovou dokumentací na celý areál, byť
na každý projekt bylo – nestandardně – vydáno samostatné stavební povolení, a tedy i samostatné
kolaudační rozhodnutí a každému objektu přiděleno samostatné číslo popisné. Tyto skutečnosti
však nemají a nemohou mít vliv na posouzení ekonomické neoddělitelnosti projektu ve smyslu
Nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 (dále jen „nařízení č. 1698/2005), a zejména ve smyslu nařízení
č. 800/2008. I když jsou jednotlivé objekty areálu „Na Vršku“ do určité míry funkční
i bez výstavby ostatních objektů, společně zcela nutně a jednoznačně tvoří jediný celek,
neboť mají společnou recepci, jednotný ceník, jednotný rezervační systém, jednotné stravovací
služby a jednotnou propagaci. To musí mít nepochybný zásadní vliv na ekonomickou výkonnost
a konkurenceschopnost každého jednotlivého objektu v areálu.
[27] K námitce, že u přípisů a podání SZIF pravidelně chybělo řádné poučení o možnosti
podat opravný prostředek, žalovaný uvedl, že oznámení SZIF o ukončení administrace nelze
považovat za rozhodnutí správního orgánu. Teprve rozhodnutí žalovaného ve sporu
z veřejnoprávní smlouvy lze za splnění dalších zákonem stanovených podmínek přezkoumat
ve správním soudnictví. Podle §169 odst. 2 správního řádu nelze proti rozhodnutí vydanému
ve sporu z veřejnoprávní smlouvy podat odvolání ani rozklad. Rozhodnutí žalovaného ze dne
15. 5. 2014 obsahovalo poučení odpovídající výše uvedenému ustanovení.
V.
[28] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[29] Kasační stížnost není důvodná.
[30] Předně se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami týkajícími se důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. d) s ř. s., přičemž neshledal v postupu městského soudu žádné vady mající
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, ani jeho nepřezkoumatelnost. Ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. rozlišuje nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
a v nedostatku důvodů. Nejvyšší správní soud v tomto duchu zhodnotil napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že je přezkoumatelný. Odůvodnění přezkoumávaného rozsudku je zcela
srozumitelné, jsou z něj jasně seznatelné úvahy, jimiž se soud řídil, a obsahuje vypořádání
veškerých žalobních námitek. Nevykazuje tak žádné vady způsobující nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52), ani pro nesrozumitelnost (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS). Argumentace městského
soudu je založena na vlastním vypořádání žalobních námitek a nelze souhlasit s tím, že se jedná
o pouhé převzetí odůvodnění napadeného rozhodnutí (konkrétně námitkami týkajícími
se ekonomické neoddělitelnosti projektů, které podle stěžovatele nebyly řádně vypořádány,
se městský soud zabýval na straně 15 a 16 rozsudku).
[31] Nejvyšší správní soud považuje za potřebné zdůraznit, že u včas uplatněných a projednání
schopných námitek nemusí městský soud nutně volit cestu vypořádání se s každou dílčí žalobní
námitkou. Naopak – postaví-li proti žalobě právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky
jako celek neobstojí, případně svůj názor podpoří i odkazem na napadené rozhodnutí
žalovaného, nejedná se o vadu, pro kterou by bylo nutno rozsudek zrušit. Městský soud rovněž
může pro stručnost odkázat na část odůvodnění správního orgánu, s nímž se ztotožní. Není tedy
porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry
na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, srov. též rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 - 43, ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, ze dne 6. 6. 2013,
č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, nebo ze dne 25. 2. 2015,
č. j. 6 As 153/2014 – 108). Pokud se tedy stěžovatel domnívá, že na jeho podrobnou a obsáhlou
žalobu, na obsah repliky k vyjádření žalovaného a na další doplnění žaloby musel městský soud
reagovat stejně podrobným a obsáhlým rozsudkem, není jeho názor správný. Lze proto uzavřít,
že rozsudek městského soudu je přezkoumatelný, a je na místě zabývat se meritorními
námitkami.
[32] V nyní posuzované věci se jedná o soudní přezkum rozhodnutí, které bylo vydáno
podle §169 a násl. správního řádu. Podle tohoto ustanovení se jednalo o spor z veřejnoprávní
smlouvy, o kterém rozhoduje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou
veřejnoprávní smlouvy. Stranou veřejnoprávní smlouvy byl v daném případě SZIF. Stěžovatel
podal návrh na zahájení řízení o sporu z dohody o poskytnutí dotace podle §141 správního řádu
dne 16. 9. 2013, který žalovaný zamítl podle §141 odst. 7 správního řádu pro nedůvodnost
žalobou napadeným rozhodnutím.
[33] Podle §1 odst. 2 písm. a) a l) zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském
intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (zákon o Státním zemědělském
intervenčním fondu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Fondu“), rozhoduje SZIF
v souladu s právními předpisy, právem Evropských společenství a mezinárodními smlouvami,
kterými je Česká republika vázána, o poskytnutí dotace a kontroluje plnění podmínek poskytnutí
dotace, a provádí programy strukturální podpory podle zvláštního právního předpisu a Program
rozvoje venkova podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství upravujícího
podpory pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova.
[34] Podle §11 odst. 4 zákona o Fondu dotace na opatření, jehož součástí je vypracování
a předložení projektu žadatelem o dotaci, poskytuje SZIF na základě dohody o poskytnutí dotace,
jejíž náležitosti jsou uvedeny v §11 odst. 4 písm. a) až g) zákona o Fondu.
[35] Podle §11 odst. 7 zákona o Fondu SZIF při provádění programů strukturální podpory
a Programu rozvoje venkova podle zvláštního právního předpisu postupuje obdobně podle
odstavců 1 až 5 téhož ustanovení.
[36] V souvislosti s ukončením administrace žádosti o dotaci ze strany SZIF se Nejvyšší
správní soud v minulosti opakovaně zabýval povahou takového úkonu, a to i ve vztahu
ke stěžovateli (rozsudek ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 61/2013 – 43). Zde je třeba rozlišovat, zda
se jedná o fázi před uzavřením veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace či fázi po uzavření
této smlouvy. Uvedl, že v případě dohody o poskytnutí dotace se jedná o veřejnoprávní smlouvu,
kdy uzavřením veřejnoprávní smlouvy dochází k úpravě vztahu mezi příjemcem
a poskytovatelem dotace, který je modifikován jak v oblasti práva hmotného, tak v oblasti práva
procesního. Při nesouhlasu s ukončením administrace žádosti je třeba tento nesouhlas řešit podle
obecné úpravy veřejnoprávních smluv ve správním řádu. Teprve rozhodnutí příslušného orgánu
ze sporu z veřejnoprávní smlouvy je za splnění dalších zákonem stanovených podmínek
rozhodnutím přezkoumatelným podle §65 s. ř. s. ve správním soudnictví (obdobně též rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2014, č. j. 9 Afs 37/2013 - 57, ze dne 10. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 126/2013 - 50, či ze dne 25. 9. 2014, č. j. 2 Afs 74/2013 – 64).
[37] Dále Nejvyšší správní soud připomíná, že se zcela totožnými námitkami (jako nyní
uplatněnými stěžovatelem) zabýval již v rozsudcích ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 Afs 274/2015 - 39,
a ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 Afs 275/2015 – 39, jimiž zamítl kasační stížnosti společností, jejichž
projekt byl vyhodnocen jako ekonomicky neoddělitelný od projektu stěžovatele, a administrace
žádosti o dotaci byla ukončena za totožných podmínek jako v nyní souzeném případě. Jelikož
obsah kasační stížnosti se neliší od obsahu kasačních stížností v uvedených věcech, neshledal
Nejvyšší správní soud důvod se od dříve vyslovených závěrů jakkoliv odchylovat a ztotožňuje
se s nimi.
[38] Stěžovatel vytýkal rozsudku městského soudu vadu nesprávného právního posouzení
věci, avšak svoji argumentaci opíral o tatáž tvrzení, s nimiž se městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku vypořádal. Nejvyšší správní soud neshledal v právním posouzení
městského soudu nedostatky, které by vedly ke zrušení rozsudku kasačním soudem z důvodu
opačného právního názoru. Městský soud zcela jednoznačně uvedl, že se nejednalo o kontrolu
prováděnou podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ale o dozorovou činnost
v rámci SZIF, která žádným procesním pravidlům nepodléhá. Nejvyšší správní soud sdílí názor
městského soudu, že povinnost a oprávnění provádět kontroly vyplývá pro tento posuzovaný
případ přímo z článku 74 odst. 4 nařízení č. 1698/2005, a dále z článku 13 Pravidel, ve kterém je
mimo jiné pod písm. d) výslovně stanoveno, že kontroly prováděné podle jiných právních
předpisů nejsou těmito Pravidly dotčeny. Městský soud z tohoto ustanovení důvodně dovodil,
že na provádění tzv. supervize se nevztahují předpisy upravující postup při provádění kontroly
podle zvláštního právního předpisu, například kontrolního řádu.
[39] Argumentoval-li stěžovatel rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008,
č. j. 2 Afs 49/2007 - 96, poukazem na větu„[z]ásada pacta sunt servanda je obecným právním principem
a vztahuje se i na veřejnoprávní smlouvy. I tyto smlouvy se musí dodržovat.“, má Nejvyšší správní soud za to,
že výše uvedené platí jak pro správní orgán, tak ovšem i pro účastníka řízení, který se uzavřením
smlouvy stává příjemcem dotace. Pokud je tedy stěžovateli v oznámení o ukončení administrace
jeho žádosti a v napadeném rozhodnutí vytýkáno porušení obsahu smlouvy, není na místě pouze
z tohoto důvodu označit postup správních orgánů za protiprávní či v rozporu s citovaným
judikátem. Je tomu tak proto, že pokud správní orgán ukončil administraci žádosti stěžovatele
(neposkytl mu dotaci) s odkazem na porušení Pravidel, k jejichž dodržování se stěžovatel
smluvně zavázal, realizoval tak své oprávnění vyplývající z dohody o poskytnutí dotace.
[40] Byla-li provedenou kontrolou zjištěna skutečnost, která brání vyplacení dotace,
musí být nepochybně přijato také opatření, aby dotační prostředky nebyly neoprávněně
vyplaceny. Nejvyšší správní soud považuje za správný výklad městského soudu, z něhož vyplývá,
že pokud SZIF při vyřizování žádosti stěžovatele o poskytnutí dotace nevyhodnotil projekt
stěžovatele a projekty dalších žadatelů jako ekonomicky neoddělitelné a nevyhovující Pravidlům,
neznamená to, že stěžovateli musí být dotace vyplacena. Podmínky pro přiznání dotace i účel
daného projektu musí být plněny po celou dobu trvání závazku, tedy i po podpisu dohody.
V těchto skutečnostech lze proto spatřovat důvody pro závěr, že nesplňuje-li žadatel podmínky
pro výplatu dotace, není rozhodné, zda tyto skutečnosti existovaly již při uzavírání dohody, nebo
vznikly až při realizaci předmětné akce. To vyplývá i ze samotného účelu a smyslu poskytování
dotací v daném programu, kterými je podpora cestovního ruchu v rámci programu rozvoje
venkova, poskytnutá pouze za určitých podmínek, přičemž pouze při splnění těchto určitých
podmínek je podpora slučitelná se společným trhem. Tato zásada je stanovena v nařízení
č. 800/2008. Právě proto nelze akt přiznání dotace či podpis dohody mezi žadatelem a SZIF
chápat jako rozhodnutí ve věci, které bez dalšího zavazuje k vyplacení dotace, což městský soud
v odůvodnění rozsudku náležitě vyjádřil a Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem plně
ztotožňuje.
[41] Tím Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje svá dřívější rozhodnutí, podle nichž
přiznáním dotace vzniká příjemci nárok, či legitimní očekávání, že mu bude dotace vyplacena
v souladu s podmínkami stanovenými dohodou o poskytnutí dotace (případně v rozhodnutí
o poskytnutí dotace). Tento nárok lze totiž presumovat pouze v případě, že jsou skutečně
splněny veškeré podmínky pro poskytnutí dotace. V případě stěžovatele tomu tak ale nebylo,
proto se ani městský soud neodchýlil od judikatury, na kterou stěžovatel odkazuje. Nejde o to,
že by poskytovatel dotace na základě své libovůle a pouhé domněnky ohledně porušení Pravidel
nárok stěžovatele zkrátil, ale o to, že stěžovatel nesplnil předpoklady, za nichž by mu mohla být
dotace vyplacena. Opačný názor stěžovatele o „nároku“ na proplacení dotace by znamenal
ve svých důsledcích, že by příjemci dotací po rozhodnutí o jejich poskytnutí nemuseli již plnit
žádné povinnosti, jež jsou jim dobře známy, a bez dalšího mohli jen očekávat přísun plateb
od poskytovatele. Absurdita takové úvahy je očividná, a proto tato kasační námitka nemohla být
Nejvyšším správním soudem shledána důvodnou.
[42] Stěžovatel namítl, že poskytovatel měl k dispozici veškeré materiály související
s posuzováním konkrétního projektu, na který byla dotace požadována, a bez výhrad uzavřel
se stěžovatelem dohodu o poskytnutí dotace. Podle stěžovatele dochází zpětným odnětím takto
smluvně ošetřených dotací k zásahu do zásady legitimního očekávání.
[43] K výkladu zásady legitimního očekávání Nejvyšší správní soud odkazuje zejména
na rozsudek ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 15/2012 – 38, v němž se podrobně zabýval také
obsahem judikatury Soudního dvora EU týkající se zpětného vymáhání finančních prostředků
čerpaných z rozpočtu EU. Klíčovými evropskými předpisy upravujícími zpětné vymáhání
finančních prostředků čerpaných z rozpočtu EU byla nejprve nařízení Rady (EHS) č. 2052/88
a nařízení Rady (EHS) č. 4253/88. K jejich zrušení došlo s platností od 1. 1. 2000 nařízením Rady
(ES) č. 1260/1999, které obě předchozí nařízení nahradilo, přičemž plně zachovává a recipuje
principy, na kterých byla uvedená nařízení postavena.
[44] Samotná skutečnost, že v nynějším případě byl poskytovatel dotace v době
před uzavřením dohody obeznámen s indiciemi, které mohly vést k předpokladu o porušení
Pravidel při realizaci projektů ubytovacího komplexu v lokalitě „Na Vršku“ v obci Harrachov,
neznamená, že by se stěžovatel mohl v řízení o ukončení administrace žádosti o dotaci úspěšně
dovolávat zásady legitimního očekávání. Stěžovateli se nedostalo žádných konkrétních ujištění
ze strany poskytovatele dotace ohledně oddělitelnosti jeho projektu od dalších projektů v lokalitě
„Na Vršku“. Stěžovatel se svým postupem zjevně dopustil porušení Pravidel. Proto se zásady
ochrany legitimního očekávání nemůže dovolávat.
[45] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že byť SZIF musí již od počátku zjišťovat,
zda podaná žádost splňuje dotační podmínky, nemuselo být skutečně od první chvíle zřejmé,
že se jedná o propojené projekty, resp. si je nemusel dát hned do souvislosti, jestliže se jednalo
o projekty různých společností, které byly prezentovány jako samostatné. Je zcela pochopitelné,
že teprve v návaznosti na zjištění dalších skutečností (společná recepce, vjezd se závorou,
jednotný ceník a společná prezentace na internetu) si SZIF spojil souvislost daných projektů
a nastalou situaci začal řešit. Naopak to byl stěžovatel, kterému musel být společný záměr
od počátku znám, a musel tedy požádat o dotaci s vědomím, že v případě zjištění daných
souvislostí nemusí být dotace vyplacena. Namítá-li, že má nepochybně právo podat si žádost
o dotaci i pokud si není jist, zda stanovené podmínky pro poskytnutí dotace splňuje, Nejvyšší
správní soud toto právo nikterak nezpochybňuje, avšak upozorňuje, že v takovém případě musí
žadatel o dotaci nést zodpovědnost za předložený projekt a musí počítat i s možností, že dotaci
v budoucnu nemusí získat. Tomu odpovídá i výklad provedený městským soudem, který Nejvyšší
správní soud nepovažuje za absurdní, jak tvrdí stěžovatel. Se stěžovatelem je třeba souhlasit jen
potud, že jakmile poskytovatel dotace zjistí nesoulad žádosti a projektu s podmínkami daného
dotačního programu, musí to žadateli oznámit a nemůže mu dotaci přiznat a poté teprve
nevyplatit. V daném případě však tento požadavek nebyl nijak porušen.
[46] Městský soud se námitkou posouzení ekonomické neoddělitelnosti projektů velmi
podrobně zabýval na straně 15 napadeného rozsudku. Z této pasáže odůvodnění je zřejmé,
že soud musel přihlédnout k tomu, že na stejném pozemku jako stěžovatel hodlají uskutečnit
stejný záměr (tj. výstavbu ubytovacích a sportovních zařízení) i další právnické osoby, u kterých
bylo zjištěno jednak personální propojení se stěžovatelem osobou jednatele, jednak i to,
že vyvíjejí společnou činnost ohledně zařízení, které je prezentováno na veřejnosti jako jediný
celek. To je patrno již z odůvodnění rozhodnutí žalovaného, který podrobně rozebral uspořádání
ubytovacího komplexu, do kterého je jedna přístupová cesta a ve kterém mají být podle
dokumentace umístěny dva typy domů. Po srovnání záměrů umístěných na uvedeném pozemku
pak žalovaný i městský soud dovodili, že projekt stěžovatele a další projekty vyjmenované
ve zprávě o vykonané supervizi naplňují ekonomickou neoddělitelnost projektů definovanou
nařízením č. 800/2008, protože dohromady tvoří jeden projekt a jeden funkční celek.
[47] Podle nařízení č. 800/2008, (…) aby se zabránilo umělému dělení velkých regionálních investičních
projektů na dílčí projekty s cílem obejít prahové hodnoty oznamovací povinnosti stanovené v tomto nařízení, velký
investiční projekt by měl být považován za jeden investiční projekt, pokud je investice provedená v období tří let
jednou či více společnostmi a skládá se z dlouhodobých aktiv zkombinovaných ekonomicky neoddělitelným
způsobem. Při posuzování ekonomické neoddělitelnosti počáteční investice by členské státy měly vzít v úvahu
technické, funkční a strategické souvislosti a bezprostřední geografickou blízkost. Ekonomická neoddělitelnost
se posuzuje nezávisle na vlastnictví. Při posuzování toho, zda velký investiční projekt tvoří jedinou
investici, tudíž není relevantní okolnost, zda projekt realizuje jeden podnik či více podniků,
které se spolupodílejí na investičních nákladech, nebo více podniků, které nesou náklady
oddělených investic v rámci téhož investičního projektu (například v případě společného
podniku). K dodržení tohoto ustanovení byly v Pravidlech stanoveny zcela konkrétní podmínky
slučitelnosti se společným trhem. U poskytování dotací na ubytování a sport bylo stanoveno,
že dotaci lze poskytnout na stavbu malokapacitního ubytovacího zařízení (tj. o maximálně
šedesáti lůžkách) a že maximální výdaje, ze kterých je stanovena dotace, jsou stanoveny ve výši
10.000.000 Kč na projekt.
[48] Podle názoru Nejvyššího správního soudu se ani žalovaný správní orgán, ani městský
soud při svém hodnocení zjištěných podkladů nedopustili neoprávněného rozšiřujícího výkladu
výše citovaného nařízení č. 800/2008. V posuzované věci byly zjištěny a doloženy skutečnosti
zmiňované v odůvodnění jak napadeného rozhodnutí, tak i rozsudku městského soudu,
ze kterých zcela jednoznačně vyplývá, že více subjektů podalo žádost o dotaci v rámci Opatření
III.1.3 – Podpora cestovního ruchu. Dále bylo zjištěno, že projekty v těchto žádostech uvedené
spolu souvisí tak, že je zřejmé, že zařízení je jediným funkčním celkem. Tyto zjištěné okolnosti
samy o sobě zcela postačují pro správnost závěru městského soudu o ekonomické
neoddělitelnosti projektů. Stěžovatel nesplnil podmínky pro výplatu dotace podle uzavřené
dohody o poskytnutí dotace. Ekonomická neoddělitelnost projektů jistě nespočívá jen v tom, zda
lze některá ubytovací zařízení v rámci celého areálu oddělit, samostatně je postavit a získat na ně
samostatně stavební povolení či kolaudační rozhodnutí a číslo popisné, nýbrž daný požadavek je
třeba posuzovat komplexně s ohledem na to, jak dané projekty působí navenek a jakým
způsobem byly (či budou) realizovány. V případě předmětných projektů je z popsaných okolností
zřejmé, že se jedná o jeden komplexní a funkčně propojený projekt, který byl uměle rozdělen
do několika menších projektů. Fakticky je daný ubytovací komplex provozován společně,
a to i s ohledem na skutečnost, jak navenek působí na případné zájemce o ubytování. Není
rozhodné, zda byl areál povolen a dotován po částech, ale že se jedná o komplex, jenž společně
nabízí větší ubytovací kapacitu, než předpokládají podmínky pro poskytnutí dotace, společně
navenek oslovuje zákazníky a je společně spravován, což dokresluje jedna přístupová cesta
a jedna recepce pro všechny projekty. Nelze tedy souhlasit, že by žalovaný a městský soud
usuzovali na ekonomickou neoddělitelnost pouze na základě umístění projektů v jedné lokalitě
a společné příjezdové cesty.
[49] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že městský soud
nesprávně posoudil jeho žalobní tvrzení o nesrozumitelnosti oznámení o ukončení administrace
ze dne 24. 6. 2013, protože z něj nevyplývá, z jakého důvodu a zda vůbec se jedná o uplatnění
sankce z dohody o poskytnutí dotace. Stěžovatel v této souvislosti dále poukázal na to, že správní
orgány opakovaně měnily odůvodnění ukončení administrace a tím se snažily zhojit svůj
nesprávný postup ve věci.
[50] Uvedenou námitkou se zabýval městský soud na straně 13 napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s jeho názorem, že konkrétně popsané a vymezené jednání
jednatele stěžovatele bylo vyhodnoceno jako umělé vytvoření podmínek tak, aby jednotliví
žadatelé o poskytnutí dotace získali výhodu, která není v souladu s cíli a podmínkami opatření.
Stěžovatel zcela opomíjí skutečnost, že v předmětném oznámení je výslovně uveden odkaz,
že tato podmínka je uvedena v Pravidlech. Proto lze dospět k závěru, že i když v textu oznámení
není výslovně uvedeno, že dotace nebude poskytnuta s odkazem na čl. XII. odst. 3 dohody
o poskytnutí dotace, lze z použitých jazykových výrazů a z popisu rozhodných okolností
vedoucích k ukončení administrace dovodit, že stěžovatel byl dostatečně určitě a srozumitelně
vyrozuměn o tom, že mu dotace nebude vyplacena právě pro nedodržení stanovených podmínek.
Pokud jde o výklad článku XII odst. 3 dohody o poskytnutí dotace, lze podle názoru Nejvyššího
správního soudu odkázat na podrobné odůvodnění městského soudu. V odstavci 3 věta prvá
tohoto článku je uvedeno, že v případě, že bude zjištěno, že podmínky stanovené pro získání
dotace byly uměle vytvořeny ze strany příjemce dotace a tento tak získal výhodu, která není
v souladu s cíli a podmínkami opatření, Pravidel či dohody, nelze dotaci poskytnout. Podmínky
pro poskytnutí dotace tak vyplývají jak z Pravidel, tak ze samotné dohody. Nutnost splnění
podmínek pro poskytnutí dotace je upravena i v článku 3 písm. k) Pravidel, kde je - mimo jiné -
stanoveno (stejně jako v dohodě), že v případě, kdy bude zjištěno, že podmínky stanovené
pro získání dotace byly uměle vytvořeny a žadatel tak získal výhodu, která není v souladu s cíli
a podmínkami opatření, Pravidel či dohody, nelze dotaci poskytnout. Na základě těchto úvah
mohl Nejvyšší správní soud aprobovat závěr městského soudu, že ze strany žalovaného
při vydávání napadeného rozhodnutí nedošlo k nezákonné nápravě nesprávného postupu SZIF,
neboť takový nesprávný postup nebyl zjištěn a stěžovatel si byl nepochybně vědom toho, že mu
dotace nebude vyplacena a z jakého důvodu.
[51] V souvislosti s námitkou porušení zásady víceinstančnosti správního řízení, Nejvyšší
správní soud upozorňuje, že oznámení o ukončení administrace žádosti není rozhodnutím, jímž
správní orgán mocensky rozhoduje o právech a povinnostech příjemce dotace. Předmětné
oznámení představovalo uplatnění oprávnění SZIF vyplývajícího z veřejnoprávní smlouvy.
Rozhodnutím podle §65 s. ř. s. bylo až napadené rozhodnutí žalovaného, který v odůvodnění
reagoval na stěžovatelovu argumentaci, a nemohlo se tudíž ani jednat o žádné měnění či
doplňování správního rozhodnutí. Jelikož uvedené sporné řízení je řízením jednoinstančním, a to
v souladu se zákonem, je vyloučeno porušení zásady víceinstančnosti, jak namítá stěžovatel.
S ohledem na to je pak logické, že ani oznámení SZIF, ani rozhodnutí žalovaného neobsahovalo
poučení o opravných prostředcích, neboť žádné opravné prostředky nebylo možné podat. Nadto
žalovaný stěžovatele po podání podnětu na vyslovení nicotnosti předmětného oznámení
upozornil, že může vyvolat spor z veřejnoprávní smlouvy, což také stěžovatel učinil. Dostalo
se mu tak poučení nad rámec vyžadovaný zákonem.
[52] Ze stejných důvodů je třeba odmítnout i úvahy stěžovatele, že uplatnění „sankce“
v podobě ukončení administrace žádosti ze strany SZIF bylo nepřezkoumatelným rozhodnutím.
Jelikož jde o uplatnění práv z dohody o poskytnutí dotace, je u tohoto aktu pojmově vyloučeno
konstatovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Závěrem proto Nejvyšší správní soud konstatuje,
že třetí okruh námitek stěžovatele vychází z mylného předpokladu, že oznámení ze dne
24. 6. 2013 je správním rozhodnutím, proto takové námitky nemohou být z povahy věci úspěšné.
[53] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[54] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu