ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.281.2016:26
sp. zn. 7 As 281/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: L. D., zastoupena JUDr.
Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: první
náměstek policejního prezidenta, Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 10. 2016, č. j. 3 Ad 3/2016 - 96,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ředitel Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ve věcech služebního
poměru, kterým byl v době vydání rozhodnutí Mgr. Bc. Tomáš Tuhý, vydal dne 12. 7. 2011
rozhodnutí č. j. RŘKŘPMSK-OP-123/2011, kterým podle §42 odst. 1 písm. d) zákona
č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) propustil žalobkyni ze služebního poměru
příslušníků Policie České republiky (dále též „Policie ČR“). Při vydání tohoto rozhodnutí
vycházel z usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne
29. 6. 2011, č. j. SV 8/2011, které mu bylo doručeno dne 4. 7. 2011. Tímto usnesením bylo vůči
žalobkyni zahájeno trestní stíhání z důvodu, že v rámci organizované skupiny poskytovala
informace o průběhu a stavech správních řízení o udělení povolení k pobytu cizincům další osobě
a napomáhala cizincům k neoprávněnému pobytu, za což přijala i úplatek ve formě finanční
hotovosti a věcných darů.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, které policejní
prezident (kterým v tu dobu byl Mgr. Petr Lessy) zamítl rozhodnutím ze dne 14. 10. 2011,
č. j. PPR-15518-5/ČJ-2011-99KP, a potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí.
[3] Rozhodnutí o odvolání napadla žalobkyně správní žalobou u Městského soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 Ad 25/2011 - 53, napadené rozhodnutí podle §76
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
[4] V průběhu opětovně prováděného odvolacího řízení žalobkyně (podáním
ze dne 31. 7. 2015) namítla podjatost policejního prezidenta (kterým v tu dobu byl
Mgr. Bc. Tomáš Tuhý) z důvodu uvedeného v §14 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť Mgr. Bc. Tomáš Tuhý rozhodoval
i v řízení v prvním stupni.
[5] V návaznosti na uvedenou námitku policejní prezident žalobkyni přípisem (nazvaným
Oznámení o vyřízení námitky podjatosti) ze dne 10. 9. 2015, č. j. PPR-15518-42/ČJ-2011-990131,
sdělil, že ve věci bude v souladu s vnitřním předpisem (organizačním řádem) rozhodovat
žalovaný, tj. první náměstek policejního prezidenta.
[6] Žalobkyně (v podání ze dne 24. 9. 2015) uplatnila další námitku podjatosti. Dovozovala
existenci tzv. systémové podjatosti z důvodu, že žalovaný je podřízený policejnímu prezidentovi.
Navrhla, aby policejní prezident předložil původní námitku nadřízenému správnímu orgánu,
resp. navrhla postup podle §131 odst. 4 správního řádu.
[7] Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2015, č. j. PPR-15518-51/ČJ-2011-990131, žalovaný rozhodl
o odvolání žalobkyně tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil v intencích
zrušujícího rozsudku Městského soudu v Praze. Přisvědčil správnímu orgánu I. stupně, že byly
dány důvody k propuštění žalobkyně ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona
o služebním poměru. V odůvodnění vypořádal i námitku podjatosti obsaženou v podání
ze dne 24. 9. 2015. Uvedl, že nebyly dány podmínky pro to, aby věc byla postoupena
nadřízenému orgánu (ministrovi vnitra), neboť ten nemá generální personální pravomoc
k rozhodování ve věcech služebního poměru příslušníků Policie ČR. V případě, kdy nelze použít
správní řád, je nutno postupovat dle vnitřního předpisu (organizačního řádu), který určuje
k rozhodování prvního náměstka policejního prezidenta.
II.
[8] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále také
„městský soud“). Městský soud žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil.
[9] Podle městského soudu došlo k porušení §14 správního řádu. O první námitce podjatosti
obdržela žalobkyně toliko prosté sdělení od policejního prezidenta, vůči němuž námitka
podjatosti směřovala, o druhé námitce podjatosti nebylo samostatně rozhodnuto. Tato námitka
byla vypořádána až v žalobou napadeném rozhodnutí. Toto rozhodnutí nadto vydal žalovaný
(první náměstek policejního prezidenta), který je přímým podřízeným policejního prezidenta
Mgr. Bc. Tomáše Tuhého, a je tedy z rozhodování vyloučen.
[10] Městský soud se dále zabýval otázkou, kdo měl ve věci samé rozhodovat. Předestřel čtyři
možnosti postupu: Prvním postupem je postup, který zvolili služební funkcionáři. Tento postup
odporoval správnímu řádu, a proto jej nelze použít. Druhým zvažovaným postupem byla aplikace
§14 odst. 6 správního řádu. Tento postup však městský soud vyloučil z důvodu, že Policejní
prezidium ČR nelze považovat za ústřední orgán státní správy. Následně městský soud nastínil
možnost analogické aplikace §131 odst. 4 správního řádu. I tuto možnost však městský soud
vyloučil, a to z důvodu, že by ve věci stejně rozhodovala osoba služebně podřízená policejnímu
prezidentovi. Městský soud se přiklonil ke čtvrté možnosti, tj. k analogické aplikaci §131 odst. 1
písm. a) správního řádu, podle něhož nadřízený správní orgán může na podnět příslušného
správního orgánu nebo na požádání účastníka věc usnesením převzít místo podřízeného
správního orgánu a rozhodnout jako správní orgán nižšího stupně, týká-li se řízení otázek,
které lze vzhledem k jejich výjimečné obtížnosti nebo neobvyklosti řešit jen s použitím
mimořádných odborných znalostí. Podle městského soudu je tímto nadřízeným orgánem ministr
vnitra, a tento měl tedy ve věci rozhodovat jako odvolací orgán.
[11] Městský soud uzavřel, že vyloučený policejní prezident nedodržel zákonný postup
uvedený v §14 správního řádu a žalovaný rozhodoval ve věci propuštění žalobkyně, ačkoli byl
vyloučen z takového rozhodování. Takové pochybení popřelo služebním zákonem garantovanou
dvojinstančnost řízení a porušilo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Městský soud proto rozhodnutí žalovaného podle §76 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. zrušil a uložil mu, aby postupoval v souladu s právními názory vyslovenými v rozsudku,
zejména aby při vyřizování námitky podjatosti respektoval §14 správního řádu.
III.
[12] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.
[13] Podle stěžovatele rozhodoval místně nepříslušný soud. S ohledem na sídlo správního
orgánu I. stupně měl rozhodovat Krajský soud v Ostravě, a nikoliv Městský soud v Praze.
Městský soud pochybil i tím, že k projednání věci nenařídil ústní jednání, ačkoliv to stěžovatel
výslovně požadoval.
[14] Dále stěžovatel brojil proti důvodům, pro které došlo ke zrušení jeho rozhodnutí.
Stěžovatel je názoru, že služební funkcionáři při vyřizování námitek podjatosti nemusí
postupovat podle §14 správního řádu. V dané věci bylo postupováno dle zákona o služebním
poměru a v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013,
č. j. 3 Ads 133/2012 - 19. Zohledněn byl i závazný názor obsažený v původním zrušujícím
rozsudku městského soudu. Městský soud nereflektoval specifické postavení policejního sboru.
Ministr vnitra nemá dle §2 zákona o služebním poměru pravomoc rozhodovat ve věcech
služebního poměru vůči všem příslušníkům Policie ČR, ale pouze vůči některým explicitně
vyjmenovaným (podle §2 odst. 2 a 4 zákona o služebním poměru). Pokud by ministr vnitra
rozhodoval ve věci odvolání žalobkyně, překročil by zákon. V podmínkách bezpečnostního
sboru nelze použít §14 odst. 4 správního řádu, neboť nadřízený správní orgán nemůže delegovat
pravomoc, kterou sám nedisponuje. Z výše uvedených důvodů nelze s městským soudem
souhlasit ani v závěru o nutnosti postupu dle §131 odst. 1 písm. a) správního řádu. Pro jeho
aplikaci nadto nebyly splněny ani zákonné podmínky. Poukázal i na důsledky rozsudku
městského soudu.
[15] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu, věc postoupil místně příslušnému soudu a rozhodl o vrácení náhrady nákladů
řízení, kterou stěžovatel podle výroku rozsudku městského soudu uhradil žalobkyni. Alternativně
navrhl rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV.
[16] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[18] Stěžovatel předně namítal, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze je nutno
zrušit z důvodu, že tento soud nebyl místně příslušný k projednání věci. Nejvyšší správní soud
stěžovateli nepřisvědčil.
[19] Ze soudního spisu městského soudu vyplývá, že v pořadí první žalobu podala žalobkyně
k Městskému soudu v Praze ještě před účinností zákona č. 303/2011 Sb. Tímto zákonem došlo
ke změně místní příslušnosti správních soudů upravené v §7 s. ř. s. Podle tehdy účinného znění
byl místně příslušným ten krajský soud, v jehož obvodu bylo sídlo správního orgánu,
který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo
se u soudu domáhá ochrany.
[20] O této žalobě byl tedy oprávněn rozhodovat Městský soud v Praze, který také o žalobě
rozhodl (rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 Ad 25/2011 - 53, jímž rozhodnutí policejního
prezidenta zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
[21] O odvolání bylo následně opětovně rozhodnuto (rozhodnutím ze dne 1. 12. 2015). I toto
rozhodnutí žalobkyně napadla správní žalobou (doručenou soudu dne 2. 2. 2016), o které rozhodl
Městský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 3 Ad 3/2016 - 96.
[22] Ze soudního spisu nevyplývá, že by stěžovatel v řízení před městským soudem uplatnil
námitku místní nepříslušnosti, ač mu bylo známo, že tento soud bude ve věci rozhodovat;
městský soud informoval stěžovatele o tom, že ve věci bude rozhodovat přípisem
ze dne 4. 3. 2016, kterým jej současně vyzval k předložení správního spisu a vyjádření k žalobě
(§74 odst. 1 s. ř. s.).
[23] Podle konstantní judikatury zdejšího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 22. 2. 2007,
č. j. 2 Azs 156/2006 - 38), „za situace, kdy stěžovatel podal svou žalobu ke Krajskému soudu v Praze, tento
se neshledal být místně nepříslušným a stěžovatel ani žalovaný neuplatnili v průběhu řízení před tímto soudem
námitku nepříslušnosti, byla by i taková vada zhojena uplatněním zásady perpetuatio fori. Podle §105 odst. 1
občanského soudního řádu, které je třeba v souladu s §64 s. ř. s. použít i ve správním soudnictví (s. ř. s. vlastní
úpravu zkoumání místní příslušnosti neobsahuje), totiž zvažuje místní příslušnost soud před tím, než začne jednat
o věci samé, případně k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který účastníkovi přísluší. Jedná
se právě o projev zásady perpetuatio fori (trvání místní příslušnosti), která vyjadřuje to, že se místní příslušnost
jako podmínka řízení posuzuje podle okolností, které existují v den zahájení řízení, tj. v den podání žaloby
u soudu, a trvá až do skončení řízení.“ Aplikovatelnost této zásady ve sféře správního
soudnictví vyslovil Nejvyšší správní soud např. též ve svém usnesení ze dne 12. 6. 2003,
č. j. Nad 52/2003 - 28, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 27/2003, a dále v usnesení ze dne 13. 5. 2003, č. j. Nad 41/2003 - 32.
[24] Podle §105 odst. 1 o. s. ř. (který se použije ve správním soudnictví na základě §64 s. ř. s.)
tedy správní soud zkoumá místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo
rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí. Později místní příslušnost soud
zkoumá pouze k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku
přísluší. Za takový první úkon i odborná literatura považuje v podstatě jakýkoliv první procesní úkon
adresovaný soudu buď z iniciativy účastníka, nebo na výzvu soudu. (srov. Drápal, L., Bureš J. a kol.
Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H. Beck, 2009, str. 700).
Za takový úkon lze jistě považovat vyjádření stěžovatele k žalobě. Ve vyjádření k žalobě však
stěžovatel námitku místní nepříslušnosti nevznesl. Neučinil tak ani do vydání rozhodnutí
městského soudu. Z uvedených důvodů nesouhlasí zdejší soud se stěžovatelem, že by měl být
rozsudek městského soudu zrušen.
[25] Stěžovatel dále namítal, že městský soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, aniž
pro takový postup byly splněny zákonné podmínky.
[26] Pravidlem při soudním rozhodování je nařízení ústního jednání. K tomu srov. čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy, judikaturu Ústavního soudu (např.
nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, dostupný
na www.nalus.usoud.cz), jakož i judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne
27. 9. 2006, č. j. 7 As 61/2005 - 107, ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 - 50, ze dne
29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/2004 - 58 atp.).
[27] Soudní řád správní však připouští výjimky z uvedeného pravidla. První výjimka je
obsažena v §51 s. ř. s., podle něhož soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to
účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí; má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
[28] Druhá výjimka je pak obsažena v §76 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je soud oprávněn
zrušit napadené rozhodnutí pro vady řízení „bez jednání“ rozsudkem: a) pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b) proto, že skutkový stav,
který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich
nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
[29] Právě s poukazem na §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. městský soud zrušil rozhodnutí
žalovaného, neboť dospěl k závěru, že v řízení došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, které mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Za této
situace proto nelze souhlasit se stěžovatelem, že městský soud nemohl rozhodnout věc
bez jednání. Podle výslovné dikce zákona takto postupovat mohl.
[30] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda skutečně byly dány důvody ke zrušení
rozhodnutí stěžovatele.
[31] Předmětem soudního přezkumu před městským soudem bylo rozhodnutí o propuštění
žalobkyně ze služebního poměru, které bylo vydáno podle zákona o služebním poměru.
[32] Podle §1 odst. 1 zákona o služebním poměru tento zákon upravuje právní poměry
fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu („příslušníci“), jejich
odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby. Bezpečnostním
sborem se rozumí Policie České republiky, Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní
správa České republiky, Vězeňská služba České republiky, Generální inspekce bezpečnostních
sborů, Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace. Řízení
o propuštění ze služebního poměru je konkrétně upraveno v §42 zákona o služebním poměru.
[33] Z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že zákon o služebním poměru sice neobsahuje
ustanovení, které by odkazovalo na použití správního řádu či obecných předpisů o správním
řízení, neobsahuje však ani ustanovení vylučující jeho použití, a proto je možno jej subsidiárně
aplikovat. Mezi obecnou úpravou správního řízení (správním řádem) a speciálními právními
předpisy platí vztah subsidiarity, v jehož důsledku se obecný předpis (správní řád) použije jen
tehdy, pokud není ve zvláštním předpise stanoveno jinak (§1 odst. 2 správního řádu). Správní řád
se tak podpůrně (subsidiárně) použije mimo jiné také v případě, že zvláštní právní předpis
na správní řád výslovně neodkazuje. Ačkoliv zákon o služebním poměru obsahuje poměrně
autonomní úpravu řízení ve věcech služebního poměru, není tato úprava ani zdaleka komplexní.
Nelze zde proto vyloučit podpůrné použití správního řádu na základě jeho ustanovení §1 odst. 2,
které zakládá subsidiaritu správního řádu v těch správních procesech, kde zvláštní zákon
nestanoví jiný postup (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013,
č. j. 3 Ads 133/2012 - 19).
[34] Z právě uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že aplikace
správního řádu nepochybně přichází v úvahu i v případě požadavku na zajištění nestrannosti
služebního funkcionáře a vydání objektivního rozhodnutí v řízení o služebním poměru. Nelze
totiž vyloučit, že i v tomto řízení mohou nastat okolnosti, které by založily natolik intenzivní
pozitivní či negativní vztah služebního funkcionáře k věci, k účastníkům řízení nebo jejich
zástupcům, že by vedl k oprávněným pochybnostem o jeho nepodjatosti. Pro tyto případy je
třeba zajistit možnost vyloučení služebního funkcionáře z projednání a rozhodování věci.
Samotné uložení povinnosti nestrannosti v rámci služební kázně zde nedostačuje. „Neobstojí ani
argumentace stěžovatele o nutnosti respektovat specifickou povahu řízení ve věcech služebního poměru. Institut
vyloučení pro podjatost je totiž odrazem zásady rovnosti a nestranného přístupu k dotčeným osobám vyjádřenou
v §7 správního řádu, jakož i zásady materiální pravdy. Jak již bylo uvedeno výše, tyto základní zásady je třeba
naplnit vždy při výkonu veřejné správy, tedy i ve správních řízeních vedených podle zvláštních zákonů. V této
souvislosti lze poukázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, Pl. ÚS 30/09, a usnesení
ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 1062/08, v nichž se Ústavní soud vyjádřil k otázce nestrannosti správního
orgánu. Uvedl, že i když čl. 36 odst. 1 Listiny výslovně nevyžaduje aby i "jiný orgán" vykazoval atributy
nezávislosti a nestrannosti tak jako soud, z jeho účelu, jímž je vymezení základních principů spravedlivého řízení,
vyplývá nutnost širší interpretace. To se ostatně "na úrovni podústavního práva" projevuje i zakotvením institutu
vyloučení z projednávání a rozhodování věci pro podjatost do jednotlivých předpisů upravujících proceduru. Pokud
jde o správní orgány, pro jejich rozhodovací činnost se sice logicky nepředpokládá nezávislost, nestrannost již
ale ano. Nestranností je totiž třeba rozumět objektivní, předem nezaujatý přístup pověřených osob k posuzování,
řešení a zejména rozhodování právních věcí, a ten je nutno vyžadovat v případě všech státních orgánů. Jiný výklad
by ve svém důsledku založil procesní nerovnost, a otřásl by tak důvěrou v právní stát, jehož posláním je mimo jiné
i zajistit neutrální a objektivní rozhodování jeho orgány. Námitka podjatosti úředníka rozhodujícího ve správním
řízení, byť nejde o instituci soudního typu, tedy může mít ústavněprávní rozměr. Vzhledem k tomu, že nutnost
rozhodování nestranným správním orgánem vyplývá již ze samotných základních zásad činnosti správních orgánů
zakotvených ve správním řádu, není případná argumentace stěžovatele, že tento požadavek nelze při projednání
předmětného kázeňského deliktu dovodit z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť
se zde o trestní obvinění ve smyslu tohoto článku nejedná. Na naplnění požadavku nestrannosti služebního
funkcionáře nelze rezignovat s tím, že zákon o služebním poměru neupravuje postup odpovídající §14 odst. 4
správního řádu, tedy určení jiného služebního funkcionáře k projednání a rozhodnutí věci. Zde je nutno vycházet
z příslušného vnitřního organizačního předpisu, který upravuje zastupování služebního funkcionáře,
např. v případě jeho nepřítomnosti.(…) Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil se závěrem krajského soudu o tom,
že za situace, kdy zákon o služebním poměru institut vyloučení neupravuje, je nutno aplikovat §14 správního
řádu.“
[35] Lze tedy uzavřít, že služební funkcionáři při vyřizování námitky podjatosti vznesené
v řízení vedeném podle zákona o služebním poměru postupují podle §14 správního řádu.
[36] Podle tohoto ustanovení: „(1) Každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci
správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr
k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její
nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.
(2) Účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud
účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce
rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen
"představený"). (3) Úřední osoba, která se dozví o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena, je povinna o nich
bezodkladně uvědomit svého představeného. Do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena,
a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu. (4) Představený
úřední osoby, která je vyloučena, za ni bezodkladně určí jinou úřední osobu, která není k vyloučenému ve vztahu
podřízenosti. Usnesení o tom se pouze poznamená do spisu. Nelze-li určit nikoho jiného, bezodkladně o tom
uvědomí nadřízený správní orgán a spolu s tím mu předá spis. Nadřízený správní orgán postupuje podle §131
odst. 4. (5) Vyloučena je též ta úřední osoba, která se účastnila řízení v téže věci na jiném stupni. Důvodem
vyloučení není účast na úkonech před zahájením řízení nebo na výkonu kontroly prováděné podle zvláštního
zákona. (6) Ustanovení předchozích odstavců se nepoužijí pro vedoucí ústředních správních úřadů.“
[37] Žalobkyně v řízení před městským soudem namítala, že nebyl dodržen proces uvedený
v §14 správního řádu. Městský soud jí přisvědčil a zdejší soud se s ním ztotožňuje.
[38] Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně v rámci odvolacího řízení vznesla (v podání
ze dne 31. 7. 2015) námitku podjatosti vůči policejnímu prezidentovi (kterým byl v danou dobu
Mgr. Bc. Tomáš Tuhý) z důvodu, že uvedená osoba rozhodovala již v prvním stupni, a nemůže
proto rozhodovat i o odvolání (§14 odst. 5 správního řádu).
[39] Na tuto námitku zareagoval policejní prezident přípisem ze dne 10. 9. 2015 nazvaným
Oznámení o vyřízení námitky podjatosti. V tomto oznámení podal obsáhlý výklad stran aplikace
institutu podjatosti v řízeních o služebním poměru, resp. stran pravomoci policejního prezidenta
a ministra vnitra. Dospěl k závěru, že právní úprava nestanoví, jak postupovat v případě, kdy
námitka podjatosti směřuje vůči policejnímu prezidentovi, který rozhodl v prvním stupni,
přičemž ministr vnitra má pravomoc rozhodovat pouze v případě některých příslušníků Policie
ČR, mezi ně však žalobkyně nespadá. Z těchto důvodů (za účelem dodržení §14 odst. 5
správního řádu) vycházel policejní prezident z vnitřního předpisu (organizačního řádu – rozkazu
policejního prezidenta č. 135/2014, který upravuje zastupování policejního prezidenta),
a na základě něho určil, že ve věci bude rozhodovat první náměstek policejního prezidenta.
[40] Na uvedené oznámení zareagovala žalobkyně podáním ze dne 24. 9. 2015, ve kterém
vznesla další námitku podjatosti. Dovozovala existenci tzv. systémové podjatosti z důvodu,
že žalovaný je podřízený policejnímu prezidentovi. Navrhla, aby policejní prezident předložil
původní námitku nadřízenému správnímu orgánu, resp. navrhla postup podle §131 odst. 4
správního řádu.
[41] Ze správního spisu konečně vyplývá, že o této námitce nebylo samostatně rozhodnuto.
S touto námitkou se žalovaný (první náměstek policejního prezidenta) vypořádal až v rozhodnutí
o odvolání proti rozhodnutí o propuštění žalobkyně ze služebního poměru (shora
rekapitulováno).
[42] Městský soud uvedený postup správních orgánů vyhodnotil jako vadný a s poukazem
na §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil žalobou napadené rozhodnutí. Zdejší soud se s ním v tomto
ohledu ztotožnil.
[43] Z výše citované právní úpravy vyplývá, že o námitce podjatosti musí rozhodnout orgán
služebně nadřízený tomu, proti němuž námitka podjatosti směřuje nebo ten, kdo má obdobné
postavení (§14 odst. 2 správního řádu). K tomu srov. i odbornou literaturu (např. Vedral, J.
Správní řád. Komentář., 2. vyd., Praha: Bova Polygon, 2012, str. 181), či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 3. 2013, č. j. 5 As 43/2011 - 185.
[44] Správní řád v §178 odst. 1 stanoví, že nadřízeným správním orgánem je ten správní
orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán,
který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor.
[45] V daném případě bylo vedeno řízení podle zákona o služebním poměru. Podle §2 odst. 2
tohoto zákona „ve věcech služebního poměru ředitele bezpečnostního sboru jedná a rozhoduje jménem státu
ministr, jemuž je ředitel bezpečnostního sboru odpovědný za činnost bezpečnostního sboru nebo z výkonu funkce
podle zvláštního právního předpisu“ [zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“) – pozn. soudu].
[46] Podle §5 odst. 1 až 3 zákona o pol icii „Policie je podřízena ministerstvu. Ministerstvo vytváří
podmínky pro plnění úkolů policie. Policejní prezident odpovídá za činnost policie ministrovi.“
[47] S ohledem na znění citovaných norem lze tedy souhlasit s městským soudem, že policejní
prezident neměl o námitce podjatosti rozhodovat, ale měl ji předložit ministrovi vnitra
k posouzení, resp. rozhodnutí o ní.
[48] Zdejší soud přitom již dříve dospěl k závěru (srov. rozsudek ze dne 22. 3. 2013,
č. j. 5 As 43/2011 - 185), že pokud není námitka podjatosti vyřízena v souladu s právní úpravou,
zakládá tato vada nezákonné rozhodnutí o věci samé [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Například
v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 5 As 96/2014 - 37, zdejší soud uvedl, že: „Nejvyšší správní soud
tak uzavírá, že v obou uvedených případech, ať již se jedná o vypořádání námitek podjatosti vznesených v průběhu
řízení před správním orgánem prvního stupně, tak i v průběhu odvolacího řízení, došlo k pochybením. V obou
případech bylo o uplatněných námitkách podjatosti rozhodnuto či tyto námitky byly posouzeny osobami, vůči nimž
tyto námitky a jejich důvody směřovaly, resp. o nich nebylo rozhodnuto vůbec. V obou případech měl o námitkách
podjatosti rozhodovat nejblíže nadřízený správní orgán […] Jedná se proto o vadu řízení, která mohla mít vliv
na rozhodnutí ve věci samé.“
[49] Městský soud správně poukázal i na další procesní pochybení spočívající v tom,
že o v pořadí druhé námitce žalobkyně (poukazující na systémovou podjatost) nebylo
rozhodnuto před vydáním rozhodnutí ve věci propuštění ze služebního poměru (ale až v rámci
tohoto rozhodnutí). K tomu se Nejvyšší správní soud již také vyjádřil. Např. v rozsudku ze dne
13. 2. 2015, č. j. 7 As 158/2014 - 30, zdejší soud uvedl, že: „O řádně uplatněné námitce podjatosti nebylo
před vydáním rozhodnutí ve věci samé vůbec rozhodnuto a úřední osoby, kterých se námitka podjatosti týkala,
se tak dále podílely na řízení a prováděly i veškeré úkony. Námitka podjatosti byla posouzena a vypořádána
až v odůvodnění meritorního rozhodnutí. Došlo tak k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[50] Zdejší soud tedy souhlasí s městským soudem v tom, že uvedené procesní vady bylo
možno podřadit pod vady ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Byl tedy jednoznačně dán důvod
ke zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť nebylo postupováno v souladu s §14 odst. 2 až 4
správního řádu. Městskému soudu lze vytknout pouze to, že v rámci závazného právního názoru
opomněl zmínit §14 odst. 2 správního řádu, který upravuje proceduru vyřizování námitky
podjatosti vznesené účastníkem řízení. Městský soud zmínil pouze §14 odst. 3 a 4 správního
řádu. Toto opomenutí však nic nemění na správnosti argumentace městského soudu,
že při vyřizování námitek podjatosti nebyl dodržen proces upravující vyřizování námitek
podjatosti, což má za následek nutnost zrušení rozhodnutí žalovaného. Podrobněji viz výše.
[51] Nejvyšší správní soud se však již neztotožnil s navazující argumentací městského soudu,
který na základě analogické aplikace §131 odst. 1 písm. a) správního řádu dovodil, že ministr
vnitra měl rozhodnout nejen o námitce podjatosti, ale i o samotném odvolání.
[52] Podle §131 odst. 1 písm. a) správního řádu „nadřízený správní orgán může na podnět příslušného
správního orgánu nebo na požádání účastníka věc usnesením převzít místo podřízeného správního orgánu
a rozhodnout jako správní orgán nižšího stupně, týká-li se řízení otázek, které lze vzhledem k jejich výjimečné
obtížnosti nebo neobvyklosti řešit jen s použitím mimořádných odborných znalostí.“
[53] Účelem tohoto ustanovení je umožnit nadřízenému orgánu věc převzít od věcně, místně
a funkčně příslušného orgánu za situace, kdy ji podřízený orgán nemůže vyřešit z důvodu její
výjimečné obtížnosti nebo neobvyklosti. Zákonodárce vychází z toho, že nadřízený orgán
disponuje vyššími odbornými znalostmi, které mu umožní předmětnou otázku správně vyřešit.
Má-li však nadřízený správní orgán rozhodovat namísto podřízeného správního orgánu, musí být
v prvé řadě nadán příslušnou kompetencí.
[54] Zákon o služebním poměru ministrovi vnitra výslovně svěřuje pravomoc rozhodovat
pouze o některých příslušnících (ředitel bezpečnostního sboru, příslušníci Policie ČR povolaní
k plnění úkolů v Ministerstvu vnitra, příslušníci zařazení ve vzdělávacích institucích – viz §2
odst. 2 až 4 zákona o služebním poměru). Rozhodování o ostatních příslušnících Policie ČR
náleží policejnímu prezidentovi (viz §2 odst. 1 zákona o služebním poměru). Ani §190 zákona
o služebním poměru nezakládá generální pravomoc ministra vnitra rozhodovat o odvoláních
příslušníků Policie ČR ve věcech služebního poměru.
[55] Výše uvedené potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu o služebním poměru,
dle které „ustanovení §2 určuje funkcionáře, který je oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech příslušníků
ve věcech služebního poměru jménem státu, a označuje jej pro účely služebního poměru jako služebního
funkcionáře. Primární personální pravomoc má ředitel bezpečnostního sboru […].“
[56] Nutno dodat, že podle právní úpravy, která předcházela zákonu o služebním poměru,
mohl ministr vnitra rozhodovat o všech příslušnících Policie ČR (tuto pravomoc mohl delegovat
na další služební funkcionáře). Zákon o služebním poměru však tuto koncepci nepřevzal.
[57] Nejen tedy důvodová zpráva, ale i historický výklad potvrzují, že úmyslem zákonodárce
bylo omezit okruh příslušníků, o kterých může ministr vnitra ve věcech služebního poměru
rozhodovat. Jak již přitom bylo výše uvedeno, zákon dává ministrovi vnitra kompetenci
rozhodovat pouze o konkrétně určených osobách. Žalobkyně mezi ně nespadá. Nejvyšší správní
soud nepřehlédl ani kompetenci ministra vnitra ve smyslu §4 odst. 2 zákona o policii
(tj. oprávnění ministra vnitra povolat policistu k plnění úkolů v rámci Ministerstva vnitra,
Policejní akademie atp.), ze spisu však nevyplývá, že by takto bylo vůči žalobkyni postupováno.
[58] Se stěžovatelem lze souhlasit i v tom, že nebyly splněny i další podmínky pro postup
dle §131 odst. 1 písm. a) správního řádu.
[59] Předně je třeba uvést, že k aplikaci §131 odst. 1 písm. a) správního řádu může dojít pouze
na základě podnětu příslušného správního orgánu nebo na základě žádosti účastníka řízení.
[60] Jak uvádí odborná literatura (viz komentář k §131 správního řádu přístupný v systému
ASPI od autorů Hrabák a Nahodil), se kterou se zdejší soud plně ztotožňuje, „Správní řízení vede
ve věci vždy správní orgán k tomu věcně, místně a funkčně příslušný. Ustanovení §131 však pamatuje na taková
řízení, v jejichž případě je nutné anebo vhodné, aby správní řízení provedl jiný než k tomu jinak příslušný správní
orgán. Toto komentované ustanovení vychází z principů demokratické veřejné správy a poskytuje účastníku
správního řízení možnost změny příslušnosti správního orgánu navrhnout, resp. vyjádřit s takovou změnou svůj
souhlas. Aby totiž nedocházelo v průběhu správního řízení ke svévolným atrakcím či delegacím, nepřipouští
se atrakce věci bez návrhu.“ Ze spisu nelze dovodit, že by stěžovatel či žalobkyně explicitně
navrhovali postup dle §131 odst. 1 písm. a) správního řádu.
[61] V dané věci ze spisu rovněž nevyplývá, že by danou věc (odvolání proti rozhodnutí
o propuštění běžné příslušnice Policie ČR ze služebního poměru) bylo možno řešit vzhledem
k její „výjimečné obtížnosti nebo neobvyklosti“ jen s použitím „mimořádných odborných znalostí“, jak to má
na mysli §131 odst. 1 písm. a) in fine správního řádu. Předmětná agenda (propuštění běžného
příslušníka Policie ČR) nikterak nevybočuje z agendy řešené na úrovni policejního prezidia
(jakožto odvolacího orgánu).
[62] Postup podle §131 odst. 1 písm. a) správního řádu je nadto primárně určen pro řízení
před správním orgánem I. stupně, nikoliv až pro odvolací řízení. „Vzhledem k charakteru důvodů
pro změnu funkční příslušnosti se však tento postup předpokládá především ve vztahu k orgánům prvního stupně“
(srov. Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: Bova Polygon, 2006, s. 2012). V daném případě by
k samotné atrakci došlo až v průběhu odvolacího řízení a zároveň prakticky ve fázi před vydáním
rozhodnutí. K atrakci v této fázi řízení uvedená odborná literatura uvádí: „zákon výslovně nestanoví,
v jaké fázi správního řízení může nejpozději k atrakci na nadřízený správní orgán dojít, k případné atrakci by
však mělo dojít pokud možno v počáteční fázi správního řízení, aby byl splněn účel změny příslušnosti, kterým je
provedení správního řízení u nadřízeného orgánu z důvodu zákonem stanoveného. Atrakce provedená těsně před
vydáním rozhodnutí orgánu prvního stupně by už byla s účelem atrakce v rozporu a neměla by prakticky smysl.“
[63] Oporu pro extenzivní výklad městského soudu nelze najít ani v jiné judikatuře správních
soudů či Ústavního soudu. Pokud městský soud poukazoval na systémovou podjatost
ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012,
č. j. 1 As 89/2010 - 119, č. 2802/2013 Sb. NSS, konstatuje zdejší soud, že toto usnesení přímo
nedopadá na danou věc. Byla v něm posuzována otázka podjatosti zaměstnance územně
samosprávného celku rozhodujícího ve správním řízení ve věci, která se týkala zájmu tohoto
územního samosprávného celku. Nadto v předmětném usnesení rozšířený senát akcentoval
nutnost existence podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být postoj
k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky. Skutečnostmi zakládajícími pochybnosti
o nepodjatosti úředníka územního samosprávného celku „mohou být například jevy v politické či
mediální sféře, jež předcházejí příslušnému správnímu řízení či je doprovázejí a naznačují zvýšený zájem
o výsledek řízení ze strany osob schopných ovlivnit jednání územního samosprávného celku jako zaměstnavatele
úřední osoby. Příkladem může být zájem politických činitelů či jiných v rámci daného územního samosprávného
celku vlivných osob (např. zákulisních aktérů místní politiky či podnikatelských subjektů) na určitém výsledku
řízení (např. na tom, aby určitá stavba, činnost apod. byla povolena, anebo naopak nepovolena); takový zájem lze
vysledovat například z různých mediálních vyjádření, předvolebních slibů, konkrétních investičních či jiných
obchodních počinů, předchozích snah nasměrovat určité související rozhodovací procesy určitým způsobem apod.“.
Oproti tomu „signálem nadkritické míry »systémového rizika podjatosti« zpravidla nebude samotný fakt,
že rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku bude mít dopad na tento celek. Proto např. nebude
zpravidla důvodem k pochybám o nepodjatosti úředníka územního samosprávného celku samotná skutečnost,
že jím vydané stavební povolení se dotkne majetkových či jiných zájmů obce, v níž bude stavba uskutečněna
(typicky tím, že stavba bude zbudována na pozemku obce či na pozemku s obecními pozemky sousedícím),
půjde-li o běžné, obecně vzato nekontroverzní a v měřítkách daného územního celku ve své podstatě nevýznamné
dotčení“ (bod [64] citovaného usnesení rozšířeného senátu).
[64] Nutno doplnit, že řešení zvolené městským soudem by nebylo aplikovatelné v případě
námitky podjatosti směřující vůči osobám, které již nad sebou nemají nadřízený správní orgán.
I z tohoto důvodu správní řád v §14 odst. 6 stanoví, že se ustanovení předchozích odstavců
(§14 odst. 1 až 5) nepoužijí pro vedoucí ústředních správních úřadů. Jak uvádí odborná literatura
(srov. např. Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: Bova Polygon, 2006, s. 135), uplatnění
ustanovení o podjatosti a vyloučení úředních osob je výslovně vyloučeno v případě vedoucích
ústředních správních úřadů, tedy ministrů a vedoucích jiných ústředních správních úřadů
a státních tajemníků. Důvodem není skutečnost, že by se tyto osoby nemohly dostat do situace,
kdy by u nich byly dány důvody podjatosti buď podle §14 odst. 1, či podle §14 odst. 5 správního
řádu, ale skutečnost, že taková situace by z důvodu postavení těchto osob v systému státní správy
neměla řešení; není tu specializovaný nadřízený orgán, který by o vyloučení vedoucího ústředního
orgánu státní správy rozhodoval, a není nikdo, kdo by mohl místo případně vyloučeného
vedoucího rozhodovat. K tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2014,
č. j. 5 As 96/2014 - 37. Nejvyšší správní soud doplňuje, že se již dříve obrátil na Ústavní soud
s návrhem na zrušení §14 odst. 6 správního řádu, Ústavní soud mu však nevyhověl. Viz řízení
vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 30/09.
[65] Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s možností
analogického použití §131 odst. 1 písm. a) správního řádu na danou věc, tak jak předestřel
městský soud.
[66] Podle názoru zdejšího soudu lze danou (velmi specifickou) situaci řešit méně invazivním
postupem (při zachování práv účastníka řízení ve věci služebního poměru). Jak vyplývá ze shora
uvedeného, pokud bude v řízení ve věci služebního poměru namítána podjatost policejního
prezidenta (který má rozhodovat o odvolání), je nutno předložit námitku podjatosti ministrovi
vnitra k posouzení. Pokud ji ministr vnitra shledá důvodnou, je oprávněn (i přes znění §14
odst. 4 správního řádu) určit nepodjatého služebního funkcionáře z řad funkcionářů působících
u Policie ČR (např. na základě pravidel obsažených ve vnitřním předpisu – viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 Ads 133/2012 - 19). Jiný výklad by vedl
k faktické nemožnosti určit osobu, která je oprávněna rozhodovat ve věcech služebního poměru
příslušníků Policie ČR. V této souvislosti lze zmínit i to, že podobná situace může nastat
u ústředních orgánů státní správy, přičemž zákonodárce rovněž nestanoví, že by bylo nutno
předat věc systémově nepodjatému orgánu, kterému zákon nesvěřil kompetenci rozhodovat (§14
odst. 6 správního řádu). Viz výše. Určení příslušného služebního funkcionáře ministrem vnitra lze
pak považovat i za garanci nestranného rozhodování, resp. za pojistku proti příp. ovlivnění
služebního funkcionáře (kterému byla daná věc přidělena ministrem vnitra) ze strany policejního
prezidenta.
VI.
[67] Nejvyšší správní soud se tedy zcela neztotožnil s argumentací městského soudu, která jej
vedla ke zrušení rozhodnutí žalovaného. Městskému soudu přisvědčil v argumentaci stran
nedodržení zákonného procesu při vyřizování námitek podjatosti, tedy v nosném důvodu,
který vedl městský soud ke zrušení rozhodnutí žalovaného. Naopak městskému soudu
nepřisvědčil v navazující argumentaci týkající se aplikace §131 odst. 1 písm. a) správního řádu.
[68] Pokud by zdejší soud přistoupil ke zrušení rozsudku městského soudu, nemohl by
městský soud v dalším řízení učinit nic jiného, než argumentaci zdejšího soudu převzít a znovu
zrušit rozhodnutí žalovaného. Takový postup by odporoval zásadě ekonomie řízení. Z těchto
důvodů zdejší soud proto nepřistoupil ke zrušení rozsudku městského soudu, ale k zamítnutí
kasační stížnosti.
[69] Pro správní orgán je tak v dalším řízení závazný právní názor městského soudu
korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu (usnesení rozšířeného senátu zdejšího
soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 104/2008 - 66).
[70] V dalším řízení tedy bude nutno primárně rozhodnout o vznesených námitkách
podjatosti. Jak je ze shora uvedeného patrno, je-li námitka podjatosti vznesena vůči policejnímu
prezidentovi, je třeba ji předložit ministrovi vnitra k posouzení. Shledá-li ji ministr vnitra
důvodnou, určí osobu, která bude namísto policejního prezidenta ve věci rozhodovat. Při určení
nepodjatého služebního funkcionáře z řad funkcionářů Policie ČR může ministr vnitra
postupovat mj. i podle pravidel obsažených ve vnitřním předpisu, který upravuje zastupování
policejního prezidenta. Podrobněji viz výše.
[71] Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
[72] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel ve věci plný úspěch neměl (kasační
stížnost byla zamítnuta) a žalobkyně se i přes výzvu soudu ve stanovené lhůtě k věci nevyjádřila
(za vyjádření ve věci nelze považovat sdělení ze dne 14. 11. 2016, neboť se v něm žalobkyně
nevyjádřila ke kasačním námitkám).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. října 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu