ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.290.2018:31
sp. zn. 7 As 290/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: K. K., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2018,
č. j. 30 A 145/2016 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Brna (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
15. 3. 2016, č. j. ODSČ-90890/15-15, sp. zn. ODSČ-90890/15-FIL/VSPR, byl žalobce shledán
vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o provozu na pozemních komunikacích“, popř. „zákon o silničním
provozu“, či „silniční zákon“). Žalobce se měl dopustit uvedeného deliktu tím, že jako
provozovatel motorového vozidla registrační značky X v rozporu s §10 zákona o provozu
na pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích, konkrétně povinnost stanovená v §53 odst. 2
zákona o provozu na pozemních komunikacích (neoprávněné stání na chodníku). Za spáchání
uvedeného deliktu byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady
správního řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Proti tomuto prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání, které
zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 7. 2016, č. j. JMK 106737/2016, sp. zn. S-JMK
63334/2016/ODOS/Př, a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Shora
označeným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl. Krajský soud s poukazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu nepřisvědčil žalobní námitce, že správní orgán I. stupně zahájil řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla bez toho, aby učinil nezbytné kroky ke zjištění
pachatele přestupku. Stejně tak krajský soud nepřisvědčil žalobci, že došlo k nedostatečnému
vymezení způsobu spáchání skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Přestupek
nezjištěného řidiče byl i v oznámení o zahájení řízení vymezen zcela jednoznačně odkazem
na konkrétní zákonné ustanovení a žalobce tak musel mít jasnou představu o tom, v čem
přestupek nezjištěného řidiče spočíval. Soud poukázal i na skutkové okolnosti dané věci a obsah
správního spisu. Konečně pak krajský soud neshledal důvodnou námitku, že došlo k zániku
odpovědnosti, resp. k prekluzi. Plné znění rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz.
III.
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele jsou závěry správních orgánů
a krajského soudu nedostatečné a nesprávné. Výslovně namítal, že nebyly splněny podmínky
pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Správní orgán zahájil řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele
přestupku. Dále namítal, že správní orgán I. stupně stěžovateli nesdělil v oznámení o zahájení
řízení o deliktu, resp. ani v rozhodnutí, v čem mělo údajné protiprávní jednání stěžovatele
spočívat. Popis protiprávního jednání je nedostatečný a v rozporu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Podle stěžovatele nadto došlo v dané věci k prekluzi. Stěžovatel dále obsáhle
polemizoval se závěry krajského soudu a správních orgánů. Z uvedených důvodů navrhl zrušení
rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém uvedl, že kasační stížnost
považuje za nedůvodnou. Odkázal na obě správní rozhodnutí a rozsudek krajského soudu.
Navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na
nepřezkoumatelnost.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je
vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Krajský soud a před ním i správní orgány se zabývaly jádrem dané věci,
tj. otázkou, zda stěžovatel spáchal předmětný správní delikt, přičemž vypořádaly všechny nosné
námitky. Argumentace obsažená ve správních rozhodnutích tvoří koherentní celek, ze kterého je
zcela zřejmé, jaké úvahy a důvody správní orgány vedly k jim učiněným závěrům. To stejné platí
i pro argumentaci krajského soudu. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu
krajský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně
posoudil. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30,
ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 – 163 atd.). Nejvyšší správní soud připomíná,
že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom,
jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu
znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35). Podle
Nejvyššího správního soudu rozsudek krajského soudu netrpí ani jinými vadami ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., které by vyvolávaly nutnost jeho zrušení.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti dále poukazoval na naplnění stížního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[12] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[13] Namítaný kasační důvod tedy zahrnuje tři možné situace. Za prvé může jít o situaci,
kdy došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud
skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění
správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
správní orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový
materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je
nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Za druhé dopadá tento důvod na situaci,
kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl
soud napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita
porušení řízení před správním orgánem musí být v přímé souvislosti s následnou nezákonností
jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá citovaným ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, kterou je třeba
posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
[14] K uvedeným vadám v dané věci nedošlo. I podle názoru Nejvyššího správního soudu
poskytuje správní spis dostatečnou oporu pro závěr, že se stěžovatel dopustil shora uvedeného
deliktu, tedy že jako provozovatel motorového vozidla registrační značky X v rozporu s §10
zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití jím provozovaného
vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích,
konkrétně povinnost stanovená v §53 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
Ostatně stěžovatel podklady založené ve správním spisu v řízení o kasační stížnosti relevantně
nezpochybňoval. Ani netvrdil (natož nedokládal), že jej nelze považovat za provozovatele
uvedeného vozidla, že jím provozované vozidlo neporušilo uvedenou povinnost atp.
[15] Stran dalších kasačních námitek považuje Nejvyšší správní soud za nutné nejprve
se vyjádřit k úpravě obsažené v §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích.
[16] Uvedené ustanovení bylo do zákona o provozu na pozemních komunikacích (zákon
č. 361/2000 Sb.) vloženo zákonem č. 297/2011 Sb. Uvedená novela za dosavadní ustanovení
§125e zákona o provozu na pozemních komunikacích vložila §125f v tomto znění:
(1) Právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu
s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. (2) Právnická nebo fyzická osoba za správní
delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického
prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se
jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních
komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek
dopravní nehodu. (3) Za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije
rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje;
pokuta však nepřevýší 10 000 Kč. (4) Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1
projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku
a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení
o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. (5) Provozovatel
vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel
provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho
tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla
v registru silničních vozidel.
[17] Nejvyšší správní soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o provozu
na pozemních komunikacích vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku
ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 - 21. Mj. uvedl, že: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce
v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je
postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla
při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud
zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci -
nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“
[18] Dále lze zmínit navazující judikaturu, podle níž smyslem uzákonění správního deliktu
provozovatele vozidla bylo postihnout taková deliktní jednání, u nichž bylo z povahy věci obtížné
až nemožné bez spolupráce provozovatele vozidla identifikovat konkrétního pachatele přestupku.
V těchto případech totiž správní orgány často zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování
totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla.
Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou
(§60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství
podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby
(rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 110/2015 - 46).
[19] Nutno dodat, že Ústavní soud nálezem ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16,
nevyhověl návrhu na zrušení §10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích,
resp. návrhu na vyslovení protiústavnosti §125f odst. 1 téhož zákona. Mimo jiné konstatoval,
že: „Zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebrání objektivní
odpovědnosti za správní delikt. Jde o procesní zásadu vztahující se k trestnímu řízení, respektive k řízení
o trestním obvinění, z níž samotné však neplynou omezení pro stanovení skutkových podstat trestných činů
či správních deliktů. Takováto omezení lze naopak – v závislosti na povaze deliktu i právních následcích, které
jsou spojeny s jeho spácháním – dovozovat z jiných ústavně zaručených základních práv a svobod. Právě takto
dotčená základní práva, a nikoliv zásada presumpce neviny, jsou rozhodujícím kritériem přípustnosti objektivní
odpovědnosti za správní delikt.(…) Samotná možnost provozovatele vozidla vyhnout se stíhání pro správní delikt
podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. června 2017, označením řidiče vozidla, která je
důsledkem subsidiarity tohoto správního deliktu k přestupku řidiče, ještě nezakládá právní či faktickou překážku
uplatnění práva odepřít výpověď pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo jeho osoby blízké podle čl. 37 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Každý z těchto správních deliktů sleduje jiný účel. Zatímco subjektivní
odpovědnost řidiče za přestupek je následkem jeho protiprávního jednání, objektivní odpovědnost provozovatele
vozidla za správní delikt je výrazem jeho širší odpovědnosti jako vlastníka vozidla, respektive osoby, která vozidlo
se souhlasem jeho vlastníka provozuje. Zákon může stanovit provozovateli vozidla povinnosti k zajištění účinné
regulace silničního provozu, kterou si vyžaduje masivní využívání motorových vozidel, s nímž jsou přirozeně
spojena některá nebezpečí pro životy, zdraví a majetek lidí. Každý, kdo se rozhodne opatřit si vozidlo, si musí být
těchto povinností vědom.“
[20] Stěžovatel namítal, že správní orgán I. stupně zahájil řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Tato
námitka není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že v daném konkrétním případě
byly činěny dostatečné kroky ke zjištění pachatele předmětného přestupku, toho se však zjistit
nepodařilo. Pokud stěžovatel tvrdí, že sdělil údaje o přestupci, je třeba uvést, že údajného
přestupce stěžovatel označil až po odložení přestupku příslušným orgánem, přičemž nadto uvedl
osobu pobývající mimo území České republiky (A. A., bytem v D., Katar), která již byla
v minulosti pro správní orgán v obdobné věci nekontaktní, což je známo i Nejvyššímu správnímu
soudu z jeho činnosti (viz např. rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 As
24/2017 - 31). Nutno dodat, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla
vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové
zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o
silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. […] pokud
provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří
doručovat, […] je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna
a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 10 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46). Od uvedených závěrů neshledal
soud důvod odchýlit se ani v nyní posuzovaném případě, to platí tím spíše při zohlednění
konkrétních okolností dané věci.
[22] Stěžovatel dále poukazoval na nedostatečnou specifikaci protiprávního jednání
v oznámení o zahájení správního řízení, resp. ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Tato
námitka není důvodná.
[23] Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, pro jaké protiprávní jednání bylo vůči
stěžovateli zahájeno řízení ve věci předmětného správního deliktu. Viz oznámení o zahájení
správního řízení, kde je mj. uvedeno, že správní orgán I. stupně zahajuje řízení o správním deliktu
podle §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterého se stěžovatel dopustil jako
provozovatel konkrétního motorového vozidla tím, že v rozporu s §10 zákona o provozu
na pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích; porušení pravidel silničního provozu spočívá
v „neoprávněném zastavení nebo stání, tedy porušení povinnosti dle ustanovení §53 odst. 2 zákona o silničním
provozu mající znaky přestupku dle ustanovení §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu bylo zjištěno
Městskou policií Brno na pozemní komunikaci Antonínská 5 v Brně dne 25. 9. 2014 v 00.35 hodin“.
Takový popis jednání pak přebírá i výrok prvostupňového rozhodnutí.
[24] Ačkoliv si jistě lze odstavit ještě podrobněji specifikaci, uvedený popis splňuje požadavky
vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu. Viz např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS:
„výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu
spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“
V dané věci je skutek specifikován tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Ostatně stěžovatel
žádný případ možné záměny ani nezmiňoval.
[25] Stěžovatel v kasační stížnosti konečně namítal, že v daném případě došlo k prekluzi,
pro kterou měl krajský soud zrušit rozhodnutí správních orgánů.
[26] Mezi stranami přitom není sporné, že v nyní posuzovaném případě došlo ke spáchání
přestupku nezjištěného řidiče (na nějž je navázán správní delikt stěžovatele) dne 25. 9. 2014.
[27] Nejvyšší správní soud konstatuje, že zákon o provozu na pozemních komunikacích
ve znění zákona č. 297/2011 Sb. (k němu viz výše) skutečně neobsahoval výslovnou úpravu
prekluzivní lhůty pro správní delikty fyzických osob. Zákon o provozu na pozemních
komunikacích výslovně obsahoval toliko prekluzivní lhůtu u správních deliktů právnických osob,
a to v §125e odst. 3, podle kterého „odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm
příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl
spáchán.“ Ustanovení §125e odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích pak v této
době stanovilo, že „[n]a odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé
souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí
pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle §125d“.
[28] Teprve s účinností od 7. 11. 2014 byla novelou zákona o provozu na pozemních
komunikacích (provedenou zákonem č. 230/2014 Sb.) výslovně zakotvena prekluzivní lhůta
správního deliktu provozovatele vozidla podle §125f tohoto zákona i u fyzických osob
nepodnikajících, a to tak, že v §125e odst. 5 věta za středníkem zákona byl „§125d“ nahrazen
„§125f“.
[29] K dané problematice se však již vyjádřil Nejvyšší správní soud, který shledal, že uvedení
odkazu na §125d v §125e odst. 5 věta za středníkem zákona o provozu na pozemních
komunikacích je nutno považovat za zjevnou chybu v textu zákona, která byla zákonem
č. 230/2014 Sb. toliko napravena. „Smyslem části poslední věty za středníkem v §125e odst. 5 silničního
zákona je (a vždy bylo) vztáhnout pravidla o odpovědnosti právnických osob i na fyzické osoby nepodnikající,
dopustily-li správního deliktu podle silničního zákona. Jediným ustanovením v celém silničním zákoně,
které upravuje právě takový typ protiprávního jednání nepodnikajících fyzických osob, byl a je §125f. Pokud tedy
§125e odst. 5, in fine silničního zákona ve znění před novelou nelogicky odkazoval na §125d, šlo o zjevnou
chybu a ve skutečnosti měl odkaz mířit k §125f.” (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 6. 2018, č. j. 3 As 46/2017 - 40).
[30] Ostatně obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudcích ze dne 22. 6. 2017,
č. j. 10 As 308/2016 - 20, ze dne 3. 8. 2017, č. j. 9 As 346/2016 - 56, nebo ze dne 2. 10. 2 017,
č. j. 3 As 266/2016 - 28.
[31] Např. v posledně uvedeném rozsudku mj. uvedl, že „Nejvyšší správní soud úvodem nepopírá,
že právní úprava lhůty zániku odpovědnosti obsažená v silničním zákoně ve znění účinném před Novelou
(zákon č. 230/2014 Sb. – pozn. soudu) byla značně nejasná a působila nejednotnost v rozhodování
správních orgánů i soudů. Ustanovení §125e odst. 5 silničního zákona v této době uvádělo, že [n]a odpovědnost
za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení
zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní
delikt podle §125d . Věta za středníkem tedy upravovala zánik odpovědnosti nepodnikající fyzické osoby
za správní delikty podle §125d, kterých se ale mohly dopustit kromě právnických osob jen podnikající fyzické
osoby (viz nadpis §125d Správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob). Text §125e odst. 5 tak
zmínkou o §125d vytvářel v souvislosti s nepodnikajícími fyzickými osobami mylný dojem, že i taková osoba
se může dopustit deliktu podle §125d. Takový výklad je však nepřijatelný, neboť odporuje jak nadpisu,
tak samotnému obsahu §125d silničního zákona. V opakovaně zmiňované Novele silničního zákona, účinné
ode dne 7. 11. 2014, tedy po spáchání obou sporných správních deliktů, změnil zákonodárce v poslední větě
ustanovení §125e odst. 5 za středníkem původní zmínku o §125d na §125f . Tento krok v důvodové zprávě
okomentoval jako legislativně technickou úpravu. Zdejší soud tento postup zákonodárce nahlíží jako nápravu
zjevné chyby v psaní, protože odkaz v §125e odst. 5 měl od počátku mířit právě k §125f silničního zákona.
Toto ustanovení totiž upravuje právě delikty právnických a fyzických osob bez rozlišení toho, zda podnikají, nebo
ne. (…) Lze tak konstatovat, že smyslem části poslední věty za středníkem v §125e odst. 5 silničního zákona je
a vždy bylo vztáhnout pravidla o odpovědnosti právnických osob i na fyzické osoby nepodnikající, které se
dopustily správního deliktu podle silničního zákona. Jediným ustanovením v celém zákoně, které upravuje právě
takový typ protiprávního jednání fyzických osob nepodnikajících, byl a je §125f. I když tedy §125e odst. 5
silničního zákona ve znění před Novelou nelogicky odkazoval na §125d, šlo o překlep a ve skutečnosti měl
(v úmyslu) odkaz mířit k §125f. (…) Soud tedy shrnuje, že původní odkaz na §125d již na první pohled
postrádal smysl a lze logicky dovodit, že zákonodárce chtěl ve skutečnosti odkázat na §125f. Krom toho,
což považuje zdejší soud za stěžejní, je třeba dát stěžovateli za pravdu i v tom, že není ani z věcných důvodů
namístě, aby pachateli tohoto speciálního správního deliktu (byť je jím fyzická osoba nepodnikající) svědčila kratší
lhůta pro zánik odpovědnosti ve smyslu §20 odst. 1 přestupkového zákona. Popíralo by to totiž samotnou
konstrukci tohoto typu deliktu a jeho subsidiární povahu. Proto se v této věci neměla užít analogie ve vztahu
k §20 odst. 1 přestupkového zákona, jak nesprávně učinil krajský soud, nýbrž analogie ke lhůtě pro zánik
odpovědnosti za správní delikt podle silničního zákona.“
[32] Stejně tak lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2017,
č. j. 9 As 346/2016 - 56, v něm soud obdobně uzavřel, že „původní odkaz na §125d zákona
o silničním provozu byl formálně nesmyslný již na první pohled, a lze logicky dovodit, že zákonodárce chtěl
ve skutečnosti odkázat na §125f zákona o silničním provozu. Krom toho (což je důležitější) není ani z věcných
důvodů namístě, aby pachateli tohoto speciálního správního deliktu (byť je jím fyzická osoba nepodnikající)
svědčila kratší lhůta pro zánik odpovědnosti (odpovídající lhůtě podle zákona o přestupcích): popíralo by to totiž
samotnou konstrukci tohoto typu deliktu a jeho subsidiární povahu. Proto se v této věci neměla užít analogie
ke lhůtě podle přestupkového zákona, nýbrž analogie ke lhůtě pro zánik odpovědnosti za správní delikt podle
zákona o silničním provozu.“
[33] Obdobně viz i nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2018,
č. j. 3 As 84/2017 - 19, podle něhož: „Na projednávaný případ bylo naopak již v době před účinností novely
silničního zákona (7. 11. 2014) třeba vztáhnout lhůty podle §125e odst. 3 silničního zákonu, tedy dvouletou
subjektivní a čtyřletou objektivní. Vzhledem ke skutkovým okolnostem případu, kdy ke spáchání přestupku,
na který je navázán správní delikt provozovatele vozidla, došlo dne 16. 5. 2014, přičemž zahájení řízení bylo
žalobci oznámeno dne 24. 7. 2014 (viz správní spis), je zřejmě, že k uplynutí prekluzivních lhůt podle §125e
odst. 3 silničního zákona v projednávaném případě nedošlo.“
[34] Lze tedy uzavřít, že na zánik odpovědnosti provozovatele vozidla bylo i před účinností
novely č. 230/2014 Sb. nutno analogicky aplikovat prekluzivní lhůtu stanovenou v §125e odst. 3
tohoto zákona. Odpovědnost stěžovatele za správní delikt tudíž mohla zaniknout až tehdy,
pokud by správní orgán I. stupně nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však
do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.
[35] Přestupek nezjištěného řidiče (a tedy i správní delikt stěžovatele) byl spáchán dne
25. 9. 2014, přičemž správní orgán se o něm dozvěděl na základě oznámení Městské policie Brno
ze dne 16. 1. 2015, a správní řízení zahájil (doručením oznámení o zahájení zástupci stěžovatele)
dne 26. 11. 2015, (přičemž dne 15. 3. 2016 vydal prvostupňové rozhodnutí, které žalovaný
potvrdil rozhodnutím ze dne 12. 7. 2016). Lze proto přitakat krajskému soudu, že v daném
případě nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek.
[36] Na výše uvedených závěrech nic nemění ani argumentace stěžovatele v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud ji neshledává případnou. Ani na základě legislativních změn v dané oblasti,
resp. na základě usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 5 As 104/2013 - 46, nelze dospět k závěru o nutnosti aplikace zákona o odpovědnosti
za přestupky (zákon č. 250/2016 Sb.) na daný případ.
[37] Jak uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 22. 6. 2017,
č. j. 10 As 308/2016 - 20, tedy po vydání uvedeného usnesení rozšířeného senátu, „použití lhůty
pro zánik odpovědnosti za správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob (dvouleté subjektivní,
nanejvýš však čtyřleté od spáchání) není v neprospěch žalobce, protože jinak by jeho odpovědnost nebyla časově
ohraničena vůbec, což je s ohledem na základní ústavní požadavky nepřijatelné.“
[38] Na uvedený rozsudek pak navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 8. 2017,
č. j. 9 As 346/2016 - 56, a v rozsudku ze dne 2. 10. 2017, č. j. 3 As 266/2016 - 28, kde uvedl,
že „použití lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob (dvouleté
subjektivní, nanejvýš však čtyřleté od spáchání) není v neprospěch žalobce, protože jinak by jeho odpovědnost
nebyla časově ohraničena vůbec, což je představa nepřijatelná. S ohledem na výše uvedený proces, při němž je třeba
nejprve zjišťovat pachatele pokračování přestupku, je tato lhůta i přiměřená. Pro úplnost lze však odkázat
na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, podle něhož platí, že otázka procesních
předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných
demokratických státech do oblastí těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou součástí ústavního
pořádku. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž
stanoví nesporné a konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné
činy lze stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho
lze tyto činy stíhat. (…) Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že ke dni 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále zákon o odpovědnosti za přestupky)
a související zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona
o odpovědnosti za přestupky. Druhý z uvedených zákonů měl přitom zásadní dopad i na ustanovení §125e
a §127f silničního zákona, kdy v případě ustanovení §125e vypustil (mj.) též ustanovení týkající se lhůt
pro zánik odpovědnosti pachatele, a §125f modifikoval v tom směru, že již nehovoří o právnické nebo fyzické
osobě a správním deliktu, ale o provozovateli vozidla a přestupku. Skutková podstata přestupku provozovatele
vozidla však zůstala totožná, včetně zachování objektivní odpovědnosti nepodnikající fyzické osoby a konečně
rovněž i výše možné sankce.“
[39] Obdobně viz nedávný rozsudek ze dne 11. 6. 2018, č. j. 3 As 84/2017 - 19, ve kterém
Nejvyšší správní soud uvedl, že ke dni 1. 7. 2017 nabyl „účinnosti zákon o odpovědnosti za přestupky
a s ním související zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona
o odpovědnosti za přestupky. Druhý z uvedených zákonů měl přitom zásadní dopad i na ustanovení §125e
a §125f silničního zákona, kdy v případě §125e vypustil (mj.) též ustanovení týkající se lhůt pro zánik
odpovědnosti pachatele, a §125f modifikoval v tom směru, že již nehovoří o „právnické nebo fyzické osobě “
a „správním deliktu“, ale o „provozovateli vozidla“ a „přestupku“. Skutková podstata (nyní) přestupku
provozovatele vozidla však zůstala totožná, včetně zachování objektivní odpovědnosti nepodnikající fyzické osoby
a konečně rovněž i výše možné sankce. Zákon o odpovědnosti za přestupky potom v přechodných ustanoveních,
in concreto v §112 odst. 2, uvádí, že „[u]stanovení dosavadních zákonů o […] lhůtách pro zánik odpovědnosti
za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost
za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty
první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Vzhledem
k tomuto ustanovení a skutečnosti, že nová úprava není pro žalobce příznivější, se tak výše uvedené závěry uplatní
vůči jednání žalobce i po vstupu zákona o odpovědnosti za přestupky a souvisejících zákonů v účinnost.“
[40] Z výše uvedené judikatury tedy jednoznačně vyplývá, že krajský soud nepochybil, pokud
v dané věci neshledal zánik odpovědnosti za přestupek na základě právní úpravy obsažené
v zákoně o odpovědnosti za přestupky. Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu oporu
pro závěry stěžovatele neposkytuje. Předmětem soudního přezkumu přitom není jiný rozsudek
Krajského soudu v Brně než rozsudek ze dne 27. 6. 2018, č. j. 30 A 145/2016 - 32, a proto se
soud nemůže vyjadřovat ke správnosti závěrů uvedených v jiných rozsudcích Krajského soudu
v Brně. V nyní posuzované věci postupoval krajský soud zcela v souladu s právní úpravou
a judikaturou, a Nejvyšší správní soud proto jeho závěry přebírá.
[41] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a krajského soudu ani
žádné další vady, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich závěry mají plnou oporu
v právní úpravě a správním spisu. Zdejší soud se s jejich hodnocením ztotožnil. Z tohoto
důvodu nemohl Nejvyšší správní soud shledat případnou ani polemiku stěžovatele s jejich
argumentací.
[42] S poukazem na všechny shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[43] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady mimo rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu