ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.404.2019:66
sp. zn. 7 As 404/2019 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) VODÁRENSKÁ
AKCIOVÁ SPOLEČNOST a. s., se sídlem Soběšická 820/156, Brno, zastoupen Mgr. Markem
Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, b) statutární město Jihlava,
se sídlem Masarykovo nám. 1, Jihlava, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem
Těšnov 17, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 5. 11. 2019, č. j. 31 A 294/2017 - 100,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku
4 114 Kč, a to k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta, do 15 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
III. Žalobci b) se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
[1] Krajský úřad Kraje Vysočina (dále též „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne
13. 1. 2016, č. j. KUJI 3752/2017, sp. zn. OŽPZ 2699/2016 OI-11 (dále též „prvostupňové
rozhodnutí“), zrušil podle §6 odst. 7 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích
pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o vodovodech a kanalizacích“) dvanáct rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jimiž bylo
provozovateli [žalobci a)] vydáno povolení k provozování vyjmenovaných vodovodních řadů
a kanalizačních stok pro žalobce b) (výrok I. označeného rozhodnutí). Výrokem II pak stanovil
vykonatelnost svého rozhodnutí ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o povolení k provozování
uvedených vodovodů a kanalizací pro nového provozovatele.
[2] K odvolání žalobců a) a b) žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 7. 2017, č. j. 14863/2017-
MZE-15110 (dále též „napadené rozhodnutí“), podle §89 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) změnil výrok II mj. tak,
že odložil vykonatelnost prvostupňového rozhodnutí do 31. 12. 2018, a ve zbytku prvostupňové
rozhodnutí podle §90 odst. 5 správního řádu potvrdil.
II.
[3] Proti napadenému rozhodnutí podali žalobci a) a b) samostatné žaloby [žalobce a) proti
rozhodnutí žalovaného v plném rozsahu, žalobce b) pouze proti výroku II]. Soud žaloby spojil
ke společnému řízení, a na jejich základě rozhodnutí žalovaného zrušil.
[4] K žalobě žalobce a) krajský soud předně konstatoval, že se žalovaný v napadeném
rozhodnutí nevypořádal s argumentací žalobce a) uplatněné v rámci odvolacího řízení ohledně
neplatnosti výpovědi i odstoupení od smlouvy o provozu vodovodů a kanalizací, o nájmu
vodovodů a kanalizací, o správě vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu ze dne 17. 12. 1996
(dále též „provozní smlouva“). Zdůraznil, že v případě, kdy je podmínkou aplikace veřejnoprávní
normy existence soukromoprávního oprávnění, se musí správní orgán do důsledků zabývat tím,
zda dané oprávnění existuje, a tedy rovněž tím, zda bylo učiněno právní jednání, které má
na existenci tohoto oprávnění vliv. Řešení těchto soukromoprávních otázek spadá do režimu
posuzování předběžných otázek dle §57 správního řádu. Skutečnost, že správní orgán nemá
pravomoc rozhodnout spor o platnosti soukromoprávního jednání, jej nezbavuje povinnosti
(není-li zahájeno samostatné řízení o dané předběžné otázce) platnost soukromoprávního jednání
posoudit pro účely daného správního řízení. Dle krajského soudu si žalovaný neujasnil,
na základě jakého úkonu a kdy mělo dojít k zániku práv a povinností z provozní smlouvy,
konstatoval proto, že nemohl přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť v něm
chybí úvahy žalovaného k těmto podstatným otázkám. Žalovaný se dle krajského soudu dále
jednoznačně nevyjádřil k režimu předmětné provozní smlouvy. Jestliže chtěl vycházet z toho,
že posuzovaný smluvní vztah podléhá specifickému zákonnému režimu, bylo nezbytné,
aby takový závěr ve svém rozhodnutí jednoznačně vyjádřil, odůvodnil a uvedl, jaké důsledky
z této skutečnosti plynou. To však neučinil. Krajský soud žalovanému vytkl, že se komplexněji
nezabýval dopady rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014,
č. j. 7 As 35/2013 - 50, na který ve svém rozhodnutí odkazoval. Podle krajského soudu dále
žalovaný dovodil závažné porušení povinností z provozní smlouvy žalobcem a) z důvodu
neplacení nájemného, přičemž odkázal na civilní rozsudek, ačkoli tento rozsudek jednoznačně
vychází ze závěru, že nájemné bylo ze strany žalobce a) řádně placeno.
[5] K žalobě žalobce b) krajský soud uvedl, že žalovaný nereagoval na obsáhlou odvolací
argumentaci žalobce b) proti výroku o odložení vykonatelnosti prvostupňového rozhodnutí,
ani nezdůvodnil svůj postup vedoucí ke změně výroku II prvostupňového rozhodnutí.
[6] Krajský soud uzavřel, že žalobami napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, přistoupil
proto k jeho zrušení a věc vrátil žalovanému. Plné znění rozsudku je přístupné
na www.nssoud.cz, a Nejvyšší správní soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[7] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“)
kasační stížnost.
[8] Úvodem konstatoval, že ke zrušení povolení žalobce a) k provozování vodohospodářské
infrastruktury vlastněné žalobcem b) přistoupily správní orgány proto, že žalobce a) pozbyl
soukromoprávní titul k provozování této infrastruktury. Podle stěžovatele se však krajský soud
nezabýval odlišným postavením správních orgánů a soudů při posuzování předběžné otázky,
pokud jde o podrobnost zkoumání platnosti, resp. existence soukromoprávního vztahu mezi
žalobcem a) a žalobcem b). Krajský soud po správním orgánu požaduje, aby se zabýval
předběžnou otázkou na zcela shodné úrovni podrobnosti jako soud. Dle stěžovatele však správní
orgán k takovému zkoumání není povolán ani vybaven. Absence úvahy o tomto problému pak
dle stěžovatele představuje nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem. Stěžovatel je
přesvědčen, že posouzení předběžné otázky existence soukromoprávního titulu žalovaným je
přezkoumatelné právě s přihlédnutím k tomu, že jde o posouzení předběžné otázky, jež má
účinky jen pro toto řízení. Pro potřeby správního řízení je dle stěžovatele třeba posoudit pouze
to, zda k okamžiku vydání rozhodnutí správního orgánu soukromoprávní titul existuje nebo
nikoliv. Tato úvaha je podle jeho názoru v napadeném rozhodnutí řádně zachycena. Stěžovatel
poté, co se seznámil s rozsudkem krajského soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 70 Co 104/2016 - 278
(dále též „civilní rozsudek“), konstatoval, že v době před vydáním rozhodnutí správního orgánu
došlo k ukončení smluvních vztahů. Kterým konkrétním aktem se tak stalo, není pro posouzení
předběžné otázky ve správním řízení v dané věci rozhodné. Pokud žalobce a) s tímto
zhodnocením předběžné otázky nesouhlasil, měl sám zahájit příslušné řízení o určovací žalobě
a následně navrhnout přerušení správního řízení.
[9] Stěžovatel se následně ohradil i vůči výtce krajského soudu, že se komplexněji nezabýval
dopady rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014, č. j. 7 As 35/2013 - 50. Uvedl,
že to považoval za nadbytečné vzhledem k jednoznačnému závěru ohledně neexistence platného
soukromoprávního titulu žalobce a).
[10] Stěžovatel vysvětlil, že odkaz na duální povahu provozovatelské smlouvy v odůvodnění
napadeného rozhodnutí jasně označil jako polemiku s argumentací žalobce a), který tyto aspekty
účelově popírá. Stěžovatel zdůraznil, že úvaha o povaze provozovatelské smlouvy nebyla součástí
správního uvážení, neboť se v něm daný aspekt neprojevil.
[11] Stěžovatel uvedl, že se nemůže ztotožnit se závěry krajského soudu ohledně dopadů
civilního rozsudku. Vysvětlil, že některé závěry tohoto rozsudku musel opominout, neboť je
považoval za rozporné se zákonem. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4497/2017, který civilní rozsudek krajského soudu pro nezákonnost
zrušil.
[12] Stěžovatel dále konstatoval, že v napadeném rozhodnutí dal žalobci b) za pravdu
a oprávnění žalobce a) zrušil. Pokud jde o účinnost tohoto zrušení, stěžovatel byl veden snahou
zajistit kontinuální řádný výkon provozovatelské činnosti, přičemž konkrétní představu, jak toho
dosáhnout, popsal stěžovatel v odůvodnění napadeného rozhodnutí, což uvedl i krajský soud,
stěžovateli proto nejsou zřejmé důvody jím tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
ve vztahu k žalobci b).
[13] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV.
[14] Žalobce a) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry rozsudku
krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[15] Žalobce b) se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Mezi stranami není sporné, že žalobce a) na základě povolení vydaných správním
orgánem I. stupně provozoval části vodohospodářské infrastruktury na území a ve vlastnictví
žalobce b). Provoz a užívání uvedeného majetku byl upraven v provozní smlouvě ze dne
17. 12. 1996.
[19] Na návrh žalobce b) byla povolení k provozování prvostupňovým rozhodnutím zrušena
s odůvodněním, že žalobce a) není vlastníkem provozovaného majetku ani nemá s jeho
vlastníkem uzavřenou smlouvu, která by jej opravňovala tuto určitou část vodohospodářské
infrastruktury provozovat. Provozní smlouva, na základě které byla infrastruktura do té doby
provozována, byla uzavřena mezi žalobcem a) a Svazem vodovodů a kanalizací Jihlavsko (dále též
„svaz“), do kterého žalobce b) předmětný majetek vložil. V důsledku vystoupení žalobce b)
ze svazu ke dni 31. 12. 2012 správní orgán I. stupně učinil závěr o absenci oprávnění žalobce a)
provozovat předmětnou infrastrukturu, a zrušil proto příslušná povolení.
[20] Žalobce a) v rámci odvolacího řízení zaslal stěžovateli vyjádření ze dne 5. 6. 2017
a 19. 6. 2017. Žalobce a) v těchto podáních předložil argumentaci, proč považuje výpověď
i odstoupení od provozní smlouvy za neplatné (zdánlivé). Poukázal na absenci rozhodnutí rady
žalobce b), které by utvořilo vůli žalobce b), která měla být projevena uvedenými právními úkony.
Vedle toho poukázal na nemovitý charakter vodovodů a kanalizací, v důsledku čehož bylo třeba
na věc aplikovat §680 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „starý občanský zákoník“), a žalobce b) proto nemohl provozní smlouvu
vypovědět. Stejně tak uvedl, že smlouvu nebylo možno vypovědět ani dle §582 odst. 1 starého
občanského zákoníku, neboť byla uzavřena na dobu určitou.
[21] Žalobce b) v podaném odvolání brojil pouze proti výroku II o odložení vykonatelnosti
prvostupňového rozhodnutí. Namítal, že žalobce a) nesplňuje zákonné podmínky
pro provozování předmětných vodovodů a kanalizací, krajský úřad fakticky rozhodl o povinnosti
veřejné služby, aniž by k tomu byl oprávněn, jím zřízená společnost Jihlavské vodovody
a kanalizace, a. s., již požádala o vydání předmětného povolení, stěžovatel zároveň nestanovil
podmínky provozování vodovodů a kanalizací ani náhradu vlastníkovi.
[22] Rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 70 Co 104/2016 - 278 („civilní rozsudek“), rozhodl
krajský soud ve sporu žalobce b) a žalobce a) o placení nájemného z vodohospodářské
infrastruktury ve vlastnictví žalobce b) provozované žalobcem a). Žalobce b) požadoval
po žalobci a) zaplacení nájemného za období leden až březen 2013 za užívání a provozování
předmětného majetku. Krajský soud v civilním rozsudku uzavřel, že vystoupením žalobce b)
ke dni 31. 12. 2012 ze svazu došlo k přechodu práv a povinností svazu z provozní smlouvy
ve vztahu k majetku ve vlastnictví žalobce b) s právem hospodaření svazku na žalobce b),
který vstoupil do práv a povinností pronajímatele z provozní smlouvy ve vztahu k tomuto
majetku. Krajský soud v civilním rozsudku dále potvrdil, že jestliže žalobce a) platil nájemné
na bankovní účet vedený v provozní smlouvě, platil nájemné řádně a v souladu s provozní
smlouvou.
[23] Nejvyššímu správnímu soudu připadlo posoudit, zda krajský soud správně zrušil žalobou
napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost.
[24] Ve správním řízení, obdobně jako v řízení soudním, je orgán veřejné moci povinen
ve svých rozhodnutích náležitě, přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vypořádat námitky
subjektu, který realizuje své právo na podání opravného prostředku proti rozhodnutí.
Nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami,
které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí, pro kterou je třeba
jeho rozhodnutí bez dalšího zrušit (srv. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013,
č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25 atp.). Nejvyšší správní soud
dále např. v rozsudku ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005 - 65, uvedl, že „z odůvodnění rozhodnutí
musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které
skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné,
nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami
se řídil při hodnocení důkazů (…)“ Pokud správní orgán náležitě neodůvodní své závěry, pak je
nutno jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, č. 638/2005 Sb., ze dne
17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64 atp.).
[25] Kasační soud posoudil napadené správní rozhodnutí optikou výše uvedených
judikaturních závěrů a ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že je stiženo vadou
nepřezkoumatelnosti. I podle názoru Nejvyššího správního soudu se stěžovatel v napadeném
rozhodnutí nevypořádal s argumentací žalobce a) uplatněnou v rámci odvolacího řízení ohledně
neplatnosti výpovědi i odstoupení od provozní smlouvy. Lze souhlasit i s tím, že v situaci, kdy je
aplikace veřejnoprávní normy podmíněna existencí soukromoprávního oprávnění, musí správní
orgán podrobně zkoumat, zda dané oprávnění existuje, a zároveň to, zda bylo učiněno právní
jednání, které na něj má vliv, a to jako předběžnou otázku ve smyslu §57 správního řádu.
Dle kasačního soudu si stěžovatel neujasnil, v důsledku kterého jednání a kdy mělo dojít k zániku
práv a povinností z provozní smlouvy. Zároveň si neujasnil režim této smlouvy, ani se jím
ve svém rozhodnutí řádně nezabýval. Jinými slovy, Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil
s posouzením provedeným krajským soudem.
[26] Nad rámec rozsudku krajského soudu a ve vztahu k uplatněné stížní argumentaci soud
dodává, že podle §57 odst. 1 správního řádu platí: jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky,
již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán a)
může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci;
v případech stanovených zákonem je správní orgán povinen takový podnět dát, nebo b) může vyzvat účastníka,
popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným
orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správní orgán určí, nebo c) si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však
nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj
odpovídá, ani o otázkách osobního stavu.
[27] V posuzovaném případě otázka existence soukromoprávního vztahu pro stěžovatele
představovala předběžnou otázku ve smyslu §57 odst. 1 písm. c) správního řádu, o níž si měl
učinit úsudek. Stěžovatel na straně 12 napadeného rozhodnutí konstatoval, že mu nepřísluší
zkoumat soukromoprávní vztah mezi stranami, ale že posuzuje pouze naplnění veškerých
zákonem stanovených podmínek pro vydání povolení k provozování. Vyhodnotil, že naplnění
stanovených podmínek neshledal, neboť došlo k ukončení provozovatelské smlouvy, a proto
nemohl jinak, než povolení k provozování předmětného vodohospodářského majetku zrušit.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem shledal, že ač stěžovatel deklaroval svoji
nepříslušnost k rozhodování o otázce existence soukromoprávního vztahu mezi žalobcem
a) a žalobcem b), učinil si závěr o jeho zániku (ukončením provozní smlouvy). Tento závěr však
neodůvodnil. Na straně 11 napadeného rozhodnutí stěžovatel zrekapituloval, že žalobce b)
provozní smlouvu nejprve vypověděl a následně od ní odstoupil, a konstatoval, že žalobce b) vůči
žalobci a) oprávněně uplatnil odstoupení od provozní smlouvy. Nevysvětlil však, jestli ukončení
provozovatelské smlouvy nastalo výpovědí či odstoupením, jestli bylo řádně a platně provedeno,
a na základě jakých úvah dospěl k takovému závěru. Není tedy zřejmé, v důsledku jakého úkonu
a kdy mělo dle stěžovatele k zániku práv a povinností z provozovatelské smlouvy dojít. Nelze
přitom přijmout stěžovatelův názor, že důvody, na základě kterých závěr o ukončení provozní
smlouvy učinil, nejsou podstatné, neboť vztah žalobce a) a žalobce b) byl v daném případě
posuzován „pouze“ v rámci předběžné otázky. I v takovém případě je nezbytné naplnit
požadavky přezkoumatelnosti správního rozhodnutí. Povinnost žalobce a) zahájit zvláštní řízení
o této otázce přitom z právních předpisů nevyplývá. Kasační soud proto ve shodě s krajským
soudem konstatuje, že v této části nelze rozhodnutí stěžovatele přezkoumat, neboť v něm chybí
úvahy stěžovatele k uvedeným podstatným otázkám.
[28] Pokud jde o povahu provozní smlouvy, zdejší soud ve shodě s krajským soudem
konstatuje, že pokud je stěžovatel toho názoru, že provozní smlouva podléhá jinému
(specifickému) právnímu režimu, musí takový závěr ve svém rozhodnutí jednoznačně vyjádřit
a odůvodnit. To se však nestalo. Jak správně upozornil krajský soud, v případě, že by stěžovatel
považoval předmětnou smlouvu např. za veřejnoprávní, musel by zohlednit zásadní odlišnosti
v jejich právní úpravě. Při posuzování provozní smlouvy, aby ji mohl v souladu se zákonem
vyhodnotit, si stěžovatel musel učinit úsudek o její povaze. Tyto úvahy měl učinit obsahem svého
rozhodnutí.
[29] Krajský soud nepochybil ani tím, že žalovanému vytkl nedostatečný rozbor rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 20147, č. j. 7 As 35/2013 - 50, na který stěžovatel
ve svém rozhodnutí odkázal. Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že tento rozbor
považoval za nadbytečný vzhledem k jednoznačnému závěru ohledně neexistence platného
soukromoprávního titulu žalobce a), zdejší soud odkazuje na výše uvedený rozbor
nepřezkoumatelnosti tohoto závěru učiněného stěžovatelem.
[30] Stěžovatel dále uvedl, že některé závěry civilního rozsudku musel opominout, neboť je
považoval za rozporné se zákonem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatel závěry
civilního rozsudku neopominul; stěžovatel z civilního rozsudku vyvozoval závěry, které v něm
nebyly obsaženy. Stěžovatel konkrétně dovodil závažné porušení povinností z provozní smlouvy
z důvodu neplacení nájemného žalobcem a), k čemuž odkázal na civilní rozsudek, ačkoliv tento
rozsudek zcela jednoznačně vychází ze závěru, že nájemné bylo ze strany žalobce a) řádně
placeno. Zdejší soud ve shodě s krajským soudem shledal, že napadené rozhodnutí je z tohoto
důvodu zmatečné a v konečném důsledku nepřezkoumatelné, neboť stěžovatel z daného
rozsudku dovozuje závěr [o neplacení nájemného žalobcem a)], který byl tímto rozsudkem
výslovně vyvrácen. Na závěr o zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti postupu stěžovatele nemá vliv
ani skutečnost, že civilní rozsudek byl po podání žaloby v této věci zrušen rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2018, č. j. 26 Cdo 4497/2017 - 337. Krajský soud správně konstatoval,
že pro rozhodování stěžovatele byl rozhodující skutkový a právní stav v době vydání napadeného
rozhodnutí.
[31] Jako nepřípadnou vyhodnotil zdejší soud i argumentaci stěžovatele, že žalobci b) vyhověl
zrušením oprávnění žalobce a), a že změnu výroku II ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem a shledal, že žalobce b) v odvolání brojil
pouze proti výroku o odložení vykonatelnosti prvostupňového rozhodnutí, přičemž uplatnil
rozsáhlou argumentaci, se kterou se stěžovatel nevypořádal. Žalobce b) zejména namítal,
že žalobce a) nesplňuje zákonné podmínky pro provozování předmětných vodovodů a kanalizací,
že krajský úřad fakticky rozhodl o povinnosti veřejné služby, aniž by k tomu byl oprávněn
(a stanovil lhůtu v rozporu se zákonnými podmínkami pro rozhodnutí o povinnosti veřejné
služby), že jím zřízená společnost Jihlavské vodovody a kanalizace, a. s., již požádala o vydání
předmětného povolení, ale stěžovatel zároveň nestanovil podmínky provozování vodovodů
a kanalizací ani náhradu vlastníkovi. Stěžovatel však na žádnou z těchto námitek nijak nereagoval.
V prvostupňovém rozhodnutí změnil pouze formulaci výroku o odložení vykonatelnosti, a tuto
změnu odůvodnil toliko tím, že odkládací podmínka byla uvedena nepřesně, neurčitě a potažmo
i nevykonatelně. Další úvahy stěžovatele se již vztahovaly jen na následný postup v případě
uzavření či neuzavření příslušných smluvních vztahů do stanoveného data. Tyto úvahy ovšem
nelze považovat za reakci na námitky žalobce b), ani z nich neplynou důvody postupu stěžovatele
v části, v níž změnil prvostupňové rozhodnutí. Nelze proto než konstatovat, že stěžovatel
v napadeném rozhodnutí ignoroval odvolání žalobce b), s jeho námitkami se nevypořádal a své
rozhodnutí v důsledku toho i v této části zatížil nepřezkoumatelností.
[32] Lze tedy uzavřít, že krajský soud nepochybil, jestliže zrušil napadené rozhodnutí
stěžovatele pro nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud neshledal v rozsudku krajského
soudu ani žádné jiné vady či nezákonnosti, pro které by bylo nutno jeho rozhodnutí zrušit. Zdejší
soud se s jeho hodnocením plně ztotožnil a v podrobnostech na něj odkazuje.
VI.
[33] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Ve věci Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[34] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
[35] Žalobce a) byl v řízení úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení
vůči stěžovateli. Náklady řízení žalobce a) sestávají z odměny a náhrady hotových výdajů
zástupce. Odměna zástupce činí dle §9 odst. 4 písm. d), §7 bod 5. a §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za jeden úkon právní služby (písemné
podání – vyjádření) 3 100 Kč a náhrada hotových výdajů činí dle §13 odst. 4 citované vyhlášky
300 Kč. Jelikož je zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada
hotových výdajů o částku odpovídající této dani tj. 714 Kč. Nejvyšší správní soud nepřiznal
odměnu za druhý úkon, neboť jím bylo doplnění vyjádření ze dne 12. 3. 2020, přičemž v tomto
podání žalobce a) nepřednesl žádnou zásadní novou argumentaci a ani relevantním způsobem
nedoplnil stávající. Celková výše nákladů řízení žalobce a) tak činí 4 114 Kč. Stěžovatel je povinen
uhradit tuto částku k rukám zástupce žalobce a), Mgr. Marka Vojáčka, advokáta, a to ve lhůtě
15 dnů od doručení tohoto rozsudku.
[36] Žalobce b) byl v řízení úspěšný, žádné náklady mu však v řízení nevznikly, soud mu proto
náhradu žádných nákladů nepřiznal. Žalobce b) ostatně ani náhradu žádných nákladů
nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu