ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.415.2018:47
sp. zn. 7 As 415/2018 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Mgr. M. K., zastoupen
Mgr. Markétou Koubíkovou, advokátkou se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti žalovaným:
1) Krajský soud v Českých Budějovicích, se sídlem Zátkovo nábřeží 2, České Budějovice,
2) Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Goethova 2, České
Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 19. 9. 2018, č. j. 50 A 66/2018 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Podanou žalobou se žalobce domáhal, aby Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též
„krajský soud“) určil, že zveřejnění podání Krajského státního zastupitelství v Českých
Budějovicích (dále též „státní zastupitelství“) ze dne 11. 7. 2018 v insolvenčním rejstříku dlužníka
V. Ch. G a. s., vedeném krajským soudem, představuje nezákonný zásah do práv žalobce.
Obsahem předmětného podání byl podnět státního zastupitelství k rozhodnutí soudu o přeměně
reorganizace v konkurs spojený s návrhem na odvolání společnosti B. I. K. (dále též „B.“)
z věřitelského výboru, to vše v insolvenční věci dlužníka V. Ch. G. a. s. Dle žalobce podání
státního zastupitelství odkazovalo na poznatky získané v trestním (přípravném) řízení a byla
k němu přiložena e-mailová komunikace žalobce s právním zástupcem B. Tato komunikace sice
nebyla zveřejněna v elektronickém insolvenčním rejstříku, avšak k listinné části insolvenčního
spisu mají přístup všichni účastníci insolvenčního řízení a případně i další osoby, které osvědčí
právní zájem. Došlo tedy k porušení Listiny základních práv a svobod, konkrétně čl. 10 odst. 3
(ochrana soukromí) a čl. 13 (listovní tajemství), k porušení §8a a §8c zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále též „trestní řád“) a k porušení
povinnosti mlčenlivosti žalobce jako advokáta. Žalobce se podanou žalobou dále domáhal,
aby krajskému soudu bylo zakázáno pokračovat v porušování jeho práv, aby krajský soud
znepřístupnil obsah e-mailové komunikace mezi ním a právním zástupcem B. a aby
k této e-mailové komunikaci jako k důkazu nepřihlížel.
II.
[2] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro nedostatek pravomoci
přezkoumávat zákonnost žalobcem vymezených úkonů státního zastupitelství a krajského soudu.
Žalované totiž nelze považovat za správní orgán ve smyslu zákonné definice v §4 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
Postup insolvenčního soudu spočívající v založení návrhu státního zastupitelství v insolvenčním
spisu dlužníka lze bezesporu považovat za výkon jurisdikční činnosti ve smyslu §7a zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále též „insolvenční zákon“). Výkonem soudní moci totiž není pouze samotné
rozhodování soudu, ale i výkon takových činností, které jsou s ním bezprostředně spjaty.
Při výkonu této činnosti nelze považovat krajský soud za správní orgán, jak vyplývá z judikatury
Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 25. 7. 2005, č. j. 8 Ans 2/2005 - 63). Nelze mu
proto nařídit „nekonání“, jehož se domáhá žalobce. Ve vztahu ke státnímu zastupitelství krajský
soud konstatoval, že účelem jeho účasti v insolvenčním řízení je ochrana veřejného zájmu.
Je oprávněno do řízení vstoupit v jakémkoliv jeho stádiu na základě jím získaných poznatků
a činit v něm procesní úkony, jejichž povahu a rozsah upravuje §35 odst. 2 o. s. ř. Vstupem
do řízení se státní zastupitelství stává procesním subjektem a jím učiněné úkony nelze považovat
za úkony správního orgánu. V posuzované věci státní zastupitelství při podání podnětu učinilo
úkon, který je oprávněn učinit každý účastník předmětného řízení, nejednalo tedy
z vrchnostenské pozice správního orgánu. Krajský soud proto nemá pravomoc přezkoumávat
jeho postup.
III.
[3] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu (žaloby).
[4] Namítá, že byly splněny podmínky příslušnosti správních soudů ve smyslu rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197. Státní zastupitelství je
zařazeno do moci výkonné, je vybaveno působností a disponuje souhrnem právních prostředků,
jež jsou mu zákonem svěřeny k plnění jeho úkolů. Příslušnost správních soudů je dána. Krajský
soud rovněž chybně vymezil podstatu zásahu. Ta nespočívá v podání návrhu na odvolání jednoho
z členů věřitelského výboru, ale v porušení §8c a §8d trestního řádu, neboť v insolvenčním
rejstříku byly zveřejněny listiny získané v trestním řízení. Státní zastupitelství přitom předmětné
listiny a informace získalo díky svému vrchnostenskému postavení v trestním řízení. Nelze tedy
souhlasit s tím, že státní zastupitelství nejednalo mocensky z pozice orgánu veřejné moci. Pokud
státní zastupitelství získalo listiny v řízení, kde jednalo vrchnostensky, je další využití takto
získaných listin, byť i v civilním řízení, kde státní zastupitelství vrchnostensky nevystupuje,
vrchnostenským aktem, proti němuž je zásahová žaloba přípustná. Stěžovatel souhlasí s krajským
soudem, že soud při výkonu jurisdikční činnosti za správní orgán považovat nelze. Nezákonného
zásahu proti němu se dopustilo státní zastupitelství, které však nápravu provést nemůže.
To je v dispozici Krajského soudu v Českých Budějovicích, který inkriminovaný insolvenční spis
vede. Proto jej stěžovatel rovněž označil jako žalovaného. Jelikož se jedná o stejný krajský soud,
který rozhodoval o podané správní žalobě, jsou soudci krajského soudu z projednávání
předmětné věci vyloučeni a krajský soud měl postupovat podle §9 odst. 1 s. ř. s.
[5] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud úvodem připomíná, že v řízení o kasační stížnosti proti usnesení
o odmítnutí žaloby přichází pro stěžovatele v úvahu pouze kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu, přičemž
pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít
za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále dle písm. c) uvedeného
ustanovení, spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98). Nejvyšší správní soud je tedy
oprávněn zkoumat pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu, resp. podmínky pro odmítnutí
žaloby, a řízení tomuto rozhodnutí přecházející jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není
věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatele důvodná, tj. zda jednání žalovaného bylo
nezákonné či nikoli (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 24/2004 - 49; či ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65).
[9] Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítl, že všichni soudci krajského soudu
měli být z projednávání věci vyloučeni, zabýval se Nejvyšší správní soud předně touto námitkou,
neboť rozhodoval-li by ve věci vyloučený soudce, zakládalo by to zmatečnost řízení před soudem
ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[10] Stěžovatel spatřuje podjatost všech soudců krajského soudu v tom, že právě tento krajský
soud vede insolvenční řízení, v jehož rámci byly zveřejněny sporné listiny, a z tohoto důvodu je
v posuzované věci rovněž žalovaným. Stěžovatel tedy zpochybňuje nepodjatost krajského soudu
jakožto celku ve smyslu instituce.
[11] V souladu s §8 odst. 5 s. ř. s. [ú]častník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout podjatost
soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se
o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později
uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti,
z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li
namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.
[12] V projednávané věci stěžovatel namítá podjatost celého krajského soudu jakožto instituce.
Tento postup již sám o sobě odporuje judikatuře Nejvyššího správního soudu, který opakovaně
konstatoval, že nelze namítat podjatost soudu jako instituce, ale pouze podjatost jednotlivého
soudce či soudců (srov. usnesení ze dne 5. 8. 2009, č. j. Nao 45/2009 - 39, či ze dne 19. 11. 2009,
č. j. Nao 71/2009 - 91). Uvedený závěr aproboval Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 7. 2012,
sp. zn. III. ÚS 187/10. Pro posouzení věci je ovšem rozhodné, že na podjatost krajského soudu,
tedy v podstatě všech soudců krajského soudu, stěžovatel poukázal až v kasační stížnosti.
Dle výše citovaného ustanovení přitom platí, že účastník řízení musí námitku podjatosti uplatnit
do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl. Spatřuje-li tedy stěžovatel důvod
podjatosti ve vedení předmětného insolvenčního řízení týmž krajským soudem, je zřejmé, že mu
tento musel být znám nejpozději v den podání žaloby. Stěžovatel podal žalobu u krajského soudu
dne 5. 9. 2018. Ve smyslu §40 odst. 1 a 2 s. ř. s. lhůta jednoho týdne uplynula dnem 12. 9. 2018.
Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě stěžovatel námitku podjatosti vůči soudcům krajského
soudu neuplatnil, nemůže Nejvyšší správní soud k této námitce uplatněné v kasační stížnosti
přihlédnout a zkoumat její důvodnost, neboť byla uplatněna opožděně (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, č. j. Nao 33/2005 - 160).
[13] Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné doplnit, že krajský
soud postupoval správně, pokud po zjištění nedostatku pravomoci správních soudů k projednání
předmětné věci žalobu odmítl, aniž by předtím učinil další úkony v řízení. Takový postup
odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Ans 6/2008 - 4, konstatoval, že pokud „je zcela zjevné, že nejsou splněny podmínky řízení
o podaném návrhu, a tento nedostatek podmínek řízení je neodstranitelný, není úkolem soudu toto řízení dále vést
a rozhodovat např. o žádostech účastníků o ustanovení zástupce, ale naopak řízení bez dalšího ukončit tím,
že bude příslušný návrh odmítnut, či v zákonem stanovených případech řízení zastaveno.“ Z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2016, č. j. 3 As 216/2015 - 16, pak vyplývá, že nesplnění
poučovací povinnosti ve fázi, kdy krajský soud teprve řeší otázku podmínek řízení (v případě
uvedeného rozsudku splnění poplatkové povinnosti), přičemž není zřejmé, zda vůbec ve věci
povede nějaké řízení, není podstatnou procesní vadou odůvodňující případné zrušení usnesení
krajského soudu.
[14] Další námitky stěžovatele směřují proti závěru krajského soudu o absenci základní
podmínky řízení spočívající v tom, že věc nespadá do pravomoci správních soudů. Stěžovatel
přitom souhlasí s tím, že za správní orgán nelze v posuzované věci považovat samotný krajský
soud. Rozporuje však to, že krajský soud nepovažoval za správní orgán státní zastupitelství.
[15] Z tvrzení stěžovatele a obsahu listin, které předložil současně s žalobou, vyplývá,
že v posuzované věci netrestní úsek státního zastupitelství požádal dne 22. 6. 2018 policejní
orgán s odkazem na §14 odst. 2 zákona o státním zastupitelství o součinnost, mimo jiné
o poskytnutí listin dokládajících možnou podjatost společnosti B. jakožto člena věřitelského
výboru úpadce V. Ch. G. a. s. Policejní orgán této žádosti vyhověl a dne 25. 6. 2018 poskytl
státnímu zastupitelství listiny obsahující e-mailovou komunikaci mezi stěžovatelem a JUDr. V.
Dne 11. 7. 2018 pak podalo státní zastupitelství krajskému soudu v insolvenčním řízení dlužníka
V. Ch. G. a. s. podnět k rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs spojený s návrhem
na odvolání společnosti B. z věřitelského výboru. V postupu státního zastupitelství, jehož
následkem došlo ke zveřejnění listin získaných v trestním řízení, pak stěžovatel spatřuje
nezákonný zásah, jehož určení se před krajským soudem domáhal.
[16] Stěžovatel dovozuje pravomoc krajského soudu v posuzované věci na základě toho,
že státní zastupitelství je orgánem moci výkonné a jednalo v trestním řízení ve vrchnostenském
postavení. Tyto skutečnosti však samy o sobě příslušnost správních soudů k přezkumu činnosti
státního zastupitelství nezakládají.
[17] Dle §4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [s] oudy ve správním soudnictví rozhodují o ochraně před nezákonným
zásahem správního orgánu. Aby tedy mohl krajský soud věcně projednat žalobu na ochranu před
nezákonným zásahem, musel by být tento zásah přičitatelný správnímu orgánu. Tím se dle §4
odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozumí orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická
nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy. Sám stěžovatel odkazuje v této souvislosti na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4 Ans 9/2007 - 197, v němž jsou vymezeny tři prvky
vyplývající z uvedené zákonné definice: „za prvé, jedná se o orgán moci výkonné či jiný z typu orgánů
v definici uvedených. Za druhé, tento orgán rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob.
Za třetí, toto rozhodování se děje v oblasti veřejné správy.“ Pro možnost přezkumu činnosti správního
orgánu musí vedle těchto tří znaků dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010,
č. j. 2 As 52/2010 - 59, přistoupit ještě znak čtvrtý, obsažený v §2 s. ř. s., tedy v daném případě
musí být činností správního orgánu dotčena veřejná subjektivní práva fyzických nebo
právnických osob. Lze tedy shrnout, že pro možnost přezkoumání aktu správního orgánu je
nutno, aby tento akt naplnil kumulativně všechny čtyři výše uvedené znaky.
[18] Akt státního zastupitelství, v němž stěžovatel spatřuje nezákonný zásah, nepochybně
naplňuje znak uvedený na prvním místě, tj. byl vykonán orgánem moci výkonné (viz čl. 80 Ústavy
ČR). Již druhý a třetí definiční znak v pořadí (rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy) nicméně činnost státního zastupitelství
v posuzované věci nenaplňuje.
[19] V rozsudku ze dne 27. 10. 2005, č. j. 6 As 58/2004 - 45, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že státní zastupitelství není orgánem, „který by mohl rozhodovat ve správním řízení
o právech a povinnostech fyzických či právnických osob. Působnost státního zastupitelství je vymezena v části druhé
zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění. Podle §4 a §5 uvedeného zákona státní
zastupitelství podává jménem státu obžalobu v trestním řízení a plní povinnosti, které mu v souvislosti s tím
trestní řád ukládá, dále je oprávněno podat návrh na zahájení občanského soudního řízení jen v případech, které
stanoví zákon. Další působnost stanoví v trestním řízení trestní řád a v občanskoprávním řízení občanský soudní
řád. Tento zákon tedy vůbec nepředpokládá, že by státní zastupitelství jakkoliv rozhodovalo podle předpisů
ve správním řízení, tedy v žádném případě není založena pravomoc ve správním řízení rozhodovat o právech
a povinnostech. Ani z Ústavy České republiky nelze dovozovat charakter státního zastupitelství jako orgánu
správního, neboť i článek 79 výslovně uvádí právní poměry ministerstva a jiných správních úřadů na rozdíl
od článku 80, který se zabývá další institucí, a to státním zastupitelstvím. (…) V daném případě státní
zastupitelství vystupovalo jako orgán činný v trestním řízení, a nikoliv jako správní orgán ve smyslu již uvedeném,
a toto trestní řízení není veřejnou správou.“
[20] Výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud doplnil v rozsudku ze dne 4. 10. 2011,
č. j. 2 As 93/2011 - 79, kde uvedl, že „[v]ymezené postavení státního zastupitelství nicméně nevylučuje,
aby byl tento státní orgán povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím,
podle něhož jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce povinnými subjekty,
které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Jakkoliv totiž
v převažující části činnost státního zastupitelství nespadá do oblasti výkonu veřejné správy, jedná se o státní orgán,
na nějž se bezpochyby minimálně v rozsahu výkonu, správní agendy‘ vztahuje režim zákona o svobodném přístupu
k informacím.“ Z citovaného rozsudku tedy vyplývá, že ve výjimečných situacích může postup
státních zastupitelství podléhat přezkumu ze strany správních soudů. Jedná se však o specifické
situace, kdy státní zastupitelství vykonává správní agendu, a nikoliv činnost orgánu činného
v trestním řízení, případně další činnosti vyplývající z jeho specifického postavení v rámci moci
výkonné a spadající do jeho působnosti tak, jak je definována v zákoně č. 283/1993 Sb.,
o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o státním zastupitelství“).
[21] V případě úkonů a postupů státních zastupitelství vykonávaných na základě jim svěřené
působnosti se tedy dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. dále usnesení
ze dne 21. 8. 2003, č. j. Na 579/2003 - 10, rozsudky ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Aps 2/2004 - 69,
ze dne 18. 5. 2005, č. j. 2 Aps 1/2004 - 55, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Ans 6/2008 - 48, ze dne
10. 9. 2009, č. j. 9 As 9/2009 - 43, ze dne 6. 12. 2012, č. j. 1 As 165/2012 - 29, či ze dne
30. 8. 2018, č. j. 6 As 183/2017 - 25) nejedná o rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy.
[22] Působnost státních zastupitelství vymezují §4 a §5 zákona o státním zastupitelství.
Dle §5 odst. 1 zákona o státním zastupitelství [s]tátní zastupitelství je oprávněno podat návrh na zahájení
občanského soudního řízení anebo vstoupit do již zahájeného občanského soudního řízení jen v případech, které
stanoví zákon.
[23] Dle §2 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona se insolvenčním řízením rozumí soudní
řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení.
[24] Dle §7c insolvenčního zákona [s]tátní zastupitelství může vstoupit do zahájeného insolvenčního
řízení, včetně incidenčních sporů, a moratoria.
[25] Zákon o státním zastupitelství tedy opravňuje státní zastupitelství vstoupit v zákonem
předvídaných případech do již zahájeného občanského soudního řízení. Jedním z případů, kdy je
státní zastupitelství oprávněno vstoupit do probíhajícího soudního řízení je přitom insolvenční
řízení jako zvláštní druh občanského soudního řízení (občanský soudní řád je v insolvenčním
řízení dle §7 insolvenčního zákona užíván podpůrně jako lex generalis). Využilo-li tedy státní
zastupitelství v posuzované věci svého oprávnění vstoupit do insolvenčního řízení, naplňovalo
tímto aktem svou působnost, která mu byla svěřena §5 odst. 1 zákona o státním zastupitelství.
Dle výše uvedeného přitom platí, že stejně tak jako nejsou správní soudy oprávněny ingerovat
do postupů státního zastupitelství v případech, kdy koná jako orgán veřejné žaloby v trestním
řízení (viz judikatura citovaná výše), nejsou k tomuto postupu oprávněny ani při výkonu této jeho
další působnosti.
[26] Nejvyšší správní soud tak dospěl shodně s krajským soudem k závěru, že sporný postup
státního zastupitelství, který stěžovatel označil jako nezákonný zásah (uveřejnění informací
získaných v trestním řízení) a který proto napadl žalobou podle §82 s. ř. s., nepodléhá přezkumu
ze strany soudů ve správním soudnictví, neboť žalovaný v rámci sporného postupu nejednal jako
správní orgán ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pokud se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí
státního zástupce není v souladu s právními předpisy, musí své námitky uplatnit v rámci soustavy
státních zastupitelství podle zákona č. 283/1993 Sb., případně postupem podle relevantních
ustanovení trestního řádu (např. §157a trestního řádu).
[27] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[28] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému a) a žalovanému b), jimž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jim
v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu