ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.210.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 210/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. února 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné B. O. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 55 To 215/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 69/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2017, č. j. 4 T 69/2017-348, byla obviněná uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného zločinu v podstatě tím, že jako leasingový nájemce, na základě pěti leasingových smluv uzavřených v O. v období od 6. 1. 2014 do 30. 9. 2014 s poškozenou společností ČSOB Leasing, a. s., převzala do užívání tři nákladní vozidla a dvě přípojná vozidla s tím, že tyto bude splácet v pravidelných měsíčních splátkách dle jednotlivých splátkových kalendářů. Stanovené splátky však v průběhu roku 2016 splácet přestala, v důsledku čehož jí byly tyto leasingové smlouvy poškozenou společností vypovězeny ke dni 18. 7. 2016 s tím, že má ke stanovenému termínu a na stanoveném místě vrátit předměty leasingu, což obviněná neučinila, vrácení opakovaně odmítla, i když právní důvod k jejich dalšímu užívání zanikl, tímto jednáním způsobila poškozené společnosti škodu ve výši 801 975 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně obviněná napadla odvoláním, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 21. 8. 2017, č. j. 55 To 215/2017-375, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání. Přestože výslovně necitovala zákonné označení dovolacího důvodu, který uplatnila, z jeho slovního popisu lze konstatovat, že dovolání podala z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněná uvedla, že v jejím případě nebylo spolehlivě prokázáno, že by naplnila subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu zpronevěry. Z žádného důkazu nevyplývá, že by jednala v úmyslu přisvojit si cizí věc, která jí byla svěřena. V této souvislosti vytkla soudu prvního stupně, že se nevypořádal s navrhovanými důkazy, když nevyslechl policistu por. Pavla Kudelu a insolvenční poradkyni Ladislavu Fiebigovou, ačkoli celou situaci s nimi průběžně konzultovala. K tomu uvedla, že protokol o hlavním líčení neodpovídá jeho průběhu a konkrétně poukázala na jeho rozdíly oproti zvukové nahrávce z hlavního líčení. Zdůraznila, že uvedená vozidla nezpeněžila, ale dále je používala pro výkon svého podnikání. Namítla, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, nejsou důsledky spojené s projednávanou věcí společensky škodlivé natolik, aby nepostačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřil a poukázal na to, že obviněná v dovolání výslovně necitovala zákonné ustanovení uplatněného dovolacího důvodu a její dovolání proto není způsobilé být podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení. Přesto k obsahu námitek státní zástupce uvedl, že tyto směřují proti dokazování provedenému soudy obou stupňů a nenaplňují žádný dovolací důvod. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce lze podřadit námitku týkající se naplnění subjektivní stránky zločinu zpronevěry, ačkoli obviněná tuto námitku formulovala spíše jako námitku skutkovou. V tomto směru ovšem státní zástupce zdůraznil, že obviněná poté, co byla vyzvána k vrácení vozidel, opakovaně je odmítla vrátit pronajímateli a odstavila je na různých místech, příp. je dále používala pro své podnikání. Dokonce odmítla splnit výzvu policejního orgánu k vydání předmětů leasingu. Podle státního zástupce obviněná svým jednáním naplnila objektivní i subjektivní stránku zločinu zpronevěry. K opakovaným insolvenčním návrhům obviněné státní zástupce doplnil, že tyto nemohly založit překážku k vrácení předmětů leasingu, neboť insolvence postihuje toliko majetek úpadce. Pod uplatněný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit též námitku stran zásady subsidiarity trestní represe, avšak ani tuto námitku nelze považovat za důvodnou. V projednávaném případě nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by vylučovaly uplatnění trestní represe.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby pro případ, že Nejvyšší soud neshledá předpoklady pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., dovolání obviněné odmítnul podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněné směřující proti způsobu, jakým se soudy vypořádaly s dokazováním a jeho rozsahem, nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř., neboť směřují výhradně do rozsahu a hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněné stran absence subjektivní stránky zločinu zpronevěry byla spolehlivě vyvrácena listinnými důkazy, a to především leasingovými smlouvami, jejími vypovězeními a výzvami k vrácení předmětů leasingu, přičemž obviněná vlastní skutkový děj ani nezpochybňuje. Nad rámec uvedeného je rovněž nutné zdůraznit, že obviněná žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, ve svém dovolání nenamítla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006). Rovněž je namístě uvést, že soud prvního stupně dostatečně zdůvodnil, proč nepovažoval za nutné provést výslechy tzv. insolvenční poradkyně Ladislavy Fiebigové a policisty por. Pavla Kudely (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně) a výtky obviněné, že se soud nijak nevypořádal s neprovedením těchto důkazů, nejen nenaplňují uplatněný dovolací důvod, ale ani je nelze považovat za námitky relevantní.
K námitce obviněné, že protokol o hlavním líčení neodpovídá jeho průběhu, Nejvyšší soud pouze uvádí, že podle §55b odst. 5 tr. ř., byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem, zaznamená se jeho podstatný obsah již v průběhu úkonu nebo bezprostředně po jeho ukončení do protokolu. Je-li o průběhu hlavního líčení pořizován zvukový záznam, do protokolu se tak zaznamená jeho podstatný, ale nikoliv doslovný obsah.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence, s ohledem na spíše skutkovou podstatu námitek, podřadit námitky obviněné, že nebyl prokázán její úmysl a tedy nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky zločinu zpronevěry. V této souvislosti obviněná především uvedla, že předmětná vozidla nadále užívala ke svému podnikání, celý postup jí poradila insolvenční poradkyně a tedy nelze dovodit, že by si je úmyslně přisvojila. Obviněná tuto obhajobu uplatnila již před soudem prvního stupně a následně i v odvolání. Otázkou naplnění subjektivní stránky zločinu zpronevěry se přesvědčivě a spolehlivě vypořádal soud prvního stupně (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud v reakci na námitky obviněné dále rozvedl argumentaci stran úmyslného zavinění (str. 3-4 usnesení odvolacího soudu). Soudy obou stupňů rozumně a logicky odůvodnily svůj závěr, že obviněná úmyslně vyloučila poškozenou společnost z dispozice s předmětnými vozidly, a to přesto, že byla řádně vyzvána k vrácení předmětu leasingu. V tomto ohledu nemohla obstát ani ta část obhajoby obviněné, že předměty leasingu nevydala, protože bylo vedeno insolvenční řízení. Soudy správně dovodily, že podání insolvenčních návrhů obviněnou bylo účelové, když obviněná po podání návrhů s insolvenčním soudem nespolupracovala a přes výzvy nedoplnila potřebné doklady. Navíc předmětná vozidla nespadala do majetku obviněné, tedy ani nemohla být součástí majetkové podstaty úpadce. Námitka obviněné, že vozidla dále používala k podnikání, nezpeněžila je, a proto nemohla naplnit subjektivní stránku zločinu zpronevěry, rovněž nemůže obstát. K naplnění subjektivní stránky tohoto zločinu není nutné, aby pachatel předmět leasingu prodal či jinak převedl do dispozice třetí osoby. Postačí, když pachatel předmět leasingu po ukončení smluvního vztahu (ať už např. uplynutím doby leasingu nebo předčasným ukončením výpovědí smlouvy), tento předmět leasingové společnosti nevrátí a dále ho neoprávněně užívá způsobem, který nasvědčuje tomu, že hodlá oprávněnou osobu na delší dobu vyloučit z dispozice s tímto předmětem (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1225/2003). Soudy obou stupňů spolehlivě a správně dovodily, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky zločinu zpronevěry a Nejvyšší soud proto shledal tyto námitky zjevně neopodstatněnými.
Obviněná dále namítla, že její jednání nedosáhlo potřebné společenské škodlivosti a tudíž nemělo být posuzováno podle trestního práva. Tuto námitku obviněné lze rovněž podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněné kvalifikované jako zločin zpronevěry nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je zvyšována mimo jiné i tím, že obviněná předměty leasingu nevrátila ani po výzvě policejního orgánu a po vozidlech muselo být vyhlášeno pátrání, což ještě oddálilo jejich navrácení poškozené společnosti. Nejvyšší soud shledal i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněná obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnila již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.