ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.214.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 214/2012-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. dubna 2012 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. O. D. , původním jménem E. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. 2 To 105/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 2/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. 2 To 105/2008, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného M. O. D. a spoluobviněného R. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 48 T 2/2007, kterým byl obviněný M. O. D. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, a to jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za to byl odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněných T. R., R. D. a J. B..
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. O. D. řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje v tom, že se řádně omluvil doručením lékařské zprávy ze dne 17. 10. 2008 a dal jasně najevo, že chce být veřejnému zasedání přítomen, když žádal, aby o odročeném veřejném zasedání byl vyrozuměn s takovým předstihem, aby se jej mohl zúčastnit. Uvádí, že takovou formulaci omluvy lze bez dalšího interpretovat jako žádost o odročení jednání s jasně formulovaným požadavkem na osobní účast u veřejného zasedání. Ač měl odvolací soud k dispozici řádnou omluvu, tak rozhodl o konání veřejného zasedání dne 1. 12. 2008 v jeho nepřítomnosti, čímž zásadním způsobem zasáhl do jeho práva na obhajobu.
Pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že odvolací soud nevzal v potaz námitku, že nebylo vyhověno jeho opakovaným návrhům na provedení důkazu výslechem svědků J. J. a P. V., a také dalších navrhovaných důkazů. Soud na něj přenášel svojí povinnost zajištění účasti svědků, sám nevyvíjel dostatečnou aktivitu a znemožnil mu tak uplatnit námitky vůči obžalobě. Bez provedení důkazů také čtením navržených cizozemských trestních spisů, není podle jeho názoru možné nade vší pochybnost posoudit jeho jednání jako jednání organizované skupiny působící ve více státech.
Tímto postupem se podle obviněného soud dopustil porušení zásady ústnosti upravené v §2 odst. 11 tr. ř., porušení zásady bezprostřednosti upravené v §2 odst. 12 tr. ř., jakož i čl. 6 odst. 3 písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Odvolací soud nepovažoval osobní přítomnost obviněného u veřejného zasedání za nezbytnou, o jeho konání ho toliko vyrozuměl a ponechal tak na jeho vůli, zda se ho zúčastní či nikoliv. Z textu dovolání se podává, že obviněný (a to ani prostřednictvím svého obhájce) o odročení veřejného zasedání nepožádal a jeho odročení automaticky předpokládal. Sám porušil dříve daný slib, že neopustí Českou republiku, a odcestoval do Kolumbie, čímž si výrazně ztížil možnost zúčastnit se veřejného zasedání. Pak po soudu požadoval, aby odročený termín veřejného zasedání stanovil tak, aby se k němu mohl dostavit. Takový přístup však nelze považovat za seriozní a vážně míněnou žádost, nýbrž spíše za výsměch odvolacímu soudu. Obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody a konání veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti nic nebránilo. Pokud odvolací soud za této situace o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti rozhodl, zákon ani právo obviněného na spravedlivý proces tím neporušil. Námitkami uplatněnými pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podle státního zástupce namítá toliko neúplnost dokazování, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. V této části je dovolání podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Navíc státní zástupce uvedl, že provedení takto navrhovaných důkazů je nadbytečné, neboť skutečnosti, které by měly být těmito důkazy zjištěny, byly dostatečným způsobem zjištěny z důkazů jiných. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Obviněný pod tímto dovolacím důvodem uplatnil odpovídající námitku, že konáním veřejného zasedání odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti došlo k porušení jeho práv.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení §234 tr. ř., přičemž účast státního zástupce, a v případech nutné obhajoby i obhájce, řeší speciálně pro řízení o odvolání ustanovení §263 odst. 2, 3 tr. ř. Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
Podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání je nutno posuzovat odlišně. Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro jeho účast na hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravuje odchylně od hlavního líčení zejména uvedené ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006). Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000). Vyžaduje-li ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., aby byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, z výše uvedeného je zřejmé, že v tomto případě byla příslušná ustanovení trestního řádu dodržena a tento dovolací důvod tak naplněn nebyl.
S ohledem na ústavní právo obviněného, vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V daném případě bylo první veřejné zasedání konáno dne 21. 10. 2008, kde bylo zjištěno, že obviněnému nebylo doručeno vyrozumění o veřejném zasedání, které se tak nemohlo již z tohoto důvodu konat v jeho nepřítomnosti, přičemž byla přečtena jeho obhájcem sepsaná žádost o odročení veřejného zasedání ze dne 16. 10. 2008 (str. 2222-3 spisu). Na dotaz předsedy senátu, zda obviněný dal nějakým způsobem vědět, že se vzdálí z České republiky, státní zástupkyně uvedla, že tuto skutečnost nedal na vědomí. Předseda senátu konstatoval, že obviněný nedal na vědomí ani odvolacímu soudu, že opustí ČR (k podrobnostem protokol o veřejném zasedání ze dne 21. 10. 2008 str. 2244-2246 spisu). Poté bylo vyhlášeno usnesení, že v trestní věci vedené proti obviněným, T. R., M. O. D., R. D. a J. B. se podle §23 odst. 1 tr. ř. vylučuje k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení proti obviněnému M. O. D. a R. D.. Veřejné zasedání k projednání jejich odvolání bylo nařízeno na 1. 12. 2008, tedy s 6 týdenním předstihem jak žádal obviněný. Nakonec předseda senátu konstatoval, že o výše uvedeném obviněného vyrozumívá prostřednictvím jeho advokáta, protože on jediný má na něj kontakt, přičemž musí být odvolacímu soudu zasláno potvrzení o doručení vyrozumění k veřejnému zasedání.
Dne 1. 12. 2008 bylo konáno druhé veřejné zasedání, na které se obviněný opět nedostavil, i když odvolací soud nařídil veřejné zasedání s 6 týdenním předstihem, tak jak to obviněný navrhoval v žádosti ze dne 16. 10. 2008.
Předseda senátu uvedl důvody, pro které bylo vyhlášeno usnesení podle §263 odst. 4 tr. ř., o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Konkrétně, že obviněný byl pouze vyrozumíván o konání veřejného zasedání, a to řádně a včas, přičemž prostřednictvím obhájce předložil v den konání veřejného zasedání lékařskou zprávu v cizím jazyku, ke které obhájce uvedl, že obviněný trpí srdeční arytmií, má nařízený klidový režim, nesmí cestovat, zvláště ne letadlem. Následně pak předseda senátu konstatoval, že doklady, které obviněný prostřednictvím obhájce předložil, neobsahovaly žádost o odročení veřejného zasedání, a tedy jeho výslovný projev vůle, aby nebylo konáno v jeho nepřítomnosti (srov. zvukový záznam z veřejného zasedání a str. 6-7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud tedy postupoval v souladu se zákonem, přičemž se nedopustil žádného zásahu do práv obviněného. Veřejné zasedání dne 1. 12. 2008 bylo nařízeno s předstihem 6 týdnů, tak jak to obviněný požadoval ve své žádosti ze dne 16. 10. 2008 (str. 2206-7 a str. 2222-3 spisu). O konání tohoto veřejného zasedání byl řádně a včas vyrozuměn dne 20. 11. 2008 (viz doručenka na str. 2292 p.v. spisu), a tím, že byl pouze vyrozumíván, nepokládal odvolací soud jeho účast za nutnou, neboť nemělo být a nebylo prováděno žádné další dokazování (na uvedeném veřejném zasedání bylo doplněno dokazování, avšak to se týkalo pouze spoluobviněného R. D.). Obviněný prostřednictvím obhájce předložil až v den jeho konání listiny, jejichž součástí byla i lékařská zpráva, podle které má z důvodu nemoci nařízen absolutní klid, a nesmí cestovat, zejména letadlem. Z toho pak lze dovodit omluvu z veřejného zasedání, nikoliv však jeho výslovný projev vůle, aby veřejné zasedání nebylo konáno v jeho nepřítomnosti. Rovněž je nutno uvést, že obhájce obviněného nevznesl na veřejném zasedání žádnou námitku proti jeho konání. Obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu, a proto odvolacímu soudu nic nebránilo v konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
Nelze se ztotožnit ani s tvrzením obviněného, že z jeho žádosti ze dne 16. 10. 2008 o odročení veřejného zasedání konaného dne 21. 10. 2008, vyplývá jasný požadavek na osobní účast u veřejného zasedání. Obviněný totiž v uvedené žádosti výslovně neuvádí, že žádá, aby nebylo konáno v jeho nepřítomnosti, pouze uvedl, že je nemocný a nemůže se zúčastnit veřejného zasedání, přičemž požaduje, aby nařízené veřejné zasedání na 21. 10. 2008 bylo odročeno, a nově nařízeno s předstihem 5-6 týdnů, aby se k němu mohl bez komplikací dostavit. Této žádosti odvolací soud plně vyhověl. Navíc tato žádost se týkala veřejného zasedání konaného dne 21. 10. 2008, nikoliv namítaného veřejného zasedání konaného dne 1. 12. 2008, ke kterému obviněný nepředložil žádnou žádost o odročení a obhájce nevznesl žádnou námitku, když bylo rozhodnuto o jeho konání v nepřítomnosti obviněného. O konání tohoto veřejného zasedání dne 1. 12. 2008 byl přitom obviněný řádně a včas vyrozuměn dne 20. 11. 2008, přičemž vzápětí dne 21. 11. 2008 posílá svému obhájci lékařskou zprávu, z které pouze vyplývá, že je nemocen, nejméně 90 dní musí dodržovat absolutní klid a zejména nesmí cestovat letadlem (viz č. l. 2295 a 2297 tr. spisu).
Právo na projednání věci soudem v přítomnosti dotčené osoby, garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, není přitom samoúčelné, ale má zajistit, aby se daná osoba mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Proto nelze rovněž přehlédnout, že obviněný byl vyslýchán k věci v přípravném řízení a zúčastnil se také hlavního líčení, kde měl plnou možnost uplatnit všechna svá práva. Odvolací soud ve veřejném zasedání, ve vztahu k obviněnému, žádné nové důkazy neprováděl. Obviněný přitom orgánům činným v trestním řízení v souvislosti s žádostí o propuštění z vazby také dal slib, že vzhledem k probíhajícímu trestnímu stíhání neopustí území České republiky, bude se zdržovat u své matky v České republice a vzdálení z místa bydliště neprodleně s dostatečným časovým předstihem oznámí orgánům činným v trestním řízení. Tvrdil také, že jeho rodina v Kolumbii může bez problémů přicestovat za ním do České republiky, čímž dal najevo, že nemá žádný důvod k vycestování do zahraničí. Zachoval se ale přesně opačně, nic z toho nedodržel, po propuštění z vazby dne 15. 9. 2006 opustil území České republiky a s odvolacím soudem komunikoval z Kolumbie pouze prostřednictvím obhájce. Na základě evropského zatýkacího rozkazu byl pak zadržen až španělskými orgány dne 22. 8. 2011 v Madridu a následně byl dodán do České republiky. Podle tvrzení obhájce u veřejného zasedání dne 21. 10. 2008 byl přitom obviněný několikrát v Praze, kontaktoval jej a zajímal se o odvolací soud. Když ale odvolací soud nařídil opakovaně termín konání veřejného zasedání o odvolání, obviněný je opakovaně a dlouhodobě postižen zdravotními problémy, které mu brání k soudu se dostavit. S vědomím probíhajícího trestního stíhání, a přes uvedený slib, vycestoval z České republiky do Kolumbie, odkud komunikoval výše uvedeným způsobem s odvolacím soudem pouze prostřednictvím obhájce. Tímto svým jednáním si obviněný sám a vědomě výrazně ztížil možnost své účasti na veřejném zasedání o jeho odvolání, přičemž v dovolání zdůrazňuje, za jak důležité toto zasedání považoval. Toto tvrzení o důležitosti veřejného zasedání je ale v přímém rozporu se skutečným jednáním obviněného, které naopak nasvědčuje jeho snaze zmařit nebo co nejvíce oddálit projednání odvolání (viz uváděné lhůty 5-6 týdnů, 90 dní), resp. vyhnout se výkonu trestu. Nesvědčí ale o skutečném zájmu obviněného zúčastnit se osobně jednání odvolacího soudu. Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů shledal námitky obviněného, ohledně konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, zjevně neopodstatněnými.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, resp. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitkami, že nebylo vyhověno jeho důkazným návrhům v podobě výslechů svědků a čtením cizozemských trestních spisů týkajících se zadržených a odsouzených kurýrů, obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jak to vyžaduje deklarovaný dovolací důvod, nýbrž výhradně brojí proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů, čímž zjevně vybočil z mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž námitka, že postupem soudu došlo k porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti, nemohla založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když se jednalo o námitku procesně právní, nikoliv hmotně právní. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení důkazů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Obviněný uplatnil tyto námitky již v odvolacím řízení, a z jejich uplatnění také v dovolání vyplývá, že zaměňuje dovolání za další odvolání, přehlížejíc skutečnost, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání.
Jediným důvodem mimořádného zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění až v řízení o dovolání, je pouze tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, v jehož důsledku by došlo také k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Takový rozpor ale Nejvyšší soud ve věci neshledal.
Soudy obou stupňů řádně popsaly na základě čeho je obviněný usvědčován ze spáchání trestné činnosti a rovněž své úvahy dostatečně odůvodnily. Dospěly k správným skutkovým zjištěním, která mají oporu v řádně provedených důkazech. Extremní rozpor, který by umožnil Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudu I. stupně, nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně, a skutkovými zjištěními na straně druhé, je patrná logická návaznost. Provedené důkazy spolehlivě prokazují také jednání obviněného jako člena organizované skupiny působící ve více státech, jak to uvedl soud I. stupně na str. 112 rozsudku. Na tomto závěru, vyplývajícího jednoznačně již z dosud provedených důkazů, by nemohly nic změnit ani výpovědi svědků J. J. a P. V., které obviněný uvádí v dovolání, nebo navrhované cizozemské trestní spisy. Odvolací soud přitom odůvodnil, proč tomuto návrhu na jejich výslech nevyhověl a na tyto důvody postačí odkázat (str. 20-21 usnesení). Již soud I. stupně navíc vycházel m.j. také z rozsudků soudu z Nizozemských Antil o odsouzení jednotlivých kurýrů, a měl k dispozici i příslušný trestní spis, včetně dalších listin (viz str. 86-87 tr. rozsudku).
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených důvodů, kdy námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledal jako zjevně neopodstatněné a námitky, kterými obviněný odůvodňoval existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod tento dovolací důvod, dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš