ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.393.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 393/2021-424
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovolání obviněného A. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 8 To 290/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 46/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. A. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 8. 2020, č. j. 4 T 46/2020-277, byl obviněný uznán vinným v bodu I. pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v bodu II. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 4 roky se současným vyslovením dohledu nad obviněným.
2. Zmíněný rozsudek následně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 8 To 290/2020-365, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodu I. zločinem (správně přečinem) znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku a v bodu II. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §185 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 roky za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedených deliktů jednáním spočívajícím v tom, že:
I. dne 8. 1. 2020 v době od 02:42 hod., kdy poškozená H. D., výrazně ovlivněna alkoholem a únavou, nasedla v ulici XY v Praze 1 do vozidla Volkswagen Passat Variant, registrační značky XY, které řídil obviněný, neboť se domnívala, že se jedná o vozidlo taxi služby nebo služby UBER a sdělila mu adresu, kam chce odvézt, si obviněný v průběhu jízdy obnažil penis, uchopil ruku poškozené a počal s ní stimulovat svůj penis, ačkoli poškozená se tomuto bránila jak slovně, tak tím, že mu kroutila rukou až se vytrhla z jeho sevření, poté se jí snažil sáhnout na prsa, čemuž se poškozená též ubránila odstrčením obviněného, následně ji dovezl mimo trasu poblíž bydliště na odlehlé místo v ulici XY v Praze 10, vystoupil z auta, otevřel dveře na místě spolujezdce, chytil poškozenou za obě ruce a vytáhl ji z auta směrem k sobě, přičemž ji držel za obě ruce v oblasti zápěstí, měl ztopořený úd a říkal jí, že „si to užijí“, poškozená mu kroutila rukama, snažila se ho odstrčit a zabránit svému osahávání, křičela, ať ji okamžitě odveze domů, že „nic nebude“ a vytrhla se mu, načež obviněný od svého jednání upustil, nasedli do vozidla a obviněný se rozjel směrem k místu bydliště poškozené v Praze 10, kde vozidlo zaparkoval u supermarketu Albert u ulice XY, poté co poškozená z vozidla vystoupila a vydala se směrem ke svému bydlišti, ji následoval až k vchodovým dveří do domu, kde poškozená bydlí, kde se na ni zezadu natlačil se ztopořeným údem, svého jednání zanechal až poté, co ho poškozená upozornila, že v bytě jsou její blízcí, čehož se zalekl a umožnil poškozené odemknout, vejít do domu a zamknout za sebou dveře;
II. poté, co dne 2. 2. 2020 přibližně v 06:00 hod. nabídl poškozené A. Ch. odvoz z baru F. v Praze 1, XY, vozidlem Volkswagen Passat Variant, registrační značky XY, a odvezl ji do ulice XY v Praze 10 – Strašnicích, kde zastavil před S. d., vystoupil společně s ní z vozidla a požádal ji, aby nikam nešla, současně poškozené zatarasil cestu a jednou rukou ji objímal, poté si rozepnul zip u kalhot, vytáhl penis a masturboval až do svého vyvrcholení.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně v celém jeho rozsahu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž vymezil tři skupiny vad, které v napadeném rozsudku spatřoval. Za nejzávažnější vadu považoval nesprávné právní posouzení skutku popsaného pod bodem I. v důsledku extrémního nesouladu mezi dokazováním a závěry z něj učiněnými. Soud druhého stupně totiž v rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu závěr o vině postavil pouze na výpovědi poškozené, kterou nepotvrzoval důkaz jiný, naopak ostatní provedené důkazy ji vyvracely. Konkrétně se jednalo o špatný popis cesty poškozenou, její silnou opilost, absenci oděrek a genetických stop obviněného na bundě poškozené. Druhou vadou bylo, že soud druhého stupně tento skutkový děj v rozporu se zákazem reformationis in peius nesprávně posoudil jako dokonaný trestný čin, ačkoliv podle rozhodnutí soudu prvního stupně šlo pouze o pokus. Soud druhého stupně tedy sice s ohledem na odlišné posouzení, zda jednání mělo či nemělo intenzitu „srovnatelnou se souloží“ podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, správně zmírnil právní kvalifikaci z §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na §185 odst. 1 tr. zákoníku, avšak dovodil závažnější vývojové stadium deliktu k tíži obviněného. Za takové situace nelze argumentovat tím, že celý rozsudek odvolacího soudu je v jeho prospěch, resp. byl mu snížen trest, neboť se tak mělo stát ještě výrazněji. Nadto byl v daném bodu výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze uznán vinným ze spáchání zločinu, ačkoliv podle §14 odst. 2 tr. zákoníku je trestný čin podle §185 odst. 1 tr. zákoníku přečinem. Poslední vadou bylo, že skutek popsaný v bodu II. byl nesprávně posouzen jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětná situace totiž vykazovala znaky dobrovolné aktivity obou stran, a to bez přítomnosti i přístupu veřejnosti. Poškozená nijak neprojevila odpor a prostorové uspořádání obviněný přizpůsobil tak, aby jeho masturbaci nemohl vidět nikdo další – byl zde vytvořen prostor mezi obviněným, poškozenou a otevřenými dveřmi od automobilu, nejednalo se tak o místo veřejně přístupné, neboť bylo mechanicky zamezeno výhledu. Poškozená na místě nezastupovala veřejnost, jak vyžaduje skutková podstata přečinu výtržnictví, ale v tu chvíli již byla blízkou známou (po intimnostech, které mezi nimi proběhly). Jednání tak postrádalo prvek veřejnosti i prvek hrubé neslušnosti.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a následně mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozsudku.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti nenamítal, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinů, jimiž byl pravomocně uznán vinným. Jeho dovolání bylo postaveno pouze na výhradách týkajících se nerespektování principu in dubio pro reo a na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů, přičemž tvrdil, že průběh skutkového děje byl zásadně odlišný. Takto koncipované výhrady však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Obvodní soud pro Prahu 10 provedl komplexní a bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy, jež mohly napomoci náležitému objasnění věci, jeho závěry pak přezkoumal Městský soud v Praze, který se vypořádal s námitkami uplatněnými v průběhu odvolacího řízení, dílčím způsobem modifikoval některé závěry a posléze rozhodl ve prospěch obviněného. Na správnosti právní kvalifikace jednání popsaného v bodu I. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu potom nemůže nic změnit ani formální nepřesnost Městského soudu v Praze, který nesprávně uvedl, že se jedná o „zločin“. Námitka ohledně porušení zákazu reformace in peius je sice primárně procesního charakteru, avšak existence takové vady by mohla znamenat porušení práva obviněného být stíhán jen způsobem, který stanoví zákon ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K porušení uvedeného zákazu však nedošlo, protože zákaz reformace in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale pouze na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí. Obviněný byl přitom soudem prvního stupně uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byl ohrožen trestem odnětí svobody ukládaným v rámci trestní sazby dva roky až deset let. Pokud posléze soud druhého stupně dospěl k závěru, že jednání obviněného je pouze dokonaným přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, s možností ukládat trest odnětí svobody v rámci trestní sazby na šest měsíců až pět let, postupoval striktně v jeho prospěch. Ke zhoršení jeho postavení tak nedošlo, což je ostatně patrno i z uloženého trestu. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se pak míjí i výhrady směřované proti jednání popsanému v bodu II. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Dovozená skutková zjištění jsou zásadně odlišná od tvrzení obviněného, neboť ve skutečnosti jejich podstatou byla výlučně sexuální aktivita obviněného, který poškozené zastoupil cestu, proti její vůli ji držel, bránil jí v odchodu a přitom masturboval. Rovněž námitka, že prostorové uspořádání na místě činu bylo přizpůsobeno tak, že obviněného nemohl nikdo vidět, se se skutkovými zjištěními soudů rozchází.
7. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Obviněný však své námitky (zejména z materiálního hlediska) postavil převážně na výhradách proti procesnímu postupu soudů obou stupňů, proti průběhu dokazování a proti učiněným skutkovým zjištěním, přičemž předkládal vlastní verzi skutkového děje, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
11. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
12. Nejvyšší soud konstatuje, že žádné pochybení naznačeného charakteru v této věci shledat nelze. K námitkám obviněného lze pak uvést následující. Obviněný v první části dovolání napadl správnost skutkových zjištění týkajících se skutku popsaného v bodu I. výroku o vině. Stran nich bylo vycházeno především z výpovědi poškozené H. D., o jejíž věrohodnosti neměly soudy činné dříve ve věci žádné pochybnosti. Poškozená zejména neměla jakýkoliv důvod se obviněnému mstít či ho křivě obvinit, přehledně popsala celý průběh kontaktu s obviněným, který ihned ráno oznámila policejnímu orgánu. Uvedla, že byla ovlivněna alkoholem, což však nemělo zásadní dopad na zapamatování si podstatných momentů děje a v návaznosti na to na vnitřní logiku a konzistentnost jejích tvrzení, která navíc, byť se jedná o podpůrný závěr, v základních rysech korespondovala s tvrzeními poškozené A. Ch., vůči níž obviněný zjevně jednal podle velmi obdobného „scénáře“. V důsledku útoku obviněného, tak jak ho popsala poškozená H. D., pak nemuselo bezpodmínečně dojít k tomu, aby poškozená měla na rukou modřiny či oděrky, případně k zachycení biologických stop na její bundě, ani z jí předloženého popisu děje nic takového nutně neplyne. Pokud se poškozená nacházela v podnapilém stavu a zejména po cestě usnula (než ji začal obviněný sexuálně obtěžovat), je zcela logické, že nebyla schopná přesně popsat cestu, kudy obviněný jel. Současně však lze zdůraznit, že rozhodně nelze učinit závěr, že pokud si poškozená v důsledku únavy a ovlivnění alkoholem nepamatovala cestu při jízdě v automobilu (což ostatně nemusí vnímat ani zcela střízlivá osoba, pokud není řidičem), nemohla si pamatovat jednání obviněného vůči ní. Vnímání cesty automobilem, a naopak tak výrazné okamžiky jako bylo jednání ze strany obviněného vůči poškozené, jak je popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině, v žádném případě nelze stavět na roveň, co se týče jejich důležitosti a v důsledku toho i schopnosti (poškozené či v podstatě jakékoliv jiné dospělé osoby) si je zapamatovat. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, jehož závěry obviněný do jisté míry dezinterpretuje, potom zejména vyplynulo, že obviněný netrpí žádnou duševní poruchou či chorobou, současně ale také, že pravděpodobnost jeho manifestně agresivních projevů je zvýšená.
13. Souhrnně řečeno, skutkové závěry Městského soudu v Praze nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy, zejména s věrohodnou výpovědí poškozené, tudíž bylo zcela namístě z nich vycházet pro potřeby následné právní kvalifikace.
14. K námitce porušení zákazu reformationis in peius ve vztahu k výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (konkrétně ve vztahu k jeho bodu I.) Nejvyšší soud nejprve uvádí, že se jedná o námitku primárně procesní, byť její nerespektování může založit i hmotněprávní vadu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 437/2020, k uplatnění porušení uvedené zásady s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. potom např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 412/2019). Nepochybně pak nedodržení zákazu reformationis in peius může znamenat zhoršení procesního postavení obviněného pouze na základě využití jeho odvolacího práva, čímž by v konečném důsledku bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Proto se Nejvyšší soud touto námitkou zabýval, byť byla v dané věci konkrétně tvrzena v procesním smyslu, totiž bylo tvrzeno její nedostatečně široké uplatnění – obviněný akceptoval, že soud druhého stupně správně zmírnil právní kvalifikaci, tedy změnil závěr řízení v jeho prospěch, avšak mělo tak být učiněno ještě výrazněji, nedovozením závažnějšího vývojového stadia deliktu. Zmíněnou námitku však Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
15. Zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu) v odvolacím řízení upravuje ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., podle něhož může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného, přičemž ve výkonu o náhradě škody tak může učinit i na podkladě odvolání poškozeného. Zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí. Postavení obžalovaného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3086).
16. Těmto závěrům, vyplývajícím z popsaného ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., postup soudu druhého stupně (ač obviněný tvrdí v dovolání opak) odpovídá. V projednávané věci došlo ke změně právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem I. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, a to ze zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, na dokonaný přečin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku. Za spáchání zmíněného zvlášť závažného zločinu, byť ukončeného ve stadiu pokusu, byl obviněný ohrožen v souladu s §21 odst. 2 tr. zákoníku totožnou trestní sazbou trestu odnětí svobody jako u dokonaného trestného činu, tj. v délce od 2 let do 10 let (a byl mu uložen úhrnný trest ve výměře 3 let s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu 4 let). Po změně právní kvalifikace pak byl ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody výrazně nižší, a to v délce 6 měsíců až 5 let (a byl mu uložen úhrnný trest ve výměře 2 a půl roku s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu 3 let). Změna tedy nastala ve prospěch obviněného. Je namístě doplnit, že pro posouzení, zda jde o změnu k horšímu či nikoliv, nelze vycházet pouze z trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1277/2013), ale i ze závažnosti dovozovaných alternativ a ze skutečné povahy a škodlivosti posuzovaného jednání. V daném případě je přitom zjevné, že závěr, že obviněný úmyslně směřoval své jednání ke spáchání trestného činu v základní skutkové podstatě, je pro něj příznivější, než že tak činil ve vztahu k témuž deliktu ve skutkové podstatě kvalifikované.
17. Nejvyšší soud pak v obecném smyslu akceptuje předloženou dovolací argumentaci v tom smyslu, že pro nedostatek následku může pokus trestného činu vykazovat nižší společenskou škodlivost oproti témuž trestnému činu dokonanému, a tedy obviněnému může být za pokus trestného činu uložen trest mírnější [§39 odst. 7 písm. c), §58 odst. 6 tr. zákoníku], než by byl uložen za trestný čin dokonaný, spáchaný za jinak stejných okolností. Pro aplikaci zásady zákazu reformationis in peius je ovšem, jak již bylo řečeno, nutné hodnotit závěr trestního řízení, tedy jeho celkový výsledek, resp. jeho výhodnost pro obviněného, nikoli hodnotit jednotlivé dílčí aspekty (tedy např. není jejím porušením uložení navíc i jiného trestu v podobě vyhoštění či propadnutí věci v odvolacím řízení, za současného zmírnění trestu odnětí svobody – srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1978-I. a 42/1994-III. Sb. rozh. tr.). Porušení zmíněné zásady by proto nepochybně nastalo v případě shledání viny obviněného pro spáchání dokonaného trestného činu v odvolacím řízení vedeném z podnětu odvolání směřujícího pouze v jeho prospěch, ač by ho dříve soud prvního stupně shledal vinným pouze pokusem téhož trestného činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 59/1994 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci však byl obviněný shledán vinným sice dokonaným deliktem, avšak jiným, a to méně závažným, než jehož spáchání, byť v pokusu, konstatoval soud prvního stupně. Takový závěr zásadu zákazu reformationis in peius neporušuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014).
18. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že §185 odst. 1 tr. zákoníku je mírnější formou jednání, než je tomu u téhož ustanovení v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 2 písm. a) ukončené ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, která je ve svém důsledku závažnějším a pro společnost škodlivějším jednáním. Ke zhoršení postavení obviněného tak nedošlo. Je tedy zcela zřejmé, že výsledek trestního řízení (na který se zákaz reformationis in peius vztahuje) byl pro obviněného nesporně příznivější, neboť mu byl původně uložený trest poměrně výrazně zmírněn a jeho jednání, jak bylo již uvedeno, lze považovat vzhledem k nové právní kvalifikaci za méně závažné.
19. Související námitka obviněného, že byl podle napadeného rozsudku Městského soudu v Praze v bodě I. uznán vinným ze „zločinu“, ačkoliv podle §14 odst. 2 tr. zákoníku je trestný čin podle §185 odst. 1 tr. zákoníku pouze přečinem, je pak sice pochybením, ovšem jednak písařským, protože vyhlášeno (a také zachyceno v protokolu) bylo v daném momentu v rámci veřejného zasedání označení (byť po opravě přeřeknutí) přečin, a jednak naprosto marginálním, které nemělo na výrok o vině či výrok o trestu obviněného žádný vliv.
20. V poslední části své argumentace obviněný napadl závěry vyslovené v bodu II. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, který posoudil tam popsané jednání jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tvrdil, že s ohledem na prostorové uspořádání na místě činu a celkovou situaci nebyly naplněny znaky veřejné přístupnosti a hrubé neslušnosti.
21. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že zmíněná argumentace do jisté míry vycházela z odlišných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy obou stupňů. Pro právní kvalifikaci je tak nutné zohlednit, že obviněný již při jízdě vozidlem činil poškozené A. Ch. (kterou dříve neznal a v jeho autě se ocitla pouze pro mylné domnění, že se jednání o taxi) návrhy na intimní kontakt, resp. se jí i různými způsoby snažil dotýkat či ji líbat, což poškozená, jak vysvětlila při své výpovědi, z důvodu zaskočení zcela jednoznačně a plně neodmítla, nicméně i tak jednak dávala zřetelně najevo svůj nezájem a zejména se postavila proti jakékoli gradaci jednání (výslovně nesouhlasila s jakýmkoli uspokojováním). Pokud obviněný po zastavení vozidla na takovou situaci navázal masturbací, nejednalo se zcela zjevně o logickou návaznost dobrovolného vzájemného kontaktu dvou osobně či blízce známých lidí (jak bylo tvrzeno v dovolání), ale o zřetelné přestoupení standardů přípustného chování, které poškozená vnímala (podle svého vyjádření) jako nepříjemný zážitek, proto také následující den učinila trestní oznámení. Popsané jednání tudíž (v konečném důsledku) Městský soud v Praze zcela správně posoudil jako hrubou neslušnost, kterou může být právě i sebeukájení na veřejnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 289/2018).
22. Tohoto útoku se obviněný zároveň dopustil na místě veřejnosti přístupném. Místem veřejnosti přístupným je totiž každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob, tedy typicky městská ulice. Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli (na místě se z veřejnosti nacházela pouze poškozená). Na uvedený závěr nemá zásadní dopad skutečnost, že se obviněný ukájel v místě, kde byl částečně krytý otevřenými dveřmi automobilu a poškozenou, které zastoupil cestu. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi, což zde nepochybně platilo. „Přístupností“ je nutno rozumět možnost vidět a slyšet projev pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1341/2016), přičemž takovou možnost nevylučují pouhé dílčí vizuální zábrany (vozidlo, strom, jiná osoba apod.).
23. S ohledem na učiněná skutková zjištění je tedy zřejmé, že jsou všechny okolnosti potřebných k naplnění znaků trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku jednáním obviněného, a tudíž pokud Městský soud v Praze (a shodně před ním již Obvodní soud pro Prahu 10) takto zjištěný děj kvalifikoval, nedopustil se nesprávného právního posouzení.
24. Nejvyšší soud proto souhrnně konstatuje, že dovolací argumentace obviněného v části neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé je zjevně neopodstatněná. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V návaznosti na to nebylo namístě přistoupit ani k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., který obviněný navrhoval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu