ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.289.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 289/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání obviněného V. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 5 To 296/2017, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 117/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 80 T 117/2016, byl obviněný V. S. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 12. 5. 2016 v době kolem 16.00 hodin ve F.-M., poblíž cyklostezky v okolí přehrady O. si stáhl kalhoty do půle stehen a otočený směrem k osobám projíždějícím po cyklostezce masturboval.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 5 To 296/2017, odvolání obviněného a státní zástupkyně podaná proti konstatovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v jehož úvodu uvedl, že namítá vady v právním hodnocení věci a to, zda se jednalo o hrubou neslušnost či výtržnost, zda u něj bylo správně shledáno zavinění, a vytýkal nesoulad mezi skutkovými a právními závěry, jak je učinily soudy obou stupňů, s nimiž se neztotožnil, protože výrok o vině považoval za vadný.
5. K nesprávnému právnímu posouzení skutku obviněný obecně předeslal, že hrubá neslušnost představuje pojmový znak trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku ve smyslu výkladu podaného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 481/2015, podle něhož je hrubou neslušností jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o neslušnost příčící se těmto pravidlům závažným způsobem. Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z pohnutky pachatele, ale je třeba hodnotit vlastní projev, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Rovněž připustil, že masturbace na veřejnosti je hrubou neslušností.
6. Po těchto obecných názorech vyjádřil nesouhlas s tvrzením soudů, že by u cyklostezky masturboval. Tvrdil, že vykonal malou potřebu, po které v souladu se základními hygienickými zásadami postupoval tak, že řádně oklepal penis, aby zabránil potřísnění spodního prádla a oblečení, což je jeho stálá obhajoba, která soudy nebyla relevantně vyvrácena. Navíc podle obviněného soudu nepřísluší zabývat se ryze odbornou otázkou, jakou je technika při oklepávání penisu a její možná vizuální záměna s masturbací. Podle obviněného z vyslechnutých svědků nikdo skutečnosti svědčící o tom, že masturboval, nepopsal. O takové okolnosti vypovídala pouze svědkyně Š. G., která penis obviněného popsala jako povislý. Svědek M. Z. viděl za stromem schovanou osobu, která na sebe neupozorňovala, ani se nesnažila upoutat pozornost.
7. Ve vztahu k masturbaci obviněný uvedl, že jestliže je pro ni charakteristické, že je prováděna třením ztopořeného penisu s cílem dosažení vyvrcholení, tedy ejakulace, u něj žádné takové okolnosti nebyly prokázány, ale bylo tomu právě naopak (penis povislý), byl vzdálen od cyklostezky a byl schován za stromem. Navíc ani prohlídkou obviněného nebylo prokázáno, že by na jeho svršcích byly stopy prokazující ejakulaci. Jelikož se nejednalo o masturbaci, ale pouze o vykonání malé potřeby, je nutné posuzovat, zda vykonání malé potřeby lze považovat za hrubou neslušnost v takové míře, že by se jednalo o přečin výtržnictví. Z uvedených důvodů, když močil, u něj nelze spatřovat úmysl konat na místě veřejném hrubou neslušnost v podobě masturbace, jak vyžaduje §358 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Extrémní nesoulad skutkových zjištění a učiněných právních závěrů obviněný dovodil z toho, že se soudy obou stupňů odpovídajícím způsobem nevypořádaly se skutečností, že ačkoliv provedené důkazy neprokázaly, že by prováděl poblíž cyklostezky masturbaci či cokoliv obdobně neslušného, vzaly za prokázané, že to byl on, kdo poblíž předmětné cyklostezky masturboval. Tento extrémní rozpor způsobil, že došlo ke kriminalizaci jednání dovolatele, které běžně není trestně postižitelné, maximálně jako přestupek podle práva správního.
9. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a přikázal věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.
10. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k podanému dovolání nebude vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., posuzoval, zda bylo založeno na takových výhradách, které obsahově dopadají na uplatněný dovolací důvod, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
12. Podle §265b odst. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
13. K tomuto důvodu dovolání je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, je zřejmé, že uvedený dovolací důvod obviněný použil v jeho druhé alternativě, neboť současně uváděl, že odvolací soud neměl jeho odvolání zamítnout, protože existovaly okolnosti opodstatňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení.
15. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
16. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
17. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, není Nejvyšší soud v dovolacím řízení ve vztahu k tomuto tvrzenému dovolacímu důvodu oprávněn přezkoumávat správnost postupu při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, protože jde o činnost, která spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Je povinen vycházet ze skutkových zjištění, jež podle výsledků provedeného dokazování učinily soudy nižších stupňů, a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotněprávní posouzení skutku. Takové vady, které nemají právní povahu, ale spočívají v nedostatcích ve skutkových zjištěních, nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na podkladě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
18. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
19. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. K námitkám obviněného
20. Nejvyšší soud posuzoval obsah podaného dovolání se zřetelem na popsané zásady a shledal, že v dovolání obviněný zřetelně vyjádřil, že neakceptuje skutková zjištění, na nichž soudy své právní závěry založily. Zdůraznil, že pokud soudy dospěly k závěru, že masturboval, jde o závěr nesprávný, protože jej nelze opřít o žádný z provedených důkazů. Obviněný tedy v dovolání popsanými výhradami prosazoval svou vlastní verzi, že pokud byl ostatními osobami viděn se staženými kalhotami a penisem v ruce, tak nemasturboval, ale močil. Od tohoto svého zcela odlišného skutkového závěru pak odvozoval navazující výhrady o nesprávné právní kvalifikaci výtržnictví pro nedostatek znaku hrubé neslušnosti a zavinění. Obviněný tedy rozvedl vlastní verzi průběhu činu, odlišnou od té, jak byla soudy nižších stupňů zjištěna a popsána ve výroku o vině.
21. Z obsahu podaného dovolání tak vyplývá, že obviněný v dovolání neuplatnil námitky korespondující s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože tvrdil jiné skutkové okolnosti. Na nich pak poukazoval na nedostatky v hrubé neslušnosti a o nedostatku subjektivní stránky, ale činil tak s ohledem na skutek, který neplyne z učiněných skutkových zjištění. Výhradami soustředěnými proti výroku o vině se totiž obviněný zásadně snažil prosadit svou verzi skutkových událostí, spočívající v tom, že pouze konal malou potřebu (močil), a od tohoto svého tvrzení odvíjel všechny své hmotněprávní námitky, které uplatňoval až druhotně, na podkladě neprokázaných skutkových zjištění nemajících podklad v obsahu spisu. Protože tyto námitky, odvíjející se od jiných než soudy učiněných skutkových okolností, na obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nedopadají, Nejvyšší soud neměl povinnost je po věcné stránce přezkoumávat. I přesto, že vznesené výhrady na obviněným označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, posuzoval, zda soudy splnily při zjišťování skutkových okolností, které popsaly ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, všechna rozhodná kritéria, a zda přezkoumávaná rozhodnutí nejsou zatížena vadami, jež by případně bylo možné považovat za porušení zásad spravedlivého procesu či pro existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
22. Na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že o takovou situaci se v projednávané věci nejedná. Soudy obou stupňů se obdobnými námitkami obviněného zabývaly a obhajobu obviněného objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. Soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl obviněného (č. l. 132 až 133, 150), na jehož obhajobu reagoval, a to i při výslechu svědků P. F. (č. l. 133 až 135 verte), M. Z. (č. l. 135 verte až 137), či Š. G. (č. l. 137 až 138). Jejich výpovědi posuzoval jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech i se zřetelem na tvrzení obviněného, že pokud se v uvedených místech nacházel, tak nemasturboval. Pro úplnost lze jen zmínit, že byly provedeny i další důkazy, mimo jiné znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie vypracovaný znalkyní MUDr. Šárkou Grussmannovou (č. l. 93 až 103), úřední záznam Městské policie Frýdek-Místek ze dne 12. 5. 2016 (č. l. 45) a protokol o prohlídce těla obviněného (č. l. 40 až 44), jakož i důkazy předložené obhájcem u hlavního líčení (č. l. 146 až 149) a další uvedené na č. l. 151.
23. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je tak zřejmé, že v rámci dokazování soudy shromáždily potřebné důkazy, které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nalézací soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného. Soud druhého stupně ohledně všech základních skutečností majících vliv na posouzení trestnosti obviněného se s nalézacím soudem ztotožnil a na jeho úvahy ohledně hodnocení důkazů zásadně odkázal. Když Nejvyšší soud nezjistil žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
24. Naopak je třeba zdůraznit, že v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti.
25. Z těchto důvodů nelze považovat za nesprávné, že soudy pro své závěry o vině obviněného vycházely zejména z výpovědi svědkyně Š. G., která při hlavním líčení popsala chování obviněného, jež sledovala z cyklostezky a viděla ho, když kolem něj projížděli s partnerem M. Z. a synem. Reagovali na upozornění od svědkyně P. F., že u cyklostezky zahlédla podezřelého muže. Rovněž M. Z. svědkyni Š. G. ukazoval asi 1,5 až 2 metry od cesty obviněného, který se díval ve směru cyklostezky. Měl kalhoty stažené do půle stehen, držel si přirození, které nebylo ztopořené, a viditelně onanoval, nečůral. Obviněný stál u cesty, maximálně do dvou metrů od cyklostezky, kde ho museli vidět všichni, spousta lidí by si ho všimla, nebyl za stromem, nebylo před ním žádné listí. Břízka byla malá, kmen do výšky dvou metrů, nebyla košatá, byla řídká, byl to malinký strom, obviněného bylo vidět. Svědkyně popsala i to, jak obviněný s penisem manipuloval, výslovně uvedla, že si penis neoklepával, ale dělal rukou pohyb ruky tam a zpět, což obviněný učinil minimálně desetkrát (č. l. 137 až 138). Svědek M. Z. u cyklostezky obviněného se staženými kalhotami viděl, i to, že měl pravou ruku v oblasti rozkroku, pohyby rukou nepostřehl (č. l. 135 verte až 136 verte). Svědectví podala i P. F., která obviněného spatřila dvakrát, prvně na úseku cyklostezky u restaurace M., jak stojí za autem a kouká na ni, podruhé, když jela další kolečko, které trvá asi 20 minut, v místě, jak jsou stromy z každé strany, přeběhl přes cestu, postavil se tak, aby ho bylo vidět, stále na ni koukal a ruce měl opět dole. Upozornila na něj svědky Š. G. a M. Z. (č. l. 133 verte až 135).
26. Jestliže soudy z takto provedeného dokazování posoudily jednání obviněného jako masturbaci, a nikoliv močení, jde o závěr, který nevzbuzuje pochybnosti, protože jak popsaná manipulace obviněného s penisem, tak i jeho celkové chování a pohyb v prostorech cyklostezky svědčí o tom, že se o takový druh hrubé neslušnosti, za niž je masturbace obvykle považována, jednalo, protože měl ruku na pohlavním údu a svůj pohlavní úd si třel. Navíc tak činil se záměrem, aby byl kolemjdoucími osobami spatřen. Rovněž bylo prokázáno i to, že si vybral na cyklostezce místo, kde věděl, že se osoby budou pohybovat a bude jimi viděn. Je třeba zdůraznit, že jeho obhajoba byla výsledky provedeného dotazování vyvrácena. Nesnažil se skrýt, neotočil se ke stromu, jak bývá při vykonání pánské malé potřeby obvyklé, naopak stál u cyklostezky odhalený, pro muže netypicky se spuštěnými kalhoty do půle stehen, měl obnažený pohlavní úd a činil s ním pohyby typické pro masturbaci (onanii), tzn. tření pohlavního údu za účelem vyvrcholení. Skutečnost, že k vyvrcholení nedošlo, není pro závěr, že jde o hrubou neslušnost, významná (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 481/2015). Je zjevné, že jednání obviněného bylo sexuálně motivováno a jednalo se o čin obvykle i judikaturou považovaný za hrubou neslušnost a naplňující znaky výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 481/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 429/2016, atd.).
27. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že výsledky provedeného dokazování, které nejsou zatíženy žádnými procesními vadami, jsou dostatečným podkladem pro právní závěry, které na nich soudy učinily. Nejvyšší soud se ztotožnil i s tím, že čin, jenž je obviněnému kladen za vinu, spáchal na místě veřejnosti přístupném i veřejně, a úmyslně se dopustil hrubé neslušnosti, čímž naplnil znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
28. Protože dovolání obviněného bylo primárně podáno proti procesním postupům a dotýkalo se hodnocení provedených důkazů, a přitom nebyly zjištěny nedostatky, které by představovaly porušení zásad spravedlivého procesu, bylo dovolání podáno z jiného než v zákoně vymezeného dovolacího důvodu, a proto ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu