ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.546.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 546/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. července 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 3 To 505/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 33/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 4 T 33/2014, byl obviněný J. Z. uznán vinným pokusem zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, k §210 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §210 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Obviněný se pokusu uvedeného zločinu dopustil tím, že dne 12. 9. 2013 kolem 23:47 hodin ve S. n. B., okr. P. v B. ulici na parcele č. .... v k. ú. S. n. B., v nezkolaudovaném rodinném domě bez přiděleného čísla popisného, který byl ze dvou třetin vybudován z jeho peněžních prostředků a přibližně z jedné třetiny byl majetkem jeho přítelkyně A. Ch., záměrně založil požár s úmyslem dosáhnout pojistné plnění na základě uzavřené pojistné u společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, ve výši 3 545 065 Kč, přičemž tímto úmyslně založeným požárem došlo ke zničení celé stavby až na základovou desku, dne 13. 9. 2013 tento požár telefonicky oznámil jako pojistnou událost L. K., pojišťovací makléřce společnosti Renomia Network, jejímž prostřednictvím uzavíral dne 6. 3. 2012 pojistnou smlouvu o pojištění tohoto rodinného domu a domácnosti u společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., a ze strany této společnosti byly poté učiněny kroky k pojistnému plnění, včetně uvedené výše tohoto plnění na základě vypracovaného znaleckého posudku, přičemž k tomuto plnění nedošlo.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením za dne 29. 10. 2014, sp. zn. 3 To 505/2014 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je si vědom toho, že Nejvyšší soud není další soudní instancí v soustavě obecných soudů a že mu nepřísluší hodnotit a přezkoumávat skutkový stav věci, je však přesvědčen, že v jeho případě byly ze skutkového stavu vyvozeny nesprávné právní závěry, že skutkový stav tak jak je prezentován soudy neodpovídá tomu, že došlo ke spáchání trestného činu. Shledává zásadní nesrovnalosti mezi zjištěními vyplývajícími z obsahu trestního spisu a skutkovými závěry soudů. Má za to, že provedené důkazy byly tendenčně vykládány v jeho neprospěch, přičemž byl uznán vinným na základě důkazů, jejichž logická interpretace závěru o vině nenasvědčuje. Obviněný je tedy přesvědčen, že tento extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem je třeba subsumovat pod uplatněný dovolací důvod. Podle jeho názoru byla rovněž nedostatečně zjištěna, resp. prokázána subjektivní stránka uvedeného zločinu, když soudy údajně ani nekonstatovaly důkazy, na základě kterých dospěly k závěru, že své jednání spáchal úmyslně. Pro vyslovení závěru o naplnění subjektivní stránky bylo podle obviněného klíčové zodpovězení otázky, v čí prospěch, tedy kdo a jakým způsobem by nezákonně profitoval z uvedeného jednání. Nesouhlasí se závěry soudů, že profitující osobou byl právě on, když v případě plnění pojistitele, by plnění šlo ve prospěch subjektu, který na stavbu poskytl finanční prostředky, tedy ve prospěch úvěrujícího subjektu. Podle obviněného tak skutkový stav zjištěný nalézacím soudem nenaplňuje formální znaky trestného činu. Důkazy, které tvoří obsah trestního spisu, nevedou podle obviněného k jednoznačnému závěru, že ve smyslu trestního práva jednal a způsobil škodlivý následek. Zopakoval, že důkazy byly podle něj hodnoceny tendenčně v jeho neprospěch. Obviněný má dále za to, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu není patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, kdy podle něj absentuje úvaha, které důkazy považuje za usvědčující, svědčící o jeho vině. Upozornil na výpověď svědka V. K., vyšetřujícího policisty, která podle něj suplovala výpověď jeho bývalé partnerky, svědkyně A. Ch., neboť tento svědek vypovídal především o tom, co mu bylo sděleno osobou v rámci podání vysvětlení. Podle obviněného je výpověď tohoto svědka nicotná. Obviněný nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že i bez výpovědi uvedeného svědka (jež shledal nepřípustnou) bylo možné na podkladě ostatních důkazů učinit spolehlivá skutková zjištění.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že po seznámení se s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 568 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný vědom, když v úvodu svého dovolání poukazuje na údajnou existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že se uvedeného zločinu nedopustil. Především namítal, že ve věci existují zásadní nesrovnalosti mezi zjištěními vyplývajícími z obsahu spisu a skutkovými závěry, jež soudy popsaly ve skutkové větě. Soudy podle obviněného hodnotily důkazy tendenčně v jeho neprospěch. Důkazy, které tvoří obsah trestního spisu, nevedou podle něj k závěru o jeho vině. Obviněný brojí proti výpovědi svědka V. K, vyšetřujícího policisty, jíž v částech, ve kterých supluje výpověď svědkyně A. Ch (která u soudu odmítla vypovídat) shledává nicotnou, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že i bez této výpovědi lze ve věci učinit dostatečně spolehlivá skutková zjištění.
Z povahy těchto námitek je zřejmé, že obviněný jimi zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
Výše uvedené námitky – skutkové – tedy nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný rozpor, natož extrémní (jak se snaží namítat obviněný). Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly ve věci velmi rozsáhlé a podrobné dokazování, všechny dostupné důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že při hodnocení důkazů posuzovaly rovněž verzi průběhu skutkového děje tak, jak ji předestírá obviněný. Na základě provedených důkazů hodnocených jednotlivě i ve vzájemných souvislostech ji však shledaly nevěrohodnou.
Při hodnocení okolností vzniku požáru rodinného domu obviněného soudy vycházely především ze skutečností zjištěných při ohledání místa činu, vycházely z odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje, Územního odboru Prachatice (č. l. 132 a násl. tr. spisu), který vypracovával a odborně se k věci v rámci hlavního líčení vyjádřil svědek V. K.. Svědek ve svém odborném vyjádření vyloučil, že by příčinou požáru domu byla chyba elektroinstalace, přičemž poukazoval zejména na to, že jističe domu byly všechny shozeny a v domě nebyly žádné elektrospotřebiče. Svědek dostatečně vysvětlil, jakým způsobem byla zjištěna ohniska požáru, nacházející se v prostorách kuchyně a obývacího pokoje. Na základě rozboru byla v ohniscích požáru zjištěna přítomnost automobilového benzínu. Svědek doložil také soubor fotografií z místa činu, na nichž je zřejmé, že část vybavení domu byla vystěhována (sedačka, matrace, televize) do přilehlé nemovitosti – dílny, kde zůstaly věci požárem netknuté. Vznik požáru byl podle hlášení požárního alarmu zaznamenán ve 23:47 hod. dne 12. 9. 2013. Zjištění hasičského sboru pokud jde o ohnisko požáru koresponduje s fotografiemi, které byly získány z mobilního telefonu svědkyně A. Ch. (která jinak v průběhu řízení před soudem odmítla vypovídat), která se v domě jejího bývalého přítele nacházela v odpoledních hodinách kolem 16 hodiny předmětného dne, kdy se jí zřejmě zdál podivný a podezřelý stav objektu, a proto přistoupila k nafocení prostor a telefonicky informovala obviněného. Na fotografiích, které jsou součástí trestního spisu, je rozbité okno v kuchyni, nedovřené dveře vedoucí na terasu, vystěhované prostory obýváku, částečně kuchyně, odmontovaná stropní svítidla, fotografie rovněž zachycuje v prostoru obýváku (později zjištěném ohnisku požáru) existenci plastového kanystru se žlutou tekutinou (č. l. 216 a násl. tr. spisu). Z výpisu telekomunikačního provozu vyplývá, že svědkyně toho dne v 15:47 hod. volala obviněnému a on jí volal v 15:48 hod. zpět. Jak soudy uzavřely, byla předmětem hovoru nepochybně informace o znepokojivém stavu objektu (jak vyplývá z fotografií), ani obviněný ani svědkyně však událost neohlásili policii. Obviněný navíc bez jakéhokoli zájmu o svou nemovitost (jehož stav reálně nasvědčoval vniknutí cizí osoby) ihned po práci odjíždí na domluvené posezení s kolegy z práce do Bikers baru v P.. Jeho nečinnost v tomto směru je jen těžko vysvětlitelná. Z hlediska posouzení správnosti skutkových a právních závěrů nalézacího potažmo odvolacího soudu jsou významné i okolnosti návštěvy baru v P společně s kolegy ze zaměstnání v den a v době vzniku požáru. Závěry nalézacího soudu o průběhu popsaného skutkového děje mají svůj podklad ve výpovědích svědků J. V., V. P. a L. K., kolegů obviněného ze zaměstnání, kteří shodně popisovali jejich návštěvu v Bikers baru v P. předmětného večera. Shodně popisovali iniciativu obviněného společně po práci navštívit uvedený podnik právě ve čtvrtek 12. 9. 2013, ačkoli se kolegům tento termín nehodil (neboť v uvedeném baru ten den nevařili, šlo o pozdní večerní hodinu, před pracovním dnem). Přestože mělo jít o posezení u piva s kolegy iniciované samotným obviněným, obviněný sám přijel autem (přivezl své kolegy) a autem rovněž odjížděl (odvážel kolegy), sám tedy alkoholické nápoje vůbec nepožíval, a dokonce se převažující část jím zorganizovaného posezení zdržoval mimo společnost pozvaných, a to i mimo restauraci. Podle výpovědí uvedených svědků byl obviněný cca 40 minut mimo jejich společnost, mimo restauraci. Podle výpovědí svědků odcházel obviněný nedlouho potom, co do restaurace přišli, a to se svým známým J. T. řešit nějakou věc ven před restauraci. Podle výpovědi J. T. ho obviněný před barem požádal o půjčku ve výši asi 250 000 Kč. Svědek uvedl, že jejich rozhovor trval asi 3 minuty a poté odcházel za svými kamarády do restaurace Byblos a do Bikers baru se vracel až po půlnoci cca v 00:15 hod. Tuto skutečnost potvrdili rovněž svědci S. T. a J. K., kteří byli uvedený den s J. T. v restauraci Byblos. Tvrzení obviněného, že byl po onu dobu (přibližně 40 minut) pouze venku před restaurací, kde hovořil se svým známým J. T. a kamarádem V. K., soudy shledaly s ohledem na provedené dokazování nevěrohodným a účelovým. V souvislosti s dalšími provedenými důkazy, především v souvislosti s výpisem telekomunikačního provozu (č. l. 413 tr. spisu), soudy shledaly zcela důvodně nevěrohodnou výpověď svědka V. K., který měl na základě telefonátu obviněného uskutečněného ve 23:17 hod. v buňce S. (u Bikers baru) přijet z místa svého bydliště ve S. do P. k Bikers baru, kde na něj čekal obviněný a s ohledem na časové souvislosti zřejmě velice rychle měli dojednat žádost obviněného o půjčku 15 000 Kč, přičemž svědek mu půjčení peněz slíbil a ihned měl pro tuto částku zpět do S. (ještě před nástupem do zaměstnání na noční směnu) odjet, zavézt peníze zpět obviněnému k Bikers baru a poté odjet do svého zaměstnání na noční směnu. V této souvislosti soudy poukázaly na telefonický hovor obviněného své bývalé přítelkyni A. Ch. uskutečněný ve 23:24 hod., započatý v buňce S. (u baru Bikers) a ukončený v buňce N.. Z výpisu telekomunikačního provozu je zřejmé, že mobilní telefon byl při realizaci hovoru evidentně v pohybu, a to směrem pryč od baru Bikers. Dalším záznamem z výpisu telekomunikačního provozu je SMS doručená obviněnému od A. Ch. na jeho mobil ve 23:43 hod., přičemž mobilní telefon byl v této chvíli zastižen v buňce S.. Na tomto místě je nutno připomenout, že alarm ohlásil požár na mobilní telefon ve 23:47 hodin (č. l. 437 tr. spisu) v oblasti kuchyně a posléze i v oblasti obývacího pokoje (podle výpovědi svědka V. K. na čl. 548 a násl. tr. spisu). Další telefonická komunikace pak probíhala mezi obviněným a jeho bývalou přítelkyní v 00:12 a 00:13 hod. prostřednictvím SMS zpráv, přičemž mobilní telefon obviněného se již nacházel zpět v P.. Verzi obviněného, že mu mobilní telefon při jednání se svědkem V. K. vypadl v automobilu svědka, a svědek tak jeho telefon odvezl do S., kde si ho všiml, a proto mu ho spolu s půjčenými penězi předal opět v P., soudy shledaly nevěrohodnou. K dokreslení skutkových okolností případu pak nutno zohlednit také výpovědi již zmíněných svědků J. V., V. P. a L. K. ohledně jejich návratu domů – do S. v autě obviněného, kdy nelze přehlédnout chování obviněného v kritickou dobu, kdy při zaregistrování příznaku požáru (když jakýkoli požár ještě ani zdaleka nebyl podle výpovědí svědků viditelný) měl obviněný jako první učinit poznámku, že mu „hoří barák“, a to v místech, kde taková lokalizace místa požáru podle svědků nebyla možná. Rovněž výpověď manželů N. sousedů obviněného, vztahující se k době vzniku požáru, nesvědčí o pohybu cizí osoby v prostorách domu nebo okolí, zejména s poukazem na skutečnost, že psi, které jak obviněný tak manželé N. vlastní, by při pohybu cizí osoby v prostoru štěkali, přičemž na pohyb jim známých osob nereagují. V uvedenou dobu pak svědkyně L. N. žádné štěkání neslyšela, pouze zaslechla nějakou tupou ránu, které však nevěnovala pozornost. Na základě výše uvedeného, přičemž Nejvyšší soud v této souvislosti v podrobnostech zcela odkazuje na přesvědčivá rozhodnutí soudů obou stupňů, je evidentní, že obviněný využil jak časové, tak dopravní možnosti odjet z P. do S., založit požár a vrátit se zpět do P., aniž by jeho příjezd a odjezd zaregistrovali svědci. Odvolací soud s obezřetností postupoval při hodnocení svědecké výpovědi svědka V. K., vyšetřujícího policisty, a shledal procesně použitelnou pouze tu část jeho výpovědi, která se týkala jeho bezprostředních vjemů, kdežto části výpovědi, v nichž se zabýval skutečnostmi, které mu jiné osoby sdělily, do hodnocení důkazů nezahrnul pro jejich procesní nepoužitelnost.
Nejvyšší soud tedy rozhodně neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy I. a II. stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že uvedené námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly.
Jako hmotně právní, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, shledal Nejvyšší soud obecnou námitku obviněného, že nebyla dostatečně zjištěna (prokázána) subjektivní stránka uvedeného trestného činu, a rovněž pouze obecnou hmotně právní námitku, že skutkový stav zjištěný nalézacím soudem nenaplňuje formální znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Obviněný uplatnil tyto námitky toliko v obecné rovině, aniž by blíže specifikoval konkrétní pochybení soudů. Nejvyšší soud proto pouze obecně uvádí, že jednání obviněného tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, naplňuje znaky skutkové podstaty pokusu zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, a to tím, že v úmyslu opatřit sobě prospěch vyvolal událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, s úmyslem způsobit tak na cizím majetku značnou škodu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Z popisu skutku, jakož i z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá, že se důkladně zabývaly rovněž naplněním subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o tom, že to byl obviněný, kdo se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě, opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Zcela oprávněně vyhodnotily, že celé jednání obviněného (pozvání kolegů do baru v uvedený den, aniž by se jim poté skutečně věnoval a byl s nimi, současně několik schůzek v kritickou dobu, údajně zapomenutý telefon na sedačce auta kamaráda, atd.) bylo pouze snahou odvést pozornost od jeho záměru vyvolat požár jeho domu a získat tak neoprávněně finanční prostředky. Subjektivní stránka uvedeného zločinu tak byla provedenými důkazy dostatečně prokázána. Soudy se v dané souvislosti také podrobně zabývaly možnými motivy obviněného k uvedenému jednání. Pokud obviněný s těmito úvahami nesouhlasí, především pak v té části, že on měl být osobou, která na celé akci měla profitovat a argumentuje tím, že pojistitel by plnil ve prospěch úvěrujícího subjektu, Nejvyšší soud s těmito námitkami nesouhlasí. Z výpovědi obviněného při hlavním líčení dne 10. 4. 2014 na č. l. 504 tr. spisu totiž obviněný uvádí, že stavbu domu financoval z vlastních zdrojů, jen 100 000 nebo 150 000 Kč měl mít ze stavebního spoření. Jeho výpověď potvrdila svědkyně A.Ch. v témže hlavním líčení, když uvedla, že dům stavěli z finančních prostředků, které byly v danou chvíli k dispozici. Obecně lze také poznamenat, že úvěrovému dlužníkovi prospívá i zánik povinnosti splácet úvěr v důsledku vyplacení pojistného plnění úvěrové společnosti.
Uvedené obecné námitky obviněného, vycházející do značné míry z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu, jsou tedy zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v dovolání zčásti dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a zčásti je shledal zjevně neopodstatněnými. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu