ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.634.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 634/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. září 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného I. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 8 To 8/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 212/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 92 T 212/2014, byl obviněný I. H. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Trestného činu se obviněný dopustil tím, že s již odsouzeným T. H. dne 22. 11. 2014, v době okolo 6:00 hodin na náměstí .... v B., u zadní zdi úřadu městské části B. – B., poté, co si T. H. v autobuse MHD vytipoval svou oběť, s čímž seznámil I. H., který mu měl poskytnout psychickou podporu, neboť v jeho přítomnosti se T. H. cítil jistější, I. H. na žádost T. H. zůstal stát na rohu a hlídal, T. H. pronásledoval V. K., přistoupil k ní a zeptal se jí, kolik je hodin, po odpovědi ji chytil za levou ruku a poté za držadlo černé koženkové kabelky, kterou pevně držela ve své levé ruce, o kabelku se přetahovali, až ji strhnul na zem a z ruky jí vytrhl kabelku, která obsahovala finanční hotovost 10 Kč a 2 ks klíčů v červené klíčence, společně s I. H. pak utekli před úřad městské části B. – B., kde I. H. poskytoval T. H. prostor ke zjištění obsahu kabelky, který kabelku prohledal a rovněž ho varoval před pronásledovateli, kdy společně začali prchat, bezprostředně poté byli zadrženi, kabelka se všemi věcmi byla na místě předána poškozené V. K., kdy tímto jednáním byla způsobena poškozené škoda odcizením ve výši 50 Kč a také drobná zranění – hematom na levé dlani a oděrka na levém koleni, se kterými nevyhledala lékařské ošetření.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 8 To 8/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) a d) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podal v jeho druhé alternativě, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku, přestože v řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), d) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má za to, že jeho jednání nevykazuje znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 tr. zákoníku a soudy je nesprávně hmotněprávně posoudily. Uvedl, že na loupeži spáchané T. H. se nijak nepodílel, ani neměl nic takového v úmyslu. Dokonce ani spáchání uvedeného trestného činu neviděl. Poškozená sama uvedla, že vůči ní se žádného násilí nedopustil a uvedla, že ho viděla poprvé až po zadržení, po spáchání činu T. H.. Považuje za absurdní, že by měl hlídáním napomoci loupeži, která se odehrála během několika vteřin. Tím, že zůstal stát na rohu, ačkoliv věděl, že se T. H. pokusí zmocnit kabelky poškozené, podle obviněného znamená, že se z jeho strany jednalo toliko o přečin nepřekažení trestného činu podle §367 tr. zákoníku. Jediným důkazem je, podle něj, nevěrohodná výpověď T. H., osoby obtížně komunikující a nepříliš vysokého intelektu, který svou výpověď v průběhu trestního řízení měnil. Soudy si pak podle obviněného vybraly tu verzi, která odpovídala jimi zvolené právní kvalifikaci, přičemž zcela odhlédly od zásady in dubio pro reo. Soudy podle obviněného nejen, že založily právní kvalifikaci na jediném důkazu, ale zároveň také odmítly všechny jeho důkazní návrhy. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítá, že krajský soud konal veřejné zasedání dne 26. 1. 2016 v jeho nepřítomnosti, ačkoli prostřednictvím I. K. doručil soudu svou omluvu z jednání a požádal o odročení, neboť se chtěl osobně účastnit řízení. Úřednice, která omluvu přijala, však podle obviněného do spisu nesprávně zaznamenala pouze omluvu, nikoli však jeho žádost o odročení veřejného zasedání. S konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti nikdy nedal souhlas.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i vadné rozhodnutí Městského soudu v Brně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání podotkl, že ve věci již jednou rozhodoval Nejvyšší soud, a to usnesením ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 782/2015, ve kterém konstatoval, že soudy v předcházejících rozhodnutích nesprávně kvalifikovaly jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, když správně mělo být jeho jednání posouzeno jako pomoc k tomuto zvlášť závažnému zločinu. Podle státního zástupce jednání obviněného popsané ve skutkové větě této právní kvalifikaci odpovídá. Státní zástupce neshledal ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nemají podle něj námitky obviněného podklad ve spisovém materiálu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 292 tr. spisu).
Obviněný sice v dovolání namítá, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu loupeže, ale tímto trestným činem nebyl uznán vinným, ale jedná se o účastenství na tomto trestném činu hlavního pachatele T. H.. Podstatou dovolání jsou tedy jeho námitky, že jeho jednáním nebyl naplněn žádný ze znaků pomoci k trestnému činu loupeže, k jeho spáchání nenapomáhal, ani to neměl v úmyslu a jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přečin nepřekažení trestného činu. Z obsahu dovolání je také zřejmé, že obviněný tyto obecně hmotně právní námitky odůvodnil argumenty, jimiž v podstatě zpochybňuje důkazní podklad výroku o jeho vině a tedy správnost skutkového zjištění soudů, jakož i způsob hodnocení důkazů soudy, když namítal, že byl uznán vinným jen na základě jediného, a to ještě podle něj nevěrohodného důkazu (výpovědi obviněného T. H.), že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a pochybily, pokud nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Takové námitky pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Proto se zabýval námitkami, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak shledal je zjevně neopodstatněnými. Lze připomenout, že obviněný nyní namítá nenaplnění znaků pomoci k danému trestnému činu, ač ve svém prvním dovolání v této trestní věci se domáhal právě tohoto právního posouzení skutku oproti spolupachatelství, jímž byl uznán vinným v prvním odsuzujícím rozsudku soudu I. stupně, a Nejvyšší soud tento rozsudek ohledně něj zrušil usnesením ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 782/2015. V tomto usnesení pak konstatoval, že soudy v předcházejících rozhodnutích nesprávně kvalifikovaly jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, když správně mělo být jeho jednání posouzeno jako pomoc k tomuto zvlášť závažnému zločinu. Nyní obviněný nesouhlasí ani s tímto právním posouzením.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jak již bylo uvedeno, obviněnému není kladeno za vinu pachatelství (spolupachatelství) uvedeného trestného činu, ale účastenství ve formě pomoci na daném trestném činu.
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu.
Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu s tím, že trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze příkladmo.
Pro posouzení, zda obviněný pomoc ke zvlášť závažnému zločinu loupeže spáchal či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Význam má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soudy spatřovaly v jednání obviněného ty znaky pomoci k přisouzenému trestnému činu, které spočívají v tom, že (obviněný) úmyslně umožnil a usnadnil jinému užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a to zejména hlídáním při činu.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky pomoci ke zmíněnému trestnému činu vyjadřují.
Podstata jednání obviněného v podobě zjištěné soudem záležela v tom, že nesporně již dopředu věděl o úmyslu obviněného T. H. spáchat majetkovou trestnou činnost (z důvodu jeho špatné finanční situace), věděl také, že obviněný T. H. nechce jít do trestné činnosti sám, byl dokonce požádán o pomoc při realizaci trestné činnosti. Ačkoli je možno připustit (z výpovědí obviněného I. H.), že zpočátku vyjádřil s plánovanou trestnou činností obviněného T. H. nesouhlas, přesto ho předmětného dne doprovázel, přičemž věděl, že se obviněný T. H. v jeho přítomnosti cítí jistější, věděl, že si vytipoval oběť a je rozhodnut spáchat majetkovou trestnou činnost. Obviněný I. H. nepochybně sehrál zcela vědomou a úmyslnou roli psychické podpory pro jednání obviněného T. H., když zůstal stát poblíž místa spáchání trestné činnosti T. H. a v době páchání trestného činu T. H. hlídal okolí místa trestného činu. I když pomoc jako podpora hlavního pachatele přichází v úvahu před spácháním činu a v době činu, je podporující role obviněného I. H. v této době potvrzována také tím, že se k němu obviněný T. H. s odcizenou kabelkou vrátil. Obviněný I. H. při prohledávání obsahu kabelky pak i nadále sledoval okolní dění (což je zřejmé z kamerových záznamů) a rovněž varoval obviněného T. H. před přítomností svědků, kteří sledujíc jejich jednání se za nimi vydali, aby je zadrželi.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takto popsaná trestná činnost obviněného ve výroku nového odsuzujícího rozsudku spolehlivě svědčí pro závěr, že obviněný vědomě pomohl obviněnému T. H. při spáchání loupežného přepadení poškozené (ženy značně pokročilého věku), přičemž si toho byl vědom, a naplnil tak veškeré zákonné znaky účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, když je zjevné, že svou přítomností a hlídáním zajišťoval podporu obviněnému T. H. a úspěšné provedení loupeže. K objektivním znakům pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná shora uvedené, že pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu. A právě takový charakter jednání obviněného mělo. Soudy použitá právní kvalifikace je proto důvodná a přiléhavá a výhrady obviněného, brojící proti správnosti právního posouzení předmětného skutku, tak jak k ní dospěly soudy obou stupňů, nebylo možné přijmout.
Třebaže obviněný nebyl přímo zapojen do realizace vlastního loupežného přepadení poškozené (tudíž na jeho jednání nelze pohlížet jako na spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku), přece jen nelze přehlédnout, že obviněný věděl o úmyslu obviněného T. H. zajistit si trestnou činností finanční prostředky, věděl o tom, že se obviněný cítí v jeho přítomnosti jistější, opodál na něj čekal a sledoval okolí a tím spáchání loupežného přepadení pachateli umožnil a usnadnil. Z uvedeného vyplývá existence obviněným namítané subjektivní stránky, protože je zcela zjevné, že obviněný I. H. jednal v přímém úmyslu usnadnit hlavnímu pachateli spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Námitky obviněného ohledně nenaplnění znaků pomoci a subjektivní stránky jeho jednání jsou proto zjevně neopodstatněné.
Posoudit skutek jako přečin nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku nepřicházelo v úvahu. Podle zjištění soudů šlo ze strany obviněného o takovou součinnost s obviněným T. H., která znamenala i jeho aktivní účast na trestné činnosti. Tento přečin nemá totiž místa tam, kde měl pachatel zároveň nějakou formu účasti na spáchání trestného činu jiného.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, který obviněný ostatně ani výslovně nenamítal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích poškozené, svědků, jakož i v listinných důkazech.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, obecné soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí vyznívají logicky a konzistentně, přičemž soudy nižších stupňů se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými obviněným.
Pakliže se na základě shora popsaných skutečností soudy přiklonily spíše k verzi obviněného T. H., považujíce jí za reálnou, věrohodnou a nikoli osamocenou (podpořenou dalšími ve věci provedenými důkazy, jako výpověďmi svědků V. T. a V. M. a kamerovými záznamy), nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.
Ve vztahu k nevyslyšeným návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, také Ústavní soud připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je „toliko“ o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti přitom soudy beze zbytku dostály, jestliže vyslovily nadbytečnost dalšího dokazování s ohledem na zjištěný skutkový stav (viz str. 3, 4 rozhodnutí odvolacího soudu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , který je dán pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Podle obviněného krajský soud konal veřejné zasedání dne 26. 1. 2016 v jeho nepřítomnosti, ačkoli prostřednictvím I. K. doručil soudu svou omluvu z jednání a požádal o jeho odročení, neboť se chtěl osobně účastnit řízení. Nejvyšší soud však zjistil, že tyto námitky obviněného nemají oporu v obsahu trestního spisu.
Nejvyšší soud předně zkoumal, zda obviněný byl řádně a včas předvolán nebo vyrozuměn o veřejném zasedání dne 26. 1. 2016. Nutno zdůraznit, že je na úvaze soudu, zda považuje přítomnost obviněného u veřejného zasedání za nevyhnutnou, a proto ho předvolá, nebo jej pouze vyrozumí, čímž dává jednoznačně najevo, že veřejné zasedání lze konat v jeho nepřítomnosti, když na něm nebude prováděno dokazování. Zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a práva na obhajobu by nastal v situaci, kdyby odvolací soud měl v úmyslu provádět na veřejném zasedání dokazování a obviněného by pouze vyrozuměl, neboť v takovém případě je nutno obviněného k veřejnému zasedání předvolat, aby se mohl vyjádřit k případně provedeným důkazům. Z pokynu na č. l. 298 p. v. tr. spisu je zřejmé, že obviněný byl o veřejném zasedání pouze vyrozumíván použitím vzoru č. 7a – vyrozumění o veřejném zasedání (viz Sdělení č. 126/2009-OD-Org. Ministerstva spravedlnosti o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.", doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) a pro doručení byla zvolena obálka typu III., kterou jsou doručovány jiné písemnosti podléhající úpravě v §50 o. s. ř. (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). V posuzovaném případě tedy odvolací soud neshledal účast obviněného u veřejného zasedání za nutnou, když nemělo být a ani nebylo prováděno žádné další dokazování, a proto vyrozuměním nezasáhl do ústavně garantovaných práv obviněného.
Z úředního záznamu na č. l. 300 tr. spisu vyplývá, že zásilku obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 26. 1. 2016 si obviněný I. H. osobně vyzvedl u Krajského soudu v Brně dne 20. 1. 2016, čímž byla zachována lhůta stanovená zákonem pro přípravu k veřejnému zasedání (§233 odst. 2 tr. ř.).
Z úředního záznamu na č. l. 301 tr. spisu vyplývá, že následujícího dne, tedy 21. 1. 2016, se do trestní kanceláře 8 To dostavil pan I. K. (I. K. – uvedeno v úředním záznamu), který je synem obviněného I. H., s tím, že obviněný dnes onemocněl a bude mu vystaveno potvrzení o pracovní neschopnosti, které bude soudu doručeno. Na č. l. 302, 303 a 304 jsou založeny lékařské zprávy o vyšetření obviněného I. H. ve dnech 20. 1. 2016, 22. 1. 2016 a 25. 1. 2016.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení §234 tr. ř., přičemž účast státního zástupce a v případech nutné obhajoby i obhájce řeší speciálně pro řízení o odvolání ustanovení §263 odst. 2, 3 tr. ř. Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný byl k veřejnému zasedání toliko vyrozumíván (č. l. 298 p. v. tr. spisu), obviněný prostřednictvím svého syna soudu oznámil, že onemocněl (č. l. 301 tr. spisu) a v trestním spise jsou založeny lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu (č. l. 302, 303, 304 tr. spisu). Na č. l. 305 tr. spisu se nachází protokol o veřejném zasedání, z něhož vyplývá, že obviněný se k soudu nedostavil (avšak lhůta k doručení byla zachována), dostavil se obhájce obviněného JUDr. Jan Šimeček, přičemž také u něj bylo vykázáno řádné doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání. Z žádného dokladu založeného v trestním spise nevyplývá, že by obviněný výslovně trval na své účasti u veřejného zasedání a v tomto smyslu se nevyjádřil ani jeho obhájce přítomný u veřejného zasedání.
Odvolací soud postupoval v souladu s podmínkami pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, a proto jeho postupem nebylo v žádném směru porušeno právo obviněného na obhajobu specifikované především v čl. 37 a 38 Listiny základních práv a svobod a rovněž nedošlo k rozporu s trestním řádem. Obviněný byl o konání veřejného zasedání dne 26. 1. 2016 řádně a včas vyrozuměn dne 20. 1. 2016, kdy se osobně dostavil k soudu a převzal si vyrozumění, podle úředního záznamu na č. l. 301 tr. spisu následujícího dne 21. 1. 2016 syn obviněného soudu pouze uvedl, že obviněný dnes onemocněl a bude mu vystaveno potvrzení o pracovní neschopnosti. Ke své neúčasti obviněný doručil soudu lékařské zprávy, z nichž lze dovodit právě pouze již dne 21. 1. 2016 avizovanou pracovní neschopnost ale nikoli neschopnost účastnit se soudního jednání. Tím, že byl pouze vyrozumíván a obviněný výslovně neprojevil svůj zájem se veřejného zasedání osobně účastnit, když navíc se jej zúčastnil jeho obhájce, nepokládal odvolací soud důvodně jeho přítomnost za nutnou. S ohledem na obsah trestního spisu je tato námitka obviněného zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Není tak naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu