ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1170.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1170/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2011 o dovolání obviněného A. J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 10 To 158/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 24/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního osudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 2 T 24/2010, byl obviněný A. J. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tak, že
- dne 20. 11. 2009 kolem 15.45 hodin v obci L., okres R., v podkrovní obytné místnosti domu společně s obviněným P. U. nejprve slovně, a poté fyzicky napadli poškozeného L. K., tak, že obviněný P. U. po něm nejdříve požadoval uhrazení částky 5.000,- Kč, kterou měl údajně kvůli němu zaplatit z důvodu přistižení při krádeži, načež ho střídavě oba obvinění fyzicky napadli údery pěstí do obličeje s tím, že z něho ty peníze dostanou, během útoku obviněný P.U. nejméně jedním kopem udeřil poškozeného do hlavy, a to na výslovný pokyn obviněného A. J., dále ho obviněný P. U. udeřil pěstí do obličeje tak, že poškozenému začala téct krev, následně ho vyzvali, aby jim vydal peníze nebo věci v hodnotě 5.000,- Kč, po odmítnutí poškozeného, si v místnosti sami vybrali DVD přehrávač zn. Philips, DVD přehrávač zn. Elta a přímočarou pilu zn. Black and Decker, poté poškozeného vyzvali, aby jim ukázal další hodnotné věci v domě, kdy ho současně varovali, aby se nepokoušel nic zatajovat, neboť by ho podřezali, čímž poškozeného donutili, aby jim kromě výše uvedených věcí vydal a přenechal ještě dvoukotoučovou brusku nezjištěné značky, nejméně dva kusy plastových kufříků s blíže nezjištěným použitým nářadím, dva kusy cívek s prodlužovacím kabelem a cca 50 metrů elektrického kabelu CYKY v papírové krabici, čímž způsobili poškozenému zlomeninu nosu s mírnou dislokací, odlomení dvou částí předních zubů a pohmoždění v oblasti obličeje, což si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Fakultní nemocnice H. K., a dále pak majetkovou škodu na odcizených věcech ve výši nejméně 2.585,- Kč, jeho družce J. Z., způsobili škodu na odcizeném DVD přehrávači zn. Philips ve výši 648,- Kč,
- bezprostředně poté, kdy obviněný P. U. sdělil poškozenému L. K., že hodnotu všech vydaných věcí odhaduje na částku cca 2.500,- Kč, a proto musí do příště sehnat zbytek peněz nebo další věci ve stejné hodnotě, tedy 2.500,- Kč, a pokud tak neučiní, tak ho podřeže, což v podstatě souběžně pronesl i obviněný A. J. a důraz sděleného umocnil tím, že zabodl na místě nalezený srp do vstupních dveří domu, teprve poté z místa oba obvinění odjeli.
Obviněný A.J. byl za tyto trestné činy odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. U.
Odvolání, která proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění A. J. a P. U., Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 10 To 158/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný A. J. podal proti uvedenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Denise Mitroviće dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro nesprávnost právního posouzení skutku. V jeho obsahu obviněný vytýkal, že odvolací soud považoval za správné, když soud prvního stupně formálně rozdělil původně jeden skutek na dva skutky s ohledem na názor, že trestný čin loupeže a trestný čin vydírání nelze spáchat v jednočinném souběhu, neboť podle obviněného šlo jen o jediný skutek. Obviněný A. J. dále brojil proti tomu, že byl uznán vinným trestným činem loupeže, když znaky tohoto trestného činu nenaplnil, protože z dokazování vyplynulo, že peníze chtěl po poškozeném spoluobviněný P. U., který měl v úmyslu zmocnit se cizích věcí jako náhrady, a dovolatel po poškozeném nevyžadoval žádné věci ani peníze. Dovolateli proto nemůže být přičítán úmysl zmocnit se cizí věci, i když byl na místě přítomen, ale jednal nejprve se svědkem M. D. v jiné záležitosti, a pak odešel ven a čekal na obviněného P. U., jenž společně s poškozeným naložil do auta nějaké věci a pak společně odjeli. Dovolatel se tedy činu tak, jak je popsáno v rozsudku, neúčastnil, a pokud se spoluúčastnil jednání obviněného P. U., pak tak nečinil v úmyslu zmocnit se cizí věci. Vzhledem k tomu, že se nemělo jednat o dva trestné činy, ale jen o jeden, považoval za chybný nejen výrok o vině, ale i o trestu, při jehož ukládání bylo přihlédnuto jako k přitěžující okolnosti, že bylo spácháno více trestných činů.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok dovoláním napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 10 To 158/2011, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, i vadné řízení jemu předcházející, a aby ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně i navrhl, aby byl do doby rozhodnutí o dovolání přerušen výkon uloženého trestu, který již byl zahájen.
Ačkoli byl opis dovolání doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to své případné písemné stanovisko do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a při splnění těchto náležitostí zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o takové skutečnosti, které dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zda je dovolání opodstatněné.
Se zřetelem na to, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud usoudil, že obviněným v dovolání označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť obviněný v souladu s ním napadeným rozhodnutím vytýkal nesprávné právní posouzení skutku. Obviněný zejména brojil proti použité právní kvalifikaci s ohledem na to, že se nejednalo o dva skutky, ale jen o jeden, který mohl být posouzen, z důvodů vyloučení jednočinného souběhu trestných činů loupeže podle §234 tr. zák. a vydírání podle §235 tr. zák., jen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný však brojil i proti této právní kvalifikaci, s tím, že jeho jednání ani úmysl nesměřovaly k odcizení věcí, a proto se nemohlo jednat ani o tento trestný čin.
Vzhledem k tomu, že obviněný v souladu s označeným dovolacím důvodem vznesl výhrady proti právnímu posouzení věci, Nejvyšší soud z podnětu těchto námitek zkoumal, zda je dovolání opodstatněné. Je však nutné zdůraznit, že při posuzování právních otázek ve vztahu k námitkám obviněného je Nejvyšší soud zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
S ohledem na to, že obviněný vytýkal, že bylo jednání, které mu je kladeno za vinu, rozděleno na dva skutky, ač se podle obviněného jedná o skutek jediný, a že nejde o jednočinný souběh uvedených trestných činů, je nutné nejprve v obecné rovině předeslat, že pro posouzení otázek souvisejících se souběhem je rozhodující vymezení pojmu skutek a ujasnění si, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Vícečinný souběh předpokládá více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný, kterým je spácháno více trestných činů. V konkrétním případě však může jít o kombinaci souběhu vícečinného s jednočinným (např. pachatel vykoná více skutků, z nichž každý naplňuje skutkové podstaty více trestných činů). Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou však určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (např. aby šlo o jediný skutek, musí být výstřel příčinou usmrcení). K jednání pak musí přistoupit zavinění, přičemž je nutné, aby pachatel jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu trestného činu. Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo (např. více bodných ran, které vedly k usmrcení). Týž následek spojuje tyto akty, neboť je tu k němu příčinný vztah i zavinění (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman., S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 20047, s. 27).
Pokud posuzujeme na podkladě těchto hledisek čin, resp. činy, jež soudy v jednání obviněného v projednávané věci shledaly, je nutné poukázat na způsob, jímž jej zachytil soud prvního stupně ve výroku o vině (viz shora). Aniž by bylo potřeba uvedený popis znovu opakovat, lze shrnout, že celý průběh události je zaznamenáván v obžalobě i v rozsudku soudu prvního stupně stále ve stejném sledu, pouze s tím rozdílem, že soud prvního stupně opticky v rámci popisovaných skutkových událostí oddělil čin spočívající ve vydírání tím, že z něj v popisu učinil samostatnou skutkovou větu. Tato změna je však pouze formálním rozlišením, neboť skutek, jak je výše uvedeno, se posuzuje podle jednání a následku a nikoliv podle tohoto, jak je v rozsudku rozčleněn.
Se zřetelem na shora uvedené zásady chápání skutku, je nutné posuzovat i čin, jehož se obviněný A. J. dopustil. V jeho první části, v níž jde o samostatný čin, za obviněný ve spolupachatelství s obviněným P. U. popsaných okolností jednal tak, že ve snaze získat od poškozeného L. K. finanční prostředky, o jejichž vymožení usiloval spoluobviněný P. U., oba obvinění uvedeným způsoben poškozeného fyzicky napadli, když jim tento dobrovolně věci ani finanční prostředky, které od něj zejména obviněný P. U. požadoval, nevydal, a obvinění proto věci z jeho majetku i majetku jiných sami odnesli.
Na základě takto popsaných skutkových zjištění není pochyb o tom, že obvinění ve snaze od poškozeného získat cizí věci, užili násilí. Realizovali tedy dva následky spočívající ve způsobení majetkové újmy i újmy na zdraví.
V případě činu, který je popsán v pořadí jako druhý, jde o jednání, jímž obvinění poté, co se loupeží zmocnili části požadovaného majetkového cíle, ve vztahu k jeho další, nevymožené části, poškozeného nutili, aby zbývající finanční částku vydal, avšak nikoli bezprostředně, ale do budoucna s tím, že pokud tak neučiní, hrozili mu způsobením těžké újmy na zdraví, na zdůraznění čehož obviněný A. J. zabodl srp do dveří. V této části jednání byl poškozený pohrůžkou násilí nucen k tomu, aby později konal to, co na něm obvinění vyžadovali.
Z takto vylíčeného děje není pochyb, že jde o dva samostatné skutky, spáchané byť v časové i dějové návaznosti, avšak z hlediska popisu jejich průběhu u každého z nich šlo o jiné jednání a u každého z nich byl následek též jiný. V případě prvního skutku následek spočíval v újmě na zdraví a v odcizených (konkrétně v rozsudku popsaných) věcech, kdežto druhé jednání spočívalo v nucení k tomu, aby byla plněna v budoucnu částka 2.500,- Kč.
Z hlediska shora vyjádřených zásad se jedná o vícečinný souběh, a proto jej soudy jako takový každý zvlášť posoudily, a to první jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., druhý jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Rozhodně se tedy v daném případě nejednalo o jednočinný souběh [který by byl, jak správně shledaly oba soudy, vyloučen, protože trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. je k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák. v poměru speciality (srov. k tomu rozhodnutí č. 10/1979-I. a č. 39/1989 Sb. rozh. tr.)].
Protože jde o dva samostatné skutky vyjádřené samostatnou skutkovou podstatou, v prvém případě jako trestný čin loupeže, ve druhém jako trestný čin vydírání, bylo nutné zkoumat, zda byly znaky těchto trestných činů naplněny. Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Soudy obou stupňů nepochybily, jestliže v jednání obviněného A. J. shledaly naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty, neboť i z toho, co bylo výše uvedeno, je zřejmé, že čin, jenž je obviněnému A. J. kladen za vinu, vykazuje po formální stránce znaky trestného činu loupeže.
Trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Ohledně tohoto trestného činu soudy rovněž posuzovaly všechny rozhodné okolnosti, a je zřejmé, že obviněný jednáním, které je popsané u druhého skutku, naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání, neboť ve snaze zajistit, aby poškozený L. K. později vydal obviněnými požadovanou částku, tomuto i on sám vyhrožoval způsobením újmy na zdraví, a to především tím, že do dveří zabodl srp, a to na zdůraznění pohrůžky vyjádřené spolupachatelem.
V těchto dvou právních kvalifikacích je se zřetelem na zjištěné skutkové okolnosti správně popsáno i to, co oba uvedené trestné činy odlišuje, a to, že užije-li pachatel vůči napadenému pohrůžku bezprostředního násilí, tj. takové hrozby, z níž je patrno, že na napadeném bude vykonáno násilí na místě, ihned bez odkladu, nepodrobí-li se vůli pachatele, který se chce zmocnit cizí věci, jde o loupež podle §234 odst. 1 tr. zák. bez ohledu na to, zda pachatel napadenému věc odejme, či zda ji vydá pachateli napadený pod vlivem pohrůžky. Jestliže však pachatel v úmyslu zmocnit se cizí věci neužije násilí vůči napadenému ani pohrůžky bezprostředního násilí, nýbrž jen pohrůžky, podle které má být násilí vykonávané v časovém odstupu, jde o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a nikoliv o loupež (srov. rozhodnutí č. 50/14957 Sb. rozh. tr.).
Při naplnění obou uvedených skutkových podstat z hlediska jeho formálních znaků lze k subjektivní stránce, ohledně níž obviněný A. J. též vznesl námitky, uvést, že ohledně obou se jedná o úmyslné trestné činy.
V posuzovaném případě šlo o situaci, kdy záměrem obviněných bylo od poškozeného vymoci finanční částku ve výši 5.000,- Kč, kterou měl údajně za poškozeného zaplatit obviněný P. U. Obviněný A.J. se brání trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. proto, že to nebyl on sám, kdo na poškozeném uvedenou finanční částku vyžadoval, ale byl to spolupachatel P. U., jemuž ji poškozený dlužil, tedy že sám neměl záměr peníze od poškozeného získat. Tomu však nelze přisvědčit, neboť na subjektivní stránku je nutné usuzovat ze všech okolností, za nichž byl čin spáchán. V daném případě je rozhodné, že obviněný se činu dopustil jako spolupachatel. O spolupachatelství se podle §9 odst. 2 tr. zák. jedná tehdy, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, a každá z nich odpovídá jako by trestný čin spáchala sama. Předpokládá se u něj spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Jak se podává nejenom ve skutkových zjištěních, ale i v příslušných partiích odůvodnění napadených rozhodnutí, oba obvinění se činu dopustili společně. I když to nebyl přímo obviněný A. J., kdo první finanční částku na poškozeném vyžadoval, rozhodně to byl on, kdo byl přítomen při tom, když tuto skutečnost obviněný P. U. sdělil. Dovolatel se na místě činu velmi aktivně pohyboval celou dobu, byl to též on, kdo velmi důrazně, a to nejen slovně, ale i fyzicky po celou dobu poškozeného napadal, a navíc i spoluobviněného P. U. v průběhu činu podněcoval. Jiný záměr, než získání peněžní částky, z tohoto jednání nevyplynul. Byl to též i on, kdo poškozeného vybízel k tomu, aby jim vydal věci ze svého majetku.
Poté, kdy oba spoluobvinění uvedeným způsobem opatřili část věcí, a poškozeného již nenapadali, neboť tento je ujišťoval, že žádné peníze nemá, a obviněný P. U. poškozenému hrozil, že když mu nesežene zbytek požadovaných peněz nebo věcí v hodnotě 2.500,- Kč, tak ho podřeže, byl dovolatel přítomen i těmto výhrůžkám. Na zdůraznění uvedeného požadavku, zabodl srp do vstupních dveří, čímž v podstatě vyjádřil sám vlastní projev nátlaku, jenž byl proveden použitím jiného prostředku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/2007, a č. 55/2007 Sb. rozh. tr.).
Subjektivní vztah obviněného A. J. a jeho vlastní záměr vědomě a chtěně od poškozeného jednak cizí věci za použití násilí získat, a jednak ho donutit další věci v budoucnu vydat, byly dostatečně objasněny, prokázány a soudy rovněž i právně posouzeny.
Nejvyšší soud proto na základě všech rozvedených úvah a závěrů shledal, že soudy nepochybily, pokud v jednání obviněného A. J. zjistily dva skutky spáchané ve spolupachatelství, jež právně posoudily jednak jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a jednak jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že se jedná o vícečinný souběh těchto dvou trestných činů, správně tuto skutečnost vyjádřily nejen v použitých právních kvalifikacích, ale rovněž i ve výroku o trestu, který obviněnému uložily jako trest úhrnný ve smyslu §35 odst. 1 tr. zák.
Když na podkladě těchto skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného neshledal důvodným, protože soudy ohledně obviněným namítaných otázek rozhodly správně, což mohl zjistit na základě napadených rozhodnutí a připojeného obsahu spisu, dovolání obviněného A. J. posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová