ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1246.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1246/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 o dovolání obviněného M. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 42 To 123/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 168/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 13 T 168/2008, byl obviněný M. J. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §202 odst. 1, §53 odst. 1, 2 písm. b), §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanové lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět týdnů. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. P. částku 9.267,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu dopustil tím, že dne 12. 9. 2007 v době kolem 16.20 hod. v J., na ulici O., poté co M. T. zastavil s jím řízeným vozidlem tov. zn. Fiat Panda, na signál stůj na světelné křižovatce této ulice s ulicemi D. a B., vystoupil obviněný z jím řízeného vozidla tov. zn. Peugeot, s nímž krátce předtím při přejíždění do vedlejšího pruhu ohrozil zde s uvedeným vozidlem jedoucího M. T., který v návaznosti na to užil klaksonu, a po přistoupení k danému vozidlu tov. zn. Fiat Panda, v němž se M. T. z obavy před obviněným uzamkl, M. T. nadával, s vozidlem cloumal a záměrně opakovanými údery rukou do čelního skla tohoto vozidla dané čelní sklo rozbil, čímž R. P. jako vlastníkovi vozidla způsobil škodu ve výši nejméně 5.260,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 42 To 123/2009, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému R. P. na náhradě škody částku 5.260,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel vytkl, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by to měl být on, kdo údery rukou rozbil čelní sklo na vozidle R. P. a způsobil mu škodu 5.260,- Kč. Soud prvního stupně učinil závěr o jeho vině v rozporu se závěry znalce. Ten poškození čelního skla podmínil úvahou o předchozích mikroprasklinách nebo prasklinkách, a bylo proto na místě zjišťovat cenu skla poškozeného mikroprasklinami, které se mohou kdykoliv rozjet i změnou teplot. Obviněný tvrdil, že sklo poškozené mikroprasklinami nemá žádnou hodnotu, v důsledku čehož se nemohl dopustit trestného činu poškozování cizí věci, i kdyby rukou do skla udeřil, protože by rozjížděl mikropraskliny na bezcenném skle. Odvolací soud na tuto námitku, že nemohl poškodit bezcenné sklo, nereagoval. Nesouhlasil s odvolacím soudem, pokud postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů považoval za logický, on sám označil úvahy soudů obou stupňů za nelogické, učiněné v rozporu s procesními pravidly uvedenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a ve svém důsledku i nezákonné. Soudy podle jeho mínění rezignovaly na zjišťování materiální pravdy, což označil za vážné porušení práva na spravedlivý proces. Nesprávná realizace důkazního řízení má v jeho věci za následek porušení základních principů spravedlivého procesu. Oba soudy byly motivovány snahou prokázat mu vinu bez respektování zásady presumpce neviny, která neumožňuje nahrazovat skutková zjištění úvahou opírající se o nejednoznačný důkaz mikroprasklinek. Dále namítal, že k porušení základních principů spravedlivého procesu došlo i při provádění rekognice podle fotografií. Ačkoliv se nejednalo ani o neodkladný úkon a ani o neopakovatelný úkon, který je možno provádět před zahájením přípravného řízení, byla provedenou rekognicí podle fotografií porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti. Odvolací soud podle něj též chybně uváděl, že rekognici podle fotografií je nutné považovat za rovnocennou s rekognicí in natura. Taková úvaha podle jeho mínění odporuje ustanovení §104b tr. ř., které připouští rekognici podle fotografií jen za situace, kdy není možno ukázat osobu, která má být poznána. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě zrušil a aby Okresnímu soudu v Jihlavě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyšší státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho dovolací námitky, které zevrubně rekapituloval, nejsou podřaditelné nejen pod použitý dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů v zákoně taxativně uvedených. Pod žádný dovolací důvod nelze podle něj podřadit ani obviněným tvrzenou existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěními a právním posouzením. Tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy podle něj používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu; nejde o žádný dovolací důvod podle §265b tr. ř., jímž by byl Nejvyšší soud vázán. Případné podle státního zástupce nejsou ani námitky stran porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Jihlavě a z nichž vycházel v napadeném rozsudku Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě. Do této kategorie námitek nutno subsumovat výtky, že nebylo bezpečně zjištěno, že to byl on, kdo údery rukou rozbil čelní sklo vozidla poškozeného, že soudy provedené důkazy nehodnotily logicky, v souladu s pravidly obsaženými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., porušily zásadu presumpce neviny a že rekognice podle fotografií nebyla provedena v souladu s trestním řádem.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto uplatněných výhrad se obviněný domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestné činnosti nedopustil. Takto vytýkané vady mají evidentně povahu vad skutkových, nikoli právních. Námitky skutkové ale podle praxe dovolacího soudu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně). Při hodnocení důkazů soud postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč ji neakceptoval a proč naopak závěr o jeho vině vystavil na věrohodné usvědčující výpovědi svědka M. T., který obviněného kromě rekognice podle fotografií identifikoval i prostřednictvím registrační znaky jeho vozidla. Obviněný se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil důkazy, nesouhlasil a je třeba říci, že námitky vztahující se hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově v zásadě shodné s těmi, jež byly uplatněny i v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal (strany 4, 5). I on svoji pozornost soustředil k důkazům prokazujícím, že pachatelem násilného útoku vůči vozidlu řízenému M. T. byl právě obviněný, a ztotožnil se s úvahami soudu prvního stupně. Stejně jako on nepřijal námitky obviněného, že nebyla řádně objasněna výše škody ani mechanismus jejího vzniku a odmítl i jeho výhrady vůči zákonnosti rekognice provedené podle fotografie podle §104b odst. 4 tr. ř.
Dovolací soud nemá žádný rozumný důvod skutková zjištění soudů zpochybnit, neboť jsou přesvědčivé a mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Správné jsou i jejich procesní postupy akceptující výsledky rekognice provedené podle fotografií podle §104b odst. 4 tr. ř. Podle odst. 1 §104b tr. ř. se rekognice koná mimo jiné i tehdy, je-li pro trestní řízení důležité, aby obviněný znovu poznal osobu a určil tím její totožnost. Není-li možné ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se podle §104b odst. 4 tr. ř. provede podle fotografie, která se předloží obviněnému s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.
Z obsahu spisu se podává, že dne 10. dubna 2008 byl za procesních podmínek uvedených v ustanovení §158a tr. ř. (na návrh státního zástupce a za účasti soudce) provedena rekognice podle fotografií podle §104b tr. ř. (č. l. 38). Rekognice byla označena jako úkon neopakovatelný a neodkladný, poněvadž jeho provedením může být zjištěna osoba, která se dopustila jednání, pro které bylo trestní řízení vedeno, když dosavadní prověřování nevedlo ke zjištění pachatele. V souvislosti s neodkladností úkonu byla vzata v úvahu narůstající délka přípravného řízení, v důsledku čehož hrozilo nebezpečí nepříznivého ovlivnění paměti poznávající osoby M. T. pro časový odstup, zvláště u vědomí, že tato osoba sledovala pachatele po nepříliš dlouhou dobu za nezanedbatelné stresující situace. Z úředního záznamu z téhož dne se podává, že ve spolupráci s pracovníky operativy OOK SKPV Policie ČR byly tipovány osoby typově podobné M. J. za účelem provedení rekognice in natura, ale nepodařilo se zajistit dostatečný počet typově podobných osob (č. l. 33).
Námitky obviněného, že nešlo o neodkladný ani neopakovatelný úkon, nemohou proto obstát, orgány činné v přípravném řízení sice stručně, ale výstižně upozornily na ty skutečnosti, které zdůvodnily povahu procesního úkonu jako úkon neopakovatelný i neodkladný. Protože nebyly splněny podmínky pro konání rekognice za podmínek uvedených v ustanovení §104b odst. 1, 2 tr. ř., bylo v přípravném řízení důvodně přistoupeno k rekognici podle fotografií; nejednalo se o ničím nepodloženou, momentální úvahu orgánu činného v trestním řízení, jak naznačoval obviněný, a výsledky takto v souladu se zákonem provedeného procesního úkonu nelze znevažovat.
Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Jak výstižně poznamenal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, právo na spravedlivý proces obviněnému negarantuje úspěch v řízení ani nezaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, ale jeho prostřednictvím je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, zejména právo obviněného účastnit se řízení, být vyslechnut, vyjadřovat se ke všem důkazům, právo mít obhájce atd. (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., když tvrdil, že nemohl způsobit škodu na bezcenném skle. Vůči právnímu posouzení skutku jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. žádné právní námitky neuplatnil.
Trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Škodou nikoli nepatrnou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný poškodil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu poškozování cizí věci.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda mohla být způsobena škoda nikoliv nepatrná rozbitím čelního skla, které již bylo předtím poškozeno mikroprasklinkami. Námitka obviněného, že za takových okolností nemohl způsobit žádnou škodu, nemůže obstát.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií je v podstatě takový, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (k tomu srov. č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
Tato hlediska platí i pro stanovení výše škody vzniklé v důsledku poškození věci a v případech určování výše škody při částečném poškození větších funkčních celků. I zde se vychází z teze, že rozhodujícím hlediskem je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci či její části a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Extenzivní výklad §89 odst. 12 věty druhé tr. zák. pro tyto případy, aniž by byly jakkoliv zpochybňovány již rekapitulované zásady, umožňuje subsidiární uplatnění některého z dalších dvou hledisek. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru ve srovnání s celkovou cenou poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. poškození kapoty motorového vozidla, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti stavu před poškozením (k tomu obdobně též stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 304/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 239/2006 aj.).
Soudy při stanovení výše škody vycházely z odborného vyjádření Ing. P. P., který stanovil výši majetkové újmy způsobené rozbitím čelního skla vozidla poškozeného jako součet nákladů na materiál a nákladů na práci na částku 5.260,- Kč. Jak vyplývá ze závěrů odvolacího soudu (viz strany 4, 5 napadeného rozsudku), stran mechanismu vzniku poškození se soudy opíraly o znalecký posudek Ing. J. D., který byl doplněn výslechem znalce v hlavním líčení. Znalec připustil, že k poškození skla mohlo dojít i způsobem, který popsal svědek M. T., za předpokladu, že sklo bylo mírně narušeno mikroprasklinou či mikroprasklinami. Existenci mikroprasklin dovozoval se zřetelem na „ dvě malé tečky“ na všech fotografiích (č. l. 128, 129).
Obviněný se stanovením výše škody nesouhlasil a akcentoval, že rozbitím čelního skla vozidla poškozeného nemohl způsobit žádnou škodu, poněvadž bylo bezcenné v důsledku jeho poškození mikroprasklinami. Takové námitky však nelze akceptovat.
Nebylo zjištěno, že by „poškození čelního skla mikroprasklinami“ jakkoliv znemožňovalo či znesnadňovalo obvyklý způsob užívání motorového vozidla, svědek M. T. potvrdil, že na skle žádnou prasklinu neviděl (č. l. 128). Názor obviněného, že čelní sklo bylo bezcenné již před jeho rozbitím, rozhodně neobstojí. Byť by čelní sklo vozidla poškozeného neslo známky opotřebení, popř. mělo mikropraskliny, nebylo bezcenné; stále sloužilo svému účelu, zmíněné poškození nebránilo řádnému užívání motorového vozidla. Jeho poškození vylučující obvyklý způsob užívání motorového vozidla nutno identifikovat jako následek opakovaného násilného jednání obviněného, o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a tímto následkem (účinkem) není žádných pochybností. Ačkoliv poškozený předložil orgánům činným v trestním řízení doklady osvědčující náklady vynaložené za výměnu čelního skla, soud prvního stupně vzal za podklad svého rozhodnutí při stanovení výše škody odborné vyjádření Ing. P. P., jehož vyznění bylo pro obviněného příznivější. Z obsahu tohoto vyjádření se podává, že zpracovatel při stanovení nákladů za opravu přihlédl k technickému stavu vozidla, že opravou k jeho změně nedojde a že vozidlo bude opravou uvedeno do stavu před jeho poškozením (č. l. 14). Z těchto závěrů tedy vyplývá, že opravou k žádnému relevantnímu přínosu pro poškozeného nedojde. Náklady opravy spojené s výměnou čelního skla vozidla nelze označit za nepřiměřené, zcela odpovídají kritériu účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením. V těchto souvislostech lze přiměřeně odkázat na judikaturu Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, mimo jiné konstatoval: „...Je-li za škodu považována újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a její výše je dána rozdílem mezi majetkovým stavem poškozeného před a po poškození, musí i rozsah náhrady škody zohlednit výši všech nutných prostředků, které byl poškozený nucen vynaložit k obnovení původního majetkového stavu, v daném případě k opravě vozidla tak, aby bylo z technického hlediska stejně provozuschopné jako před škodnou událostí. Pokud obnovení původního majetkového stavu není možné jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události, nelze přenášet povinnost k úhradě nákladů na uvedení věci do původního stavu na poškozeného a neodůvodněně jej znevýhodňovat oproti škůdci“.
Opodstatněně byl proto skutek obviněného právně kvalifikován též jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková