ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1534.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1534/2012-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. března 2013 o dovoláních obviněných C. B., P. S. , D. Š., a B. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 1 Tmo 3/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných C. B., P. S., D. Š. a B. T. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 20. 1. 2012, byli dovolatelé C. B., P. S., D. Š. a B. T. uznáni vinnými pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Odsouzeni byli podle §145 odst. 2 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody tak, že obviněnému C. B. byl uložen tento trest ve výměře deseti let, s uložením do věznice s ostrahou a obviněným P. S., D. Š. a B. T. v trvání osmi roků, pro jejichž výkon byli všichni jmenovaní zařazeni podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině spoluobviněných L. Š. [za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a), h), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku] a mladistvého M. G. [za provinění těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a), h), odst. 3 tr. zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku] o trestu uloženém obviněnému L. Š. a trestním opatření mladistvého M. G., jakož i o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze, jako odvolací soud pro mládež rozhodující o dovoláních mladistvého M. G., obviněných L. Š., C. B., P. S., D. Š. a B. T. a krajského státního zástupce, jenž odvolání podal v neprospěch obviněných, rozsudkem ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 1 Tmo 3/2012, rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce, obviněného L. Š. a mladistvého M. G. podle §258 odst. 1, 2 tr. ř. zrušil z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. ohledně obviněných C. B., P. S., D. Š. a B. T. v celém rozsahu a z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ohledně mladistvého M. G. ve výroku o trestním opatření a u obviněného L. Š. ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné C. B., P. S., D. Š. a B. T. uznal vinnými zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. l, 2 písm. a), h), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, na základě skutkových zjištění popsaných tak,
že obvinění C. B., P. S., D. Š. a B. T. společně s obviněným L. Š. a mladistvým M. G. dne 8. 5. 2010 v době od 00:00 hod. do 02:00 hod. v P. v T. s., kam se ovlivněni alkoholem vydali v úmyslu někoho zmlátit, poblíž centrálního schodiště ze S. T. zcela bezdůvodně, surově a zákeřně, fyzicky, dokonce opakovaně, zaútočili na dva podle nich bezdomovce, poškozené L. P., a J. J., a to způsobem, že museli být minimálně srozuměni s tím, že jim tím mohou způsobit závažná poranění důležitých nitrolebních a nitrohrudních orgánů, v důsledku kterých by mohlo dojít i k jejich ohrožení na životě, kdy konkrétně v případě prvního útoku obviněný C. B. poté, co se rozběhl proti L. P., který k němu stál zády a stačil se k němu jen pootočit, ho z rozběhu udeřil pěstí do obličeje, srazil ho tím k zemi a několikrát ho kopl do horní části těla a obviněný D. Š. s obviněným B. T. jej ležícího na zemi rovněž napadli údery pěstí a kopy do oblasti hrudníku a následně i hlavy, obviněný L. Š. mezitím srazil na zem kopem do těla J. J., který chtěl L. P. pomoci, a dále ho ještě několikrát udeřil pěstmi do obličeje a kopal ho do hlavy a hrudníku obutou nohou, přičemž do útoku proti tomuto poškozenému se zapojil i mladistvý M. G. a obviněný P. S., a to tak, že mladistvý M. G. na zemi ležícího J. J. několikrát kopl do hlavy a hrudníku rovněž obutou nohou a obviněný P. S. jej několikrát udeřil loktem a předloktím do obličeje, přičemž poté od na zemi bezvládně ležících poškozených odešli, nicméně s odstupem cca l hod. se na místo vrátili, kdy oba poškození nadále leželi na zemi a obvinění namísto toho, aby jim poskytli pomoc, tak do poškozeného L. P. nejméně jednou kopl obviněný C. B. a obviněný D. Š. ho pomočil, a na poškozeného J. J. znovu zaútočil obviněný L. Š. tak, že sounož skočil na zemi ležícímu J. J. na hrudník a mladistvý M. G. znovu několikrát kopl patou obuté nohy nejméně do jeho hlavy, a poté se na něho také vymočil, přičemž v důsledku tohoto jednání utrpěl poškozený L. P. tupý úraz hlavy s poruchou paměti, kdy se jednalo o štěrbinovité zlomeniny lební klenby v obou temenních krajinách s krvácením pod tvrdou lební plenou, krvácení z nosu bez zlomeniny nosních kůstek, podkožní krevní výron v pravé temenní krajině, krevní výrony ve sliznici ústní předsíně a povrchní oděrky na pravé straně obličeje, tedy došlo u něho k poškození důležitého orgánu, a to mozkové části lebky a mozkových obalů s bezprostředním ohrožením jeho života pro nebezpečí selhání základních životních funkcí, a to krevního oběhu a dýchání při útlaku mozku krevním výronem pod tvrdou lební plenu a narůstajícím otokem mozku, kdy jeho smrti zabránilo jen včasné poskytnutí odborné lékařské pomoci, a poškozený J. J. utrpěl zlomeninu lební spodiny vlevo se zhmožděním mozku a hematomy v měkkých lebních pokrývkách a zlomeninu dvou žeber s trhlinami pravé plíce s krvácením do hrudní dutiny a proniknutím vzduchu do podkoží a podkožní krevní výrony, kdy na následky těchto zranění, kdy bezprostřední příčinou jeho násilné úrazové smrti byl úrazový šok vzniklý v důsledku utrpěných poranění hlavy a trupu, dne 8. 5. 2010 zemřel.
Za tento zvlášť závažný zločin obviněné odsoudil podle §145 odst. 3 tr. zákoníku tak, že obviněnému C. B. uložil trest odnětí svobody v trvání deseti roků a obviněným P. S., D. Š. a B. T. shodně trest odnětí svobody v trvání osmi let. Všechny jmenované obviněné pro účely výkonu těchto trestů zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Rovněž rozhodl o trestu obviněného L. Š. a o trestním opatření mladistvého M. G. O náhradě škody rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným C. B., P. S., D. Š. a B. T. povinnost zaplatil společně a nerozdílně s obviněným L. Š. a mladistvým M. G. škodu nezletilému (synovi zemřelého J. J.).
Odvolání podaná obviněnými C. B., P. S., D. Š. a B. T. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění C. B., P. S., D. Š. a B. T. prostřednictvím obhájců dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný C. B. v dovolání vyjádřil nesouhlas s použitou právní kvalifikací s tím, že jemu za vinu kladené trestné jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku. Zpochybnil naplnění znaků předpokládaných ustanovením §145 odst. 2 písm. a), h) tr. zákoníku, a to proto, že mu nelze klást za vinu, že by se činu dopustil na více osobách, protože se žádným způsobem nepodílel na napadení zesnulého poškozeného J. J., protože na něj fyzicky nijak neútočil a na jeho napadení neměl žádný podíl. Za smrt tohoto poškozeného nemůže nést odpovědnost ani jako spolupachatel, protože v jeho případě nejsou splněny podmínky stanovené §23 tr. zákoníku, a to ani s ohledem na dovození jeho zavinění k následku smrti u tohoto poškozeného z hlediska článku jakéhokoli důkazního řetězce. Obviněný na podporu své argumentace odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 20/1970 Sb. rozh. tr. Rovněž zdůraznil, že kdyby tušil, že se dostává do konfliktu s člověkem, který v nedávné minulosti prodělal vážné poranění hlavy, jako student zdravotní školy by při vědomí těchto okolností na poškozeného nijak neútočil. Obviněný C. B. dále brojil proti použité právní kvalifikaci i proto, že nenaplnil znak zavrženíhodné pohnutky podle §145 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, který podle něj absentoval již v době podání obžaloby a který soudy ani později neobjasnily a podle obviněného pominuly obecná pravidla a zásady stanovené pro určení zavinění za následek smrti v případě, že jde o jednání spáchané více pachateli ve spolupachatelství. Obviněný s odkazem na konkrétní citaci užitou v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně zdůraznil, že bylo prokázáno, že on a obvinění Š. a T. útočili jen na poškozeného L. P., zatímco ostatní tři obvinění na poškozeného J. J., a proto měl být skutek rozdělen na dva samostatné činy, kde by obvinění odpovídali jen za útok na toho poškozeného, jehož fyzicky napadli. Na základě svých úvah obviněný dovodil, že jeho čin měl být kvalifikován jako trestný čin podle §146 odst. 3 tr. zákoníku. V návaznosti na námitky směřující proti právní kvalifikaci obviněný zpochybnil správnost výroku o trestu, neboť má za to, že by mu měl být uložen jiný, mírnější trest odnětí svobody, a brojil též proti výroku o náhradě škody. Ten považoval za nesprávný proto, že odvolací soud uložil všem šesti obviněným povinnost k náhradě škody synovi po zemřelém J. J., a to i přesto, že on sám tomuto poškozenému žádnou škodu nezpůsobil. V závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby dovolací soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. jej uznal vinným trestným činem podle §146 odst. 3 tr. zákoníku ve vztahu k poškozenému L. P. a uložil mu přiměřený a spravedlivý trest, jakož aby změnil také výrok o náhradě škody, v němž by k povinnosti podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal pouze ty osoby, jež se na útoku na J. J. skutečně podílely.
Obviněný P. S. brojí v dovolání proti právní kvalifikaci zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a), h) odst. 3 tr. zákoníku proto, že nebylo možné dovozovat ve vztahu ke zraněním způsobeným poškozenému J. J. spolupachatelství všech obviněných přítomných na místě činu. Pokud soud zjistil, že se obvinění dohodli na tom, že se s někým poperou, nelze z toho podle názoru obviněného současně dovodit, že by byl dán i jejich společný záměr či cíl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví. Jestliže bylo prokázáno (zejména znalcem z oboru zdravotnictví), že razantním způsobem útočil na poškozeného pouze L. Š., eventuelně C. B., úmysl ostatních obviněných mohl směřovat maximálně k případné prosté újmě na zdraví, neboť pouze takovému úmyslu odpovídají způsoby útoků ze strany většiny obviněných. V další části dovolatel pouze odkázal na svůj závěrečný návrh a odvolání z předchozích fází trestního řízení a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v části jeho se týkající zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolání obviněného D. Š. směřuje také proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, a to zejména s ohledem na těžké následky, které u poškozených nastaly, za něž nemůže nést s ohledem na výsledky provedeného dokazování trestní odpovědnost, protože bylo zcela vyvráceno, že by útočil na poškozeného J. J., a proto nemůže být odpovědný za smrtelný následek, který u tohoto poškozeného nastal. Má tudíž za to, že právní kvalifikaci podle §145 odst. 3 tr. zákoníku v jeho případě nelze použít. Ze stejného důvodu podle jeho názoru nemůže obstát ani právní kvalifikace podle §145 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spočívající v útoku „na více osob“. Poukázal na očividné rozdělení obviněných na dvě samostatné skupiny a s odkazem na závěry znaleckého posudku ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného L. P. namítal, že doznaný jediný úder pěstí do tohoto poškozeného ležícího tělem na zemi mohl způsobit maximálně zjištěné modřiny v obličeji, tedy ublížení na zdraví prosté, a tudíž bylo vyvráceno, že se podílel, byť nepatrným způsobem, na způsobení těžké újmy tohoto poškozeného. Ze stejných důvodů pak podle něj neobstojí ani kvalifikační znak vyjádřený v §145 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, protože u něj nelze dovodit „zavrženíhodnou pohnutku“. Ve vztahu k této okolnosti nepovažoval za významnou předchozí vzájemnou dohodu ohledně společného záměru obviněných, že „někoho zmlátí“, ale označil toto vyjádření spíše za „řečnicky nadnesenou větu“, která nemůže mít větší význam. Na základě těchto úvah by považoval za správnou právní kvalifikaci podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě neposkytnutí pomoci podle §150 tr. zákoníku a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
V dovolání obviněný B. T. zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by se podílel na napadení poškozeného J. J., a proto mu nelze přičítat odpovědnost za jeho smrt, ani to, že jeho jednáním byla nebo mohla být způsobena těžká újma na zdraví poškozeného L. P. Právní kvalifikaci učiněnou soudem druhého stupně považoval za nepřiléhavou, jelikož pouze ze skutečnosti, že se obvinění dohodli na tom, že se půjdou poprat, není možné dovodit srozumění všech obviněných způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví. Nejhorším důsledkem měly být podle slov obviněného „boule, modřiny, odřeniny, apod.“, a to, že došlo k následkům těžším, byla záležitost každého z obviněných, kteří útočili individuálně, a i intenzita útoků jednotlivých obviněných byla zcela odlišná. Tak bylo nutné posuzovat i jeho útok na L. P., jenž podle závěrů znalců byl zcela minimální a nezpůsobilý způsobit jakýkoliv těžký následek, ve vztahu k němuž svou odpovědnost odmítl. Zároveň brojil i proti tomu, že je mu kladen za vinu smrtelný následek poškozeného J. J. V této souvislosti obviněný rovněž zdůraznil chaotičnost situace a to, že k činu došlo ve tmě, a dovodil, že těžká újma na zdraví i smrt byly excesem ze strany některých obviněných, a jako takové je tedy nelze klást k tíži všem. Domnívá se, že u něj nelze shledat k předmětným těžším následkům zavinění ani ve formě nedbalosti, neboť jednotliví obvinění si nemohli být vědomi povahy, způsobu a intenzity útoku ostatních vůči poškozeným. V závěru podání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovoláním obviněných se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který právní kvalifikaci použitou Vrchním soudem v Praze považoval za správnou. Konstatoval, že obvinění zaútočili na poškozené zcela bezdůvodně z pouhého rozmaru poté, co se dohodli na tom, že dané noci někoho zmlátí, že se s někým poperou, přičemž útok na poškozené provedli kopy, údery pěstmi a lokty, mířili na části těl, kde jsou uloženy životně důležité orgány, zejména na hlavu a hrudník, a to i za situace, kdy poškození leželi bezbranně na zemi. Důsledkem útoku poškozených byla jednak popsaná závažná, život ohrožující poranění poškozeného Potůčka a dále smrt poškozeného Jičínského. Při takovém útoku musí být pachatel minimálně srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit na zdraví závažné následky, stejně tak má a může vědět, že důsledkem takového útoku může být smrt. Zdůraznil, že obvinění se na daném útoku účastnili jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, a proto každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám. Z hlediska trestní odpovědnosti spolupachatelů tak není podstatné, zda se zúčastnění podílí na dané trestné činnosti stejnou měrou. V této obecné rovině nehraje význam ani to, jaká byla intenzita útoku ze strany toho či onoho spolupachatele ani to, zda konkrétní útok konkrétního spolupachatele mohl vyvolat předmětný následek na zdraví poškozeného. Při spolupachatelství není ke shledání shodné trestní odpovědnosti spolupachatelů nezbytné, aby se všichni podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Postačí i jen dílčí přispění, byť např. v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako jednání ostatních spolupachatelů. Uzavřel, že úmysl obviněných byl dán bez jakýchkoliv pochybností. Podle názoru státního zástupce rozhodne-li se někdo „někoho zmlátit“ nebo se „poprat“, je srozuměn s tím, že oběti může způsobit i těžkou újmu na zdraví ve smyslu §145 tr. zákoníku, přičemž existence takové dohody na straně obviněných byla zjištěna.
Námitku obviněných o rozdělení útočníků na dvě skupiny podle toho, zda útočili na poškozeného L. P. nebo na poškozeného J. J., a že tak útočníkům na L. P. nelze přičítat smrt J. J., státní zástupce považoval za bezpředmětnou, protože jednání obviněných je třeba považovat za jediný skutek, na kterém se větší či menší měrou podíleli jakožto spolupachatelé všichni dotčení obvinění. Za situace, kdy obvinění pojali společně rozhodnutí někoho zbít, s někým se poprat, je nerozhodné, že se při vlastním napadení poškozených rozdělili na zmiňované dvě skupiny. Jednalo se o faktické rozdělení rolí, kterým obvinění při útoku na poškozené zohlednili podmínky reálně existující v místě a čase útoku, neboť útočili na dva „předměty“ útoku. Neztotožnil se s tvrzeními dovolatelů, že by za smrt J. J. měli nést odpovědnost jen ti, kteří útočili přímo na něho. Odmítl rovněž námitku o nedostatku zavinění na straně některých obviněných ohledně smrti poškozeného J. J. U všech shledal minimálně nevědomou nedbalost ohledně možnosti smrti napadené oběti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nikdo z obviněných žádným zásadním způsobem z mezí dohody o tom, že „někoho zmlátí“, nevybočil, a veškeré škodlivé následky, jež v důsledku útoku nastaly, jsou proto kryty zaviněním na straně všech obviněných. Ani výtku obviněných, že nebyl naplněn znak zavrženíhodné pohnutky podle §145 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, státní zástupce neshledal opodstatněnou. Ve shodě s názory obou soudů konstatoval, že obvinění jednali z rozmaru, zákeřně, a tedy v příkrém rozporu s morálkou. Výtky směřující proti výroku o náhradě škody shledal nedůvodnými, protože jednání obviněných bylo posouzeno jako spolupachatelství, a proto, pokud za této situace rozhodl soud o tom, že mají škodu nahradit společně a nerozdílně, jde o výrok správný. Výhrady proti výměře trestu nelze podřadit pod uplatněný ani jiný dovolací důvod. Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací k takto podaným dovoláním shledal, že u všech obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda dovolateli shodně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený.
Shodně ke všem dovoláním, která se u všech dovolatelů opírají o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uvést, že dovolání je možné z tohoto důvodu podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je tedy možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, když Nejvyšší soud je při jejich přezkoumání zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, event. druhého stupně. V návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Podle obsahu všech čtyř podaných dovolání je patrné, že všichni dovolatelé zčásti vzájemně shodnými a zčásti samostatnými argumenty brojí proti právní kvalifikaci, podle níž odvolací soud jejich čin právně posoudil. Takto uplatněné námitky mají, v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., povahu námitek právních, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou dovolání opodstatněná.
Ze všech podaných dovolání je zřejmá shodná námitka vyjadřující, že všichni dovolatelé odmítají svou trestní odpovědnost za následek smrti poškozeného J. J., čímž v zásadě všichni brojí proti kvalifikační okolnosti vyjádřené v odstavci 3 §145 tr. zákoníku, která u všech vychází z názoru, že pokud se vůbec na napadání tohoto poškozeného podíleli, anebo na tohoto poškozeného zaútočili jen nevýznamným způsobem, nemohou na jeho smrti, kterou mu způsobili jiní ze spoluobviněných, nést trestní odpovědnost.
K této společné námitce je potřeba zmínit, že podle §145 odst. 1, 2 písm. a), h), odst. 3 tr. zákoníku se zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá takový čin na dvou nebo více osobách, ze zavrženíhodné pohnutky a způsobí takovým činem smrt.
Vzhledem k tomu, že dovolatelé se uvedeného zločinu dopustili jako spolupachatelé, je nutné uvést, že o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se jedná tehdy, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. Každá z těchto osob pak odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. U trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. rozhodnutí č. 41/1993 Sb. rozh. tr.).
Otázkou, že jde u všech obviněných o jednání spolupachatelů, se v dostatečné míře zabývaly soudy obou stupňů. Lze zmínit především rozsudek odvolacího soudu, který se v jeho odůvodnění uvedenou otázkou pečlivě zabýval a své úvahy v tomto směru dostatečně rozvedl (viz strana 47 až 50). Nejvyšší soud může uvedeným závěrům o tom, že všichni obvinění jednali na základě společně vytyčeného cíle, se shodným úmyslem a v rámci společně konaného jednání, jen přisvědčit. Pouze pro úplnost lze shrnout, že odvolacím soudem konstatované skutečnosti vyplývají nejen z vlastního útoku na poškozené, ale společné jednání lze dovodit i v rámci širších souvislostí a průběhu celého večera a noci, a to jak před útokem na poškozené, tak i po něm. Lze proto jen v souhrnu připomenout z toho, co již bylo konstatováno oběma soudy, že obvinění společně nejprve popíjeli alkoholické nápoje, jimiž povzbuzeni a posíleni i ve vztahu k vlastnímu sebevědomí si chtěli ověřit svou sílu a převahu, a proto si vyhlíželi objekty, s nimiž se poperou a tyto „zmlátí“. Po neúspěšném konfliktu s osádkou lodi, tzv. „pádlisty“, si zcela záměrně vybrali v parku, kde se v nočních hodinách nikdo další nenacházel, osamocené starší muže. Obvinění přitom jednali ve vzájemné shodě, souhře a podpoře. Při útocích proti těmto mužům, kteří se jejich útokům díky převaze a síle útočících nemohli dostatečně bránit, používali všichni shodně obdobné techniky, tj. údery pěstí a lokty, kopy. V zásadě tedy všichni jednali v souladu s původně vytýčeným záměrem „někoho zmlátit“, „s někým se poprat“. Žádný z obviněných z těchto způsobů boje nevybočil. Jak soud odvolací správně uvážil, na intenzitě jednotlivých ran dopadajících na těla poškozených v daných souvislostech nezáleželo, neboť důležité bylo to, že obvinění jednali ve vzájemné souhře tak, jak se dohodli, a na útocích vůči poškozeným se podíleli všichni, tj. v celkovém počtu šesti proti dvěma starším bezbranným a překvapeným mužům. Všichni obvinění z místa napadení poškozených odešli opět společně v okamžiku, když již zbití a zkrvavení poškození zůstali po jejich útocích ležet na zemi. Všichni obvinění je na opuštěném místě zanechali. Nikdo z nich opět ze společného jednání nevybočil, nikdo jim neposkytl pomoc a společně bezohledně a lhostejně odešli. Význam má i to, že se obvinění, a to opět všichni, na místo činu vrátili a poškozené stále zde ležící někteří z nich ještě napadli či pomočili. Byť se na tomto jednání již nepodíleli úplně všichni obvinění, i ti „méně aktivní“ se tohoto jednání zúčastnili minimálně také tím, že přihlíželi, a poté opět společně poškozené definitivně opustili. Pro závěr, že všichni obvinění pociťovali sounáležitost ke vzniklým následkům jejich společného jednání, svědčí i jejich následná dohoda o tom, jak se budou následně chovat.
Ze všech těchto souvislostí není pochyb o tom, že obvinění jsou spolupachateli ve smyslu §23 tr. zákoníku na společně provedeném násilném jednání vůči oběma poškozeným. Jestliže bylo v rámci dokazování prokázáno a ve skutkových zjištění podloženo, že obvinění čin spáchali jako spolupachatelé, je nutné na základě uvedených zásad posuzovat jejich jednání, které v takovém případě nemůže být zvažováno z hledisek platných pro případ, že by se činu dopustil každý z obviněných izolovaně sám (pouze jako jediný pachatel podle §22 tr. zákoníku).
Jak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí též správně zdůraznil, zjištěné jednání spolupachatelů, směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku tj. poškození důležitého orgánu, což odvolací soud dovodil s ohledem na povahu, způsob vedení obou útoků a jejich intenzitu, i to, že útoky v podobě opakovaných kopů nohou, ran pěstí či úderů loktem a předloktím byly zaměřeny na části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, zejména hlavu, obličej hrudník (srov. stranu 49 napadeného rozsudku). Tyto úvahy jsou zcela v souladu s názorem, že při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Vznik těžké újmy přitom musí být dán v důsledku trestního jednání obviněného, tj. musí s ním být v příčinné souvislosti, která je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah spojující jednání s následkem představující nezbytný obligatorní znak tzv. objektivní stránky trestného činu byl v projednávané věci rovněž naplněn.
Jde-li o těžkou újmu na zdraví a smrt způsobenou poškozenému J. J., tato byla posouzena a vyhodnocena v rámci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaného MUDr. Miroslavem Šafrem (č. l. 1029 až 1053). Příčinou smrti tohoto poškozeného byla závažná, rozsáhlá poranění v oblasti hrudníku a hlavy a v jejich důsledku vyvolaný úrazový šok (viz rovněž strany 16 až 18 rozsudku soudu prvního stupně), který byl tomuto poškozenému způsoben právě při útoku obviněných.
Jestliže bylo prokázáno, že obvinění užili proti poškozeným uvedené mechanizmy násilného jednání, a to navíc za situace, kdy poškození po pádu na zem byli obviněnými napadáni v leže na zemi, když někteří obvinění sami popsali, že viděli v obličejích zbitých poškozených krev, a s ohledem na to, že když od nich odcházeli, obvinění stále leželi na místě, kde je opustili, je zcela evidentní, že všichni obvinění byli srozuměni s tím, že poškozeným může být způsobeno těžké ublížení na zdraví v podobě těžkých zranění na hlavě a hrudníku.
Vzhledem k tomu, jak již bylo uvedeno výše, že není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestném činu stejnou měrou, je z hlediska trestní odpovědnosti nerozhodná intenzita fyzického útoku jednotlivých obviněných, a tedy i to, zda fyzický útok toho kterého obviněného byl sám o sobě způsobilý vyvolat následky na zdraví obou poškozených, které byly zjištěny a posouzeny soudy jako těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tj. poškození důležitého orgánu. S ohledem na povahu, způsob vedení útoků, jejich intenzitu a brutalitu spočívající zejména v tom, že útoky v podobě opakovaných kopů nohou, ran pěstí, úderů loktem, atd. směřovaly proti částem těla (hlava, hrudník) poškozených, kde jsou uloženy životně důležité orgány, je zřejmé, že obvinění museli předpokládat či dokonce vědět, že takovými útoky mohou způsobit závažná zranění např. mozku či životně důležitých orgánů. Pro případ, že taková zranění způsobí, byli s tímto následkem srozuměni, neboť neučinili nic pro to, aby ostatním obviněným v takovém brutálním násilném jednání jakkoli zabránili, ani se od tohoto vývoje incidentu v jeho průběhu nikterak nedistancovali. Všichni obvinění, tedy i ti, jejichž fyzické útoky nevykazovaly takovou míru brutality a nebyly tak intenzivní jako útoky některých jiných obviněných, se nacházeli s ostatními spoluobviněnými na stejném místě, a tudíž museli zaznamenat, že jejich vlastní fyzický útok je součástí velmi intenzivního a brutálního fyzického násilí, které může vést ke způsobení minimálně vážné újmy na zdraví spočívající v poškození životně důležitého tělesného orgánu poškozených, a proto nelze dovodit jiný vztah všech obviněných ke způsobenému následku nežli srozumění ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
Bylo tedy prokázáno, že úmysl všech obviněných směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, totiž není nutné, aby pachatel (spolupachatel) chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním způsobeno. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Pokud u poškozeného J. J. nastala v důsledku jednání všech spolupachatelů smrt, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §145 odst. 3 tr. zákoníku. Jde o těžší následek, který představuje závažnější poruchu, než jakou stanoví základní skutková podstata a může být způsoben pouze z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku]. Ve smyslu §23 tr. zákoníku spolupachatel trestného činu, byť sám poškozeného nenapadal, odpovídá za smrt poškozeného, jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného jednání proti poškozenému, a on alespoň vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben (srov. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Způsobené následky tudíž byly evidentně vyvolány společným jednáním všech těchto obviněných, kteří byli povinni a schopni rozpoznat, že poranění životně důležitých orgánů může vést nejen k těžké újmě na zdraví, ale dokonce i ke smrti, jak se stalo v případě poškozeného J. Jejich zjevně neuctivý postoj k lidskému životu a zdraví a zcela lhostejný přístup k následku, jejž svým vlastním jednáním způsobili, je navíc akcentován tím, že po svých prvotních útocích zanechali oba bezvládné, evidentně zraněné poškozené v pozdních nočních hodinách na místě činu, tj. uprostřed parku, čímž je vydali zcela na milost a nemilost jejich osudu, neboť nemohli důvodně předpokládat, že by se v tuto noční dobu na relativně opuštěném místě mohli dovolat jakékoli pomoci, v jejímž důsledku by hrozící smrtelný následek mohl být odvrácen.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nepochybil a zcela správně a v souladu se všemi shora uvedenými zásadami rozhodl tak, že obvinění C. B., P. S., D. Š. a B. T., kteří se přímo nepodíleli na bytí poškozeného J. J., na něhož útočili zejména další dva spolupachatelé, a to mladistvý M. G. a obviněný L. Š., nesou trestní odpovědnost za smrt tohoto poškozeného. Jejich odpovědnost za tento těžší následek vychází právě ze závěru o spolupachatelství, které je v dané věci jednoznačně prokázáno. Spočívalo, jak bylo již opakovaně nižšími soudy a dovolacím soudem shora uvedeno, na jednotném záměru poprat se a někoho zbít. Rozhodná byla jejich vzájemná souhra i pokud jde o výběr obětí, jimiž se stali opět v rámci sledovaného cíle dvě osoby. Útoky proti nim nebyly sice výslovně stanoveny ani výslovně dohodnuto, kdo bude na kterého z poškozených útočit, avšak k fyzickému napadení přistupovali jednotliví obvinění spontánně v rámci nečekaného a zákeřného útoku. Skutečnost, že se obvinění rozdělili, v podstatě náhodně, do dvou skupin tak, že vždy tři útočili pouze na jednoho z poškozených a nikoliv i na druhého z nich, vyplynula z dané situace, která probíhala ve vzájemné souhře všech pachatelů. Z hlediska spolupachatelství, jehož zákonné znaky byly rozvedeny výše, je rovněž nevýznamné, jak již bylo poznamenáno, že intenzita násilí použitého ze strany jednotlivých obžalovaných nebyla zcela stejná. Rozhodné je, že odpovídala vytyčenému cíli, neboť při spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestném činu stejnou měrou, stačí i částečně přispění. Podstatný je stejný úmysl všech spolupachatelů, který je objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Jednání dovolatelů se právě všemi těmito znaky jednoznačně vyznačuje a je nutné zdůraznit, že není možno v jednání či postojích některého, byť jen jednoho z obviněných spatřovat konání, jež by bylo excesem ze společné dohody. Za této situace byly útoky na oba poškozené spáchány společným úmyslným jednáním všech obviněných coby spolupachatelů ve smyslu §23 tr. zákoníku.
Na podkladě rozvedených důvodů je závěr odvolacího soudu, že se dovolatelé dopustili zločinu těžkého ublížení na zdraví podle odstavce 3 §145 odst. tr. zákoníku, zcela správný.
V souvislosti s uvedenými závěry je třeba posuzovat i výhradu vznesenou v dovolání obviněným D. Š., který brojil proti tomu, že by v jím spáchaném jednání bylo možno shledat naplnění dalšího kvalifikačního znaku, a to, že čin byl spáchán na více osobách. Právě závěr o spolupachatelství všech obviněných a rovněž i o tom, že jejich společným záměrem bylo napadení dvou vytipovaných osob, je zcela v souladu s okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu odstavce 2 písm. a) §145 tr. zákoníku, podle něhož se spácháním činu na dvou nebo více osobách rozumí, že čin byl spáchán jedním skutkem nejméně na dvou poškozených. Již výše bylo vysvětleno, že se v daném případě jednalo o jeden skutek, kde byli dva poškození, a proto je uvedený znak naplněn.
Pokud obvinění C. B. a D. Š. vytýkali, že soudy nesprávně v jejich činu shledaly i další zvlášť přitěžující okolnost, a to, že byl čin spáchán ze zavrženíhodné pohnutky, je nutné uvést, že podle §145 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku je zavrženíhodnou pohnutkou pohnutka, která je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě pachatele k lidskému zdraví, např. pomstychtivost.
Soudy obou stupňů i této okolnosti věnovaly potřebnou pozornost, a proto lze odkázat na závěr odvolacího soudu vyjádřený na straně 53 odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší soud se s tam uvedenými úvahami ztotožnil a v souladu s nimi jen doplňuje, že z učiněných skutkových zjištění a konkrétních okolností případu je nepochybné, že obvinění jednali výlučně z rozmaru či nudy pro svoje vlastní pobavení a rozptýlení, když ve snaze posílit své sebevědomí a zdůraznit svou fyzickou převahu zaútočili na bezbranné, nic netušící poškozené surově, brutálně a zákeřně, nadto ve velké přesile. Šlo tedy zjevně o jednání v příkrém rozporu s morálkou, svědčící o naprosté neúctě k lidskému životu a zdraví, přičemž tento jejich postoj byl umocňován tím, že bezvládná těla svých obětí opakovaně pomočili.
Všechny popsané a rozvedené úvahy vedou Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud dovolatele uznal vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a), h), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustili jako spolupachatelé za splnění podmínek vymezených v §23 tr. zákoníku.
Při správnosti takto stanovené právní kvalifikace proto nelze přisvědčit požadavku obviněných C. B. a P. S., aby jejich jednání bylo posouzeno jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, ani požadavku obviněného D. Š. na posouzení jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, event. přečin neposkytnutí pomoci podle §150 tr. zákoníku, jejichž použití při zjištění výše uvedené právní kvalifikace je zcela vyloučeno (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 30/1998 a č. 21/1983 Sb. rozh. tr.).
Pokud obviněný C. B. vznesl námitku vztahující se k nutnosti uložení mírnějšího trestu a změny výroku o náhradě škody, je třeba uvést, že ji vystavěl na svém požadavku na změnu právní kvalifikace svého jednání jako zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku. Pro takový postup ovšem Nejvyšší soud neshledal v napadených rozhodnutích a řízení jim předcházejícím zákonný podklad, a proto jsou i takto formulované námitky zcela liché a s ohledem na použitou právní kvalifikaci se jeví nadbytečným se jimi podrobněji zabývat.
Když Nejvyšší soud nezjistil vady, které obvinění ve svých dovoláních vytýkali, ale naopak považuje ze všech uvedených důvodů napadené rozhodnutí zcela správným a použitou právní kvalifikaci v souladu se zákonem, dovolání obviněných C. B., P. S., D. Š. a B. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. března 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová