ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.184.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 184/2019-703
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného J. R. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 To 72/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 11/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 1 T 11/2016, uznán vinným, že
poté, co byl v přesně nezjištěné době v březnu 2013 jednatelem společnosti V., IČ: XY, D. F., nar. XY v XY, v kanceláři advokátky Mgr. Sofie Pondikasové, ústně před svědkem K. G., seznámen s tím, že D. F. odvolává generální plnou moc ze dne 3. 5. 2012, která J. R. zmocňovala k zastupování a jednání jménem společnosti V., k čemuž bylo přistoupeno, neboť písemné odvolání generální plné moci odmítl převzít, J. R. dne 20. 4. 2013 v XY, v kanceláři společnosti V., IČ:XY, vystupuje jako zmocněnec společnosti V., jménem této společnosti uzavřel s jednatelem společnosti K.., IČ: XY, Z. K., nar. XY, smlouvu o nájmu vozidla zn. Audi A8 4H, rz XY, černé metalické barvy, vin XY, v pořizovací hodnotě 1 890 000 Kč, čímž společnost V. zavázal k úhradě měsíčních splátek za nájem ve výši 36 300 Kč měsíčně se splatností vždy do každého 10. dne v měsíci do 31. 5. 2019, přičemž si takto získané vozidlo ponechal ve svém držení a užíval je pro svou osobní potřebu a na nájemném uhradil toliko jednorázově dne 22. 7. 2013 prostřednictvím vkladu na účet společnosti K., provedeného jeho tehdejší přítelkyní V. J. částku 121 000 Kč, a poté přestal reagovat na písemnou komunikaci, výzvy k úhradám splátek a následně k vrácení vozidla, čímž poškozené společnosti K., způsobil škodu a zároveň pro sebe získal neoprávněný prospěch ve výši 1 890 000 Kč, a dále tak způsobil značnou újmu na právech společnosti V., jejímž jménem bez zmocnění jednal, zavázal ji k úhradě nájmu, aniž by o tom věděla, a vystavil ji následnému civilnímu soudnímu sporu a důsledkům z toho vyplývajícím.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč (dvě stě tisíc korun českých) vyměřený jako 200 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 1 000 Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 200 (dvě stě) dnů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak poškozenou společnost K. se sídlem XY, IČ: XY, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozená společnost K., odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 To 72/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem spočívajícím v tom, že
dne 20. 4. 2013 v XY, v kanceláři společnosti V., IČ: XY, vystupuje jako zmocněnec společnosti V., jménem této společnosti uzavřel s jednatelem společnosti K., IČ: XY, Z. K., nar. XY, smlouvu o nájmu vozidla zn. Audi A8 4H, rz XY, černé metalické barvy, vin XY, v pořizovací hodnotě 1 890 000 Kč, čímž společnost V. zavázal k úhradě měsíčních splátek za nájem ve výši 36 300 Kč měsíčně se splatností vždy do každého 10. dne v měsíci do 31. 5. 2019, s vědomím, že společnost V., splátky nehodlá hradit, a společnosti K., IČ: XY, tak způsobil škodu ve výši 1 890 000 Kč .
4. Takto úžeji popsaný skutek odvolací soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost K., se sídlem XY, IČ: XY, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání této poškozené společnosti.
5. Obviněný se ani tímto s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Navrátila podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Po úvodní podrobné rekapitulaci dosavadního řízení ve věci dovolatel v článcích III. a IV. svého podání poukázal na námitky, které uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a jež se týkaly jednak porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování ze strany soudu prvního stupně a jednak nesprávného stanovení výše způsobené škody. Vytkl soudu druhého stupně, že se uvedenými námitkami v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nijak nezabýval, a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a jeho rozhodnutí pak nemůže obstát. Následně se zaměřil právě na postup soudu prvního stupně, který poté, co jeho v pořadí první rozsudek ve věci byl zrušen v pořadí prvním rozhodnutím soudu druhého stupně a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, přistoupil k doplnění dokazování pouze ohledně udělených speciálních plných mocí, zrušení dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu a znovu vyslechl svědky O. P. a Z. K. Zdůraznil, že soud prvního stupně žádné jiné dokazování neprovedl, a vyslovil názor, že takto doplněné dokazování nemělo vliv na již dříve učiněná skutková zjištění, z nichž tento soud vycházel při svém prvotním posouzení dané věci, kdy jej obžaloby zprostil. Namítl, že při nezměněném skutkovém základu a aniž by jakkoliv doplňoval dokazování ve vztahu k oprávnění obviněného uzavřít za společnost V., podnájemní smlouvu (soudy chybně označovanou jako nájemní) však nyní ze strany soudu prvního stupně došlo k zásadnímu odchýlení se od dříve vyslovených právních závěrů, neboť jej uznal vinným zločinem podvodu v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv. Vyjádřil přesvědčení, že takový postup nalézacího soudu je v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování a s ústavně chráněným principem právní jistoty a současně je zásahem do jeho práva na spravedlivý proces.
7. Další okruh výhrad obviněného (uvedený v článku V. jeho podání) se týkal hodnocení důkazů, a to výpovědí svědků D. F., J. R. a V. J. Namítl, že ve výpovědi svědka D. F., kterou spolu s výpovědí svědka Z. K. soud prvního stupně posoudil jako stěžejní pro své rozhodnutí ve věci, existují rozpory s tím, že zásadní skutečnosti v ní uváděné byly vyvráceny výpověďmi druhých dvou svědků. Označil ji proto za nevěrohodnou, k níž nelze v daném případě přihlížet. Vzhledem k tomu dovodil, že v posuzované věci neexistuje jednoznačný důkaz, který by svědčil o tom, že se dopustil trestného činu podvodu, a za takové situace bylo nezbytné uplatnit zásadu in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch tak, že se obžaloby zprošťuje. Vyjádřil přesvědčení, že pokud tak odvolací soud neučinil, porušil jeho právo na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
8. Zbývající námitky dovolatele v článku VI. jeho mimořádného opravného prostředku pak směřovaly proti stanovení výše škody soudy obou stupňů, kterou měl údajně svým jednáním způsobit. Namítl, že s ohledem na to, že mezi společností K. a společností V. byla uzavřena podnájemní smlouva, přičemž předmětné vozidlo má společnost K. ve sféře své dispozice, není možné, aby způsobil škodu odpovídající hodnotě vozidla (to by dávalo smysl pouze tehdy, pokud by tato společnost předmětným vozidlem nedisponovala). Vyslovil proto názor, že pokud za takového stavu by nějaká škoda byla způsobena, muselo by se jednat o škodu ve výši odpovídající neuhrazenému nájemnému, jež by však nepřesáhla částku 500 000 Kč, a tak by nebylo možné, aby byla způsobena značná škoda, což by vylučovalo naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) r. zákoníku.
9. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 To 72/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na napadený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření předně uvedl, že dovolací námitky obviněného lze rozdělit do dvou skupin s tím, že jednak se týkají porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a jednak záleží v jeho odlišném způsobu hodnocení provedených důkazů. Konstatoval přitom, že obviněný účelově přizpůsobuje skutková zjištění soudu prvního stupně svým potřebám, nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a provedené důkazy hodnotí ve svůj prospěch od nich odlišných způsobem, z čehož pak dovozuje porušení práva na spravedlivý proces.
11. Státní zástupce poukázal na to, že soud prvního stupně po zrušení svého prvotního rozsudku a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí odvolacím soudem provedl, resp. doplnil důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zdůraznil, že pokud odvolací soud první rozsudek nalézacího soudu zrušil, učinil tak ve prospěch obviněného, neboť shledal existenci určitých pochybností o průběhu celého skutkového děje. Za situace, kdy sám ve věci rozhodl, upravil v uvedeném směru popis skutku a jednání obviněného již nekvalifikoval též jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nýbrž toliko jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Dále upozornil na to, že soud prvního stupně, vázán názorem odvolacího soudu, podrobně odůvodnil, proč po doplněném dokazování rozhodl tentokrát odsuzujícím rozsudkem, přičemž v odůvodnění svého v pořadí druhého rozhodnutí se zabýval mimo jiné důkazy provedenými po předchozím zrušení rozsudku, ze kterých vyvodil nová skutková zjištění. Nelze tak přisvědčit námitce obviněného, že nové a opačné rozhodnutí nalézacího soudu nemá oporu v nově provedených důkazech. Pokud se odvolací soud neztotožnil v plném rozsahu se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, učinil tak postupem, kdy po zrušení rozsudku soudu prvního stupně uznal obviněného opět vinným při zúžené právní kvalifikaci a upraveném popisu skutku, neboť za prokázaný považoval průběh skutkového děje v omezeném rozsahu a celou původní právní kvalifikaci jednání obviněného nepovažoval za přiléhavou.
12. Státní zástupce dále shledal, že oba soudy své rozsudky náležitě odůvodnily, přičemž odvolací soud vysvětlil, proč v určitém rozsahu neakceptoval rozsudek nalézacího soudu a s určitými změnami nově vynesl opět odsuzující rozsudek. Rovněž tak z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, proč soud po doplněném dokazování dospěl k závěru o vině obviněného. Bez ohledu na uvedené skutečnosti státní zástupce zdůraznil, že porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat jen z toho, že z verzí skutkového děje předložených jednak obhajobou a jednak obžalobou se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obhajoba, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nadto rovněž doplnil, že tvrzení obviněného, že vozidlo má v dispozici poškozená společnost K., a tudíž nemohl způsobit škodu odpovídající hodnotě vozidla, je liché, neboť vozidlo se dostalo do držení poškozeného až poté, co muselo být pomocí vyhledávací služby nalezeno a zajištěno u dagestánského státního příslušníka B. L., kterému obviněný vozidlo bez vědomí poškozené společnosti půjčil.
13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce v závěru svého vyjádření shrnul, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a částečně z důvodů, které sice lze podřadit pod citovaný dovolací důvod, ovšem tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud takové dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání, a s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 18. 2. 2019). Případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. V tomto ohledu převážná část námitek, které obviněný s poukazem na uvedený dovolací důvod ve svém podání uplatnil, nemohla obstát. Šlo především o jeho výhrady ke způsobu hodnocení výpovědí svědků D. F. a Z. K., ohledně nichž namítl, že k nim v dané věci nelze přihlížet, neboť pro své rozpory s výpověďmi svědků J. R. a V. J. je třeba považovat je za nevěrohodné, a následně pak dovodil, že tak neexistuje jednoznačný důkaz, který by svědčil o jeho vině trestným činem podvodu, a domáhal se uplatnění zásady in dubio pro reo, a tedy rozhodnutí ve svůj prospěch tak, že měl být obžaloby zproštěn. Takové námitky směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním, jež soudy obou stupňů na podkladě provedeného dokazování učinily, s tím, že obviněný současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předložil vlastní verzi skutkového děje.
19. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že porušily zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do oblasti skutkových zjištění, takže nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
20. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
21. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. zejména strany 10 až 12 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry, pokud šlo o podvodné jednání obviněného, se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí. Současně dostatečně vysvětlil, proč však upravil popis daného skutku, kdy tento považoval za prokázaný v omezeném rozsahu, a tudíž jej vymezil úžeji, a z jakého důvodu neakceptoval rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k právní kvalifikaci předmětného skutku též jako přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a v tomto směru změnil výrok o vině rozsudku nalézacího soudu v souladu se zásadou in dubio pro reo (srov. stranu 4 jeho rozsudku). Byť tak odvolací soud učinil poměrně stručně, Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu odvolacího soudu, stejně jako soudu nalézacího, mohl vytknout.
22. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
23. Z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu obdobně nebylo možné přiznat relevanci ani těm námitkám obviněného, které se týkaly postupu odvolacího soudu, jestliže tomuto vytkl, že se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval jeho odvolacími výhradami k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování soudem prvního stupně a k nesprávnému stanovení výše škody tímto soudem. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
24. Stejný charakter pak měla i jeho výhrada, že soud prvního stupně porušil jeho právo na spravedlivý proces v důsledku nerespektování zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Uvedenou vadu přitom spatřoval v tom, že nalézací soud při nezměněném skutkovém základu a aniž by jakkoliv doplňoval dokazování ve vztahu k oprávnění obviněného uzavřít za společnost V. podnájemní smlouvu (soudy chybně označovanou jako nájemní) se zásadně odchýlil od dříve vyslovených právních závěrů, kdy jej svým prvotním rozhodnutím obžaloby zprostil, a svým v pořadí druhým rozhodnutím jej uznal vinným zločinem podvodu v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv. Takové námitky nejenže obsahově nenaplňují obviněným tvrzený dovolací důvod, ale jsou i neopodstatněné, neboť v dané věci byla jak obžaloba na obviněného podána pro skutek kvalifikovaný jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tak již trestní stíhání obviněného bylo zahájeno pro jednání takto právně posouzené.
25. Z dovolací argumentace obviněného je s jistou mírou tolerance relevantním dovolacím důvodem pouze výhrada ke stanovení výše škody, kdy vyslovil názor, že za stavu, kdy poškozená společnost K., má předmětné vozidlo ve své dispozici, není možné, aby způsobil škodu odpovídající hodnotě vozidla, nýbrž by se v případě, že nějaká škoda byla způsobena, muselo jednat o škodu ve výši odpovídající neuhrazenému nájemnému, jež by však nepřesáhla částku 500 000 Kč, a tak by nebylo možné, aby byla způsobena značná škoda, což by vylučovalo naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) r. zákoníku.
26. Nejvyšší soud však současně takovou námitku neshledal opodstatněnou. V tomto směru považuje za potřebné (obdobně, jak to učinil státní zástupce ve svém vyjádření) poukázat na to, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný i přes výzvy jednatele poškozené společnosti K., Z. K. a následně vymáhající společnosti John Lock a. s., aby předmětné vozidlo vydal, tak neučinil, zatajil skutečnost, že s tímto nedisponuje a že je pronajal třetí osobě, a to B. L., u něhož bylo vyhledáno až pomocí systému Sherlog, bylo mu odebráno a vráceno poškozené společnosti, resp. jejímu jednateli. Z uvedeného je zřejmé, že vozidlo se dostalo zpět do dispozice poškozené společnosti bez jakéhokoli přičinění či součinnosti obviněného. Je nepochybné, že obviněný svým podvodným jednáním (s vědomím toho, že společnost V., nemá zájem na pořízení předmětného vozidla, nehodlá hradit příslušné splátky a rovněž toho, že jeho další působení v této společnosti není žádoucí či je dokonce vyloučené, uzavřel za tuto společnost se společností K., smlouvu o nájmu daného vozidla s cílem získat je pro svou osobní potřebu, čímž společnost V., zavázal k úhradě pravidelných měsíčních splátek) způsobil společnosti K., škodu odpovídající výši hodnoty předmětného vozidla, tj. značnou škodu.
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu