ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.42.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 42/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2006 o dovolání obviněného O. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2002, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného O. D. z a m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 1 T 1/2002, byl obviněný O. D. uznán vinným v bodě I./ 1. – 4. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v bodě II. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v bodě III. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a v bodě IV./ 1. – 2. taktéž trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Těchto trestných činů se dopustil tím, že
I. přestože si byl vědom, že s ohledem na svou finanční situaci své závazky nemusí řádně splnit, jako soukromý podnikatel – fyzická osoba,
1) objednal a odebral od P. V. – E., T. (dále jen poškozený) zboží – elektromateriál a elektrospotřebiče
- dne 15. 9. 1993 dle faktury č. 100158 v hodnotě 24 440,- Kč
- dne 22. 9. 1993 dle faktury č. 100165 v hodnotě 81 762,90 Kč
- dne 8. 10. 1993 dle faktury č. 100189 v hodnotě 74 420,20 Kč,
avšak vystavené faktury splatné 16. 9. 1993, 27. 9. 1993 a 18. 10. 1993 dosud neuhradil a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 180 623,10 Kč,
2) dne 19. 10. 1993 uzavřel s D., výrobní družstvo Z. se sídlem ve Z.,(dále jen poškozený) smlouvu o dílo na výrobu a montáž nábytkového zařízení spolu s úklidem po montáži v hotelu C., H. n. J., v celkové hodnotě 2 000 000,- Kč, avšak po zaplacení zálohy 600 000,- Kč a řádném dodání předmětu smlouvy vystavené faktury č. 312857, 312858, 312859 a 312860, splatné dne 13. 12. 1993, dosud neuhradil a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 1 400 000,-Kč,
3) dne 5. 11. 1993 uzavřel s I. – T. I., spol. s r. o., se sídlem v Č. B. – L., N. (dále jen poškozený) kupní smlouvu na zařízení hotelové kuchyně a baru v hodnotě 1 252 250,70 Kč a převzal další zboží, a to mechanický vstup v hodnotě 20 787,- Kč a kávovar Brasilia v hodnotě 63 591, Kč, avšak po zaplacení zálohy 60 000,- Kč a řádném dodání veškerého zboží vystavené faktury č. IT144/93, IT129/93 a 2/94, splatné dne 20. 12. 1993, 23. 10. 1993 a 6. 1. 1994, dosud neuhradil a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 736 628,70 Kč,
4) objednal a odebral od N., spol. s r. o., Z., V. (dále jen poškozený) zboží – potraviny
- dne 2. 12. 1993 dle faktury č. 64241 v hodnotě 105 117,- Kč, splatné dne 12. 12. 1993
- dne 17. 12. 1993 dle faktury č. 48409 v hodnotě 524,- Kč, splatné dne 27. 12. 1993
- dne 10. 2. 1994 dle faktury č. 60392 v hodnotě 37 783,- Kč a dle faktury č. 60391 v hodnotě 78 830,- Kč, splatných dne 20. 2. 1994
- dne 11. 2. 1994 dle faktury č. 45448 v hodnotě 3 717,- Kč, splatné dne 21. 2. 1994,
- dne 25. 2. 1994 dle faktury č. 60528 v hodnotě 190 555,- Kč a dle faktury č. 60529 v hodnotě 48 197,- Kč, splatných dne 7. 3.1994,
- dne 10. 3. 1994 dle faktury č.60660 v hodnotě 54 500,- Kč a dle faktury č. 60661 v hodnotě 37 115,- Kč, splatných dne 20. 3. 1994,
avšak vystavené faktury dosud v plné míře neuhradil a způsobil tak právnímu nástupci poškozeného –A. C. R., a. s., se sídlem v B., S., škodu 433 243,- Kč,
celkem pak popsaným jednáním pod body I.1-4 způsobil obžalovaný škodu 2 750 494,80 Kč,
II. dne 3. 7. 1994 v H. n. J. si pod smyšlenou záminkou složení kauce za vazbu bratrů V., v úmyslu peníze přinejmenším včas nevrátit a použít pro vlastní potřebu, zapůjčil od M. F.,(dále jen poškozený) částku 500 000,- Kč, s tím, že zapůjčené peníze vrátí do pěti dnů, což však dodnes neučinil, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 500 000,- Kč,
III. v přesně nezjištěném období předcházejícím dni 24. 10. 1994, pod záminkou převzetí leasingu, ač tak ve skutečnosti učinit nechtěl, dohodl s tehdejším jednatelem společnosti Ch., s. r. o., se sídlem P., R. L., v baru M. na J. ulici v P. předání vozidla VW Golf, (k čemuž také následně došlo) za účelem jeho vyzkoušení, avšak toto již nevrátil a ani smlouvu o převzetí leasingu neuzavřel a vozidlo následně prodal J. Š., za částku 300 000,- Kč, kterou pak uložil pro svoji potřebu a způsobil tak poškozenému Š., s. r. o., P., škodu ve výši 520 100,- Kč,
IV.1) dne 23. 5. 1996 v B., v prostorách hotelu G. a dne 4. 6. 1996 na přesně nezjištěném místě v B. převzal pod záminkou dodávky zlata, ač tak ve skutečnosti učinit neměl v úmyslu, od Ing. P. T. a MUDr. I. D., (dále jen poškození) v různé měně ekvivalent částky celkem 80 000,- Kč, avšak zlato nikdy nedodal a převzaté finanční prostředky poškozeným nevrátil, čímž těmto způsobil škodu 80 000,- Kč,
2) dne 22. 7. 1996 v B., jako jednatel E., s. r. o., se sídlem v B., uzavřel s F.F. B., spol. s r. o., se sídlem v B., (dále jen poškozený) kupní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka 1 100 ks jízdních kol, a to přestože si byl vědom, že s ohledem na svoji finanční situaci tento závazek nemusí řádně splnit, přičemž po dodání předmětu smlouvy ve lhůtě splatnosti do 29. 9. 1996 a ani nikdy později za řádné ze skutečně dodaných 1 104 ks jízdních kol nezaplatil, zboží následně prodal a takto získané finanční prostředky použil pro vlastní potřebu a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 4 341 943,40 Kč,
celkem pak popsaným jednáním pod body IV. 1)-2) způsobil obžalovaný škodu 4 421 943,40 Kč.
Za tyto trestné činy byl podle §250 odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a dále v zákazu veškeré podnikatelské činnosti na dobu osmi roků. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2, 3 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody, jakož i o částečném zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. c), b) tr. ř. pro skutky vymezené v bodě III. 1, 2 obžaloby.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005, v bodě I. z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod I./1. – 4., II., III. a IV./1., 2.) vše ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 T 128/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005, č. j. 11 To 115/2004 – 1283, uložil podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků. Pro výkon tohoto trestu jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 T 128/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 11 To 115/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005). Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu osmi roků. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek v odsuzující části nezměněn. Dále odvolací soud v bodě II. svého rozsudku podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zástupce v Brně ze dne 14. 1. 2002. sp. zn. 1 KZv 32/99, pro skutek popsaný pod bodem III/1 obžaloby. Podle §259 odst. 1 tr. ř. ve zrušené části vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Ve zbývající části zprošťujícího výroku ponechal napadený rozsudek beze změny.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. I. A. dovolání, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 27. 10. 2005, zaměřil ho proti výroku o vině i trestu a opřel je o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V jeho obsahu nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a poté vytkl soudu druhého stupně, že se při ukládání trestu dostatečně nezabýval všemi rozhodnými okolnostmi významnými pro posouzení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost, zejména v této souvislosti nezhodnotil dobu, která uplynula od spáchání trestného jednání, za něž byl odsouzen, do vynesení rozsudku odvolacím soudem. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a zdůraznil některé tam rozvedené principy vyjadřující nutnost garantovat zásady zaručující ochranu práva obviněných na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy). V návaznosti na ně odvolacímu soud vytkl, že v jeho případě nebyla délka trestního řízení, která překročila dobu osmi let, do výroku o trestu promítnuta, a to i přes to, že průtahy, které ovlivnily délku řízení, obviněný nezavinil a poukázal na to, že obviněný v průběhu trestního řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Naopak vleklost trestního řízení byla pro obviněného neúměrnou zátěží, což se negativně odrazilo v jeho zdravotním stavu i psychice. Soud rovněž dostatečně nezohlednil ani to, že obviněný žil po celou dobu řádným životem a nebyl dosud soudně trestán. Jestliže odvolací soud při ukládání trestu k těmto skutečnostem v potřebné míře nepřihlédl, uložil mu trest, který postrádá jakýkoli výchovný účel, protože se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. Ve vztahu k těmto námitkám obviněný poukázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 4 Tz 1/2002 a 7 Tz 316/2002, v nichž tento soud dospěl k závěru, že trestní řízení trvající déle než šest let zakládá rozpor s Úmluvou, což soudy prvního ani druhého stupně nerespektovaly, když nevyužily všech dostupných zákonných prostředků, které jim trestní právo poskytuje ke kompenzaci porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť pokud by se uvedenými hledisky řídily, obviněnému by za posuzovanou trestnou činnost žádný trest neuložily.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Na základě výzvy předsedy senátu soudu prvního stupně obviněný dne 16. 12. 2005 Krajskému soudu v Brně zaslal doplněk dovolání, v němž uvedl další námitky, jimiž vyjádřil výhrady proti právnímu posouzení za vinu mu kladeného trestného jednání jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a poukázal na nedostatky ohledně znaku uvedené skutkové podstaty „že někoho uvede v omyl“ a kde zdůraznil, že jednal v souladu s platnými zákony.
Ve vztahu k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud nejdříve za nutné upozornit, že za podklad pro dovolací řízení vzal toliko ty námitky a argumenty, které obviněný uvedl v podání nazvaném „Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 13/2005“ došlém Krajskému soudu v Brně dne 27. 10. 2005. K podání označenému jako „Doplnění dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 13/2005“, které Krajský soud v Brně obdržel dne 16. 12. 2005, v němž jsou vedle již dříve uplatněných námitek uvedeny i zcela nové námitky a výhrady, jež původní podání neobsahuje, nebylo možné přihlížet s ohledem na ustanovení §265f odst. 2 tr. ř., podle něhož platí, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V souladu s ustanovením §265e odst. 1 tr. ř. dvouměsíční lhůta k podání dovolání obviněnému uplynula dne 31. 10. 2005 (obviněnému byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci doručen dne 21. 8. 2005 a jeho obhájcům dne 31. 8. 2005), a proto později nově uvedené okolnosti rozšiřující rozsah původně podaného dovolání byly uplatněny po uplynutí stanovené zákonné lhůty.
Dovolání obviněného bylo dne 22. 12. 2005 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství a státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž se obviněný domáhá toho, že se jednalo o obchodní záležitosti a svým jednáním nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť nikoho neuvedl v omyl, shledal přípustným. Poukázal na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný při jednáních s poškozenými subjekty předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem, např. schopnost uhradit včas a řádně odebrané zboží ani vrátit vypůjčené finanční prostředky, popř. uskutečnit dodávky zboží. Jednání obviněného směřovalo k tomu, aby neoprávněně rozmnožil svůj majetek. S odkazem na obsah spisového materiálu státní zástupce shledal, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Použitá právní kvalifikace je v daném případě na místě. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zdůraznil, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. za čtyřnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. podle trestní sazby v rozmezí od 5 do 12 let u přísnějšího z nich, tj. podle §248 odst. 4 tr. zák. Nejedná se o trest, který by zákon nepřipouštěl nebo mu byl uložen druh trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod nekoresponduje s uvedeným dovolacím důvodem. Státní zástupce na podkladě těchto rozvedených úvah učinil návrh, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či jeho výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
Obviněný ve svém dovolání takto uplatněný dovolací důvod nepodložil argumenty stanovenými zákonem, tedy proto, že druh uloženého trestu zákon nepřipouští anebo, že byl vyměřen na dobu přesahující trestní sazbu stanovenou ustanovením §248 odst. 4 tr. zák., podle něhož mu byl trest vyměřen, ale poukázal na to, že se soud při ukládání trestu nezabýval všemi rozhodnými okolnostmi, zejména nezhodnotil dobu, která uplynula od spáchání trestného jednání, a doba osmi let, po niž trestní řízení probíhalo, nebyla do trestu promítnuta. Obviněný též vyjádřil, že délka trestního řízení pro něho byla neúměrnou zátěží, která se negativně projevila v jeho zhoršeném zdravotním stavu, a že soud dostatečně nezohlednil ani jeho jinak řádný život. Trest, který mu byl uložen, postrádá výchovný účel, protože se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence.
Takto vymezené námitky svým obsahem nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť o ten je možné dovolání opírat jen jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Jestliže takto učiněné námitky nemohou označený dovolací důvod naplnit, protože byly vyjádřeny v rozporu s ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud dále zkoumal, zda nenaplňují druhý z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který stanoví, že dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a lze jeho prostřednictvím namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Za takovou okolnost je možné považovat otázky významné pro stanovení stupně společenské nebezpečnosti činu, který je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, neboť jde o hmotně právní pojem.
S ohledem na tato hlediska obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatnil ty námitky, jimiž vytkl, že se odvolací soud při ukládání trestu dostatečně nezabýval všemi rozhodnými okolnostmi významnými pro posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost, jímž byl uznán vinným, zejména nezhodnotil dobu, která uplynula od spáchání trestného jednání, za něž byl odsouzen.
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud neshledal podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. a podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného není důvodné.
Z obsahu dovolání obviněného plyne, že těžištěm jeho výhrad zaměřených proti nesprávně zhodnocenému stupni společenské nebezpečnosti odrážejícím se v nespravedlivém trestu je jednak nerespektování práva obviněného na přiměřenou délku řízení, resp. práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě s odkazem na obsah nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, s požadavkem, a jednak požadavek, aby mu nebyl ukládán žádný trest.
Nejvyšší soud k těmto námitkám obviněného považuje za významné nejprve v obecné rovině poukázat na nutnost respektování práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy s tím, že nepřiměřená délka řízení se přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce i v právo samotné. Na základě toho je nutné zabývat se v opodstatněných případech tím, zda došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, event. jeho důsledky pro trestní stíhání dovolatele.
S ohledem na tato hlediska Nejvyšší soud považuje za vhodné též zdůraznit, že přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000; Havala proti Slovensku, 2002). Soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci obviněnému uložen. Soud zpravidla konstatuje, že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července 1982, §66; srov. i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, §§27-9).
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud naopak zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03).
V této souvislosti je nutné zkoumat, zda odvolací soud při ukládání trestu obviněnému O. D. dostatečně zvážil otázku spravedlivého procesu a jeho dílčí součást, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a zda zkoumal, jestli zásah do osobní svobody stěžovatele obecně ústavním pořádkem předvídaný je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv a zda zákonem předvídané omezení základních práv bylo zkoumáno ze všech důležitých faktorů, které je nutné hodnotit a) jako významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány trestního řízení ve vztahu k celkové délce řízení, závažnosti trestního obvinění, dále rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zvláštní zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, b) ty, které jsou důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje trestní zákon v §23 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k celkové délce na podkladě trestního spisu. S ohledem na konkrétní obsah projednávané trestní věci je nutné posuzovat, zda příslušné orgány činné v trestním řízení byly nečinné a zda obviněný rovněž přispěl k prodloužení řízení či zda na výslednou délku řízení měly vliv i další faktory, např. značný rozsah a povaha trestné činnosti dovolatele, jakož i změny v právní úpravě, v nichž se mimo jiné odrážel vývoj podnikatelského prostředí, v němž se teprve ustavovaly principy tržní ekonomiky. Vhodné je též posoudit, zda probíhající trestní řízení negativně ovlivnilo osobní život trestně obviněného, přičemž s prodlužující se délkou řízení se současně vytrácí vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem zejména v tom ohledu, že se oslabuje prvek individuální i generální prevence.
K námitkám obviněného lze na základě těchto obecných hledisek uvést, že po prostudování napadeného rozsudku a přiloženého spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 1/2002, bylo zjištěno, že obviněnému byla obvinění pod ČVS: KVV 466/95 pro trestnou činnost, pro níž byl později obžalován, sdělována postupně, a to ve dnech 7. 11. 1995, 3. 1. 1996, 19. 6. 1996, 15. 7. 1996, 3. 6. 1997 a 14. 1. 1998. V době mezi těmito sděleními obvinění a krátce poté do dne 6. 4. 1998 byly prováděny úkony směřující k objasnění věci. Opakovaně byl vyslýchán obviněný, bylo též vyslechnuto mnoho svědků, byly zpracovány znalecké posudky opatřeny listinné důkazy (všechny tyto důkazy jsou obsaženy ve svazcích I - VI). V době od 6. 4. 1998 do 10. 11. 1998 (kromě prováděných úkonů a zajišťovaných důkazů) byly opatřovány lékařské zprávy objasňující zdravotní stav obviněného a dne 10. 11. 1998 bylo rozhodnuto usnesením Policie České republiky, Krajským úřadem vyšetřování B., pracoviště Z., ČVS: KVV 466/20 (č. l. 41) o přerušení trestního stíhání z důvodu vážného onemocnění obviněného. O pokračování v trestním řízení bylo rozhodnuto usnesením téhož policejního orgánu v téže věci dne 30. 9. 1999. Poté následovalo další zajišťování důkazů, byli vyslýcháni noví svědci, event. poškození a byly vypracovány další znalecké posudky. Dne 9. 11. 2000 byl zpracován návrh na podání obžaloby, věc však byla vrácena z podnětu Krajského státního zastupitelství k doplnění dokazování (č. 2078, 2089, a násl.) a poté byl dne 19. 11. 2001 (č. l. 2154) podán nový návrh na podání obžaloby, která Krajskému soudu v Brně (č. l. 2164) pod sp. zn. 1 T 1/2002 došla dne 18. 1. 2002. Dne 18. 4. 2002 bylo na 29. 5. 2002 nařízeno hlavní líčení. Obviněný se poté, co byl řádně předvolán, z účasti na něm omluvil. Nereagoval však dostatečně na výzvy soudu, a proto bylo jednak hlavní líčení odročeno nejprve na neurčito a jednak obviněnému byla uložena pořádková pokuta a byl zkoumán jeho zdravotní stav (viz č. l. 2259-2268). Hlavní líčení bylo poté, co se obviněný uzdravil a mohl se k soudu dostavit, konáno ve dnech 15. 8. 2002, 2. 10. 2002 a 6. 11. 2002. Na následné hlavní líčení, které mělo proběhnout dne 19. 11. 2002, se obviněný ze zdravotních důvodů omluvil. Soud jeho omluvu akceptoval a opětovně zjišťoval jeho zdravotní způsobilost být hlavnímu líčení přítomen. Uvedený důvod odpadl sdělením obhájce ze dne 19. 5. 2003 a krajský soud nařídil hlavní líčení na den 19. 6. 2003. Protože se nedařilo provést všechny důkazy, byla odročována i další hlavní líčení konaná ve dnech 10. 7. 2003, 7. 10. 2003 (časová prodleva 3 měsíců byla způsobena tím, že se nepodařilo doručit předvolání obviněnému a byly voleny náhradní postupy v doručování), 2. 12. 2003, 23. 1. 2004. Byl zajišťován přílohový spis ve věci Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 128/2002, a proto bylo další hlavní líčení konána ve dnech 31. 3. 2004, 13. 4. 2004 a 19. 4. 2004, kdy byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný proti němu podal odvolání, pokynem ze dne 8. 7. 2004 byl obviněný vyzván k odstranění jeho vad, dne 22. 11. 2004 byl ustanoven opatrovník pro doručení jednomu z poškozených, dne 13. 12. 2004 byla věc se stížností obviněného předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, který dne 5. 1. 2005 rozhodl a vrátil spis soudu prvního stupně, který věc dne 1. 2. 2005 předložil vrchnímu soudu s odvoláním obviněného, o němž bylo ve veřejném zasedání, na které byl obviněný proto, že se mu nepodařilo včas řádně doručit, předvolán prostřednictvím Policie ČR. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno dne 2. 6. 2005.
Na základě těchto poznatků zjištěných z obsahu spisu vyplynulo, že i přes dlouhou dobu v délce téměř deseti let, po niž řízení trvalo (od 7. 11. 1995, kdy bylo obviněnému sděleno první obvinění až do dne 2. 6. 2005, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o vině obviněného), nebyly zjištěny takové okolnosti, které by svědčily o zaviněných průtazích na straně orgánů činných v trestním řízení v důsledku jejich nečinnosti. Je však vhodné připomenout, že se jedná o trestní věc je většího rozsahu, v níž byl obviněný postupně obviněn z většího množství útoků proti majetku jiných osob. Z uvedeného je také zřejmé, že dlouhá doba řízení byla způsobena jednak vleklostí a zdlouhavostí při provádění jednotlivých úkonů a jednak zdravotními problémy obviněného, které zapříčinily, že v řízení nemohlo být po určitou dobu pokračováno. V důsledku toho se řízení nekonalo v době od 10. 11. 1998 do 1. 3. 1999, kdy bylo přerušeno přípravné řízení, od 27. 5. 2002 do 15. 8. 2002 a od 12. 12. 2002 do 19. 5. 2003, když v průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo na žádost obviněného hlavní líčení odročeno za účelem zlepšení zdravotního stavu obviněného (což činí dobu více jak jednoho roku). Při počítání absolutní délky trestního řízení však nelze odhlédnout ani od toho, že obviněnému byla postupně sdělována nová obvinění pro další odhalenou trestnou činnost, a to ve dnech 3. 1. 1996, 19. 6. 1996, 15. 7. 1996, 3. 6. 1997 a 14. 1. 1998, což se rovněž v prodlužování celkové délky řízení promítlo. Zmínit je vhodné i to, že soud prvního stupně v době od 23. 1. 2004 až do 31. 3. 2004 hlavní líčení nekonal proto, že bylo vyčkáváno rozhodnutí v jiné trestní věci obviněného vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 128/2002, k němuž byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ukládán souhrnný trest. I tyto okolnosti je nutné přičíst k tíži obviněného, neboť i díky nim došlo k tomu, že řízení trvalo neúměrně dlouhou dobu. Je tak patrné, že právě důvody stojící na straně obviněného zapříčinily dosti významné a nepominutelné průtahy, které významně eliminují zavinění státu na tom, že ve smyslu čl. 6 Úmluvy došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, protože je nutné obviněnému přisvědčit v tom, že trestní řízení trvající po dobu kolem deseti let, je takovou okolností, kterou je nutné při ukládání trestu brát na vědomí.
K námitkám, které obviněný ve svém dovolání k těmto okolnostem uvedl, je potřeba dále poukázat ve vztahu k uloženému trestu i na okolnosti, za nichž byl čin spáchán. Nejprve je vhodné zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným pro rozsáhlou trestnou činnost, jíž způsobil, podle zjištění soudu prvního stupně, škodu ve výši 2.750 493,- Kč, 500.000,- Kč, 520.000,- Kč a 4.421.943, 40 Kč, tedy škodu přesahující celkem 7 milionů korun. Za tuto trestnou činnost mu byl rozsudkem soudu prvního stupně poté, co byly zhodnoceny všechny významné okolnosti z pohledu ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. (viz č. l. 23 rozsudku) a podle trestní sazby u trestného činu podvodu podle §250 odst. 3 tr. zák. od dvou do osmi roků, vyměřen za podmínek §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, tedy ve třech čtvrtinách uvedené trestní sazby. Vedle tohoto trestu byly obviněnému uloženy i další tresty, jak je uvedeno výše.
Odvolací soud, který výrok o trestu rozsudku soud prvního stupně zrušil a sám o něm znovu rozhodl, obviněnému uložil souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 2 tr. zák. Je potřeba zejména poukázat na to, že souhrnný trest obviněnému ukládal nejenom za trestnou činnost, pro niž byl obviněný odsouzen ve věci nyní projednávané, ale též i za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 T 128/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 11 To 115/2004, za který byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem výrok o trestu z tohoto rozsudku zrušil, a ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody podle §248 odst. 4 tr. zák. v trvání osmi let. Je však nutné zdůraznit, že rozpětí trestní sazby u tohoto trestného činu je stanoveno od pěti do dvanácti let, což je přísnější než byla sazba, podle níž obviněnému ukládal trest Krajský soud v Brně. Jak vyplývá z rozsudku soudu druhého stupně (viz č. l. 21, 22), při posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného zvažoval, že obviněný se nedopustil této trestné činnosti ojedinělým jednáním, ale spáchal celkem čtyři trestné činy podvodu podle §250 odst 1, 3 písm. b) tr. zák., a to zčásti i v rámci pokračujícího činu. Odvolací soud zdůraznil i výši způsobené škody, a tato zjištění považoval za okolnosti, které obviněnému přitěžovaly. Na druhou stranu přihlížel též k tomu, že obviněný nebyl dosud soudem trestán a žil řádným životem.
Jak je z uvedeného patrné, odvolací soud se v části, v níž se zabývá otázkou výše a druhu ukládaného trestu, v souladu s ustanovením §31 odst. 1 tr. zák. v zásadě vypořádal se všemi okolnostmi, k nimž je při ukládání trestu povinen přihlížet. V přiměřené míře zohlednil skutečnosti významné pro posouzení otázky stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. a na základě všech těchto zákonných hledisek uložil trest, který co do jeho druhu a výše je možné považovat za odpovídající uvedeným podmínkám. Je však nutné konstatovat, že soud druhého stupně nevyjasnil, zda tento druh a výměra trestu odpovídá též okolnostem, za nichž řízení probíhalo, tedy s ohledem na dobu okolo deseti let, a nezkoumal, zda v řízení, které předcházelo vydání jeho rozsudku, došlo k neopodstatněným průtahům. Tuto skutečnost odvolací soud dostatečně nezvážil a v potřebné a nezbytné míře se s ní nevypořádal. Okolnost, že od spáchání trestné činnosti obviněného uplynula delší doba, nezhodnotil ani jako obecnou polehčující okolnost, a nezkoumal, jaký dopad měla celková délka řízení na obviněného a zda v této souvislosti byla nepřiměřenost jeho trvání porušením článku 6 odst. 1 Úmluvy.
V návaznosti na shora vyslovené právní závěry a názory Nejvyšší soud shledal, že i když odvolací soud ve svém rozsudku při ukládání trestu obviněnému nezdůraznil průtahy, k nimž došlo v průběhu trestního řízení, uložený trest je trestem, který reflektuje dostatečně i dlouhou délku řízení a to, že obviněný po dobu ní byl vystaven jistým zdravotním potížím.
Jak je již výše popsáno, nebyly shledány v řízení takové okolnosti, které by svědčily o zásadních průtazích způsobených nečinností policejních orgánů nebo soudu. V zásadě lze uvést, že řízení probíhalo plynule, a jediné, co lze k tíži těchto státních orgánů připustit, je rozvleklost a zdlouhavé postupy při provádění jednotlivých úkonů. Jak bylo též výše zdůrazněno, jedná se o složitou trestní věc, při jejímž objasňování se i obviněný významnou měrou na neúměrně dlouhé době řízení podílel, když s ohledem na jeho nedobrý zdravotní stav bylo nutné řízení přerušit, opakovaně zkoumat jeho současnou zdravotní způsobilost a podle toho, jaké okolnosti o jeho zdraví byly zjištěny, bylo v řízení postupováno. Tato skutečnost délku řízení nepochybně ovlivnila, jakož i to, že obviněný páchal trestnou činnost dlouhou dobu, a proto mu byla sdělení obvinění oznamována postupně a bylo nutné brát též ohled na další, v jiné trestní věci probíhající trestní řízení. Na základě těchto všech poznatků dovolací soud považuje za vhodné shrnout, že průtahy v řízení je třeba spatřovat jak na straně obviněného, tak i na straně státu, a to především v rozvleklém a nesoustředěném procesu. Zhodnotí-li se všechny tyto skutečnosti s přihlédnutím k celkové délce trestního řízení, nelze podle názoru Nejvyššího soudu dospět k závěru, že jde ve věci obviněného O. D. o tak zcela výjimečný a extrémní případ, pro který by obviněnému neměl být ukládán žádný trest, jak obviněný požaduje ve svém dovolání.
Nejvyšší soud se v souvislosti s tím, když shledal, že byla nepřiměřená délka trestního řízení, která porušovala čl. 6 Úmluvy, částečně způsobena i orgány činnými v trestním řízení, zabýval úvahou, zda byla zohledněna jako významná okolnost při rozhodování o trestních následcích, jimiž je třeba na obviněného ke splnění účelu trestu působit, zda byl dostatečně vyjádřen vztah mezi trestnými činy a ukládaným trestem i s ohledem na délku řízení a měl tak na paměti, že se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestného činu se oslabuje prvek individuální i generální prevence, který je vyjádřen v §23 odst. 1 tr. zák. V ústavně právní rovině pak jde z jména o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného z hlediska spravedlivého procesu, zejména jeho práva, aby o jeho vině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/2004).
Zváží-li se z tohoto hlediska postup odvolacího soudu, Nejvyšší soud shledal, že tento soud, i když ve svém rozhodnutí neuvedl všechna výše zmíněná kritéria a postuláty vztahující se ke zohlednění neúměrné délky řízení, uložil obviněnému trest, který je odpovídající i z hlediska zjištěných průtahů, jimiž došlo k porušení požadavku přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato okolnost je dostatečně zohledněna ve výměře i druhu odvolacím soudem uloženého souhrnného trestu, který by, bez ohledu na zjištěnou nepřiměřenou délku trestního řízení, bylo nutné považovat za trest nepřiměřeně mírný. Původně uložený trest odnětí svobody za trestné činy spáchané toliko v nyní projednávané trestní věci, byl obviněnému uložen v sazbě od dvou do osmi roků v trvání šesti a půl roku, tedy v horní třetině této trestní sazby, jak zdůraznil ve svém rozhodnutí soud prvního stupně. Odvolací soud však obviněnému za podmínek §35 odst. 2 tr. zák. uložil trest podle přísnější sazby vymezené v ustanovení §248 odst. 4 tr. zák. od pěti do dvanácti let, když obviněného odsuzoval i za tento trestný čin, jímž byl uznán vinným v rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 128/2002, za nějž mu byl jako samostatný uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků. V rámci souhrnného trestu za všechnu tuto trestnou činnost Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání osmi roků a zvýhodnil obviněného i tím, že mu již neuložil trest peněžitý, který mu byl původně rozsudkem soudu prvního stupně ve výši 500.000,- Kč také uložen. Jestliže byl obviněnému včetně sbíhajícího se trestného činu, podstatně více společensky nebezpečného uložen trest jen o jeden a půl roku přísnější, než mu pouze v rámci úhrnného trestu podle mírnější právní kvalifikace uložil soud prvního stupně, považuje Nejvyšší soud takto uložený trest za mírný. Pokud se uváží výše rozvedené okolnosti ohledně zjištěných průtahů, jeví se i ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy uložený trest jako dostatečně reflektující délku řízení kolem deseti let, z níž je však nutné odečíst dobu průtahů, na nichž se podílel sám obviněný.
Z těchto hledisek Nejvyšší soud považuje trest uložený obviněnému za zcela správný a odpovídající jak zákonu a ústavním kautelám na jedné straně, tak i judikatuře Soudu shora popsané.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny argumenty uvedené výše dospěl k závěru, že postup Vrchního soudu v Olomouci v rozsudku ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005, byl zásadně správný, a to i přesto, že v jeho rozsudku nebylo přímo zdůrazněno, jak zjistil nyní dovolací soud, že byl obviněnému trest uložen i ve vztahu k namítanému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poté, co Nejvyšší soud sám úvahy v tomto duchu doplnil a objasnil všechny významné skutečnosti, shledal, že dovolávání obviněného nebylo důvodné, a proto je podle §265j tr. ř. zamítl, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Toto rozhodnutí dovolací soud učinil v neveřejném zasedání, neboť s takovým postupem vyjádřili souhlas jak státní zástupce tak i obviněný [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová