ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.586.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 586/2018-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovolání obviněného K. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 4 To 31/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 2/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný K. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 30 T 2/2016, uznán vinným, že
dne 29. 6. 2012 ve F.-M., od společnosti LIJA a. s. se sídlem U Staré pošty 54, veden záměrem sebe a jiného neoprávněně obohatit, zneužívaje důvěry získané na základě dlouhodobého obchodního vztahu společnosti Discont Power s. r. o., IČ: 27609502, s tehdejším sídlem Na Perštýně 1/342, 110 00 Praha 1, jako dodavatele hutního materiálu a společnosti LIJA a. s. (dále převážně jen “poškozená společnost“) jako odběratele hutního materiálu, který probíhal dle rámcové kupní smlouvy ze dne 12. 4. 2010, vystupuje jako zástupce společnosti Discont Power s. r. o., který tuto společnost skutečně řídí a nese za ni odpovědnost, přičemž v té době nebyl ani jednatelem, ani společníkem společnosti Discont Power s. r. o. a tuto fakticky řídil svými pokyny, které dával zaměstnancům a společnost ovládal prostřednictvím jiných právnických osob registrovaných v zahraničí,
vylákal od společnosti LIJA a. s., jakožto odběratele, částku 205 000 EUR, jako údajnou zálohu na dodání hutního materiálu – měděných katod v množství cca 50 tun do týdne od uhrazení zálohy, ačkoli neměl v úmyslu zboží řádně dodat či zálohu vrátit, s ohledem na předchozí dosud nesplněné v celém rozsahu objednávky společnosti LIJA a. s. č. 783/2012-5 a 784/2012-NO12078 ze dne 30. 4. 2012, dal ve společnosti Discont Power s. r. o. pokyn k vystavení proforma faktury č. 61000111 ze dne 28. 6. 2012, se splatností 2. 7. 2012, s uvedením dodavatele Discont Power s. r. o. odběrateli LIJA a. s., na částku 205 000 EUR jako úhradu jistiny na zboží na červenec 2012, vratnou nejpozději do 25. 7. 2012, přičemž společnost LIJA a. s. po jeho předchozí telefonické žádosti a elektronickém obdržení předmětné proforma faktury tuto uhradila dne 29. 6. 2012 převodem na účet vedený u Raiffeisenbank a. s. pro spol. Discont Power s. r. o., následně téhož dne 29. 6. 2012 dal pokyn účetní k převodu předmětné částky 205 000 EUR z účtu příjemce na účet vedený v Rakousku u Steiermärkische Bank und Sparkassen AG pro společnost METALIMPEX GmbH, se sídlem Vorberg 232, 8972 Ramsau am Dachstein, Rakousko, za kterou rovněž vystupoval a jejímž jednatelem a společníkem je J. V., jeho manželka, přestože byli srozuměni s ukončením dodávek hutního materiálu – měděných katod pro společnost METALIMPEX GmbH od stávajícího dodavatele Aurubis AG, neměli zajištěný či alespoň přislíbený posléze objednaný a zaplacený, byť zálohovou fakturou, hutní materiál – měděné katody u potencionálního dodavatele pro společnost METALIMPEX GmbH a posléze LIJA a. s., a z takto získaných finančních prostředků byla z účtu společnosti METALIMPEX GmbH záměrně následně v průběhu období července až srpna roku 2012 postupně převedena částka ve výši nejméně 80 000 EUR na účet vedený u České spořitelny a. s. pro spol. Discont Power s. r. o., a v průběhu období července až listopadu roku 2012 postupně převedena částka ve výši nejméně 123 800 EUR na účet vedený u Raiffeisenbank a. s. pro spol. Hillberg s. r. o., IČ: 24207781, ve které sám působil a fakticky ji řídil od 1. 3. 2012, s těmito finančními prostředky posléze dále nakládal dle svého uvážení, ačkoli si byl i na základě opakovaných urgencí zástupců společnosti LIJA a. s. vědom toho, že hutní materiál nebyl společnosti LIJA a. s. v souladu s uzavřenou rámcovou kupní smlouvou řádně dodán, a ani předmětná záloha nebyla vrácena zpět,
čímž poškozené společnosti LIJA a. s., IČ: 47985640, se sídlem U Staré pošty 54, 738 02 Frýdek-Místek, způsobil škodu ve výši 205 000 EUR, což v přepočtu ke dni 29. 6. 2012 činí 5 256 200 Kč,
s ohledem na další vyvinuté aktivity poškozené společnosti tento dne 26. 2. 2015 přistoupil k závazku spol. Discont Power s. r. o. a zavázal se uhradit společnosti LIJA a. s. závazek spol. Discont Power s. r. o. vyplývající z nesplnění dodávky a nevrácení zálohy na dodávku zboží účtované fakturou č. 61000111 ze dne 28. 6. 2012 na částku 205 000 EUR, na jejímž základě posléze uhradil společnosti LIJA a. s. dne 17. 3. 2015 částku 995 000 Kč, 9. 12. 2015 částku 4 000 000 Kč, 17. 12. 2015 částku 236 000 Kč a 23. 2. 2016 částku 405 000 Kč, tedy celkem 5 636 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Dále mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti LIJA a. s., v konkursu, zastoupené insolvenčním správcem Ing. Robertem Benešem, majetkovou škodu ve výši 914 459 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou společnost se zbytkem nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozená společnost odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 4 To 31/2017, tak, že je obě podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Renaty Vesecké, Ph.D., podal proti němu (označuje je však chybně jako rozsudek, ačkoliv se jednalo o usnesení) ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel vyslovil názor, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť jednání, za něž byl odsouzen, bylo nesprávně právně kvalifikováno jako jednání trestné. Poukázal na to, že podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku vyžaduje pro své naplnění, aby pachatel trestného činu jednal s úmyslem sebe nebo jiného obohatit tím, že uvede někoho v omyl. Dále citoval ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a teoretická východiska pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení se hájil tím, že se z jeho strany v žádném případě nejednalo o podvodné jednání, kdy by jednal s úmyslem sebe nebo jiného obohatit tím, že by uvedl někoho v omyl, a že obsáhle uvedl okolnosti, za nichž se měl obchod s poškozenou společností uskutečnit, a rovněž i to, proč se tato obchodní transakce nezdařila zcela dle představ subjektů. K předmětné transakci tvrdil, že vznikla delší prodleva s dodávkou zboží, která byla způsobena tím, že společnost Aurubis AG odmítla dodat zboží, neboť jedna dodávka, kterou tato společnost dodala poškozené společnosti, jí byla zpětně nabídnuta; požadovaný materiál pak byl poptáván u dalších dodavatelů, avšak poškozená společnost neposkytla součinnost v rámci akceptace ceny a zboží, a odmítla i nabídnutou možnost kompenzace zaplacené zálohy dodávkou hliníku (je zřejmé, že se mělo jednat o zinek). Zdůraznil, že v okamžiku, kdy poškozená společnost odmítla dále čekat na objednané zboží a chtěla vrátit uhrazenou zálohu, nemohla tomuto požadavku společnost Discont Power s. r. o. v krátkém časovém okamžiku vyhovět, neboť s touto zálohou bylo jednáno jako s běžnými prostředky, kdy společnosti METALIMPEX GmbH a Hillberg s. r. o. si vzájemně finančně vypomáhaly formou zápůjček a vratek finančních prostředků s tím, že tyto finanční transakce mezi uvedenými společnostmi byly běžné dávno předtím, než byla zaslána předmětná záloha. Vyjádřil přesvědčení, že skutečnost, která jednoznačně prokazuje, že se pokoušel celou obchodněprávní záležitost urovnat, je jeho přistoupení k závazku společnosti Discont Power s. r. o. a jeho neustálá komunikace se zástupci poškozené společnosti, kteří rovněž potvrdili, že odmítli jím nabídnutou alternativu vyřešení sporu.
6. S poukazem na judikaturu obviněný dále uvedl, že z hlediska naplnění znaků daného trestného činu je relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty (v tomto případě převodu zálohy ve výši 205 000 EUR) z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného, neboť jen toto může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu úbytku majetku na straně poškozeného; jednání, které spadá do stadia poté, co se již uskutečnil uvedený transfer, nemá tuto povahu, a proto ho nelze považovat za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků trestného činu podvodu. Zdůraznil, že pokud mu nalézací soud a potažmo rovněž soud odvolací vytýkají i jednání provedené po úhradě této částky (převody částek na účty společností METALIMPEX GmbH a Hillberg s. r. o.), jedná se jednoznačně o ono jednání, které spadá do stadia poté, co se již uskutečnil převod peněžních prostředků a jako takové není v příčinné souvislosti s úhradou předmětné zálohy.
7. Za základ celé věci dovolatel označil soukromoprávní – obchodní vztah, kdy společnost Discont Power s. r. o. požadovala po poškozené společnosti zálohu za dodání materiálu, k němuž však ve stanoveném období nedošlo, a v průběhu času probíhala jednání, na jejichž základě mělo dojít k vyřešení celé situace, a to buď dodáním náhradního (jiného) zboží, nebo případně vrácením zálohy. Poukázal na to, že při respektování zásady ultima ratio v případě, kdy nedojde po objednávce zboží a uhrazené záloze k dodání zboží, je možno obrátit se na civilní soudy a řešit svůj obchodní spor civilněprávní cestou; tomuto kroku se však poškozená společnost vyhnula a rovnou dne 28. 5. 2013 podala trestní oznámení. Vyjádřil přesvědčení, že v posuzovaném případě zjevně existovalo jiné řešení než trestněprávní postih, když porušení smluvních povinností by mělo být především řešeno prostředky civilního práva, které k tomu má k dispozici nástroje (a civilněprávní vymáhání pohledávky rozhodně nevedlo ke svémoci a chaosu), ovšem poškozená společnost se rozhodla takové řešení nevyužít a soudy obou stupňů je nebraly do úvahy a došly v rozporu s principem ultima ratio k závěru o nutnosti jeho trestněprávního postihu. To podle jeho názoru potvrzuje i úvaha odvolacího soudu v souvislosti s jeho údajně účelovým přistoupením k závazku a uhrazením vzniklé škody poškozené společnosti, že tak nepochybně učinil v obavě o svou budoucnost, neboť mu nic nebránilo případ vyřešit už dávno.
8. K otázce trestní represe vyslovil obviněný názor, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v citelné délce je v rozporu s výchovným vlivem trestního řízení, a to zvláště za situace, kdy plná úhrada škody poškozené společnosti je i v praxi Vrchního soudu v Olomouci aktivitou neobvyklou a velice výjimečnou, neboť v naprosté většině jiných trestních věcí, v nichž je spatřováno podvodné jednání, zůstává škodlivý následek takového jednání neodčiněn. V dané věci je však následek (výsledek obchodního sporu) zcela vyřešen.
9. Z tvrzeného důvodu, že daný skutek není trestným činem, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu jmenovaného soudu v souladu s ustanovením §265h odst. 3 tr. ř. zvážil přerušení výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen, a předložil Nejvyššímu soudu spis s návrhem na přerušení jeho výkonu.
10. Obviněný podal dne 10. 8. 2018 (tj. čtyři měsíce po uplynutí lhůty k podání dovolání) prostřednictvím své obhájkyně do datové schránky u Nejvyššího soudu doplnění dovolání s tím, že tak činí při vědomí limitů vyplývajících z ustanovení §265f odst. 2 tr. ř., ale že je pouze argumentačně doplňuje. Vyjádřil přesvědčení, že ze strany soudů obou stupňů došlo z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu k opomenutí důkazů. To mělo spočívat v té formě, že nalézací soud sice neopomenul důkazy provést, avšak opomenul (a do svého rozhodnutí nezahrnul) podstatné skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, přičemž pokud by tyto byly hodnoceny v kontextu s dalšími provedenými důkazy, mohl dojít k závěru o zcela jiném skutkovém průběhu; odvolací soud se pak s jeho rozhodnutím i závěry nekriticky ztotožnil. Současně namítl, že pak by soudy nemohly posoudit jeho jednání předcházející transferu majetkové hodnoty jako takové, které by mohlo mít trestněprávní rozměr, jelikož jak při požadavku na předmětnou zálohu, tak i po jejím složení jednal konzistentně tak, aby daný obchodní případ mohl být úspěšně ukončen. Přestože podle závěru soudů měl vzhledem k sankci ze strany společnosti Aurubis AG vědět, že žádný hutní materiál nebude dodán, na podkladě čehož byl jeho požadavek na zálohu hodnocen jako trestněprávní jednání, z provedených důkazů vyplývá opak, a to že společnost METALIMPEX GmbH měla přes tuto sankci u společnosti Aurubis AG otevřeny obchodní případy z dubna a května roku 2012, na něž se sankce nevztahovala. Tvrdil, že společnost METALIMPEX GmbH tak mohla odebrat ještě dodávky měděných katod v množství 75 tun, jak o tom svědčí komunikace mezi oběma společnostmi právě z dubna a května roku 2012, a dokonce ještě i ze dne 20. 6. 2012, což dokládá, že z jeho strany existovala snaha obchodní případ vyřešit a dovést jej až do konce tak, jak bylo domluveno a slíbeno; nalézací soud tuto komunikaci sice hodnotil, avšak vyložil ji bez nutného kontextu. Poté shrnul, že jeho jednání po úhradě zálohy odporuje verzi uvedené v rozhodnutích soudů obou stupňů, a i když tyto neopomenuly provést podstatné důkazy, nehodnotily je správně a v daném kontextu. V závěru doplnění dovolání vyslovil názor, že i přes to, jaký smysl a účel dovolání má a jaká je úloha Nejvyššího soudu v tomto typu řízení, nemůže být přehlížena situace, kdy došlo k pravomocnému odsouzení navzdory neexistenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu v důsledku opomenutí důkazů, a postup nalézacího i odvolacího soudu je tak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Setrval proto na svém návrhu, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání uvedl, že ta část dovolacích námitek obviněného, podle kterých není dána trestní odpovědnost proto, že podstatou jeho jednání není trestná činnost, nýbrž pouhá nevydařená obchodní transakce, obsahově neodpovídá formálně deklarovanému (ani jinému) dovolacímu důvodu, neboť vychází z vlastní představy obviněného, resp. z jeho vlastní verze skutkového děje. Zdůraznil, že soudy takovou jeho obhajobu vyvrátily, a jejich úvaha o nekalém záměru obviněného přitom z provedených důkazů vyplývá bez důvodných pochybností, a jejich závěry tak nejsou s provedenými důkazy v žádném, natož případném extrémním rozporu.
12. Státní zástupce dále shledal, že dovolatelova námitka, že o podvodné jednání může jít toliko ve vztahu k takovému jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty, je v obecné rovině jistě správná, nicméně jeho trestní odpovědnost vyloučit nemůže. To je dáno tím, že klíčová část jednání obviněného, v němž je zločin podvodu spatřován, se právě před převodem předmětné částky do dispozice obviněného odehrála (zneužití důvěry poškozené společnosti, její uvedení v omyl ohledně řádného průběhu transakce a zamlčení nekalého záměru). Pokud jsou v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku popsány i některé další, bezprostředně navazující dílčí akty obviněného, pak to samozřejmě nijak neoslabuje závěr o jeho trestní odpovědnosti, protože ta je dána již s ohledem na jednání, ke kterému došlo před transferem peněz; navíc tyto navazující dílčí akty jsou v širším smyslu nepochybně součástí podvodného jednání. K výhradě obviněného o nesouladu dotčených rozhodnutí s principem ultima ratio, vyslovil státní zástupce názor, že tato není důvodná, a naopak v dané věci je represivní funkce plně odůvodněna. Nelze totiž říci, že by jednání obviněného nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti obvyklé pro typově shodnou trestnou činnost, závažnost jeho jednání je naopak vyšší než průměrná, a to již s ohledem na výši způsobené škody, která významně přesahuje hranici 5 000 Kč, jež je pro spodní hranici trestnosti podvodu v podstatě určující. Uplatnění trestní odpovědnosti pak nevylučuje ani obviněným namítaná následná náhrada škody; tato skutečnost je nepochybně chvályhodná, avšak nijak nevylučuje trestní odpovědnost ani z ní nelze dovodit porušení principu ultima ratio.
13. Ve vztahu k výhradě obviněného směřující vůči výroku o trestu státní zástupce předně uvedl, že námitky k druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž výhrady k nepřiměřeně přísnému nebo mírnému trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu). V návaznosti na tato teoretická východiska státní zástupce označil námitky obviněného v tomto směru za irelevantní, neboť tento jimi nenamítá žádnou z vad výroku o trestu, vůči které by bylo možno v dovolacím řízení brojit.
14. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání, a s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 7. 3. 2018). Případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
19. V tomto ohledu část námitek, které obviněný s poukazem na uvedený dovolací důvod ve svém podání uplatnil, nemohla obstát (jak ostatně uvedl i státní zástupce ve svém výstižném vyjádření). Šlo především o jeho výhrady, podle nichž nejednal s úmyslem sebe nebo jiného obohatit tím, že by uvedl někoho v omyl, a namítal, že v dané věci šlo o nevydařenou obchodní transakci, a tudíž jeho jednání nebylo trestné. Takové námitky směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním, jež soudy obou stupňů na podkladě provedeného dokazování učinily, a obviněný současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předložil vlastní verzi skutkového děje. Tak tomu bylo tehdy, jestliže tvrdil, že k dodávce zboží – měděných katod – poškozené společnosti nedošlo proto, že společnost Aurubis AG je odmítla (vzhledem k navrácení jedné dodávky této společnosti) dodat, avšak on se pokoušel situaci vyřešit, poptával zboží u dalších dodavatelů, avšak poškozená společnost neposkytla součinnost v rámci akceptace ceny a zboží a odmítla i nabídnutou možnost kompenzace dodávkou zinku; přičemž na podporu svého tvrzení uvedl i to, že neustále se zástupci poškozené společnosti komunikoval a dokonce přistoupil k závazku společnosti Discont Power s. r. o.
20. Obdobný charakter měla i jeho argumentace v podání označeném jako doplnění dovolání, jejímž prostřednictvím vytkl nalézacímu soudu (s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací) opomenutí důkazů ve formě opomenutí podstatných skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, jež by v případě hodnocení v kontextu s dalšími provedenými důkazy svědčily o zcela jiném skutkovém průběhu, přičemž v tomto směru odkázal na komunikaci mezi společnostmi Aurubis AG a METALIMPEX GmbH, která měla potvrzovat jeho skutkovou verzi zejména v tom ohledu, že společnost METALIMPEX GmbH mohla v rámci tzv. otevřeného obchodního případu přes uvalenou sankci v období dubna až června roku 2012 měděné katody od společnosti Aurubis AG odebrat. Nejvyšší soud považuje za potřebné k tomuto podání předně uvést, že (jak již bylo zmíněno výše) bylo učiněno čtyři měsíce po uplynutí lhůty k podání dovolání obviněnému a tento v něm vytkl soudům obou stupňů opomenutí důkazů, resp. podstatných skutečností z nich vyplývajících, čímž rozšířil argumentaci, a tím i obsahové vymezení uplatněného dovolacího důvodu. I přesto, že s ohledem na ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud nebyl povinen k němu přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 53/2009 pod č. T 1162), pro úplnost a přesvědčivost tohoto usnesení uvádí i k těmto jeho námitkám skutkové povahy následující skutečnosti.
21. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku a podrobně rozvedena v jeho odůvodnění zejména na stranách 15, 22 až 25, 30 až 32, 44 až 50, 52 až 54, 60 až 62, 67 až 70 (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, srov. strany 9 až 13 jeho usnesení), je zřejmé, že obviněný, jenž fakticky ovládal společnosti Discont Power s. r. o. (která byla obchodním partnerem – dodavatelem hutního materiálu poškozené společnosti LIJA a. s.) a METALIMPEX GmbH (jež odebírala hutní materiál od společnosti Aurubis AG a dodávala jej společnosti Discont Power s. r. o. a jejímž jediným společníkem a jednatelem byla formálně jeho manželka J. V.), zneužívaje důvěry získané na základě dlouhodobého obchodního vztahu mezi společnostmi Discont Power s. r. o. a poškozené společnosti, veden záměrem sebe a jiného neoprávněně obohatit, vylákal od poškozené společnosti částku 205 000 EUR jako údajnou zálohu na dodání hutního materiálu – měděných katod – v množství cca padesáti tun do týdne od uhrazení zálohy, ačkoli neměl v úmyslu toto zboží řádně dodat či zálohu vrátit, a dal ve společnosti Discont Power s. r. o. pokyn k vystavení proforma faktury ze dne 28. 6. 2012 na výše uvedenou částku, jako úhradu jistiny na zboží vratnou nejpozději do 25. 7. 2012, přičemž poškozená společnost (na základě jeho telefonické žádosti a po elektronickém obdržení předmětné faktury) tuto dne 29. 6. 2012 uhradila převodem na bankovní účet vedený pro společnost Discont Power s. r. o. Současně z provedeného dokazování vyplývá, že přestože podle dohody a zavedené praxe mezi společnostmi Discont Power s. r. o. a poškozené společnosti LIJA a. s. se proforma faktura vystavovala až tehdy, kdy se obě strany dohodly na všech podstatných okolnostech a dodavatel měl zboží zajištěné, dal obviněný pokyn k vystavení předmětné proforma faktury za situace, kdy věděl, resp. byl srozuměn s tím, že společnost Aurubis AG měděné katody společnosti METALIMPEX GmbH (a potažmo společnosti Discont Power s. r. o.) nedodá. Takový závěr je třeba učinit jednak s ohledem na jeho nespornou pozici ve společnostech Discont Power s. r. o. a METALIMPEX GmbH, a dále vzhledem k tomu, že věděl o tom, že společnost Aurubis AG ukončila dodávky měděných katod společnosti METALIMPEX GmbH poté, co došlo k narušení důvěry mezi těmito společnostmi částečně proto, že jednu z dodávek společnosti Aurubis AG údajně nabídl zpět (a pod cenou) subjekt, jemuž byla předtím dále prodána od společnosti LIJA a. s., což nebylo v souladu s požadavkem společnosti Aurubis AG, že měděné katody jí dodané budou určeny ke konečnému zpracování a nikoli k dalšímu prodeji. Zejména však je třeba poukázat na poslední objednávku, kterou společnost Aurubis AG od společnosti METALIMPEX GmbH obdržela dne 30. 4. 2012, ohledně níž pak byla společností Aurubis AG vystavena faktura dne 7. 5. 2012. Právě na tuto (a s ní související) komunikaci obviněný v rámci své obhajoby odkazuje, ovšem nezmiňuje to, že právě na ni již společnost METALIMPEX GmbH nereagovala, neuhradila ji, a proto ji společnost Aurubis AG zrušila a zboží již také nevypravila. V opačném případě – přes zmíněné jisté narušení důvěry – by zřejmě společnost Aurubis AG (jak vyplynulo z výpovědi svědkyně M. S., zaměstnankyně této společnosti) v obchodování pokračovala, neboť toto kategoricky nevylučovala, ovšem ze strany společnosti METALIMPEX GmbH žádné další aktivity vyvíjeny nebyly. Jestliže se obviněný hájil tím, že poptával měděné katody u jiných dodavatelů, avšak společnost LIJA a. s. neposkytla v tomto směru součinnost, z výpovědi svědka L. V., obchodního ředitele poškozené společnosti, vyplynulo, že tomu tak bylo proto, že nemohli akceptovat podmínky, za nichž se tyto dodávky měly realizovat, a stejně tomu bylo i v případě zinku nabízeného namísto měděných katod; jmenovaný svědek však současně uvedl, že pokud by měděné katody obdrželi od nějakého „renomovaného výrobce“, pak by takovou dodávku akceptovali. Za takových okolností je nepochybné, že obviněný – pokud dal pokyn k vystavení proforma faktury – jednal v podvodném úmyslu a vylákal od poškozené společnosti, zneužívaje dosavadních dobrých obchodních vztahů a vzájemné důvěry, předmětnou finanční částku; vůči společnosti Aurubis AG v podstatě předstíral, že dané zboží objednává (za využití vzniknuvší situace určitého narušení důvěry mezi touto společností a společností METALIMPEX GmbH) a zároveň vůči poškozené společnosti předstíral, že jí zboží dodá, tedy že je má zajištěné, i když tomu tak nebylo, a dal v rozporu s běžnou praxí pokyn k vystavení proforma faktury. Pokud by totiž nejednal v podvodném úmyslu, stačilo za situace, kdy společnosti Discont Power s. r. o. a METALIMPEX GmbH nebyly schopny měděné katody v dohodnutém termínu zajistit, od potvrzené objednávky ustoupit s příslušným vysvětlením a netrvat na uhrazení zálohy. Jestliže pak podle jeho verze bylo možné zboží od společnosti Aurubis AG odebrat, toto objednávali a došlo pouze k prodlevě s dodávkou, mohl zřejmě (jak bylo rozvedeno výše) v této transakci pokračovat.
22. Obviněný se však takto nechoval, naopak – ačkoliv neměl předmětné zboží jakkoli zajištěno či alespoň přislíbeno – vydal pokyn k vystavení proforma faktury a následně ihned (téhož dne) po uhrazení předmětné částky poškozenou společností, začal (resp. se svou manželkou J. V.) s touto manipulovat, a to tak, že dané peněžní prostředky byly na základě jeho pokynu převedeny nejprve na účet společnosti METALIMPEX GmbH a v krátkém časovém období nato část z nich zpět na účet společnosti Discont Power s. r. o. a část na účet společnosti Hillberg s. r. o., tj. na účty společností, které zcela ovládal. Jestliže v této souvislosti obviněný namítl, že takové jednání bylo z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu irelevantní, neboť relevantním je jen to jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného, je (jak konstatoval rovněž státní zástupce ve svém vyjádření) toto tvrzení v obecné rovině správné. V posuzovaném případě však obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku již svým (výše konkretizovaným) jednáním před převodem předmětné částky z dispozice poškozené společnosti do dispozice své. Jeho následné jednání spočívající v manipulaci s takto získanými peněžními prostředky je pak třeba chápat jako jednání učiněné v souvislosti s podvodným jednáním a jako konkrétní způsob nakládání s nimi, jež pak tvoří součást jeho záměru sebe a jiného neoprávněně obohatit na úkor poškozené společnosti; toto ovšem nebylo rozhodné pro naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu.
23. Přestože poškozená společnost předmětnou zálohu na účet společnosti Discont Power s. r. o. zaplatila, potvrzené a slíbené zboží jí dodáno nebylo, a nebyly jí vráceny ani uhrazené peněžní prostředky, a to ani přes urgence v průběhu následujících let. Obviněný až dne 26. 2. 2015 (pod hrozbou trestního oznámení a posléze zahájeného trestního stíhání) přistoupil jako fyzická osoba k závazku společnosti Discont Power s. r. o. a dne 23. 2. 2016 zcela uhradil jistinu ve výši 5 636 000 Kč.
24. Nejvyšší soud ve shodě s oběma soudy nižších instancí (a též s názorem státního zástupce) dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil rovněž po subjektivní stránce [ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] skutkovou podstatu daného trestného činu. Právní kvalifikace posuzovaného skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je proto správná a zákonná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně, podrobně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se pečlivě rovněž obhajobou obviněného (srov. již výše zmíněné strany jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a učiněnými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. též již shora uvedené strany jeho usnesení).
25. Z dovolací argumentace obviněného je s jistou mírou tolerance (neboť je do značné míry provázána se shora uvedenými námitkami procesní a skutkové povahy, případně jimi dokonce podmíněna – jde zejména o jeho tvrzení, že základem celé věci je nevydařená obchodní transakce) relevantním dovolacím důvodem pouze výhrada, že posuzovaná věc měla být řešena v rovině civilní a nikoli trestní s tím, že porušení smluvních povinností by mělo být především řešeno prostředky civilního práva, které k tomu má k dispozici nástroje, ovšem poškozená společnost se rozhodla takové řešení nevyužít a soudy obou stupňů je nebraly do úvahy a došly v rozporu s principem ultima ratio k závěru o nutnosti jeho trestněprávního postihu.
26. Nejvyšší soud však současně takovou námitku, jejímž prostřednictvím dovolatel brojil proti právnímu posouzení daného skutku jako trestného činu a z toho vyplývající trestněprávní odpovědnosti a trestněprávním důsledkům, mířící k případné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neshledal (opět ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce i k této otázce) opodstatněnou.
27. Je třeba uvést, že tato zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
28. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
29. Nejvyšší soud v tomto směru dospěl k závěru, že vzhledem k úmyslnému jednání obviněného, jenž vylákal finanční prostředky ve značné výši 5 256 200 Kč od poškozené společnosti ke svému obohacení a obohacení jiného, a vzhledem k výši způsobené škody, která významně přesahuje hranici 5 000 Kč, jež je pro spodní hranici trestnosti podvodu v podstatě určující, a rovněž s ohledem na subjektivní stránku daného trestného činu, tj. zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jeho jednání takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala. Na závěru o nutnosti uplatnění trestní odpovědnosti obviněného přitom nemění ničeho ani jím namítaná následná náhrada škody.
30. Pokud jde o výhradu dovolatele směřující do výroku o trestu, podle níž jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v citelné délce je v rozporu s výchovným vlivem trestního řízení, je třeba konstatovat, že tato není pod jím tvrzený dovolací důvod podřaditelná. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
31. Pro úplnost je vhodné dodat, že podstata dovolací argumentace obviněného spočívající na tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky daného zločinu a o toliko nevydařené obchodní transakci, je opakováním jeho obhajoby uplatněné před soudy obou stupňů, jež se s ní dostatečně a přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
32. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
33. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný v závěru svého dovolání rovněž navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Ostravě v souladu s ustanovením §265h odst. 3 tr. ř. zvážil přerušení výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen, a předložil spis s návrhem na toto přerušení Nejvyššímu soudu. Takový návrh však předseda senátu soudu prvního stupně neučinil. Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky pro případné rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. – už s ohledem na způsob meritorního rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu