ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.655.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 655/2016-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2016 o dovolání obviněného R. P. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 6 To 425/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 1/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 3 T 1/2014, byl obviněný R. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
I.
jako jednatel spol. PEDY BOHEMIA, s. r. o., IČ: 25218191se sídlem Plzeň, Zábělská 102, jako roční plátce daně z příjmů právnických osob registrovaný u Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni, v úmyslu ve značném rozsahu zkrátit daň z příjmů právnických osob uvedl do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 a 2007 náklady na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů dle ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, kdy do těchto nákladů zahrnul fiktivní daňové doklady znějící na dodavatele: www.offroadpark.cz , s. r. o., IČ: 26345331, se sídlem Plzeň, Karlova 26, vědom si skutečnosti, že ke zdanitelným plněním fakticky nedošlo vůbec, kdy platby byly provedeny převodem z bankovního účtu a v hotovosti na základě fiktivních daňových dokladů, což je popsáno pod bodem 1) – 2),
1) ve zdaňovacím období roku 2006 zahrnul do nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v účetní evidenci fiktivní daňové doklady znějící na dodavatele www.offroadpark.cz , s. r. o., IČ: 26345331, se sídlem Plzeň, Karlova 26, kdy za toto zúčtovací období podal přiznání k dani z příjmů právnických osob dne 31. 3. 2007, platby byly provedeny převodem z bankovního účtu a v hotovosti na základě fiktivních daňových dokladů, kdy se tedy jednalo o tyto fiktivní daňové doklady (faktury) :
§na tomto místě soud prvního stupně konkretizoval celkem 19 faktur za zprostředkování odběratele pracovní síly a uvedl částky, na které byly vystaveny,
kdy k faktickému zprostředkování odběratele pracovní síly nedošlo vůbec, kdy tedy za toto období zahrnul fiktivní uskutečněná zdanitelná plnění v celkové výši 5 835 000 Kč, čímž zkrátil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 o částku ve výši 1 400 400 Kč a způsobil tak škodu České republice,
2) ve zdaňovacím období roku 2007 zahrnul do nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v účetní evidenci fiktivní daňové doklady znějící na dodavatele www.offroadpark.cz , s. r. o., IČ: 26345331, se sídlem Plzeň, Karlova 26, kdy za toto zúčtovací období podal přiznání k dani z příjmů právnických osob dne 23. 6. 2008, platby byly provedeny převodem z bankovního účtu a v hotovosti na základě fiktivních daňových dokladů, kdy se tedy jednalo o tyto fiktivní daňové doklady (faktury) :
§zde je opět uvedeno 32 konkrétních daňových dokladů za zprostředkování odběratele pracovní síly a za výpomoc při realizaci zakázek, včetně výše celkové peněžní částky,
kdy k faktickému zprostředkování odběratele pracovní síly a výpomoci při realizaci zakázek nedošlo vůbec, kdy tedy za toto období zahrnul fiktivní uskutečněná zdanitelná plnění v celkové výši 13 060 897 Kč, čímž zkrátil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2007 o částku ve výši 3 134 615 Kč a způsobil tak škodu České republice,
celkem tak za období popsaná pod body 1) – 2) ve značném rozsahu zkrátil daň z příjmů právnických osob o částku ve výši 4 535 015 Kč ,
II.
1) jako jednatel spol. PEDY BOHEMIA, s. r. o., se sídlem Plzeň, Zábělská 102, registrován jako plátce daně z přidané hodnoty u Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty , uvedl do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2009 , které bylo podáno dne 23. 6. 2009, fiktivní zdanitelná plnění znějící na dodavatele APATITREN, s. r. o., IČ: 28444604, se sídlem Praha, Smetanovo nábřeží 327, a ASETRALITE, s. r. o., IČ: 28444493, se sídlem Praha, U Habrovky 11, vědom si skutečnosti, že ke zdanitelným plněním fakticky nedošlo vůbec, kdy tímto si neoprávněně uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty, platby byly provedeny převodem z bankovního účtu a v hotovosti na základě fiktivních daňových dokladů, jednalo se o tyto fiktivní daňové doklady (faktury):
§následuje výčet 10 faktur znějících na dodavatele APATITREN, s. r. o., nebo ASETRALITE, s. r. o., za služby spojené s vytvořením obchodního místa, s uvedením konkrétních částek,
kdy k faktickému poskytnutí služeb spojených s vytvořením obchodního místa nedošlo vůbec, kdy tedy za toto období zahrnul fiktivní uskutečněná zdanitelná plnění v celkové výši 2 209 139 Kč (z toho DPH 19% = 419 736,41 Kč), čímž zkrátil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2009 o 419 736 Kč a způsobil tak škodu České republice,
2) jako jednatel spol. PEDY BOHEMIA, s. r. o., IČ: 25218191, se sídlem Plzeň, Zábělská 102, jako roční plátce daně z příjmů právnických osob registrovaný u Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni, v úmyslu ve větším rozsahu zkrátit daň z příjmů právnických osob, uvedl do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 podaném dne 28. 6. 2010 náklady na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů dle ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, kdy do těchto nákladů zahrnul fiktivní daňové doklady znějící na dodavatele APATITREN, s. r. o., IČ: 28444604, se sídlem Praha, Smetanovo nábřeží 327, a ASETRALITE, s. r. o., IČ: 28444493, se sídlem Praha, U Habrovky 11, vědom si skutečnosti, že ke zdanitelným plněním fakticky nedošlo vůbec, kdy platby byly provedeny převodem z bankovního účtu na základě fiktivních daňových dokladů, jednalo se o tyto fiktivní daňové doklady (faktury):
§zde je uvedeno dalších 10 daňových dokladů (a peněžních částek) znějících opět na dodavatele APATITREN, s. r. o., nebo ASETRALITE, s. r. o., za služby spojené s vytvořením obchodního místa,
kdy k faktickému poskytnutí služeb spojených s vytvořením obchodního místa nedošlo vůbec, kdy tedy za toto období zahrnul fiktivní uskutečněná zdanitelná plnění v celkové výši 2 209 139 Kč , čímž zkrátil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 o částku ve výši 441 828 Kč a způsobil tak škodu České republice,
celkem tak za období popsaná pod bodem 1) a 2) zkrátil daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty o částku ve výši 861 564 Kč .
2. Takto popsaná jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě I. výroku rozsudku jako pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., a v bodě II. výroku rozsudku jako pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest jednak odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let, a dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 3 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozený Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni, nám. Českých bratří 8, Plzeň, jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o trestu), o nichž Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 6 To 425/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Pro úplnost lze dodat, že těmto rozhodnutím předcházel odsuzující rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 3 T 1/2014, který však byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 6 To 4/2015, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
5. Obviněný se ani s novým (v pořadí druhým) rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Šímy dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel rekapituloval obsah soudních rozhodnutí a označil za nesprávné zjištění soudu prvního stupně, podle kterého ve výroku o vině vystavené faktury byly fakturami fiktivními. Zopakoval svoji obhajobu z původního řízení, podle které fakturované služby byly skutečně poskytnuty. Zdůraznil, že předmětné faktury byly zaplaceny a že nebylo prokázáno, jak s penězi příjemce naložil, zejména že by je vrátil společnosti PEDY BOHEMIA, s. r. o. Tato okolnost podle něho dokazuje pravdivost jeho výpovědi. Tuto část argumentace uzavřel konstatováním, že skutkový stav nebyl zjištěn způsobem, ke kterému byl nalézací soud zavázán v původním kasačním rozhodnutí odvolacího soudu.
7. Obviněný dále namítl, že soud prvního stupně se ani v novém rozsudku při hodnocení důkazů nevyhnul vadám, na něž byl upozorněn v předchozím (zrušovacím) usnesení odvolacího soudu. Šlo zejména o způsob aplikace ustanovení §774 a násl. občanského zákona č. 40/1964 Sb. a o to, že ze zjištění, že svědeckými výpověďmi nebyla prokázána účast svědka M. K. na uzavírání smluv, nelze dovodit neoprávněnost fakturace plnění spočívajícího ve zprostředkování takových smluv. Pochybnosti soudu o adekvátnosti fakturovaných částek hodnotě blíže nespecifikovaných informací poskytnutých mu jmenovaným svědkem nepovažoval za dostatečný argument pro spolehlivý závěr, že fakturami uvedenými pod bodem I. výroku rozsudku bylo účtováno plnění fingované, nikoliv skutečně poskytnuté.
8. Dovolatel následně citoval právní názor soudu vyslovený v původním odsuzujícím rozsudku, podle kterého došlo k přerušení běhu promlčecí doby spácháním dalšího daňového trestného činu dne 30. 6. 2010, a vyslovil názor, že k přerušení promlčení nemohlo dojít, protože podle §67 odst. 3. písm. b) tr. zákona platného do 31. 12. 2009 promlčení přerušuje pouze spáchání nového trestného činu, na který tento zákon, tj. nikoli zákon č. 40/2009 Sb., stanoví trest stejný nebo přísnější. Je proto přesvědčen, že k přerušení promlčení nemohlo dojít spácháním trestného činu kvalifikovaného podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., jimž byl uznán vinným v bodě II. výroku odsuzujícího rozsudku.
9. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud prý přehlédl vady hmotněprávního posouzení skutků přičítaných mu obžalobou. V další části svého podání pak znovu obsáhle polemizoval s hodnocením důkazů provedeným nižšími soudy ohledně fiktivnosti fakturovaných plnění a vytknul jim, že závěr o obvyklé ceně fakturovaných zdanitelných plnění měly učinit na podkladě znaleckého posudku, nikoliv jen na základě odborného vyjádření. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině tvrdil, že bylo prokázáno, že studie zpracována byla, pokud soud vycházel z toho, že zaplacená částka byla neadekvátní, měl se zabývat tím, zda bylo v jeho silách závěr o neadekvátnosti plnění učinit.
10. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytknul, že se dostatečně nezabýval subjektivní stránkou jeho jednání při právním posouzení věci. Trval na tom, že jednal v dobré víře, že společnost www.offroadpark.cz , s. r. o., uzavření smluv zprostředkovala. Skutečnost, že nebyla vykonána činnost ze zprostředkovatelských smluv, soud zjistil až následně na základě informací, které on (obviněný) v rozhodné době neměl k dispozici. Z provedeného dokazování ani nevyplývá, že by sám podával daňová přiznání, pro takové zjištění nebyly provedeny žádné důkazy. Daňová přiznání jsou opatřena razítkem a podpisem Ing. V. M.; soudy však neposuzovaly rozsah zmocnění, které mu bylo uděleno, ani nezkoumaly, kdo mu předal podklady ke zpracování daňových přiznání.
11. Z těchto důvodů obviněný v samém závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, tak všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po úvodní shrnující části uvedl, že podstatnou část námitek dovolatele tvoří polemika se skutkovým zjištěním soudů, podle kterého předmětné daňové doklady byly fiktivní a k poskytnutí služeb, které byly těmito doklady fakturovány, vůbec nedošlo. Takovéto námitky ovšem směřují do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Oporu ve skutkových zjištěních soudy má pouze námitka, že firma PEDY BOHEMIA, s. r. o., na základě předmětných faktur údajným dodavatelům platila; i zde ovšem dovolatel pomíjí skutková zjištění soudů uvedená zejména na str. 17-18 rozhodnutí nalézacího soudu, která svědčí o nestandardním charakteru těchto plateb a o fiktivnosti obchodních vztahů mezi zúčastněnými firmami. K tomu státní zástupce konstatoval, že od základu daně z příjmu lze ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. odečíst pouze výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Pokud obviněný vyváděl finanční prostředky ze společnosti PEDY BOHEMIA, s. r. o., bez toho, že by za vyvedené prostředky bylo poskytnuto ekvivalentní plnění sloužící k dosažení, zajištění a udržení příjmů z podnikatelské činnosti této společnosti, pak takovéto „výdaje“ – bez ohledu na to, zda mu peníze byly vráceny nebo zda s nimi bylo naloženo jinak – nemohly být způsobilé ke snížení základu daně.
13. K tomu státní zástupce dále dodal, že závěr o tom, že v případě skutku pod bodem II. výroku rozsudku nedošlo k poskytnutí služeb spojených s vytvořením obchodního místa, za které bylo fakturováno celkem 2 209 139 Kč, není zpochybněn zjištěním, že byl zpracován jakýsi obecný písemný materiál mající spíše charakter seminární nebo bakalářské práce, nevěnující se aspektům využitelným pro soukromou firmu (tady odkázal na str. 19 rozsudku soudu prvního stupně).
14. Podle státního zástupce zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se pak nacházejí námitky obsažené v závěru dovolání, ve kterých obviněný fakticky uplatňuje novou obhajobu, kterou se jednak od trestné činnosti zcela distancuje, a jednak tvrdí, že za podání nepravdivých daňových přiznání odpovídá jiná osoba (Ing. V. M.– patrně daňový poradce). Pokud pak dovolatel formálně namítá, že odvolací soud se nedostatečně zabýval subjektivní stránkou trestného činu ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině, pak tato námitka vychází toliko z primárně skutkových námitek, ve kterých trvá na reálnosti fiktivními doklady fakturovaných služeb.
15. Státní zástupce ve svém vyjádření dále uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit pouze dovolatelovu námitku, podle které trestnost činů kladených mu za vinu zanikla v důsledku promlčení; teoreticky by se ovšem tento důvod zániku trestnosti mohl týkat toliko skutku pod bodem I. výroku o vině [u skutku pod bodem II. výroku o vině desetiletá promlčecí doba stanovená v §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zdaleka neuplynula ani v současné době].
16. Takovou námitku však státní zástupce nepovažoval za důvodnou. Poukázal na to, že dovolatel vychází z neudržitelného až absurdního slovního výkladu §67 odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb, trestního zákona, ve znění novel, podle kterého k přerušení promlčení trestního stíhání podle tohoto ustanovení dochází pouze spácháním činu, jehož trestnost se posuzuje podle citovaného zákona. Podle tohoto výkladu by tedy po 1. 1. 2010 spáchání činu sebepřísněji trestného podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění novel, nevedlo k přerušení promlčecí doby, která začala běžet před uvedeným datem. Tak tomu samozřejmě není a změna trestněprávní úpravy k 1. 1. 2010 má pouze ten důsledek, že při posuzování podmínek promlčení je třeba přihlížet k zásadám působnosti trestních zákonů. Z tohoto hlediska pak nevznikají žádné pochybnosti o tom, že k zániku trestnosti skutku pod bodem I. výroku o vině v důsledku promlčení nedošlo. Soudy vycházely z pětileté promlčecí doby trestného činu podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění novel, která vyplývá z §67 odst. 1 písm. c) tr. zákona, když korespondující nová právní úprava [§240 odst. 2 písm. c), §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] stanovící promlčecí dobu desetiletou je pro pachatele výrazně méně příznivá. Podmínky přerušení promlčení byly v ustanovení §67 odst. 3 písm. b) tr. zákona a v korespondujícím ustanovení §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku stanoveny zcela shodně. Jednání pod bodem I. výroku o vině zakládající trestný čin podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění novel, dovolatel spáchal dne 23. 6. 2008, a dne 30.6.2010 spáchal trestný čin podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (tato časová zjištění učiněná soudy dovolatel nikterak nezpochybnil). Na trestný čin podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zákon stanoví stejný trest (trest odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let) jako tomu bylo u trestného činu podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění novel. Je tudíž evidentní, že spácháním nového trestného činu dne 30. 6. 2010 došlo k přerušení promlčecí doby a začala běžet promlčecí doba nová.
17. Státní zástupce nepřehlédl, že obviněný své podání opřel též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. K tomu ovšem uvedl, že jelikož v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu nebyly dány vady uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., resp. ta jeho část, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Pokud dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu opakuje polemiku se skutkovými zjištěními učiněnými soudy, pak jde o argumentaci, která dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá.
18. V samém závěru svého vyjádření státní zástupce uvedl, že uplatněné námitky zčásti neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
19. Opis vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného JUDr. Pavlu Šímovi k případné replice. Ten ve „stanovisku k vyjádření“ ze dne 17. 5. 2016 nejprve zopakoval podstatnou část dovolání a poté rozvedl skutečnosti, které soudy při hodnocení subjektivní stránky jeho činu nesprávně pominuly. Podrobněji se vyjádřil i k otázce promlčení trestnosti činů a zdůraznil, že jeho argumentace má svůj základ v gramatickém výkladu ustanovení §67 odst. 3 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, který je obecně uznávanou metodou interpretace právní normy. Ve vztahu k posuzování otázky pokračování v trestném činu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 472/2015, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95, publikovaný pod č. 15/1996-II. Sb. rozh. tr., a konečně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2005, publikované pod č. 29/2005-I. Sb. rozh. tr.
20. Pokud státní zástupce ve svém vyjádření hodnotil některé dovolatelovy námitky jako polemiku se skutkovým zjištěním soudů, obhájce obviněného připomenul čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a především bohatou judikaturu Ústavního soudu, podle které (stručně vyjádřeno) při interpretaci a aplikaci zákona omezujícího základní právo je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva, a to výběrem prostředků, které mají vést k naplnění účelu zákonem sledovaného, tj. u trestního řádu především k zjištění skutkového stavu věci řádným postupem orgánů činných v trestním řízení. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Z tohoto principu plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Z ústavního pořádku totiž vyplývá, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků poskytnutých zákonem osobě obviněné, včetně dovolání k Nejvyššímu soudu.
21. V samém závěru „stanoviska k vyjádření“ obhájce obviněného uvedl, že v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi důkazy provedenými v trestním řízení, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, jakož i právními závěry, které z nich byly učiněny. Ze všech těchto i dříve uvedených důvodů proto zopakoval návrh učiněný v závěru podaného dovolání (srov. shora odstavec 11.).
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této věci je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
24. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
25. Jak již bylo uvedeno výše, tímto dalším uplatněným dovolacím důvodem byl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
26. Z tohoto pohledu je zřejmé, že většinu dovolatelových námitek v zásadě nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Bylo tomu tak především tehdy, pokud ve svém podání označil za nesprávné zjištění soudu prvního stupně, že vystavené faktury (srov. výrok o vině) byly fakturami fiktivními, nebo pokud tvrdil, že fakturované služby byly skutečně poskytnuty, že předmětné faktury byly zaplaceny a že nebylo prokázáno, jak příjemce s penězi naložil, zejména že by je vrátil společnosti PEDY BOHEMIA, s. r. o. Takovou argumentací dovolatel polemizoval s hodnocením důkazů provedeným oběma soudy nižších stupňů, čímž primárně napadal otázky skutkového charakteru. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) se domáhal odlišného právního posouzení věci a jiného (zprošťujícího) výroku rozsudku. Do této kategorie lze zařadit i dovolatelovo tvrzení, že jednal v dobré víře, že společnost www.offroadpark.cz , s. r. o., uzavření smluv zprostředkovala, nebo že u skutku pod bodem II. výroku o vině bylo prokázáno, že studie zpracována byla, takže pokud soud vycházel z toho, že zaplacená částka byla neadekvátní, měl se zabývat tím, zda bylo v jeho silách závěr o neadekvátnosti plnění učinit. Patří tam i jeho námitky, že odvolací soud se dostatečně nezabýval ani subjektivní stránkou trestného činu na jeho straně, nebo že z provedeného dokazování nevyplývá, že by daňová přiznání podával on, neboť tak činil Ing. V. M., u něhož soudy neposuzovaly rozsah jeho zmocnění a nezkoumaly, kdo mu předal podklady ke zpracování daňových přiznání.
27. Přestože Nejvyšší soud v obecné rovině konstatoval, že argumentace tohoto druhu pod zmíněný dovolací důvod obvykle nespadá, je třeba na druhé straně uvést, že nejde o pravidlo bezvýjimečné. Zásah do skutkových zjištění totiž lze i v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Nejvyšší soud respektuje rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž se rozhodování o mimořádném opravném prostředku (v tomto případě dovolání) nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). V té souvislosti se nabízí citovat část stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. jeho bod 26.) závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.
28. V neposlední řadě je třeba zmínit rovněž to, že Ústavní soud v některých svých nálezech vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle jeho judikatury tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například jeho nálezy sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
29. Právě některá taková pochybení obou nižších soudů dovolatel namítal, když například tvrdil, že soudy svá rozhodnutí zatížily vadou tzv. neprovedeného důkazu (konkrétně výslechem Ing. V. M., který – jak je zřejmé z obsahu spisu – podával za společnost obviněného některá daňová přiznání), nebo když – byť jinými slovy – namítal, že soudy hodnotily provedené důkazy nesprávně, nepřesvědčivě, tedy ve své podstatě svévolně.
30. Nejvyšší soud se ovšem s takovým názorem dovolatele neztotožnil, naopak souhlasil se státním zástupcem v tom, že soudy obou stupňů v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, a že provedené důkazy hodnotily pečlivě s přihlédnutím ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů (zejména na str. 16 až 21 rozsudku nalézacího soudu a str. 5 až 7 usnesení odvolacího soudu), v nichž se s většinou výše uvedených (a převážně skutkových) námitek obviněného přesvědčivým způsobem vypořádaly. Z důvodů procesní ekonomie proto zcela postačuje na uvedené pasáže odkázat a jen akcentovat, že pro správnost učiněných skutkových zjištění (a současně i v neprospěch dovolatele) svědčí mimo jiné i to, že v rámci podaných daňových přiznání za předmětné roky 2006 a 2007 obviněný nevykazoval žádný zisk.
31. K poslední dovolatelově výhradě vztahující se k daňovým přiznáním, resp. k osobě Ing. V. M., který měl daňová podání vypracovávat, podepisovat a posléze i předkládat, je především třeba uvést, že takovou námitku dovolatel uplatnil až ve svém dovolání. Pokud výslech jmenovaného daňového poradce v řízení před soudy nižších instancí ani nenavrhoval, zatěžko se tyto soudy mohly s otázkou neprovedení takového důkazu vypořádat. Jestliže je dovolatel v současné době přesvědčen, že by svědecký výslech Ing. V. M. mohl mít zásadní význam pro rozhodnutí ve věci, pak se nabízelo podání návrhu na obnovu řízení, jak o tom byla zmínka již výše. Současně je třeba ale upozornit, že dovolatelova argumentace v tomto směru je hrubě zkreslená, neboť z obsahu spisu se podává, že například „Přiznání k dani z příjmů právnických osob“ za rok 2006 podepsal dne 31. 3. 2007 on sám (srov. č. l. 55 až 62 spisu). Další „Přiznání k dani z příjmů právnických osob“ – ovšem za rok 2008, který ve skutkových větách odsuzujícího rozsudku zahrnut není – sice sestavil a podepsal dne 29. 6. 2009 daňový poradce Ing. V. M. (srov. č. l. 504 až 507 spisu), ani tady však nelze přehlížet, že i tak obviněný byl jediným jednatelem společnosti, takže to musel být právě on, kdo daňovému poradci veškeré podklady poskytl.
32. V plné shodě s vyjádřením státního zástupce lze pro úplnost dodat, že závěr o tom, že v případě skutku pod bodem II. odsuzujícího rozsudku nedošlo k poskytnutí služeb spojených s vytvořením obchodního místa, za které bylo fakturováno celkem 2 209 139 Kč, není zpochybněn zjištěním, že byl zpracován jakýsi obecný písemný materiál mající spíše charakter seminární nebo bakalářské práce, nevěnující se aspektům využitelným pro soukromou firmu (srov. stranu 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
33. Oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudy tak má pouze dovolatelova námitka, že firma PEDY BOHEMIA, s. r. o., na základě předmětných faktur údajným dodavatelům platila; i zde ovšem dovolatel pomíjí – jak na to výstižně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření – skutková zjištění soudů uvedená zejména na str. 17 a 18 odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, která svědčí o nestandardním charakteru těchto plateb a o fiktivnosti obchodních vztahů mezi zúčastněnými firmami. Od základu daně z příjmu přitom lze ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, odečíst pouze výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Pokud dovolatel vyváděl finanční prostředky ze společnosti PEDY BOHEMIA, s. r. o., bez toho, že by za vyvedené prostředky bylo poskytnuto ekvivalentní plnění sloužící k dosažení, zajištění a udržení příjmů z podnikatelské činnosti této společnosti, pak takovéto „výdaje“ – bez ohledu na to, zda mu peníze byly vráceny nebo zda s nimi bylo naloženo jinak – nemohly být způsobilé ke snížení základu daně.
34. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu, jemu předcházejícího rozsudku a především obsahu dovolání obviněného je proto významná vlastně jen otázka, zda se oba soudy nižších stupňů správně a zákonným způsobem vypořádaly s námitkou dovolatele týkající se otázky přerušení běhu promlčecí doby spácháním dalšího daňového trestného činu. K tomu je ovšem třeba přičinit dvě poznámky. Za prvé – tento důvod zániku trestnosti se může vztahovat jen ke skutku pod bodem I. výroku odsuzujícího rozsudku, neboť u skutku pod bodem II. výroku rozsudku desetiletá promlčecí doba stanovená v §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zdaleka neuplynula ani v současné době. A za druhé – dovolatel tuto námitku podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv správně ji měl podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Nejvyšší soud proto považoval tuto námitku za relevantně uplatněnou jen s nemalou mírou tolerance.
35. Trestní stíhání je nepřípustné tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů podle §11 odst. 1, 4 nebo §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Uvedený dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.
36. Z citovaných procesně právních ustanovení má v dané věci zásadní význam ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Pro posouzení otázky promlčení trestního stíhání je pak třeba zmínit následující hmotněprávní ustanovení.
37. Především je to §16 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (a zcela shodně i podle §2 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb.), podle něhož platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
38. Podle §67 odst. 1 tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí podle písm. b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, a podle písm. c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se do promlčecí doby nezapočítává a) doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku, b) doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině, c) zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání. Podle odst. 3 citovaného ustanovení se promlčení trestního stíhání přerušuje a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. A konečně podle odst. 4 citovaného ustanovení přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.
39. K otázce promlčení trestního stíhání je dále vhodné (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že při promlčení zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotněprávní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence, tak i z hlediska prevence individuální. K těmto důvodům pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které spočívají v obtížích při dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků, protože ty pozbývají spolehlivosti, anebo je nelze vůbec opatřit.
40. Trestní odpovědnost pachatele a v návaznosti na to i pojem trestnosti činu takového pachatele je nutno v souladu s dosavadní trestně právní teorií i soudní praxí vymezit jako souhrn všech podmínek, na nichž závisí výrok o vině a trestu, včetně podmínek promlčení. Z výše uvedených důvodů je tedy nezbytné v každém konkrétním případě v rámci posuzování trestnosti činu ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a §16 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (a shodně i §2 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb.) též zjišťovat, zda nedošlo k zániku této trestnosti, a to mimo jiné i z důvodu promlčení činu, jelikož promlčení je jedním z důvodů zániku trestní odpovědnosti činu a spolu s ostatními důvody je i promlčení považováno za hmotněprávní negativní podmínku trestní odpovědnosti. Promlčením podle naší úpravy zaniká trestní odpovědnost a trestnost, a proto je promlčení v českém trestním právu institutem hmotněprávním, a nikoli jen pouhou procesní překážkou nestíhatelnosti. O tom ostatně v trestně právní teorii ani soudní praxi nevznikaly žádné pochybnosti (k tomu např. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D . Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 423; Novotný, O. - Dolenský, A. - Jelínek, J - Vanduchová, M. Trestní právo hmotné. I. obecná část. 2. vydání, Praha: Codex, 1995, s. 34, 36, 179 a 183; 4. vydání, Praha: ASPI, 2003, s. 48 až 49, 51, 256 až 257, 262; Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné (obecná část). 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 240 – 242; 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003, str. 85 až 88, 386 až 387, 392 až 394).
41. Těchto zákonných a teoretických východisek si byly oba soudy nižších instancí evidentně vědomy, když se otázkou promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin obviněného při posuzování komplexu otázek relevantních z hlediska časové působnosti trestního zákona zabývaly. To je zřejmé již z odůvodnění jejich původních rozhodnutí ve věci, ale i z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (srov. jeho stranu 6). Jakkoliv by postačovalo na jejich úvahy v tomto směru pouze odkázat, Nejvyšší soud dodává, že se plně identifikoval i s názorem státního zástupce formulovaným v jeho vyjádření, že dovolatel vychází z nepřijatelného slovního výkladu §67 odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého k přerušení promlčení trestního stíhání podle tohoto ustanovení dochází pouze spácháním činu, jehož trestnost se posuzuje podle tohoto tr. zákona. Podle tohoto výkladu by tedy po 1. lednu 2010 spáchání činu sebepřísněji trestného podle tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevedlo k přerušení promlčecí doby, která začala běžet před uvedeným datem. Tak tomu rozhodně není a být nemůže. Změna trestněprávní úpravy k 1. lednu 2010 má pouze ten důsledek, že při posuzování podmínek promlčení je třeba přihlížet k zásadám působnosti trestních zákonů.
42. Z tohoto hlediska pak nevznikají žádné pochybnosti o tom, že u obviněného k zániku trestnosti skutku pod bodem I. výroku rozsudku v důsledku promlčení nedošlo. Oba soudy nižších instancí správně vycházely z pětileté promlčecí doby trestného činu podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, která vyplývá z §67 odst. 1 písm. c) tr. zákona, když korespondující nová právní úprava [§240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku; §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] stanovící promlčecí dobu desetiletou je pro pachatele výrazně méně příznivá. Podmínky přerušení promlčení přitom byly v ustanovení §67 odst. 3 písm. b) tr. zákona a v korespondujícím ustanovení §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku stanoveny zcela shodně. Jednání pod bodem I. výroku rozsudku zakládající trestný čin podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona obviněný spáchal dne 23. 6. 2008. Dne 30. 6. 2010 pak spáchal trestný čin podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (tato časová zjištění obou soudů nižších instancí dovolatel nikterak nezpochybňoval). Na trestný čin podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zákon stanoví stejný trest (trest odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let) jako tomu bylo u trestného činu podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona. Je tudíž evidentní, že spácháním nového trestného činu dne 30. 6. 2010 došlo k přerušení promlčecí doby a začala běžet promlčecí doba nová.
43. Nejvyšší soud proto uzavírá, že uplatněné námitky obviněného z valné části neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, v relevantně uplatněné části pak jde o námitky zjevně nedůvodné. Proto z výše jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu