ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.74.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 74/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 o dovolání obviněného B. H. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 14 To 94/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 112/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 14 To 94/2011, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 2 T 112/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 2 T 112/2010, byl obviněný B. H. uznán vinným v bodě 1) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodě 2) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1) v Ú. a L. v období nejméně od 22. 8. 2007 do 25. 3. 2009 v podvodném úmyslu pod hlavičkou firem P., Ú. (dále jen „P.“), a G., L. (dále jen „G.“) nabízel prostřednictvím inzerce v tištěných i elektronických médiích zprostředkování domácí práce – kompletace drobných předmětů – výrobků, psaní textů na PC, skládání reklamních prospektů, přičemž v nabídkách bylo uvedeno, že tato práce bude vykonávána na základě pracovní smlouvy formou hlavního pracovního poměru, brigády, jako přivýdělek, příp. formou smlouvy o odběru, a od zájemců o domácí práci požadoval a následně i převzal finanční hotovost ve výši 390 až 1.650,- Kč, přičemž následně žádnou domácí práci nezajistil a žadatelům o domácí práci zaslal pouze volně přístupné nabídky zahraničních společností, se kterými neměl uzavřenou žádnou dohodu o spolupráci, podvodně získané finanční prostředky následně použil pro svou potřebu, čímž zájemcům uvedeným pod body 1) – 944) citovaného výroku způsobil škodu celkem ve výši 542.609,- Kč,
2) v Ú. a L. v období od 26. 3. 2009 do současné doby v podvodném úmyslu pod hlavičkou P. a G. nabízel prostřednictvím inzerce v tištěných i elektronických médiích zprostředkování domácí práce – kompletace drobných předmětů – výrobků, psaní textů na PC, skládání reklamních prospektů, přičemž v nabídkách bylo uvedeno, že tato práce bude vykonávána na základě pracovní smlouvy formou hlavního pracovního poměru, brigády, jako přivýdělek, příp. formou smlouvy o odběru, přičemž od zájemců o domácí práci požadoval a následně i převzal finanční hotovost ve výši 550 až 1.100,- Kč, kdy následně žádnou domácí práci nezajistil a žadatelům o domácí práci zaslal pouze volně přístupné nabídky zahraničních společností, podvodně získané finanční prostředky následně použil pro svou potřebu, čímž zájemcům uvedeným pod body 1) – 163) citovaného výroku způsobil škodu v celkové výši 94.550,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací odvolání, které obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, usnesením ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 14 To 94/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Ondřeje Filipa s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť rozhodnutí soudů spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávnost výroku o vině spatřoval především v zásadním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a protože soudy neprovedly odpovídající důkazy, nereagovaly na vznášené námitky obhajoby a rozhodné důkazy nehodnotily vůbec. Soudy tak dostatečně a řádně neobjasnily všechny rozhodné skutečnosti, a tudíž se otázkou viny obviněného zabývaly jednostranně, a naplnění skutkových podstat trestných činů podvodu, jimiž byl uznán vinným, dovozovaly toliko na základě své volné úvahy, která nemá potřebný podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Podle obviněného soudy nezkoumaly konkrétní okolnosti, jež poškození ve svých výpovědích uváděli, ale své úvahy vystavěly na paušálních závěrech, jimiž dovozovaly skutečnosti týkající se očekávání poškozených ohledně protiplnění, jakého se jim od obviněného mělo za zaslané finanční plnění dostat. Podle obviněného většina poškozených nebyla v přípravném řízení ani v řízení před soudem vyslechnuta a někteří z těch, kteří byli slyšeni, ani jednoznačně neuvedli, že by byli poškozeni. Jestliže soudy své závěry založily především na listinných důkazech zajištěných od poškozených v přípravném řízení, ani ty nebyly kompletní, neboť u řady poškozených chyběly texty nabídek, které však nebyly jednotné. Takové důkazy obviněný nepovažuje za průkazné a dostatečné pro posouzení jeho viny, když se soudy ani řádně nevypořádaly s některými jeho konkrétními námitkami. Podle obviněného soudy na základě nedostatečného dokazování učinily i nesprávné právní závěry zejména ohledně znaku uvedení jednotlivých osob v omyl. Podle úvah soudů, jak jsou uvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí, jeho vinu spatřovaly v zásadě v tom, že nevhodně formuloval anoncované nabídky, neboť kdyby zvolil jiný obsah, neuváděl by zájemce v omyl. Tím podle názoru obviněného soud v zásadě konstatoval, že kdyby byly nabídky formulovány přesněji a informace v nich byly konkrétnější, nejednalo by se o protizákonné jednání. Dovolatel upozornil, že když v pozdější době pokračoval v téže činnosti, avšak své služby inzeroval za použití formulací v podstatě odpovídajících úvaze soudu prvního stupně, výdělky na jejich základě získával bez výhrad poškozených. Podle obviněného soudy neprokázaly objektivním způsobem, že uvedl zájemce o práci v omyl, a proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i vadné řízení mu předcházející. V závěru dovolání rovněž navrhl, aby byla v rámci dovolacího řízení zvážena možnost odkladu výkonu trestu odnětí svobody, neboť se domnívá, že s ohledem na jeho dlouhodobé zdravotní problémy a zhoršování jeho zdravotního stavu by byl takový postup vhodný. Tuto skutečnost podle vlastních slov doložil lékařskými potvrzeními již soudu prvního stupně.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí podstatného obsahu napadených rozhodnutí a dovolání obviněného konstatovala, že do rámce uplatněného dovolacího důvodu zapadá námitka o zásadním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a posouzení věci soudem. V projednávané věci však dospěla k závěru, že z dostupných spisových materiálů extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními nevyplývá. Skutková zjištění soudu mají obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům §2 odst. 6 tr. ř. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, a to jak výpovědí poškozených, tak listinných důkazů. Z těchto vyplynulo, že obviněný poškozeným proti uhrazení poplatku zasílal pouze další letáky s kontakty na další firmy, ač ze znění textu inzerátu obviněného poškození očekávali zaslání materiálů ke konkrétní domácí práci. Formulace inzerátu i objednávky byla taková, aby u poškozených vzbudila dojem, že firma obviněného P. či G. je ta, s níž budou spolupracovat, ať už na základě pracovní smlouvy či smlouvy o dílo, což bylo některým poškozeným slibováno. Obviněný inkasoval od poškozených částky, jejichž výše neodpovídá tomu, že za ně obdrželi pouze letáky s adresou firmy, kterou mohou kontaktovat. S těmito firmami neměl obviněný sjednánu žádnou dohodu o zprostředkování práce. Věděl o nich jen to, že existují a je možno je kontaktovat. Protože považovala výrok o vině správným, navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Když Nejvyšší soud dále posoudil, že nejsou dány podmínky pro to, aby bylo podané dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání zásadně uplatnil jednak výhradu vztahující se k nedostatečnému skutkovému zjištění a z něho plynoucímu extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, které považoval za nesprávné především ve vztahu k nenaplnění znaku uvedení v omyl, Nejvyšší soud nejprve vyřešil otázku, zda tento obsah dovolání koresponduje s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedenou podmínku požadavku na přezkum právní otázky obviněný v dovolání splnil jen částečně, a to tím, že vytýkal vadu v nedostatečném naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a §250 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným. Obviněný však současně většinu svých výhrad zaměřil proti vadám a nedostatkům v provedeném dokazování, což jsou otázky, které zásadně pod označený dovolací důvod podřadit nelze. Neúplnost skutkových zjištění, na nichž je převážně napadené rozhodnutí založeno, či prověřování správnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., lze prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu jen výjimečně (srov. např. nálezy Ústavního soudu - ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.), v případě zcela zjevného a rozhodného nesouladu mezi skutkovými okolnostmi a právním posouzením věci. Proto je za určitých výjimečných okolností umožněno, aby bylo z podnětu tohoto dovolacího důvodu zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy ze dne 28. 11. 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/2004, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K takovému přezkumu může dojít jen tehdy, pokud Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v konkrétní projednávané věci shledal, že právní závěry obecného soudu jsou v „extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“ a dovolatel existenci tohoto „extrémního nesouladu“ v dovolání s odkazem na konkrétní okolnosti a výhrady namítal.
Se zřetelem na skutečnosti, které obviněný vytýkal, na obsah a rozsah odůvodnění napadených rozhodnutí a skutečnosti v nich uvedené, jakož i na všechny důkazy, které byly ve věci zajištěny, event. soudu obviněným později předloženy, Nejvyšší soud shledal v projednávané věci existenci předpokládaného extrémního nesouladu, a proto z podnětu dovolání přezkoumal i otázky týkající se rozsahu provedeného dokazování a z něho vyplývajících skutkových zjištění, a posuzoval, zda dávají dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a §250 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek [odst. 3 písm. b)], anebo způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou [odst. 2 ].
Z tzv. právních vět u obou trestných činů, jimiž byl obviněný výrokem o vině [bod 1) i bod 2)] uznán vinným, je patrné, že soudy shledaly naplněné znaky v alternativě, že „uvedl někoho v omyl“.
Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (viz přiměřeně srov. rozhodnutí č. 57/1978, č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Podvodné jednání spočívá v tom, že pachatel proto, aby sebe nebo jiného obohatil, jedná podvodně, tj. že v rozporu se skutečným, reálným stavem, o který se fakticky jedná, navozuje, uvádí či předstírá takové okolnosti či situace, které nejsou se skutečným stavem věcí v souladu. O omyl jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat.
K těmto hmotně právním pojmům, je též nutné uvést, že určení, zda skutek, který je předmětem trestního řízení, je trestným činem, tj., zda jsou objektivně prokázány všechny znaky konkrétní skutkové podstaty, (§2 odst. 5 tr. ř. §3 odst. 1 tr. zák.), tedy, že při posouzení otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. tr.). Závěr o tom, že jsou naplněny jednotlivé znaky zkoumaného trestného činu, musí vyplynout z provedeného dokazování a musí být též odrazem ústavního principu presumpce neviny garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně z něho plynoucí zásady „in dubio pro reo“, které jsou promítnuty do příslušných ustanovení trestního řádu (§2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř.). Vyžaduje se proto, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. nález ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 655/2006, uveřejněný pod č. 89 ve sv. 45 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006].
To současně klade důraz na to, aby soud prokazoval všechny rozhodné skutečnosti, tedy zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, což ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. znamená i bez návrhu stran pečlivě objasnit okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného, s důrazem na to, že doznání obviněného zbavuje soudy povinnosti přezkoumávat všechny okolnosti případu. Rovněž je třeba připomenout, že soudy opatřené důkazy hodnotí ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a jsou povinny ve svém rozhodnutí vyjádřit své vnitřní přesvědčení a řádně ho odůvodnit. Proto soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásady právního státu libovůli v rozhodování zakazují (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/2006).
Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného uplatněné v dovolání, obsah spisového materiálu a způsob, jakým soudy výsledky provedeného dokazování promítly do napadených rozhodnutí, shledal, že soudy uvedeným požadavkům nedostály.
Soudu prvního stupně je nutné především vytknout, že s ohledem na rozsah obviněnému za vinu kladené trestné činnosti (celkem 1107 poškozených), v odůvodnění rozsudku, jehož výrok o vině a trestu činí celkem 47 stran, veškeré své úvahy o vině a trestu rozvedl pouze na 1 a půl straně. Zde soud prvního stupně, aniž by uvedl jediný konkrétní důkaz, který provedl, pouze stručně uvedl, že „rozsah trestné činnosti je prokázán obsahem jednotlivých inzercí a shromážděných podkladů od poškozených, kteří na základě inzerátu obviněnému zaslali finanční částky“. Vůbec totiž neposuzoval výpovědi jednotlivých poškozených, nekonstatoval jejich výpovědi či postoje, jen se omezil na uvedené lakonické paušální konstatování a z něho vyvozenou vlastní, zcela nepřezkoumatelnou úvahu. Dále soud konstatoval, že „obviněný k tomuto rozsahu nemá žádné výhrady, pouze se hájí tím, že se jedná o legální podnikání a nikoho neuváděl v omyl“. Podle soudu prvního stupně však tato „obhajoba nemůže obstát, protože obviněný ve skutečnosti nenabízel žádnou práci a také žádnou práci zájemcům neposkytl a na základě jejich zájmu jen rozeslal kontakty a adresy na firmy s tím, že se mohou u těchto firem o práci zajímat“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že „tím, že obviněný ve svých nabídkách hovořil o pracovní smlouvě, pracovním poměru a současně o tom, že doplatek zálohy bude strhávat z první výplaty, navozoval dojem, že on je osobou, která práci poskytuje, která mzdu vyplácí a která bude doplatek strhávat…“.
Z uvedeného rozboru velmi stručného a zcela nepřezkoumatelného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že neobsahuje žádná podstatná zjištění, z nichž by bylo možné dovodit potřebné právní závěry. Především z obsahu tohoto rozhodnutí není zřejmé, na podkladě jakých důkazů a v čem konkrétně soud spatřoval naplnění znaku „v uvedení v omyl“, resp., nevysvětlil, na základě jakých důkazů a zjištění z nich vyplývajících učinil závěr, že v předmětných inzerátech obviněným uváděné skutečnosti byly v rozporu s realitou, protože právě taková skutečnost, která by z provedeného dokazování vyplynula, by mohla být podkladem pro závěr o tom, zda se o omyl, do něhož obviněný zájemce o nabízená místa uváděl, jedná či nikoli. Soud sice konstatoval, že z inzerátů se nabízela představa, že to bude on sám, kdo místo zájemcům o práci nejen nabídne, ale i poskytne. Přitom neuvedl vůbec nic o tom, že obviněný nabízel „zprostředkování“ práce, a nikoli vlastní možnost zájemce zaměstnat, jak se ve svém rozhodnutí nesprávně domníval soud. Soud totiž vůbec nezkoumal, zda obviněným nabízená možnost práce byla založena na objektivní skutečnosti, která by měla odraz v reálném světě. Této rozhodné a pro posouzení naplnění uvedeného znaku nesmírně důležité skutečnosti soud prvního stupně nevěnoval nejenom žádnou pozornost v odůvodnění svého rozhodnutí, ale ani v rámci provedeného dokazování se na ni nezaměřil a vůbec se jí nezabýval.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že toto postrádá část, v níž by soud uvedl (ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř.), o které důkazy svá skutková zjištění opřel, či jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Rovněž z tohoto odůvodnění není zřejmé, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování a provedení dalších důkazů dle požadavku obviněného. Nejvyšší soud zejména z důvodů absence nezbytného a v souladu se zákonem uvedeného odůvodnění, jakož i pro nedostatek důkazy podložených právních závěrů, považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, neboť je v rozporu s pravidly vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ale i s §125 tr. ř.
Stejně stroze se vypořádal odvolací soud s argumentací obviněného obsaženou v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, když jím učiněná skutková zjištění shledal správnými a majícími oporu v provedeném dokazování. Za pozornost však stojí pasáž odůvodnění obsažená na straně 3 jeho usnesení, v níž soud druhého stupně uvedl, že textace inzerátů a objednávek byla stylizována tak, aby z ní na první pohled nebylo zřejmé, co mohou poškození po zaslání finanční částky očekávat, naopak že z ní lze dovodit, že se poškození mohli oprávněně domnívat, že po uhrazení poplatku jim bude již zaslán konkrétní materiál ke kompletaci. Současně uzavřel, že jednotlivé inzeráty a znění objednávek založených ve spise jsou obdobného charakteru, a pokud by byly formulovány srozumitelně a jednoznačně, např. tak, jak uvedl ve svém rozhodnutí okresní soud, jistě by tolik zájemců o zaslání dalších letáků nebylo (srov. stranu 4 usnesení odvolacího soudu). Zdůraznil rovněž, že obviněným inkasované částky rozhodně neodpovídají tomu, co jim následně zaslal, jakož i to, že obviněný neměl s žádnou další společností či práci poskytující agenturou uzavřenou smlouvu o zprostředkování, na jejímž základě by mohl zprostředkovávat jakoukoli práci.
Tyto závěry jsou rovněž jen obecně formulované úvahy bez jejich odrazu ve výsledcích provedeného dokazování zaměřeného na objasnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. V odůvodnění chybí konkrétní odkaz na provedené důkazy, a proto jde o nepodložené závěry odvolacího soudu, aniž by přitom vyjadřovaly, na jakých důkazech byly vystavěny a z kterých konkrétních důkazů vzešly.
Z odůvodnění těchto rozhodnutí Nejvyšší soud navíc dospěl k závěru, že soud prvního stupně obhajobě obviněného nevěnoval potřebnou pozornost, řádně nevyhodnotil všechny rozhodné skutečnosti a své úvahy uváděl bez návaznosti na skutečnou důkazní situaci, přestože ve věci bylo zjištěno 1107 poškozených, kteří nevypovídali všichni zcela shodně, nýbrž své výpovědi koncipovali podle toho, co oni konkrétně subjektivně usuzovali.
Není úkolem Nejvyššího soudu, aby z obsahu spisu konstatoval všechny skutečnosti, jež se nabízejí a které měly soudy provést a z nich dovodit konkrétní a jasně formulované závěry s vyústěním do právních premis, jež by se staly podkladem pro jednoznačné závěry o vině, tj. o naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů podvodů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Jen pro ilustraci Nejvyšší soud poukazuje na obsah některých ve věci zajištěných důkazů, na nichž jen jako na příkladech ukázal nepřesvědčivost závěrů obou soudů nižšího stupně. Nejvyšší soud z obsahu spisu proto zmiňuje, že např. poškozená J. T. a J. L. (poškozené č. 3 a 4) v přípravném řízení uvedly, že „… Po uhrazení poplatku jsme očekávaly, že nám bude do místa trvalého bydliště doručena konkrétní práce, kterou budeme vykonávat. Alespoň tak to bylo nabízeno v inzerátu. Místo toho nám byla doručena zásilka, ve které nám byly doručeny jen další letáky nabízející práci z domova …, a proto jsme se rozhodly, že budeme požadovat vrácení uhrazených peněz… Skutečně asi do týdne nám byly peníze poukázány…“ (J. T. na č. l. 158, shodně J. L. na č. l. 170). Stejnou zkušenost měl i poškozený P. O. (poškozený č. 26) uvedl, že „… poté co P. přišly mé peníze, tak mně obratem zpět od nich došly letáky, které mi sdělovaly práci, kterou si můžu zvolit… s tím, že v těchto nabídkách bylo nutno dále zaplatit dalších 20 nebo 40 Euro. K této nabídce byl ještě přiložen dopis, který sděloval přesnou adresu v USA… V tomto případě mne jejich jednání naštvalo a ihned obratem jsem napsal dopis, ve kterém žádám navrácení částky 1.120,- Kč zpět. Firma P. následně mi zpět dobírkou zaslala 1.060,- Kč, které jsem převzal s tím, že v dopise mi přišlo sdělení, že 60,- Kč si firma P. nechává jako náhradu za poštovné. Já s jejich postupem, co se týká ponechání náhrady, souhlasím…. Nemile jsem byl překvapen, kdy po zaslání částky 1.120,- Kč jsem obdržel jen letáky, které poukazovaly mimo jiné na to, že musím zaplatit další peníze, které budou odeslány do USA. Toto se mi jevilo jako podvodné, a proto jsem žádal o vrácení peněz zpět, a to P. učinila…„ (viz č. l. 340, obdobně při hlavním líčení – č. l. 9211 verte). Jestliže byly těmto poškozeným peníze vráceny, nelze usuzovat bez dalšího na to, že by byly peníze podvodně vylákány.
Z obsahu výpovědí nejen uvedených poškozených je zřejmé, že poté, co zaslali částku na uvedený účet, jim byly doručeny materiály, které je odkazovaly na další kroky, jež by za účelem sehnání zaměstnání měli učinit. Řada z těchto poškozených se však takové další cesty z různých důvodů vzdala. Lze mimo jiné přiblížit např. výpověď A. F. (poškozený č. 5) „…očekával jsem, že mi bude práce zasílána poštou nebo že ji bude někdo vozit… Takto se však nestalo, po odeslání objednávky spolu s finanční částkou se již nikdo neozval,… za zaslané peníze jsem neočekával žádné další nabídky, ale konkrétní práci, kterou jsem si již vybral, jak je uvedeno v objednávce… po obdržení materiálů od společnosti P. jsem nepožadoval vrácení žádných finančních prostředků, neboť částka 400,- Kč nebyla zas až tak vysoká…“ (viz č. l. 176). Poškozená R. W. (poškozená č. 6) v přípravném řízení výslovně uvedla, že „…Vzhledem k tomu, že se mi inzerát jevil seriozní, rozhodla jsem se firmu kontaktovat… Poté mi asi do týdne přišel dopis od firmy P.,… v tomto dopise se nacházel dotazník, který jsem vyplnila a poslala opět s ofrankovanou obálkou a částku kolem 400,- Kč zpět do firmy P.… do týdne jsem dostala obálku s různými letáky,… z těchto letáčků jsem si měla vybrat možnost práce domů… vše bylo podmíněno zasláním dalších finančních prostředků, a to z důvodu poslání zálohy na materiál… bavila jsem se o tom s pracovnicí Úřadu práce ve V. a tato mi sdělila, že jde s největší pravděpodobností o podvod, proto jsem již na dopis nereagovala…“ (viz č.l. 188, případně protokol o hlavním líčení na č. l. 9210 až 9211).
Rovněž nelze přehlédnout výpovědi poškozených, kteří se podvolili cestě, jež jim byla v letácích nabízena. Za tyto lze poukázat na výpovědi I. A. (č. l. 9274 až 9275) že „… po platbě přišly papíry, bylo jich víc, já jsem si vybrala kompletaci výrobků. Poslala jsem další platbu. Pak mi dlouho nic nešlo, tak jsem psala na P., a teprve potom mi přišel andílek… Zkoušela jsem jednoho andílka vyhotovit, ale pak jsem už s tím dál nic nedělala, protože mi přišlo, že je to takový celý zdlouhavý, posílají se jen peníze a nikam to nevede… Domnívala jsem se, že práci mi zprostředkuje firma P.… Když mi dal P. kontakt do USA, zkoušela jsem tedy psát do USA, ale pak jsem od toho upustila, když jsem viděla, že se nic neděje. Žádné peníze jsem zpět nedostala…Poslala jsem 550,- Kč a došel mi papír, co bych asi měla dělat, byly to takoví andělíčci, bylo to od toho P.…Myslela jsem si, že budu spolupracovat s tou českou firmou, že vyrobím, jim to pošlu a oni mi pošlou peníze… Nenapadlo mě chtít peníze zpět…“. Poškozenou K. K. bylo zjištěno, že „.. zaplatila jsem 550,- Kč s tím, že mi pak přijdou nějaké věci k tomu a že to pak musím poslat do té Ameriky a až mi z Ameriky něco přijde, pošlou mi český překlady. Z Ameriky přišel jeden andělíček, pak mi poslali ty český překlady. Poslali mi materiál asi na 20 andělíčků …, pak mi přišly od P. české překlady, tam bylo psáno, jak andělíčka skládat a jak má mezi námi spolupráce fungovat…“ (viz č. l. 9275 verte – 9276).
Nelze pominout ani řadu dalších svědků, kteří ve svých výpovědích přímo uvedli, že se jednáním obviněného necítí být podvedeni (viz č. l. 9211 verte).
Přitom je nutné poukázat i na výpověď obviněného, která s těmito naznačenými důkazy koresponduje a není s nimi v rozporu, jestliže uváděl, že nikdy nebylo jeho úmyslem někoho podvést, kdy navíc každému z klientů, kteří z nějakého důvodu žádali vrácení platby, bylo vyhověno a platba vrácena (č. l. 9210, 9305).
Nejvyšší soud si je vědom toho, že dokazování je v této věci právě pro množství poškozených náročné, nicméně je třeba trvat na základních zásadách, jež je nutné pro objasnění viny obviněného dodržet i přes složitost a náročnost věci, a je potřeba se zabývat všemi ve věci významnými skutečnostmi. Rovněž však nelze ponechat bez povšimnutí ty, jež svědčí o obhajobě obviněného a z jejichž obsahu lze mít pohybnosti o vině obviněného.
Soudům obou stupňů je potřeba vytknout i to, že ponechaly bez potřebného provedení i obhajobu obviněného, který ve své výpovědi sám popisoval, že před tím, než inzeráty počal anoncovat, sám realizoval kontakty v USA. I tato jeho obhajoba zůstala bez odezvy a nebyla vyhodnocena. Soud prvního stupně se však nevypořádal ani s další částí jeho obhajoby, v rámci níž obviněný předložil listiny dosvědčující, že některým klientům, kteří požádali o vrácení zaslaných finančních prostředků, tyto následně vrátil (což koresponduje i s údaji shora zdůrazněnými), a doložil mimo jiné i ústřižky poštovních poukázek s uvedením jména, adresy i příslušné částky, jež byla těmto poškozeným vrácena. Přiložené materiály obsahují rovněž korespondenci mezi obviněným a jednotlivými poškozenými, z níž je patrný rozsah a obsah jejich vzájemné komunikace a součinnosti poskytované těmto klientům ze strany obviněného.
Soudy totiž vůbec nezkoumaly to, zda nabídky obviněného byly založeny na faktické existenci možnosti zajistit si práci při splnění požadavků, jaké na zájemce byly kladeny v souvislosti s anoncovanými podmínkami. Jak totiž vyplynulo z některých shora uvedených výpovědí, nelze jednoznačně uzavřít, že obviněný toliko podvodně vylákával peníze, aby bez dalšího plnění jen podle textu inzerátu poškozené uváděl v omyl. Takový závěr nelze učinit již proto, že nejenže některým poškozeným podle jejich dodatečného požadavku peníze vrátil, ale byli i tací, kteří možnost práce a výdělku obdrželi, a to v podobně možnosti kompletace andílků. Nelze tedy vyloučit, že nabídky měly za jistých okolností faktický a skutečný základ. Těmito okolnostmi a s ohledem na ně soudy otázku viny obviněného neposuzovaly. Nezvažovaly ani to, že bylo rovněž v inzerátech proklamováno, že v ceně, kterou měli zájemci zaplatit, je zahrnuto i pozdější poradenství při výkonu této výdělečné činnosti, které je pro domácí výrobce důležité hlavně v začátcích před zapracováním (viz č. l. 136 – 139 spisu). Taktéž z formulářového textu objednávky, které měli zájemci o práci na základě zmíněných instrukcí zaslat, je patrné, že na jejím základě jim budou poslány „podklady, informační telefonní čísla, adresa a faxové spojení k zahájení spolupráce“ (viz č. l. 139, 141 spisu). V žádném z inzerátů či objednávek není explicitně uvedeno, že by potenciálním zaměstnavatelem měl být přímo a sám obviněný. Nadto z textu objednávek, v nichž je uváděn výdělek v USD, lze dovodit, že zaměstnavatelem či zadavatelem práce bude zahraniční subjekt. V naznačeném směru je tedy nutné dovolateli přisvědčit, že v podstatě jediným důkazem, ze kterého soudy v jeho jednání dovodily podvodný úmysl, jsou výpovědi poškozených, když z listinných důkazů žádná taková skutečnost bez dalšího nevyplývá. Ze svědeckých výpovědí těchto poškozených, které měly soudy a orgány činné v trestním řízení k dispozici, se přitom podává v zásadě to, že poškození očekávali, že za jimi zaslané peníze (doklady o zaplacení příslušných částek jednotlivými poškozenými jsou založeny ve spise) obdrží již konkrétní zadání domácí práce spolu s potřebnými pracovními materiály, nikoli pouze další odkaz a kontakty na další firmy nabízející práci z domova (viz např. č. l. 9210 – 9212, 9274 – 9283 spisu). Tímto postupem obviněného se cítili být podvedeni.
Za tohoto stavu příliš přesvědčivě nevyznívají ani úvahy stran výše způsobené škody, která je tvořena součtem všech částek, které poškození obviněnému uhradili. Takový závěr však rovněž nemá oporu v provedených či ve spisu založených důkazech, protože soudy nezkoumaly, zda a jaké náklady obviněný měl, neboť za stavu, kdy zájemcům zasílal různé materiály, a v některých případech, jak se podává v obsahu spisu, i překlady anglických textů, nelze vyloučit, že náklady spojené s touto činností obviněný rozhodně měl. Nejvyšší soud proto shledal, že nebyly ani přibližně, natož přesně vyčísleny obviněným prokazatelně vynaložené náklady na zaslání informačních letáků a kontaktů, na jejichž základě, jak vyplynulo z listinných důkazů předložených poškozenými, bylo reálně možné zkontaktovat společnost nabízející a poskytující možnost přivýdělku různými formami pracovního poměru, brigád, prací vykonávaných na základě dohod, apod., od níž následně po zaslání částky 18 USD obdrželi tzv. startovací balíček s návodem na zhotovení požadovaného výrobku. Tedy určitý efekt ve vztahu k poškozeným v podobě navázání kontaktu se společností či osobami zajišťujícími určitou výdělečnou činnost je naprosto zřejmý a vyplývá rovněž z obsahu spisového materiálu, kde jsou založeny jak listinné důkazy, tak i obsaženy svědecké výpovědi poškozených učiněné v hlavním líčení (srov. opět např. č. l. 9210 – 9212, 9274 – 9283 spisu).
Na podkladě všech těchto nedostatků Nejvyšší soud shledal, že ve věci nebyly prokázány všechny znaky této skutkové podstaty trestných činů podvodů, jimiž byl obviněný uznán vinným. V trestním řízení není možné připustit, aby byla podezřelá osoba uznána vinnou bez řádného a zákonem vyžadovaného dokazování a zhodnocení jeho výsledků tak, jako tomu bylo v této trestní věci. Za zcela neakceptovatelný je nutné považovat závěr soudu druhého stupně (viz strana 4), pokud reagoval na námitku obviněného o vyslechnutí jen zanedbatelného počtu poškozených tím, že „není nutné vyslýchat všechny poškozené, když někteří byli u hlavního líčení vyslechnuti a lze z jejich výpovědi v podstatě dovodit, co by bylo možné očekávat z výpovědi ostatních poškozených“. Tento závěr je v rozporu se všemi výše uvedenými zásadami a svědčí pro přehlíživost až libovůli odvolacího soudu, který, aniž by zkonfrontoval kteroukoliv z nabízejících se 1107 výpovědí poškozených, porovnal jejich obsah, učinil zcela paušální, ničím nepodložený závěr o tom, že lze „dovodit“, že budou vypovídat shodně, což se příčí veškerým zásadám o fair procesu, jak byl shora akcentován.
Nejvyšší soud proto z výše uvedeného dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí trpí významnými vadami, pro něž nemohou obstát, a proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 14 To 94/2011, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 2 T 112/2010, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na soudu prvního stupně proto bude, aby se zřetelem na všechny shora vytknuté vady provedl dokazování v takovém rozsahu, aby toto odpovídalo požadavkům jak §2 odst. 5, 6 tr. ř., a tak i spravedlivému procesu založenému na dodržení všech zásad fair procesu. Vodítkem pro případné doplnění dokazování by se mohly stát zejména listinné důkazy založené na č. l. 79 – 113 spisu, jejichž obsahu bude třeba v novém řízení před soudem prvního stupně věnovat větší pozornost a hodnotit je v širším kontextu všech nabízejících se důkazů (jak již provedených, tak případně i těch neprovedených a obviněným předkládaných, které tvoří přílohu spisu, jako jsou např. doklady o tom, že osobám, které o práci po zaslání objednávkového formuláře a obdržení dalších informačních materiálů přestali mít zájem, obviněný na základě jejich žádosti zaslané finanční prostředky vrátil prostřednictvím poštovní poukázky na jimi uvedenou adresu, či listiny dokládající poskytnutí součinnosti ze strany obviněného poškozeným, pokud šlo o zajištění překladu anglicky psaných instrukcí do češtiny, atd.). Jejich provedení by mohlo lépe ozřejmit, do jaké míry se ze strany obviněného jednalo o podvodné jednání s cílem úmyslným uvedením jiných osob v omyl se obohatit a tímto jednáním jim způsobit škodu. Potřeba bude, aby provedl veškeré potřebné dokazování, respektoval zásady obhajoby obviněného, dostatečně a ze všech hledisek výše zmíněných objasnil všechny skutečnosti rozhodné pro spolehlivé a pochybnosti nevzbuzující posouzení jak objektivní, tak subjektivní stránky, a zkoumal ty, na něž Nejvyšší soud výše poukázal, a to ve všech souvislostech.
Nejvyšší soud nad rámec uvedeného poznamenává, že pokud by soud po provedeném dokazování shledal, že nebyly prokázány znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., bude nucen za dodržení všech zákonných podmínek a pravidel zkoumat, zda se v daném případě nejedná event. o jiný trestný čin obsažený ve zvláštní části trestního zákona (např. trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 tr. zák.), a na tuto možnost se zaměřit a pro případné nové v úvahu přicházející právní posouzení činu obviněného si především opatřit dostatek důkazů.
Soud prvního stupně bude povinen se výše uvedenými pokyny Nejvyššího soudu při svých dalších úvahách řídit a v jejich duchu o vině obviněného znovu rozhodnout (§265s odst. 1, 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová