ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.74.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 74/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2017 o dovolání obviněného D. P. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 50 To 263/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 19/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný D. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 9 T 19/2015, uznán vinným, že
dne 29. 11. 2014 v době kolem 3:30 hodin za provozní doby OD Tesco v P., R., na prodejní ploše, po výzvě pracovníků bezpečnostní agentury společnosti Safe Security, s. r. o., aby vysvětlil podezření z protiprávního jednání spočívajícího v neoprávněné manipulaci s kódovými štítky zboží a následnému předložení zboží k zaplacení dle ceny štítku od zboží s nižší cenou, odmítal setrvat na místě do příjezdu policie a došlo mezi ním a pracovníkem bezpečnostní agentury F. H., k hádce a vzájemnému postrkování obou mužů, kdy následně se do konfliktu zapojily i osoby R. P. a D. V., kdy došlo k vzájemné strkanici, při které D. P. vytáhl zpoza kalhot kovový sekáček s dřevěnou rukojetí, v prodejní ceně 249 Kč, který předtím vzal na prodejní ploše, a tímto sekáčkem se ohnal ve směru stojícího F. H., kdy tento uskočil a obviněný tak zasáhl pracovníka bezpečnostní agentury R. B., který šel F. H. na pomoc, a vstoupil mezi výše jmenované, kdy tohoto obviněný zasáhl nejméně dvěma údery do temene hlavy, čímž mu způsobil dvě tržné rány na vlasaté části hlavy, které začaly silně krvácet, a jednáním obviněného bylo poškozenému R. B. způsobeno poranění, které si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgickém oddělení FN Plzeň-Bory, kde mu byly rány sešity, podrobil se rentgenovému a CT vyšetření a následně byl propuštěn do domácího léčení s klidovým režimem a kontrolou na vyjmutí stehů dne 8. 12. 2014, kdy uvedeným jednáním D. P. poškozený R. B. utrpěl tržnou ránu délky 40 mm vpravo vzadu na temeni hlavy a tržnou ránu délky kolem 80 mm vlevo na hranici temene a čela, přičemž následné omezení obvyklého způsobu života překročilo dobu sedmi dnů, ale nedosáhlo doby šesti týdnů .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, IČ: 47114321, škodu ve výši 4 265 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 50 To 263/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Šímy, proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nesprávnost právní kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel spatřoval v tom, že popis skutku neobsahuje informace, které by vypovídaly o úmyslném zranění poškozeného R. B. (dále převážně jen „poškozený“), jehož způsobení mu je soudem prvního stupně přičítáno. Poukázal na to, že jeho úmysl poranit poškozeného nevyplývá ani ze soudem zjištěného mechanizmu vzniku zranění hlavy poškozeného, neboť podle skutkových zjištění se ohnal sekáčkem ve směru stojícího F. H. a do tohoto průběhu potyčky náhle, nenadále a nepředvídaným způsobem zasáhl poškozený. Zdůraznil, že poškozenému nezpůsobil sečnou či řeznou ránu, tedy ani nezranil poškozeného způsobem, kterým by bylo možno odůvodnit závěr o útoku vedeném úmyslně poranit. Shrnul proto, že taková skutková zjištění vylučují závěr o spáchání daného přečinu po subjektivní stránce. Současně namítl, že vzhledem k tomu, že z důkazů provedených při hlavním líčení nelze dovodit, že by příčinou potyčky byla neúcta k hodnotám chráněným ustanovením §358 odst. 1 tr. zákoníku, a s ohledem na to, že v době, kdy měl skutek spáchat (kolem 03:30 hod.), se v obchodním domě Tesco zákazníci prakticky nenacházejí, a tudíž nedošlo k poškození objektu chráněného výše citovaným ustanovením v míře požadované ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze posuzovaný skutek právně kvalifikovat ani jako přečin výtržnictví podle tohoto ustanovení.
6. Dále obviněný vyslovil názor, že odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením jeho jednání soudem prvního stupně, avšak na podkladě odlišného skutkového základu, když v odůvodnění svého usnesení uvedl, že obviněný musel vědět, že v době, kdy se předmětným sekáčkem rozpřáhl ve směru stojícího F. H., nacházel se na místě i poškozený, a tudíž musel být minimálně smířen s tím, že pokud bude úder sekáčkem veden ve směru F. H., může jím být zasažen i R. B., přičemž podstatným bylo, že při prvním úderu F. H. uhnul a obviněný udeřil poškozeného a že druhý úder rovněž do hlavy poškozeného tak již musel být veden cíleně. Namítl, že z takového popisu skutkového děje, ani z jiné části odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně nelze dovodit, o jaké důkazy tento soud uvedené skutkové zjištění opřel, a dále, že nedostatek důkazů jmenovaný soud nahradil nepodloženým tvrzením. Vytkl odvolacímu soudu, že tudíž porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, pokud znovu, či nově neprovádí dokazování.
7. Dovolatel v dalším textu svého podání popřel, že před zraněním poškozeného manipuloval s cenovkami zboží, a uvedl, že jeho tvrzení nebylo provedenými důkazy vyvráceno, stejně jako z žádného důkazu nevyplývá, že by se dopustil krádeže, či se o ni alespoň pokusil. Dále vyjádřil přesvědčení, že z provedených důkazů je zcela nesporné, že celý incident vyvolal F. H., neboť tento ho napadl, silně jej strkal a srazil na zem, vytáhl a roztáhl teleskopický obušek, on se nebránil, pouze odmítal odejít s ním do zadržovací místnosti; bránit se začal až tehdy, když spatřil obušek, přičemž sekáčkem se oháněl spíše nekoordinovaně, než že by na někoho cíleně útočil a snažil se ho udeřit. Vyslovil proto názor, že jeho jednání bylo nutnou obranou proti hrozícímu útoku ze strany F. H., pro nějž však nebyl dán žádný důvod, neboť i v případě, že by bylo prokázáno, že manipuloval s cenovkami zboží a pokusil se následně nějaké zboží koupit levněji, toto jednání v okamžiku, kdy přišel F. H., již skončilo; obušek přitom nebyl užit F. H. na obranu, nýbrž výlučně jako donucovací prostředek.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření nejprve poukázala na to, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak nalézací soud, tak soud odvolací. Souhlasila přitom plně s názorem odvolacího soudu, že při právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nebylo zjištěno pochybení, neboť způsob, jakým obviněný jednal vůči svědku F. H. a následně proti poškozenému R. B., naprosto dovolil učinit závěr o naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu. Zdůraznila zejména četnost ran, jimiž obviněný vůči poškozenému útočil; pokud se tedy jednalo o nejméně dvě rány, je těžko možné dovodit nedbalostní zavinění z jeho strany. Obviněný navíc útočil vůči dvěma poškozeným, přičemž proti poškozenému R. B. zaútočil opakovaným úderem, což nepochybně svědčí o úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jmenovanému poškozenému ublížit na zdraví.
10. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně vyslovila názor, že meritorní rozhodnutí v této trestní věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 20. 1. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. V tomto ohledu některé námitky, jež obviněný uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (tak tomu bylo tehdy, pokud namítal, že z provedených důkazů nelze dovodit, že příčinou potyčky byla neúcta k hodnotám chráněným ustanovením §358 odst. 1 tr. zákoníku, že provedenými důkazy nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že před zraněním poškozeného manipuloval s cenovkami zboží, a dále jestliže vyjádřil přesvědčení, že z provedených důkazů je zcela nesporné, že celý incident vyvolal F. H., a tvrdil, že tento ho napadl, silně jej strkal a srazil na zem, vytáhl a roztáhl teleskopický obušek, on se nebránil, pouze odmítal odejít s ním do zadržovací místnosti, a bránit se začal až tehdy, když spatřil obušek, přičemž sekáčkem se oháněl spíše nekoordinovaně, než že by na někoho cíleně útočil a snažil se ho udeřit, přičemž vyslovil názor, že jeho jednání bylo nutnou obranou proti hrozícímu útoku ze strany F. H., a také pokud vytkl odvolacímu soudu, že nelze dovodit, o jaké důkazy opřel jím učiněná skutková zjištění, navíc odlišná od těch, která učinil soud nalézací, a nedostatek důkazů tak nahradil nepodloženým tvrzením). Prostřednictvím uvedených výhrad se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na ně (tedy až sekundárně) dospěl k závěru o nesprávném právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
16. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
17. Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž vyslovil názor, že jednak posuzovaný skutek byl nesprávně právně posouzen jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť popis skutku neobsahuje informace, které by vypovídaly o úmyslném zranění poškozeného, neboť se ohnal ve směru stojícího F. H., poškozený do průběhu potyčky zasáhl náhle a nepředvídaným způsobem a nezpůsobil mu sečnou ani řeznou ránu, a dále, že současně byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, protože s ohledem na dobu spáchání skutku nedošlo k poškození objektu chráněného citovaným ustanovením v míře požadované ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku; v návaznosti na to vytkl odvolacímu soudu, že se ztotožnil s právním posouzením jeho jednání soudem prvního stupně, avšak na podkladě odlišného skutkového základu, čímž porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.
18. Takovou dovolací argumentaci k naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v případě přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ve spojitosti s tím k porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. odvolacím soudem, lze považovat za relevantně uplatněnou s tím, že jejím prostřednictvím vytkl rozhodnutím obou soudů nižších instancí, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
19. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
20. Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Trestní zákoník vykládá pojem ublížení na zdraví v §122 odst. 1, podle kterého se jím rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/1963, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr., dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1543 a 1544).
21. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace daného skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupkyně ve svém výstižném vyjádření), je správná a zákonná.
22. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. zejména stranu 9 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 a 4 usnesení soudu druhého stupně), a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný (zkráceně) vytáhl zpoza kalhot kovový sekáček s dřevěnou rukojetí, … který předtím vzal na prodejní ploše, a tímto sekáčkem se ohnal ve směru stojícího F. H., kdy tento uskočil a obviněný tak zasáhl pracovníka bezpečnostní agentury R. B., …, který šel F. H. na pomoc, a vstoupil mezi výše jmenované, kdy tohoto obviněný zasáhl nejméně dvěma údery do temene hlavy, čímž mu způsobil dvě tržné rány na vlasaté části hlavy, které začaly silně krvácet, a jednáním obviněného bylo poškozenému způsobeno poranění, které si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgickém oddělení …, kde mu byly rány sešity, podrobil se rentgenovému a CT vyšetření a následně byl propuštěn do domácího léčení s klidovým režimem a kontrolou na vyjmutí stehů dne 8. 12. 2014, kdy uvedeným jednáním D. P. poškozený … utrpěl tržnou ránu délky 40 mm vpravo vzadu na temeni hlavy a tržnou ránu délky kolem 80 mm vlevo na hranici temene a čela, přičemž následné omezení obvyklého způsobu života překročilo dobu sedmi dnů, ale nedosáhlo doby šesti týdnů.
23. Z těchto skutečností nadevší pochybnost vyplývá jednak způsob, jakým obviněný jednal vůči svědku F. H. a následně poškozenému, kdy nejprve kovovým sekáčkem útočil ve směru prvně jmenovaného a následně proti druhému jmenovanému, který do děje vstoupil, jehož zasáhl nejméně dvěma údery s tím, že za těchto okolností druhá rána musela být vedena již zcela cíleně proti poškozenému (první měla patřit svědku F. H.); obviněný tak vedl útok proti dvěma osobám a nejméně dvěma údery a poškozenému způsobil zranění, které vyžadovalo lékařské ošetření (sešití ran) na chirurgickém oddělení a omezilo jej v obvyklém způsobu života po dobu delší než sedm dnů. V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že obviněný poškozenému po útoku neposkytl pomoc, o jeho zdravotní stav se nezajímal a z místa odešel. Za takové situace obviněný jednal po subjektivní stránce v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a jeho argumentaci, že poškozeného neměl v úmyslu poranit, je třeba označit za účelovou.
24. Obdobně nedůvodnou shledal Nejvyšší soud i výhradu dovolatele, že jeho jednáním nedošlo k poškození objektu chráněného ustanovením §358 odst. 1 tr. zákoníku v míře požadované ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na dobu, kdy měl skutek spáchat.
25. K uvedené námitce obviněného, jíž se dovolával aplikace zásady subsidiarity trestní represe, je třeba uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je tato zásada obsažena, trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
26. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
27. Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněného neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry obou soudů nižších instancí, že posuzované jednání obviněného vyžadovalo uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených, neboť se veřejně (před více než dvěma osobami současně přítomnými, konkrétně minimálně čtyřmi zmíněnými ve skutkové větě, a navíc svědky J. Ž. a J. L.) a na místě veřejnosti přístupném (v nákupním centru OD Tesco v P. s nepřetržitou prodejní dobou, kam měl přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a tudíž jednání obviněného mohlo být postřehnuto více lidmi) dopustil výtržnosti tím, že násilným způsobem fyzicky, kovovým sekáčkem, napadl dvě osoby, přičemž jedné z nich způsobil zranění vyžadující lékařské (chirurgické) ošetření, jak bylo výše popsáno. Takové agresivní jednání obviněného závažným způsobem narušilo veřejný klid a pořádek, a především vzhledem k subjektivní stránce jak trestného činu ublížení na zdraví, tak výtržnictví, tj. k úmyslné formě zavinění je nelze v žádném případě (ani s ohledem na dobu jeho spáchání) bagatelizovat.
28. Pokud jde o poslední výhradu obviněného, že odvolací soud porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. tím, že se ztotožnil s právním posouzením jeho jednání soudem prvního stupně, avšak na podkladě odlišného skutkového základu, Nejvyšší soud považuje za potřebné především uvést, že taková argumentace přímo nesměřuje proti právnímu posouzení, jak předpokládá obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť se dotýká postupu při zjišťování skutkových okolností (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že obviněný ji učinil obsahem svého dovolání ve spojitosti s námitkou k subjektivní stránce přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud ji s jistou mírou tolerance považoval za relevantně uplatněnou.
29. Ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. upravuje postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání. Přes zásadu bezprostřednosti odvolací soud však tyto důkazy nehodnotí izolovaně, nýbrž musí navazovat při jejich hodnocení na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů, tak jak ho provedl soud prvního stupně. I když jsou tedy skutková zjištění, v nichž se odvolací soud odchyluje od napadeného rozsudku, výsledkem provádění důkazů a jejich hodnocení především odvolacího soudu ve veřejném zasedání, nemohou být odtržena od dokazování a hodnocení ostatních důkazů provedeného soudem prvního stupně v hlavním líčení. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a obviněný by neměl být vystavován nejistotě ze změny svého postavení bez možnosti brojit proti novému rozhodnutí řádným opravným prostředkem. Navíc je zde odvolací soud limitován i tím, aby nečinil tzv. překvapivá rozhodnutí, jimiž by byl obviněný omezen v právu na obhajobu, pokud neměl dostatečnou možnost připravit se na podstatnou změnu skutkového stavu a právní kvalifikace (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/1999, a též nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/2002). Zjistí-li odvolací soud skutečnosti, které jen nedoplňují skutkový stav věci, ale podstatně ho mění, vrátí zpravidla věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to i tehdy, když se pokusil sám doplnit skutková zjištění provedením důkazů ve veřejném zasedání (§263 odst. 6 tr. ř.).
30. Pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn vytvářet skutkový stav věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům ještě přihlédnout. Jestliže totiž odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale sám hodnotí provedené důkazy jinak než soud prvního stupně, nemůže jen z tohoto důvodu zrušit napadený rozsudek a znovu rozhodnout bez toho, že by předtím zopakoval důkazy bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však odvolací soud musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nenahrazovalo by to činnost a poslání soudu prvního stupně, a proto v takových případech zpravidla musí odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. odvolací soud přitom může jen upozornit soud prvního stupně, v kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však udělovat závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.).
31. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout, že odvolací soud ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal v rozsahu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo. Poté dospěl (mimo jiné) k závěru, že „… dokazování považuje … za odpovídající ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tedy postačující pro zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a v nezbytném rozsahu … důkazy pak byly hodnoceny nalézacím soudem ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. … oproti odvolateli má krajský soud za to, že okresní soud své logické úvahy vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, které splňuje požadavky na ně kladené ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Byť skutková věta napadeného rozhodnutí mohla býti formulována pregnantněji, i přesto je možno ztotožnit se se skutkovými závěry okresního soudu, užitou právní kvalifikací i vyhodnocením subjektivní stránky jednání obžalovaného, což byly zásadní námitky, proti kterým odvolatel brojil … krajský soud nemá důvodu jakkoliv zpochybňovat svědeckou výpověď poškozeného … pokud krajský soud zmínil možnost pregnantnějšího vyjádření skutkového zjištění, mínil tím, že předtím, než došlo k vedení úderu obžalovaného ve směru stojícího F. H. a R. B., již se oba dva v tomto směru nacházeli. Ve skutkové větě tedy mělo být nejprve uvedeno, kdo se nacházel na místě činu a teprve poté, jakým způsobem měl být veden úder sekáčkem. I tak však z celkového kontextu popisu skutkového děje soudem prvního stupně lze takto zmíněnou časovou posloupnost dovodit a nebylo důvodu do skutkových zjištění okresního soudu zasahovat … pokud jde o obžalovaného a svědky R. P. a D. V., je možno v zásadních rysech považovat jejich výpovědi za rozporuplné … soud prvního stupně … pokud pak logicky vysvětlil, z jakých důvodů vycházel z verze popisované poškozeným a svědků H., L. a Ž., nepochybil. V této souvislosti je nutno vyzdvihnout ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., dle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, pokud znovu či nově dokazování neprovádí. Taková situace před odvolacím soudem nenastala.“ (strany 2 až 4 usnesení).
32. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně a respektoval svou povinnost být vázán hodnocením důkazů tímto soudem (čehož si byl i sám vědom a v odůvodnění svého usnesení výslovně uvedl, jak je zmíněno výše). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř., a tedy i tuto námitku obviněného je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.
33. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v převážné míře opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
34. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 3. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu