ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.857.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 857/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 dovolání, které v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 154/2005 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného R. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 67 To 49/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 67 To 49/2008, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 podala dne 27. 6. 2005 pod sp. zn. Zt 411/2004 obžalobu na obviněné R. P., V. V. a M. B. pro skutek, v němž spatřovala trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. Toho se měli dopustit tím, že poté, co v přesně nezjištěné době v únoru 2004 v Č. L. obviněný V. V. kontaktoval obviněného R. P. a požádal jej, aby vyhledal osobu starší 18 let, která bydlí nebo pracuje v P. a založí zde v bance účet, na který dojde k převodu peněz z cizího účtu, neboť má v K. b. známého programátora, se následně pak za tímto účelem obviněný R. P. zkontaktoval s obviněným M. B., kterého s plánem rámcově seznámil s tím, že za to obdrží finanční odměnu, a aby byl M. B. krytý, předal mu dokument nazvaný uznání závazku, kde na oko figuroval obviněný M. B. jako dlužník a R. T. jako věřitel a obviněný M. B. si pak u KB, a. s., pobočka P. M. v P., jak bylo dohodnuto, dne 24. 2. 2004 založil účet a toto číslo oznámil obviněnému R. P. a ten zase obviněnému V. V., když dne 30. 4. 2004, jak bylo ujednáno, z účtu poškozeného J. T., vedeného u KB, a. s., pobočka Ž., na příkaz neztotožněné osoby zneužitím internetového bankovnictví došla na účet obviněného M. B. částka 298.520,- Kč, přičemž dne 3. 5. 2004 byli obvinění R. P. a M. B. v KB, a. s., P. M. v P., u výběru peněz zadrženi Policií ČR.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 21 T 154/2005, byl obviněný R. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na třicet šest měsíců. Poškození J. T. a K. b., a. s., se sídlem v P., N. P., byli podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněných V. V. z důvodu uvedeného v §226 písm. c) tr. ř. a M. B. z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř.
Obviněný R. P. měl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spáchat trestný čin podvodu tím, že poté, co v přesně nezjištěné době v únoru 2004 se zkontaktoval s obviněným M. B. za účelem založení bankovního účtu u K. b., a. s., na který dojde k převodu peněz z cizího účtu, tomuto předal fingovaný dokument nazvaný uznání závazku, kde obviněný M. B. figuroval jako dlužník a R. T. jako věřitel, a obviněný M. B. si pak u K. b., a. s., pobočka P. M. v P., dne 24. 2. 2004 založil účet a číslo oznámil obviněnému R. P., když dne 30. 4. 2004 z účtu poškozeného J. T., vedeného u K. b., a. s., pobočka Ž., na příkaz neztotožněné osoby zneužitím internetového bankovnictví došla na účet obviněného M. B. částka 298.520,- Kč, přičemž dne 3. 5. 2004 byli obvinění R. P. a M. B. v K. b., a. s., pobočce P. M. v P., u výběru peněz zadrženi Policií ČR.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný R. P. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 odvoláními. Obviněný zaměřil své odvolání proti výroku o vině i trestu; státní zástupkyně odvoláním podaným v neprospěch všech obviněných napadala jednak výrok o trestu ve vztahu k obviněnému R. P. a jednak zprošťující výroky ve vztahu k obviněným M. B. a V. V.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 67 To 74/2007 byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud mimo jiné konstatoval, že výrok odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., neboť skutek, jak byl popsán a který byl právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., nevyjadřuje všechny zákonné znaky tohoto trestného činu, když chybí vyjádření jeho subjektivní stránky a též skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky „uvede v omyl“, „využije něčího omylu“ nebo „zamlčí podstatné skutečnosti“. Odstranit tuto vadu skutkové věty cestou odůvodnění, jak se o to pokusil soud prvního stupně, není podle jeho přesvědčení možné, neboť odůvodněním rozhodnutí nelze nahrazovat absenci znaků skutkové podstaty trestného činu, které musí být obsaženy již ve skutkové větě. Odvolací soud proto ve vztahu k obviněnému R. P. ponechal na zvážení soudu prvního stupně, zda lze neúplná skutková zjištění v jeho neprospěch doplnit, aniž by došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius, když odvolání bylo sice podáno v jeho neprospěch, ale pouze do výroku o trestu.
Následně byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 21 T 154/2005, obviněný R. P. společně s obviněným M. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na třicet šest měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. T. a K. b., a. s., se sídlem P., N. P., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného M. B. a o zproštění obžaloby spoluobžalovaného V. V. z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř.
Podle modifikovaných skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný R. P. dopustil trestného činu podvodu společně s obviněným M. B. tím, že poté, co v podvodném úmyslu vylákat zneužitím internetového bankovnictví částku ve výši 298.520,- Kč z účtu vedeného u K. b., a. s., na jméno J. T., v přesně nezjištěné době v únoru 2004 zkontaktoval obviněný R. P. obviněného M. B. s tím, aby si v pražské pobočce K. b., a. s., založil účet, na který budou převedeny finanční prostředky z cizího účtu, kdy jej s tímto plánem rámcově seznámil s tím, že za to obdrží finanční odměnu, a aby byl krytý, předal obviněný R. P. obviněnému M. B. dokument nazvaný „uznání závazku“, kde na oko figuroval obviněný M. B. jako dlužník a R. T. jako věřitel, si obviněný M. B. u K. b., a. s., pobočka P. M. v P., dle předchozí dohody dne 24. 2. 2004 založil účet a číslo oznámil obviněnému R. P., načež dne 30. 4. 2004, jak bylo ujednáno, z účtu poškozeného J. T., vedeného u K. b., a. s., pobočka Ž., na příkaz dosud neztotožněné osoby zneužitím internetového bankovnictví došla na účet obviněného M. B. částka 298.520,- Kč, přičemž dne 3. 5. 2004 byli obvinění R. P. a M. B. v K. b., a. s., pobočce P. M. v P., u výběru peněz zadrženi Policií ČR.
Proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podal obviněný R. P. odvolání, jímž brojil proti výroku o vině. Z podnětu jeho odvolání byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 67 To 49/2008, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného R. P. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný R. P. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. Zt 411/2004, pro skutek, jak byl uveden výše, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození K. b., a. s., se sídlem P., N. P., a J. T. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud v důvodech tohoto rozhodnutí poukázal na své předchozí zrušující usnesení ze dne 30. 5. 2007 a závěr, že skutek, jak byl popsán, nelze právně hodnotit jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., když skutková zjištění soudu prvního stupně ve výroku rozsudku uvedená nepostačují k závěru, že jednání obviněného R. P. naplnilo zákonné znaky uvedeného trestného činu, neboť v popisu skutku zejména absentuje skutková okolnost naplňující zákonné znaky „uvede v omyl“, „využije něčího omylu“ nebo „zamlčí podstatné skutečnosti“, a skutková věta je tak v rozporu s větou právní. Připomněl rovněž, že vydání předešlého zrušujícího usnesení ve vztahu k obviněnému R. P. sice předcházelo i odvolání podanému státní zástupkyní v neprospěch obviněného, ale směřujícímu pouze do výroku o trestu, nikoli do výroku o vině. Z tohoto důvodu odvolací soud považoval upřesnění popisu skutku a doplněné vyjádření podvodného úmyslu ze strany obviněného R. P. ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2007 za porušení zásady reformationis in peius, neboť popis skutku v pořadí prvního odsuzujícího rozsudku nenaplňoval zákonné znaky trestného činu podvodu či jiného trestného činu.
Za této situace, ač popis skutku upřesněný ve výroku nyní přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně odpovídá provedeným důkazům a naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odvolací soud o vině obviněného R. P. nepochybuje, došlo postupem soudu prvního stupně k porušení zákona v ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. Doplnění popisu skutku tak, jak to učinil soud prvního stupně v tomto případě, totiž nebylo možné pro absenci odvolání státního zástupce, které by bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku o jeho vině. Takový postup je podle názoru odvolacího soudu třeba považovat za změnu k horšímu, tj. za změnu v neprospěch obviněného R. P.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze jakožto soudu, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, napadla v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně dovoláním v neprospěch obviněného. Odkázala v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Po zevrubné rekapitulaci podstatných částí rozhodnutí soudů obou stupňů dovolatelka konstatovala, že nemůže akceptovat právní závěr odvolacího soudu o tom, že ne zcela výstižné vyjádření subjektivní stránky jednání obviněného z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu nedovoluje právní posouzení takového jednání jako trestného činu. Podle jejího přesvědčení byl popis skutku ve všech klíčových rozhodnutích uveden způsobem postačujícím k pokrytí zákonných podmínek ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., čímž použití ustanovení o zákazu reformationis in peius nepřichází vůbec v úvahu. Jeho nedůvodná a neopodstatněná aplikace tak ve svých důsledcích vedla v posuzovaném případě k vydání rozhodnutí, jež spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Připustila, že tzv. skutková věta výrokové části prvého rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2006 trpí určitou neúplností, vztahující se k popisu širších skutkových souvislostí výchozího jednání obviněného R. P. se spoluobviněným V. V. jakožto původcem trestného záměru, na jehož realizaci se s dalšími spoluobviněnými v přisouzené míře trestné součinnosti podílel. Dovozovala, že tato neúplnost vznikla s velkou mírou pravděpodobnosti poté, co posledně označeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zproštění obviněného V. V. podle §226 písm. c) tr. ř. V uvedené souvislosti byla část společného skutku z období února 2004, popsaného v obžalobě, podané proti všem ve věci figurujícím obviněným, zkrácena o tu jeho úvodní část, která se týká výchozího kontaktu obviněného R. P. se spoluobviněným V. V., a to z hlediska popisu účelu jejich setkání.
Podle dovolatelky nelze ale na druhé straně přehlédnout, že jak v obžalobě, tak i v obou odsuzujících rozsudcích soudu prvního stupně byly v popisu skutku obviněného R. P. vyjádřeny všechny znaky trestného činu podvodu, a to včetně jeho subjektivní stránky. Pro posouzení dodržení pravidla zákazu změny k horšímu rozhodného je přitom z popisu skutku rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. 1. 2006 podle ní zcela zřejmé, že obviněný R. P. jednal s naprosto čitelným povědomím o tom, že k převodu peněz na účet obviněného M. B. dojde z cizího účtu. V popisu tam přisouzeného skutku je taktéž zřetelně vyjádřeno, že obviněný R. P. kontaktoval spoluobviněného M. B. právě za uvedeným účelem tak, aby si u K. b., a. s., založil účet, a pro případ právního pokrytí částky, která mu měla na uvedený bankovní účet dojít, mu předložil fingovaný dokument, označený \"uznání závazku\", kde M. B. figuroval v postavení dlužníka. Takto popsané okolnosti jednání obviněného R. P. tak, jak jsou vyjádřeny v původním rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2006, představují dostatečné vyjádření subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Měla za to, že závěr lze vztáhnout i na použitý modus operandi, uskutečněný prostřednictvím zneužití internetového bankovnictví ze strany dosud neztotožněné osoby, neboť převod peněz z cizího účtu, o kterém obviněný R. P. věděl, by ani nebylo možno uskutečnit jiným způsobem.
Byl-li tedy v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 21 T 154/2005, popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině doplněn tak, aby byly z hlediska jeho zavinění ještě přesněji a výstižněji vyjádřeny (... v podvodném úmyslu vylákat zneužitím internetového bankovnictví částku ve výši 298.520,- Kč z účtu vedeného u K. b., a.s. na jméno J. T. ...), pak namítla, že tuto změnu nelze chápat jako změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného R. P., učiněnou v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius. Tímto upřesněním subjektivní stránky ke zhoršení postavení obviněného R. P. rozhodně nedošlo, neboť se tím naprosto nezměnil rozsah ani závažnost jeho trestné činnosti, natož aby byl dán důvod pro zpřísnění její právní kvalifikace. Jestliže odvolací soud v uvedené návaznosti poukázal na porušení zásady zákazu reformationis in peius a z podnětu odvolání obviněného R. P. napadený rozsudek zrušil a sám obviněného R. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby s odůvodněním, že skutek uvedený v žalobním návrhu není trestným činem, nelze se s uvedeným právním názorem ztotožnit.
Poukázala na výsledky dokazování a zdůraznila, že o vině obviněného R. P. svědčí především jeho výpovědi z přípravného řízení i z průběhu řízení před soudem, z jejichž obsahu je zjevné, že od počátku jednal s vědomím, že předmětné finanční prostředky budou odčerpány prostřednictvím zneužití internetového bankovnictví ze strany dosud neztotožněného spolupachatele, a to na úkor cizího bankovního účtu a především bez vědomí jeho majitele. Podkladem pro závěr o vině obviněného R. P. jsou dále výpovědi slyšených svědků a listinné důkazy, jejichž obsah rovněž připomenula. Dovolatelka byla přesvědčena, že učiněná skutková zjištění, vyjádřená po celou dobu vedení trestního stíhání obviněného R. P. v předmětné trestní věci v popisu tzv. skutkových vět jak podané obžaloby, tak také postupně vydaných odsuzujících rozsudků soudu prvního stupně, pak nepochybně dosahují rozsahu, ale i obsahu, který jeho právní posouzení jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. umožňuje. Uvedený závěr se vztahuje i na vyjádření subjektivní stránky trestného činu podvodu, týkající se zákonného znaku \"uvede jiného v omyl\", kterou odvolací soud neshledal v popisu prvého odsuzujícího rozsudku za vyjádřenou. Trvala na stanovisku, že shora popsané skutkové okolnosti jeho jednání v uvedeném směru plně odpovídají té části jeho odůvodnění a tím i tam přijatému právnímu závěru o tom, že společným jednáním obviněných R. P. a M. B. byla banka uvedena v omyl tím, že učiněný příkaz k úhradě považovala na základě znalosti privátních ovládacích prvků (přístupového klíče) za příkaz učiněný oprávněnou osobou, tj. poškozeným J. T., popř. jinou osobou mající dispoziční právo k účtu, jíž byla pouze manželka poškozeného.
Uzavřela proto, že jednáním obviněného R. P. byly naplněny všechny zákonem požadované objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., aniž by byla porušena zásada zákazu změny k horšímu a soud prvního stupně v uvedeném směru podle ní zcela správně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 344/2007. Pokud Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí použil zásadu zákazu reformationis in peius bez ohledu na její aplikační meze, dané jejím zákonným účelem vyjádřeným v označeném určujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, a obviněného R. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, pak takové rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší stání zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 67 To 49/2008, zrušil, aby zrušil i případná další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že odvolací soud nepochybil, pokud jej zprostil obžaloby, a měl za to, že názor Nejvyšší státní zástupkyně týkající se možnosti prolomení obžalovací zásady a zákazu reformationis in peius je třeba odmítnout, neboť naznačený extenzivní výklad v uvedeném smyslu je proti duchu zákona a porušuje základní právní pořádek a jistoty a způsobuje nerovnost stran v postavení před zákonem. Dovolání bylo podle něj podáno z jiného než anoncovaného důvodu a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, popř. podle §265j tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
S odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněný důvod podřadit.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že ač v praxi dovolacího soudu nepanoval vždy jednotný názor na možnost relevantně uplatnit námitku porušení zákazu reformationis in peius v dovolacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 60/2003, 11 Tdo 1268/2005, podle nichž tyto námitky nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.), je si dovolací soud vědom právního názoru Ústavního soudu, podle něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny v tom smyslu, že dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2005, II. ÚS 304/2004). Navíc nelze nezdůraznit, že v konkrétním případě dovoláním tvrzený nesprávný úsudek odvolacího soudu na aplikační meze zásady zákazu reformationis in peius vedl k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Napadený zprošťující rozsudek odvolacího soudu byl založen na právním názoru odvolacího soudu, že v pořadí druhém odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a upřesněním popisu skutku, jak je učinil tento soud, došlo k porušení zákazu reformationis in peius. Ačkoliv doplněný a upřesněný popis skutku odpovídá provedeným důkazům a naplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. po stránce objektivní i subjektivní, představuje změna v popisu skutku změnu k horšímu a tím nepřípustné porušení zákazu reformace in peius, poněvadž k této změně došlo, aniž bylo podáno odvolání v jeho neprospěch směřující proti výroku o vině (státní zástupkyní bylo v neprospěch obviněného podáno toliko odvolání směřující proti výroku o trestu).
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné otázky, jak v kontextu zásady zákazu reformationis in peius pohlížet na odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, směřuje-li proti výroku o trestu, a zda je porušením uvedené zásady, dojde-li v řízení po rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu předchozí odsuzující rozsudek, k upřesnění popisu skutku ve výroku o vině nového rozsudku tak, aby zahrnoval všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným v původním rozsudku.
Zákon v ustanovení §264 odst. 2 tr. ř., jež se týká řízení u soudu prvního stupně po zrušení rozsudku, stanoví, že byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (tzv. zákaz reformationis in peius). To znamená, že soud prvního stupně po projednání věci v rozsahu pokynů odvolacího soudu a při respektování jím vysloveného právního názoru nesmí změnit rozhodnutí v neprospěch obviněného, a to s výjimkou případu, když byl rozsudek zrušen též (nebo jen) v důsledku odvolání podaného v neprospěch obviněného.
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.).
Ústavní soud již v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, konstatoval: „Zákaz reformacionis in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji, „jinak by se totiž právo na podání opravného prostředku stalo do značné míry formálním, když sice určité osoby by měly právo podávat opravné prostředky, ale z obavy …že toto právo by se mohlo obrátit proti nim, by ho raději nevykonávaly.“ (srov. Šámal, P., „K úpravě trestního procesu v letech normalizace“ in Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Praha, Karolinum, 2004, str. 328). … Péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině. Od roku 1989 byl v trestním řádu zákaz reformationis in peius rozšiřován (např. zákonem č. 292/1993 Sb., v jehož důvodové zprávě se uvádí: „Zákaz reformace in peius v případě, kdy soud rozhoduje jen o odvolání podaném ve prospěch obžalovaného, se neomezuje jen na výrok o trestu, ale na jakoukoliv změnu rozsudku, kterou by se zhoršovalo postavení obžalovaného. ...“ (Digitální knihovna Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, tisk č. 535 1992-1996). Návrat k důslednému uplatňování zákazu reformationis in peius je třeba chápat jako součást procesu návratu k zásadám právního státu. … Lze tedy uzavřít, že také nerespektování zákazu změny k horšímu v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obžalovaného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces.“
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku postavil ve výkladu zásady zákazu reformationis in peius do kontrapozice rozhodovací praxi Nejvyššího soudu na straně jedné (např. usnesení sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikováno též pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr., usnesení sp. zn. 3 Tdo 344/2007 aj.) a Ústavního soudu na straně druhé (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 460/04, II. ÚS 544/05). Dovolací soud je však přesvědčen, že v konkrétní věci jde o problém odlišný od těch, jež byly řešeny v rozhodnutích Ústavního soudu, na něž odvolací soud poukazoval.
Nejvyšší soud nemíní polemizovat s názorem Ústavního soudu na otázku náležitostí výroku rozsudku, jmenovitě pak tzv. skutkové věty výroku o vině, a je též přesvědčen, že jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu a že ne vždy lze vadu skutkové věty zhojit cestou odůvodnění rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/04, IV. ÚS 565/02, II. ÚS 460/04 aj.). Proto také závěr odvolacího soudu obsažený v odůvodnění jeho usnesení ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 67 To 74/2007, že popis skutku obviněného R. P. v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 21 T 154/2005, neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., neobsahuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., shledává správným, byť z odůvodnění tohoto rozsudku podstata podvodného jednání obviněného a naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, vyplývá (strany 7, 8). Správným však již neshledává postoj odvolacího soudu k odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněného, byť směřovalo proti výroku o trestu.
V těchto souvislostech nutno v obecné rovině připomenout, že od účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. byl v řízení o odvolání podstatně omezen revizní princip, podle něhož odvolací soud musel přezkoumat všechny výroky napadeného rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání a byl nahrazen principem vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání. Podle §254 odst. 1 tr. ř. platí, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Ačkoliv je odvolací soud vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká, je tato zásada modifikována ustanovením §254 odst. 2 tr. ř., podle něhož mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Pak musí odvolací soud přezkoumat i tento jiný, odvoláním nenapadený výrok za předpokladu, že odvolatel mohl i proti němu podat odvolání, i když tak neučinil.
Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 67 To 74/2007, jasně vyplývá, že ač bylo odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného zaměřeno výslovně proti výroku o trestu, odvolací soud i z jeho podnětu (nejen z podnětu odvolání obviněného) přezkoumal - a s ohledem na ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. byl povinen tak učinit - též výrok o vině.
Je-li odvolací soud za splnění předpokladů vymezených v §254 odst. 2 tr. ř. povinen přezkoumat po zjištění, že odvoláním vytýkané vady mají svůj původ v jiném výroku než v tom, proti kterému bylo odvolání podáno, i správnost takového výroku, bylo by nelogické a proti zásadám spravedlivého procesu, aby vady tohoto odvoláním nenapadeného výroku, zjistí-li je, toliko konstatoval a neučinil opatření k jejich nápravě, připouští-li zákon takovou nápravu. Limitem k odstranění vad zjištěných v odvoláním nenapadeném výroku je zjištění a posouzení, zda je odvolání podáno ve prospěch, či naopak v neprospěch odvolání. Podle §247 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného může rozsudek napadnout odvoláním jen státní zástupce; toliko pokud jde o povinnost k náhradě škody, má toto právo též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody. Kdo a za jakých okolností může kromě obviněného odvoláním napadnout rozsudek ve prospěch obviněného vymezuje ustanovení §247 odst. 2 tr. ř. Zákaz reformationis in peius se váže výlučně na případy, kdy je odvolání podáno ve prospěch obviněného.
Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřující proti výroku o trestu odvolací soud považoval ve svých důsledcích za odvolání podané v jeho prospěch co do výroku o vině. V důsledku toho nemohly být podle něj odstraněny jím vytýkané vady výroku o vině v původním odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně.
Tento právní názor dovolací soud nesdílí. Je přesvědčen, že bylo-li odvolání státního zástupce podáno v neprospěch obviněného, byť směřovalo proti výroku o trestu za skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., není vyloučeno, aby v řízení před soudem prvního stupně po zrušení jeho předchozího rozsudku odvolacím soudem byly napraveny vady vytýkané odvolacím soudem tak, aby skutek obsahoval všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu za něj uložen trest. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu nebrání odstranění vad ve výroku o vině, v němž má výrok o trestu svůj podklad, a jejichž podstata spočívá v nepřesnosti či neúplnosti popisu skutku mající za následek absenci jasného a srozumitelného vymezení všech zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným a za jaký mu byl uložen trest. Jinak řečeno, nic nebrání tomu, aby soud prvního stupně v řízení po zrušení rozsudku doplnil ve výroku svého nového rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již původním rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku.
Takový postup nejenže není v rozporu se zákazem reformationis in peius, jehož použití se v konkrétním případě nemohlo prosadit v rozsahu udávaném odvolacím soudem, ale není ani v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces, s požadavky kladenými na předvídatelnost soudního rozhodnutí. V pořadí druhé odsuzující rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo přece pro obviněného překvapivé (k tomu srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, II. ÚS 455/05 aj.). Soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině vyjádřil skutková zjištění obsahující všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., která byla v podrobnostech obsažena již v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, jež byla (i když méně pečlivě) zahrnuta i v obžalobě (viz „... založí zde v bance účet, na který dojde k převodu peněz z cizího účtu, neboť má v K. b. známého programátora ... když dne 30. 4. 2004, jak bylo ujednáno, z účtu poškozeného J. T., vedeného u KB, a. s., pobočka Ž., na příkaz neztotožněné osoby zneužitím internetového bankovnictví došla na účet obviněného M. B. částka 298.520,- Kč ...“) a vyjádřena i v odůvodnění prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Protože dosud nebyl zmíněn popis skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, není od věci připomenout, že podle usnesení policejního komisaře Policie ČR, obvodního ředitelství P., služby kriminální policie a vyšetřování, II. odboru, P. ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. ČTS: ORIII-7892/SKPV-OHK-3-2004, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání proti obviněným V. V., R. P. a M. B. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Toho se měli dopustit tím, že „jmenovaní jako členové organizované skupiny v blíže nezjištěné době počátkem roku 2004 se podvodně pokusili vylákat částku ve výši 298.520,- Kč z účtu vedeného u K. b., a. s., pobočka P., ve prospěch fyzické osoby podnikající pod obchodním jménem J. T., a to tím způsobem, že dosud neustanovená osoba si objednala u obviněného V. V. výběr těchto finančních prostředků, obviněný V. V. následně kontaktoval obviněného R. P., se kterým se několikrát sešel a vysvětlil mu celý průběh transakce, obviněný R. P. nato zajistil účast obviněného M. B., který dne 24. 2. 2004 založil účet vedený u K. b., a. s., P. M., za účelem přijetí podvodně vylákané finanční částky, následně dne 29. 4. 2004 prostřednictvím internetového bankovnictví „mojebanka“ dosud neztotožněný člen organizované skupiny poukázal částku ve výši 298.520,- Kč z účtu J. T. na účet obviněného M. B., po této transakci obviněný V. V. informoval obviněného R. P. o možnosti výběru finančních prostředků, načež dne 30. 4. 2004 kolem 11.00 hodin se dostavili M. B. s R. P. do K. b., a. s., P. M., kde se informovali na možnost výběru finanční částky ve výši 295.000,- Kč a dne 3. 5. 2004 kolem 11.00 hodin se opětovně obvinění M. B. a R. P. dostavili do pobočky K. b., a. s., P. M., kde obviněný M. B. předložil výběrní lístek na částku ve výši 295.000,- Kč, přičemž tato částka nebyla vyplacena, přičemž výtěžek z transakce měl být použit tak, že obviněný M. B. si měl ponechat částku ve výši 10.000,- Kč a zbývající částku měl obviněný R. P. předat obviněnému V. V., čímž se pokusili způsobit škodu J. T. v celkové výši 298.520,- Kč“.
Z hlediska záruk spravedlivého procesu nezanedbatelným též v daných souvislostech je, že obviněnému se dostalo oprávnění skutková zjištění nově obsažená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (nikoliv však nově učiněná) relevantně napadnout.
Dlužno dodat, že v rozporu s tímto názorem nejsou ani nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 460/04 či II. ÚS 544/05, a odkaz na ně ku podpoře názoru odvolacího soudu není zcela přiléhavý. Nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04, se primárně týká otázky náležitostí výroku trestního rozsudku, nikoliv výkladu zákazu reformationis in peius, a s názorem zde obsaženým dovolací soud, jak již bylo výše konstatováno, nepolemizuje. Podle přesvědčení dovolacího soudu však ani nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 544/05, není v kontrapozici s již vyloženým pohledem na zákaz reformationis in peius. Ve smyslu právních úvah obsažených v tomto nálezu lze za porušení práva obviněného na spravedlivý proces garantovaného čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pokládat okolnost, že odvolací soud, jednající výhradně z podnětu odvolání obžalovaného, doplní skutkovou větu ve výroku o vině tak, aby podpořil závěr o vině obviněného, přičemž se nejedná o doplnění či upřesnění skutkových okolností, které charakterizují subjektivní stránku, nýbrž o obecné vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu bez návaznosti na skutkové okolnosti. Takový postup odvolacího soudu Ústavní soud označil za porušení zásady zákazu reformationis in peius. O takovou situaci ale v posuzovaném případě nešlo. V posuzovaném případě totiž nebylo podáno odvolání výlučně ve prospěch obviněného a učinil-li odvolací soud - ve vztahu k výroku o vině - takový závěr, dovolací soud jej neakceptoval. Ústavní soud ve svém nálezu nezaujal stanovisko k otázce, jak nahlížet a jak vykládat odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřující však výlučně proti výroku o trestu v kontextu zákazu reformationis in peius. Odlišnost nyní posuzované věci a konkrétní věci projednávané před Ústavním soudem spočívala v tom, že v nyní posuzované věci odvolací soud a posléze i soud prvního stupně v řízení po zrušení rozsudku rozhodoval z podnětu takového odvolání státního zástupce, zatímco odvolací soud ve věci posuzované Ústavním soudem změnil skutková zjištění v neprospěch obviněného výlučně k odvolání obviněného - stěžovatele, poněvadž odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného - stěžovatele (proti výroku o trestu) zamítl.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že soud prvního stupně se v řízení po zrušení jeho prvního odsuzujícího rozsudku řídil pokyny odvolacího soudu, provedl doplnění dokazování, jak mu to odvolací soud nařídil. Svým právním názorem ale nevybočil ani z akceptovatelného rámce vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Odvolací soud totiž v odůvodnění usnesení ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 67 To 74/2007, žádný konkrétní právní názor týkající se zákazu reformationis in peius explicitně nevyslovil. Uvedl toliko, že „pokud jde o obviněného P., bylo odvolání podáno státní zástupkyní sice v jeho neprospěch, ale pouze do výroku o trestu. Obvodní soud proto bude muset zvážit, zda lze neúplná skutková zjištění (chybějící podvodný úmysl) doplnit v jeho neprospěch, aniž by tím došlo k porušení jedné ze zásad trestního procesu, a to zásady reformationis in peius...“. Že se soud prvního stupně a odvolací soud neshodly v právním názoru na výklad této zásady samo o sobě ještě neznamená, že soud prvního stupně nerespektoval vázanost právním názorem odvolacího soudu. Nelze nedodat, že pokud by odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí vycházel z týchž zásad, jež rozvedl v dovoláním napadeném rozsudku, nebylo žádného důvodu, proč obviněného nezprostit obžaloby, což ale sám neučinil.
Na odvolacím soudu tedy bude, aby se odvoláním obviněného znovu zabýval a obviněným napadený rozsudek jakož i řízení mu předcházející přezkoumával ve světle východisek tohoto rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 67 To 49/2008, a zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková