ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.860.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 860/2014-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání obviněného D. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 15/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 14/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 53 T 14/2013, byl obviněný D. K. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody tyto částky: K. V., 240 000 Kč, J. V., 240 000 Kč, J. M., 175 000 Kč, P. T., 175 000 Kč, K. V., 175 000 Kč, L. K., 240 000 Kč a S.K., 240 000 Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu vraždy podle 140 odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím, že:
„dne 31. 7. 2013 v době kolem 10:00 hod do obce K., okres Z., přijela před dům … bývalá družka obžalovaného P.V., vozidlem zn. Peugeot 107, bílé barvy, převzít od něj jejich společné dcery nezl. …, a nezl. ...
Obžalovaný si vzal do kapsy před jejím příjezdem zavřený vystřelovací nůž, který po krátké komunikaci obžalovaného s poškozenou P. V. obžalovaný z kapsy vytáhl, poté, co to poškozená uviděla, běžela zpět směrem k autu.
Z důvodu déletrvajících vztahových neshod obžalovaný v úmyslu poškozenou usmrtit se vrátil do kuchyně domu, odkud vzal nůž o délce ostří 120 mm a šířce ostří 25 mm, vyběhl ven z domu, utíkal za poškozenou, která se snažila ze strachu před ním ukrýt do auta, kterým na místo přijela. Obžalovaný přiběhl k vozidlu, otevřel dveře řidiče, které poškozená nestačila uzamknout, a v tomto vozidle a poté i částečně vedle něj na chodníku ji osmkrát bodl uvedeným nožem o délce ostří 120 mm a šířce ostří 25 mm do horní poloviny těla, kdy v dalším útoku mu bylo zabráněno na místo přiběhnuvšími svědky.
Svým jednáním obžalovaný poškozené způsobil bodněřezné poranění pravého ramene zasahující do podkoží, bodněřezné poranění pravého boku zasahující do měkkých tkání břicha, bodněřezné poranění levé poloviny břicha pronikající do dutiny břišní, do zapobřišnicového prostoru a do břišní srdečnice s krvácením do zapobřišnicového prostoru, řezné poranění na palcové strany hřbetu pravé ruky zasahující do podkoží, řezné poranění na levém předloktí zasahující do podkoží, řezné poranění palce levé ruky zasahující do podkoží, bodněřezné poranění levé poloviny zad, pronikající do levé pohrudniční dutiny, levé plíce a plicní tepny s krvácením do hrudníku, a bodněřezné poranění levé poloviny zad, pronikající do levé pohrudniční dutiny a levé plíce s krvácením do hrudníku, kdy v důsledku krvácivého šoku z bodně-řezných poranění hrudníku a břicha poškozená i přes poskytnutí kvalifikované lékařské péče po převozu do Nemocnice Znojmo dne 31. 7. 2013 v 11:49 hod zemřela.“
Proti označenému rozsudku, jeho výroku o vině i trestu, podal obviněný odvolání. Z jeho podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 15/2014, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody učiněném podle §228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozeným L. K., a S. K. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené L. K., částku 40 000 Kč, poškozené S. K., částku 40 000 Kč a poškozené České republice, Ministerstvu spravedlnosti ČR, Vyšehradská 16, Praha 2, částku 400 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozené L. K. a S. K. odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovoláním, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vytkl, že skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byl nesprávně právně posouzen jako zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Nesouhlasil se závěrem soudu, že se uvedeného skutku dopustil po předchozím uvážení a s rozmyslem. K tomu, aby svůj vražedný úmysl uvážil nebo o něm rozmýšlel, nebyl dán žádný časový prostor. K činu tak došlo pouze v důsledku poruchy vědomí obviněného, který jednal v afektu na základě nekontrolovaných emocí, jež jej zaplavily natolik, že sám sebe a své jednání nebyl schopen ovládnout. Obviněný pociťoval obrovský strach, že ztratí své děti. Bál se, že budou odebrány orgánem sociálně-právní ochrany dětí, což před posuzovaným útokem poškozená naznačovala. Obviněný byl v průběhu jednání v nepříčetném afektivním stavu, tudíž si své nežádoucí počínání neuvědomoval. Stanovisko obviněného, že pod tíhou situačních tlaků jednal zcela impulzivně, podporují znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z nichž se podává, že obviněný vzal nůž na svou obranu, aby se v nastalé situaci, kdy vnímal ohrožení své existence, cítil jistější. O úmyslu obviněného poškozenou usmrtit tedy charakter zbraně nesvědčí. V postupu soudů, které se ve svých závěrech od zmíněných znaleckých posudků, výpovědí znalkyň, jakož i dalších ve prospěch obviněného svědčících důkazů odchýlily, lze s odkazem na tzv. extrémní rozpor spatřovat porušení spravedlivého procesu. Obviněný uzavřel, že jeho jednání by mělo být kvalifikováno jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu nalézacího soudu zrušil a věc soudu prvního stupně přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že zásadní námitka týkající se správnosti právního hodnocení skutku je trvalou součástí obhajoby obviněného. Poznamenal, že touto námitkou obsaženou v odvolání obviněného se soud druhého stupně velmi důkladně zabýval a ve věci rozhodl způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Podle názoru státního zástupce odvolací soud hodnotil zcela po právu a ve shodě se zákonnou úpravou zejména znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, resp. u jednoho z nich se specializací na klinickou psychologii, a to jako každý jiný důkaz, přičemž ohledně těchto znaleckých posudků dospěl ke správným závěrům. Státní zástupce proto konstatoval, že v tomto směru lze jak na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak na závěry, k nimž na podkladě odvolání obviněného dospěl soud odvolací, bez dalšího odkázat. Nadto zdůraznil, že zmíněné znalecké posudky nelze mít za objektivní proto, že tyto nevycházely z celého komplexu dostupných důkazů, nýbrž nepřípustně akcentovaly verzi události předkládanou obviněným, aniž by vzaly v potaz další důkazy svědčící o odchylných skutečnostech.
Státní zástupce připustil, že obviněný vznáší námitku, jež uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, současně však poznamenal, že argumentaci obviněného nelze přisvědčit, a to zejména proto, že námitku nesprávného právního posouzení buduje obviněný na odlišném skutkovém základu, než z jakého vycházely oba soudy. Podle státního zástupce navíc obviněný nesprávně směšuje dvě alternativy obsažené v ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku, jež jsou vzájemně nezaměnitelné. Připomněl, že rozmysl není synonymem předchozího uvážení. Rozmysl je alternativou, jež co do úrovně mentálního zpracování rozhodnutí usmrtit jiného odděluje čin spáchaný v okamžitém popudu – bez předešlé úvahy, a čin spáchaný až po důkladnější duševní přípravě pachatele, kterou zákon definuje jako předchozí uvážení. Jestliže v daném případě obviněný již vyšel z domu k poškozené připraven k násilnému jednání (nesl zavřený vystřelovací nůž v kapse), aby posléze usoudil, že tato zbraň není vhodná, a vrátil se do domu, kde se k činu vybavil podstatně větším nožem, načež bez dalšího otálení prchající poškozenou pronásledoval až do vozidla a tam ji ubodal, nelze podle mínění státního zástupce uvedenou přípravnou fázi činu, tedy dvojí vyzbrojení obviněného, označit jinak než jako rozmysl vedoucí ke spáchání vraždy. Státní zástupce má tudíž za to, že právní posouzení skutku je bez vad a dovolání obviněného je tak nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání, které mají charakter námitek skutkových nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a tudíž ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v posuzované trestní věci neshledal. Že se soudy ve svých závěrech zcela nepřiklonily ke znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie (č. listu 123 až 143), a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. listu 144 až 174), jako i k výpovědím znalkyň, jež tyto posudky zpracovávaly (srov. výpověď znalkyně PhDr. Beaty Nour Mohammadi a výpověď znalkyně MUDr. Mileny Zimulové na č. listu 545 až 549), nelze bez dalšího považovat za vadu zakládající tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nutno totiž akcentovat, že znalecký posudek nemá jako důkaz žádné výsadní postavení. Znalecký posudek není nevyvratitelným důkazem, jímž by byly orgány činné v trestním řízení bezpodmínečně vázány. Orgány činné v trestním řízení, v tomto případě v konečné fázi soudy, hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů (srov. §2 odst. 6 tr. ř.). Jestliže se soudy od závěrů znalkyň odchýlily, přičemž důvod, proč tak učinily, dostatečně přesvědčivě zdůvodnily (str. 21, 22 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 až 7 rozsudku odvolacího soudu), nelze jejich postup shledávat vadným. Nejvyšší soud se co do hodnocení zmíněných znaleckých posudků a výpovědí znalkyň ztotožňuje s nižšími soudy, které uvedly, že znalkyně při zpracování posudků zjevně nebraly v potaz jinou verzi skutkového děje než tu, kterou (jim) předestřel obviněný. Jak ostatně správně připomněl státní zástupce, nelze je mít za objektivní i proto, že nevycházely z celého kontextu provedených důkazů, nevzaly v potaz, že pro údajné nikoliv vědomé a účelové jednání obviněného nesvědčí zejména svědecké výpovědi J. V. (č. listu 385 až 387, 542, 543) a J. K. (č. listu 293, 294, 544).
Nejvyšší soud uzavírá, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. pečlivě a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 19 až 22 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 až 7 rozsudku odvolacího soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
V posuzované trestní věci je s ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázka, zda obviněný, který jiného úmyslně usmrtil, čin spáchal s rozmyslem.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněný jiného úmyslně usmrtil s rozmyslem. Z textu dovolání obviněného nebylo možné nezaznamenat, že dovolatel hovoří nesprávně synonymicky o obou těchto formách úmyslu, ačkoliv relevantní je v daných souvislostech toliko rozmysl.
Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolí vhodné prostředky k provedení činu, zváží rozhodné důsledky činu, a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Na rozdíl od „předchozího uvážení“ se nevyžaduje, aby pachatel předem zohlednil všechny rozhodující okolnosti provedení činu včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod.; tedy nevyžaduje se detailní uvážení činu samotného ani prvky jeho naplánování (k tomu č. 49/2013 Sb. rozh. tr.).
Rozmysl (reflexe) představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad trestným jednáním než předchozí uvážení. Předchozí uvážení oproti rozmyslu předchází trestnému ději s určitým předstihem a zahrnuje plán - předem utvořenou představu postupu pachatele při spáchání trestného činu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 51/2012). I pro rozmysl je ale charakteristická úvaha, byť úvaha velmi krátká. Tato úvaha odlišuje jednání s rozmyslem od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, jež jsou postihovány podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli, tedy bez rozmyslu, směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467-1468.).
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obviněný si předtím, než si poškozená přijela vyzvednout své děti, vzal do kapsy zavřený vystřelovací nůž, který po krátké komunikaci s poškozenou z kapsy vytáhl, a poté, co to poškozená uviděla, běžela zpět směrem k autu. Z důvodu déletrvajících vztahových neshod se obviněný v úmyslu poškozenou usmrtit vrátil do domu, do kuchyně, odkud vzal nůž o délce ostří 120 mm a šířce ostří 25 mm, vyběhl ven z domu, utíkal za poškozenou, která se snažila ze strachu před ním ukrýt do auta, kterým na místo přijela, přičemž přiběhl k vozidlu, otevřel dveře řidiče, které poškozená nestačila uzamknout, a v tomto vozidle, a poté i částečně vedle něj na chodníku, poškozenou osmkrát bodl uvedeným nožem do horní poloviny těla, kdy v dalším útoku mu bylo zabráněno na místo přiběhnuvšími svědky.
S ohledem na shora uvedené, jakož i s ohledem na další v rozhodnutí soudů obsažená skutková zjištění není pochyb o tom, že obviněný poškozenou úmyslně usmrtil s rozmyslem. Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním posouzením skutku nižšími soudy a stran uvedeného právního posouzení i s podrobnou argumentací soudů obsaženou v dotčených rozsudcích (viz str. 20 až 23 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu). Pro úplnost lze tedy pouze zopakovat a zdůraznit následující: obviněný věděl, že poškozená si dne 31. 7. 2013 přijede vyzvednout své děti, jednak mu tato skutečnost byla známa na základě soudního rozhodnutí, jednak jej o dni a hodině příjezdu informovala prostřednictvím SMS samotná poškozená, a to s dostatečným časovým předstihem. Na příjezd poškozené se obviněný připravil tak, že si do kapsy vložil zavřený vystřelovací nůž.
Na místě samém jednala poškozená s obviněným zcela věcně, sdělila mu, že si jde vyzvednout své děti, a odmítla jeho pozvání do domu. Obviněný se však ke splnění dohody, k vydání dětí, neměl, vytáhl z kapsy zmíněný nůž a směrem k poškozené začal tímto nožem gestikulovat. Poškozená s obviněným odmítla dále komunikovat, utekla do svého auta, a ačkoliv při tom zřejmě křičela a plakala, s obviněným se nikterak nedohadovala a věc hodlala vyřešit kontaktováním správního orgánu, o čemž obviněného ihned informovala. Reakcí obviněného na nastalou situaci byl odchod do domu, odložení vystřelovacího nože, vzetí nože jiného, loveckého, pronásledování poškozené s nově uzmutým nožem do auta a smrtelné pobodání poškozené.
V žádném případě nešlo o vraždu „prostou“, tj. jen o nějakou spontánní, agresivní a nepromyšlenou reakci obviněného na emocemi vyhrocený interpersonální konflikt, jak bez patřičné opory ve skutkových zjištěních soudů tvrdí obviněný, nýbrž o jeho zralejší rozumovou úvahu a o jednání sledující s určitým časovým předstihem alespoň do jisté míry racionálně odůvodnitelný účel. Ze způsobu jednání obviněného je zjevné, že svůj čin, třebaže krátce, racionálně uvážil. Spáchání činu v náhlém hnutí mysli vylučuje fakt, že obviněný na slova o „sociálce“, jež jej podle obhajoby měla dohnat do stavu citového rozrušení a excitace, bezprostředně nereagoval tak, že poškozenou např. přímo fyzicky atakoval, nebo k útoku použil první věc, kterou měl tzv. „po ruce“. Jestliže obviněný namísto okamžité reakce vešel do domu, odložil již zmíněný vystřelovací nůž a z množství v úvahu připadajících předmětů, pomocí nichž by mohl údajnému ohrožení ze strany poškozené čelit, si zvolil zrovna lovecký nůž o délce ostří 12 cm a šíři 2,5 cm, s tímto nožem vyběhl z domu, pronásledoval poškozenou a nakonec ji opakovanými bodněřeznými ranami do části těla, v níž se nachází životně důležité orgány, usmrtil, je evidentní, že své jednání, včetně možných důsledků, zvážil. Mezi komunikací s poškozenou a jednáním obviněného, který vešel do domu, kde odložil jeden nůž a vzal si jiný, s nímž poškozenou začal pronásledovat a jímž ji pobodal, byla jistá časová prodleva. Obviněný tedy měl možnost zvážit hlediska svědčící pro úmyslné usmrcení jiného, jakož i hlediska svědčící proti. Pokud v domě vzal lovecký nůž zmiňované délky a šíře, nutno konstatovat, že zvolil vhodný prostředek k usmrcení jiného, čehož si byl v daný okamžik, kdy jej bral, vědom. Pronásledoval-li s nožem poškozenou, jež na rozdíl od něj nebyla ozbrojená, do jejího auta, přičemž navzdory její aktivní obraně a její snaze se z dosahu jeho vražedné zbraně vymanit, jí opakovaně zasahoval bodné rány do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, je zjevné, že rozhodné důsledky činu zvážil.
Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková