ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.882.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 882/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2012 o dovolání obviněné K. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 67 To 380/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 53/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 39 T 53/2011, byla obviněná K. P. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustila skutkem popsaným tak, že
v době od 5. 5. 2008 do 19. 5. 2011 jako generální ředitelka P. P., s.r.o., se sídlem P., V. (dále jen „P.“) pověřila vybíráním hotovosti z parkovacího automatu K. K., vybrané finanční částky od ní převzala, a to dne 5. 5. 2008 ve výši 26.000,- Kč, dne 9. 5. 2008 ve výši 14.000,- Kč, dne 14. 5. 2008 ve výši 27.000,- Kč, dne 19. 5. 2008 ve výši 23.000,- Kč, oficiální cestou je nevložila do pokladny ani je nezanesla do účetnictví společnosti a použila je pro vlastní potřebu, čímž poškozené společnosti P. způsobila škodu v celkové výši 90.000,- Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 90.000,- Kč, a pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán, jí byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání, jež podala obviněná proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 67 To 380/2011, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou skutkem popsaným shodně, jak učinil již soud prvního stupně, jen s tou změnou, že páchání skutku stanovil správně na dobu od 5. 5. 2008 do 19. 5. 2008. Tento skutek posoudil rovněž jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněné uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.
Obviněná proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím obhájce JUDr. Filipa Bergla s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu nejprve zdůraznila, že popírá, že by se dopustila trestné činnosti kladené jí za vinu s tím, že si účetně oficiálně dokladovanou cestou peníze z parkovacího automatu převedla do své ředitelské kompetence pro drobnou aktuální potřebu hotelu. Následně čerpala dovolenou, a poté s ní byl, především však z jiných důvodů, zejména proto, že jako najatá profesionální manažerka nesplnila ekonomická, organizační a jiná očekávání, rozvázán pracovní poměr. V souladu s její manažerskou smlouvou bylo jako součást dohody o rozvázání pracovního poměru ústně dojednáno odstupné, do něhož byla započtena částka, která je předmětem tohoto trestního řízení. Zaměstnavateli tak podle mínění obviněné nevznikla žádná škoda. S odkazem na tyto skutečnosti soudům obou stupňů vytkla, že neakceptovaly, že všechny finanční nároky byly při rozvázání pracovního poměru vypořádány, když do odstupného byla nejprve zařazena i částka 90.000,- Kč, kterou obviněná měla stále ve své kanceláři, a bylo jí doporučeno, aby si tuto částku jako součást odstupného ponechala. V souvislosti s touto svou obhajobou považovala za nelogický závěr odvolacího soudu o tom, že z původně stanovené výše odstupného byla odečtena částka 90.000,- Kč. Obviněná však setrvala na názoru, že zaměstnavateli žádná škoda jejím činem nevznikla, a nemůže se proto jednat o trestný čin zpronevěry. Kromě toho obviněná tvrdila, že byla z titulu své funkce oprávněna peníze vybrat a mít předmětnou částku u sebe, což také splnila, protože uvedená finanční hotovost byla stále zavřena v zásuvce v její kanceláři, a proto ji nikdy pro svou potřebu neužila. Podle obviněné tato skutečnost nebyla pro názorovou nejednotnost slyšených svědků vyvrácena. V rámci své obhajoby rovněž poukázala na obsah výpovědí svědků, a to zejména JUDr. L. S., z níž podle jejího názoru její obhajoba vyplývá, dále R. Š. a T. P.. Ze všech uvedených důvodů podle obviněné žádná škoda nevznikla a nebyla naplněna skutková podstata uvedeného trestného činu.
Obviněná v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 67 To 380/2011, a aby věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž poté, co shrnul podstatný obsah napadených rozhodnutí a dovolání obviněné, k jeho obsahu konstatoval, že soudy správně dovodily, že obviněná měla ve své dispozici cizí věc (peníze), s níž nenaložila způsobem, k němuž sloužily, ale jako s věcí vlastní. Jednala zcela cíleně se znalostí všech podstatných okolností, tedy nepochybně v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Ke sjednání jejího odstupného při skončení pracovního poměru uvedl, že související schůzky a konečná dohoda byly realizovány až poté, co byl trestný čin spáchán, tedy za absence bezprostředního dopadu na naplnění znaků jeho skutkové podstaty. Opakované námitky obviněné, jejichž podstatou je zpochybňování pojmů užitých odvolacím soudem v rámci popisu sjednávání odstupného, tedy jestli částka 90.000,- Kč byla přičtena či odečtena, jsou podle názoru státního zástupce zcela okrajové a pro konečné hmotně právní posouzení bezvýznamné. Konečné zaúčtování citovaných finančních prostředků poškozenou společností na právní kvalifikaci jednání obviněné nemá již vůbec žádný vliv. Námitkám obviněné tudíž státní zástupce nepřisvědčil a použitou právní kvalifikaci podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. považoval za správnou, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky korespondují s označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat výlučně pro vady právní, tedy proto, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení je proto zřejmé, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. S tím souvisí rozsah přezkumu Nejvyššího soudu, při němž je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, případně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního (druhého) stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Nelze proto na podkladě tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a tudíž i dovolatelem namítané nedostatky musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. V žádném případě jimi nelze vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zjevné, že obviněná takto uplatněný dovolací důvod naplnila jen částečně, neboť na něj nedopadají ty výhrady, jimiž tvrdila, že předmětnou finanční částku si pro sebe neponechala, ale měla ji po celou dobu ve svém pracovním stole. Tato výhrada obviněné nemá právní povahu, protože na jejím základě konstatuje jinou skutkovou okolnost, než která vyplynula z provedeného dokazování. Jak se totiž podává v popisu skutku, z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná „oficiální cestou uvedenou částku nevložila do pokladny ani ji nezanesla do účetnictví společnosti, ale použila ji pro vlastní potřebu“.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na stranách 2 až 4 uvedl, o které důkazy, především svědecké výpovědi R. Š. (jednatele P.), H. V., B. V., K. K., JUDr. L. S. T. P. (ekonomické ředitelky) a další důkazy, své závěry o vině obviněné opřel. Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání obviněné (obsahově zcela shodným s nyní podaným dovoláním), považoval obhajobu obviněné za vyvrácenou zejména výpověďmi shora jmenovaných svědků, z nichž vyplynulo, že obviněná, ačkoli tvrdila, že vybrané peníze použila na drobné výdaje hotelu (např. nákup dárků pro potřeby hotelu), tuto skutečnost nikdy nedoložila žádnými doklady o vyúčtování. Z výpovědi svědkyně H. V. nadto vyplynulo, že obviněná připustila, že si nějakou minimální částku ponechala. Současně bylo těmito výpověďmi zjištěno a potvrzeno, že částka 90.000,- Kč byla odečtena, coby náhrada škody, od výše odstupného, tudíž odstupné se o tuto částku snížilo. Z výpovědi svědkyně B. V. (účetní) vyplynulo, že peníze vybrané z parkovacího automatu měly být vloženy do pokladny, a pokud byla hotovost předána přímo obviněné, potom měla být i přesto řádně zaúčtována.
Vzhledem k tomu, že se s touto skutkovou otázkou dostatečně soudy vypořádaly a vyjasnily, z jakých důvodů uvedené obhajobě obviněné neuvěřily, je tento postup plně v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nevznikají o něm žádné pochybnosti.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud takto uplatněnou, nikoliv právní, námitku obviněné nepovažoval za učiněnou v souladu s označeným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto ji blíže nepřezkoumával.
Právně relevantně s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila výhrady vztahující se k naplnění subjektivní stránky a způsobené škodě u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a tudíž Nejvyšší soud z jejich podnětu zkoumal jejich opodstatněnost.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Takovou škodou je ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická. Výkonem takovéto dispozice po vlastnickém způsobu je zejména i zastavení věci, třeba jen na krátký čas (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.).
Jak ze skutkových zjištění shodně popsaných (vyjma časového vymezení páchání trestné činnosti) v rozsudku soudu prvního i druhého stupně vyplývá, obviněná uvedený čin spáchala v zásadě tím, že jako generální ředitelka P. nechala třetí osobou opakovaně z parkovacího automatu patřícího P. vybrat peněžní prostředky, které patřily P., neodevzdala je stanoveným způsobem do účetnictví společnosti ani je nevložila do pokladny, nýbrž tyto použila pro svou vlastní potřebu.
Tento způsob „nakládání“ s uvedenými finančními prostředky obviněnou byl v rozporu s tím, jak s nimi byla, s ohledem na svou funkci a povinnosti, které jí z ní vyplývaly, povinna naložit. Obviněná vykonávala funkci generální ředitelky P. na základě manažerské smlouvy. První manažerská smlouva s ní byla uzavřena dne 30. 11. 2006 (viz č. l. 191 až 196 spisu). Z jejího obsahu zejména z čl. III. vyplývá, že zaměstnanec není oprávněn užívat majetek zaměstnavatele (pokud není stanoveno něco jiného) pro svoji vlastní potřebu či jakékoliv jiné účely nesouvisející s výkonem funkce.
Pro režim částek vybraných z parkovacího automatu podle běžné praxe v hotelu platilo, že jej mohla otevřít jen služba, kterou tvořila mimo jiné i svědkyně K. K., k odemčení automatu sloužil kód, peníze, které tato služba z automatu vybrala, byly na recepci oproti příjmovému dokladu předány do denní tržby. Jestliže obviněná jako ředitelka od svědkyně K. K. uvedené finanční částky mimo stanovený postup převzala, nebyla oprávněna s nimi naložit jinak, než je do tržby v recepci předat. Jestliže obviněná v rozporu s touto praxí takto nepostupovala, ale uvedené finanční prostředky si ponechala pro svou potřebu, jednala v rozporu s tím, k čemu tyto finanční prostředky byly určeny. Třebaže se nepodařilo s jistotou prokázat, k jakému účelu obviněná vybrané a neoprávněně si ponechané finanční prostředky skutečně použila, je zřejmé a nepochybné, že bez ohledu na způsob, jakým s nimi naložila, nepostupovala v souladu s tím, jak jí ukládala povinnost vyplývající z čl. III. výše citované manažerské smlouvy, ani s běžnou praxí v hotelu zavedenou. Nikdy je dobrovolně nevydala. Náhrada škody nastala až v rámci ponížení smluvně stanoveného odstupného. Jestliže ze skutkových zjištění plyne, že obviněná takto nepostupovala a se svěřenými finančními prostředky naložila zjevně zcela svévolně v rozporu s uvedeným účelem svěření, není pochyb o tom, že naplnila znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně soudy obou stupňů dovodily.
Otázka subjektivní stránky byla rovněž dostatečně objasněna a je správný závěr, že uvedené jednání obviněná páchala chtěně [§4 písm. a) tr. zák.] a svěřené prostředky použila v rozporu s jejich určením, když je vědomě a záměrně nezaevidovala v souladu se zavedenými pravidly do účetnictví a nevložila je ani jako hotovost do pokladny. Není pochyb o jejím úmyslném zavinění.
Tímto svým jednáním obviněná způsobila poškozené společnosti P. škodu ve výši 90.000,- Kč, tedy škodu několikanásobně převyšující hranici škody malé (25.000,- Kč). Její výhrady vztahující se k otázce způsobené výše škody, event. tomu, jak ji nahradila, když se uvedená částka stala součástí odstupného, není pro rozhodnutí o naplnění znaků uvedeného trestného činu významná. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že trestný čin je dokonán, jestliže jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. U trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. jde o jeho dokonání tehdy, když se pachatel zmocnil cizí věci, která mu byla svěřena a způsobil tak škodu. V daném případě byl čin dokonán v okamžiku, když poté, co z parkovacího automatu byly opakovaně vybrány oprávněnou osobou finanční částky, si obviněná tyto finanční prostředky ponechala v rozporu s obvyklým způsobem evidence a se zásadami pro vedení účetnictví v P. stanovenými. Pokud po tomto okamžiku byla poškozené společnosti částka uhrazena, ať již formou zápočtu oproti odstupnému nebo jakýmkoli jiným způsobem, jednalo se již jen o uhrazení vzniklé škody, které pachatelku tohoto trestného činu nemůže zbavit její trestní odpovědnosti.
Ze všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud ve svých rozhodnutích jednání obviněné posoudily jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., protože dostatečně ze všech rozhodných hledisek posoudily, že obviněná popsaným činem naplnila znaky této skutkové podstaty.
Protože Nejvyšší soud shledal, že o vině obviněné bylo rozhodnuto na podkladě zákona a v souladu se všemi jím stanovenými zásadami, její dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová