ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.903.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 903/2020-513
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2020 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 9. 4. 2020, sp. zn. 1 Tmo 4/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, pod sp. zn. 6 Tm 4/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 6 Tm 4/2019 (dále „soud prvního stupně“), byl obviněný mladistvý AAAAA (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce srpna 2017 v XY, v ulici XY, v rodinném domě č. p. XY, nejdříve v podkrovním pokoji, v úmyslu dosáhnout pohlavního uspokojení, na posteli hladil a líbal BBBBB, nar. XY, jejíž věk znal, poté po ní vyžadoval, aby mu prováděla masturbaci, a když to odmítla, přes její nesouhlas, vyjádřený slovně i odstrkáváním mladistvého, ji zalehl a svlékl legíny a kalhotky, sám si stáhl kalhoty ke kolenům, sedl si na ni, roztáhl jí nohy a penisem jí manipuloval na přirození, přitom jí držel ruce přesto, že ho opakovaně a důrazně žádala, aby ji nechal být a snažila se ho odrazit, ale nakonec se mu podařilo svůj pohlavní úd zasunout do vagíny a pohybovat se do okamžiku, než se jí ho podařilo odstrčit, pak ji na její žádost nechal odejít, ale když ji doprovázel, tak na zahradě rodinného domku ji zatáhl do dílny, kde si lehl na zem, stáhl si ke kolenům kalhoty i spodní prádlo, a pod hrozbou, že zabije celou její rodinu, jí přikázal, aby si odhalená sedla na jeho ztopořený penis, a v této poloze se pohyboval po přesně nezjištěnou dobu, než jí dovolil vstát a masturbací dosáhl vyvrcholení.
2. Za toto provinění a sbíhající se provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 4 Tm 40/2017, byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §24 odst. 1 písm. j), §31 odst. 1 a §33 odst. 1 z. s. m. k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání tří roků s dohledem. Podle §70 odst. 2 písm. a), za použití §24 odst. 1 písm. d) z. s. m. mu bylo uloženo trestní opatření propadnutí věci, loveckého nože s koženým pouzdrem, a podle §18 odst. 1 písm. g) z. s. m. výchovná povinnost podrobit se ve svém volném čase vhodnému terapeutickému programu. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 4 Tm 40/2017, i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací pro mládež (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. 4. 2020, sp. zn. 1 Tmo 4/2020, odvolání mladistvého podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného mladistvého
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy po právní stránce věc posoudily jako provinění znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, aniž by byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto provinění. Okolnosti popsané ve skutkové větě svědčí toliko o naplnění skutkové podstaty provinění pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku, a proto považoval závěr o své vině za nesprávný.
5. Soudu prvního stupně mladistvý vytýkal, že se dostatečně ve smyslu obecných zásad a judikatury nezabýval znakem pohrůžky násilí (body 27. a 28. rozsudku), jíž měl poškozenou donutit k pohlavnímu styku, tento znak není ve skutkovém zjištění popsán, ani není vysvětlen v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud tuto vadu neodstranil (viz bod 32. usnesení), omezil se jen na konstatování, že v druhém případě znásilnění lze pohrůžku násilí dovodit z donucení poškozené k souloži hrozbou zabití její rodiny, avšak bez bližšího vysvětlení či zasazení do daného kontextu skutkových zjištění.
6. Podle mladistvého ani v první části činu nebyly znaky pro provinění znásilnění naplněny, neboť i zde chybí užití násilí, protože ze skutku nevyplývá, že použil svoji fyzickou sílu k eliminaci odporu poškozené za účelem dosažení pohlavního styku. Jednalo se o oboustranné a chtěné intimnosti, což má oporu v závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské gynekologie, podle nichž došlo pouze k mírnému narušení panenské blány poškozené, které bývá důsledkem pohlavního vzrušení. Mladistvý tvrzením o oboustranně chtěném pohlavním styku zpochybňoval pravdivost výpovědi poškozené, jejíž popis skutkového děje není podpořen dalšími přímými důkazy. Ke znaku násilí zdůraznil nízkou míru fyzického násilí i nereálnost popsaných útoků a aktivit, neboť by musel současně držet poškozenou za ruce, svlékat ji, svlékat sám sebe, roztahovat jí nohy (to vše násilím) a za jejího odporu jí zasunout penis do vaginy. Donucení poškozené k pohlavnímu styku proti její vůli pak objektivně vyvrací její zjištěné pohlavní vzrušení a dobrovolné provádění intimností. Podle mladistvého nešlo o násilí ani z toho důvodu, že nebyl prokázán vážně míněný odpor poškozené, jenž vychází jen z jejího tvrzení, jehož pravdivost a reálnost je naprosto nepřezkoumatelná, a proto je třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo .
7. V druhé části popsaného skutku odehrávající se v dílně na zahradě rodinného domu mladistvý vyloučil existenci pohrůžky násilí k pohlavnímu styku, neboť soudy vycházely z toho, že poškozená se nechala zatáhnout do dílny, vyčkala, až si mladistvý lehne na zem, svlékne se a verbálními výhružkami ji začne nutit k pohlavnímu styku, a to bez jakéhokoli jejího volání o pomoc, pokusu o útěk či jiné snahy o zabránění realizace druhého pohlavního styku. Pohrůžka zabitím rodiny nemohla mít v daných souvislostech reálný základ, a to zvlášť za situace, kdy se poškozená s mladistvým znala a musela vědět, že nemá k uskutečnění takové pohrůžky reálné možnosti. Poškozená mohla znásilnění zabránit především tím, že nemusela nasedat na jeho obnažený a ztopořený penis. K takovým závěrům soudů chybí podklady, neboť nic nesvědčí o tom, že by výhrůžka směřovala k tomu, aby se poškozená sama svlékla a nasedla na jeho přirození, a popis pohrůžky podávaný poškozenou v několika skutkových verzích nemůže pro takový právní závěr postačovat. S ohledem na shora uvedené si lze podle mladistvého jen těžko představit, že by v dané poloze došlo při absenci vzrušení poškozené jen k mírnému poranění její panenské blány, naopak tvrdil, že u ní vzrušení, kterého však nelze dosáhnout nuceně, nastalo. Z toho dovodil, že poškozená měla pohlavní styk dobrovolně, o čemž mimo již výše zmíněné svědčí i skutečnost, že si po rozvedených událostech ještě nějakou dobu dopisovali.
8. S ohledem na shora uvedené mladistvý shledal, že pro absenci znaku násilí a pohrůžky násilí nelze jeho jednání kvalifikovat jako provinění znásilnění podle §185 tr. zákoníku, nýbrž jako pohlavní zneužití podle §187 tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265m odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a sám ho zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř., případně, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání mladistvého poukázala na popis skutku, jak jej učinil soud prvního stupně, i obecné podmínky pro naplnění znaků provinění znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 písm. a) tr. zákoníku, a dovodila, že skutek pospaný ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně obsahuje všechny skutečnosti rozhodné pro použití uvedené skutkové podstaty, neboť mladistvý poškozenou k souloži donutil, v prvním případě násilím a ve druhém pohrůžkou násilí. Jestliže byla k souložím v obou případech uvedeným způsobem donucena, nelze zvažovat jinou právní kvalifikaci. Poškozené bylo v době skutku dvanáct let, a přestože měla určitou povědomost o intimním životě a k mladistvému chovala náklonnost, intimnosti z jeho strany akceptovala pouze do určité míry, odmítla ho aktivně uspokojit, což dala najevo nejen slovně, ale i fyzicky. Vyjádřenou hrozbu o zabití rodiny je třeba považovat za reálnou, neboť v daný okamžik nebylo možné po poškozené požadovat, aby racionálně vyhodnocovala uskutečnitelnost takové hrozby. Vzhledem k jejímu věku byla otřesena předchozím jednáním mladistvého, který byl starší a brala ho jako určitou autoritu, a vše hodnotila dětskou optikou.
10. Výhrady popírající věrohodnost poškozené nelze pod žádný důvod podřadit, což plyne z povahy dovolání. Nejde zde ani o případ tzv. extrémního nesouladu, protože učiněná skutková zjištění mají dostatečné ukotvení v provedených důkazech, které byly soudy zhodnoceny za splnění požadavků uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. Mladistvý pouze opakuje svou argumentaci z předchozích stadií trestního řízení, v nichž se oba soudy s jeho námitkami odpovídajícím způsobem vypořádaly. Soudy řádně hodnotily i mladistvým zpochybňované závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská gynekologie a vysvětlily, že samotnému znásilnění předcházely intimnosti mezi mladistvým a poškozenou, které mohly způsobit, že fyzicky byla na intimní styk připravena, přestože s jeho realizací nesouhlasila, což ve své podstatě vyústilo v to, že neutrpěla v důsledku znásilnění hlubší poranění. Druhá soulož s mladistvým proběhla v rovině psychického nátlaku, neboť se poškozená podrobila jeho vůli z donucení, a tedy bez aktivní fyzické obrany.
11. Skutkové ani právní úvahy soudů pochybnosti nevyvolávají, a proto státní zástupkyně shledala správným závěr, že byly naplněny znaky provinění znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a nikoliv pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, dovolání mladistvého označila za nedůvodné, a navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno prostřednictvím obhájce mladistvému k případné replice, kterou však do konání neveřejného zasedání neučinil.
IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K důvodům dovolání
14. Mladistvý dovolání podal s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů ( srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.) .
16. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že mladistvý vytýkal napadeným rozhodnutím nedostatky v právním posouzení, protože namítal, že tak, jak byl skutkový stav zjištěn, nebylo v něm možné shledat naplněnými znaky donucení násilím a pohrůžky násilí, a nešlo proto o provinění znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Požadoval čin posoudit jako provinění sexuálního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, což jsou výhrady proti právnímu posouzení činu, a tedy kritéria pro podání dovolání na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mladistvý dodržel, a Nejvyšší soud mohl zkoumat, zda jsou jeho námitky důvodné.
17. Nejprve je však třeba poznamenat, že Nejvyšší soud se nemohl zabývat věrohodností poškozené, na kterou mladistvý v dovolání rovněž poukazoval, protože k přezkoumání správnosti učiněných skutkových zjištění a posouzení postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží. I přesto, vědom si povinnosti garantovat zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud posuzoval, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. A usn. ÚS ČR), a to tím spíše, že v této trestní věci jde o skutek, jemuž byli přítomni jen mladistvý a poškozená, kdy právě její výpověď je určující pro závěry o vině, a proto bylo na soudech nižších stupňů, aby pečlivě její věrohodnost zkoumaly ze všech rozhodných hledisek stanovených zásadami §2 odst. 6 tr. ř. Bylo třeba vyloučit, že jejich postup při posuzování věrohodnosti jednotlivých verzí nebyl zatížen libovůlí nebo neobjektivním a jednostranným posouzením skutečností popisovaných jak poškozenou, tak i obviněným. Z obsahu napadených rozhodnutí a způsobu, jakým se soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi i výhradami mladistvého vypořádaly, je potřeba upozornit, že zejména soud prvního stupně věnoval posouzení věrohodnosti mladistvého i poškozené potřebnou pečlivost a podrobně rozvedl, z jakých důkazů vycházel, a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. Se stejnou důsledností přiměřeně reagoval na výhrady mladistvého. Postupoval při plném respektu k zásadám uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř., věrohodnost poškozené posuzoval se zřetelem na všechny ve věci provedené důkazy, které hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a své závěry dostatečně a podrobně v bodech 18. až 26. rozsudku odůvodnil. Je vhodné též zdůraznit, že se s obdobnými námitkami mladistvého dostatečně vypořádal i odvolací soud, který jim v rámci svého přezkumu nepřisvědčil, a naopak se ztotožnil s precizními skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, jež shledal přesvědčivými a správnými (srov. body 12. až 32. usnesení odvolacího soudu). Z jejich závěrů lze poukázat na to, že přesvědčivost tvrzení poškozené soudy dovozovaly nejen z obsahu podané výpovědi, jíž poškozená učinila pouze v přípravném řízení a je zachycena na obrazovém záznamu (viz §102 odst. 1, 2 tr. ř.), ale i ze způsobu, jak popisované skutečnosti podávala a jak na dotazy o intimních otázkách reagovala. Rovněž soudy hodnotily, že poškozená nebyla osobou, která by po incidentu o činu podávala informace, ale o události odmítala hovořit, a ta proto najevo vyšla až na základě náhodného lékařského vyšetření, při němž bylo zjištěno porušení panenské blány, a bylo třeba, aby důvod poškozená vysvětlila. Požadavek mladistvého, aby spolu měli pohlavní styk, byl pro ni překvapením, v rámci své přirozené nejistoty jej nemohla zvládnout a odmítala jej. Nelze přehlédnout, že soudy se zabývaly též její osobností, a podle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie (srov. č. l. 76 verte spisu) se opíraly o to, že u ní nebyly zjištěny známky patologické lhavosti ani zvýšené tendence ke zkreslování skutečností. Při vyšetření její osobnosti nevyšla ani najevo žádná motivace, která by svědčila pro nepravdivé výpovědi proti mladistvému, naopak k němu měla pozitivní vztah, který vnímala vzhledem ke svému věku naivně a zkresleně, a to zejména kvůli své nezralosti a nezkušenosti.
18. Všechny tyto skutečnosti v souvislosti s dalšími ve věci učiněnými zjištěními plynoucími z ostatních důkazních prostředků soudům sloužily v procesu zkoumání a posuzování věrohodnosti poškozené, a to i se zřetelem na okolnosti, které v rámci obhajoby uplatňoval mladistvý. Výsledkem této činnosti odpovídající pravidlům podle §2 odst. 6 tr. ř. byly závěry, které soudy popsaly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, a lze shrnout, že objasnily, proč uvěřily verzi poškozené, a nikoli tvrzením mladistvého, které podložil argumentací v podobě skutkových zjištění plynoucích z vlastního hodnocení provedených důkazů. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Jestliže verze uváděná mladistvým a ta, kterou prezentovala poškozená, stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost aktérů a konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném vyhodnocení všech tvrzení nepochyboval o věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď je potvrzována dalšími nepřímými důkazy, a vysvětlil, proč nepřijal verzi mladistvého, a proto mu nelze vytýkat, že by nepostupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“. V přezkoumávané věci je třeba konstatovat, že zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž výpovědi poškozené věnoval potřebnou pozornost a velmi pečlivě ji posuzoval [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16].
19. Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování. V projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Proto na podkladě učiněných skutkových zjištění posuzoval důvodnost námitek mladistvého proti naplnění znaků násilí a pohrůžky násilí u provinění znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí či pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a spáchá-li uvedený čin na dítěti mladším patnácti let.
20. Výhrady mladistvého směřovaly proti znakům základní skutkové podstaty násilí a donucení násilí, a proto je třeba nejprve v obecné rovině ke znaku násilí uvést, že se za něj ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli, aniž by bylo nutné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, avšak pachateli musí být její nevole zjevná (srov. srovnávací materiál č. 17/1982, str. 128 a 129 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014, ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 885/2018, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 603/2018, aj.).
21. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u znásilnění pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (dopisem, telefonicky apod.), ale vzhledem k povaze znásilnění, které vyžaduje pohlavní styk ve výše uvedeném smyslu, musí na rozdíl od trestného činu vydírání nakonec, byť s odstupem času od pronesené pohrůžky, vždy dojít k osobnímu kontaktu pachatele s poškozenou znásilňovanou osobou, jež se podrobuje dříve pronesené pohrůžce, která již ani nemusí být opakována (např. pachatel pronese telefonicky pohrůžku násilím s tím, aby se poškozená dostavila na určité místo za účelem pohlavního styku, jinak jí zlomí ruku; poškozená se z obavy z uskutečnění pohrůžky násilím, neboť zná agresivitu pachatele, na jím uvedené místo dostaví a zde již bez další pohrůžky násilím se podrobí vůli pachatele a dojde k pohlavnímu styku). K naplnění znaku násilí je nutné požadovat, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude použito, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1837, 1838).
22. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Znak donucení (nucení) představuje nátlak (nebo omezení), který vyvíjí obviněný na vůli poškozeného a vychází ze snahy ovlivnit jeho chování a dosáhnout toho, aby konal (trpěl, opomenul) v souladu s představou a požadavky obviněného. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro např. pro zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční.
23. Podstatným je posoudit, zda odpor oběti je vážně míněný, protože byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení. O donucení také nejde, když sice poškozená osoba zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí a takový projev je z jejího chování patrný.
24. V posuzovaném případě se ze strany mladistvého jednalo o dva útoky, jež soudy obou stupňů posuzovaly ze všech uvedených hledisek, a to zejména podle chování poškozené a podle okolností, za kterých k oběma jednáním vůči poškozené došlo. Soud prvního stupně zkoumal naplnění znaku násilí i pohrůžky násilí. Na násilí usuzoval z jednání mladistvého vůči poškozené, která se bránila a sex s ním odmítala, což mu dávala jednoznačně najevo a na což nedbal. Svůj nesouhlas vyjádřila i verbálně, ale i odstrkováním mladistvého, a proto ji mladistvý chytil za ruce, aby zamezil její obraně, a přes zjevný odpor na ní soulož vykonal (srov. bod 28. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud shledal v jednání mladistvého nejenom násilí, ale rozvedl i naplnění znaku pohrůžky násilí, kterému se sice soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku přímo nevěnoval, ale i přesto je z popisu skutku i učiněných skutkových zjištění dostatečně patrné, že mladistvý jím poškozenou v druhém případě k souloži rovněž donutil. Soud vysvětlil, že její odpor překonal mladistvý pohrůžkou zabití její rodiny (srov. bod 32. usnesení odvolacího osudu).
25. Nejvyšší soud uvedené závěry soudů obou stupňů považuje za správné a odpovídající obecnému vymezení znaků násilí i pohrůžky násilí u provinění znásilnění, pro které svědčí všechny zjištěné skutečnosti, a proto námitky mladistvého nejsou důvodné.
26. Poškozená měla k mladistvému pozitivní vztah, a proto dobrovolně vstoupila a pobývala v jeho domě, kde se věnovali zábavě, k níž byla svolná (promítání filmu). Mladistvým projevované líbání přijímala, ale jakmile došlo na sexuální aktivity z jeho strany, začala je odmítat, což mu dávala najevo (slovně i odstrkováním). Za násilí je třeba v této situaci považovat to, že ji mladistvý vyžadující od ní masturbaci, k níž nesvolila, proti její vůli zalehl, svlékl jí legíny a kalhotky, sedl si na ni, roztáhl jí nohy, manipuloval ji na přirození a držel jí ruce. Jednání spočívající v zalehnutí, manipulaci s tělem poškozené a jejím přidržování, lze chápat jako projev fyzického násilí ze strany mladistvého vedoucí k zásahu do osobní nedotknutelnosti poškozené a překonání jí vyjádřeného odporu. Lze shrnout, že uvedené aktivity ze strany mladistvého jsou projevem fyzické síly, brachiálním působením na tělesnou integritu poškozené, a to ve smyslu znaku násilí, jak je v §185 odst. 1 tr. zákoníku vymezen. Ze strany poškozené je zřejmá snaha se uvedenému jednání bránit, a to odmítáním mladistvého, což vyjadřovala nejen slovními projevy ale fyzickým odporem, který byl vážně míněný a pro mladistvé byl zřejmý.
27. Ve druhé části skutku v dílně na zahradě rodinného domu, soudy shledaly naplněným znak pohrůžky násilí, neboť mladistvý si na poškozené pohlavní styk vymohl, když ji vyprovázel z domu. Učinil tak tím, že ji zatáhl do dílny, kde jí pod verbální pohrůžkou, že vyvraždí její rodinu, poté, co si stáhl kalhoty i spodní prádlo, přikázal, aby si odhalená sedla na jeho ztopořený penis, což poškozená vykonala. Pro závěry o naplnění znaku pohrůžky násilí pochybnosti nevznikají, protože „vyvraždění rodiny“ je dostatečně silnou hrozbou, která je způsobilá v poškozené vzbudit obavu, že bude uskutečněna. K jinak správným závěrům soudů obou stupňů o naplnění tohoto znaku, je třeba s ohledem na zjištěné skutečnosti doplnit, že tuto pohrůžku je třeba vykládat se zřetelem na okolnosti, za nichž ji poškozená vnímala, a jež plynou z obsahu její výpovědi. Je vhodné dodat, že poškozená prožívala tuto situaci ve svých dvanácti letech, kdy neměla žádné zkušenosti se sexem. Mladistvého pojímala jako dominantní osobu, avšak s tím, že se s ním seznámila v době, když byl v psychiatrické léčebně, o čemž ze vzájemné komunikace věděla. Byla též svědkem toho, že již i jiné osobě vyhrožoval. Především však při své návštěvě v domě viděla pod postelí poškozeného střelnou zbraň, kterou nedokázala přesně popsat, a rovněž viděla i na polici v pokoji mladistvého krabičky od nábojů do střelné zbraně. Nelze opomenout ani to, že k incidentu v dílně došlo v bezprostřední časové návaznosti po prvním případu soulože, při němž nebylo jednání mladistvého výslovně agresivní, ale i přesto bylo násilné a hrubé. Za těchto všech souvislostí má závěr o tom, že se poškozená mladistvého bála a jeho výhrůžky považovala za realizovatelné, zcela objektivní podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a plyne též z logiky a možného uvažování nezkušené dvanáctileté dívky. Význam uvedené pohrůžky násilí nezpochybňuje ani skutečnost, že poškozená v dílně mladistvému svůj odpor nevyjádřila, neboť právě užitá pohrůžka svědčí o tom, že mladistvý ji k souloži nutil, což z jeho jednání vyplynulo. Z okolností, za kterých k jeho sexuálnímu uspokojení došlo, vyplývá, že nic nesvědčilo o tom, že by poškozená jednala dobrovolně, nýbrž šlo o jednání pod vlivem a v návaznosti na celkové chování mladistvého vůči ní.
28. V reakci na námitky mladistvého je třeba zmínit, že uvedené závěry, že poškozená se podvolila jeho aktivitám na základě násilí a pohrůžky násilí, jimiž ji k pohlavnímu styku s ním donutil, nejsou zpochybněny zjištěním plynoucím ze znaleckého posudku MUDr. Hany Kosové, Ph. D., z oboru zdravotnictví, odvětví dětské gynekologie, o tom, že poškozená měla jen zčásti poškozenou panenskou blánu. Této argumentaci mladistvého se věnovaly soudy obou stupňů, které se zabývaly výsledky znaleckého zkoumání i příčinou menšího poranění panenské blány. Pro své závěry vycházely z toho, že znalkyně uvedla, že panenská blána nevyspělé mladé dívky byla velmi elastická. Odpor poškozené a odmítání pak neznamenalo, že u ní nedošlo ke vzrušení v důsledku počátečního mazlení a osahávání, což může vyvolat určitou lubrikaci, jež mohla mít vliv na malou intenzitu poranění. Je však třeba doplnit, že tento pouze z lékařského hlediska předpokládaný, avšak ničím podložený, fyziologický jev, nemůže vyloučit, že poškozená sexuální požadavky mladistvého ze svých racionálních důvodů odmítala. K jednání, jež se odehrálo v zahradní dílně, pak soudy uvedly, že poškozená zde pod pohrůžkou vyvraždění její rodiny sama nasedla na penis mladistvého, a proto mohla hloubku průniku jeho pohlavního údu regulovat a logicky vyhledávala pro ni nejméně bolestivou pozici (srov. body 23. rozsudku soudu prvního stupně a 19. usnesení odvolacího soudu).
VI. Závěr
29. Podle uvedených skutečností nebylo možné přisvědčit dovolání mladistvého o nesprávnosti použité právní kvalifikace, protože podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy při správnosti učiněných skutkových zjištění posoudily čin, jenž je mladistvému kladen za vinu, v souladu se zákonným vymezením jednotlivých znaků skutkové podstaty provinění znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož jemu za vinu kladené jednání správně kvalifikovaly. Při tomto závěru nebylo možné přisvědčit požadavku mladistvého, aby jeho čin byl posouzen jako provinění pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, protože jsou-li bez pochyb naplněny znaky určitého trestného činu (v tomto případě provinění znásilnění), nelze jej kvalifikovat podle jiné skutkové podstaty vymezené v trestním zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 39/1989 nebo č. 43/1990 Sb. rozh. tr.).
30. Ze všech takto rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání mladistvého považoval za zjevně neopodstatněné, neboť v postupech a závěrech soudů nižších stupňů neshledal mladistvým vytýkaná pochybení, přičemž veškeré soudy učiněné závěry mají podklad v obsahu spisu i napadených rozhodnutích, stejně jako i v zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů.
31. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, tak dovolání mladistvého jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 9. 2020
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu