ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.885.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 885/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 8. 2018 o dovolání podaném M. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 2 To 107/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 1/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 2 To 107/2017, zrušuje v celém rozsahu.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný M. K. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 51 T 1/2017, byl M. K. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 2 To 107/2017, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době od 16:00 hodin do 17:00 dne 21. srpna 2016 na spojovací cestě od hřiště obce P. na S., v okr. Ú. n. L., nejprve došel a doprovázel poškozenou nezletilou XXXXX *), kterou během rozhovoru začal osahávat na zadku, se slovy, že je dobrá, přestože ho poškozená slovně upozornila, aby takového jednání nechal a na jeho další dotaz, kolik je jí let, mu odpověděla, že jí bude patnáct let, když po chvíli společné chůze, v prostoru stojícího sloupu veřejného osvětlení s označením CU00420, poškozené nečekaně vytrhl z ruky mobilní telefon Samsung Galaxy S3 v hodnotě 3.500 Kč, který odhodil na zem, strkla ji směrem do přilehlého lesního porostu, zde ji uchopil do náručí se slovy, že si ještě před nástupem do výkonu trestu chce užít, přesto, že ho poškozená vyzývala, aby ji nechal, rozbrečela se, chytala se různých větví, zde ji odhodil na zem do travnatého porostu, zaklekl na ni, tak, že se nemohla hýbat, začal jí stahovat legíny s kalhotkami v úmyslu dosáhnout pohlavního styku s poškozenou, přestože mu poškozená stále říkala, aby tohoto zanechal, brečela a aktivně se bránila rukama, kterýma ho odstrkávala, později využila okamžiku, kdy obžalovaný uvolnil její sevření a kopla ho, když z důvodu této aktivní obrany poškozené nezletilé obžalovaný svého jednání nakonec zanechal, zvedl odhozený telefon z trávy se slovy, že telefon poškozené vrátí, pokud mu ho vykouří, což poškozená odmítla, vzápětí požadoval SD kartu z telefonu, když poškozená začala odcházet, tak jí telefon bez dalšího vrátil, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. května 2016, č. j. 47 T 25/2016-48, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložený trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který byl usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. srpna 2016, č. j. 47 T 25/2016-68, který nabyl právní moci téhož dne, přeměněný na trest odnětí svobody v délce trvání 294 dnů, se zařazením do věznice s dozorem. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy pominuly u stěžejních důkazů, že jsou v rozporu se zásadami logiky, mylně hodnoceny bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního výkladu a v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, což vedlo k extrémně nesprávnému či neúplnému zjištění skutkového stavu věci. Obviněný si je vědom, že dovolací soud se svou činností nezaměřuje na přezkum rozhodnutí soudů nižších instancí z pohledu jakýkoliv vytýkaných vad, revizi skutkových zjištění a přehodnocování provedených důkazů, s výjimkou existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Dále upozornil na pochybení odvolacího soudu, který se nedokázal vypořádat s jeho námitkami ohledně nesrovnalosti ve výpovědi poškozené, z níž je patrné, že uvedená trestná činnost by musela na těle poškozené zanechat stopy (otlak po zakleknutí, stopy po větvích) a upozornil na technickou neproveditelnost kopnutí do poškozeného. Je zřejmé, že kontakt s poškozenou ukončil na základě vlastního rozhodnutí z důvodu nezájmu poškozené, a tudíž jeho rozhodnutí nebylo vynuceno jednáním poškozené. Z tohoto důvodu nejde o pokus znásilnění, neboť poškozenou k pohlavnímu styku nenutil násilím. Soudům vytýká, že nedoplnily dokazování o tzv. revizní posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, psychiatrie, když vznikly rozpory mezi posouzením znalce z tohoto trestního řízení a předešlými odborníky. Nesouhlasí s právní kvalifikací jednání jako přečinu krádeže podle §205 tr. zákoníku, neboť se mobilu nechtěl zmocnit a ponechat si jej. Poškozené mobilní telefon vrátil. Žádné jeho jednání není trestným činem, a proto by měl být zproštěn obžaloby. Na závěr svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Státní zástupce uvedl, že námitky obviněného neodpovídají v podstatné části uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu, jimiž poukazuje na nedostatečné zjištění skutkového stavu. Obviněný se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a nahrazení jinou verzí skutkového stavu, jež by více odpovídala představám dovolatele. Naopak lze konstatovat, že soudy v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), pečlivě zhodnotily provedené důkazy přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). K námitce prokázání násilí se státní zástupce vyjádřil tak, že soudy v rámci této otázky vycházely z výpovědí poškozené, jejímiž dílčími odlišnostmi se pečlivě zabývaly a nalézací soud jej pečlivým způsobem odůvodnil ve svém rozhodnutí. Ohledně absence stop poškrábání větvemi na těle poškozené a nemožnosti kopnutí poškozené státní zástupce konstatoval, že těmito námitkami obviněného se soudy již zabývaly a nalézací soud je vysvětlil ve svém rozhodnutí. Nadto uvedl, že v tomto případě jde o ryze spekulativní úvahy obviněného a nevyvstává žádná skutečně relevantní pochybnost o ataku obviněného na poškozenou. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou opomenutelného důkazu ohledně objasnění duševního stavu obviněného. Soudy se návrhem revizního posudku podrobně zabývaly a v daných souvislostech jej logicky vyhodnotily jako nadbytečný. Předchozí zkoumání duševního stavu obviněného bylo staršího data a týkalo se řízení o přiznání invalidity, kde se obviněný měl projevovat jako osoba slaboduchá. Znalci ve svých výpovědích pak relevantním způsobem zdůvodnily své závěry odlišné od předchozích odborných závěrů. Státní zástupce se však ztotožnil s námitkou naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku jako obsahově relevantní. Skutkovou podstatu tohoto trestného činu nenaplňuje pouhé prosté zmocnění se cizí věci, ale takové zmocnění musí vést k tomu, aby si pachatel takovou věc přisvojil, čímž se rozumí odnětí z dispozice vlastníka, oprávněného držitele či faktického držitele a zjednání možnosti s věcí trvale nakládat podle své vůle. Ačkoliv ze skutkových zjištění vyplývá, že se obviněný skutečně mobilního telefonu zmocnil náhlým vytržením, ihned jej na místě odhodil. Nehodlal s ním tak nadále nakládat jako s vlastním, ale s nejvyšší pravděpodobností zabránit poškozené zavolat pomoc před sexuálně motivovaným násilím. Ani v počáteční ani závěrečné fázi jednání nelze spatřovat úmysl obviněného si telefon přisvojit. Obviněný sám po poškozené požadoval vyndat SD kartu, což by požadovat nemusel, kdyby měl v úmyslu vyloučit poškozenou z její držby telefonu. Nadto státní zástupce poukázal na nepřiléhavost judikatury, jež ve svých rozhodnutích uvedly soudy nižších instancí. Na závěr nejvyšší statní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 2 To 107/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněného, shledá-li pro to zákonné podmínky.
V replice na vyjádření státního zástupce obviněný souhlasil s tvrzením, že dovolání není procesním prostředkem k přezkoumávání skutkových zjištění, avšak v jeho věci se jedná o extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, což posoudí soud dovolací. Neztotožnil se s vyjádřením státního zástupce o motivaci projevovat se jako osoba slaboduchá při posuzování invalidity. Naopak za správný názor považoval, že se nedopustil krádeže telefonu, ale již nesouhlasil s nařčením, že se zmocnil telefonu poškozené z důvodu zabránit jí přivolat si pomoc, neboť nedělal nic, co by považoval za nedovolené.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud přesto ve výjimečných případech zasahuje do samotného hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to především v případech, kdy projednávaná věc trpí přítomností tzv. extrémního rozporu právě mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo rovněž k nesprávné aplikaci právních norem. V těchto případech je zcela odůvodněna relevance dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Úvahy stran extrémního rozporu tedy připadají v potaz, pokud je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených důkazů. Půjde tudíž zejména o situace, kdy je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozhodnutí, kdy jsou přítomny logické rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. vyvozenými právními závěry, skutek nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, rovněž pokud došlo k deformaci důkazů, z nichž byla dovozována taková skutková zjištění, která z nich vůbec nevyplývají, anebo zůstaly opomenuty a nehodnoceny stěžejní důkazy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017). Zcela nepřípustné by poté bylo takové odůvodnění soudu, které by vycházelo z důkazů, které vůbec nebyly provedeny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom převážně směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž právně relevantní argumentace s ohledem na podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podaném dovolání stran soudy shledaného pokusu zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, absentovala. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné a jednostranné hodnocení důkazů (výpověď poškozené, stopy po zalehnutí, stopy po větvích, kop), respektive nedostatek důkazů, které jej usvědčují z daného trestného činu a současně prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Zejména nalézací soud ve svém rozhodnutí (str. 10 a násl. rozsudku) expressis verbis uvádí, proč se přiklonil v posouzení rozporů v popisu skutkového děje k výpovědi poškozené před výpovědí obviněného a z jakých dalších důkazů při rozhodování vycházel.
Pokud dále obviněný namítá, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění dokazování, tedy existenci tzv. opomenutých důkazů, a to zejména provedení revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, psychiatrie, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Zejména soud prvního stupně (s jehož přístupem a závěry se soud druhého stupně následně de facto ztotožnil – viz str. 7 bod 9 rozsudku odvolacího soudu) jasně a logicky rozvedl, proč shledal důkazní návrhy nadbytečnými, zejména pak z jakého důvodu nebylo přistoupeno k vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, neboť ve formální rovině soud nenašel žádné překážky pro úplnou trestněprávní odpovědnost za předmětné jednání (nízký věk – §25 tr. zákoníku, nepříčetnost v podobě duševní choroby – §26 tr. zákoníku). Znalkyně posuzující intelekt obviněného vyloučila snížení intelektu až do pásma středně těžké až těžké mentální retardace. Soud hodnotil tyto závěry v kontextu s obsahem dalších důkazů, které byly v rámci trestního řízení provedené. Pokud předchozí závěry vycházely z předpokladu, že obžalovaný v rámci svého mentálního postižení nemluví a dorozumívá se pouze gesty, tak toto je zcela v rozporu s tím, jak se obžalovaný vyjadřoval před soudem. Pro nalézací soud byla podstatná skutečnost, že aktuální projevy chování obžalovaného, které byly objektivně dokládány v rámci trestního řízení z více úhlu pohledu a různými osobami, byly v souladu se závěry znalkyně s oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie. Z tohoto důvodu nalézací soud návrh obviněného na doplnění dokazování jako nedůvodný zamítl, neboť neshledal žádný objektivní důvod pro přibrání jiného znalce a zpracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie (viz str. 15 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud nadto uvedl, že má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že obžalovaný je za své činy trestně odpovědný a byl rovněž schopen účasti na tr. řízení a chápat jeho význam a smysl (viz str. 7 bod 9 rozsudku odvolacího soudu) . Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily (srov. str. 10–16 rozsudku nalézacího soudu). Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Stran námitek, že obviněný poškozenou nenutil násilím k pohlavnímu styku, Nejvyšší soud podotýká, že právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné hodnotit argumentaci obviněného ohledně absence znaku násilí , který je podle názoru obviněného nezbytný k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku. Tento druh námitek však Nejvyšší soud neshledal opodstatněným. Znak násilí , jak jej pojímá skutková podstata trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, tak tímto se obvykle rozumí použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Spolehlivě bylo dokázáno, že fyzicky překonával odpor poškozené, přičemž její odpor musel být obviněnému zcela zřejmý, neboť poškozená svůj nesouhlas dávala zcela zjevně najevo, a to jak verbálně, tak i fyzicky. V tomto lze odkázat na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se za násilí ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor. Postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011). Možnosti adekvátní obrany je vždy nutno posuzovat jak podle dispozic poškozené osoby, tak podle nastalé situace. Ve stručnosti lze připomenout, že poškozená byla s obviněným sama, svůj odpor dávala výslovně najevo, když obviněného vyzývala, aby svého jednání nechal, rozbrečela se a chytala se různých věcí okolo. Poškozená mu opakovaně říkala, aby svého jednání zanechal, stále brečela a aktivně se bránila rukama, kterýma ho odstrkávala, i nohama (kopnutí). Projevy násilného jednání soud prvního stupně (oproti názoru obviněného) pojal jak do skutkové věty svého rozhodnutí (strkání do přilehlého lesního porostu, odhození na zem, stahování legín), tak rovněž do navazujícího odůvodnění (viz např. str. 6 a 7 rozsudku prvního stupně). S uvedenými závěry se poté Nejvyšší soud zcela ztotožnil.
S přihlédnutím k shora uvedenému lze podle Nejvyššího soudu uzavřít, že soudy s ohledem na ve věci učiněná skutková zjištění po právní stránce kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavě.
Právně relevantně však s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté obviněný vznesl námitky absence obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že zcela nečekaně vytrhl z rukou poškozené mobilní telefon a odhodil jej na zem. Následně po aktivní obraně poškozené vůči sexuálnímu chování obviněného odhozený telefon zvedl z trávy se slovy, že telefon poškozené vrátí pod podmínkou „vykouření“ jeho přirození, což poškozená odmítla a po marné snaze vyndání SD karty z telefonu po poškozené a jejím odchodu jí telefon bez dalšího vrátil.
Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji. Pachatel se cizí věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 1976–2004). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky včetně přisvojení. Pro přisvojení si věci zmocněním se vyžaduje úmysl pachatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu . Jinak by se jednalo o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku anebo by šlo jen o přestupek. Pachatel však nemusí mít úmysl věc trvale užívat, neboť o krádež jde i v tom případě, když si věc přisvojí, což znamená trvalé vyloučení poškozeného z dispozice s odcizenou věcí, aby ji vzápětí zničil nebo daroval jinému. Pachatel nemusí mít úmysl se obohatit. Ani skutečný či domnělý majetkový nárok vůči poškozenému nevylučuje trestní odpovědnost za krádež.
Skutková podstata není naplněna pouhým prostým zmocněním se cizí věci, ale takové zmocnění musí vést k tomu, aby si pachatel takovou věc přisvojil, přičemž přisvojení je třeba chápat jako vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Ačkoliv se obviněný skutečně mobilního telefonu zmocnil, tím že ho náhle vytrhl z rukou poškozené, tak jej ihned odhodil. Jeho úmyslem tedy nebylo přisvojení si mobilního telefonu poškozené a nakládání s ním podle své vůle, nýbrž dokonání zločinu znásilnění podle §185 tr. zákoníku. Provedeným dokazováním soudů nižší instancí nebylo zjištěno, že obviněný při vytržení mobilního telefonu poškozené jednal v úmyslu získat mobilní telefon jen na přechodnou dobu, a to ani v závěrečné fázi jeho jednání, když po poškozené požadoval vyndání SD karty a následně jí ho vrátil. V projednávaném případě je třeba posuzovat jednání obviněného v jeho celistvosti. Byť po poškozené požadoval orální sex a jeho jednání směřovalo k pohlavnímu styku výměnou za odhozený mobilní telefon, nelze v jeho jednání nalézt úmysl mobilní telefon si ponechat. Toto tvrzení je podpořeno zjištěným skutkovým stavem, když obviněný poškozené mobilní telefon po projevení jejího nezájmu vrátil. S ohledem na uvedené, se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal na věci, kterou měl jiný při sobě a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a naplnil tak znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedenému a po provedeném přezkumu věci shledal námitky obviněného opodstatněnými, přičemž nemohl přisvědčit závěru soudu druhého stupně, který obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu v předmětné části důvodně podaného dovolání obviněného nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 2 To 107/2017, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu v potřebném rozsahu projednána trestní věc obviněného před soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení je Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu a v příslušném výkonu trestu na obviněném nelze pokračovat. Současně je však nutno dodat, že obviněný vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 T 95/2015, ve znění usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 7 T 95/2015, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému proto obviněného nebere do vazby, neboť současně vykonává trest z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 T 95/2015, ve znění usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 7 T 95/2015, jehož výkon skončí 13. 10. 2019. Následně bude převeden do výkonu trestu uloženého mu novým rozhodnutím v této věci Vrchním soudem v Praze.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 8. 2018
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.