ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.603.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 603/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 5. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. M. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 9 To 393/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 140/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 2 T 140/2016, byl R. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v bodě 1) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen v bodě 1) podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 3. 2014, č. j. 38 T 45/2014-40 ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 2. 11. 2015, č. j. 38 T 45/2014-120, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl v bodě 2) odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 12 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 9. 2015, č. j. 14 T 128/2015-76, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2) Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 9 To 393/2017-475, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o obou trestech. S přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině v obou bodech znovu rozhodl tak, že obviněného za zločin v bodě 1) napadeného rozsudku (zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku) a sbíhající se přečin úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 38 T 45/2014, odsoudil podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 38 T 45/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále za přečin v bodě 2) [nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku] a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 14 T 128/2015, odsoudil obviněného podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 12 měsíců. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 14 T 128/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
I.
3) Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 9 To 393/2017-475, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že mu nebyl ustanoven obhájce pro zločin znásilnění , pro který byl obviněn usnesením ze dne 3. 5. 2016. Uvedl, že obhájce mu byl ustanoven rozhodnutím Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 11. 2015, a to v souvislosti s přečinem nebezpečného vyhrožování. Dle jeho názoru nelze rozšiřovat obhajobu ohledně jiného skutku. V podaném dovolání dále poukazuje zejména na to, že nebyl zjištěn a ustálen skutkový stav, o němž byly důvodné pochybnosti. Především pak namítá, že jeho odsouzení za zločin znásilnění bylo založeno pouze na protokolu o výslechu poškozené ze dne 8. 1. 2016, kdy se jednalo o výslech v trestní věci nebezpečného vyhrožování. Podotkl, že u tohoto výslechu nebyl přítomen. Dále polemizuje s obsahem úředního záznamu ze dne 11. 8. 2015 a namítl, že tento byl jako důkazní návrh odvolacím soudem odmítnut. Uvedl, že popis skutku neodpovídá tvrzením poškozené. Zdůraznil, že výslech poškozené z 8. 1. 2016 nebylo možné použít jako důkaz [číst ve smyslu §211 odst. 3 písm. a) tr. ř.], a to vzhledem ke druhému žalovanému skutku, u kterého ještě nebylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Dále dovolatel poukázal na celou řadu skutečností-důkazů, které podle jeho mínění byly soudy nižších stupňů nesprávně hodnoceny. V této souvislosti sám uvádí, že jde o skutkové námitky, na které je však nutno nazírat pohledem Ústavního soudu a v této souvislosti zmiňuje řadu jeho rozhodnutí (např. I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Uvedl, že se soudy nevypořádaly s důkazy obhajoby (např. dopisy poškozené dovolateli), předkládá vlastní verzi skutkového stavu a činí vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům. Konstatoval rovněž neprovedení doplnění dokazování provedením znaleckého posudku na posouzení věrohodnosti svědkyně B., F. a dovolatele, neprovedení doplnění dokazování výslechem svědkyně D. a dovozuje nesprávné závěry ze znaleckého posudku o duševním zdraví poškozené. Výše zmíněná pochybení dle jeho názoru vedla k porušení zásady presumpce nevinny či in dubio pro reo . Ke skutku nebezpečného vyhrožování uvedl, že napadená rozhodnutí jsou ve vztahu k tomuto skutku nepřezkoumatelná, neboť zde zcela absentuje hodnocení provedených důkazů. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mělníku a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem a zprostil dovolatele obžaloby, případně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný rovněž sdělil (k přípisu ze dne 17. 4. 2018, kde se vyjádřil, že souhlasí s neveřejným zasedáním týkajícím se jeho dovolání), že v případě, že by Nejvyšší soud doplňoval důkazy, tak nesouhlasí s projednáním v neveřejném zasedání. V ostatních případech souhlasí s tím, aby byla věc projednána v neveřejném zasedání.
4) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pak ve vztahu k němu uplatněné námitky považuje za zjevně neopodstatněné, neboť v době, kdy proti obviněnému bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin nebezpečného vyhrožování, byl obviněný ve výkonu trestu pro jinou trestní věc. Obhájce mu byl ustanoven v souladu se zákonem a následně, kdy vyšlo najevo, že se obviněný dopustil další trestné činnosti, bylo týmž policejním orgánem, pod toutéž spisovou značkou rozšířeno trestní stíhání obviněného. Pokud jde další námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tyto podle mínění státního zástupce se s dovolacím důvodem zcela míjí, neboť jimi obviněný soudům nižších stupňů vytýká nedostatky v provedeném dokazování a nesprávné hodnocení důkazů, které je v rozporu s hodnocením důkazů obviněným. Obviněným byly tedy podle státního zástupce uplatněny jen výhrady procesní a skutkové, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) (ale ani jiný dovolací důvod) nenaplňují. Soudy podle názoru státního zástupce měly dostatek důkazů k prokázání viny obviněného a jeho vina v případě trestného činu znásilněné nestojí pouze na výpovědi poškozené, jak se mylně obviněný domnívá. Skutečnost, že se sám výslechu poškozené v přípravném řízení neúčastnil, není podstatná. Právní relevanci nelze podle něj přiznat ani námitkám tzv. „opominutých důkazů“. Za sice poněkud strohé označuje některé pasáže odůvodnění rozhodnutí nižších soudů, avšak i v tomto případě je názoru, že splňují podmínky §125 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
II.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tento dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Naplnění dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. – to však pouze za situace, kdy bude odvolaní např. zamítnuto podle §256 tr. ř., což však není případ obviněného] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
10) Obecně k odkazu obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu s argumentací, že hodnocení skutkových námitek se nemusí uplatnit bezvýhradně, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že jsou mu známa nejen obviněným zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu, ale také celá řada dalších uvedeným soudem vydaných rozhodnutí, která se problematikou extrémního rozporu (porušením práva na spravedlivý proces, opomenutými důkazy, nesouladem skutkových zjištění s právním posouzením atd.) zabývají. S ohledem na argumentaci obviněného ohledně porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady in dubio pro reo, však považuje Nejvyšší soud za nezbytné nejprve souhrnně k uvedené problematice, kterou by z hlediska posuzování Ústavním soudem (porušení práva na spravedlivý proces) bylo možno subsumovat pod extrémní nesoulad jako jeden z možných důvodů pro průlom do pravomocného rozhodnutí tímto mimořádným opravným prostředkem – dovoláním zmíněným, uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným výslovně v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
k §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
11) Shora již bylo uvedeno (viz bod 7), za jakých okolností je dán tento dovolací důvod. V předmětné trestní věci, a tuto skutečnost obviněný nemůže žádným způsobem zpochybnit, došlo k situaci, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, u kterého s ohledem na výši trestní sazby není dán důvod nutné obhajoby. Vzhledem k tomu, že však obviněný byl ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci, musel mu být v trestní věci, ve které byl stíhán pro trestný čin podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku obhájce ustanoven Okresním soudem v Mělníku ze dne 13. 11. 1915, č. j. 40 Nt 300/2015-6 (č. l. 21). Obhájcem obviněného byl ustanoven Mgr. Jaroslav Vajgl. Vzhledem k tomu, že vyvstalo důvodné podezření, že se obviněný dopustil další trestné činnosti (předmětného zločinu znásilnění), bylo vůči obviněnému zahájeno usnesením podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. trestní stíhání také pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) b) tr. zákoníku. Nutno podotknout a obviněného a obhájce upozornit na tu skutečnost, že šlo mj. o zahájení podle §160 odst. 5 tr. ř., tudíž že pro oba trestné činy bylo vedeno společné řízení ve smyslu §20 odst. 1 tr. ř. a obviněný měl obhájce, tudíž mu nebylo nutno obhájce znovu ustanovovat. O tom, že šlo o společné řízení svědčí nejen postup podle §160 odst. 1, 5 tr. ř., ale také ta skutečnost, že trestní stíhání vůči obviněnému pro trestný čin podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a trestný čin podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku bylo vedeno příslušnou součástí Policie ČR pod stejným č. j. KRPS-273354-110(23)/TČ-2015-010671-OK, a týmž policejním orgánem.
12) Ve vztahu k námitkám obviněného k tomuto dovolacímu důvodu bude dále reagováno i na použití výpovědi svědkyně-poškozené ze dne 8. 1. 2016 k trestnému činu znásilnění a trestnému činu nebezpečného vyhrožování. Obecně je však nutno uvést, že obviněný obhájce měl ustanoveného od 13. 11. 2015 pro trestný čin (příp. přečin- viz blíže §14 tr. zákoníku) nebezpečného vyhrožování a vzhledem k tomu, že následně bylo rozšířeno trestní stíhání obviněného pro zločin znásilnění, kdy se jednalo o společné řízení, nebylo důvodu obviněnému obhájce znovu ustanovovat. Dále je nutno podotknout, že obhájce Mgr. Jaroslav Vajgl, byl přítomen výslechu svědkyně-poškozené dne 8. 1. 2016 a u tohoto výslechu nebyl pasivní, neboť z protokolu je zřejmé, že poškozené kladl otázky i k následně zahájenému trestnímu stíhání pro zločin znásilnění (tuto skutečnost Nejvyšší soud v rámci objektivity zdůrazňuje; je však potřebné uvést, že použitelností tohoto důkazu se bude Nejvyšší soud zabývat níže, jak již bylo shora naznačeno). Následně byl obhájce přítomen dalším úkonům a později obhájce Mgr. Vajgla vystřídal obhájce Mgr. Bezděk. Za shora popsané situace pouhá argumentace obviněného, že mu nebyl obhájce ustanoven pro zločin znásilnění je neopodstatněná (účelová), neboť obviněný obhájce ve společném řízení ustanoveného měl. Obhajoba však touto neopodstatněnou argumentací hodlala vzbudit zdání, že pokud obviněný neměl obhájce ustanoveného také pro zločin znásilnění, nelze výpověď svědkyně-poškozené, byť byl obhájce přítomen jejímu výslechu, použít jako důkaz před soudem (k použitelnosti tohoto důkazu níže). V souvislosti s touto námitkou je vhodné odkázat na stručné odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně k téže námitce (viz str. 4 rozsudku).
k §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
13) Zločinu znásilnění (příp. trestného činu – viz §14 tr. zákoníku) podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti. V daném případě vzaly soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování za prokázané, že obviněný poškozenou násilím donutil k pohlavnímu styku, přičemž čin spáchal souloží. V době spáchání činu byla poškozená ve věku 16 let. Kvalifikovanou skutkovou podstatou dle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (tedy spáchání pohlavního styku souloží), je vyjádřena přísněji trestná nebezpečnější forma pohlavního styku. Proto v případě pohlavního styku uskutečněného formou soulože jde vždy o naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění v rámci zvlášť přitěžující okolnosti (srov. např. TR NS 68/2010-T 1312.). Objektem trestného činu znásilnění podle §185 je právo člověka na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Nezáleží na způsobu života znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní styky, popř. s ní žije v manželství (srov. rozh. č. 97/1955) nebo v poměru druha a družky anebo v partnerství. Čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním (jako v daném případě) jiného donutil k pohlavnímu styku. Za násilí se ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Pachatelovo násilné jednání směřuje k vykonání pohlavního styku. Pro naplnění této skutkové podstaty však není rozhodné, zda dojde k vykonání soulože, protože postačí jakékoli jednání považované za pohlavní styk. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Pojem dítě, je ve výkladových ustanoveních v hlavě VIII. obecné části trestního zákoníku v §126 vymezen tak, že se dítětem rozumí osoba mladší osmnácti let, pokud trestní zákoník nestanoví jinak.
14) Z podaného dovolání je zřejmé, že námitky, které byly obviněným v tomto mimořádném opravném prostředku uplatněny, byly již obviněným v rámci obhajoby zmíněny nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení o řádném opravném prostředku. Zde lze odkázat např. na stranu 4 a 5 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Z rozsudku odvolacího soudu je patrno, že zmíněný soud se námitkám obviněného věnoval a na tyto v rámci svého rozhodnutí reagoval. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
15) V předmětné trestní věci však námitky obviněného nelze považovat za námitky právní, naplňující jím uplatněný dovolací důvod - §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť tyto námitky spočívají ve zpochybnění skutkového zjištění (§2 odst. 5 tr. ř.), které učinil soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a ve zpochybnění hodnocení důkazů soudy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný soudům vytýká, že provedené důkazy hodnotily v jeho neprospěch a že soudy neprovedly veškeré jím navrhované důkazy. K této námitce lze uvést, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 5 rozsudku) je patrno, jaké okolnosti vedly soudy nižších stupňů k upuštění od dalšího dokazování. Odvolací soud mj. poukázal na ustálenou důkazní situaci a např. na okolnost, že poškozená i svědkyně B. byly vyslechnuty jako svědkyně a není tak třeba zabývat se úředními záznamy o jejich podaném vysvětlení, není ani třeba znalecky přezkoumávat věrohodnost některých svědků, či pořizovat revizní znalecký posudek ve vztahu k osobě poškozené. Na základě výše popsaného nelze akceptovat námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004), přičemž odvolací soud této podmínce plně vyhověl. Za těchto okolností soudy zamítly návrh obviněného na doplnění dokazování pro jejich bezdůvodnost, neboť by takové obviněným navržené dokazování nemohlo mít vliv na ustálenou důkazní situaci, potažmo na rozhodnutí (podrobně str. 5 rozsudku soudu druhého stupně).
16) Nad rámec úvah soudů nižších stupňů však považuje Nejvyšší soud za potřebné reagovat alespoň částečně na některé z námitek, které se staly předmětem přezkumu soudy nižších stupňů, byť se jedná o námitky skutkové, případně námitky procesní, a to s ohledem na posílení přesvědčivosti daných rozhodnutí. Obviněný primárně poukazuje na to, že byl uznán vinným zločinem znásilnění pouze na základě nezákonně provedeného výslechu poškozené (s argumentací, že byť u výslechu dne 8. 1. 2016 byl obhájce ustanovený obviněnému, nebyl tento podle obviněného/obhájce ustanoven výslovně pro zločin znásilnění – viz výklad shora, bod 11-12), když následně takto získané poznatky z této její výpovědi byly nezákonně čteny u hlavního líčení podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. V souvislosti s touto argumentací je však potřebné objektivně vidět všechny souvislosti, které však již nejsou v dovolání zmíněny. Předně již obviněný v dovolání nezmiňuje, že u hlavního líčení přítomný státní zástupce reagoval na připomínku obhájce obviněného k možnosti čtení takového protokolu (o výpovědi poškozené ze dne 8. 1. 2016) a předsedkyně senátu chronologii zahájených trestních stíhání obviněného zmínila. Dále je nutno uvést, že za zmíněné situace, kdy obviněná byla dne 8. 1. 2016 vyslechnuta k trestnému činu nebezpečného vyhrožování, a to za přítomnosti ustanoveného obhájce, nebylo důvodu výpověď svědkyně-poškozené přečíst u hlavního líčení. [myšleno ve vztahu k tr. činu znásilnění (ve vztahu k §353 tr. zákoníku, pokud by nedošlo k situaci vyjádření v §211 odst. 3 písm. a) tr. ř.)]. Je však nutno podotknout a soudu prvního stupně vytknout, že měl důsledně oddělit při čtení této výpovědi (pokud to situace dovolovala) ty části, které se vztahovaly k trestnému činu nebezpečného vyhrožování od té části výpovědi, kde se svědkyně-poškozená vyjadřovala ke zločinu znásilnění, pro který bylo trestní stíhání zahájeno až 3. 5. 2016. V této souvislosti je nutno upozornit jak soud prvního, tak i druhého stupně na existující judikaturu (např. rozh. č. 62/1999 Sb. rozh. tr.), ze které mj. vyplývá „že je-li na základě svědeckých výpovědí zahájeno trestní stíhání vůči obviněnému pro další trestný čin spáchaný jiným skutkem (§160 odst. 1, 5 tr. ř.), je třeba k tomuto novému skutku svědky znovu vyslechnout, protože ta část jejich původní výpovědi týkající se tohoto nového skutku není procesně použitelným důkazem“. Z rozhodnutí soudu prvního stupně není zcela zřejmé, zda tedy měla výpověď svědkyně-poškozené sloužit také jako důkaz i ke zločinu znásilnění, či nikoli, a v tomto směru tedy odůvodnění soudu prvního stupně nepůsobí příliš přesvědčivě (myšleno k otázce použitelnosti této výpovědi také ke zločinu znásilnění; k trestnému činu nebezpečného vyhrožování námitka obviněného nemá reálného podkladu). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 4-5) na obdobou námitku obviněného reagoval konstatováním, že „ zásadní informace k zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku měl totiž v tomto momentě k dispozici již z výpovědi poškozené při hlavním líčení “. Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud při posuzování procesní použitelnosti výpovědi svědkyně-poškozené ze dne 8. 1. 2016 mj. ke zločinu znásilnění, tuto nebral v úvahu při hodnocení důkazů a vycházel při hodnocení a správnosti závěru soudu prvního stupně, že se obviněný dopustil zločinu znásilnění, z výpovědi svědkyně-poškozené u hlavního líčení (kde obviněná obhájce měla) a mj. také výpovědi svědkyně B. (na jejímž výslechu obhajoba trvala) a dalších důkazů.
17) Dále Nejvyšší soud z důvodu přesvědčivosti správnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje za potřebné uvést, že k otázce použitelnosti výpovědi svědkyně-poškozené ze dne 8. 1. 2016 a následně této výpovědi čtené u hlavního líčení nemohou existovat pochybnosti o správnosti postupu nižších soudů, jde-li o výpověď ve vztahu k tr. činu nebezpečného vyhrožování. Pokud jde o význam výpovědi ze dne 8. 1. 2016 svědkyní-poškozenou k trestnému činu znásilnění, pak je nutno odkázat např. na bod 16. tohoto usnesení, kde je mj. uvedeno, že ta část výpovědi svědkyně-poškozené, která je věnována trestnému činu znásilnění je nepoužitelná. Použitelná je však již ta část její výpovědi, která byla učiněna u hlavního líčení. Pokud v této souvislosti obviněný prostřednictvím obhájce zpochybňuje její význam (u hlavního líčení), pak Nejvyšší soud pouze ve stručnosti musí uvést, že šlo o výpověď, kterou svědkyně-poškozená učinila po poučení za přítomnosti svého obhájce. Z této výpovědi mj. vyplynulo, že předmětem výslechu bylo popsání situace, ke které došlo dne 18. 10. 2013 kolem 21.00 hod., že mělo dojít ke znásilnění poškozené, když poškozená dávala obviněnému najevo, že nechce pohlavní styk, brečela a obviněného odstrkávala a „asi po čtrnácti dnech to udělal znovu“ (viz blíže str. 312-316 spisu). Vedle této výpovědi svědkyně-poškozené, která uvedla dobu, kdy ke znásilnění došlo a rovněž tak i skutečnost, že se tak stalo přes její odpor (brečela, odstrkávala atd.), není možno přehlédnout ani výpověď svědkyně S. B., která mj. uvedla, že ke znásilnění, o kterém ji poškozená informovala, mělo dojít na ul. K. J. (čímž jsou doplněny další informace ohledně skutkového zjištění uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a to poté, co obviněný na poškozenou vylil kávu a tato se šla do koupelny převléknout, tuto měl přenést do obývacího pokoje, kde měl poškozenou znásilnit (str. 335-336). Pokud jde o posouzení námitek obviněného k tomu, že obviněná do detailu nepopsala u hlavního líčení znásilnění, jak je popsáno ve skutkovém zjištění, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že základem námitek obviněného není nesprávné právní posouzení, ale námitka procesní. I přes její procesní irelevantnost je vhodné však uvést, že obviněný pohlavní styky se svědkyní-poškozenou připouští, avšak jej hodnotí tak, že to byla poškozená, kdo si vynucoval sexuální kontakt, což on zprvu odmítal, ale poté souhlasil (první pohlavní styk měli koncem října nebo začátkem listopadu – tedy pokud jde o říjen a první pohlavní styk, jedná se o obdobnou verzi, jak uvedla svědkyně-poškozená). Rozdíl je pouze v tom, že obviněný hovoří o tom, že to byla poškozená, kdo si sexuální kontakt vynucoval a on později souhlasil, oproti tomu poškozená uvádí, že šlo o pohlavní styk s obviněným, ke kterému tento použil násilí. Za stavu, kdy soudy na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že považují výpověď svědkyně-poškozené ve spojení s dalšími důkazy (např. svědkyně B., matka poškozené, znaleckými posudky atd. – viz např. str. 8-9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4-5 rozsudku soudu druhého stupně) za hodnověrné a přesvědčivé a výpověď obviněného posoudily jako účelovou, přičemž s uvedenými závěry obviněný nesouhlasí, pak je nutno takové námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit za irelevantní.
18) V souladu se závěry státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství musí Nejvyšší soud rovněž konstatovat, že ani námitky obviněného stran opomenutých důkazů (viz bod 10 a možnost ev. použití ustanovení o tzv. „extrémním rozporu“) nelze považovat za důvodné. Z jednotlivých protokolů o hlavních líčení vedených před soudem prvního stupně je nesporné, které důkazy obhajoba v průběhu hlavního líčení navrhovala, na kterých např. netrvala, či souhlasila se čtením (viz např. str. 319, str. 384 či str. 402 – žádné návrhy na doplnění dokazování), přitom je nutno uvést, že okresní soud v tomto směru vyvinul značné úsilí k zabezpečení osob, které považoval za nutné vyslechnout k trestnému činu znásilnění, na základě požadavků obhajoby. Zcela okrajově je nutno uvést, že pokud např. obviněný/obhájce souhlasili se čtením záznamu o vysvětlení N. S., soud tuto předvolal a vyslechl jako svědkyni. Jestliže obviněný vznášel výhrady ke znaleckému posudku prof. Weise, pak v rámci objektivity obhajoba přehlíží, že tento znalec byl např. vyslechnut soudem druhého stupně k odstranění rozporů a jestliže obviněný soudům vytýká, že důkazy hodnotily v jeho neprospěch a neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, pak z obsáhlého výkladu Nejvyššího soudu by mělo být patrno, že je to obviněný, který pouze jednostranně, selektivně hodnotí důkazy, případně jejich části, aby odpovídaly jeho obhajobě. Takové námitky nelze označit za právně relevantní a obviněného/obhajobu je nutno upozornit na tu skutečnost, že pojem „zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“, vyjadřuje, že důvodné pochybnosti o skutkovém stavu nemá orgán činný v trestním řízení, nikoli obviněný, který je má vesměs vždy, když odsouzení neodpovídá jeho představám.
19) Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného je primárně jeho výhrada, že pro uvedené jednání byl odsouzen pouze na základě výpovědi poškozené, přičemž se soudy řádně s jeho námitkami nevypořádaly, neprovedly důkazy jím navržené, důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (důkazy ve prospěch odsouzeného byly obráceny v jeho neprospěch – viz dovolání obviněného), lze pak konstatovat, že uplatnil výhrady, kterými zpochybňuje zjištěný skutkový stav, a tyto nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
20) Zmínit je nutno také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
21) V souvislosti s námitkou obviněného, že ve vztahu k odsouzení pro trestný čin nebezpečného vyhrožování soudy nižších stupňů nevyhodnotily důkazy a řádně své závěry o jeho vině tímto trestným činem neodůvodnily, což pak budí dojem svévole a vykazuje známky porušení zásad spravedlivého procesu, musí Nejvyšší soud uvést, a to ve shodě se státním zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že ve vztahu k tomuto trestnému činu (nebezpečného vyhrožování) jsou některé pasáže poměrně strohé, což právě může vzbuzovat zdání nepřesvědčivosti takového rozhodnutí. Nejvyšší soud musí proto upozornit soud prvního stupně, že v rámci svých hodnotících úvah, aby jeho rozhodnutí působilo logicky, přesvědčivě a nevykazovalo zdání libovůle při hodnocení důkazů, musí důsledně rozlišovat své hodnocení důkazů k jednotlivým trestným činům a toto zejména přehledně ve svých rozhodnutích rozvést [v rozhodnutí na str. 4-8 jsou popsány důkazy, které byly v předmětné trestní věci provedeny. Na str. 8-9 je pak uvedeno, jak byly důkazy hodnoceny a současně je zmíněna agresivita obviněného nejen ve vztahu k poškozené, ale i celkově agresivita vůči okolí]. K trestnému činu nebezpečného vyhrožování z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento k uznání obviněného vinným tímto trestným činem vycházel nejen z výpovědi poškozené u hlavního líčení, ale také čtené výpovědi této svědkyně ze dne 8. 1. 2016, učiněné za přítomnosti obhájce. Z rozsudku soudu prvního stupně rovněž ve vztahu k tomuto trestnému činu vyplývá, že se soud zaměřil také na spolužití obviněného a poškozené k posouzení naplnění znaků uvedeného trestného činu, přičemž z jeho rozsudku vyplývá, že se k této problematice (soužití) např. vyjadřovali svědci G. (neviděl, že by se choval obviněný k poškozené agresivně), B. (působili jako zamilovaný pár (až když obviněného zavřeli, si poškozená stěžovala, že ji škrtil a praštil, v přípravném řízení uvedl, že se hádali obden). Ze znaleckého posudku prof. Rabocha soud mj. zmínil projev agresivity verbální i fyzické. Svědkyně V. H. uvedla, že obviněný rád zastrašoval, fyzické napadání dcery neviděla, slyšela však na ubytovně, že dceři vyhrožoval pořezáním. Svědek H. uvedl, že ví o tom, že se poškozená-sestra hádala občas s obviněným, byl jednou přítomen incidentu, kdy obviněný slovně napadl jeho matku. Strach poškozené z obviněného popsali ve svých výpovědích také další svědci (H., B. – mělo jít mj. o výhružky motorkáři, K.– vyhrožoval poškozené, vyhrožoval na ubytovně matce poškozené, všem na ubytovně, že všechno podpálí a že všechny zabije atd.). Na straně 8-9 svého rozsudku pak soud prvního stupně zmiňuje souhrnně všechny důkazy vztahující se jak k trestnému činu znásilnění, tak trestnému činu nebezpečného vyhrožování, přitom však také mj. uvádí, ze kterých důkazů vyplývá agresivní jednání obviněného vůči poškozené, případně dalším členům její rodiny [přehlednosti a větší přesvědčivosti by bezpochyby bylo dosaženo nikoli kumulací hodnotících úvah v rámci jednoho odstavce, ale jejich rozdělením zvláště k jednotlivým trestným činům]. Ze strany obviněného se pak ve vztahu k trestnému činu nebezpečného vyhrožování jednalo o minimálně úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když vzal za prokázané, že jiným vyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo těžkou újmou takovým způsobem, že to vzbudilo důvodné obavy, že takový čin spáchá vůči dítěti. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nemohl tedy Nejvyšší soud přisvědčit argumentaci obviněného, že by mělo jít o případ podřaditelný pod porušení zásady na spravedlivý proces.
22) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal pouze námitku uplatněnou pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. právně relevantní, oproti námitkám uplatněných pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. [kde přichází v úvahu dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného R. M. jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu