ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.986.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 986/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2008 o dovoláních obviněných J. A., F. H., J. K. a O. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 4 To 42/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 29/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. A. a F. H. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. K. a O. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 3 T 29/2005, byli obvinění J. A., F. H., J. K. a O. K. (dále případně též „dovolatelé“) uznáni vinnými, že:
obviněný J. A. v bodě 1.
„dne 28. 1. 2004 kolem 08.56 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., v hlavní budově při výkonu služby u přepážky celního odbavování na vstupu ze SR do ČR, převzal úplatek ve výši 5 EURO založený v dokladu carnet TIR, od rumunského řidiče kamionu I. L., aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení, které by spočívalo v bezdůvodném dlouhodobém odstavení vozidla a následné hloubkové kontrole“,
obviněný F. H. v bodech 15. až 17.
„dne 3. 9. 2003 v 10.41 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., u přepážky při celním odbavování na vstupu do ČR převzal finanční částku ve výši 5 EURO od rumunského řidiče kamionu E. M. C., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 15. 12. 2003 v 17.04 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., u přepážky při celním odbavování na vstupu do ČR převzal finanční částku ve výši 5 EURO od rumunského řidiče kamionu E. M. C., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 10. 1. 2004 v 17.04 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., u přepážky při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku 5 EURO od rumunského řidiče kamionu S. B., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení“,
obviněný J. K. v bodech 26. až 35.
„dne 14. 4. 2004 kolem 07.53 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR požadoval a převzal finanční částku ve výši 5 EURO od rumunského řidiče kamionu V. N., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 1. 3. 2003 kolem 12.07 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku ve výši 5 EURO od rumunského řidiče kamionu S. B., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 10. 9. 2003 kolem 17.06 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celní Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku ve výši 5 EURO od rumunského řidiče kamionu A. A. U., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 24. 11. 2003 kolem 07.42 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., přádelním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku 5 EURO od rumunského řidiče kamionu S. B., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 19. 1. 2004 kolem 05.35 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku ve výši 5 EURO od neustanoveného maďarského řidiče kamionu, jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 19. 1. 2004 kolem 06.23 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku ve výši 5 EURO od neustanoveného rumunského řidiče kamionu, jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 29. 1. 2004 kolem 15.06 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku ve výši 5 EURO od rumunského řidiče kamionu V. S., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 29. 1. 2004 kolem 15.21 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., při celním odbavování na vstupu do ČR převzal finanční částku ve výši 5 EURO od rumunského řidiče kamionu M. V., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 29. 1. 2004 kolem 15.25 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku ve výši 5 EURO od rumunského řidiče kamionu V. B., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 29. 1. 2004 kolem 15.31 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku ve výši 5 EURO od rumunského řidiče kamionu M. G., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
obviněný O. K. v bodech 40. až 42.
„dne 7. 4. 2003 kolem 12.41 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku ve výši 5 EURO od rumunského řidiče kamionu M. S. C., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 14. 6. 2003 kolem 16.13 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., přádelním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku 5 EURO od rumunského řidiče kamionu S. B., jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení,
dne 17. 1. 2004 kolem 21.30 hodin, v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku ve výši 5 EURO od neustanoveného zahraničního řidiče kamionu, jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení“.
Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval u každého z obviněných jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin příjímání úplatku podle 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a uložil obviněným J. A., F. H. a O. K. (každému z nich) podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, a podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by ve stanovené době tento trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Obviněnému J. K. uložil podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle §53 odst. 1 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výši 70.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by ve stanovené době tento trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. tomuto obviněnému uložil i trest propadnutí věci, a to finanční částky 77,40 Euro, 1 ks láhve vína Karolyi a osmi krabiček cigaret značky LM a BOSS.
Citovaným rozsudkem soud rozhodl rovněž o vině a trestech ohledně dalších spoluobviněných R. B., R. B., K. E., R. F., D. H., J. J., B. K., M. K., J. L., H. M., R. P., M. P., M. R. a J. U.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění J. A., R. B., R. B., K. E., R. F., F. H., D. H., J. J., B. K., J. K., M. K., O. K., J. L., H. M., R. P., M. P., M. R. a J. U. Krajský soud v Brně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 4 To 42/2007, tak, že z podnětu odvolání obviněného J. L. zrušil napadený rozsudek v části jeho se týkající ve výroku o trestu a v tomto směru nově rozhodl. Naproti tomu odvolání obviněných J. A., R. B., R. B., K. E., R. F., F. H., D. H., J. J., B. K., J. K., M. K., O. K., H. M., R. P., M. P., M. R. a J. U. podle §265 tr. ř. zamítl.
S tímto rozsudkem obvinění J. A., F. H., J. K. a O. K. nesouhlasili a prostřednictvím svých obhájců podali proti němu dovolání.
Obviněný J. A. prostřednictvím obhájce JUDr. E. R. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. v přesvědčení, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině. Namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V souladu s uplatněnou obhajobou poukázal na opatření, která byla na pracovišti zavedena a vylučovala, aby kdokoliv vzal úplatek, aniž by to bylo zaznamenáno. Vyjádřil názor, že přípravné řízení vykazuje vady a dokazování nebylo provedeno v požadovaném rozsahu. Zdůraznil, že k projednávanému skutku mělo dojít před vstupem do Evropské unie, a proto se hledaly chyby a důvody k ukončení pracovního poměru celníků bez výsluhy. Dále namítl, že se v jeho případě jednalo pouze o jeden útok, takže z hlediska materiální stránky a společenské nebezpečnosti, když řidiči sami vnucovali úplatky, mohlo být zjištěné jednání posouzeno jako přestupek a nikoliv jako trestný čin.
Tento dovolatel proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 4 To 42/2007, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citovaný rozsudek obsahově navazující a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek není trestným činem, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Obviněný F. H. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. P. M. z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S poukazem na judikaturu a komentář k trestnímu zákonu připustil, že jednočinný souběh trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. s trestným činem přijímání úplatku podle §160 tr. zák. sice je možný, avšak pouze v případě, pokud by bylo prokázáno, že nejen přijal úplatek, ale současně při odbavování dotyčných kamionů učinil ještě něco navíc v rozporu se služebními předpisy. Měl za to, že v rozsudcích soudů obou stupňů není uvedeno, v čem konkrétně mělo jeho jednání spočívat. Vyslovil přesvědčení, že se mohl dopustit pouze trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., takže v napadeném rozsudku byl skutek nesprávně právně posouzen.
Po velmi obsáhlých výhradách ke skutkovým zjištěním a údajným procesním pochybením obviněný rovněž zdůraznil, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního prostředku měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení požadavku na spravedlivý proces s tím, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu se zásadami formální logiky a vykonanými důkazy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení (správně rozsudek) Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 3 To 142/2007, (správně ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 4 To 42/2007) zrušil a podle ustanovení §265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.
Obviněný J. K. v dovolání vyhotoveném jeho obhájcem JUDr. E. R. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Měl za to, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 3 T 29/2005, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině. Vyslovil přesvědčení, že skutek kterým byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V souladu s uplatněnou obhajobou zopakoval, že se trestné činnosti nedopustil, poukázal na existenci tzv. rotačního systému a na opatření, která na pracovišti byla přijata a vylučovala, aby kdokoliv vzal úplatek, aniž by to bylo zaznamenáno. Vyslovil přesvědčení, že před vstupem do Evropské Unie se hledaly různé chyby, aby celníci mohli být propuštěni ze služebního poměru bez výsluhy.
V závěru svého podání obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 4 To 42/2007, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek není trestným činem, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Obviněný O. K. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. I. R. uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, respektive jiném hmotně právním posouzení. Dovolatel zdůraznil, že se protiprávního jednání nedopustil a původní výpovědí svědků považoval za neúčinné. Namítl, že jej řidiči kamionu neidentifikovali a soudy obou stupňů se spokojily s pouhým čtením protokolů o jejich svědeckých výpovědích, ačkoli s tímto postupem nesouhlasil. Poukázal na nesrovnalosti ve výpovědích těchto svědků a vyslovil přesvědčení, že došlo k porušení procesních pravidel, neboť nebyla zohledněna zásada „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. Dále tvrdil, že soudy obou stupňů připustily nezákonný důkaz, a to obsah Zprávy č. 2 o použití agenta PČR a ignorovaly zásadu „ne bis in idem“, tj. „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. Trestní stíhání označil za účelové a nepřípustné.
Tento dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. 3. 2007, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 5. 2006, zrušil a sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby, případně aby rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 5. 2006, zrušil a přikázal odvolacímu soudu, resp. soudu prvého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním všech čtyř obviněných se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předně uvedla, že pod deklarované dovolací důvody nelze podřadit ty námitky obviněných, v nichž brojili proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů. Upozornila, že dovolatelé předložili vlastní verze průběhu skutkového děje, polemizovali se skutkovými zjištěními a domáhali se pro sebe příznivějších skutkových okolností. Výhrady obviněných by byly významné pouze tehdy, pokud by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právním posouzením jejich jednání; v projednávané věci se však o takovýto případ nejedná.
Státní zástupkyně dále v obecné rovině konstatovala, že soudy obou stupňů respektovaly procesní předpisy, a pokud výpovědi svědků – řidičů kamionů posoudily jako úkony neopakovatelné, které byly provedeny v režimu ustanovení §158a tr. ř., mohly být podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. k důkazu přečteny, a to bez souhlasu stran. Účast soudce u takového úkonu garantuje jeho provedení zákonným způsobem, a proto tímto postupem nebylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces. Upozornila, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, případně že zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
K dovolání obviněného J. A. státní zástupkyně uvedla, že pod jím uplatněné dovolací důvody lze podřadit pouze jedinou právní námitku, v níž zpochybnil naplnění materiálního znaku trestných činů, kterými byl uznán vinným. Současně ji však označila za neopodstatněnou, neboť ohledně osoby tohoto obviněného nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by tak výrazným způsobem svědčily v jeho prospěch, že by bylo v této souvislosti nutné posoudit stupeň nebezpečnosti jeho trestného jednání jako nepatrný. Zdůraznila, že obviněný využil okolnosti a zařadil se mezi ostatní celníky, kteří jednali obdobným způsobem, a spoléhal na to, že výkon celní služby v rozporu s celními předpisy je pro jeho četnost obtížně odhalitelný.
V případě obviněného F. H. státní zástupkyně považovala jím uplatněnou výhradu vztahující se k možnosti jednočinného souběhu trestného činu přijímaní úplatku podle §160 odst. 1, 3 tr. zák. s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. za relevantní, avšak neopodstatněnou. Zdůraznila, že o jednočinný souběh výše uvedených trestných činů jde tehdy, když veřejný činitel kromě toho, že přijal nebo si dal slíbit nebo žádal úplatek, zneužil ještě pravomoci veřejného činitel s úmyslem uvedeným v návětí §158 tr. zák. Právě o takový případ se v posuzované trestní věci jednalo, neboť všichni obvinění se jednání dopustili jako celníci Celní správy České republiky, Celní úřad B., tedy bezpochyby v postavení veřejného činitele. Evidentně jednali zištně, i když se v jednotlivých případech jednalo o minimální finanční částky, případně cigarety a alkohol. Svou pravomoc všichni obvinění vykonávali způsobem odporujícím zákonu, neboť takto jednali ve službě při provádění služebních úkonů ve smyslu ustanovení §23 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb., celního zákona v tehdy platném znění. Připomenula, že při provádění služebních úkonů byli ze zákona (§24 odst. 1 cit. zák.) povinni dbát cti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma, a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním úkonem. S těmi řidiči kamionu, kteří jim nenabídli úplatek, jednali diskriminačním způsobem a nechali je na hraničním přechodu dlouho čekat, případně je podrobovali důkladným prohlídkám a takto si v podstatě úplatky vynucovali. Posouzení jednání obviněných jako souběh jmenovaných trestných činů proto označila za naprosto správné.
K podání obviněného J. K. státní zástupkyně uvedla, že neobsahuje jedinou právně relevantní námitku.
Stran dovolání obviněného O. K. státní zástupkyně uvedla, že také tento dovolatel uplatnil námitky, které pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají, včetně výtky, že soudy obou stupňů v rámci hodnocení důkazů neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného. Jde o zásadu procesního charakteru, která se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k hmotně právnímu posouzení. Totéž uvedla i k dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Zmíněný dovolací důvod obviněný v dovolání nijak nekonkretizoval, ani neuvedl žádnou námitku, která by jej materiálně naplňovala.
Státní zástupkyně své vyjádření uzavřela tím, že zatímco dovolání obviněných F. H. a J. A. jsou zjevně neopodstatněná, obvinění J. K. a O. K. uplatnili námitky, které stojí mimo rámec dovolacích důvodů, jichž se dovolávali. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání prvých dvou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání druhých dvou obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že podaná dovolání jsou přípustná §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze jednotlivými obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Všichni obvinění ve svém dovolání označili jako dovolací důvod podmínky uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; obvinění J. A. a J. K. nadto uplatnili ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a obviněný O. K. uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejprve je zapotřebí zmínit dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných J. A. a J. K. nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Odvolání obviněných byla zamítnuta až poté, co odvolací soud na jejich podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. To obvinění J. A. a J. K. učinili, neboť dále uplatnili dovolací důvod uvedený pod písm. g) tohoto ustanovení.
Všemi dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
K dovolání obviněných J. K. a O. K.:
Námitky těchto obviněných, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž napadají především způsob hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Oba obvinění se snažili uplatnit vlastní náhled na provedené důkazy, zejména prosadit verzi, že se protiprávního jednání nedopustili. Právě z údajně chybného způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů dovozovali nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Zamýšleli tak prosadit vlastní skutkovou verzi a právě v závislosti na ní zpochybňovali závěr soudů o správnosti právní kvalifikace trestných činů a konstruovali i vlastní právní závěry o možném odlišném posouzení jejich jednání.
Za relevantně uplatněnou však nelze považovat ani námitku obviněného O. K., že soudy nižších stupňů porušily zásadu in dubio pro reo. Také tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Zmínil-li tento dovolatel ve svém podání rovněž to, že soudy obou stupňů ignorovaly zásadu „ne bis in idem“, je třeba uvést, že takové tvrzení nejen blíže nerozvedl, ale citovanou zásadu zřejmě omylem zaměnil s již shora rozvedenou zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, jak lze z kontextu jeho podání usuzovat.
Z povahy takto vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli jmenovaní obvinění ve svých dovoláních mj. formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili toliko námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jimiž byli uznáni vinnými.
Lze tak shrnout, že těmito obviněnými vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelé neuplatnili takové konkrétní námitky, které by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněnými uplatňované obhajoby [viz strany 94) až 95) odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, strany 10) až 13) odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu] na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Výhrady obsažené v dovolání obviněných J. K. a O. K. tvořily součást jejich obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Vyložily, proč obhajobě obviněných neuvěřily, vysvětlily též, o jaké důkazy a z jakých důvodů opřely závěr o vině obviněných, zejména o výpovědi svědků – řidičů zahraničních kamionu, agenta Policie ČR jako utajeného svědka a písemné důkazy (mj. zprávy Celního ředitelství Brno, kontrolní listy). Učiněná skutková zjištění evidentně nejsou případem svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního a logického základu.
Obviněný O. K. ve svém podání odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Tento důvod dovolání lze v souladu s ustálenou judikaturou uplatnit pouze tehdy, je-li dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat jen tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
Dovolatel O. K. však žádné konkrétní námitky, v nichž by spatřoval naplnění uvedeného dovolacího důvodu, neuplatnil. Také v této části bylo proto jeho dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných J. K. a O. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv jmenovaných dovolatelů, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Z pohledu výše rozvedených východisek je zjevné, že také obvinění J. A. a F. H. zčásti uplatnili námitky, které nelze pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Výhrady, z nichž některé použili již v odvolacím řízení, např. že soudy vycházely z nepřípustných důkazů, když akceptovaly výpovědí řidičů kamionů jako neodkladné úkony, neprovedly dokazování v rozsahu požadovaném dovolateli, nesprávně hodnotily provedené důkazy a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy a jaká skutková zjištění soudy učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly tzv. právního posouzení skutku.
Tento závěr však platí i ve vztahu k námitce obviněného J. A., že byl nesprávně posouzen stupeň společenské nebezpečnosti popsaného skutku. V tomto směru dovolatel pouze polemizoval se závěry soudů o konkrétním stupni společenské nebezpečnosti předmětného skutku v rámci stupně typového, přičemž se odlišného závěru domáhal na základě jím hodnocených aktuálních souvislostí posuzovaného případu.
Za relevantně uplatněnou nelze považovat ani námitku obviněného F. H., že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonatelnými důkazy. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. výše zmíněné odkazy) vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Okruh těchto výhrad proto stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud by dovolatelé J. A. a F. H. uplatnili pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel také jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiných důvodů, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný J. A. však vedle toho uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i relevantním způsobem, a to v té části dovolání, v níž zpochybnil správnost právního posouzení skutku námitkou, že jeho jednáním nebyla naplněna materiální stránka souzeného trestného činu.
Pokud se jedná o tuto jeho výhradu [konkrétně tvrzení, že skutková zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely, nebylo možno podřadit pod jimi použitou právní kvalifikaci trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a příjímání úplatku podle 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., zejména pro nedostatek materiálních znaků těchto trestných činů], pak je nutné v obecné rovině nejprve uvést, že prvního z uvedených trestných činů se dopustí ten, kdo jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a druhého z nich ten, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek a spáchá takový čin jako veřejný činitel.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného J. A. připomenout podstatu jeho jednání, které spočívalo v tom, že „dne 28. 1. 2004 ... v postavení veřejného činitele, jako celník Celní správy ČR, Celní úřad B., na Hraničním přechodu B. – d., v hlavní budově při výkonu služby u přepážky celního odbavování na vstupu ze SR do ČR, převzal úplatek ve výši 5 EURO založený v dokladu carnet TIR, od rumunského řidiče kamionu ..., aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení, které by spočívalo v bezdůvodném dlouhodobém odstavení vozidla a následné hloubkové kontrole“.
Skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí rozhodnutí nalézacího soudu obsahuje natolik konkrétní skutková zjištění, která formální zákonné znaky uvedených trestných činů v zásadě naplňují (v podrobnostech lze odkázat na další argumentaci vztahující se k dovolání obviněného F. H.).
K námitce dovolatele týkající se materiální stránky trestného činu lze dále uvést, že pojmovými znaky trestného činu nejsou jen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestné činy, je tedy nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný.
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.).
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96). Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Při úvahách, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestných činů, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. trest.).
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný skutek a konstatovat, že jednání dovolatele je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku (především vzhledem k tomu, že se dovolatel společně s nejméně sedmnácti dalšími spoluobviněnými podílel na velmi rozsáhlé trestné činnosti, a to vůči cizím státním příslušníkům zpravidla při vstupu na státní území, protiprávní jednání mělo výrazně negativní dopad na pověst České republiky i jejich orgánů v zahraničí) nelze zpochybňovat závěr o jeho vysoké společenské nebezpečnosti. V souvislosti s tím je na místě podotknout, že ustanovení o trestném činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. chrání zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a ustanovení o trestném činu přijímání úplatku podle §160 tr. zák. chrání zájem státu na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věci obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života.
Z tohoto hlediska soudy obou stupňů nepochybily, pokud i v případě obviněného J. A. dospěly k závěru, že také u něho byly znaky materiální stránky trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a příjímání úplatku podle 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., splněny.
K dovolání obviněného F. H. je třeba uvést, že právně relevantní výhrada tohoto obviněného směřovala k vyloučení jednočinného souběhu mezi trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této části dovolání je třeba uvést, že z ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. vyplývá zásada, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají, neboť základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů je vystihnout povahu a stupeň nebezpečnosti jednání pachatele pro společnost (srov. č. 25/1964 Sb. rozh. trest.) a ten bude zpravidla nejlépe vystižen, pokud bude skutek kvalifikován podle všech ustanovení trestního zákona, jejichž znaky jsou v něm dány. Tato zásada se však neuplatní v případech tzv. zdánlivého souběhu, tj. je-li jednočinný souběh vyloučen, ač skutek formálně vykazuje znaky dvou nebo více skutkových podstat trestných činů. Jednočinný souběh je pak především vyloučen, jestliže trestné činy jsou navzájem v poměru speciality nebo subsidiarity. V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a stupeň nebezpečnosti takových útoků pro společnost. V poměru subsidiarity jsou pak ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, pokud účelem subsidiárního ustanovení je pouze doplnit v témže směru ochranu, kterou poskytuje druhé, tzv. primární ustanovení. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 984/2006). U primární skutkové podstaty, která má více znaků, je tedy obsah pojmu širší, avšak okruh konkrétních případů sem spadajících je nutně menší, čili rozsah pojmu je užší. Subsidiárního ustanovení se užije tehdy, není-li čin trestný podle ustanovení primárního (zpravidla přísnějšího), kterým je jinak lépe vystižena povaha i stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V poměru subsidiarity jsou např. vzdálenější vývojová stadia k stadiu bližšímu dokonání činu nebo ustanovení o trestném činu ohrožovacím v poměru k ustanovení o trestném činu poruchovém apod.
Zváží-li se poměr skutkových podstat uvedených trestných činů, je třeba uvést, že objektem trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Oproti tomu objektem trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života.
Soud prvního stupně po rozboru ve věci provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která odpovídajícím způsobem vyjádřil jednak v popisu skutku ve výroku rozsudku (v bodech 15. až 17.) a zároveň je podrobněji rozvedl v jeho odůvodnění (srov. stranu 93 jeho rozsudku). Při právním posouzení skutku se rovněž zabýval tím, že obviněný F. H. se protiprávního jednání dopustil jako celník Celní správy ČR (tj. jako veřejný činitel podle §89 odst. 9 tr. zák.) a zároveň dovodil, že obviněný úmyslně jednal s vědomím neoprávněnosti prováděných úkonů [§4 písm. a) tr. zák.]. Jednání dovolatele (jakož i všech spoluobviněných) po právní stránce kvalifikoval jako jednočinně se sbíhající trestné činy (jak je zřejmé z formulace právních vět výroku rozsudku) zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Tento právní názor soudu prvého stupně považuje Nejvyšší soud za správný, a proto ani odvolacímu soudu nelze vytknout, že rozsudek soudu prvního stupně shledal ve věci všech čtyř dovolatelů právně bezchybným (srov. strany 10 až 13 odůvodnění napadeného rozsudku) a podaná odvolání jako nedůvodná zamítl.
Soudům obou stupňů je třeba přisvědčit v jejich závěru, že obviněný F. H. (stejně jako ostatní spoluobvinění) se posuzovaného jednání dopustil jako celník Celní správy ČR, tj. jako „veřejný činitel“ při služebním úkonu, kterým se podle ustanovení §23 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb., celního zákona v tehdy platném znění (dále jen „celní zákon“), rozumí jednání celníka směřující k plnění působnosti celní správy. Současně vzaly soudy obou stupňů za prokázané dovolatelovo „jednání v rozporu s pravomocí veřejného činitele“. Jde o konkrétní formu jednání, jež je taxativně uvedeno v ustanovení §158 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák.; v daném případě obviněný „vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu“, neboť postupoval v rozporu s ustanovením §24 odst. 1 celního zákona. Podle tohoto ustanovení je celník při provádění služebních zákroků a služebních úkonů povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Obviněný jako veřejný činitel jednal v úmyslu „opatřit sobě neoprávněný prospěch“, když ve třech prokázaných případech inkasoval od řidičů kamionů malé finanční částky a po poskytnutí úplatku nebyly jejich automobily, včetně nákladu, řádně zkontrolovány, řidiči byli urychleně odbaveni a měli tzv. bezproblémový průjezd. V opačném případě, tedy při neposkytnutí úplatku, byli řidiči podrobování důkladným prohlídkám, jejich vozidla byla na delší dobu odstavována na celnici apod.
Je tedy zřejmé, že skutek, pro který byl dovolatel (stejně jako ostatní spoluobvinění) v rámci stávajícího trestního řízení odsouzen, zahrnoval veškeré skutkové okolnosti jednání, které lze pod zákonné znaky skutkových podstat trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. podřadit. Takový závěr rozhodně není v rozporu s rozh. č. 43/1987/III. Sb. rozh. trest., jak obviněný ve svém podání namítal.
Na základě výše rozvedených skutečností nemohl Nejvyšší soud přiznat dovolání obviněných J. A. a F. H. žádné opodstatnění, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud rozhodl o všech podaných dovoláních v neveřejném zasedání za splnění podmínek obsažených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Marie Slaná