ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.994.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 994/2013-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání obviněného G. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 9 To 93/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 136/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 92 T 136/2012, byl obviněný G. K. uznán vinným v bodech 1. až 5., 7., 12., 13. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (v bodech 5., 7. a 12.), dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 12.), ve vztahu k bodům 5., 7., 12. a 13 shledal splněnu podmínku, že za takový čin byl v posledních třech letech odsouzen. V bodech 1., 3. až 5., 7., 12., 13. byl uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku dílem ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (v bodech 5., 7., 12.). Za tyto přečiny a za sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 8 T 36/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 8 To 451/2012, byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 8 T 36/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 8 To 451/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných R. S., a P. T., jakož i o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného G. K. rozsudkem ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 9 To 93/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto odvolatele ve výroku o vině, trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného G. K. uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku dílem ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku dílem ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil v zásadě tím, že
1. dne 16. 9. 2011 v době od 1.00 hodin do 1.25 hodin v B. na ulici S. na parkovišti před hotelem S. rozbil blíže nezjištěným předmětem skleněné výplně u pravých předních dveří a u pravých posuvných dveří zaparkovaného vozidla tovární zn. Mercedes Sprinter, MPZ: D, bílé barvy, a následně z nákladního prostoru vozidla odcizil věci v celkové hodnotě 8.540,- Kč, čímž poškozené společnosti RSA cutting systems GmbH se sídlem Freisenbergstrasse 19, 58513 Lüdenscheid-Germany, způsobil škodu poškozením ve výši 19.600,- Kč a odcizením věcí ve výši 8.540,- Kč,
2. v době od 23.00 hodin dne 4. 12. 2011 do 10.30 hodin dne 5. 12. 2011 v B. na ulici M. nezjištěným způsobem prolezl nezajištěným prodejním oknem do prodejny občerstvení Z. umístěné v budově na ulici Z., odkud následně odcizil věci v celkové hodnotě 6.250,- Kč, a v této částce způsobil škodu poškozenému J. F.,
3. v době od 14.00 hodin dne 23. 12. 2011 do 3.36 hodin dne 25. 12. 2011 v B. na ulici P. rozbil vhozením žulové kostky skleněnou výlohu prodejny hodinek a vytvořeným otvorem odcizil vystavené zboží, čímž poškozenému M. R., způsobil škodu poškozením ve výši 8.184,- Kč a poškozenému V. H., škodu odcizením hodinek a šperků ve výši 52.766,- Kč,
4. v době od 21.15 hodin dne 3. 1. 2012 do 6.30 hodin dne 4. 1. 2012 v B. na ulici M. vytlačil dovnitř prodejní okénko provozovny občerstvení Z. umístěné v budově na ulici Z., přičemž ohnul vnitřní lišt rámu prodejního okénka v místě zajišťovacího mechanismu, vnikl dovnitř a z pultu na boku provozovny odcizil věci v hodnotě 2.496,- Kč, poškozenému J. F., způsobil škodu ve stejné výši, a poškozenému Statutárnímu městu Brnu, škodu poškozením ve výši 500,- Kč,
5. společně s R. S. v době od 15.00 hodin dne 9. 2. 2012 do 7.00 hodin dne 10. 2. 2012 v B. na ulici P. v prvním patře domu nezjištěným způsobem vypáčili vstupní dveře kanceláře, kam následně vnikli, kancelář prohledali a odcizili věci v celkové hodnotě 3.650,- Kč, z toho poškozenému K. P., způsobili škodu odcizením ve výši 1.400,- Kč, poškozené organizaci Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, škodu poškozením zařízení v částce 1.500,- Kč a škodu odcizením věcí ve výši 2.250,- Kč,
6. (v původním rozsudku pod bodem 7.) společně s mladistvým J. S. dne 14. 2. 2012 kolem 18.26 hodin v B. v domě na ulici N. odcizil svazek klíčů od budovy v hodnotě 1.390,- Kč a při odchodu z budovy rozbil hasicím přístrojem sklo zamčených vstupních dveří budovy, čímž poškozenému J. P., způsobili škodu odcizením ve výši 1. 390,- Kč a škodu poškozením ve výši 1.878,- Kč,
7. (v původním rozsudku pod bodem 12.) společně s P. T. dne 5. 4. 2012 v době od 22.10 hodin do 22.27 hodin v B. na ulici n. S. ve ... patře budovy D. se pokusili o vniknutí únikovým vchodem do tohoto patra páčením zámku, přičemž poškodili nezjištěným předmětem rám dveří v oblasti střelky zámku vrypem o rozměru 1,5 x 1,5 cm, k vypáčení dveří však nedošlo, dále se pokusili vloupat do přístupové chodby ve 3. patře budovy, po vypáčení elektronického zámku vstupních dveří z únikového schodiště, po vypáčení střelky zámku se pokusili vniknout do kanceláře společnosti S. A., přičemž byli vyrušeni zvukovým signálem alarmu a z místa utekli; při útěku v přízemí budovy odcizili z pultu recepce volně odložený notebook zn. Hewlett Packard Bell, černé barvy, čímž způsobili poškozenému S. D., škodu odcizením ve výši 2.400,- Kč a společnosti DPL real, s. r. o., se sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, škodu poškozením ve výši 7.800,- Kč,
8. (v původním rozsudku pod bodem 13.) společně s dosud neustanoveným mužem dne 6. 4. 2012 v době kolem 4.40 hodin v B. na ulici H. nezjištěným způsobem rozbili skleněnou výplň výlohy prodejny V. p., do níž vnikli a z prodejního pultu odcizili zásuvku pokladny v hodnotě 1.624,- Kč, která obsahovala finanční částku ve výši 2.905,- Kč, dále mobilní telefon Samsung v hodnotě 500,- Kč a sadu 4 ks klíčů FAB v hodnotě 80,- Kč, čímž poškozené JUDr. O. H., majitelce domu, způsobili škodu poškozením ve výši 17.962,- Kč, a poškozené Mgr. J. G., provozovatelce prodejny, způsobili škodu odcizením ve výši 5.109,- Kč,
a tímto jednáním způsobil odcizením celkovou škodu ve výši 82.601,- Kč a poškozením škodu ve výši 57.424,- Kč.
Obviněného G. K. odvolací soud odsoudil za tyto přečiny a za sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 8 T 36/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 8 To 451/2012, jej odvolací soud odsoudil podle §175 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 8 T 36/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 8 To 451/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl rovněž i o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Sedláka s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř. dovolání. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítal, že soudy pochybily, jestliže nezastavily trestní stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, podle článku II., neboť toto jeho trestní stíhání nebylo pravomocně skončené k 1. 1. 2013, jde o trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let, a nejedná se o trestní stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení ke dni 1. 1. 2013 uplynulo více jak 8 let. Obviněný vyslovil názor, že mají být „zastavena všechna pravomocně neskončená trestní stíhání, od jejichž zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více jak 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let“. Při splnění těchto kritérii je jedinou výjimkou z použití amnestie toliko řízení proti uprchlému trvající ke dni vyhlášení amnestie více než 8 let. Tento názor obviněný doložil kopií stanoviska Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky podávající jazykový rozbor uvedeného článku amnestie. Jelikož tento výklad je podle názoru dovolatele v souladu se zásadou in dubio pro reo, mělo být jeho trestní stíhání zastaveno, neboť bylo po vyhlášení amnestie podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustné.
Obviněný k naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. poukázal na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, jež soustředil proti dílčím útokům uvedeným v bodech 4. a 5. Důvod spatřoval v nekvalitních videozáznamech pořízených z bezpečnostního kamerového systému, jež byly jako důkaz provedeny u hlavního líčení a jež oba soudy považují za důkaz usvědčující obviněného z přítomnosti na místě činu. Obviněný se neztotožnil se závěry, které soudy po provedeném dokazování ve vztahu k použitelnosti tohoto důkazu učinily. Úvahy, jež soudy v této souvislosti v rozhodnutích učinily, považoval za nepřesvědčivé a uvedeným důkazem za nedoložené. Z uvedených důvodů obviněný vytýkal i nesprávný postup odvolacího soudu, který jeho odvolání nevyhověl a skutková zjištění do svého rozsudku převzal.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 9 To 93/2013, a věc tomuto soudu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal k projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K obviněným vyjádřenému názoru na možný výklad článku II amnestie připustil, že určitou výkladovou nejednoznačnost jeho formulace vyvolává, současně však s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, s nímž se ztotožnil, zkonstatoval, že dovolatelem provedený výklad je nesprávný. Ke stanovisku Ústavu pro jazyk český zdůraznil jeho ryze gramatický výklad, který však nemůže být jediným druhem výkladu právní normy. Zdůraznil, že výklad právní přísluší zejména Nejvyššímu soudu, který v řešené otázce podle státního zástupce nejlépe odpovídá záměru prezidenta republiky zastavit trestní stíhání v těch případech, kdy na délku řízení nemělo žádný vliv chování uprchlého obviněného. S ohledem na tuto skutečnost státní zástupce nepřisvědčil obviněnému, protože mu bylo sděleno obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. až dne 6. 4. 2012, tzn. že od sdělení obvinění do 1. 1. 2013 uplynula doba pouhých necelých 9 měsíců, a proto se na jeho čin abolice podle článku II amnestie nevztahuje. Protože nezjistil ve věci takové skutečnosti, které by zakládaly existenci extrémního nesouladu, neboť soudy hodnotily shora uvedené důkazy za pomoci racionálních argumentů a v jejich postupu není patrný prvek svévole, nepřisvědčil ani v této části obviněným vytýkanému nedostatku. Protože státní zástupce shledal námitky dovolatele zjevně neopodstatněnými, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jeho dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, zkoumal, zda je obviněný opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Lze tedy jednak namítat, že postupem přezkumného orgánu (tj. soudu druhého stupně, resp. v posuzované věci soudu odvolacího) došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, tzn., že dovolateli byl odepřen přístup k soudu druhého stupně a tím k přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí na základě řádného opravného prostředku (došlo k zamítnutí či k odmítnutí odvolání postupem podle §253 odst. 1 nebo §253 odst. 3 tr. ř.). V posuzované věci se však o takový případ evidentně nejedná, neboť odvolací soud po přezkoumání viny i trestu podle §254 tr. ř. ve věci znovu sám rozhodl. Obviněný tak mohl v rámci tohoto důvodu vytýkat jen to, že došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán některý z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což koresponduje i s tím, že obviněný současně své dovolání opřel i o důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Nejvyšší soud prvotně posuzoval okolnosti vztahující se k námitkám podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Tento důvod lze uplatnit jen za situace, když byla naplněna některá z obligatorních skutečností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stínání (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Ve smyslu podaného dovolání se jedná o postup podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. V daném případě se konkrétně jedná o článek II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, vyhlášeného pod č. 1/2013 Sb. (dále jen „článek II amnestie“).
Přezkoumávaný článek II amnestie byl vyhlášen ve znění „nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let“.
Pro posouzení splnění podmínek předmětné amnestie je rozhodný stav v projednávané věci, v níž bylo trestní stíhání obviněného zahájeno usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Územního odboru SKPV MŘ Brno, 5. oddělení obecné kriminality ze dne 22. 3. 2012, č. j. KRPB-36721-19/TČ-2012-060275-SL, jež bylo obviněnému G. K. doručeno dne 6. 4. 2012 (č. l. 1 až 6). Od počátku bylo vedeno pro trestnou činnost, pro niž byl obviněný odsouzen i nyní, tj. trestný čin krádeže podle §205 odst. 3 tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody od 2 do 5 let. Rozhodné je též i to, že proti obviněnému nebylo v průběhu trestního řízení vedeno řízení proti uprchlému (§302 a násl. tr. ř.).
Na základě těchto skutečností je zřejmé, že od zahájení trestního stíhání k 1. 1. 2013 neuplynulo požadovaných více než 8 let, neboť před 1. 1. 2013 trestní stíhání obviněného trvalo pouhých 8 měsíců, čímž není naplněno hledisko předpokládané v článku II amnestie spočívající v trestním stíhání delším než osm let. Obviněný nikdy nebyl osobou, která by mohla být považována za uprchlou.
Tyto okolnosti mají význam pro přezkoumání podmínek článku II amnestie, který obviněný s odkazem pouze na jazykový výklad podpořený jazykovým rozborem Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky považuje za dopadající na tuto jeho trestní věc, a tím, že měl být aplikován, se dožaduje zastavení trestního stíhání.
Nejvyšší soud nejprve předesílá, že mu je známo, že formulace článku II amnestie vyvolává rozpory a při zjednodušeném výkladu připouští různé názory, za jakých okolností ji lze aplikovat. Taková skutečnost není nikterak neobvyklá, a právní teorie i praxe vychází z toho, že právní norma, která přirozeně připouští více různých možností interpretace, musí být vykládána způsobem, který má logická východiska, s důrazem na spravedlivý a pochopitelný závěr použitého výkladu práva, tzn., aby se tak dělo ve smyslu praktické funkce práva. Při výkladu posuzované právní normy se lze přiklonit i k výkladu v „duchu zákona“, neboť smyslem interpretace v oblasti práva není toliko zjištění smyslu ustanovení zákonů, ale pokud možno zajištění v zásadě jednotného postupu soudů a jiných orgánů aplikujících právní normy, což je důležitým atributem ústavnosti a legality. Úsilí sjednotit interpretační postupy dosažené výsledky má za cíl omezit divergenci (rozbíhavost) výsledků a závěrů, která vede k právní nejistotě G erloch, A. Teorie práva. 1. vydání. Dobrá voda, 2002, s. 84 , a proto, aby v daném případě taková nejistota nevznikala, resp. aby byla odstraněna nejistota při chápání významu předmětného ustanovení, které vytváří situaci právem doposud neupravenou, lze připustit, že se věc řeší na základě principů právního odvětví, popřípadě na základě obecných principů práva a smyslu systému právních pravidel Boguszak, J., Čapek, J. Teorie práva. Praha. Kodex Bohemia. 1997, s. 139, 140 .
Rovněž je nutné zdůraznit, že k výkladu obecného práva jsou povolány soudy, a to aniž by samy byly vyvázány z respektu k principům ústavně právního kontextu (čl. 4 Ústavy České republiky), přičemž k sjednocování výkladové a aplikační praxe obecných soudů je povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení Ústavního soud ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 1051/2012). Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování a je oprávněn podávat výklad právních norem (§14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů).
Nejvyšší soud připomíná, že otázky této amnestie řešil ve svém rozhodnutí ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, v němž podal výklad jednotlivých podmínek a mimo jiné i stanovil, že při výkladu pojmu „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“ je třeba vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému, tzn., že od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, a trestní stíhání je proto možno zastavit s ohledem na článek II jen v případě, že zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie. Neskončeným trestním stíháním ve smyslu §12 odst. 10 tr. ř. je ta část trestního řízení, která počíná zahájením trestního stíhání (sdělením obvinění), tj. usnesením o zahájení trestního stíhání vůči osobě, u niž je dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný čin (§160 tr. ř.) až do právní moci rozsudku (§120, §139 tr. ř.), tzn. i trestního příkazu (§314e odst. 7 tr. ř.), případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé, které bylo učiněno orgánem činným v trestním řízení. Jedná se o usnesení o zastavení trestního stíhání (§172 a další tr. ř.), postoupení věci jinému orgánu [§171, §188 odst. 1 písm. f) tr. ř., a další]. Podle §12 odst. 12 tr. ř. skutkem se v procesním smyslu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak; z hlediska hmotně právního jde stále o jeden skutek a o jeden trestný čin. Se zřetelem na povahu procesního ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. ve spojitosti s ustanovením §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož se ohledně abolice rozhoduje, a s přihlédnutím k zásadě vymezené v §11 odst. 12 tr. ř. lze zahájení trestního stíhání ve vztahu k naplnění podmínky abolice (článku II amnestie) zkoumat v případě pokračujícího trestného činu u každého dílčího útoku pokračujícího trestného činu zvlášť.
Dovolatel tento výklad pominul a citovaný článek II s odkazem pouze na jazykový výklad považuje za nutné vykládat tak, že mají být zastavena všechna neskončená trestní stíhání, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Výjimkou z tohoto postupu jsou podle obviněného jen trestní stíhání proti uprchlému, jež byla zahájena více než 8 let před 1. 1. 2013.
Takový výklad považuje Nejvyšší soud za nepřijatelný, neboť odporuje smyslu předmětného článku amnestie, při němž musejí být splněny kumulativně všechny v uvedeném článku vyjádřené podmínky. Jak již bylo shora uvedeno, jednou z rozhodných podmínek pro aplikaci této abolice je uvedená délka konání pravomocně neskončeného trestního stíhání, které, aby mohlo být zastaveno (s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému), muselo trvat od jeho zahájení k 1. lednu 2013 více než 8 let. Jak je z obsahu spisu patrné, v předmětném trestním řízení tato podmínka splněna nebyla, a soudy proto zcela správně rozhodly, že uvedená amnestie na obviněného nedopadá a její článek II na tuto trestní věc neaplikovaly.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na základě něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný vytýkal existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.
S ohledem na to, že obviněný brojil proti způsobu, jak bylo soudy postupováno ve vztahu ke zjištěným, skutkovým okolnostem, což je činnost soudu vycházející z procesních pravidel stanovených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., je nutné zdůraznit, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. na podkladě tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu není možné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 Sb., anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/2002, příp. další).
Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze na základě těchto pravidel vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, event. provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má dovolatel za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje dovolatel. Jak vyplývá i z bohaté judikatury zejména Ústavního soudu, extrémní nesoulad přichází do úvahy, jen tehdy, kdy je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo §125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, nemůže žádný exces či libovůle nastat. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Jak se z obsahu podaného dovolání podává, obviněný uvedeným zásadám ve svém dovolání nedostál, protože námitky nevznášel proti právní kvalifikaci, ale omezil je výhradně na nedostatky ve skutkovém stavu věci, a to s odkazem na extrémní rozpor.
Nejvyšší soud z odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu spisu shledal, že soudy se otázkou prokázání viny obviněného i ve vztahu k dílčím útoků v bodech 4. a 5. zabývaly na podkladě všech důkazů ve věci opatřených a zákonným způsobem provedených a hodnocených a dostály všem svým povinnostem ukládaných jim §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. stranu 10 rozsudku odvolacího soudu a rovněž strany 10 až 12 rozsudku soudu prvního stupně). Pro úplnost lze jen zmínit, že záznamy kamerového systému nestojí osamoceny, ale jsou podpořeny řadou dalších nepřímých důkazů, které se vzájemně podporují a navazují na sebe natolik přesvědčivě, že dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný G. K., je pachatelem uvedených skutků, resp. dílčích útoků předmětných trestných činů. Skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti a právní kvalifikace, podle níž bylo trestné jednání obviněného posouzeno, rovněž odpovídá všem použitým zákonným ustanovením.
Jelikož Nejvyšší soud v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí ani v právním posouzení věci neshledal obviněnými vytýkané vady, nebyly naplněny důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., a nebyly proto dány ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Ze všech shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová