ECLI:CZ:NSS:2010:9.AFS.120.2009:47
sp. zn. 9 Afs 120/2009 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: P. K., proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem
Horova 17, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 9062/08-1500-602525, o zamítnutí odvolání pro opožděnost, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2009,
č. j. 31 Ca 216/2008 - 19,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2009,
č. j. 31 Ca 216/2008 - 19, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým
bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 30. 9. 2008, č. j. 9062/08-1500-602525,
a prvostupňové rozhodnutí Finančního úřadu v Dobrušce (dále jen „správce daně“)
ze dne 26. 5. 2008, č. j. 20388/08/254970/2080. Posledně jmenovaným rozhodnutím
finanční úřad podle §49 odst. 2 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“) pro opožděnost zamítl odvolání žalobce směřující proti platebnímu výměru
č. j. 12091/08/254970/2080 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí
2007.
Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel krajskému soudu především
vytýká, že v dané věci založil své rozhodnutí na stručných obecných konstatováních, aniž
by vzal v potaz veškeré skutkové okolnosti a právní souvislosti daného případu. Krajský
soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil k povinnosti správce daně
posuzovat v daňovém řízení obsah předložené plné moci a odstraňovat případné
nejasnosti, avšak tento svůj závěr nevztáhl k obsahu konkrétní plné moci, o kterou
se v předmětné věci jednalo, ani k okolnostem jejího udělení a realizace v průběhu
daňového řízení. Krajský soud se nevyjádřil k tomu, z čeho měly v daném případě
pramenit pochybnosti správce daně o obsahu plné moci, v čem spočívala její nejasnost
a v čem konkrétně správce daně pochybil. Stěžovatel uvádí, že žalobce navenek vyjádřil
svou vůli být zastoupen dle předmětné plné moci, neboť v rozhodčím řízení se domáhal
vyslovení platnosti plné moci a uložení povinnosti zástupce dle této plné moci konat.
Paradoxně však žalobce výsledek rozhodčího řízení, které zdánlivě skončilo v jeho
neprospěch, využívá v daňovém řízení ke zpochybnění postupu správce daně,
spočívajícího právě v tom, že tento komunikoval se zástupkyní v souladu se zněním plné
moci a vůlí navenek žalobcem projevenou.
Stěžovatel rovněž trvá na svém závěru, že v dané věci nebyla dána pravomoc
rozhodce k tomu, aby vedené rozhodčí řízení ukončil nálezem, jímž se konstatuje
absolutní neplatnost jednostranného právního úkonu zmocnitele, aniž by se vyjádřil
k podstatě a řešení sporu stran dohody o zastoupení a ke své pravomoci tento spor
rozhodnout. Rozhodce zcela pominul skutečnost, že plná moc není úkonem, který by
zakládal dvoustranný právní vztah zmocněnce a zmocnitele, nýbrž že jde pouze
o deklaraci již existujícího vztahu na základě předchozí dohody o plné moci. V této
souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994,
č. j. IV. ÚS 43/94, který se vyslovil ke vztahu dvoustranné dohody o zastoupení a plné
moci jako jednostranné formální deklarace o její existenci. Stěžovatel tak zastává názor,
že případná absolutní neplatnost vystavené plné moci automaticky nezpůsobuje
neplatnost dohody o plné moci, resp. nezpůsobuje stav, jakoby taková dohoda nikdy
nebyla uzavřena. Dle názoru stěžovatele je v tomto konkrétním případě z jednání žalobce
i jeho zástupkyně naprosto zřejmé, že mezi žalobcem a zmocněncem (R . D.) byla dohoda
o zastupování uzavřena a jejími stranami v daňovém řízení realizována až do doby, kdy
přestalo být respektování této dohody v zájmu daňového subjektu (žalobce).
Posuzování obsahu plné moci předložené správci daně pro účely daňového řízení
je dle názoru stěžovatele ve výlučné kompetenci správce daně. Stěžovatel poukazuje
na skutečnost, že postup správce daně při posouzení plné moci může být zpochybněn
v rámci řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích, resp. následně v řízení
soudním. Proto využití rozhodčího řízení pouze za účelem zpochybnění postupu správce
daně stěžovatel pokládá za obcházení příslušných nápravných prostředků, upravených
obecně závaznými právními předpisy.
Stěžovatel dále uvádí, že rozhodčí nález může mít vzhledem k vymezení
pravomoci rozhodce dopad pouze na obsah soukromoprávního vztahu stran sporu, který
byl v rozhodčím řízení řešen, a jen z toho hlediska může být správcem daně pokládán
za závazný. Takovému pojetí odpovídá i usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 174/02, v němž Ústavní soud vyslovil, že činností rozhodce není nalézání
práva, ale urovnání dvoustranného soukromoprávního vztahu mezi stranami sporu
v jejich zastoupení. Stěžovatel i správce daně respektují, že v soukromoprávním vztahu
mezi účastníky dohody o zastoupení by mohlo dojít k majetkovému sporu, který by mohl
být řešen v rozhodčím řízení, avšak z hlediska řízení daňového je nutno konstatovat,
že správci daně byla předložena plná moc, o jejímž obsahu neměl důvod pochybovat
a kterou (bez ohledu na závěr rozhodce) nadále považuje za platnou a určitou.
V neposlední řadě stěžovatel připomíná, že volba osoby rozhodce je výlučně věcí
dohody stran sporu a správce daně neměl možnost ji jakýmkoli způsobem ovlivnit.
V souladu se závěry žalobce by byl za těchto okolností povinen respektovat veškeré
závěry rozhodce, včetně těch, které by zpětně hodnotily provedené úkony v daňovém
řízení a z toho titulu by vyžadovaly revizi přijatých rozhodnutí. Ze všech výše uvedených
důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje
se závěry obsaženými v napadeném rozsudku krajského soudu a navrhuje kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítnout. Domnívá se, že pokud ustanovení §28 zákona o správě daní
a poplatků stanoví, že vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl
příslušný orgán, je správce daně povinen toto rozhodnutí respektovat a je jím vázán.
Za situace, kdy zde existuje pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález, proti kterému
nelze uplatnit návrh na jeho zrušení soudem, správci daně nepřísluší jej jakkoli v daňovém
řízení hodnotit. Pokud tedy správce daně jako stěžovatel v kasační stížnosti vede
polemiku nad vázaností správce daně předběžnou otázkou, která již byla rozhodnuta
v rozhodčím řízení, pak se jedná o polemiku mimo rámec tohoto řízení.
Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní so ud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Správcem daně byla dne 10. 9. 2003 do daňového spisu žalobce založena plná
moc, kterou žalobce dne 1. 9. 2003 zmocnil paní R . D. (s uvedením všech údajů
identifikujících fyzickou osobu) k zastupování „ve všech věcech mezi mnou (žalobcem) a
Finančním úřadem“. Plná moc obsahuje jméno, příjmení, rodné číslo a adresu zmocnitele
(žalobce), jeho podpis a vyjádření zmocněnce včetně jeho podpisu, že plnou moc
v celém rozsahu přijímá. Plná moc byla adresována Finančnímu úřadu v Dobrušce.
Dne 21. 3. 2008 správce daně ukončil vytýkací řízení vydáním platebního výměru
č. j. 12091/08/254970/2080 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí
2007. Tento platební výměr doručil dne 27. 3. 2008 zástupkyni žalobce na základě shora
uvedené plné moci ze dne 1. 9. 2003.
Žalobce podal proti uvedenému platebnímu výměru odvolání, které správce daně
rozhodnutím ze dne 26. 5. 2008, č. j. 20388/08/254970/2080, jako opožděné zamítl,
neboť bylo zástupkyní žalobce podáno až dne 14. 5. 2008, tj. po uplynutí zákonem
stanovené třicetidenní lhůty ode dne, který následuje po doručení rozhodnutí, proti
němuž odvolání směřuje.
Toto rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, v němž zpochybnil udělené
zmocnění pro paní R. D., a to na základě připojeného rozhodčího nálezu vydaného dne
21. 5. 2008 Mgr. Michalou Popovičovou, rozhodcem ve věcech majetkových, podle
kterého je plná moc ze dne 1. 9. 2003 udělená žalobcem R . D. jako zmocněnci neplatná.
Žalobce v této souvislosti v podaném odvolání argumentoval, že v důsledku absolutní
neplatnosti plné moci nemůže být jako účinné posouzeno doručení platebního výměru
ani jiné úkony správce daně, které činil pouze vůči zmocněnci R. D., případně které v
předmětné věci činila R. D. za žalobce.
Stěžovatel podané odvolání zamítl. V odůvodnění rozhodnutí vyslovil závěr,
že rozhodčí nález přiložený k odvolání byl vydán ve věci, která nepřísluší do rozhodovací
pravomoci rozhodce. Předmětným nálezem totiž rozhodce ve sk utečnosti nerozhodl
o majetkovém sporu mezi stranami konkrétního právního vztahu a rovněž neposuzoval,
zda se jedná o nárok, jehož splnění se může žalující strana v řízení před rozhodcem
domáhat. Stěžovatel uvedl, že za daných okolností rozhodce nemohl platně ukončit řízení
o platnosti plné moci vydáním rozhodčího nálezu. Jedině v rámci řízení o věci samé
(např. o majetkovém sporu z dohody o zastoupení) by bylo možno se zabývat otázkou
platnosti či neplatnosti plné moci, řešení této otázky však nemůže být samostatným
výsledkem rozhodčího řízení. Dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zdůraznil
nutnost rozlišení plné moci a dohody o zastoupení, jak je výše uvedeno ve shrnutí obsahu
kasační stížnosti. Stěžovatel je toho názoru, že předmětný rozhodčí nález byl žalobcem
opatřen účelově, s úmyslem dodatečně zpochybnit správnost postupu správce daně
v daňovém řízení způsobem obcházejícím veškeré nápravné instituty daňového řízení,
a vyhnout se tak následkům zmeškání odvolací lhůty. Stěžovatel poukázal na skutečnost,
že sporná plná moc jednoznačně zachycuje projev vůle žalobce být zastupován paní R . D.
ve věcech mezi ním a správcem daně a že svým obsahem nijak nevybočuje z obvyklého
znění těchto úkonů, které jsou správci daně známy z jeho úřední činnosti. Z obsahu
daňového spisu nadto vyplynulo, že zástupkyně žalobce na základě této plné moci
jednala se správcem daně v daňovém řízení, a to taktéž v přítomnosti daňového
subjektu, přičemž od září 2003 až do června 2008 nikdy nedošlo ke zpochybnění tohoto
zmocnění. Stěžovatel proto uzavřel, že úkony provedené správcem daně v daňovém
řízení vůči zástupkyni daňového subjektu, jakož i úkony této zástupkyně vůči správci
daně, byly učiněny právně účinným způsobem včetně doručení platebního výměru.
Jestliže odvolání proti platebnímu výměru bylo podáno až dne 14. 5. 2008, pak správce
daně postupoval v souladu se zákonem, pokud toto odvolání jako opožděné zamítl.
Žalobce s uvedeným rozhodnutím stěžovatele nesouhlasil a napadl jej žalobou
u krajského soudu, v níž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatele i jemu
předcházejícího rozhodnutí správce daně. Konstatoval, že stěžovatel polemizuje se závěry
vyslovenými v pravomocném rozhodčím nálezu ze dne 21. 5. 2008, který jsou finanční
orgány ve smyslu §28 odst. 2 zákon a o správě daní a poplatků povinny respektovat.
Žalobce v této souvislosti namítal, že pokud rozhodčí nález obsahuje výrok, podle
kterého je jím udělená plná moc absolutně neplatná, pak správce daně (vázán tímto
rozhodnutím) byl povinen tento nedostatek zhojit a platební výměr doručit k rukám
žalobce. Pokud tak neučinil, nemohla marně uplynout ani lhůta k podání odvolání.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí stěžovatele včetně řízení, které
jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V odůvodnění svého
rozhodnutí zdůraznil, že rozhodčí nález, který žádný z účastníků rozhodčího řízení
(tj. žalobce ani R. D.) nezpochybnil postupem dle §27 zákona 216/1994 Sb.,
o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném pro projednávanou
věc (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), nabyl dnem doručení účinků pravomocného
rozhodnutí a takto je třeba jej vnímat i ve vztahu k následkům spojeným s postupem při
doručování rozhodnutí daňovými orgány. Krajský soud se neztotožnil s názorem
stěžovatele, že v souzeném případě nebyla dána pravomoc rozhodce rozhodovat
v předmětné věci, naopak zdůraznil, že bylo povinností správce daně náležitě posoudit
plnou moc předloženou daňovým subjektem a v případě nejasností žalobce vyzvat
k jejímu upřesnění. Krajský soud proto s odkazem na výše uvedené uzavřel,
že pokud správce daně zamítl jako opožděné odvolání žalobce proti platebnímu výměru,
který nebyl žalobci řádně doručen, pak postupoval v rozporu se zákonem a stejnou
nezákonností je stiženo také žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost
rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle
ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných kasační stížností a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V projednávané věci je mezi účastníky spor ohledně vázanosti finančních orgánů
předloženým rozhodčím nálezem, dle jehož výroku je plná moc ze dne 1. 9. 2003 udělená
žalobcem paní R. D. pro svou neurčitost absolutně neplatným právním úkonem.
Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků se daňový subjekt,
jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce může dát zastupovat zástupcem, jehož
si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu
plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není -li rozsah zmocnění vymezen
nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.
V souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS
433/01 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), lze konstatovat, že „právní vztah u dobrovolného
zastoupení vzniká mezi zastoupeným a zástupcem na základě smlouvy (často nepřesně označované jako
dohoda o plné moci), a k jeho obsahu patří právo zástupce zastupovat zastoupeného v dohodnutém
rozsahu. Plná moc je jednostranný právní úkon zastoupeného, jenž je adresován třetím osobám, kterým
se dává na vědomí, že zástupce je oprávněn zastoupeného zastupovat a v jakém rozsahu (plná moc
je pouhým osvědčením existence práva určité osoby zastupovat jinou osobu). Právní teorie i praxe rozlišují
různé druhy plné moci, resp. obsahu a rozsahu zástupcova oprávnění podle různých kritérií. Jde např.
o všeobecnou (generální) plnou moc, která opravňuje zmocněnce ke všem právním úkonům, nebo zvláštní
(speciální) plnou moc omezující se pouze na některé právní úkony, popř. některý druh právních úkonů
či pouze jediný právní úkon.“
Obecně se interpretace právních úkonů řídí ustanovením §35 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský
zákoník“), podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon
učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Interpretací dvoustranných
právních úkonů se již ve své dřívější rozhodovací činnosti zabýval také Nejvyšší soud,
a to v rozsudku ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 129/2005, podle kterého „[…] určitost
písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně
pochybnost o jeho obsahu ani u třetích osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě
musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů),
logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů
ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká
byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli
účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu
právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné
projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu
vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který
existoval v době jejich smluvního ujednání.“ [pozn.: podtržení doplněno]
Na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu navazuje Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 15. 11. 2007, č. j. 7 Afs 56/2004 - 114, dostupným na www.nssoud.cz,
z něhož vyplývá, že „v případě nejasností ohledně vymezení rozsahu zmocnění je vždy nutno zdůraznit
vůli zastoupeného a zástupce, tj. jestliže jejich jednání v daňovém řízení obsah udělené moci zpřesňuje, dát
mu přednost, neboť plná moc je pouhým průkazem zastoupení, nikoli aktem zastoupení konstituujícím“.
[pozn.: podtržení doplněno]
Z výše uvedeného lze k předmětu sporu shrnout, že při smluvním zastoupení
je třeba rozlišovat:
a/ smlouvu o zmocnění uzavřenou mezi zastoupeným (zmocnitelem) a zástupcem
(zmocněncem), jako právní důvod vzniku zastoupení;
b/ právní vztah vzniklý na základě smlouvy o zmocnění, jehož obsahem jsou práva
a povinnosti, k nimž se smluvní strany zavázaly;
c/ plnou moc, jakožto jednostranný projev vůle adresovaný třetím osobám, jímž
zmocnitel vůči nim osvědčuje existenci a rozsah zmocněncova oprávnění za něj jednat
(srovnej Holub, M. a kol.; Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek, 2. aktualizované a doplněné
vydání, Praha : Linde; 2003, str. 146, případně Fiala, J., Kindl, M. a kol.; Občanský zákoník.
Komentář. I. díl, 1. vydání, Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 162).
Plná moc pouze prokazuje vůči třetím osobám uzavření dohody o zastoupe ní mezi
zmocněncem a zmocnitelem, přičemž obsah této dohody a rozsah zmocnění zmocněnce
je nutno vykládat především z vůle zmocněnce a zmocnitele při uzavírání dohody
o zastoupení a z jejich následného jednání a chování.
V předmětné věci je přitom z jednání žalobce a jeho zástupkyně patrné, že mezi
nimi existovala dohoda o zastoupení v daňovém řízení, která byla vůči správci daně
vyjádřena v generální plné moci ze dne 1. 9. 2003. Tato dohoda o zastoupení byla oběma
stranami realizována od září 2003 až do doby (červen 2008), kdy respektování této
dohody přestalo být v zájmu daňového subjektu (žalobce).
Z jednání žalobce je patrné, že on i jeho zástupkyně v souladu s předmětnou
plnou mocí ve vztahu ke správci daně dlouhodobě jednali a zřetelně tak potvrzovali vůli
zastoupeného i zástupce být vázáni uzavřenou dohodou o zastoupení. Mezi účastníky též
není sporu o tom, že žalobce neučinil vůči správci daně žádný úkon, který by měl
za následek ukončení zastoupení a zánik plné moci, přestože to bylo v jeho plné dispozici.
Zákon o správě daní a poplatků v §10 nestanoví explicitně způsoby zániku plné moci,
z obsahu tohoto ustanovení však jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí o vzniku
zastoupení je zcela na vůli daňového subjektu. K ukončení smluvního vztahu zastoupení
může dojít vždy projevem vůle zastoupeného daňového subjektu či zástupce. Nejvyšší
správní soud považuje pro posouzení předmětné věci za určující, že v daňovém řízení
se otázka zastoupení daňového subjektu dle §10 zákona o správě daní a poplatků týká
pouze vztahu daňového subjektu, jeho zástupce a správce daně. Tím se liší
od občanskoprávních vztahů, kdy dobrou vírou v existenci smluvního vztahu
o zastoupení mohou být dotčeny i třetí osoby. Na základě těchto skutečností Nejvyšší
správní soud konstatuje, že existence a trvání smluvního vztahu o zastoupení v daňovém
řízení je v dispozici daňového subjektu a jeho zástupce. Daňový subjekt může zcela dle
své vůle oznamovat správci daně, zda se nechá v daňovém řízení zastupovat a jakou
osobou, přičemž toto oznámení může dle svého uvážení kdykoliv změnit. Správce daně
je v otázce, s kým má v daňovém řízení jednat, odkázán na sdělení daňového subjektu,
v souladu s jím projevenou volbou následně jedná buď výhradně s daňovým subjektem,
pouze se zástupcem, případně s oběma. Zákon o správě daní a poplatků nedává
v daňovém řízení žádnému subjektu či orgánu (s výjimkou oprávnění správce daně
zakotvenému v §11 zákona o správě daní a poplatků) možnost do smluvní volnosti
daňového subjektu ohledně volby zástupce zasahovat, tedy ani zvolenému rozhodci.
Dle Nejvyššího správního soudu tedy rozhodčí nález vydaný v rozhodčím řízení
nemůže ovlivnit platnost smluvního vztahu zastoupení v daňovém řízení bez projevu vůle
daňového subjektu stejného obsahu, neboť pouze ten je pro správce daně v otázce
zastoupení relevantní.
K námitce žalobce ohledně platnosti a tudíž závaznosti rozhodčího nálezu
Nejvyšší správní soud odkazuje na zákon č. 214/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu
rozhodčích nálezů, který v ustanovení §2 odst. 1 upravuje arbitrabilitu sporu,
tj. přípustnost rozhodování o věci v rozhodčím řízení. Podle tohoto ustanovení se strany
mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých
v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání
a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více
rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Odstavce 2, 3, a 4 téhož
ustanovení stanoví podmínky, kdy lze rozhodčí smlouvu platně uzavřít, kterých sporů
se může týkat a na která práva z právních vztahů účastníků se rozhodčí smlouva vztahuje.
Z předmětné právní úpravy vyplývá, že spor je arbitrabilní tehdy, pokud je sporem
majetkovým a zároveň lze o předmětu sporu uzavřít smír. Vyvstává zde tedy otáz ka,
zda vydaný rozhodčí nález odpovídá uvedenému zákonnému pojetí (tj. zda v této
konkrétní věci za určením platnosti či neplatnosti právního úkonu stojí kontradiktorní
majetkový zájem stran) a zda výsledkem rozhodčího řízení bylo řešení dvoustranného
soukromoprávního majetkového sporu, tak jak požaduje §2 zákona. Ačkoli na straně
Nejvyššího správního soudu existují významné pochybnosti o pravomoci rozhodce vydat
rozhodčí nález v podobě, jak k tomu došlo v předmětné věci, stejně jako o vykonatelnosti
rozhodčího nálezu a věcné správnosti jeho obsahu, nepřísluší mu v tomto řízení uvedené
skutečnosti jakkoli hodnotit a přezkoumávat. Pokud vydaný rozhodčí nález nebyl žádným
z účastníků rozhodčího řízení (tj. žalobcem ani R. D.) napaden postupem dle §27 zákona
č. 214/1994 Sb., pak má účinky pravomocného rozhodnutí a již není možno jej zrušit.
Dle výše uvedených skutečností však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že takto
vydaným rozhodčím nálezem správce daně při posouzení otázky zastoupení v daňovém
řízení není vázán.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud nejprve považuje za nutné upozornit
na závěry plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu vztahující se k otázce povahy
rozhodčího řízení a vydaných rozhodčích nálezů (srovnej např. usnesení ze dne
15.7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02; usnesení ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 511/03;
usnesení ze dne 12. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 145/03; usnesení ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. II.
ÚS 805/06; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Z výše jmenovaných rozhodnutí vyplývá, že rozhodovací činnost rozhodčího
soudu je založena na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek tak představuje
kvalifikovanou formu závazku a jako takový je též závazný. „Rozhodce (rozhodčí soud)
nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah
v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé
vlastní moci stran určovat si svůj osud. Rozhodčí nález je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku,
který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně
a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem. […] Rozhodčí soud
při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky má povahu odborné
organizace, zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil
a napevno postavil, takže rozhodčí nálezy rozhodčího soudu ani rozhodčích senátů jmenovaných ad hoc
nejsou rozhodnutím orgánu veřejné moci.“
Shora uvedené skutečnosti potvrzují závěr Nejvyššího správního soudu, dle něhož
s ohledem na charakter řešené sporné otázky nemůže předmětný rozhodčí nález v tomto
konkrétním případě bezprostředně zavazovat správce daně v daňovém řízení a stejně tak
nemůže mít v daňovém řízení žádnou právní relevanci ani rozhodcem provedené
hodnocení zákonnosti postupu správce daně, obsažené pod bodem 9. rozhodčího nálezu.
Tyto skutečnosti přísluší přezkoumávat pouze nadřízenému finančnímu orgánu v řízení
o řádných, resp. mimořádných opravných prostředcích, popř. soudům ve správním
soudnictví.
Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěry krajského soudu ohledně pochybení
správce daně, který v rozporu se zákonem zamítl odvolání žalobc e proti platebnímu
výměru pro opožděnost, ačkoli s ohledem na vydaný rozhodčí nález platební výměr nebyl
žalobci řádně doručen. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice
vyjádřil k povinnosti správce daně posuzovat v daňovém řízení obsah předložené plné
moci a odstraňovat případné nejasnosti, učinil tak ovšem zcela bez souvislosti s obsahem
předloženého správního spisu, jakož i odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
stěžovatele. Krajský soud neuvedl, z čeho konkrétně měly v daném případě pramenit
pochybnosti správce daně o obsahu předložené plné moci, neboť samotné jednání
zástupkyně a zastoupeného (žalobce) v průběhu daňového řízení nedávalo správci daně
důvod jakkoli o existenci zmocnění pochybovat. Krajský soud své závěry nevztáhl
k obsahu konkrétní plné moci ze dne 1. 9. 2003, ani k okolnostem jejího udělení a její
samotné realizace v daňovém řízení. Z předložené plné moci je přitom zřejmé,
kdo ji udělil, komu a v jakém rozsahu, užitá formulace nezakládá pochybnosti takového
rázu, které by způsobovaly absolutní neplatnost plné moci, nadto obsah i rozsah
zmocnění mimo jiné vyplývají také z následného chování a vystupování žalobce a jeho
zástupkyně před správcem daně.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že úkony provedené správcem daně v daňovém
řízení vůči zástupkyni daňového subjektu, zmocněné na základě plné moci ze dne
1. 9. 2003, jakož i úkony této zástupkyně vůči správci daně, byly učiněny právně účinným
způsobem, a to včetně doručení platebního výměru č. j. 12091/08/254970/2080. Správce
daně proto nepochybil, pokud odvolání žalobce podané prostřednictvím jeho zástupkyně
až po uplynutí zákonem stanovené odvolací lhůty zamítl jako opožděné.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
důvodnou, a napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud podle odst. 3 téhož
ustanovení s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí. Krajský soud
bude v dalším řízení povinen znovu posoudit zákonnost vydaného rozhodnutí
stěžovatele, v kontextu závěrů, které v odůvodnění tohoto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší
správní soud.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu