ECLI:CZ:NSS:2018:9.AFS.15.2018:27
sp. zn. 9 Afs 15/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. K., zast. Mgr.
Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2016, č. j. 41670/16/5100-41458-711233, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2017, č. j. 57 Af
30/2016 - 49,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2017, č. j. 57 Af 30/2016 - 49,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 9. 2016, č. j. 41670/16/5100-
41458-711233, se zru š u je .
III. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 19. 7. 2016, č. j. 1398984/16/2301-
52521-404947, se zru š u je a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
IV. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti v celkové výši 24 456 Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. Jakuba Hajdučíka, advokáta
se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, a to do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla
dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí
žalovaného. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí – zajišťovací příkaz Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 19. 7. 2016,
č. j. 1398984/16/2301-52521-404947 (dále také „rozhodnutí správce daně I. stupně“ či „příkaz“).
Příkazem bylo stěžovateli uloženo, aby okamžikem jeho vydání zajistil úhradu dosud nestanovené
daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2012 složením jistoty ve výši 528 923 Kč
na depozitní účet správce daně.
[2] Předmětem sporu je jednak postup žalovaného, který stěžovatele neseznámil s důkazními
prostředky opatřenými v odvolacím řízení, čímž dle žalobních námitek porušil §115 odst. 2
zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“),
jednak i splnění podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu stanovených v §167 daňového řádu.
[3] Dle krajského soudu není možné §115 odst. 2 daňového řádu v odvolacím řízení proti
zajišťovacímu příkazu vůbec aplikovat. Řízení o zajišťovacím příkazu je řízením předstižného
charakteru, v němž zákonodárce klade značný důkaz na jeho rychlý a efektivní průběh, jak
ostatně vyplývá z §168 odst. 1 daňového řádu, podle něhož platí, že pokud není vydáno rozhodnutí
o odvolání proti zajišťovacímu příkazu do 30 dnů ode dne, kdy bylo podáno, zajišťovací příkaz se stává
neúčinným. S ohledem na časově značně limitovaný úsek, po který může probíhat odvolací řízení,
není dán pro využití shora uvedeného ustanovení prostor. Relativní časová náročnost,
kterou v sobě povinnost odvolacího orgánu ze své podstaty nese (stanovení termínu
pro seznámení se s podklady, poskytnutí přiměřené lhůty pro vyjádření a případné navržení
dalšího dokazování), by mohla ohrozit samotný účel zajišťovacího řízení. Tím spíše
však na druhou stranu platí, že při takto pevném časovém rámci odvolacího řízení a absenci
možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí má daňový subjekt prostor polemizovat
se závěry žalovaného v rámci soudního řízení, k čemuž ovšem v projednávané věci nedošlo.
[4] Stěžovatel se toliko omezil na konstatování nezákonnosti důkazů, aniž by se blíže vyjádřil
k jejich obsahu. Nad rámec soud uvedl, že vzhledem k povaze důkazních prostředků
hodnocených v odvolacím řízení žalovaným (notářský zápis sp. zn. NZ 89/2016
ze dne 15. 7. 2016, kupní smlouvy o prodeji automobilů společnosti PALETY PLZEŇ s.r.o.,
tj. právních jednání, jichž byl stěžovatel účastníkem a podepsal je) nemá námitka zkrácení
procesního postavení v důsledku nedání možnosti se s nimi seznámit valného smyslu,
neboť dané listiny zachycovaly projev vůle samotného stěžovatele a jejich obsah mu tedy musí
být bezpečně znám i bez formálního seznámení.
[5] Doplnit v odvolacím řízení odůvodnění naplnění podmínek pro vydání zajišťovacího
příkazu je možné a žádoucí. Stalo-li se v projednávané věci zřízení svěřenského fondu zjistitelným
právě až v rámci odvolacího řízení, neboť listina, jíž byl fond založen, byla zapsána do katastru
nemovitostí, tj. do veřejného seznamu, až v srpnu 2016, byl žalovaný povinen i tuto skutečnost
vzít v úvahu a vyhodnotit, nakolik ovlivňuje závěr o ohrožení dobytnosti budoucí daně.
[6] Ačkoliv žalovaný nereagoval na argumentaci, která mohla potenciálně oslabovat obavy
o ohrožení dobytnosti budoucí daně (stěžovatel zpochybnil existenci majetkových převodů mezi
jeho osobou a jím ovládanou obchodní korporací), odůvodnění napadeného rozhodnutí opřel
o zcela konkrétní a zejména co do intenzity ohrožení dobytnosti budoucí daně výrazně silnější
rozhodovací důvod (tj. zřízení svěřenského fondu), jenž byl založen na zcela reálném
a konkrétním jednání stěžovatele, kterým bez zřejmého důvodu docházelo k výraznému
zmenšování jeho jmění, navíc v bezprostřední časové souvislosti s kroky správce daně
směřujícími k zajištění v budoucnu stanovené daně. Z těchto důvodů tedy není na újmu kvalitě
odůvodnění to, že námitka nebyla výslovně žalovaným vypořádána, a tudíž případná reakce
na danou námitku není způsobilá nic změnit.
[7] Za situace, v níž jednatel společnosti, tj. osoba ze zákona mající v obchodní korporaci
klíčové postavení (a to jak „dovnitř“ korporace při obchodním vedení, tak „navenek“ při jednání
se třetími osobami), v rámci svědecké výpovědi uvede, že nemá povědomí o jakémkoliv
obchodování se stěžovatelem, musí daná skutečnost bez dalšího založit vážné pochybnosti
o pravdivosti jeho účetnictví, z něhož naopak realizace obchodních případů vyplývá. Jistě není
běžná situace, kdy by si čelní představitel obchodní korporace vůbec nebyl vědom existence
obchodního partnera, s nímž má docházet k obchodování v nezanedbatelném rozsahu.
Pro účely řízení o zajišťovacím příkazu představují skutečnosti uvedené jednateli společností
C.T.C. - CZECH TRADE CORP., s.r.o., a SUPPORT ENERGY, s.r.o., jasný a silný předpoklad
budoucího stanovení daně, který správní orgány zcela konkrétně a správně identifikovaly.
[8] K naplnění předpokladu přiměřené pravděpodobnosti stanovení daně došlo i v případě
obchodních případů týkajících se dodávek od H.P. Prvoinstanční orgán ve svém rozhodnutí
uvedl zcela konkrétní okolnosti (jež ostatně cituje v podané žalobě sám stěžovatel) zpochybňující,
že místem plnění byla Česká republika. Určení místa plnění má klíčový význam pro stanovení
budoucí daně, neboť v případě, že by se stěžovateli nepodařilo v rámci řízení o doměření daně
prokázat, že místo plnění bylo vskutku v tuzemsku, jak tvrdí, došlo by k doměření daně.
[9] Ohrožení dobytnosti budoucí daně bylo po právu spatřováno ve skutečnosti, že většina
majetku stěžovatele je snadno a rychle převoditelná – ať už se jedná o peněžní prostředky
na účtech v bankovních ústavech, tak o samotný majetek sloužící k podnikání. Potenciální riziko,
že dojde k uskutečnění převodu majetku, bylo dáno zejména skutečností, že stěžovatel byl
výlučným společníkem obchodní korporace PALETY PLZEŇ s. r. o. mající zcela totožný
předmět činnosti jako stěžovatel, přičemž on sám v odvolání proti zajišťovacímu příkazu
argumentoval tím, že tato společnost již podnikání s paletami realizuje. V období bezprostředně
předcházejícímu vydání zajišťovacího příkazu navíc počal činit zcela konkrétní kroky,
jimiž razantně zmenšil svůj majetek, když převedl čtyři bytové jednotky a shora zmíněný 100%
podíl v obchodní korporaci, jíž realizoval svou podnikatelskou činnost, do svěřenského fondu,
čímž znemožnil, aby dané majetkové hodnoty mohly sloužit k zajištění úhrady budoucí daně.
V této souvislosti je třeba odmítnout námitku, že se převod do svěřenského fondu týkal výlučně
jeho osobního majetku.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[11] Krajskému soudu vytýká, že nespojil řízení o žalobách proti zajišťovacím a exekučním
příkazům do jediného řízení postupem dle §39 s. ř. s., a v tomto důsledku nemohl posoudit
všechny okolnosti v jejich souhrnu. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 4. 2017, č. j. 1 Afs 4/2017 – 40, které v právní větě II. uvedlo: „[V] případě soudního přezkumu
více zajišťovacích příkazů či exekučních příkazů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle §65
a násl. s. ř. s. musí soud žaloby proti těmto příkazům projednat společně (§39 odst. 1. s. ř. s.), neboť jen
posouzením kumulativního vlivu příkazů lze zaručit efektivní ochranu veřejných subjektivních práv daňového
subjektu a posoudit případný likvidační efekt vyvolaný způsobem, jakým správce daně řízení proti daňovému
subjektu vede.“
[12] Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru krajského soudu,
dle kterého se pro nedostatek času, resp. zákonem stanovenou třicetidenní lhůtu pro vyřízení
odvolání, §115 odst. 2 daňového řádu v odvolacím řízení proti zajišťovacímu příkazu neaplikuje.
Odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11, a ze dne
24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, ve kterých ÚS konstatoval, že rozhodnutí soudu nesmí být
pro účastníky překvapivé. Tyto závěry byly NSS převzaty i ve vztahu k řízení daňovému
(viz rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005 - 83).
[13] V daňovém právu slouží jako ochrana proti překvapivým rozhodnutím právě §115
odst. 2 daňového řádu. Podle dosavadní judikatury soud za klíčové považuje, zda je daňovému
subjektu v odvolacím řízení postup správního orgánu znám a zda má dostatečný prostor na něj
reagovat.
[14] Krajský soud navíc opomněl §34 daňového řádu, který žalovanému dovoluje překročit
zákonem stanovenou třicetidenní lhůtu.
[15] Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že krajský soud neměl zákonnou
povinnost žalobní řízení proti exekučním příkazům a žalobní řízení proti zajišťovacím příkazům
spojit ke společnému projednání. Takovou povinnost nelze dovodit ani z judikatury. Ve věci
sp. zn. 1 Afs 4/2017 soud nic v tomto smyslu neuvedl. Konstatoval pouze, že „[p]okud by byly
podány žaloby jednotlivě proti exekučním příkazům, bude povinností soudu tyto projednat společně (§39
odst. 1 s. ř. s.); obdobně bude muset krajský soud postupovat v případě žalob proti rozhodnutím o odvolání proti
zajišťovacím příkazům“.
[17] Ve stěžovatelově případě bylo vydáno 33 zajišťovacích příkazů, přičemž v jednotlivých
odvoláních proti nim se argumentace lišila a bylo ji možné rozčlenit do základních 4 typů.
Jakkoliv žalovaný rozhodl o odvoláních čtyřmi různými rozhodnutími, je z jejich obsahu zcela
zřejmé, že při posuzování jednotlivých odvolání postupoval s vědomím existence všech
zajišťovacích příkazů.
[18] Ačkoliv krajský soud žaloby nespojil ke společnému projednání (ostatně návrh na spojení
stěžovatel sám neučinil), postupoval s vědomím existence dalších rozhodnutí (srov. str. 13
napadeného rozsudku).
[19] K vyloučení §115 odst. 2 daňového řádu žalovaný uvedl, že zajišťovací příkaz je procesní
rozhodnutí předběžné povahy. Není vydáván na základě dokazování. Správce daně vychází pouze
ze skutečností, které jsou mu v daný okamžik známé a které zakládají podmínky pro jeho vydání.
Jestliže před vydáním zajišťovacího příkazu není prováděno dokazování správcem daně,
je z povahy věci vyloučeno, aby bylo dokazování ve smyslu §115 odst. 1 daňového řádu
prováděno při následném přezkumu odvolacím orgánem.
[20] V rámci odvolacího řízení žalovaný neprováděl žádné dokazování k doplnění podkladů
pro rozhodnutí, ani neměnil důvody svědčící odůvodněné obavě správce daně a nedospěl
k odlišnému právnímu názoru. V odvolacím řízení odůvodněná obava správce daně nadále trvala.
Nadto žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl další skutečnosti týkající se majetkových poměrů
stěžovatele (prodej 3 motorových vozidel personálně propojené obchodní korporaci PALETY
PLZEŇ s. r. o., zřízení svěřenského fondu, do kterého byly vyčleněny 4 bytové jednotky
a obchodní podíl v uvedené korporaci), které nebyly uvedeny v zajišťovacích příkazech. Tyto
se však staly zjistitelné až v odvolacím řízení a žalovaný je uvedl pouze v reakci na odvolací
námitku, že nedochází ke zmenšování majetku. Tyto skutečnosti jsou navíc projevy vlastní vůle
stěžovatele, které věcně žádným způsobem nerozporuje.
[21] Judikatura, na kterou stěžovatel odkazuje, na projednávanou věc nedopadá,
neboť se netýká aplikace §115 odst. 2 daňového řádu v odvolacím řízení proti zajišťovacímu
příkazu.
[22] Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů ověřil, zda
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je zčásti důvodná.
[24] Předmětem sporu je zejména otázka, zda žalovaný při přezkumu zajišťovacích příkazů
správce daně porušil §115 odst. 2 daňového řádu. Zcela obdobnou právní věcí shodného
žalobce (v projednávané věci v postavení stěžovatele) se NSS již zabýval v rozsudku ze dne
27. 9. 2018, č. j. 4 Afs 156/2018 - 32, od jehož závěrů nemá nyní rozhodující senát žádný
racionální důvod se odchýlit.
[25] Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že smyslem §115 odst. 2
daňového řádu je zamezit vydání tzv. překvapivého rozhodnutí. S žalovaným souhlasil v tom,
že s ohledem na specifika zajišťovacího řízení, v němž je správce daně nucen vycházet
z informací, které má v daný moment k dispozici, není před vydáním zajišťovacího příkazu
prováděno dokazování správcem daně prvního stupně. Ostatně NSS se v rozsudku ze dne
11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 - 48, vyslovil, že „[p]ři vydávání zajišťovacího příkazu nebude na místě
obšírně prokazovat otázky, které z povahy věci souvisí se stanovením samotné daně, nikoliv s otázkou existence
odůvodněné obavy ve smyslu shora cit. §167 odst. 1 daňového řádu. Jinak by vskutku správce daně stanovoval
daň dvakrát: jednou v zajišťovacím řízení, jednou v samotném řízení“. Přisvědčil závěru krajského soudu,
podle něhož se v případě vydávání zajišťovacího příkazu „[n]ejedná o prokazování skutkového stavu,
nýbrž o zjištění indicií, které důvodně nasvědčují závěru o předpokladu nedobytnosti či značných obtíží
při vybírání daně“.
[26] To, že před vydáním zajišťovacího příkazu není prováděno dokazování správcem daně,
však neznamená, že je z povahy věci vyloučené, aby bylo prováděno dokazování při následném
přezkumu odvolacím orgánem. Bude-li dokazování potřebné a nutné k vypořádání
se s odvolacími námitkami daňového subjektu, nezbude odvolacímu správnímu orgánu
než provést dokazování k potřebným otázkám řešeným v tomto řízení, tj. zda zde jsou
skutečnosti odůvodňující s přiměřenou pravděpodobností závěr, že daň bude v budoucnu
v určité výši stanovena a v době její vymahatelnosti bude tato daň nedobytná, nebo bude její
vybrání spojeno se značnými obtížemi. Ve vztahu k těmto otázkám totiž musí být zajišťovací
příkaz, resp. rozhodnutí o odvolání proti němu, řádně a podrobně zdůvodněno, přičemž mohou
nastat situace, kdy bez provedení dokazování nebude možné rozhodnutí odvolacího orgánu takto
náležitě odůvodnit. To platí zejména v situaci, kdy odvolací orgán nově uplatní nové skutečnosti,
které nebyly uvedeny v zajišťovacím příkazu a k nimž se tedy daňový subjekt nemohl dosud
vyjádřit. Pro podrobné a časově náročné dokazování nicméně není v zajišťovacím řízení prostor
(a není to ani smyslem a účelem tohoto řízení). K tomu slouží především řízení, jehož předmětem
je stanovení daně.
[27] Podstatné pro posouzení zákonnosti zajišťovacího příkazu je nejen to, zda měl správce
daně v době jeho vydání dostatečné důvody odůvodňující vydání příkazu, ale i to, zda tyto
důvody trvaly i v době vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Je třeba mít stále
na paměti, že „[z]ajišťovací příkaz je sice rozhodnutí předběžného a dočasného charakteru, nepředstavuje však
standardní prostředek správy daní, ale velice silný a účinný instrument správce daně k prakticky okamžitému
zajištění daně, který mimořádně závažným způsobem postihuje ekonomickou sféru daňového subjektu, závažně
zasahuje do jeho majetkových práv a může pro něj být za určitých podmínek likvidační. Z tohoto důvodu je třeba
jej vnímat vskutku jako prostředek ultima ratio a měl by být využíván obezřetně a uváženě jako mimořádný
nástroj v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti zakotvenou v §5 odst. 3 daňového řádu, která správci
daně ukládá při vyžadování plnění daňových povinností použít jen takové prostředky, které daňové subjekty
nejméně zatěžují a ještě stále umožňují dosáhnout cíle správy daní. Lze jej tedy použít, např. je-li to nezbytné
pro zabránění daňovým únikům, nikoli v případech, kdy lze úhradu daně zajistit jiným vhodným způsobem
např. zástavním právem, bankovní zárukou, či ručením … “ (viz bod 29 rozsudku NSS
ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 Afs 140/2017 - 54).
[28] Žalovaným uváděné skutečnosti týkající se majetkových poměrů stěžovatele (prodej 3
motorových vozidel personálně propojené obchodní korporaci PALETY PLZEŇ s. r. o., zřízení
svěřenského fondu, do kterého byly vyčleněny 4 bytové jednotky a obchodní podíl v uvedené
korporaci), představují listinné důkazy, které žalovaný zhodnotil a vycházel z nich při posouzení
věci (vypořádání námitky stěžovatele, že nezmenšuje svůj majetek). Prováděl-li žalovaný ve věci
dokazování, byl povinen postupovat mimo jiné podle §115 odst. 2 daňového řádu.
[29] Úvaha žalovaného i krajského soudu, dle které byly všechny nově žalovaným zjištěné
skutečnosti stěžovateli známy, protože se jednalo o úkony, které on sám učinil,
není pro posouzení aplikace §115 odst. 2 daňového řádu relevantní. Smyslem práva
na seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim není pouze povědomí daňového
subjektu o všech skutečnostech rozhodných pro posouzení věci. Podstatné je, aby daňový subjekt
věděl, které důkazy v jeho věci správní orgán hodlá použít, a aby měl v rámci vyjádření možnost
předestřít správnímu orgánu vlastní hodnocení těchto důkazů, důkazy zpochybnit či navrhnout
důkazy jiné. Pokud žalovaný i krajský soud stěžovateli toto právo upřeli, dopustili se závažné
procesní vady a zásadně tím zpochybnili skutková zjištění, k nimž v odvolacím řízení žalovaný
dospěl.
[30] Namítané vadě řízení před krajským soudem kasační soud nepřisvědčil. Naopak souhlasí
s žalovaným, že z rozhodnutí ve věci sp. zn. 1 Afs 4/2017 povinnost krajského soudu spojit
ke společnému projednání a rozhodnutí žaloby proti zajišťovacím příkazům a žaloby proti
exekučním příkazům nevyplývá.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1, větou první,
před středníkem s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu. S ohledem
na to, že v posuzovaném případě byly již v řízení před krajským soudem dány důvody pro to,
aby bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno, nevrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení,
neboť by při respektování názoru vysloveného soudem v tomto rozhodnutí nemohl učinit nic
jiného než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[32] S ohledem na to, že lhůta pro vyřízení odvolání proti zajišťovacímu příkazu (§168 odst. 1
daňového řádu) je propadnou procesní lhůtou, která je vydáním odvolacího rozhodnutí
zkonzumována a po skončení soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění daně již znovu neběží,
ani nepokračuje, soud kromě žalobou napadeného rozhodnutí zrušil i rozhodnutí správce daně
I. stupně [(zajišťovací příkaz); viz rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2016, č. j. 2 Afs 239/2015 - 66].
[33] O věci rozhodl bez jednání postupem dle §109 odst. 2, věty první, s. ř. s.,
podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[34] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem
vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[35] Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového
úspěchu ve věci. Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží.
Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, neboť rozsudek krajského soudu i napadené rozhodnutí
žalovaného byly zrušeny, a proto mu Nejvyšší správní soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému.
[36] Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou 8 000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek
za žalobu ve výši 3 000 Kč a soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč). Zástupce
stěžovatele v řízení o žalobě před krajským soudem učinil celkem tři úkony právní služby,
kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“)], písemné podání ve věci samé (žaloba) a účast
na ústním jednání před krajským soudem v délce 55 minut [§11 odst. 1 písm. d) a g) AT].
[37] V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil tentýž zástupce jeden úkon právní
služby, písemné podání ve věci samé – kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) AT]. Soud nepřiznal
stěžovateli náhradu nákladů řízení za převzetí a přípravu věci pro účely kasačního řízení,
protože v řízení před krajským soudem vystupoval stejný zástupce jako v řízení před Nejvyšším
správním soudem a náhrada nákladů řízení za přípravu a převzetí věci byla stěžovateli již přiznána
v řízení před krajským soudem. Za každý úkon právní služby náleží zástupci mimosmluvní
odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) AT, ve spojení s §7 bodem 5 AT], která se zvyšuje
o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 AT. Za jeden úkon právní služby
proto náleží 3 400 Kč. Celkem tedy náklady právního zastoupení za čtyři úkony právní služby činí
13 600 Kč. Zástupce stěžovatele doložil osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty (dále jen
„DPH“). K nákladům řízení o žalobě a o kasační stížnosti se tedy přičítá DPH ve výši 2 856 Kč.
Celková částka za řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem činí 24 456 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu