ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.58.2013:38
sp. zn. 9 Afs 58/2013 – 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Nieten
Internationale Spedition, s.r.o., se sídlem U Nietenu 65, Chrastavice, zast. JUDr. Václavem
Faltýnem, advokátem se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň
ze dne 25. 11. 2011, č. j. 8294-2/2011-160100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2013, č. j. 57 Af 2/2012 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížnosti napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 25. 11. 2011, č. j. 8294-2/2011-160100-21.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu
Domažlice ze dne 31. 8. 2011, č. j. 2042-31/2011-166400-021, jímž byla stěžovateli za zde
vymezené celní delikty uložena pokuta ve výši 10 000 Kč.
[2] Krajský soud ve svém rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, shledal, že i v řízení
o správních deliktech je nutno aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle
něhož se trestnost činu posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin
spáchán, přičemž pozdější zákon se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Dané
ustanovení je třeba aplikovat bez ohledu na to, zda tak zákonodárce výslovně stanovil
či nestanovil v přechodných ustanoveních k nové právní úpravě.
[3] Krajský soud dále hodnotil, zda správní orgány správně zhodnotily, zda by stěžovatelovo
jednání, které se událo před 30. 6. 2011, naplňovalo skutkovou podstatu některého správního
deliktu i po tomto datu, k němuž byl změněn zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „celní
zákon“). Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že v jednotných správních dokladech uvedl nesprávné
údaje (nesprávný zbožový kód skutečně dováženého zboží na celní území Společenství), čímž
způsobil, že mu bylo zboží propuštěno do navrženého celního režimu na základě nesprávného
údaje. Podle celního zákona účinného do 30. 6. 2011 bylo takové jednání sankcionovatelné
dle §298 odst. 1 ve spojení s §293 odst. 1 písm. d). Podle §298 odst. 1 celního zákona se celního
deliktu dopustila právnická osoba, která porušila nebo ohrozila zájem společnosti způsobem
uvedeným v §293 celního zákona. V §293 odst. 1 písm. d) celního zákona byl vymezen správní
delikt, jehož podstatou bylo způsobení toho, že bylo zboží propuštěno na základě nepravých,
pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných nebo nepravdivých údajů.
Od 1. 7. 2011 byl do celního zákona vložen §294 odst. 1 písm. e), dle něhož se právnická osoba
dopustí správního deliktu tím, že poskytne celnímu orgánu nesprávný údaj nebo doklad důležitý
pro jeho rozhodnutí nebo pro jiné použití celních předpisů v rozporu s přímo použitelným
předpisem Evropské unie v oblasti celnictví.
[4] Krajský soud zhodnotil, že v podmínkách nové právní úpravy by stěžovatelovo jednání
bylo možno podřadit pod §294 odst. 1 písm. e) celního zákona účinného od 1. 7. 2011. Na tom
dle soudu nic nezměnilo ani sousloví na konci §294 odst. 1 písm. e) daného zákona (tj. „v rozporu
s přímo použitelným předpisem Evropské unie v oblasti celnictví“). Krajský soud zde zmínil,
že stěžovatelovo jednání bylo v rozporu např. s čl. 6 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92
ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“),
dle něhož jestliže osoba požaduje, aby celní orgány přijaly rozhodnutí v rámci celních předpisů,
musí jim poskytnout veškeré skutečnosti a doklady, které celní orgány potřebují k přijetí tohoto
rozhodnutí. Krajský soud k tomu uvedl, že jsou-li poskytnuty údaje nesprávné, lze jen těžko
hovořit o poskytnutí veškerých skutečností. Dané ustanovení přitom platilo jak v době
stěžovatelových deliktních jednání, tak v době vydání napadeného správního rozhodnutí.
Obdobné závěry krajský soud přijal i ve vztahu k čl. 199 odst. 1 nařízení Komise (EHS)
č. 2454/93 ze dne 2. 7. 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým
se provádí celní kodex Společenství (dále jen „nařízení č. 2454/93“), dané ustanovení pojednává
o odpovědnosti deklaranta za správnost údajů v celním prohlášení, pravost přiložených dokladů
a splnění všech povinností v souvislosti s propuštěním zboží do daného celního režimu.
[5] Krajský soud na základě uvedených argumentů žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Stěžovatel namítl nepřípadnost použití čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
jako jediného právního podkladu k odůvodnění trestání za celní delikty podle zákonné úpravy,
která byla již zrušena v době vydání správního rozhodnutí. Účelem tohoto ustanovení
je dle stěžovatele ochrana základních práv a svobod, nikoli jejich omezení.
[7] Celní zákon po 1. 7. 2011 doznal v oblasti správního trestání zásadní změny, přičemž
nově vymezené skutkové podstaty správních deliktů v §294 nelze aplikovat zpětně na skutky,
které se odehrály před účinností této nové právní úpravy. Celní zákon ani jeho novela provedená
zákonem č. 104/2011 Sb. neobsahují žádné trvalé či alespoň přechodné ustanovení
hmotněprávní povahy, které by takový postup umožňovalo, a nic podobného neumožňuje ani
obecná úprava v zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud
celní orgány odvíjely své úvahy od úpravy trestního či přestupkového práva, stěžovatel namítl,
že zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní
zákoník“), i zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, výslovně
upravují použití úpravy platné v době, kdy se skutek stal.
[8] Nová právní úprava účinná v době vydání správních rozhodnutí celní delikty ani sankce
za ně nezná a formulace nově stanovených správních deliktů je odlišná od formulace dřívějších
celních deliktů. Žádný zákon neobsahuje ustanovení umožňující i po 30. 6. 2011 trestat za celní
delikty, které byly spáchány do tohoto data. Stěžovatel odmítá názor ohledně totožnosti
skutkových podstat celního deliktu dle §298 odst. 1 ve spojení s §293 odst. 1 písm. d) celního
zákona ve znění do 30. 6. 2011 a správního deliktu dle §294 odst. 1 písm. e) celního zákona
ve znění od 1. 7. 2011. Podle původního znění celního zákona se celního deliktu dopustila
právnická osoba, která porušila nebo ohrozila zájem společnosti tím způsobem, že porušila celní
předpisy, když způsobila, že jí bylo zboží propuštěno na základě nepravých, pozměněných nebo
padělaných dokladů nebo nesprávných nebo nepravdivých údajů. Podle nové právní úpravy
se právnická osoba dopustí správního deliktu tím, že poskytne celnímu orgánu nesprávný údaj
nebo doklad důležitý pro jeho rozhodnutí nebo jiné použití celních předpisů v rozporu s přímo
použitelným předpisem Evropské unie v oblasti celnictví. Dle stěžovatele jde na první pohled
o jiné skutkové podstaty.
[9] Tím, že nová právní úprava od 1. 7. 2011 nepřevzala vymezení předmětného celního
deliktu, zanikla trestnost jednání popsaných ve výrocích prvostupňového správního rozhodnutí.
Nová právní úprava nepovažuje za správní delikt to, že na základě nesprávných údajů bylo zboží
propuštěno do navrženého celního režimu. Přitom právě jen propuštění do navrženého celního
režimu na základě nesprávných údajů, nikoli jen samotné uvedení těchto údajů, je podstatou
skutků vymezených v prvostupňovém správním rozhodnutí.
[10] Stěžovatel dále namítl, že i pokud by se mělo jednat o skutek uvedení nesprávných údajů,
nemohl by se stěžovatel dopustit deliktu porušení §293 odst. 1 písm. d) celního zákona ve znění
do 30. 6. 2011, ale mohlo by se jednat o porušení §293 odst. 1 písm. b) daného zákona.
[11] Argumentoval-li krajský soud ve vztahu k porušení povinností odkazem na čl. 6 odst. 1
celního kodexu a na čl. 199 odst. 1 nařízení č. 2454/93, jsou tyto odkazy dle stěžovatele
nepřípadné, neboť Celní úřad Domažlice postavil své závěry na porušení čl. 62 odst. 1 celního
kodexu, nikoli na porušení čl. 6 odst. 1 celního kodexu či čl. 199 odst. 1 nařízení č. 2454/93.
Krajský soud se tak zabýval porušením ustanovení, na která správní orgány nepoukázaly.
[12] Stěžovatel v návaznosti na namítanou nezákonnost rozhodnutí celních orgánů
a krajského soudu v rovině odpovědnosti za celní delikty po 30. 6. 2011 namítl jejich
nezákonnost také v rovině ukládání sankcí. Stěžovatel na závěr kasační stížnosti navrhl napadený
rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[13] Žalovaný nesouhlasí s tím, že jako jediný postulát pro trestání stěžovatele byl použit čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod, jelikož stěžovatel opomněl principy právního státu, totiž
zákaz retroaktivity a legitimního očekávání.
[14] Povinností správních orgánů je při správním trestání aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod, jak vyplývá z judikatury, která byla v rozhodnutí o odvolání citována.
Stěžovatel namítl nemožnost aplikace hmotněprávní úpravy celních deliktů po změně právní
úpravy, pokud nejsou přijata příslušná přechodná ustanovení. S tím žalovaný nesouhlasí, jelikož
ani přechodná ustanovení by nemohla poskytnout prostor pro aplikaci právní úpravy správního
deliktu, která nebyla účinná v době jeho spáchání. Prostor pro výjimečné uplatnění pravé
retroaktivity poskytuje jen čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
[15] Změna právní úpravy byla dle žalovaného ve správních rozhodnutích vypořádána.
Porušení §293 odst. 1 písm. d) celního zákona ve znění do 30. 6. 2011 představovalo porušovací
delikt, jehož podstatou bylo jednání určité osoby ústící v dosažení propuštění zboží na základě
nepravých, pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných či nepravdivých údajů.
Správní delikt dle §294 odst. 1 písm. e) celního zákona ve znění od 1. 7. 2011 je ohrožovacím
deliktem, jelikož následek propuštění zboží do navrženého celního deliktu byl vypuštěn. Nedošlo
však k dekriminalizaci jednání stěžovatele.
[16] Správní orgány prověřily, zda novější právní úprava je pro stěžovatele výhodnější, dospěly
přitom k závěru, že tomu tak není. Nebyla tak naplněna hypotéza normy v čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod, a tudíž nebylo namístě aplikovat výjimku ze zákazu retroaktivity.
[17] Žalovaný odkázal na obsah rozhodnutí o odvolání a navrhl kasační stížnost zamítnout.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem. Stěžovatel uplatnil důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[19] V nynější věci, kdy byla stěžovateli uložena pokuta za celní delikty, došlo dne 30. 6. 2011,
tj. ještě před vydáním správních rozhodnutí, ke změně ustanovení celního zákona, která byla
relevantní pro posouzení stěžovatelovy odpovědnosti za dané delikty. V takovém případě bylo
povinností správních orgánů zhodnotit věc i ve světle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod, jinak by jejich rozhodnutí trpěla nepřezkoumatelností (k tomu srov. rozsudek zdejšího
soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27, publikovaný pod č. 461/2005 Sb. NSS,
dostupný stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz). Této povinnosti správní orgány dostály.
[20] Dle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá
podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele
příznivější.“ Nejvyšší správní soud v již zmíněném rozsudku ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 6 A 126/2002 - 27, dovodil, že daný článek Listiny základních práv dopadá i do oblasti
správního trestání. V tomto rozsudku zdejšího soudu bylo k danému uvedeno: „To, že žalobce
se podle zjištění správních orgánů dopustil deliktu za účinnosti starého práva, ještě eo ipso neznamená, že mu také
za tyto delikty podle starého práva může být bez dalšího uložena sankce. Takový názor by ve svých důsledcích
znamenal, že tu může dojít k uložení trestu za něco, co nové právo vůbec nesankcionuje, a tedy i k přímému
porušení zásady vyslovené v čl. 40 odst. 6 in fine Listiny základních práv a svobod.
Také trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto
smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného
činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají
a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními
principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu. Bylo by ostatně možno na mnohých případech
z historického právního vývoje dokumentovat, že např. snaha účelově snížit nepříznivě se vyvíjející počty
spáchaných trestných činů vedla v některých případech ke změnám zákonů, přesouvajícím trestné činy méně
závažné do kategorie přestupků, anebo na druhé straně rozmáhající se drobné delikty byly novelami zákonů
přesunuty do kategorie činů soudně trestných.
Z těchto důvodů – a přinejmenším od okamžiku, kdy byla ratifikována Úmluva o ochraně lidských práv
a základních svobod – není rozhodné, zda pozitivní právo označuje určité deliktní jednání za trestný čin nebo
za správní delikt. Zmiňuje-li se tedy uvedená Úmluva ve svém článku 6 odst. 1 o ‚jakémkoli trestním obvinění‘,
je třeba záruky, v této souvislosti poskytované tomu, kdo je obviněn, poskytnout shodně jak v trestním řízení
soudním, tak v deliktním řízení správním. Tímto způsobem ostatně vykládá Úmluvu stabilně i judikatura
Evropského soudu pro lidská práva. Pro české právo to pak znamená, že i ústavní záruka článku 40 odst. 6
Listiny o tom, že je nutno použít pozdějšího práva, je-li to pro pachatele výhodnější, platí jak v řízení soudním,
tak v řízení správním. Shodně ostatně judikují i správní soudy (srov. k tomu např. rozhodnutí uveřejněné
pod č. 91/2004 Sb. NSS).“
[21] Shodným způsobem na nutnost aplikace čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
i při správním trestání nahlíží i Ústavní soud (srov. již krajským soudem citovaný nález ze dne
13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, publikovaný jako N 75/26 SbNU 253, či nález ze dne
11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, publikovaný jako N 110/46 SbNU 11, všechna zde citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
[22] Nelze tak souhlasit se stěžovatelem, který namítl, že čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod nemohl být jediným podkladem pro určení, podle které zákonné úpravy je nutno
postupovat. V České republice sice neplatí žádný zákon, který by komplexně obsahoval obecnou
úpravu trestání za správní delikty, nicméně uvedený článek Listiny základních práv a svobod,
který dopadá i na správní trestání, skýtá jasná kritéria pro určení toho, jakou právní úpravu
z hlediska časového použít. Jde o vyjádření základních principů zákazu retroaktivity a právní
jistoty. Vychází se z toho, že adresáti právních norem musí své jednání uzpůsobit požadavkům
práva účinného ke dni jejich jednání, logicky se pak poměřuje to, zda se dopustili správního
deliktu právě s právem účinným v době, kdy se dopouštěli posuzovaného jednání (to nachází
svůj odraz ve větě první čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod). Nicméně v případě,
že je pozdější úprava pro pachatele příznivější, je nutno užít tuto pozdější úpravu, jde sice
o retroaktivní působení práva, ale vzhledem k tomu, že je omezeno jen na příznivější výsledek
pro pachatele, nemůže kolidovat s jeho právní jistotou.
[23] Vzhledem k tomu, že čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod obsahuje dostatečná
kritéria pro zhodnocení, kterou úpravu použít, bylo při daném hodnocení možno vyjít výhradně
z tohoto ustanovení. Stěžovatel namítl, že dané ustanovení má sloužit k ochraně základních práv
a svobod a nikoli legalizovat jejich omezování. K tomu postačí uvést, že účelem zmíněného
článku je ochrana před retroaktivní aplikací ustanovení o trestání, která by šla k tíži pachatele.
Takto ovšem postupováno nebylo, jelikož správní orgány prověřily, která úprava
je pro stěžovatele příznivější, a tu také použily. Čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv však
nezaručuje obecně beztrestnost, pouze chrání před retroaktivitou v neprospěch pachatele.
[24] Při určení postupu, jak zjistit, která úprava je pro pachatele příznivější, lze přeneseně
využít závěrů přijatých ve vztahu k §2 odst. 1 trestního zákoníku, případně k §16 odst. 1
již zrušeného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, které pro trestné činy obsahují úpravu
obdobnou úpravě v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Poukázat lze např.
na komentář ke zmíněnému §2 odst. 1 trestního zákoníku, kde se uvádí: „Jestliže byl čin spáchán
za účinnosti zákona už zrušeného, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který
je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného
v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího (srov. R 44/1970). Rozhodující není pojmenování
trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele (srov. R 32/1962). […] Použití nového práva je tehdy
pro pachatele příznivější, jestliže jeho ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější
než právo dřívější (R 73/1951, shodně R 76/1951).“ K tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník.
2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 48, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011,
sp. zn. 8 Tdo 134/2011, dostupné z www.nsoud.cz.
[25] I Ústavní soud trvá na tom, že trestnost se posuzuje vůči celému souhrnu norem, které
přicházejí v úvahu. Lze poukázat např. na nález ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000,
publikovaný jako N 12/21 SbNU 91, kde bylo konstatováno: „Trestnost pachatele je důsledkem jeho
trestní odpovědnosti. Základem trestní odpovědnosti je pachatelovo deliktní jednání, jež naplňuje po materiální
i formální stránce skutkovou podstatu trestného činu. Jednání, za které pachatel může být uznán vinným a uložen
mu trest, tedy musí být posouzeno podle souhrnu všech trestněprávních norem, které jsou relevantní pro výrok
o vině a o trestu. Podle toho, zda souhrn takovýchto norem podle pozdějšího zákona, ve srovnání se souhrnem
norem dřívějšího zákona, je jako celek pro pachatele příznivější, či nikoliv, lze rozhodnout o aplikaci pozdějšího
zákona.“ Shodné závěry Ústavní soud zopakoval také např. v nálezu ze dne 27. 6. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 525/01, publikovaném jako N 81/26 SbNU 331.
[26] Podmínkou pro to, aby po změně právní úpravy mohla být stěžovateli uložena sankce,
je skutečnost, že jeho jednání představovalo nějaký správní delikt jak za účinnosti minulé právní
úpravy, tak nějaký správní delikt za účinnosti nové právní úpravy. Na překážku však není, pokud
by se právní kvalifikace daného jednání podle staré a nové právní úpravy lišila, tj. že by skutková
podstata těchto deliktů nebyla stejná. Daný závěr je ostatně aplikován i ve vztahu k trestným
činům (k tomu srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. aktualizované
vydání. Praha: Linda Praha. 2006, s. 50, případně rozhodnutí publikované jako R 43/1970 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní). Podstatné je posouzení činu a závěr o jeho
trestnosti jak z hlediska některé normy práva účinného v okamžiku činu, tak dle normy následně
novelizovaného práva, nikoli dokonalá shoda původní a nové skutkové podstaty. Uvedené
ostatně jen podporuje v bodech [24] a [25] tohoto rozsudku citovaná komentářová literatura
a judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, která stojí na požadavku porovnání trestnosti
vůči souhrnu norem práva (vůči právu jako celku).
[27] V původním §293 odst. 1 písm. d) celního zákona byl kladen důraz na následek v podobě
propuštění zboží, když celním deliktem bylo až způsobení toho, že zboží bylo propuštěno
na základě nepravých, pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných nebo
nepravdivých údajů. Tento důraz na propuštění zboží byl v §294 odst. 1 písm. e) celního zákona
ve znění od 1. 7. 2011 opuštěn a správní delikt dle daného ustanovení spočíval již jen v tom,
že celnímu orgánu byl poskytnut nesprávný údaj nebo doklad důležitý pro rozhodnutí celního
orgánu nebo jiné použití celních předpisů v rozporu s přímo použitelným předpisem Evropské
unie v oblasti celnictví. Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutkové podstaty popsaných
deliktů, byť nejsou shodné, vykazují blízkost, která umožňuje, aby jedno konkrétní jednání bylo
možno podřadit pod obě tyto podstaty (třebaže pro kvalifikaci pod původní či novější skutkovou
podstatu by byly podstatné rozdílné dílčí aspekty daného konání). Správní orgány (zejména Celní
ředitelství Plzeň) přitom rozvedly, proč posuzované stěžovatelovo jednání spadalo
pod skutkovou podstatu celního deliktu v celním zákoně účinném do 30. 6. 2011 a naplňovalo
by i skutkovou podstatu správního deliktu v celním zákoně ve znění od 1. 7. 2011. Zhodnotily
také, že pozdější právní úprava není pro stěžovatele příznivější, vycházely proto z úpravy v celním
zákoně účinné do 30. 6. 2011.
[28] Se stěžovatelem lze souhlasit v tom ohledu, že skutková podstata celního deliktu
dle §298 ve spojení s §293 odst. 1 písm. d) celního zákona ve znění do 30. 6. 2011 a správního
deliktu dle §294 odst. 1 písm. e) celního zákona ve znění od 1. 7. 2011 nejsou naprosto totožné.
S ohledem na výše vyložené jde však o okolnost pro nynější případ nevýznamnou. Nejvyšší
správní soud tak uzavírá, že námitka o tom, že posuzované skutkové podstaty nejsou dokonale
totožné, nesvědčí o nesprávném posouzení věci ze strany krajského soudu a zprostředkovaně
ani ze strany celních orgánů.
[29] Stěžovatel v kasační stížnosti Celnímu ředitelství Plzeň nesprávně podsunul tvrzení
o shodnosti posuzovaných skutkových podstat za původní a nové právní úpravy. Celní ředitelství
Plzeň v rozhodnutí o odvolání netvrdilo, že by porovnávané skutkové podstaty deliktů byly
shodné, na straně 5 svého rozhodnutí naopak výslovně uvedlo, že došlo k určité změně
ve formulaci objektivní stránky deliktu. V rozhodnutí o odvolání bylo pouze uvedeno, že jednání
stěžovatele bylo postižitelné jako celní delikt dle původní úpravy a dle následné úpravy by bylo
postižitelné jako správní delikt dle §294 odst. 1 písm. e) celního zákona. Tuto okolnost
reflektoval rovněž krajský soud. Nejvyšší správní soud jen poznamenává, že stěžovatel v žalobě
ke krajskému soudu a posléze ani v kasační stížnosti neuplatnil jedinou námitku vůči posouzení
správních orgánů, že jeho jednání naplnilo všechny znaky celního deliktu dle §298 ve spojení
s §293 odst. 1 písm. d) celního zákona ve znění do 30. 6. 2011, ani vůči posouzení, že by jeho
jednání naplnilo i všechny znaky správního deliktu dle §294 odst. 1 písm. e) celního zákona
ve znění od 1. 7. 2011. Toto hodnocení správních orgánů tak v souladu s dispoziční zásadou
zůstalo v nynější věci mimo přezkum správních soudů.
[30] Stěžovatel namítl, že krajský soud pochybil při posuzování, zda by jeho jednání za právní
úpravy účinné od 1. 7. 2011 naplnilo skutkovou podstatu správního deliktu, jehož se lze dopustit
poskytnutím celnímu orgánu nesprávného údaje nebo dokladu důležitého pro rozhodnutí nebo
pro jiné použití celních předpisů v rozporu s přímo použitelným předpisem Evropské unie
v oblasti celnictví. Toto pochybení stěžovatel spatřoval v tom, že za rozpor s přímo použitelným
předpisem Evropské unie krajský soud označil porušení čl. 6 odst. 1 celního kodexu a čl. 199
odst. 1 nařízení č. 2454/93, kdežto celní úřad poukazoval na porušení čl. 62 odst. 1 celního
kodexu. Nejvyšší správní soud tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.
[31] Zdejší soud k tomu konstatuje, že v žalobě nebylo žádným způsobem rozporováno
hodnocení Celního úřadu v Domažlicích, že stěžovatel porušil čl. 62 odst. 1 celního kodexu tím,
že deklaroval nesprávný zbožový kód skutečně dováženého zboží, a že porušil čl. 59 odst. 1
celního kodexu tím, že deklaroval nesprávné množství dováženého zboží. Dané stěžovatelovo
jednání mělo dle celního úřadu zapříčinit propuštění zboží do navrženého celního režimu.
Správní rozhodnutí se tak zabývalo tím, jaké nesprávné údaje důležité pro propuštění zboží
do navrženého celního režimu [což lze zařadit pod pojem rozhodnutí nebo pro jiné použití
celních předpisů v §294 odst. 1 písm. e) celního zákona ve znění od 1. 7. 2011] byly stěžovatelem
poskytnuty a s jakými přímo použitelnými předpisy Evropské unie v oblasti celnictví to bylo
v rozporu. Za takové situace nelze jako pochybení hodnotit postup krajského soudu, který zmínil
ještě další přímo použitelné předpisy Evropské unie v oblasti celnictví (čl. 6 odst. 1 celního
kodexu a čl. 199 odst. 1 nařízení č. 2454/93), které svým jednáním měl stěžovatel porušit
s důsledkem uvedeným v §294 odst. 1 písm. e) celního zákona ve znění od 1. 7. 2011.
[32] Správní rozhodnutí v daném ohledu obsahovalo dostatečné hodnocení, které stěžovatel
ani nečinil sporným. Pokud krajský soud pro zdůraznění skutečnosti, že by za následné právní
úpravy jednání stěžovatele porušilo zmíněný §294 odst. 1 písm. e) celního zákona, uvedl další
ustanovení předpisů práva Evropské unie, což stěžovatel v kasační stížnosti po věcné stránce
rovněž nerozporoval, nemůže to znamenat, že by krajský soud nahrazoval činnost správních
orgánů, jelikož i ze správních rozhodnutí bylo patrno dostatečné hodnocení této okolnosti.
[33] Jako na nepřípustnou je nutno nahlížet na námitku, že stěžovatel se nemohl za úpravy
v celním zákoně účinné do 30. 6. 2011 dopustit porušení §293 odst. 1 písm. d) daného zákona,
neboť jeho jednání mohlo dle stěžovatele představovat porušení §293 odst. 1 písm. b)
uvedeného zákona. Jelikož takto formulovaná námitka nebyla součástí žalobních bodů v žalobě
ke krajskému soudu, ač tomu nic nebránilo, jde o námitku nepřípustnou dle §104 odst. 4 s. ř. s.
Navíc lze zmínit, že i v případě, že by námitka nebyla nepřípustná, nebyla by vzhledem ke své
nekonkrétnosti projednatelná. Stěžovatel totiž blíže neobjasnil, proč by jeho jednání nebylo
možno kvalifikovat jako porušení §293 odst. 1 písm. d) celního zákona. Skutečnost, že jeho
jednání dle vlastního náhledu stěžovatele mohlo značit porušení jiného ustanovení, ještě
neznamená, že bylo vyloučeno, aby představovalo porušení rovněž zmíněného §293 odst. 1
písm. d) celního zákona.
[34] Nelze souhlasit ani s námitkou, že v návaznosti na stěžovatelem tvrzenou nezákonnost
rozhodnutí celních orgánů a krajského soudu v rovině odpovědnosti za celní delikty
po 30. 6. 2011 jsou správní rozhodnutí nezákonná také v rovině ukládání sankcí. Nejvyšší správní
soud nepřisvědčil žádné z námitek, dle nichž stěžovatele nebylo možno za předmětné delikty
potrestat, bez dalšího tak uložení sankce za nezákonné nelze považovat. Bližší námitky oproti
sankci přitom stěžovatel neuplatnil.
V. Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[36] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení o kasační stížnosti,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo
na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední
činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu