ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.122.2014:34
sp. zn. 9 As 122/2014 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
JUDr. F. P., zast. JUDr. Janou Kučeravou, advokátkou se sídlem Pravdova 1113/II, Jindřichův
Hradec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2013, č. j. 10774/13/5000-24700-700290, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.
3. 2014, č. j. 10 Af 45/2013 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 6 800 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jany Kučeravé, advokátky se sídlem
Pravdova 1113/II, Jindřichův Hradec, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), jímž
bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 8. 4. 2013, č. j. 10774/13/5000-24700-700290. Tímto
rozhodnutím stěžovatel rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých
Budějovicích (dále jen „finanční úřad“) ze dne 13. 9. 2012, č. j. 429340/12/077980303524,
jímž byl žalobci vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 300 000 Kč s tím,
že do plnění povinnosti odvodu se započítávají splátky poskytnuté výpomoci v částce 132 722 Kč
uskutečněné do dne i ode dne porušení rozpočtové kázně. Zbývající část odvodu ve výši
167 278 Kč byla dle rozhodnutí finančního úřadu splatná do 15 dnů od právní moci výměru
na odvod za porušení rozpočtové kázně. Stěžovatel napadené rozhodnutí změnil v části týkající
se splatnosti vyměřeného odvodu a bankovního spojení, kam má být odvod poukázán,
v ostatním je ponechal beze změny.
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, uvedl,
že odvod za porušení rozpočtové kázně byl žalobci uložen z důvodu, že ve stanovené lhůtě
nebylo předloženo kolaudační rozhodnutí k nemovitosti pořízené na základě úvěru ze Státního
fondu rozvoje bydlení a že ve stanovené lhůtě nebyl předložen výpis z katastru nemovitostí
osvědčující vlastnické právo žalobce k nemovitosti, na kterou byl poskytnut daný úvěr.
[3] Dle krajského soudu se žalobce ve smlouvě o poskytnutí úvěru uzavřené se Státním
fondem rozvoje bydlení zavázal k předložení zmíněných dokladů pod sankcí smluvní pokuty.
Ze smlouvy však nevyplývá, že by nedoložení dokladů představovalo porušení rozpočtové kázně.
Předložením těchto dokladů bylo sledováno doložení užití úvěru na stanovený účel
a ve stanovené lhůtě, v nynější věci přitom nebylo sporu o tom, že úvěr byl použit na stanovený
účel a ve stanovené době. Nedodržení lhůty s předložením dokladů bylo sankcionováno smluvní
pokutou a porušení této podmínky krajský soud nepovažoval za porušení rozpočtové kázně.
[4] V napadeném rozsudku bylo dále uvedeno, že odvod za porušení rozpočtové kázně
je vykonatelným správním rozhodnutím, proto musí odpovídat skutečnému stavu v době
rozhodování, tedy v době vydání rozhodnutí o odvolání. Na tento odvod byly dle správních
rozhodnutí započteny splátky úvěru, započteny však měly být i splátky uhrazené v době
od vydání platebního výměru do rozhodnutí o odvolání. Pokud se tak nestalo, jde o další důvod,
pro který nemůže rozhodnutí o odvolání dle krajského soudu obstát. Krajský soud tak zrušil
rozhodnutí o odvolání a věc vrátil k dalšímu řízení.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] V kasační stížnosti, kterou podal správní orgán, byl vyjádřen nesouhlas se závěrem
krajského soudu, že v nynější věci nešlo o porušení povinnosti stanovené právním předpisem.
Stěžovatel namítl, že správní orgány nemají možnost zohledňovat míru závažnosti porušení
podmínek, na jejichž základě byly poskytnuty prostředky ze státního rozpočtu či státního fondu,
a to s ohledem na skutečnost, že poskytnutí dotace představuje pro jeho příjemce mimořádný
benefit. Je tak nutno trvat na tom, aby poskytnutí dotace odpovídalo smluveným podmínkám.
Aby správce daně disponoval správní úvahou při rozhodování o porušení rozpočtové kázně,
muselo by to být stanoveno v zákoně.
[6] Stěžovatel zdůraznil, že dle §3 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném
v rozhodné době (dále jen „rozpočtová pravidla“), je porušením rozpočtové kázně též porušení
podmínek, za kterých byly příslušné prostředky poskytnuty. Žalobce se ve smlouvě nezavázal
jen k tomu, že prostředky poskytnuté ze Státního fondu rozvoje bydlení použije na stanovený
účel, ale i k tomu, že splní i další podmínky smlouvy, mezi něž bylo zahrnuto i předložení
stanovených dokladů.
[7] Dle §14 rozpočtových pravidel může poskytovatel v rozhodnutí o poskytnutí dotace
stanovit, že nesplnění některých podmínek nebo porušení povinnosti stanovené právním
předpisem bude postiženo odvodem za porušení rozpočtové kázně nižším, než kolik činí celková
částka dotace. V nynějším případě nebyly žádné podmínky ve smlouvě vyčleněny jako méně
závažné, ze strany finančních orgánů tak nebylo možno zvažovat, zda některé porušení bylo
méně závažné. Jen poskytovateli dotace je umožněno ve smlouvě určit některé podmínky
za méně závažné, tuto možnost však již nemá finanční orgán, který kontroluje, zda byla dodržena
rozpočtová kázeň. Podmínku předložení kopie kolaudačního rozhodnutí a listu vlastnictví navíc
stěžovatel považuje za podstatnou z toho důvodu, aby bylo možno prověřit, zda byl úvěr použit
ke stanovenému účelu.
[8] Dle argumentace v kasační stížnosti nelze směšovat ukládání smluvní pokuty na základě
smlouvy o poskytnutí dotace a postup správce daně při porušení rozpočtové kázně. Smluvní
pokuta je ujednání mezi poskytovatelem a příjemcem dotace a jde nad rámec rozpočtových
pravidel. Smluvní pokuta nemůže být chápána jako alternativa k odvodu za porušení rozpočtové
kázně.
[9] Porušení podmínek nelze zhojit tím, že příjemce dotace je nakonec po termínu splní,
v případě žalobce šlo navíc o několikaleté zpoždění. Pokud by byla tato možnost připuštěna,
nemělo by stanovení termínů pro splnění povinnosti žádný smysl.
[10] S hodnocením krajského soudu, že v rozhodnutí o odvolání měly být zohledněny i splátky
úvěru, k nimž došlo v mezidobí od vydání platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové
kázně do vydání rozhodnutí o odvolání, stěžovatel nesouhlasí. Splátky úvěru měly být poukázány
na účet Státního fondu rozvoje bydlení, odvod za porušení rozpočtové kázně však bylo nutno
poukázat na účet finančního úřadu, který byl v platebním výměru specifikován. Když žalobce
zasílal splátky úvěru na účet Státního fondu rozvoje bydlení i po vyměření odvodu za porušení
rozpočtové kázně, činil tak bez právního důvodu. Povinnost žalobce splácet úvěr byla po vydání
platebního výměru nahrazena povinností k odvodu za porušení rozpočtové kázně. Výklad
krajského soudu by navíc dle stěžovatele vedl k tomu, že by při uhrazení jakékoli další splátky
poskytnutého úvěru po vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně nemohlo obstát žádné
další rozhodnutí ve věci.
[11] Stěžovatel navrhl napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
III. Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
[12] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 5 Afs 8/2012 - 42, dle něhož zásadní moment pro určení
neoprávněného použití peněžních prostředků z dotace představuje jejich výdej v rozporu
s účelem jejich poskytnutí. Dle žalobce Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 202/2007 - 68, vyslovil závěr, že při hodnocení pojmu neoprávněné použití nebo
zadržení peněžních prostředků dle §44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel je nutné kromě
jiného vycházet i z účelu poskytnutých veřejných prostředků a jeho naplnění. Nikoli každé
porušení příslušné povinnosti je zároveň neoprávněné použití prostředků a jako takové musí být
vráceno zpět do veřejného rozpočtu.
[13] Nesporné je, že prostředky z úvěru poskytnutého Státním fondem rozvoje bydlení byly
použity ke stanovenému účelu, jímž byla výstavba nemovitosti k bydlení žalobce a jeho rodiny,
uvedená nemovitost byla v určené lhůtě řádně dokončena a zkolaudována. Splátky úvěru byly
po celou dobu řádně placeny. Nedoložení kolaudačního souhlasu a listu vlastnictví považuje
žalobce za okrajovou skutečnost, navíc k jejich předložení nebyl fondem ani vyzván.
[14] Žalobce poukázal na to, že správce daně zjistil, že nebyly doloženy dva veřejně přístupné
dokumenty. Toto zjištění vykládá jako porušení rozpočtové kázně, za což žalobci nejen uložil
platebním výměrem okamžitě uhradit odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši nesplaceného
úvěru, ale navíc mu předepsal i penále ve výši 203 717 Kč. S odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 9 Afs 1/2008 - 45, dovozuje, že sankční odvod je třeba
vždy spojovat jen s neoprávněným nakládáním s finančními prostředky a jeho uložení nemůže
být postaveno na ryze formalistickém přístupu. Státní moc je třeba vykonávat zdrženlivě
a přiměřeně.
[15] Žalobce dál platí splátky úvěru Státnímu fondu rozvoje bydlení, který u něj stále eviduje
dlužnou částku, inkasuje měsíční splátky a účtuje úroky. Žalobce tak souhlasí s názorem
krajského soudu, že v rozhodnutí o odvolání měly být zohledněny všechny splátky úvěru,
tedy i ty, které proběhly mezi vydáním platebního výměru a vydáním rozhodnutí o odvolání.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvod kasační stížnosti odpovídá
důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[17] Skutkové okolnosti nynějšího případu jsou následující. Žalobce uzavřel v říjnu roku 2005
se Státním fondem rozvoje bydlení smlouvu o úvěru, dle níž mu byl poskytnut úvěr ve výši
300 000 Kč na výstavbu rodinného domu. Mezi stranami je nesporné, že finanční prostředky
žalobce použil ke stanovenému účelu a že daná nemovitost byla ve lhůtě řádně dokončena
a zkolaudována, že slouží k bydlení rodiny žalobce a že splátky úvěru jsou po celou dobu řádně
hrazeny.
[18] Součástí smlouvy, kterou podepsala i žalobcova manželka, však byla i smluvní ujednání,
dle nichž se žalobce a jeho manželka zavázali „pod smluvní pokutou ve výši 2 000 Kč do 3 měsíců
po právní moci rozhodnutí o povolení užívání předmětu úvěru /kolaudaci/ zaslat Fondu ověřenou kopii
kolaudačního rozhodnutí s doložkou právní moci“ [čl. VI. odst. 2. písm. e) smlouvy] a dále „pod smluvní
sankcí ve výši 3 000 Kč do 6 měsíců po právní moci rozhodnutí o povolení užívání předmětu úvěru /kolaudaci/
zaslat Fondu originál příslušného listu vlastnictví prokazujícího nabytí vlastnického práva příjemcem“
[čl. VI. odst. 2. písm. f) smlouvy]. Finanční úřad zjistil, že žalobce do 23. 3. 2009 (tj. tří měsíců
po právní moci kolaudačního rozhodnutí) nezaslal Státnímu fondu rozvoje bydlení ověřenou
kopii kolaudačního rozhodnutí, ale že tak učinil až 17. 5. 2012. Dále zjistil, že žalobce
do 23. 6. 2009 (tj. šesti měsíců po právní moci kolaudačního rozhodnutí) Státnímu fondu rozvoje
bydlení nezaslal originál listu vlastnictví, ale že tak učinil až 17. 5. 2012. V uvedeném bylo
spatřováno porušení podmínek, za kterých byly poskytnuty prostředky ze státního fondu, a byl
tak uložen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 300 000 Kč. Do plnění povinnosti
provést odvod za porušení rozpočtové kázně byly dle §44a odst. 5 písm. a) rozpočtových
pravidel započteny i splátky úvěru ve výši 167 278 Kč. Finanční úřad zjistil další porušení
smlouvy o úvěru, za která však odvod za porušení rozpočtové kázně nevyměřoval (šlo o to,
že žalobce o měsíc nedodržel termín předložení faktury na montáž dveří a výpisu z účtu
prokazujícího její úhradu a že nedodržel lhůtu, v níž se zavázal oznámit změnu trvalého bydliště).
[19] Otázkou, která byla Nejvyššímu správnímu soudu předložena k posouzení, je,
zda za popsaných skutkových okolností mohl být žalobci stanoven odvod za porušení
rozpočtové kázně.
[20] Dle §44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel je porušením rozpočtové kázně
neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu,
státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem.
[21] Dle §3 písm. e) rozpočtových pravidel se neoprávněným použitím nebo zadržením
peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo
státních finančních aktiv jejich příjemcem rozumělo vedle dalšího nejen jejich „výdej, jehož
provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí
těchto prostředků“, ale též „porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty“.
[22] Žalobci byl odvod za porušení rozpočtové kázně vyměřen dle §44a odst. 4 písm. c)
rozpočtových pravidel, dle něhož odvod činí částku, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň.
Současně byly dle §44a odst. 5 rozpočtových pravidel do povinnosti provést odvod za porušení
rozpočtové kázně, kterým je neoprávněné použití prostředků návratné finanční výpomoci,
započteny i splátky této výpomoci uskutečněné ode dne porušení rozpočtové kázně.
[23] V nynější věci žalobce nedodržel podmínky stanovené v čl. VI. odst. 2. písm. e) a f)
úvěrové smlouvy, kterou uzavřel se Státním fondem rozvoje bydlení, a dle nichž měl
ve stanovených termínech předložit kopii kolaudačního rozhodnutí a originál listu vlastnictví.
K předložení těchto dokladů došlo ze strany žalobce s velkým zpožděním (téměř tří let u listu
vlastnictví a více než tří let u kopie kolaudačního rozhodnutí).
[24] Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval, že „jakékoli porušení příslušné povinnosti
související s poskytnutím dotace ještě bez dalšího nepředstavuje neoprávněné použití prostředků dotace, které musí
být vráceno zpět do veřejného rozpočtu, přičemž při hodnocen tohoto porušení je třeba vždy přihlížet k účelu dotace
a smyslu právní úpravy poskytování dotací z veřejných rozpočtů“, viz bod [56] rozsudku ze dne
10. 10. 2014, č. j. 4 As 117/2014 - 39. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud shledal,
že v tehdy řešeném případě došlo k porušení podmínek, za nichž byla dotace poskytnuta
(viz body [38] až [41] daného rozsudku), nicméně povaha tohoto porušení neumožňovala,
aby za ně byl uložen odvod za porušení rozpočtové kázně.
[25] Vzhledem k tomu, že v rozsudku sp. zn. 4 As 117/2014 byla řešena obdobná
problematika jako nyní, lze na obecné závěry tohoto rozsudku (jeho bod [52]) odkázat. Zde bylo
konstatováno, že „smyslem právní úpravy poskytování dotací z veřejných rozpočtů je jejich řádné využití
výhradně na zamýšlený účel v souladu s obecně prospěšným zájmem. Při výkladu jednotlivých konkrétních
ustanovení pak je třeba mít tento smysl neustále na paměti a přihlížet k němu. Poměřování rozsahu a míry
závažnosti porušení stanovených podmínek smyslem a účelem dotace nejde nad rámec zákona o rozpočtových
pravidlech, ani se nejedná o odchýlení od zákonem předepsaných pravidel, jak namítá stěžovatel v kasační
stížnosti, ale je nezbytně nutné pro ústavněkonformní, rozumnou a proporciální aplikaci tohoto zákona. Takovéto
posuzování závažnosti porušení stanovených podmínek poskytnutí dotace proto v žádném případě nenastolí
nežádoucí stav právní nejistoty, jak argumentuje stěžovatel v kasační stížnosti, ale posílí obecnou důvěru občanů
v právo. Takovému závěru nasvědčuje i judikatura Soudního dvora Evropské unie k výkladu nařízení Rady
(ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství,
jakož i nařízení Rady (EHS) č. 4253/88 ze dne 19. prosince 1988, kterým se stanoví prováděcí ustanovení
k nařízení č. 2052/88 týkající se koordinace mezi činnostmi jednotlivých strukturálních fondů navzájem a mezi
těmito činnostmi a operacemi Evropské investiční banky a jinými stávajícími finančními nástroji (Nejvyšší správní
soud konstatuje, že na řešený případ se tyto předpisy nevztahují a že judikaturu Soudního dvora zde cituje pouze
pro srovnání). V rozsudku Soudního dvora z 21. 12. 2011 ve věci C-465/10, Ministre de l’Intérieur,
de l’Outre-mer, des Collectivités territoriales et de l’Immigration proti Chambre de commerce et d’industrie
de l’Indre, se uvádí právě v souvislosti se zpětným vymáháním dotací poskytnutých ze strukturálních fondů
na základě zjištění, že byly porušeny podmínky poskytnutí dotace, že ‚konstatování menší nesrovnalosti nevede
na základě zásady proporcionality k tomu, aby byly vyplacené prostředky zčásti vymáhány zpět‘.“
[26] V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud v bodě [51] poukázal na to, že při výkladu
§3 písm. e), §44 odst. 1 písm. b) a §44a odst. 4 písm. c) rozpočtových pravidel nelze pouze
slepě sledovat znění zákona, ale je třeba uvědomit si i jeho účel. V daném ohledu čtvrtý senát
ve výše citovaném rozsudku poukazoval na rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 7. 2009,
č. j. 1 As 31/2009 - 13, v němž bylo uvedeno, že „že ideální zákonodárce, který by upravil jasně,
srozumitelně a bezrozporně veškeré právem regulované vztahy, je fikcí. V každodenní realitě jsou soudy (vedeny
imperativem zákazu odepření spravedlnosti) nuceny vykládat právní normy vyznačující se vágností a neúplností
a hledat rozumná řešení tam, kde právní normy mlčí nebo jsou v ostrém konfliktu. Z těchto hledisek je zřejmé,
že jazykový výklad právní normy „[j]e pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
(k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.).
Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl
a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ (viz poprvé nález Ústavního soudu
ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, publ. pod č. 30/1998 Sb., též http://nalus.usoud.cz). Výklad
právní normy by tedy měl být průnikem a vyvážením jednotlivých výkladových metod – vedle metody jazykové
též metody systematické, historické, teleologické, logické, srovnání v právu aj. (srov. rozsudek NSS ze dne
21. 8. 2003, č. j. 5 A 116/2001 - 46, publikovaný pod č. 20/2003 Sb. NSS; rozsudek NSS ze dne
11. 2. 2004, č. j. 7 A 72/2001 - 53, publikovaný pod č. 576/2005 Sb. NSS, a dále též rozsudek
rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54, publikovaný
pod č. 792/2006 Sb. NSS). Použití jednotlivých metod výkladu lze legitimně omezit jen v některých případech.“
[27] Právě s přihlédnutím k výše vyloženému smyslu právní úpravy poskytování dotací
z veřejných rozpočtů, jímž je jejich řádné využití výhradně na zamýšlený účel v souladu s obecně
prospěšným zájmem, je nutno zhodnotit míru závažnosti porušení podmínek ve smlouvě
o poskytnutí úvěru v nynější věci.
[28] Zdejší soud zdůrazňuje, že mezi stranami je nesporné, že finanční prostředky žalobce
použil ke stanovenému účelu a že daná nemovitost byla ve lhůtě řádně dokončena
a zkolaudována, že slouží k bydlení rodiny žalobce a že splátky úvěru jsou po celou dobu řádně
hrazeny.
[29] Odvod za porušení rozpočtové kázně byl žalobci uložen výhradně v souvislosti s tím,
že ve lhůtách určených ve smlouvě o úvěru nepředložil kopii kolaudačního rozhodnutí a originál
listu vlastnictví. Nejvyšší správní soud se s krajským soudem ztotožňuje v tom, že smyslem
předložení těchto dokumentů bylo umožnění kontroly použití úvěru na stanovený účel.
[30] S předložením kopie kolaudačního rozhodnutí se žalobce opozdil o více než 3 roky, list
vlastnictví předložil téměř 3 roky po sjednaném termínu. Nashromážděný spisový materiál
však nesvědčí o tom, že by i popsané žalobcovo dlouhé prodlení s předložením dokladů mělo
reálný dopad do úsilí oprávněných subjektů provést kontrolu použití prostředků z úvěru. Daňová
kontrola týkající se čerpání prostředků ze smlouvy o úvěru se Státním fondem rozvoje bydlení
byla zahájena dne 24. 5. 2012, tj. týden poté, co žalobce dne 17. 5. 2012 tomuto fondu kopii
kolaudačního rozhodnutí a originál listu vlastnictví zaslal. Prodlení se zasláním předmětných
dokumentů tak nemohlo mít dopad na možnost provedení kontroly ze strany finančního úřadu.
To, že na základě daňové kontroly bylo možno ověřit, že peněžní prostředky z poskytnutého
úvěru byly užity dojednaným způsobem, se ostatně v nynější věci projevilo tím, že spor není
veden o jejich faktické řádné využití, které je nesporné.
[31] Ze spisu dále není patrno, že by Státní fond rozvoje bydlení či finanční úřad vyvíjely
snahu provést kontrolu použití prostředků v mezidobí od okamžiku, kdy žalobce měl doklady
zaslat, do 17. 5. 2012, kdy je žalobce sám doložil. V řízení před soudy nebyl předložen jediný
podklad, z něhož by vyplývalo, že by žalobce byl ze strany Státního fondu rozvoje bydlení
či finančního úřadu vyzván k jejich doložení nebo upozorněn na jejich nepředložení. Žalobce
tak svou povinnost zaslat označené doklady splnil sám, byť s velkým zpožděním. Nejvyšší
správní soud nijak nezpochybňuje, že bylo povinností žalobce tyto doklady předložit ve smluvené
lhůtě, aniž by k tomu musel být kýmkoli vyzýván. Nelze však přehlížet, že smyslem jejich
předložení byla možnost kontroly užití úvěru, předložený spisový materiál však nevypovídá
o tom, že by některý z oprávněných subjektů takovou kontrolu chtěl provést před tím,
než žalobce sám doklady doložil.
[32] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve spise je založena výzva ze dne 28. 5. 2012, kterou
se finanční úřad obrátil na Státní fond rozvoje bydlení a v níž mj. požadoval předložení dokladů
dle čl. VI. odst. 2. písm. e) a f) smlouvy o poskytnutí úvěru (šlo o kopii kolaudačního rozhodnutí
a originál listu vlastnictví). Tato výzva byla jednak vyhotovena až po 17. 5. 2012, kdy žalobce
doklady dodal, a jednak směřovala vůči Státnímu fondu rozvoje bydlení, nikoli vůči žalobci.
[33] Nejvyšší správní soud nechce zpochybňovat, že podstatným prvkem poskytování dotací
je i možnost kontroly a s tím související plnění povinností příjemců dotací, které se přimykají
ke kontrole. V nynější věci však nebylo s ohledem na popsané okolnosti možno vysledovat reálný
dopad žalobcova pochybení ve vztahu ke kontrole užití prostředků čerpaných z úvěru.
Aniž by zdejší soud chtěl jakkoli bagatelizovat žalobcova pochybení spočívající v pozdním dodání
dokladů, neshledal, že by se s ohledem na konkrétní okolnosti nynějšího případu reálně dostalo
do kolize s hlavním smyslem právní úpravy poskytování dotací z veřejných rozpočtů,
jímž je jejich řádné využití výhradně na zamýšlený účel. Charakter zjištěného pochybení
tak dle hodnocení Nejvyššího správního soudu neumožňuje žalobcův postih odvodem
za porušení rozpočtové kázně. Shodně s krajským soudem lze konstatovat, že v nynější věci
důsledkům nezaslání dokladů odpovídalo uložení smluvní pokuty ze strany Státního fondu
rozvoje bydlení ve výši 5 000 Kč, která byla sjednána ve smlouvě o úvěru.
[34] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 113/2007 - 63, v němž bylo uvedeno, že „je třeba neoprávněným použitím,
respektive neoprávněným výdejem rozumět vynaložení peněžních prostředků, které je v rozporu nejen
s podmínkami vztahujícími se přímo k deklarovanému a schválenému účelu, jak tvrdí stěžovatel, ale také takové
vynaložení peněžních prostředků, které je v rozporu s dalšími podmínkami stanovenými právním předpisem,
smlouvou, případně rozhodnutím nebo dohodou o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci, na základě
kterých byla dotace příjemci poskytnuta.“ Zdejší soud konstatuje, že v obecné rovině nijak
nezpochybňuje, že odvodem za porušení rozpočtové kázně je možno postihnout i „porušení
podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty“ [srov. §3 písm. e) rozpočtových
pravidel], jde-li o ústavněkonformní a proporcionální aplikaci rozpočtových pravidel (viz citovaný
rozsudek v bodě [25] shora).
[35] Stěžovatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 9 Afs 113/2007 není v rozporu s požadavkem
na proporcionální aplikaci rozpočtových pravidel, u níž se přihlíží ke smyslu právní úpravy
poskytování dotací z veřejných rozpočtů. V odkazované věci patřil mezi podmínky, za kterých
byla dotace na výstavbu tří bytových jednotek poskytnuta, závazek příjemce nepožadovat žádné
finanční ani věcné plnění (dary, půjčky, předplacené nájemné na dobu delší než 1 měsíc dopředu,
zálohy na budoucí koupi bytu, apod.) v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy. Ve věci,
na kterou stěžovatel odkazoval, však došlo k porušení této podmínky, když příjemce dotace přijal
od tří nájemců zálohy na nájem a kauce, které dosahovaly výše 350 000 Kč, 325 000 Kč
a 252 000 Kč. Uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně ve věci sp. zn. 9 Afs 113/2007
tak bylo s ohledem na závažnost porušení podmínek zjevně proporcionální.
[36] K námitce, že pokud by bylo umožněno zhojit porušení podmínek tím, že by byla
povinnost dodatečně splněna, ztratilo by jejich stanovení smysl, zdejší soud uvádí následující.
Možnost uložit odvod za porušení rozpočtové kázně s poukazem na porušení podmínek,
za nichž byla dotace poskytnuta, je vždy nutno posuzovat individuálně, s velkým důrazem
na okolnosti řešeného případu, nikoli paušálně a formalisticky (srov. bod [57] již výše citovaného
rozsudku sp. zn. 4 As 117/2014). Závěr, že v nynějším případě uložení odvodu za porušení
rozpočtové kázně nebylo na místě s ohledem na výše uvedené důvody, nelze automaticky
a paušálně rozšiřovat na jakékoli nedoložení dokladů, které bylo ve smlouvě o dotaci ujednáno.
Vždy je totiž třeba hodnotit konkrétní okolnosti případu a zohledňovat přitom smysl
aplikovaných ustanovení.
[37] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s argumentací stěžovatele, v níž poukazoval
na ustanovení rozpočtových pravidel, dle nichž může poskytovatel dotace určit podmínky,
jejichž nedodržení nebude postiženo odvodem v plné částce, v jaké byla porušena rozpočtová
kázeň. Na základě tohoto stěžovatel dovozoval, že určení méně závažných podmínek je úkolem
poskytovatele dotace, nikoli však finančních orgánů při kontrole dodržení rozpočtové kázně.
[38] Dle §14 odst. 3 písm. k) rozpočtových pravidel ve znění účinném od 1. 3. 2008
do 31. 7. 2012 mohl poskytovatel dotace ve svém rozhodnutí vymezit ostatní povinnosti,
které příjemce v souvislosti s poskytnutím dotace nebo návratné finanční výpomoci plní a jejichž
nedodržení není neoprávněným použitím nebo zadržením peněžních prostředků podle §3
písm. e). V době uzavírání smlouvy o úvěru (říjen 2005) mezi Státním fondem rozvoje bydlení
a žalobcem rozpočtová pravidla neobsahovala uvedené ust. §14 odst. 3 písm. k), nicméně
zde bylo možno nalézt §14 odst. 5, dle něhož mohl poskytovatel dotace označit méně závažné
podmínky. Žádné podmínky v nynějším případě nebyly označeny za méně závažné. Nejvyšší
správní soud však může odkázat na bod [59] rozsudku ze dne 10. 10. 2014,
č. j. 4 As 117/2014 - 39, kde bylo uvedeno, že „i porušení podmínky stanovené poskytovatelem dotace jako
závažné nemusí ještě samo o sobě znamenat to, že při čerpání dotace došlo k porušení rozpočtové kázně. Zásada
proporcionality tak má své místo jak v řízení o poskytnutí dotace, tak i v řízení o kontrole zaměřené na čerpání
dotace.“
[39] Poslední kasační námitkou vztahující se k zohledňování splátek úvěru, k nimž došlo
od vydání platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně do vydání rozhodnutí
o odvolání proti tomu výměru, se Nejvyšší správní soud věcně nezabýval. Za situace, kdy v řízení
o kasační stížnosti obstál závěr krajského soudu, že odvod nebylo v dané věci možno vyměřit,
totiž již nemá významu hodnotit, zda měly být určité splátky započítány do takového odvodu.
V. Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[41] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení o kasační stížnosti,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto
mu náleží náhrada nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem.
[42] Náklady, které žalobce důvodně vynaložil v řízení o kasační stížnosti, jsou tvořeny
odměnou advokátky za dva úkony právní služby, a to 1) převzetí a příprava zastoupení na základě
smlouvy o poskytnutí právních služeb [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní tarif“] a 2) podání vyjádření ke kasační
stížnosti, jakožto písemného podání ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
Za každý z těchto úkonů náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý
úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
[43] Celkem tedy tvoří náhrada nákladů řízení částku 6 800 Kč (2 × 3 100 Kč + 2 × 300 Kč),
kterou je stěžovatel povinen žalobci uhradit k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jany Kučeravé,
advokátky se sídlem Pravdova 1113/II, Jindřichův Hradec, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
[44] Žalobce mezi náklady řízení zahrnul též odměnu advokáty za úkon právní služby
spočívající v poradě advokátky s klientem. Nejvyšší správní soud však konstatuje, že žádná
porada doložena nebyla, proto odměnu za tento úkon právní služby nebylo možno přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu