ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.334.2016:25
sp. zn. 9 Azs 334/2016 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: V. S.,
zast. Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M.eur, advokátem se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 4. 2016, č. j. OAM-3/LE-LE05-LE05-2016, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2016,
č. j. 78 Az 12/2016 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný
rozhodl o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mu mezinárodní ochrana podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Předmětem sporu je jednak otázka řádně zjištěného skutkového stavu a s tím související
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, dále i otázka oprávněnosti žádosti o mezinárodní
ochranu.
[3] Krajský soud namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného z důvodu
nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu neshledal. Ze správního spisu ověřil,
že žalovaný vycházel zejména z informací poskytnutých stěžovatelem jednak v samotné žádosti
o udělení azylu, a dále z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Z uvedených listin vyplynulo, že stěžovatel o azyl žádá zejména z důvodu, že nechce nastoupit
a vykonat vojenskou službu, neboť se obává, že po výcviku by jej poslali bojovat do Doněcké
či Luhanské oblasti, na jejichž území probíhají nepřátelské boje, a rovněž z obavy, že by mohl být
za vyhýbání se nástupu vojenské služby v jeho domovském státě trestně stíhán.
[4] Dále si žalovaný jako podklad svého rozhodnutí vyžádal informace Úřadu Vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky, posouzení mezinárodní ochrany (15. leden 2015 – aktualizace č. 2,
září 2015 – aktualizace č. 3), výroční zprávu organizace Human Rights Watch z 29. ledna 2015,
informace z Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, o stavu lidských práv na Ukrajině
(1. prosince 2014 až 15. února 2015, 16. února 2015 až 15. května 2015, 16. května 2015
až 15. srpna 2015), informace Ministerstva zahraničních věcí o situaci neúspěšných žadatelů
o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti ze dne 21. 5. 2015, č. j. 98848/2015-LPTP,
informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, informace
Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045-LPTP, zprávu organizace Freedom
House – Svoboda ve světě 2015 – Ukrajina, výroční zprávu organizace Amnesty International
ze dne 25. 2. 2015 a k trestu smrti (duben 2015). Dále si žalovaný jako podklad pro své
rozhodnutí vyžádal informace o dějinách Ukrajiny od roku 1996, s datem poslední úpravy
4. 12. 2014 a informace o bojích na východě Ukrajiny. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 Azs 111/2005 - 58, „řízení o udělení azylu je totiž specifické tím,
že tvrzení žadatele o azyl hrají zcela zásadní roli a správní orgán z nich vždy vychází. Obsahují-li skutečnosti
obecně podřaditelné azylovým důvodům, hodnotí je z hlediska pravdivosti a opatří si objektivní informace o zemi
původu, které pak porovná s údaji sdělenými žadatelem a učiní celkový závěr.“ V napadeném rozhodnutí
se žalovaný zabýval jednotlivými předpoklady udělení mezinárodní ochrany a doplňkové ochrany
dle §12 - §14b zákona o azylu, kdy postupně dospěl k závěru, že uvedené podmínky stěžovatel
nesplňuje, neboť v průběhu celého správního řízení netvrdil, že by mu hrozilo nějaké
pronásledování či že by z pronásledování měl odůvodněné obavy.
[5] Soud v souladu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 12. 2005, č. j. 3 Azs 8/2005 - 49, neposuzoval, zda žalovaný na základě zjištěného
skutkového stavu správně uvážil, jestli neexistují některé další relevantní důvody pro udělení
azylu. Rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán, který také dle
§34 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „správní řád“) správního řádu hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
[6] K věcným důvodům soud ze správního spisu zjistil, že stěžovateli nebyl dosud oficiálně
povolávací rozkaz doručen, neboť si jej nepřevzal. Soud nezpochybnil, že v případě vyhýbání
se nástupu vojenské služby hrozí takové osobě na Ukrajině trest odnětí svobody, ostatně
v hlavě XI. zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákona, jsou upraveny skutkové podstaty trestných
činů proti branné povinnosti, které jsou trestné v České republice, avšak sám stěžovatel
do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že povolávací
rozkaz mu nebyl dosud oficiálně doručen. Trestného činu vyhýbání se nástupu vojenské
služby, za který by mu po návratu do země původu hrozil trest odnětí svobody, se dosud
nedopustil.
[7] K této problematice se již několikrát vyjádřil Nejvyšší správní soud, například v rozsudku
ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 Azs 8/2005, uvedl, že „je-li vojenská služba v zemi původu žadatele
o udělení azylu povinná a za její nenastoupení hrozí přiměřený trestní postih, není pouhá snaha vyhnout
se nastoupení této vojenské služby důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
byť je odůvodněna obavou z trestního stíhání a trestu“, přičemž krajský soud neshledal důvod,
proč by se měl v daném případě od judikatury Nejvyššího správního soudu odchýlit a považuje
tak námitku za nedůvodnou. Námitku, že žalobou napadené rozhodnutí je zatíženo vadou, neboť
se žalovaný nezabýval podmínkami ve věznicích na Ukrajině, považoval soud s ohledem na výše
uvedené za nerelevantní.
[8] Soud zdůraznil, že situaci, kterou si žalobce způsobil svým jednáním, nelze řešit pomocí
mezinárodní ochrany – řízení o udělení azylu v žádném případě nesupluje pobytové řízení
cizinců, opačný závěr by svědčil o obcházení zákona. Jak uvedl sám žalobce, na území České
republiky pobývá od roku 2012, přičemž o azyl požádal až za situace, kdy mu reálně hrozí,
že bude v důsledku neoprávněného vstupu a pobývání na území České republiky, opakovaně
vyhoštěn. Na tuto skutečnost taktéž poukázal v napadeném rozhodnutí již žalovaný a soud
se s jeho názorem zcela ztotožňuje – poskytnutí azylu nelze zaměňovat s jinými formami
legálního pobytu a účelově jej užívat.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[10] Stěžovatel namítá, že žalovaný dostatečným způsobem nezjistil informace o zemi původu,
což mělo za následek nesprávné rozhodnutí v tom smyslu, že mu nebyla udělena mezinárodní
ochrana. Množství hodnotících úvah krajského soudu je nezákonné. Za nezákonný postup
považuje i neprovedení navrhovaného důkazu.
[11] Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Uvádí,
že podrobné odůvodnění doplní k výzvě Nejvyššího správního soudu.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel v průběhu svého azylového
řízení výslovně popřel, že by měl v zemi původu jakékoliv problémy. Z jeho výpovědí nevyplývá,
že by byl na Ukrajině vystaven jakémukoliv jednání podřaditelnému pojmu pronásledování
ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu.
[13] Jako důvod své žádosti uvedl, že se obává o povolání do armády. Branná povinnost patří
k základním a občanským povinnostem. Tuto zásadu uznává mimo jiné i Úmluva o právním
postavení uprchlíků (Ženevská konvence), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Také Úřad vysokého komisaře
pro uprchlíky (UNHCR) ve svém stanovisku ze dne 1. 10. 1999 uvádí, že všeobecně se uznává,
že státy jsou oprávněny žádat po svých občanech splnění vojenských povinností a občané jsou
povinni je vykonat. Podle Ženevské konvence není ani vyhýbání se nástupu vojenské služby
či dezerce, byť by byla trestná, důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
[14] Stěžovatel pochází ze západní části země, tj. oblasti, která je velmi vzdálená
od ozbrojených střetů mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a místními separatisty
(Doněcká a Luhanská oblast na východě Ukrajiny při hranici s Ruskem). Ze země původu odjel
pouze kvůli práci. Výslovně prohlásil, že jiný důvod pro odchod z vlasti, než uvedl, neměl.
[15] V roce 2014 bylo stěžovateli uděleno správní vyhoštění. Dne 5. 1. 2016 byl zajištěn,
neboť pobýval na území neoprávněně, mařil správní vyhoštění a svou totožnost prokazoval
padělaným dokladem totožnosti. Následně požádal o mezinárodní ochranu. Stěžovatel byl
také již soudně vyhoštěn, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 1. 2006,
č. j. 46 T 1/2016.
[16] Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nepřijatelnost dle §104
a odst. 1 s. ř. s. odmítl, popřípadě zamítl pro její nedůvodnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Soud stěžovatele nevyzýval k podrobnému odůvodnění kasační stížnosti, neboť podaná kasační
stížnost obsahovala veškeré zákonem stanovené náležitosti a je i bez dalšího
doplnění projednatelná. Pokud stěžovatel chtěl soudu sdělit další podrobnější argumentaci, nic
mu nebránilo, aby tak během více jak dvou měsíců (od podání kasační stížnosti do rozhodnutí
soudu) učinil. Povinnost soudu vyzvat stěžovatele k doplnění kasační stížnosti nastupuje pouze
v případě takových vad kasační stížnosti, které brání jejímu posouzení.
[18] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá
otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[19] Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a to v mezích vytyčených výše zmíněným usnesením prvního senátu zdejšího soudu.
[20] Nejprve se zabýval nesprávně zjištěným skutkovým stavem žalovaného a s tím související
nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Pokud by totiž krajský soud přezkoumal
rozhodnutí správního orgánu, které nebylo k přezkoumání vůbec způsobilé, zatížil by vadou
nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91).
[21] Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu (správního orgánu) je totiž možný pouze
za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský
soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[22] Veškerá výše uvedená kritéria obě napadená rozhodnutí splňují. Jedná se o srozumitelná
rozhodnutí opřená o vyčerpávající odůvodnění, ze kterých je zcela zřejmé, proč krajský soud
i žalovaný rozhodli tak, jak je uvedeno ve výroku obou rozhodnutí.
[23] Ze strany žalovaného byly získány všechny potřebné informace, reálie o zemi původu
a správní orgán unesl své důkazní břemeno, přičemž je patrné, že se i krajský soud pečlivě
zabýval celým správním spisem (odkaz na správní spis je v rozsudku uveden opakovaně). Situace
stěžovatele byla hodnocena individuálně. Nebyly zjištěny žádné pochybnosti, tedy ani
ty ve prospěch stěžovatele. Není tedy dán žádný prostor ani důvod pro aplikaci zásad in dubio pro
reo ani benefit of doubt. O nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu v dané věci nelze
hovořit, neboť rozsudek není nesrozumitelný ani netrpí nedostatkem důvodů rozhodnutí.
[24] Soudu není příliš zřejmé, jak by namítané nadměrné množství úvah krajského soudu,
mohlo zakládat nezákonnost napadeného rozsudku. Podrobné a podrobně rozvedené
odůvodnění je zpravidla vždy v souladu se zákonem, neboť díky němu je patrné, jak se krajský
soud vypořádal se žalobními námitkami, a které úvahy jej vedly ke konečným závěrům. Takový
postup lze stěží hodnotit jako nezákonný, právě naopak.
[25] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto
Nejvyšší správní soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele nepřesahuje jeho zájmy natolik,
aby se jí zdejší soud podrobně věcně zabýval.
[26] Nejvyšší správní soud nezákonné hodnocení věci neshledal. Stěžovatel neuvedl během
celého správního řízení žádné azylově relevantní důvody. Nejsou-li v průběhu řízení tvrzeny
relevantní skutečnosti, není povinností správního orgánu je dokazovat.
[27] Listinné důkazy přiložené ve správním spise stejně jako odůvodnění rozhodnutí svědčí
o tom, že správní orgán vycházel při rozhodování o žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze všech dostupných informací v souvislosti s politickou a bezpečnostní situací a zjištěním stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině.
[28] Stěžovatel ve správním řízení uvedl, že v případě návratu na Ukrajinu bude nucen
nastoupit vojenskou službu nebo jít do vězení. Problematikou služby v armádě se Nejvyšší
správní soud opakovaně zabýval, např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49,
či v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, a dospěl k závěru, že samotné odmítání
této služby, byť by její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném
konfliktu, není azylově relevantní.
[29] K namítanému neprovedení důkazu Nejvyšší správní soud uvádí, že soud nemá
povinnost provést jakýkoliv důkaz, který mu účastníci navrhnou. Pokud by účastník např.
navrhoval důkaz, jenž nemá s danou věcí zjevně žádnou souvislost, případně pokud by byl
vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu takový důkaz již nadbytečný, pak by soud nemusel
takový důkaz provádět. Je však vždy povinen zdůvodnit, proč nepovažuje za nutné navrhovaný
důkaz provést.
[30] Soud připomíná, že ve stěžovatelově situaci nejde o odepření vojenské služby, neboť
povolávací rozkaz mu ještě nebyl doručen. Krajský soud proto zcela správně uvedl, že trestného
činu vyhýbání se nástupu vojenské služby, za který by stěžovateli po návratu do země původu
hrozil trest odnětí svobody, se stěžovatel dosud nedopustil a zabývat se podmínkami ve věznicích
na Ukrajině, je proto nadbytečné. Nebyl proto ani povinen provádět k podmínkám ve věznicích
na Ukrajině stěžovatelem navrhovaný důkaz Monitorovací zprávou Evropského výboru
pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ze dne 29. 4. 2015,
o Ukrajině.
[31] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený
konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území
Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt
izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech
výrazně kolísá.“ Odkázat lze také na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice věnoval,
např. usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, usnesení ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs
13/2015 – 69, či usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
[33] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. března 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu