ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.86.2018:52
sp. zn. 9 Azs 86/2018 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: R.
T., zast. JUDr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 10. 2017, č. j. OAM-481/ZA-ZA11-ZA10-2017, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích
ze dne 30. 1. 2018, č. j. 61 Az 2/2017 - 61,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 1. 2018,
č. j. 61 Az 2/2017 - 61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Filipu Rigelovi, Ph.D., advokátovi se sídlem
Teplého 2786, Pardubice, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 10 851 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále také „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen
„krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba
proti shora označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o jeho
žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mu mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o azylu“), neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Žalobce podal dne 14. 6. 2017 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
Ve své žádosti a následně v poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 19. 6. 2017
uvedl, že se narodil dne 17. 2. 1986 v Mariupolu (v Doněcké oblasti), je ukrajinské státní
příslušnosti i národnosti, pravoslavného vyznání, není nijak politicky angažovaný, je svobodný,
zdravý a bezdětný. Vystudoval vysokou školu v Charkově, mimo období studií vždy bydlel
v Mariupolu. Z Ukrajiny odjel na základě polského víza do Polska, odkud po 2 měsících
přicestoval do České republiky. Zde neúspěšně žádal o vízum za účelem strpění a poté mu bylo
uloženo, aby Českou republiku opustil. V návaznosti na toto rozhodnutí podal žádost
o mezinárodní ochranu.
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku rekapituloval dosavadní průběh řízení. Dále
se zabýval především tím, zda jsou v projednávané věci naplněny podmínky pro udělení
doplňkové ochrany, tedy zda je dána existence důvodné obavy, že při návratu do státu, jehož
je stěžovatel občanem, mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu. Dospěl pak ke shodnému závěru jako žalovaný, že stěžovatel tyto podmínky nesplňuje.
[4] Konstatoval, že není sporu o tom, že na Ukrajině probíhá vnitřní ozbrojený konflikt mezi
centrální proevropskou vládou a proruskými separatisty. Ten však nemá povahu tzv. totálního
konfliktu, jelikož je izolován na východní Ukrajinu, konkrétně na území tzv. nově vzniklých
republik v Luhansku a Doněcku. Za takové situace je třeba zabývat se tím, zda stěžovatel měl
možnost bezpečného a oprávněného cestování, vstoupení a usazení se v jiné části území (srov.
§2 odst. 7 zákona o azylu), tzv. vnitřního přesídlení v rámci země původu.
[5] Vnitřní přesídlení stěžovatele v rámci Ukrajiny je možné. Jeho obavy z ohrožení lidské
důstojnosti, které jsou způsobeny podmínkami života přesídlených osob a diskriminací těchto
osob centrální ukrajinskou vládou, nedosahují takové intenzity, aby byly relevantní dle
příslušných ustanovení zákona o azylu. Stěžovatel je vysokoškolsky vzdělaný, svobodný mladý
muž ukrajinské národnosti bez zdravotních problémů, nejsou na něm závislí jiní rodinní
příslušníci ani jiné osoby blízké. Nejvyšší správní soud v minulosti jasně deklaroval, že Ukrajinu
není možno považovat za zhroucený stát neschopný vykonávat základní státní funkce (usnesení
ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Azs 14/2017 - 30, bod 24) a že ukrajinský právní systém poskytuje
obětem kriminální činnosti či hrozeb právní prostředky, jimiž se lze vůči takovému jednání bránit
u příslušných státních orgánů (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2011,
č. j. 4 Azs 8/2011 - 69, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2014, č. j. 5 Azs 19/2013 - 45, bod
30). Při porušení zákonů se proto může obracet na státní orgány s žádostí o pomoc.
[6] Závěrem soud dodal, že životní situace vnitřně přesídlených osob na Ukrajině může být
velmi tíživá, ovšem u stěžovatele jsou dány velmi dobré předpoklady pro jeho úspěšné vnitřní
přesídlení a začlenění se do běžného života v jiné části Ukrajiny. K tvrzení, že mluví dobře pouze
rusky a je pro něj nemožné získat zaměstnání, uvedl, že na Ukrajině mluví rusky přes 30 %
obyvatelstva a ruština je hojně užívaným jazykem i v hlavním městě Ukrajiny. Nelze proto
hovořit o absolutní nemožnosti obstarat si pracovní příležitost a o důvodných obavách
z diskriminace a pronásledování.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení. Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že 1) bylo ve věci
rozhodnuto v rozporu s dosavadní judikaturou a 2) došlo k podstatnému porušení zákona s
dopadem do jeho hmotněprávního postavení (v podrobnostech níže).
[8] Namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, pro tuto vadu měl krajský soud
napadené správní rozhodnutí zrušit. Nezohlednil totiž řadu zpráv, které hovoří o vojenském
konfliktu na východě Ukrajiny a o diskriminaci ruskojazyčných Ukrajinců v ostatních částech
země (např. Zprávu Jamestown Foundation z března 2017). Kromě toho shromáždil zprávy
o zemi původu stěžovatele jen v obecné rovině, nikoliv tak, aby byly relevantní ve vztahu k jeho
individuálnímu příběhu (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Azs 62/2016 - 87).
[9] Žalovaný také pochybil tím, že se nevyjádřil k podkladům o situaci v zemi původu, které
stěžovatel předložil během správního řízení. Jedinou reakcí žalovaného bylo to, že je vypočetl
v rekapitulační části svého rozhodnutí, jinak se s nimi nevypořádal.
[10] Dovolává se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Krajský soud se nevyjádřil
k námitce o promeškání transpoziční lhůty směrnice Evropského parlamentu a Rady
2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu
mezinárodní ochrany (str. 2 a 3 doplnění žaloby), ani k námitce o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného, která byla způsobena tím, že žalovaný nepřihlédl k podkladům
doloženým stěžovatelem do správního spisu (str. 8 doplnění žaloby).
[11] Tvrzení soudu, že není povinen reagovat na každý argument podaný v žalobě,
je v rozporu s konstantní a dlouhodobou judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např.
rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44).
[12] Závěrem namítá, že krajský soud i žalovaný nesprávně vyhodnotili, že nesplňuje
podmínky pro udělení doplňkové ochrany (§14a zákona o azylu), jelikož mohl využít možnosti
tzv. vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny. K možnosti vnitřního přesídlení se obsáhle vyjádřil
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, v němž formuloval
kritéria pro racionalitu tohoto řešení, která v projednávané věci nejsou dána. Ze zpráv o zemi
původu (doložených stěžovatelem i shromážděných žalovaným) totiž plyne, že rusky mluvící
osoby jsou na západě země (resp. v částech, kde neprobíhá ozbrojený konflikt) vystavováni
diskriminaci a těžkostem, proti nimž není stát schopen zasáhnout. Tato skutečnost je překážkou
pro naplnění kritéria racionality vnitřního přesídlení.
[13] Vyjma zpráv obsažených ve správním spise je nutno nově poukázat i na zprávy tzv.
Benátské komise (Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva). Z jejího stanoviska
ze dne 11. 12. 2017, č. 902/17, plyne, že ukrajinská vláda není plně schopna čelit diskriminaci
ruskojazyčného obyvatelstva a je jí doporučeno řídit se antidiskriminačními zásadami. Tato
zpráva byla sice vydána až po rozhodnutí žalovaného (srov. §75 odst. 1 s. ř. s., dle něhož při
přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu), nicméně zde je nutno postupovat výjimečně jinak a odchýlit
se od znění §75 odst. 1 s. ř. s. s ohledem na zásadu non-refoulement (viz závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131).
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje odmítnutí kasační stížnosti pro
nepřijatelnost. Napadený rozsudek je přezkoumatelný, krajský soud neopomněl vypořádat žádné
žalobní námitky, podrobně se zabýval i možností vnitřního přesídlení. Vymezuje se proti tomu,
že podklady dodané stěžovatelem pouze vypočetl v rekapitulační části, neboť se s možností jejich
využití řádně vypořádal např. na straně 15 napadeného rozhodnutí. Navíc žaloba takovou
námitku neobsahovala, pokud ho obsahovalo doplnění žaloby, které mu nebylo zasláno,
pak s ohledem na datum podání žaloby k němu nebylo možné vůbec přihlížet z důvodu
opožděného vymezení takového žalobního bodu (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58), což ostatně platí o všech žalobních námitkách, které byly
uvedeny poprvé až v tomto doplnění.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá
nejprve otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní
vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje
na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž vyložil neurčitý právní pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[17] Podle tohoto usnesení se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může jednat mj. tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele. Zároveň je třeba zdůraznit, že Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoli pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí by bylo odlišné. V nyní souzené věci k takto
výraznému pochybení krajského soudu došlo, podanou kasační stížnost lze tedy ve smyslu §104a
s. ř. s. kvalifikovat jako přijatelnou.
[18] Krajský soud se totiž vůbec nevypořádal se zprávami o aktuální situaci na Ukrajině, jimiž
se stěžovatel snažil doložit, že v jeho případě nepřichází v úvahu tzv. vnitřní přesídlení, a proto
naplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Tyto zprávy předložil v doplnění žaloby.
Nejednalo se o nové žalobní body, ale o konkretizaci důvodů, které uplatnil již v žalobě. Proto
bylo třeba, aby se jimi krajský soud zabýval. Pochybení soudu je o to zásadnější, že se jedná
o právní argumentaci z hlediska stěžovatele klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby.
[19] Tato vada, k níž soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží sám z úřední povinnosti, způsobuje
nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Vlastní přezkum rozhodnutí
je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[20] Jedním z principů představujících součást práva na spravedlivý proces, jakož i pojmu
právního státu, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit, ve správním soudnictví
s odkazem na §54 odst. 2 s. ř. s. (k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94). Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo
vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces.
[21] Stěžejní argumentace stěžovatele v žalobě směřovala proti závěru žalovaného,
že v projednávaném případě nejsou dány podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu. Namítal, že mu v případě návratu na Ukrajinu hrozí vážná újma ve smyslu §14a
odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Pochází z oblasti postižené válečným konfliktem (Mariupolu),
možnost tzv. vnitřního přesídlení v zemi původu u něj není možná. Právě tvrzení o špatné
bezpečnostní situaci na východě Ukrajiny (to, že boje nepokračují pouze v nízké intenzitě)
a nemožnosti vnitřního přesídlení (z důvodu špatných podmínek přesídlených osob, společenské
diskriminace těchto osob atd.) v doplnění žaloby doložil řadou zpráv a stanovisek mezinárodních
institucí. Konkrétně se jednalo o periodické zprávy Komisaře OSN pro lidská práva týkající
se situace na Ukrajině z března roku 2017 a ze srpna roku 2017, zprávu nadace Jamestown
Foundation z března roku 2017, zprávu Ministerstva vnitra Velké Británie ze září roku 2017,
zprávu Komisaře OSN pro lidská práva týkající se situace na Ukrajině pro období srpna
až listopadu 2017 a zprávy z českých zpravodajských serverů z konce roku 2017 (Novinky.cz
a Aktuálně.cz). Přestože krajský soud se otázkou vnitřního přesídlení poměrně obsáhle zabýval
(včetně odkazu na relevantní judikaturu), z rozsudku nevyplývá, že by zohlednil jak výše
zmiňované zprávy, tak i celkové rozhojnění žalobní argumentace obsažené v doplnění žaloby
ze dne 19. 1. 2018.
[22] Pro upřesnění Nejvyšší správní soud dodává, že argumentace týkající se bezpečnostní
situace v zemi původu a tvrzených obtíží při vnitřním přesídlení včetně odkazu na výše
zmiňované zprávy, která byla uplatněna v doplnění žaloby, je přípustná. Tyto zprávy totiž
nepředstavují rozšíření žaloby o nové žalobní body, ale jedná se o důkazy, jimiž stěžovatel
dokládal svá tvrzení, která již uvedl v žalobě. Soudní řád správní – na rozdíl od případu rozšíření
žaloby – pak v žádném ze svých ustanovení neupravuje lhůtu, která by účastníky řízení
omezovala v navrhování důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007,
č. j. 1 Azs 40/2007 - 129).
[23] Nejvyšší správní soud v této souvislosti ze soudního spisu také zjistil, že soud opomněl
zaslat doplnění žaloby (ze dne 19. 1. 2018) k vyjádření žalovanému, a ten tudíž neměl možnost
se s ním seznámit a vyjádřit se k němu. Ačkoli samosoudkyně téhož dne (19. 1. 2018) vydala
pokyn, aby byla tato písemnost žalovanému zaslána (č. l. 52 spisu), z poznámky ze dne
23. 1. 2018 vyplývá, že k tomu nedošlo, jelikož vyjádření žalovaného je založeno na str. 42 – 43
spisu (jedná se však o vyjádření k původnímu textu žaloby, nikoli k doplnění žaloby). Výše
uvedené a chybějící reakce krajského soudu na zprávy ze zemí původu (viz předcházející
odstavec) nasvědčují tomu, že soud při posouzení žalobních bodů vycházel z textu původní
žaloby a opomněl propracovanější argumentaci v doplnění žaloby.
[24] Za této situace se soud musel zabývat tím, zda je povinen odpovědět i na zbylé námitky
uplatněné v kasační stížnosti. Při řešení této otázky aplikoval usnesení rozšířeného senátu ze dne
19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, z nějž vyplývá,
že „[k]rajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (podobně též Nejvyšší správní soud
v řízení o kasační stížnosti) není oprávněn vyhnout se hodnocení těch skutkových a právních otázek, které, jelikož
se jimi orgán či soud, jehož rozhodnutí se přezkoumává, v potřebné míře zabýval, samy o sobě předmětem
přezkumu být mohou, poukazem na to, že ve vztahu k jiným skutkovým či právním otázkám, od předchozích
oddělitelným, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.“ Dospěl pak k závěru, že nic nebrání tomu,
aby vypořádal zbylé námitky o nepřezkoumatelnosti rozsudku a též, aby reagoval na tvrzení,
že soud dospěl k chybnému závěru, že není povinen vypořádat každou dílčí žalobní námitku.
[25] Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom,
že neobsahuje výslovné vypořádání námitky o promeškání transpoziční lhůty směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013, o společných řízeních pro
přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (str. 2 a 3 doplnění žaloby). Tímto totiž
stěžovatel pouze dokládal, že s ohledem na promeškání transpoziční lhůty ze strany českého
zákonodárce, má čl. 46 odst. 3 této směrnice zakotvující povinnost státu zajistit pro žadatele
o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení
jak skutkové, tak právní stránky“, vertikální přímý účinek. Povinností soudu je tedy přihlédnout
i k nově uplatněným skutečnostem, ačkoli nemohly být žalovanému v době jeho rozhodování
známy. Jinak řečeno, tímto pouze argumentoval, proč je soud povinen přihlížet k tvrzením
uvedeným v doplnění žaloby, nejednalo se o žalobní námitku, kterou by brojil proti nezákonnosti
napadeného správního rozhodnutí, a tudíž nebylo povinností soudu na toto tvrzení výslovně
reagovat.
[26] Je pravdou, že krajský soud explicitně nevypořádal námitku, že žalovaný nepřihlédl
k podkladům, které mu předložil stěžovatel. Jelikož se však jednalo o nepřípustnou žalobní
námitku z důvodu její opožděnosti (uplatněnou teprve v doplnění žaloby po uplynutí zákonné
lhůty k podání žaloby; viz odstavec [27] níže), toto pochybení nezakládá nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku.
[27] Tvrzení v kasační stížnosti, že žalovaný pochybil tím, že se nevyjádřil k podkladům
o situaci v zemi původu a osobě stěžovatele, které stěžovatel předložil během správního řízení,
představuje samostatný kasační bod, který nemá předobraz v žalobě. Tato námitka je poprvé
obsažena až v doplnění žaloby (tedy po uplynutí lhůty k podání žaloby). Z dispoziční zásady
vyplývá, že již v žalobě musí být uplatněny všechny důvody nezákonnosti napadeného
rozhodnutí nebo všechny vady řízení, které jeho vydání předcházelo. Krajský soud totiž musí
dostat příležitost se řádně a v úplnosti se všemi žalobními námitkami vypořádat. Pouze tehdy,
pokud by stěžovatel nemohl důvody v řízení před krajským soudem uplatnit, může o ně opřít
svou kasační stížnost. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo, námitka je proto nepřípustná
podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[28] Důvodná není ani námitka, že krajský soud v rozporu s konstantní judikaturou uvedl,
že není povinen reagovat na každý argument podaný v žalobě. Z dlouhodobé judikatury
Ústavního soudu skutečně vyplývá, že vskutku není povinností správního soudu reagovat
na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit
obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14), což nevyvrací ani judikát Nejvyššího správního
soudu ve věci sp. zn. 2 Afs 24/2005, na který odkázal stěžovatel. Posledně uvedený rozsudek
totiž dovodil nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu v situaci, pokud stěžejní bod
žalobní argumentace – tvrzenou nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí – krajský soud
vypořádal strohým konstatováním, že správní rozhodnutí shledává přezkoumatelným,
aniž by vysvětlil proč. O takovou situaci v posuzovaném případě nejde.
[29] Námitkou, že krajský soud nesprávně vyhodnotil, že stěžovatel nenaplnil podmínky
pro udělení doplňkové ochrany, jelikož mohl využít možnosti tzv. vnitřního přesídlení v rámci
Ukrajiny, se Nejvyšší správní soud zabývat nemohl. Právě nemožnosti vnitřního přesídlení
se týkají zprávy, kterými se krajský soud nezabýval, a tudíž jsou podstatné pro zodpovězení této
otázky. V dalším řízení tedy krajský soud zhodnotí uvedené zprávy a související argumentaci
stěžovatele v doplnění žaloby.
[30] Závěrem soud dodává, že stejně tak nevypořádával námitku, že žalovaný nezjistil
skutkový stav dostatečně. Tuto otázku bude povinen zodpovědět krajský soud v dalším řízení
poté, co zohlednění výše zmiňované zprávy a související argumentaci obsaženou v doplnění
žaloby.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s., zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm
je krajský soud podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem tak, že z jeho rozhodnutí musí
být patrné, jak se vypořádal s předloženými zprávami ze země původu, jimiž stěžovatel
argumentoval v doplnění žaloby. Předtím napraví své procesní pochybení, tj. přepošle doplnění
žaloby k vyjádření žalovanému. V dalším řízení rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
[32] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 4. 2018, č. j. 9 Azs 86/2018 - 26, ustanovil
stěžovateli zástupce pro řízení o kasační stížnosti, a to JUDr. Filipa Rigela, Ph.D., advokáta
se sídlem Teplého 2786, Pardubice. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. zástupci
stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. Ustanovený zástupce provedl v řízení před Nejvyšším správním soudem dva
úkony právní služby. Prvním úkonem bylo nahlížení do spisu Nejvyššího správního soudu, jímž
ustanovený zástupce dle svého tvrzení nahradil převzetí a přípravu zastoupení [§11
odst. 1 písm. b) ve spojení s §11 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Druhým úkonem bylo doplnění kasační stížnosti [§11 odst.
1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši
3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje
o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy
za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč, za dva úkony právní služby činí odměna 6 800 Kč.
Ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se částka zvyšuje o příslušnou
sazbu této daně, celkem tedy o 1 428 Kč. Odměna za zastupování tak činí celkem 8 228 Kč.
K této částce je třeba připočíst cestovní výdaje ve výši 1 723 Kč a náhradu za promeškaný čas
v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 900 Kč, což celkově činí 10 851 Kč. Tato částka
bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne
právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu