ECLI:CZ:NSS:2018:KONF.25.2017:13
sp. zn. Konf 25/2017-13
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana
Fialy, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl
o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219 (adresa
pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního sporu
mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 9 a Městským soudem v Praze, a dalších
účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 190/2015,
o zaplacení částky 42 438 Kč s příslušenstvím: žalobkyně STARLIFE s.r.o., IČ 26772493,
se sídlem v Hostivici, Palouky 616, zastoupené zmocněncem Mgr. J. L., a žalovaného P. B.,
takto:
I. P ř ís l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 18 C 190/2015, o zaplacení částky 42 438 Kč s příslušenstvím, je s ou d .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 6. 2015, č. j. 18 C 190/2015 - 9,
a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2015, č. j. 20 Co 318/2015 - 18,
se z r u š u j í.
Odůvodnění:
Podáním doručeným dne 11. 4. 2017 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), se Český
telekomunikační úřad domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle §1 odst. 1
písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním na straně jedné a Obvodním soudem
pro Prahu 9 a Městským soudem v Praze na straně druhé ve věci žaloby vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 52/2013 a týkající se zaplacení částky 42 438 Kč
s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaný předložil žalobkyni dne 14. 9. 2006 vyplněnou Přihlášku člena Klubu STARLIFE a návrh
na uzavření Účastnické smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb Privátní Sítě STARLIFE (dále jen
„Účastnická smlouva“), kterou žalobkyně akceptovala dne 27. 9. 2006. V Účastnické smlouvě
je uvedeno, že jejím vyplněním si člen klubu STARLIFE objednává služby mobilní
telekomunikační sítě a zároveň podává návrh na uzavření Účastnické smlouvy a Dohody o přeúčtování
služeb poskytnutých společností T-Mobile, a. s. v rámci Privátní Sítě STARLIFE. Součástí Účastnické
smlouvy je též ceník Privátní Sítě STARLIFE, Všeobecné podmínky STARLIFE s.r.o. a Všeobecné
podmínky T-Mobile, a. s. Uživatelskou smlouvou bylo sjednáno zprostředkování neveřejných
telekomunikačních služeb k telefonnímu číslu X v rámci Privátní Sítě STARLIFE na dobu 24
měsíců, tarif RT350 a dotovaný telefon Nokia 6230i. Žalovaný poskytnuté služby odebíral,
počínaje měsícem říjen 2006 však za tyto služby neplatil, ač k tomu měl být telefonicky i písemně
upomínán. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil Účastnickou smlouvu, žalobkyně
ke dni 28. 2. 2007 smlouvu ukončila odstoupením od smlouvy. Ke dni odstoupení od smlouvy
činil dluh na hovorném 13 878 Kč, žalovanému byla též vyúčtována smluvní pokuta za porušení
smluvních závazků ve výši 5 000 Kč a smluvní pokuta ve výši zbývajících měsíčních paušálů
ode dne odstoupení od smlouvy do konce doby, na kterou byla Účastnická smlouva sjednána,
a to ve výši 23 560 Kč. Žalovanému též měla v důsledku porušení Účastnické smlouvy vzniknout
povinnost hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení
a povinnost hradit zákonný úrok z prodlení. Žalovaný dosud dlužnou částku neuhradil.
Žalobkyně se proto v souladu s rozhodčí doložkou v Účastnické smlouvě obrátila na Rozhodčí
institut v Praze. Určený ad hoc rozhodce však usnesením ze dne 22. 1. 2015, čj. RI ST 006/2009,
rozhodčí řízení zastavil s tím, že s ohledem na vývoj ustálené soudní praxe ve věcech
rozhodování spotřebitelských sporů rozhodci, není jeho pravomoc k rozhodnutí sporu dána.
Návrhem doručeným dne 29. 5. 2015 Obvodnímu soudu pro Prahu 9 se proto žalobkyně
následně domáhala vydání platebního rozkazu (či alternativně rozsudku), ve kterém by soud
uložil žalované zaplatit částku ve výši 42 438 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 6. 2015,
čj. 18 C 190/2015-9, řízení zastavil (výrok I), neboť projednání a rozhodnutí věci podle jeho
názoru brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu §104 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“. Podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. soudy
v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají
z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Tomu se však podle soudu prvního stupně
vymykají vztahy na úseku elektronických komunikací upravené ve zvláštním předpise, v zákoně
č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o elektronických komunikacích). Uvedl také, že právní titul, na základě kterého
se žalobkyně vůči žalovanému domáhá finančního plnění, tedy to, zda se jedná o nedoplatky
na telekomunikačních službách na základě mezi účastníky uzavřené smlouvy či z titulu smluvní
pokuty při porušení smlouvy, je nerozhodné. Soud proto dále uzavřel, že po právní moci
usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II) s tím, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Proti usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Městský soud v Praze jako soud
odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění uvedl, že ustanovení §129 odst. 1
zákona o elektronických komunikacích vymezuje oblast sporů patřících do pravomoci Českého
telekomunikačního úřadu charakteristikou účastníků a jejich předmětem. Pro pravomoc
odborného státního orgánu k řešení sporu ve smyslu citovaného ustanovení je rozhodné,
zda nárok vychází z poskytování specifické služby elektronických komunikací a z tohoto pohledu
není nijak podstatné, zda se tak dělo v rámci veřejné či neveřejné sítě elektronické komunikace.
Extenzivním výkladem daného ustanovení tak odvolací soud dospěl k závěru, že v předmětné
věci je dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu, aniž by bylo rozhodné, že služba
elektronických komunikací byla přístupná jen uzavřenému okruhu osob, v důsledku čehož osoba
účastníka nevyhovuje zcela přesně definici §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 1. 10. 2015.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) s postoupením věci nesouhlasil, proto podal
návrh na řešení kompetenčního sporu zvláštnímu senátu. V návrhu odkázal na usnesení
zvláštního senátu ze dne 13. 1. 2011, čj. Konf 54/2010-9, ve kterém zvláštní senát vyslovil,
že ve sporech souvisejících s poskytováním služeb elektronických komunikací může
být pravomoc navrhovatele k rozhodování sporů dána tehdy, jedná-li se o poskytování toliko
veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Navrhovatel však zdůrazňuje,
že žalobkyně v rozhodné době poskytovala pouze neveřejné služby elektronických komunikací
formou přeprodeje, kdy byla v postavení zprostředkovatele těchto služeb, což vyplývá
jak z Účastnické smlouvy, jejíž nedílnou součástí jsou Všeobecné podmínky T-Mobile, a. s.,
tak i z přiložených kopií fakturovaných služeb, kde je uvedeno, že Privátní Sítí STARLIFE -
Mobile se rozumí síť společnosti T-Mobile. S odkazem na již citované usnesení zvláštního senátu
a též na usnesení ze dne 13. 1. 2011, čj. Konf 72/2010-10, ve kterých zvláštní senát dovodil,
že k tomu, aby mohl ve sporu rozhodovat navrhovatel, musí být splněna osobní a věcná
podmínka stanovená v §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, navrhovatel namítá,
že v daném případě nebyl naplněn osobnostní předpoklad pro vedení řízení u navrhovatele,
protože žalobce není osobou vykonávající komunikační činnost ve smyslu zákona
o elektronických komunikacích a žalovaný též není účastníkem ani uživatelem, jak je definuje
uvedený zákon. Dále pak není dáno ani věcné vymezení sporu, neboť spor se netýká povinností
uložených na základě zákona o elektronických komunikacích. S ohledem na uvedené navrhovatel
odmítl svou pravomoc ve věci rozhodnout, neboť dospěl k závěru, že k rozhodnutí daného
sporu není kompetentní; u nárokované částky se nejedná o cenu za službu elektronických
komunikací ve smyslu zákona o elektronických komunikacích. Navrhovatel se domnívá,
že k rozhodnutí sporu má pravomoc Obvodní soud pro Prahu 9.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecnými soudy se zvláštní
senát řídil následující úvahou:
Obvodní soud pro Prahu 9 podpořen Městským soudem v Praze v předcházejícím soudním
řízení popřel svou pravomoc věc rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc
ve věci rozhodnout poté, co mu byla postoupena; zvláštní senát proto shledal, že se jedná
o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem
č. 131/2002 Sb.
Podstatou kompetenčního sporu je otázka, zda žalobkyně v daném smluvním vztahu vystupuje
jako osoba vykonávající komunikační činnost ve smyslu zákona o elektronických komunikacích,
a tudíž zda je dána pravomoc navrhovatele rozhodnout ve věci, či zda má o povinnosti
žalovaného zaplatit žalobkyni částku 42 438 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného
hovorného a smluvních pokut za porušení smluvních povinností rozhodnout soud.
Navrhovatel je zřízen podle §3 zákona o elektronických komunikacích jako ústřední správní úřad
pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně regulace trhu
a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb.
Pravomoc navrhovatele rozhodovat spory o povinnostech plynoucích ze zákona č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích (srov. §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích)
je výjimkou z pravomoci obecných soudů rozhodovat spory vyplývající ze soukromoprávních
vztahů (srov. §7 odst. 1 občanského soudního řádu).
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009–12, nebo usnesení ze dne 13. 1. 2011, čj. Konf 54/2010–9; všechna citovaná
usnesení zvláštního senátu jsou dostupná na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění
dvou podmínek k tomu, aby byla dle §129 odst. 1 věta první zákona o elektronických
komunikacích založena pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor. Musí se jednat
o spor „mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě
uživatelem na straně druhé“ (osobní podmínka) a „o spor týkající se povinností uložených tímto zákonem nebo
na jeho základě“ (věcná podmínka).
Osobní předpoklad založení pravomoci navrhovatele je splněn, vznikne-li spor mezi osobou
vykonávající komunikační činnost podle §7 zákona o elektronických komunikacích (zajišťování
sítí elektronických komunikací, poskytování služeb elektronických komunikací, provozování
přístrojů), a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé. Službou elektronických
komunikací se podle §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích rozumí služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích
elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích
používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb,
které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají
redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovanými službami elektronických
komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací. Osoba účastníka musí splňovat
charakteristiku stanovenou v §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem
se rozumí každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací
smlouvu na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý,
kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“).
Věcný předpoklad pravomoci navrhovatele rozhodovat účastnické spory je splněn, týká-li se spor
povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě; povinnost
uhradit cenu za poskytnutou službu je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
základní povinností účastníka, případně uživatele, veřejně dostupné služby elektronických
komunikací.
Zvláštní senát se nejprve zabýval tím, zda byl naplněn osobní předpoklad podle §129 odst. 1
zákona o elektronických komunikacích, tedy zda se jedná o spor mezi osobou vykonávající
komunikační činnost podle §7 zákona o elektronických komunikacích a účastníkem, popřípadě
uživatelem, na straně druhé.
Ze smluvního závazku uzavřeného dne 27. 9. 2006 zcela jednoznačně vyplývá, že žalobkyně
se pro žalovaného zavazuje poskytovat mobilní telekomunikační služby společnosti T-Mobile;
je to však žalobkyně, kdo je zákazníkem uvedené společnosti. Ze Všeobecných podmínek
STARLIFE s.r.o. je patrná závislost poskytování služeb žalobkyní na operátorovi, když žalobkyně
stanovila, že sama je pouze zprostředkovatelem služby na území České republiky, přičemž popis
těchto služeb je uveden ve Všeobecných podmínkách T-Mobile, a. s.
Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je podmíněn nezávisle existujícím smluvním vztahem
žalobkyně a operátora. Pro rozhodnutí kompetenčního sporu však zvláštní senát posuzoval
pouze vztah mezi žalobkyní a žalovaným. V nyní posuzované věci žalobkyně není osobou aktivně
poskytující sjednané služby elektronických komunikací, neboť ona sama tyto služby žalovanému
neposkytovala, nýbrž jejich poskytnutí pouze zajišťovala (zprostředkovávala). Pokud
by byl smluvní vztah žalobkyně se společností T-Mobile ukončen, žalobkyně by nebyla schopna
za nezměněných okolností služby elektronických komunikací žalovanému dále poskytovat
(srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 20. 10. 2015, čj. Konf 14/2015-14, nebo ze dne
20. 10. 2015, čj. Konf 11/2015-14).
Taktéž žalovaného nelze považovat za účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických
komunikacích, protože neuzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby
elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb. Pokud by ve věci byla dána
povinnost žalovaného plnit přímo na účet společnosti T-Mobile, byť prostřednictvím žalované,
musel by mezi žalovaným a touto společností existovat právní vztah. Zvláštní senát však existenci
takového právního vztahu, jak je výše pojednáno, neshledal.
Zvláštní senát proto uzavřel, že ve věci nebyla naplněna osobní podmínka podle §129 odst. 1
věty první zákona o elektronických komunikacích.
Zvláštní senát se dále zabýval tím, zda byla ve věci založena rozhodovací pravomoc navrhovatele
podle §129 odst. 1 věta druhá zákona o elektronických komunikacích, který stanoví, že „Úřad
rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost (§7) nebo účastníka,
popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu,
přistoupení k dluhu“. O takovou situaci se v projednávané věci v souvislosti službami,
které žalobkyně poskytovala, nejedná. Smyslem citovaného ustanovení je zachování pravomoci
navrhovatele k rozhodování sporů i tehdy, došlo-li ke změně subjektů závazkového vztahu,
aniž by se změnil jeho obsah. S ohledem na to, že z výše vyložených důvodů mezi společností
T-Mobile a žalovaným žádný právní vztah nevznikl, nejsou ve věci naplněny podmínky
ani pro použití §129 odst. 1 věty druhé zákona o elektronických komunikacích.
Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn osobní předpoklad pro založení pravomoci Českého
telekomunikačního úřadu podle §129 odst. 1 věty první i druhé zákona o elektronických
komunikacích, splnění věcné podmínky podle §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích zvláštní senát již neposuzoval (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 19. 3. 2013,
čj. Konf 3/2013–12, ze dne 20. 10. 2015, čj. Konf 11/2015-14 nebo ze dne 8. 3. 2016,
čj. Konf 13/2015-13)
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její
pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9
ze dne 3. 6. 2015, čj. 18 C 190/2015-9, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2015,
čj. 20 Co 318/2015-18, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné
pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§4
odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Obvodní soud pro Prahu 9 pokračovat v řízení
o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. února 2018
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu