ECLI:CZ:NSS:2020:NAO.68.2020:55
sp. zn. Nao 68/2020 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: V. M., proti žalovanému:
Ministerstvo obrany, odbor sociálního zabezpečení, sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10 –
Vršovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2020, sp. zn.
530330/607/OSZ-2020, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Ad 3/2020, o
vyloučení soudců z projednávání a rozhodnutí věci,
takto:
Soudci Krajského soudu v Brně JUDr. Jaroslava Skoumalová, Mgr. Petr Sedlák, Ph.D.
a JUDr. Václav Štencel, MA ne j s o u v y l o uč e ni z projednávání a rozhodnutí věci
vedené pod sp. zn. 31 Ad 3/2020.
Odůvodnění:
[1] Žalobce v řízení o žalobě proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného, která
je vedena u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) pod sp. zn. 31 A 3/2020, včas
uplatnil námitku podjatosti ze dne 24. 4. 2020. Vycházel v ní z toho, že předmětem řízení
je rozhodnutí žalovaného ve věci důchodového pojištění, což znamená, že v souladu s §31
odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), rozhoduje specializovaný samosoudce, nikoli senát. Na základě toho pak žalobce
dovozuje, že: „soudci Krajského soudu v Brně JUDr. Jaroslava Skoumalová, Mgr. Petr Sedlák, Ph.D.,
JUDr. Václav Štencel, MA, kterým byla tato právní věc přidělena, stejně jako každý jiný soudce senátu
Krajského soudu v Brně rozhodující v této právní věci, jsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci, protože
je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti podle §8 odst. 1 s. ř. s“.
[2] K námitce podjatosti se vyjádřili všichni tři soudci soudního oddělení (senátu) 31 Ad
příslušného krajského soudu, kterému daná věc napadla – předsedkyně senátu JUDr. Jaroslava
Skoumalová, a soudci Mgr. Petr Sedlák, Ph.D. a JUDr. Václav Štencel, MA, přičemž žádný
z nich neshledal důvod zavdávající pochybnosti o jejich nepodjatosti. Ve svém vyjádření ze dne
4. 5. 2020 všichni jmenovaní soudci výslovně uvedli: „nemáme žádný poměr k věci ani účastníkům řízení
a necítíme se podjatí“. Současně dodali, že přidělení věci senátu (a nikoli samosoudci) je odůvodněno
závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. 6 As 122/2015 - 28.
[3] Záruka rozhodování věci nezávislým a nestranným soudcem patří mezi součásti práva
na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod). Nestrannost soudce je jedním z hlavních
předpokladů spravedlivého rozhodování a důvěry občanů v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1
Ústavy České republiky). Nestrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující
vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu
řízení, účastníkům řízení, jejich zástupcům). Kategorii nestrannosti je třeba vnímat i v rovině
objektivní. Za objektivní nelze považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli (účastníkovi řízení), ale to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně
vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci nikoliv nezaujatý vztah. Subjektivní
hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodovat
o této otázce se však musí na základě hlediska objektivního (shodně též nález Ústavního soudu
ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04).
[4] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
„jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich
nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“
[5] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. p ředstavuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Postup, kterým
je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako výjimečný.
Proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen z opravdu závažných
důvodů, které mu skutečně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 - 16).
[6] V projednávané věci žalobce žádný konkrétní závažný důvod, pro který by bylo možné
dovozovat podjatost shora jmenovaný soudců, neuvedl. Zůstal pouze v rovině tvrzení,
resp. nesouhlasu s obsazením soudu v tom smyslu, že věc byla přidělena senátu, nikoli
samosoudci, což nelze považovat za legitimní důvod pro vyloučení všech tří soudců, z nichž
je daný senát složen. Reálné pochybnosti o podjatosti soudců dle §8 odst. 1 s. ř. s. m ůže totiž
vyvolat pouze konkrétní tvrzení žalobce týkající se vztahu soudců k projednávané věci,
jejím účastníkům či zástupcům. Žalobce však Nejvyššímu správnímu soudu žádné takové tvrzení
nesdělil. Ve své podstatě totiž nenapadá podjatost samotných soudců, nýbrž přidělení věci
do jejich senátu, neboť je přesvědčen, že věc měla být přidělena samosoudci.
[7] K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že v rámci řízení o námitce podjatosti
nepřezkoumává způsob přidělení věci, který je upraven v rozvrhu práce krajského soudu tak,
že nápad rozděluje vedoucí kanceláře v souladu s ústavním principem zákonného soudce
a v souladu s §42 a §42c zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů. Nápad rozděluje denně podle času nápadu, a to postupně jednotlivým soudním
oddělením, která jsou vytvořena pro jednotlivé samosoudce a senáty. Skutečnost, zda vedoucí
kanceláře věc přidělí do senátu nebo samosoudci se přitom odvíjí od základního pravidla
pro složení krajského soudu při rozhodování ve věcech správního soudnictví, dle kterého,
nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje krajský soud ve specializovaných senátech složených
z předsedy a dvou samosoudců; viz §31 odst. 1 s. ř. s. Výčet věcí, ve kterých rozhoduje
specializovaný samosoudce, pak obsahuje §31 odst. 2 s. ř. s. a patří mezi ně mj. i věci
důchodového pojištění. Proto se žalobce domnívá, že věc byla nesprávně přidělena do senátu
(31 Ad). Naopak členové tohoto senátu jsou přesvědčeni o správnosti přidělení věci, neboť její
podstatou není dávka důchodového pojištění, ale výsluhový příspěvek, pročež odkazují na závěry
rozsudku zdejšího soudu č. j. 6 As 122/2015.
[8] Jak již bylo uvedeno, Nejvyššímu správnímu soudu v tuto chvíli nepřísluší závazně
zkoumat to, co je podstatou věci a podle toho určovat správné obsazení krajského soudu;
námitku týkající se nesprávného obsazení soudu lze uplatnit až v případné kasační stížnosti proti
rozhodnutí krajského soudu, a to v rámci důvodu dle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. – tedy
tzv. zmatečnosti řízení. Nutno ovšem připomenout, že situace, kdy namísto samosoudce
rozhodoval senát, závažnou vadou naplňující důvod zmatečnosti řízení není, jak vyplývá
z judikatury; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 5/2003 –
32, z něhož plyne, že rozhodoval-li senát namísto samosoudce, jde o nesprávné obsazení soudu,
ale není to vadou takové intenzity, která by sama o sobě byla důvodem pro zrušení rozhodnutí
soudu prvého stupně. V takovém případě totiž není žalobce nikterak krácen na svých
subjektivních právech veřejnoprávního charakteru (na rozdíl od opačné situace, kdy by namísto
senátu rozhodoval samosoudce).
[9] Lze tedy shrnout, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci žádné relevantní
skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dovozovat objektivní pochybnosti o nepodjatosti
dotčených soudců, neshledal. Žalobcem namítané nesprávné přidělení věci do senátu, a nikoli
samosoudci, touto skutečností samo o sobě není, jak bylo vysvětleno výše, a žádné jiné specifické
skutečnosti, které by mohly být pro posouzení námitky podjatosti důležité, žalobce netvrdil
(a nejsou ani patrné z předloženého soudního spisu).
[10] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud v posuzované věci dospěl k závěru,
že nejsou naplněny podmínky pro to, aby soudci JUDr. Jaroslava Skoumalová, Mgr. Petr
Sedlák, Ph.D. a JUDr. Václav Štencel, MA byli vyloučeni z projednávání a rozhodnutí dané věci;
proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu