Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.07.2000, sp. zn. Pl. ÚS 16/2000 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 105/19 SbNU 23 [ 321/2000 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:Pl.US.16.2000

---

Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Čermáka Nálezem ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, zamítl Ústavní soud návrh Okresního soudu v Hradci Králové na zrušení části ustanovení §1 zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry, a to ve slovu "soudcům".Citovaný nález se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu publikovaném pod č. 233/1999 Sb., totiž že obdobný napadený zákon je v rozporu s principem soudcovské nezávislosti zakotveným v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/2000 dospěl k opačnému závěru, totiž že napadeným ustanovením zákona nebyl porušen princip nezávislosti soudců a návrh zamítl, ačkoli se pro tento nález nevyslovila kvalifikovaná většina 9 přítomných soudců ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jinými slovy, Ústavní soud rozhodl tímto nálezem v situaci, kdy nemohla pominout závaznost jeho předchozího nálezu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR. V Brně dne 3. července 2000

---

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vlastimila Ševčíka, stran nálezů Ústavního soudu ze dne 3. července 2000 ve věcech návrhů na zrušení zák. č. 287/1997 Sb. (Pl. ÚS 18/99) a na zrušení části ustanovení §1 zák. č. 308/1999 Sb. (Pl. ÚS 16/2000), je podloženo následujícími důvody: I. Především krajní pochybnosti vzbuzuje způsob, jakým byly oba nálezy přijaty; v obou případech byly plénu Ústavního soudu předloženy zpravodajské zprávy vyúsťující v závěr, dle něhož měly být oba návrhy na zrušení vpředu označených zákonných norem zamítnuty, přičemž však ani v jednom případě nezískaly tyto zpravodajské zprávy kvalifikovanou většinu hlasů (§13 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve věci Pl. ÚS 18/99 bylo po hlasování o zpravodajské zprávě prostou většinou hlasů (s ohledem na nález č. Pl. ÚS 13/99) přijato rozhodnutí, že v této věci nebudou aplikovány zásady pro přijetí rozhodnutí na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu (sc. nálezu ve věci Pl. ÚS 13/99 publ. pod č. 233/1999 Sb.), ve věci Pl. ÚS 16/2000 bylo (s výsledkem již zmíněným) hlasováno jen o zpravodajské zprávě. V odůvodnění nálezu ze dne 15. září 1999, publikovaném pod č. 233/1999 Sb., jímž bylo v ustanovení §1 zák. č. 268/1998 Sb. zrušeno slovo "soudcům", Ústavní soud, "vědom si mimořádné závažnosti projednávané věci", vyložil rozhodovací důvody, pro které "zákonodárce, stejně jako exekutiva musí ve všech svých aktech respektovat prioritu (sc. demokratického) hodnotového řádu, a to dokonce i ve vztahu k etickému a právnímu normativnímu systému"; Ústavní soud tak své rozhodovací důvody založil na významu svrchovanosti a nezávislosti soudní moci a z toho plynoucí nutnosti tuto její svrchovanost a nezávislost jako podstatnou podmínku ústavnosti státu chránit. S takto zřetelně a jednoznačně vyjádřeným právním názorem jsou oba nálezy, vůči nimž moje odlišné stanovisko směřuje, ve výrazném rozporu, což ostatně nález ve věci Pl. ÚS 18/2000 výslovně, nález ve věci Pl. ÚS 18/99 obsahově připouští; již tato skutečnost sama o sobě zakládá podmínku zpřísněného režimu plynoucího pro (následné) přijetí odchylného právního názoru, v němž "rozhodnutí přijímané na základě právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu, je přijato, jestliže se pro ně vyslovilo alespoň devět přítomných soudců" (§13 al. 2 in fine zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Protože této kvalifikované většiny v hlasování ani jeden z dotčených nálezů nedosáhl, mělo být o návrzích s nimi spojených rozhodnuto v intencích zásad vyložených v (předcházejícím) nálezu ze dne 15. září 1999, jimiž se mělo plénum Ústavního soudu cítit vázáno (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Závěr většinového názoru, že (ve věci Pl. ÚS 16/2000) "argumentace odpůrců tohoto zákona (sc. zák. č. 308/1999 Sb.) byla překonána", nemá tak oporu ani v procesním stavu věci ani v zákoně, zatímco rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 18/99, odhlédnuto od toho, že nejsou vnitřně konzistentní, se s procesní podstatou věci zcela míjí, když ani případné odkazy za střet konkurujících si principů nejsou pro procesní povahu posuzované otázky na místě. II. Oba nálezy vydané ve věcech Pl. ÚS 18/99 a Pl. ÚS 16/2000 - stručně shrnuto - vycházejí při posuzování ústavnosti napadených zákonů z "možností rozpočtu a ekonomické situace státu" (Pl. ÚS 16/2000), případně své závěry odvíjejí "od sociální a ekonomické reality České republiky" (Pl. ÚS 18/99) a z nich pak vyvozují legitimitu cíle, jehož má (mělo) být dosaženo; rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 18/99 odkazují též na "intenzitu zásahu do fundamentálních principů ústavnosti" a za podmínku derogace zákona pokládají "míru neústavnosti napadeného zákona reálně porušující základní ústavní principy", případně s vyznačeným důrazem vyžadují, aby "napadený legislativní akt byl bezprostřední a aktuální" (neboť jinak "by případné zrušení napadeného zákona bylo zjevně neefektivní") a dále, aby "užitek plynoucí z případné derogace převážil nad nežádoucími důsledky z ní plynoucími". S takto vyloženými hledisky pojímanými jako kritéria ústavnosti nesouhlasím, neboť a)plénum Ústavního soudu v řízeních o podaných návrzích neučinilo ani pokus o objasnění skutkových okolností, z nichž by bylo možno důvodně usoudit na skutečný stav "ekonomické situace státu" ("sociální a ekonomické reality České republiky"), a zejména jak se objem dalších platů soudců obecných soudů v ekonomické situaci státu a v jaké míře projevuje, resp. nakolik a zda vůbec představuje vážnější zátěž státního rozpočtu v tom kterém rozhodném období; protože skutečnosti s tímto tématem spojené lze jen stěží pokládat za notoriety (§63 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §121 o. s. ř.), je většinový názor stran legitimity cíle posuzovaných zákonů v obou nálezech podložen pouhou hypotézou, nikoli však dostatečně zjištěnými skutečnostmi, které, přestože skutková stránka při abstraktní kontrole právních norem není zpravidla rozhodná, v posuzovaných věcech jako výlučný základ učiněného závěru jsou podstatné. Ostatně - a to zejména nález Pl. ÚS 16/2000 zcela přehlíží - údaje Českého statického úřadu a prognózy vývoje české ekonomiky vztažené ke konci roku 2000 zdají se nasvědčovat jejímu růstu (a tím i zvýšení fiskálních příjmů), pod jehož aspektem odejmutí dalších platů soudcům obecných soudů by se mohlo jevit jako ústavně nepřípustná libovůle zákonodárce, zejména jestliže z obecně přístupných informací se podává, že ekonomika České republiky překonala kritický bod; b)za zcela nepřijatelné pokládám v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS 18/99) vyložené podmínky pro derogaci (protiústavní) právní normy, jako výsledku zkoumání "míry neústavnosti", vztažené k "bezprostřednosti a aktuálnosti zásahu", příp. poměřování užitku z derogace s nežádoucími důsledky z ní plynoucími" apod. Odhlédnuto od toho, že bližší kritéria tohoto, až dosud v rozhodovací praxi Ústavního soudu neaplikovaného způsobu abstraktního přezkumu právních norem, v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS 18/99) podána nejsou, a že tak až příliš připomínají v trestním právu opouštěnou konstrukci (stupně) společenské nebezpečnosti (trestného činu), jako zužující limity přezkumné činnosti Ústavního soudu, pokládám za nepřípustná. Jsem totiž přesvědčen, že, obdobně jako demokracie nesnáší jakékoli (obdobně vymezující) přívlastky, které vždy vytěsňují její obsah, také ústavnost státu, resp. její přezkum jsou neslučitelné s jakýmikoli omezujícími či zužujícími podmínkami. III. I když změna právního názoru, včetně přehodnocení dříve nálezem přijatých a vyložených zásad, je možná a koneckonců v jistých případech nezbytná, musí být pro takovou změnu přesvědčivé a dostatečně podložené důvody a musí být pro ni splněny jisté podmínky, k nimž - alespoň podle mého přesvědčení - náleží též proměna významu posuzovaných otázek (zásad) v čase, a to - s výjimkou kritických či katastrofálních situací - v čase poměrně dlouhém, rozhodně však delším než je doba několika měsíců. Ustálenost rozhodovací praxe Ústavního soudu střežená zpřísněnými zásadami (v posuzované věci porušenými) pro její změnu - jak občas Ústavní soud připomíná - jako interpretační a aplikační směrnice pro rozhodovací činnost orgánů veřejné moci, je současně také výrazem respektu Ústavního soudu k vlastním rozhodnutím a jako taková je také podmínkou pro jeho autoritu. Jakkoli lze mít vůči nálezu ze dne 15. září 1999 a rozhodovacím důvodům v něm vyloženým výhrady, pokládám - též pro následnou judikaturu Ústavního soudu - za nepřípustné, aby dříve nálezem pléna Ústavního soudu vyložené zásady jako "dominantní principy", přijaté plénem Ústavního soudu u "vědomí mimořádné závažnosti věci", byly opuštěny pro kritéria přijatá ad hoc, nadto ve vztahu k soudní moci, která - jak zkušenosti ukazují - je ze všech veřejných mocí nejslabší. V Brně dne 13. 7. 2000

---

Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Paula Ústavní soud dne 3. července 2000 rozhodoval o odejmutí dalšího platu, tzv. čtrnáctého platu, za druhé pololetí roku 1997, roku 1999 a roku 2000, jak bylo stanoveno zákonem č. 287/1997 Sb. a zákonem č. 308/1999 Sb., když Městský soud v Brně a Okresní soud v Hradci Králové, každý v jím projednávaném případě, navrhly zrušení příslušného zákona o odejmutí tzv. čtrnáctého platu představitelům státní moci a soudcům. Ústavní soud zamítl oba návrhy na zrušení zákonů o odejmutí čtrnáctého platu, třebaže svým nálezem, který byl publikován ve Sbírce zákonů č. 233/1999 Sb. již předtím částečně zrušil zákon č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998, a to právě pokud jde o odejmutí dalšího platu soudcům. Postavil se na stanovisko, že odejmutí dalšího platu soudcům je ohrožením soudcovské nezávislosti, která je zvlášť zdůrazněna v Ústavě ČR v čl. 82 odst. 1: "Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat" a v čl. 81, že soudní moc je vykonávána jménem republiky nezávislými soudy. Zdůvodnění současných rozhodnutí jsou podrobně uvedena v obou nálezech a není nutno je podrobně analyzovat, protože se soustřeďují na to, že toto peněžité plnění nelze chápat jako hmotné zajištění soudců, jehož snížení by mohlo mít za následek porušení principu nezávislosti soudců. Uznávají dopad finančních potíží státu též na soudcovské platy, vytýkají odlišné posuzování pouze jedné skupiny státem placených osob apod. Nejde v zásadě o argumenty, které by vůbec zdůvodňovaly, proč se Ústavní soud věcně odchýlil od hodnocení svého nálezu za stejné situace v roce 1999 (č. 223/1999 Sb.), zejména když argumentaci o finančních potížích státu protiřečí obecně známá realita, že stát v blízkém období poté financoval miliardovými částkami ztráty bank a velkých průmyslových podniků, a že tedy finanční prostředky v mnohonásobně vyšších částkách byly k dispozici, aby původní ustanovení zákona mohla být dodržena. Na druhé straně je však zřejmé, že si zastánci odejmutí čtrnáctých platů byli vědomi toho, že do budoucna by trvale opakovaná taková metoda zásahu státu mohla negativně ovlivňovat povinnost státu vzdát se stejných či obdobných nouzových zásahů. Je třeba vyloučit, aby plat soudců se stal pohyblivým faktorem podle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupení. Tuto zásadu ostatně vyjadřuje nejlépe ustanovení jedné ze známých a významných ústav, v níž se uvádí, že soudci za svou službu dostávají ve stanovených termínech náhradu, která nesmí být během trvání jejich služby snížena. Stát si musí být vědom, že by tím znehodnotil jednu ze základních demokratických hodnot, jakou představuje soudcovská nezávislost. A právě k tomu je zaměřena další část tohoto odlišného stanoviska. V připomínkách i v diskusích k tomuto tématu, jak z odůvodnění nálezu vyplývá, se účastníci zaměřují především na právo soudců na plat v té či oné výši a domnívají se, a to správně, že i přes tyto zásahy, změnami zákonů provedené, nebudou ovlivněny charaktery soudců a jejich rozhodování. Opomíjejí však, že takové zásahy mají dopad daleko širší a že při konkrétním rozhodování v tomto případě se jedná o něčem jiném. Pokud jde o institut nezávislosti soudů a soudců, který, jak již řečeno, má své místo i v Ústavě ČR, byl zde devalvován jeho význam zásahy moci zákonodárné do působnosti moci soudní, což se markantně projevilo i vydáním zákona č. 308/1999 Sb., který si charakter nouzového zásahu podržel. Pokud ve svých odůvodněních Ústavní soud vycházel z toho, že odmítnutí nároku soudců na čtrnáctý plat je zanedbatelným zásahem, který závažnou újmu soudcům nezpůsobil, jde o rozhodnutí nesprávné, o rozhodnutí o něčem jiném, o rozhodnutí, které v rámci evropských poměrů i působnosti OSN je třeba pokládat za odsouzeníhodné, protože jde o rozhodnutí zásadní s širokým dosahem, které porušuje uznávané principy pro nezávislost soudnictví, jak jsou obsaženy již v rezoluci Valného shromáždění OSN ze dne 13. 12. 1985. Postoj Rady Evropy k soudnictví, který je formulován v Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 12 z roku 1994, nemá o nic menší význam, ba naopak postulát nezávislosti účinně podporuje a rozvíjí. Formuje řadu předpokladů pro nezávislost, efektivitu a roli soudců, které spatřuje v právním zakotvení záruk, jako zákaz revize soudního rozhodnutí mimo soudní soustavu, funkční období a platy zaručené zákonem, neodvolatelnost po dobu funkčního období, zákaz zásahu do pravomoci soudu, zabezpečení proti zásahům do nezávislosti soudů ze strany exekutivy a legislativy, rozhodování soudce oproštěné od všech vlivů a zásahů a nepodléhající žádné kontrole zvnějšku a další. Závažným dokumentem v této problematice je v rámci Rady Evropy připravená Charta statutu soudce v Evropě z roku 1998, která se zaměřuje na posílení pozice práva a ochrany svobod jednotlivce v demokratických státech větší účinností soudní nezávislosti a na zajišťování nejlepších záruk působnosti, nezávislosti a nestrannosti soudců. V jejím čl. 6.1 shledali tvůrci Charty zřejmě nezbytným i zdůraznit vlastní důvody, proč platy soudců musí být podrobeny určitým zárukám stability, rovnováhy a ochrany proti libovůli. V textu se zdůrazňuje, že soudci, vykonávající soudcovskou funkci jako profesi, mají právo na plat, jehož výše je stanovena tak, aby je chránila před tlakem (nátlakem), směřujícím k ovlivnění jejich rozhodnutí a všeobecně k ovlivnění jejich chování při výkonu nalézání práva, jež by mohlo poškozovat jejich nezávislost a nestrannost. Obecně je možno říci, že Charta zaměří statut pro soudce podle cílů, které mají být dosaženy; zajištění kompetentnosti, nezávislosti i nestrannosti, které všichni členové veřejnosti jsou oprávněni očekávat od soudu a soudců pověřených chránit jejich práva. Charta tak nebude cílem sama od sebe, ale bude spíše prostředkem záruky, že jednotlivci, jejichž práva mají být chráněna soudy a soudci, budou mít nezbytnou a skutečnou záštitu v nezávislých soudech. Závěrem je třeba si povšimnout i toho, že je někdy zdůrazňováno, že uvedené postuláty nejsou zakotveny v mezinárodních smlouvách a nejsou pro státy závazné. Někteří je naopak pokládají za smyšlenky soudců, kteří si chtějí prosazovat jednostranně své zájmy. Ani jedno ani druhé však není správné. V mezinárodním právu je známé a je přijímáno, že zejména nové myšlenky a instituty se prosazují pomalu a s obtížemi. A tak, dříve než mezinárodní společenství se sjednotí natolik, aby bylo možno připravovat tu kterou mezinárodní smlouvu, objevují se takové myšlenky a instituty např. v rezolucích Valného shromáždění, které je přijímá většinovým hlasováním. Rezoluce nejsou sice právně závazné, ale jsou obvykle projednávány všemi členskými státy a přijímány i respektovány. Jejich politická, morální a etická síla či závaznost je v praxi všeobecně uznávána, mnohdy bez ohledu na výsledky původního hlasování. Obdoba jednání států v Radě Evropy jako vývojového trendu v zájmu mezinárodního společenství je nasnadě a nedostatek smluvní úpravy nemůže být vzniku obecného přesvědčení na překážku. V Brně dne 11. července 2000

---

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Jiřího Malenovského k odůvodnění nálezu Pl. ÚS 16/2000 Ztotožňuji se s výrokem nálezu, podle něhož se návrh na zrušení části ustanovení §1 zák. č. 308/1999 Sb., a to ve slovu "soudcům", zamítá, a ztotožňuji se rovněž se základní argumentací jeho odůvodnění, podle níž "nevyplacení tzv. dalšího platu nemůže ohrozit nezávislost soudců, zejména proto, že nejde ani o překvapivý ani o hluboký zásah do materiálního zabezpečení soudců". Domnívám se ovšem, že zákon č. 308/1999 Sb. není v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod i s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy z jiných důvodů. Vzhledem k tomu, že "podle ustáleného názoru Ústavního soudu ČR je tento soud při svém rozhodování rozsahem a obsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže" (Pl. ÚS 16/94), nestaly se tyto jiné důvody, které sám navrhovatel neudával, předmětem posouzení Ústavního soudu, ani nebyly zohledněny ve výroku jeho nálezu. Domnívám se nicméně, že se Ústavní soud měl s nimi vypořádat nad rámec návrhu alespoň v odůvodnění svého nálezu. Odlišné stanovisko k odůvodnění nálezu opírám o následující skutečnosti a argumenty: Zákonodárce má plnou svobodu zohlednit negativní rozpočtovou realitu státu při úpravě platů jeho zaměstnanců. Omezení, případně odnětí dalšího platu za takových okolností lze považovat za legitimní cíl (dosažení úspor ke kompenzování rozpočtových problémů). Je nepochybné, že zákonodárce svým opatřením chtěl snížit plnění ze státního rozpočtu v souvislosti s dalšími platy na polovinu individuálních nároků. Rozhodl tedy, že místo dvou dalších platů, má být v letech 1999 a 2000 vyplacena vždy odměna pouze ve výši jednoho dalšího platu. To vyplývá např. z vyjádření Senátu Parlamentu ČR, v němž zaujal postoj k návrhu na zrušení zák. č. 268/1998 Sb. tak, jak byl shrnut v odůvodnění příslušného nálezu Ústavního soudu ČR (viz č. 233/1999 Sb., str. 3843). Rovněž zástupce Senátu Parlamentu ČR, jeho místopředseda J. Musial se dne 3. 7. 2000 při veřejném jednání pléna ve věci, v souvislosti s níž se podává toto odlišné stanovisko, vyjádřil jednoznačně. Prohlásil, že dosavadní úprava podmínek pro poskytování dalších platů není vhodná, jak ukazuje její praktické uplatňování, kdy v zásadě každým rokem se výše dalších platů s poukazem na ekonomickou situaci "redukuje na polovinu". Dodal, že vhodným řešením do budoucna by bylo použití koeficientu 0,5 v zákonné úpravě. Uvedený záměr je jednoznačně artikulován ve čl. III nařízení vlády č. 125/2000 ze 26. dubna 2000, kterým se mění nařízení vlády č. 251/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých dalších organizací, ve znění pozdějších předpisů, v němž vláda upravila v rámci své kompetence vyplácení dalšího platu ve sféře jí podřízené. Čl. III ve svém odst. 1 stanoví, že "další plat. se v roce 2000 poskytne jen ve výši poloviny částky, na kterou by jinak zaměstnanci vznikl nárok". Na základě citovaného článku je tedy zaměstnancům rozpočtových a dalších organizací v r. 2000 vyplácena polovina 13. a polovina 14. platu. Zákon č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům, a členům prezidia Komise pro cenné papíry, ze dne 30. 11. 1999, má dosáhnout téhož legitimního cíle jiným způsobem. Odnímá představitelům státní moci a některých státních orgánů a soudců (vyjmenovaným v zákoně č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců) další plat za "druhé pololetí" roku 1999 a další plat za "druhé pololetí" roku 2000. Vzhledem k tomu, že zákonodárce vstupoval schválením zák. č. 308/1999 Sb. do právního prostředí, které vytvořila vláda svými nařízeními č. 353/1997 Sb. a č. 248/1998 Sb., bylo možno očekávat, že vyjádří stejný legitimní cíl (dosažení úspor ve státním rozpočtu zásahem do dalšího platu zaměstnanců a funkcionářů státu) stejným způsobem, tj. rozhodne o vyplacení poloviny 13. a poloviny 14. platu. Pokud zák. č. 308/1999 Sb. zvolil jiný způsob dosažení úspor, zavedl mezi osobami, kterým je vyplácen plat ze státního rozpočtu, nerovnost z hlediska podmínek na vznik nároku jejich dalšího platu. Je třeba proto odpovědět na otázku, zda jsou pro takové rozlišování objektivní a rozumné důvody. I kdybychom přihlédli k objektivnímu, byť ústavně irelevantnímu důvodu, že zákonodárce neměl jinou možnost, než odejmout pouze 14. plat, neboť 30. listopadu 1999 již podle platných předpisů vznikl nárok na 13. plat v plném rozsahu a tento další plat byl i vyplacen, nemůže stejný argument platit pro rok 2000, který je zákonem č. 308/1999 Sb. upraven rovněž. Ostatně - rovněž ve vztahu k r. 2000 - jsou-li legitimním cílem zákonodárce úspory ve státním rozpočtu, je sporné, zda lze o úsporách rozhodnout již v době, kdy rozpočet (na r. 2000) ještě nebyl vůbec schválen. Zásadním rozdílem obou způsobů restrikcí v otázce dalšího platu v rozpočtové sféře (č. 125/2000 Sb.) a pro představitele státní moci (č. 308/1999 Sb.) je skutečnost, že v rozpočtové sféře vzniká nárok na jeho výplatu ve výši poloviny částky, na kterou by jinak zaměstnanci vznikl nárok, a to jak v prvním pololetí (13. plat), tak i v pololetí druhém (14. plat), kdežto podle zák. č. 308/1999 Sb. zůstává zachován nárok na výplatu 13. platu v plném rozsahu 100 % a naopak odnímá se zcela nárok na výplatu 14. platu. Tímto řešením zák. č. 308/1999 Sb. vtahuje do hry faktor času: Pokud je funkce v r. 1999 nebo v r. 2000 vykonávána jen v jejich prvním pololetí, není krácen nárok na další plat vůbec, kdežto je-li vykonávána pouze v pololetí druhém, je krácen nárok na další plat zcela, nikoli pouze na polovinu. S použitím faktoru času se tak vnáší jak do širší kategorie osob, jímž je vyplácen plat ze státního rozpočtu, tak do užší kategorie představitelů státní moci, soudců, státních zástupců a dalších osob v rámci působnosti zák. č. 308/1999 Sb., nerovnost založená na okolnosti, zda pracovali (příp. vykonávali funkci) v prvním nebo ve druhém pololetí. Další plat je jednorázovým peněžitým plněním, na něž vzniká nárok, pokud pracovní poměr či výkon funkce trvaly po určitou dobu, a váže se tedy na práci měřenou časem. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jímž je Česká republika vázána a jenž je - v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu - mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, ve svém čl. 7 stanoví: "Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky", .zejména na "spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty, bez jakéhokoli rozlišování.". Taktéž Evropská sociální charta, jež zavazuje Českou republiku, ve svém čl. 4 obsahuje závazek smluvních stran "uznat právo pracujících mužů a žen na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty". Další plat osob, na něž se vztahuje zákon č. 308/1999 Sb., je vázán na výkon funkce (viz §4 zák. č. 236/1995 Sb.). Výkon příslušné funkce představuje z hlediska obou citovaných mezinárodních smluv "hodnotu". Dvě různé osoby, které vykonávají stejnou funkci, vyprodukují za stejné období práci stejné hodnoty. Podle uvedených mezinárodních smluv jim za takových okolností náleží stejná odměna, bez jakéhokoli rozlišování. Zákon č. 308/1999 Sb. rozlišuje z hlediska nároku na další plat podle toho, zda práce stejné hodnoty vznikla v prvním nebo ve druhém pololetí. Takové rozlišování, které je Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech ostatně obecně vůbec zakázáno, nemá rozumný základ, neboť diskvalifikuje práci provedenou ve druhém pololetí kalendářního roku ve srovnání se stejnou prací provedenou v pololetí prvním. Je tudíž nejen v rozporu s čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ale i s čl. 4 Evropské sociální charty. Třebaže podmínky stanovené pro nárok na další plat v zákonu č. 308/1999 Sb. jsou - alespoň pokud jde o rok 2000 - dopředu známy, je působení tohoto zákona ve svém celku nepředvídatelné. Tento předpis proto stěží odpovídá pojmu "zákon", jak je užíván např. v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Nástup do funkcí vyjmenovaných v §1 zák. č. 236/1995 Sb. závisí na složitých schvalovacích či jmenovacích procedurách a počátek výkonu funkce má pro nastupující osobu rysy nahodilosti. Není zpravidla schopna ovlivnit, kdy začne funkci vykonávat, ani termín ukončení jejího výkonu. Rozlišování odměny na základě toho, zda byla či nebyla stejná funkce vykonávána v tom či onom období roku, navíc za situace, kdy jsou začátek a konec výkonu funkce z hlediska příslušné osoby zpravidla nahodilé, je také v rozporu s principem rovnosti zakotveným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Listina sice explicitně právo na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty nestanoví, avšak zákaz diskriminace lze nepochybně vyvodit z jejího čl. 28, podle něhož zaměstnanci mají právo na "spravedlivou" odměnu za práci. Kromě toho, třeba připomenout, že v souladu s ustáleným ústavněprávním i mezinárodněprávním principem působí ústavní i mezinárodněsmluvní katalogy lidských práv komplementárně a ve vzájemné harmonii. Proto nic v Listině základních práv a svobod nesmí být vykládáno jako omezení jakéhokoli práva zaručeného jednotlivci podle mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Způsob artikulace jinak legitimního cíle zákonodárce v zák. č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, je ústavně vadný: jednak tím, že odňal jeden další plat pro rok, pro nějž státní rozpočet v té době ještě neexistoval, jednak tím, že zavedl nerovnost mezi osobami v rámci působnosti tohoto zákona (ale i ve vztahu k osobám v působnosti nařízení vlády č. 248/1998 Sb. a č. 125/2000 Sb.) v závislosti na nahodilé okolnosti, zda byla funkce vykonávána v tom či onom období roku. Aplikace nahodilého a nerozumného kritéria znemožňuje ve svých konkrétních dopadech dosažení legitimního cíle: v případě některých osob v působnosti zák. č. 308/1999 Sb. zůstává jejich nárok na další plat zachován nikterak neomezen, což zákonodárce evidentně nechtěl, v případě jiných osob dochází k zániku nároku na další plat úplně, což si zákonodárce zřejmě rovněž nepřál. Takový způsob vyjádření legitimního cíle považuji za porušení čl. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 4 Evropské sociální charty. Brno 3. 7. 2000

---

Odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů k odůvodnění nálezu S odůvodněním nálezu nesouhlasím. Jsem toho názoru, že Ústavní soud měl návrh zamítnout z důvodů, které jsem uvedla v odlišném stanovisku ve věci sp. zn. Pl. ÚS 13/99 (14. plat za II. pololetí 1998), především proto, že napadený zákon nezasahuje do soudcovské nezávislosti, není retroaktivní, ani nevedl k zásahu do nabytých práv. Nezávislost soudce spatřuji v souboru předpokladů, z nichž nejsilnější jsou odborná úroveň a ty povahové vlastnosti, které ze soudce činí integrovanou osobnost. Jde zejména o smysl pro odpovědnost a odvahu k hledání spravedlnosti v rámci právního státu. Je jisté, že k nezávislosti rovněž patří i dostatečné ekonomické zabezpečení a dostatečně dlouhý či doživotní mandát soudce. Platové otázky týkající se soudců nemohou být ponechány libovůli; soudce nesmí být postaven do pozice, že si "svoji mzdu" od toho, kdo mu ji určuje zákonem, musí zasloužit. Proto se základní otázka koncentruje do posouzení, zda odnětí možnosti získat další, tzv. 14., plat za druhé pololetí roku 1997 je zásahem takové intenzity, aby byla ohrožena ochrana ústavního principu nezávislosti soudcovské moci, a to vše za situace, kdy soudcům byla jejich odměna v r. 1995 za trvání jejich mandátu zákonem č. 236/1995 Sb., tedy zákonem, jehož se napadený předpis stal integrální součástí, podstatně zvýšena, minimálně na dvojnásobek. Další plat, čtrnáctý, je svým charakterem bonusem vypláceným jednou za pololetí k běžnému měsíčnímu příjmu soudců. Právo na jeho výplatu totiž nevzniká stejným způsobem jako právo na výplatu mzdy, avšak je vázáno na splnění speciálních, dodatečných, podmínek. Za této situace setrvávám na svém stanovisku, že v posuzovaném případě nejde o situaci, která by vedla k ohrožení soudcovské nezávislosti v míře dosahující intenzity porušení ústavního principu obsaženého v čl. 82 odst. 1 Ústavy. Dále namítám, že při rozhodování v této věci se Ústavní soud měl vypořádat s právním názorem vysloveným v nálezu týkajícím se 14. platu za II. pololetí 1998 uveřejněném pod č. 233/1999 Sb., a to postupem podle §13 zákona o Ústavním soudu. Tvrzení o odlišnosti obou případů založené na bezprostřednosti či časovém odstupu návrhů na zrušení zákonů posuzovaných ke dni jejich účinnosti považuji za neadekvátní a nevhodné. Konstrukce obou předpisů o odnětí 14. platů v různých letech je naprosto shodná, a pokud dospívá Ústavní soud ve výroku ke zcela protichůdnému závěru (byť na základě jiných úvah a argumentů, což ani jinak nepřichází v úvahu), než vyjádřil ve výroku dřívějšího nálezu, jde evidentně o změnu právního názoru vyžadující respektování zákonem stanovené procedury. Potřebné většiny 9 soudců však při hlasování v tomto případě dosaženo nebylo, čímž došlo, podle mého názoru, k porušení §13 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu. 3. července 2000

---

Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Evy Zarembové Vzhledem k tomu, že teprve a pouze skutečně nezávislá soudní moc (která je právě tou státní mocí, jež s konečnou platností v praxi právo naplňuje) vede k nestrannému poskytování soudní ochrany a dodržování ústavně zaručených práv vždy a všem, jsem, stejně tak jako v době posledního rozhodování Ústavního soudu řešícího stejnou problematiku, i nyní přesvědčena o tom, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti měl z důvodů již uvedených v jeho nálezu, sp.zn. Pl. ÚS 13/99, i v této věci nadále trvat na zachovávání všech prostředků nezávislost soudů reálně zajišťujících, tedy i na takovém prostředku ji garantujícím, jako je nemožnost zásahem jiné státní moci snížit již jednou stanovenou odměnu soudců. Jakkoli si nemyslím, že samotné odnětí jednoho z přiznaných platů nezávislost soudců ovlivnilo, je z mého pohledu především způsob, jakým tak zákonodárce činí, totiž způsob jednorázový, za stavu, kdy pro takový zásah nejsou předem stanovená pravidla, ústavně nepřípustný. K zaujetí odlišného stanoviska mne dále vede nejen přesvědčení o tom, že v této věci nejsou dány jiné poměry, než zde byly v době předchozího rozhodování Ústavního soudu, resp. není dána taková změna poměrů, která by byla způsobilá odůvodnit změnu názoru již Ústavním soudem vysloveného v nálezu, sp.zn. Pl. ÚS 13/99, ale také to, že k odklonu od již jednou v nálezu vyjádřeného názoru Ústavního soudu jeho plénem, je třeba podle mého názoru ve smyslu §13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kvalifikované většiny 9 hlasů, kterážto podmínka v souzeném případě splněna nebyla. Tomuto výkladu uvedeného ustanovení nasvědčuje nejen jeho gramatický a systematický výklad, ale také, s přihlédnutím k důvodové zprávě, i zákonodárcem při tvorbě zákona o Ústavním soudu předpokládaný požadavek a potřeba zachování kontinuity rozhodování Ústavního soudu.

---

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Holländera k odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, jímž se zamítá návrh Okresního soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení §1 zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry, vyjádřeného slovem "soudcům" Odlišné stanovisko, podané k odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, jímž se zamítá návrh Okresního soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení §1 zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry, vyjádřeného slovem "soudcům", se zakládá na následujících důvodech: Posouzení ústavnosti předmětného zákona se odvíjí od řešení ústavní konformity jeho účelu, od posouzení intenzity zásahu do nezávislosti soudů, dále od jeho možné retroaktivity a konečně od zvážení možných nerovností, jež zakládá. Argumenty, které vedly soud k závěrům ohledně prvních tří hledisek a jež lze považovat za důvodné a rozhodující pro přijetí nálezu, se staly důvodem pro omezení předkládaného odlišného stanoviska pouze na otázky předmětným zákonem založených nerovností, z hlediska §14 zákona o Ústavním soudu pak pro omezení odlišného stanoviska toliko na odůvodnění tohoto nálezu. Dle ustanovení §30 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů, soudci náleží, s výjimkou předsedy Nejvyššího soudu a předsedy Nejvyššího správního soudu, další plat (na tomto místě, pouze jako exkurz, nelze než vyjádřit "obdiv" na důsledností zákonodárce, který upravuje platové podmínky představitele státního orgánu, jenž doposud, a to v rozporu s Ústavou, nezřídil). Dle §4 odst. 2 téhož zákona soudci náleží další plat, pokud v kalendářním pololetí skutečně vykonával funkci alespoň 90 kalendářních dnů. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou nevykonával funkci z důvodu nemoci, úrazu, těhotenství nebo mateřství. Doba jiné omluvené nepřítomnosti v práci se soudci do této doby započítává v délce nepřesahující 45 kalendářních dnů v kalendářním pololetí. Nárok na další plat nevznikne a) v prvním pololetí kalendářního roku představiteli, jehož výkon funkce skončil přede dnem 31. května, a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem 30. června, b) ve druhém pololetí kalendářního roku představiteli, jehož výkon funkce skončil přede dnem 30. listopadu, a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem 31. prosince. Návrhem Okresního soudu v Hradci Králové napadené ustanovení §1 zákona č. 308/1999 Sb. pak stanoví, že soudcům další plat za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 nenáleží. Tato legislativní úprava, reflektuje možnosti státního rozpočtu, ekonomickou situaci státu a maximu sounáležitosti se zaměstnanci, resp. představiteli sféry moci výkonné i zákonodárné, však vytvořila vnitřní nerovnost mezi soudci obecných soudů. Podle ní totiž soudci, který splňuje podmínky nároku na čtrnáctý plat, nesplňuje však podmínky nároku na plat třináctý (např. v důsledku jmenování k datu po 1. dubnu) žádný další plat za rok 1999, resp. 2000 nenáleží, avšak soudci, který splňuje podmínky nároku na třináctý plat, nikoli však na plat čtrnáctý, další plat náleží. Vzniká tím stav, kdy dvěma soudcům, kteří vykonávali funkci déle než zákonem předpokládaných 90 kalendářních dnů, avšak v rozdílných pololetích, je další plat přiznán pouze v závislosti na tom, zdali se jedná o první nebo druhé pololetí roku. V důsledku této úpravy může vzniknout i situace, kdy je další plat přiznán soudci, u něhož je doba výkonu funkce za rok výrazně kratší (např. od 29. března do 30. června), není však přiznán soudci, u něhož je doba výkonu funkce za rok výrazně delší (např. od 2. dubna do 31. prosince). Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (zejména ÚS, 8, 170-171) vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich [a to zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (ÚS, 1, 194-195, 205-206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179), Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 218), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, 5, 137)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (ÚS ČSFR, 1992, R 11): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS 36/93 (ÚS 1, 179)]. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS, 3, 209): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva" [shodně Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 217-218)]. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu, zakládajícího nerovnost, je tedy tímto založené dotčení některého se základních práv a svobod. Vnitřní nerovnosti, založené napadenou právní regulací, schází jakékoli odůvodnění, jakýkoli účel, tuto nerovnost nelze hodnotit jinak, než jako projev libovůle a nahodilosti v přístupu zákonodárce v normotvorbě. Pakliže by i pro rok 1999 bylo argumentováno přijetím zákona č. 308/1999 Sb. dne 30. listopadu 1999, tj. po provedení výplaty dalšího platu za první pololetí roku 1999, tento argument (tj. argument časové opožděnosti přijetí zákona) nelze již vztáhnout pro úpravu odejmutí dalšího platu v roku 2000. Avšak i zmíněný argument opožděností přijetí předmětného zákona stěží obstojí, když uvedeným způsobem zákonodárce postupuje opakovaně již od roku 1997. Z pohledu druhého kritéria, jímž nutno testovat dodržení základních práv plynoucích z principu rovnosti, nelze než poukázat na dotčení základního práva na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování plynoucího z čl. 28 Listiny základních práv a svobod (a to ve spojení s čl. 41 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny), dále z čl. 7 písm. a) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a konečně z čl. 4 Evropské sociální charty. Je potřebné přitom zdůraznit, že v demokratickém právním státě základní práva na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování nutno interpretovat pohledem svobody vlastnictví a svobody podnikání. Z uvedeného pohledu nutno rozlišovat dopady tohoto základního práva na sféru soukromou a sféru veřejnou a dále nutno rozlišovat důvody a intenzitu možného rozdílného přístupu k odměňování. Jakkoli by však byla tato hlediska pojímána, v posuzované věci vzniká situace, jež ústavní relevanci nepochybně naplňuje: nerovnost vzniká ve sféře veřejné a její intenzita je absolutní - za splnění stejných časových podmínek stejný rozsah práce v jednom případě odměňován dalším platem je, v jiném (a to pouze z hlediska časového posunu) tomu tak již není. Nutno v této souvislosti tudíž pouze učinit poznámku, že zákonodárci nic nebránilo při odejmutí dalšího platu soudcům postupovat obdobným způsobem, jak učinil v čl. II. nařízení vlády č. 248/1998 Sb., dle něhož zaměstnancům orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí se v roce 1999 poskytne další plat (§10a nařízení vlády č. 253/1992 Sb.) jen ve výši poloviny částky, na kterou by jinak zaměstnanci vznikl nárok. Smyslem ustanovení §12 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je vytvořit mechanizmus, umožňující dosažení zákonem vyžadované většiny, potřebné pro rozhodnutí pléna Ústavního soudu. Jeho předpokladem je příklon soudců k jednomu ze dvou návrhů, které v předcházejícím hlasování získaly nejvíc hlasů, k tomu, jenž byl jejich původnímu návrhu nejbližší. Veden tímto účelem se autor tohoto separátního vota vyslovil pro přijetí nálezu, jímž se návrh na zrušení části ustanovení §1 zákona č. 308/1999 Sb. zamítá, a své odlišné stanovisko omezil pouze na odůvodnění nálezu. V Brně dne 3. července 2000