ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2430.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2430/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce města Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. D. a 2) J. D., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 323/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2003, č. j. 19 Co 234/2002-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 1.025,-Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (jako soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. července 2003, č. j. 19 Co 234/2002 - 83, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (soudu prvního stupně) ze dne 15. května 2002, č. j. 4 C 323/2001 - 50, kterým soud prvního stupně uložil oběma žalovaným povinnost vyklidit byt č. 8 nacházející se ve třetím nadzemním podlaží domu ve Z., S. – P., sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), a tento byt odevzdat žalobci prostřednictvím technika SDF Z. do 30 dnů od právní moci rozsudku, rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly mimo jiné ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně matka druhého žalovaného D. D., která zemřela dne 10. 7. 2001 v nemocnici po dlouhodobé hospitalizaci, že žalovaní až do měsíce ledna 2002 vlastnili rodinný domek v J., že dcera žalovaných L. D., narozená dne 5. 2. 1988 nežila v předmětném bytě ve společné domácnosti se svou babičkou D. D. v den její smrtí (dne 10. 7. 2001). Z tohoto zjištění dovodily, že na nezletilou dceru žalovaných právo nájmu bytu nepřešlo, neboť nebyl naplněn předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, tedy jedna ze dvou podmínek stanovených pro účely přechodu nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném ke dni úmrtí D. D. (dále jen „obč. zák.“). Protože žalovaným nesvědčí žádný právní titul k užívání bytu a neužívají jej ani na základě rodinněprávního vztahu k nájemci bytu (na nezletilou dceru právo nájmu nepřešlo), oba soudy dospěly k závěru, že užívají byt bez právního důvodu a žalobě na vyklizení za aplikace §126 odst. 1 obč. zák. vyhověly, když odvolací soud navíc neshledal postup žalobce, domáhajícího se ochrany svého vlastnického práva, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Zatímco soud prvního stupně vyslovil, že je vyloučeno, aby nezletilá dcera účastníků, která nemá vlastní příjem a je odkázána výživou na své rodiče, žila ve společné domácnosti se svou babičkou a v důsledku toho aby na ni přešel nájem bytu, odvolací soud možnost přechodu nájmu k bytu na nezletilou dceru účastníků připustil s odkazem na dosavadní judikaturou (R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1867/2000), avšak dospěl k závěru, že se tak v posuzovaném případě nestalo vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a výslovně v něm uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. namítli, že odvolací soud může vyslovit přípustnost dovolání pouze ve výroku svého rozhodnutí, což se v této věci nestalo. Další vadu spatřují v tom, že „při zjišťování skutkového stavu věci v důkazním řízení nebylo postupováno podle §120 o. s. ř. a nebyl proveden důkaz, který procesní strana zatížená povinností tvrdit a uvést důkaz, tyto navrhla.“ Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. vytkli odvolacímu soudu, že vyšel při rozhodování z nesprávného skutkového závěru. Podle nich již v řízení před soudem prvního stupně z provedených důkazů vyplynulo, že „jejich nezletilá dcera žila s babičkou jako příslušník její domácnosti prokazatelně od února 2001 se souhlasem rodičů a na základě dohody s babičkou D. D. Společné soužití bylo realizováno v tomto předmětném bytě a šlo tedy o příslušnost trvalé povahy.“ Současně kromě jiného uvedli, že pokud rovněž bydleli v rozhodné době v předmětném bytě, žili jako rodiče nezletilé a manželé v jiném odděleném spotřebním společenství a nezaložili další společnou domácnost s nájemkyní bytu, i když s ekonomickými náklady a vedením společné domácnosti nájemkyně bytu a nezletilé vypomáhali. Dále obsáhle polemizují s postupem soudu při provádění dokazování a s hodnocením důkazů, zpochybňují skutková zjištění, ke kterým došly soudy obou stupňů, a zdůrazňují, že žalobce jejich tvrzení o společném soužití nezletilé dcery s nájemkyní bytu nezpochybňoval a žádné důkazy k vyvrácení jejich tvrzení nenavrhoval. Dovolacímu soudu navrhli doplnit dokazování v dovolání označenými důkazy, jež navrhovali již v nalézacím řízení. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítli, že odvolací soud na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu došel k nesprávnému právnímu posouzení věci, že nájem předmětného bytu na jejich nezletilou dceru nepřešel a že byt užívají bez právního důvodu. Současně odvolací soud pochybil, neboť měl zvažovat náhradové ustanovení §712 obč. zákoníku. Analogické použití §712 obč. zák. je podle judikatury namístě i v případě, bylo-li zaniklé právo užívat byt odvozeno z rodiněprávního vztahu (viz C 46 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného v nakladatelství C.H.Beck). V této souvislosti zdůraznili, že své bydlení v bytě nejprve odvozovali od vztahu k původní nájemkyni bytu a po její smrti od vztahu k nezletilé dceři. Závěrem navrhli rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovým zjištěním, jakož i s právním posouzením věci v napadeném rozhodnutí, a proto navrhl dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnili.
Jak je patrno z obsahu dovolání, založili dovolatelé výtku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem o nenaplnění zákonných podmínek přechodu práva nájmu na jejich nezletilou dceru ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák. na kritice správnosti skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatelé zpochybňují správnost právního závěru odvolacího soudu poukazem na to, že ke dni smrti bývalé nájemkyně mělo soužití této nájemnice bytu s jejich nezletilou dcerou charakter trvalého životního společenství, nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Ani námitka dovolatelů, že odvolací soud pochybil, pokud za analogického použití §712 obč. zák. nerozhodl o bytové náhradě, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud se svým rozhodnutím, jímž povinnost dovolatelů byt vyklidit nevázal na zajištění bytové náhrady, neodchýlil od ustálené soudní praxe. Nejvyšší soud již dříve zaujal názor, podle něhož užíval-li někdo byt bez právního důvodu (protože mu nevzniklo právo nájmu bytu a nesvědčil mu ani jiný právní důvod užívání bytu, předvídaný zákonem), nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady na základě aplikace ustanovení §712 a §853 obč. zák. - tedy za použití analogie zákona (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99 a sp. zn. 26 Cdo 2588/99). Od uvedených závěrů při nezpochybnitelnosti skutkového základu věci a při vázanosti použitým dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace dovolatelem neměl dovolací soud důvod se odchylovat. Odkaz dovolatele na rozhodnutí uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu posoudil dovolací soud jako nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí se týkalo typově odlišného případu (nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela užívajícího po rozvodu manželství byt v domě ve vlastnictví druhého z nich).
K vadám řízení podle §229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jež ve svém dovolání tvrdili dovolatelé, přihlédne soud v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. pouze v případě, že dovolání je přípustné, a proto se jimi dovolací soud v této právní věci vzhledem k nepřípustnosti dovolání nezabýval.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. a zavázal žalované k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,-Kč stojící vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. prosince 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu