ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.695.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 695/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) A. L., B) J. L., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) E. Š. a 2) E. Š., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 197/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.11.2001, č.j. 64 Co 330/2001-218, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.11.2001, č.j. 64 Co 330/2001-218, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.11.2001, č.j. 64 Co 330/2001-218 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizené odevzdat nebytové prostory blíže popsané v petitu žaloby. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci sou vlastníky domu s předmětnými prostory. Ze zápisu kolaudační komise ze dne 5.6.1936 a z plánku stavby předmětného domu vzal za prokázané, že podle uspořádání byly kancelář i krám určeny ke společnému užívání s přilehlým bytem, tvořily s ním jeden funkční celek a měly s přilehlým bytem společné příslušenství. Vyšel rovněž ze zjištění, že předmětné nebytové prostory užívali žalovaní jako součást svého bytu, o čemž svědčí i uzavření dohody o užívání bytu v roce 1991 s Bytovým podnikem v P. Dospěl k závěru, že nájemní smlouva i jí předcházející právní úkony netrpí částečnou neplatností ve smyslu §37 odst. 2 o.z. Uzavřel, že žalovaní neužívají předmětné nebytové prostory bez právního důvodu a nelze tudíž věc posoudit podle §126 odst. 1 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 8.3.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že předmětné nebytové prostory užívali žalovaní jako součást svého bytu. Namítali, že Bytový podnik v P. nezkoumal, jak jsou předmětné prostory kolaudovány. Podle dovolatelů je rozhodující kolaudační stav a předmětné nebytové prostory mají samostatný od bytu odlišný právní režim. Zde poukazovali na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2001, sp.zn. 26 Cdo 548/2000. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací posuzoval dovolání v této věci podané v souladu s ustanovením bodu 17 přechodných ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. S přihlédnutím k datu vydání rozsudku soudem prvního stupně a řízení provedeného před soudem odvolacím již podle ustanovení této novely posuzoval rovněž dovolací soud dovolání v této věci již podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění novely č. 30/2000 Sb., účinné od 1.1.2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od uvedeného data (dále jen ,,o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který byl v této věci uplatněn, je dán v případě omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Předmětem právního vztahu nájmu bytu dle §685 a násl. o.z. je „byt“. Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném v době uzavření předmětné smlouvy - dále opět jen „o.z.“) pojem „byt“ nevymezuje, ač tohoto pojmu užívá a byt označuje za samostatný předmět občanskoprávních vztahů (srov. §118 odst. 2 o.z.). Stejně tak po zrušení zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (srov. §878 bod 2. občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.), k němuž došlo s účinností od 1. 1. 1992, žádný jiný platný právní předpis neobsahuje obecně platnou legální definici daného pojmu. I po zrušení zákona o hospodaření s byty však právní praxe konstantně zastává názor, že při posuzování otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, a nikoliv faktický způsob užívání (srov.: Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha, 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601, jakož i 6. vydání, 2001, str. 1068). K vymezení pojmu „byt“ se vyjádřil i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, v němž vyslovil názor, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost), jsou způsobilé k trvalému užívání a jsou určeny k trvalému bydlení. Obdobný názor formuloval Nejvyšší soud též v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž uvedl, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01).
V době uzavření předmětné smlouvy (17. 12. 1996) byl pojem „byt“ vymezen ve vyhlášce č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb. a vyhlášky č. 376/1992 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §42 odst. 3 věty prvé vyhlášky je bytem soubor místností a prostorů pod společným uzavřením, který svým stavebně technickým a funkčním uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení (za splnění podmínek stanovených v §42 odst. 4 písm. a/ vyhlášky může byt představovat i jedna obytná místnost). Nelze mít pochyb, že určením účelu užívání ve smyslu uvedené definice se míní určení užívání kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. To vyplývá z ustanovení §76 odst. 1 a §85 odst. 1 věty prvé zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákonů č. 103/1990 Sb., č. 425/1990 Sb., č. 262/1992 Sb. a č. 43/1994 Sb. (dále jen „stavební zákon“), podle nichž dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání, pokud vyžadovala stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí, resp. jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí.
Je tak možno uzavřít, že bytem je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Rozhodující pro vymezení bytu je tedy právní stav, založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby dle §76 odst. 1 stavebního zákona (příp. rozhodnutím o změně účelu jejího užívání dle §85 stavebního zákona - v tomto směru lze též poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97). Bylo-li takto stavebním úřadem rozhodnuto o posouzení otázky, co je bytem, soud z tohoto rozhodnutí vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto definic pojmu „bytu“ lze vyjít rovněž při posouzení otázky vyklizení nebytové místnosti. Podle ničím nezpochybněného zjištění šlo zde o nebytovou místnost, tj. místnost, která nebyla rozhodnutím stavebního úřadu určena k bydlení. Za této situace nelze její režim podřídit režimu bytu. Jestliže podle kolaudačního stavu k předmětnému bytu nenáleží, má samostatný, od bytu odlišný právní režim.
Ze všeho, co bylo shora uvedeno tak vyplývá, že nelze spolehlivě přisvědčit správnosti právních závěrů odvolacího soudu, který při posouzení charakteru prostor užívaných žalovaným nezohlednil obsah kolaudačního rozhodnutí – předmětných nebytových prostor užívaných žalovanými. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tak žalobci uplatněn opodstatněně a rozsudek odvolacího soudu musel být proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušen.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. )
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. prosince 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu