ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.375.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 375/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: A) Ing. E. G. a B) Ing. J. G., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. M. H. 2) O. H., zastoupeným advokátkou, 3) MUDr. Z. M. a 4) MUDr. J. M., zastoupeným advokátem, za účasti České republiky – Ministerstva financí České republiky, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 50/95, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2002, č. j. 13 Co 836/2001-290, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2002, č. j. 13 Co 836/2001-290, pokud směřuje proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13. března 2001, č. j. 12 C 50/95-236, ve výroku II. o určení vlastnictví žalobce B), se odmítá.
II. Dovolání žalovaných 3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2002, č. j. 13 Co 836/2001-290, pokud směřuje proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13. března 2001, č. j. 12 C 50/95-236, ve výroku I. o určení vlastnictví žalobce A), a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem A) a žalovanými 1) a 2), se odmítá.
III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2002, č. j. 13 Co 836/2001-290, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13. března 2001, č. j. 12 C 50/95-236, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. března 2001, č. j. 12 C 50/95-236, určil, že žalobce A) „je vlastníkem parcely číslo 2976/13 – zastavěná plocha o výměře 127 m2 s objektem bydlení číslo popisné 843 a parcely číslo 2976/2 – zahrada o výměře 733 m2, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území H. na listu vlastnictví číslo 2506“ (výrok I.) a že žalobce B) „je vlastníkem parcely číslo 2975/14 – zastavěná plocha o výměře 359 m2 s objektem bydlení číslo popisné 1004 a parcely číslo 2975/4 – zahrada o výměře 420 m2, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území H. na listu vlastnictví číslo 2821“ (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vyšel z toho, že žalobce A) byl na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel se svou babičkou M. G., vlastníkem domu č. p. 843 a parcel č. 2976/13 a 2976/2 v kat. úz. H., a žalobce B) na základě kupní smlouvy uzavřené s rodiči žalobců W. a G. G. vlastníkem domu č. p. 1004 a parcel č. 2975/14 a 2975/4 ve stejném katastrálním území. Oba žalobci podepsali v letech 1984 a 1985 v souvislosti s podáním žádostí o povolení k vystěhování do Spolkové republiky Německo opakovaně „Prohlášení a smlouvu o postoupení pohledávek pro případ vystěhování“ (tzv. renunciační prohlášení), na jehož základě převzal uvedené nemovitosti poté, co se žalobci skutečně z tehdejší ČSSR vystěhovali, stát. Žalobci se po vystěhování stali státními občany Spolkové republiky Německo. V roce 1988 koupili od státu dům č. p. 843 s příslušenstvím žalovaní 1) a 2) a dům č. p. 1004 s příslušenstvím žalovaní 3) a 4) a v souvislosti s tím jim bylo zřízeno právo osobního užívání shora zmíněných pozemků. Žalovaní 1) a 2) jsou v současné době v katastru nemovitostí pro kat. úz. H. vedeni jako vlastníci všech nemovitostí zapsaných na LV č. 2506, žalovaní 3) a 4) jako vlastníci všech nemovitostí zapsaných na LV č. 2821. Soud prvního stupně však dovodil, že renunciační prohlášení nemohla založit účinky spočívající v převodu vlastnických práv k nemovitostem, neboť prohlášení o budoucím nakládání s majetkem není projevem vůle přímo směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku práv či povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují, a jde tedy o neexistující právní úkon. Z provedených důkazů pak nebylo možno dovodit ani to, že vlastnictví k nemovitostem přešlo na stát v důsledku jejich opuštění při faktickém vystěhování žalobců do ciziny v roce 1987 podle §453 odst. 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) v tehdejším znění, když chování žalobců při odchodu z republiky a bezprostředně po něm i jejich korespondence se státními orgány naopak svědčily o úmyslu vlastnické právo si zachovat a nebylo ani prokázáno, že by žalobci ve Spolkové republice Německo uplatnili nárok na náhradu za nemovitosti zanechané na území ČSSR. Tvrzení žalovaných o zanedbané údržbě obou domů nemůže bez dalšího vést k závěru o úmyslu žalobců vzdát se vlastnického práva, tím spíše, že toto tvrzení ani nebylo prokázáno. Jestliže tedy stát nebyl vlastníkem nemovitostí, jsou kupní smlouvy, které uzavřel se žalovanými, neplatné. Pokud jde o pozemky, správní orgán, který vydal rozhodnutí o jejich přidělení do osobního užívání, nejednal s žalobci jako s jejich vlastníky, rozhodnutí tudíž nenabylo právní moci, proto jsou neplatné i na ně navazující dohody o zřízení práva osobního užívání a jelikož toto právo žalovaným nevzniklo, nemohlo se ani k 1. 1. 1992 (s účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) přeměnit na právo vlastnické. Z uvedeného je zřejmé, že vlastnictví zůstalo zachováno žalobcům, a jelikož ti mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), bylo jejich žalobám vyhověno. Námitku, že podáním určovací žaloby žalobci obcházejí zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou s tím, že „žalobci v daném řízení prokazují, že jejich nemovitosti nepřešly do vlastnictví státu, že jsou nadále jejich vlastníky; nelze tedy aplikovat ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích (odhlédnuto od podmínky státního občanství žalobců), nýbrž žalobci svůj nárok opírají o příslušná ustanovení občanského zákoníku, přičemž existence speciálního restitučního předpisu nevylučuje postup dle obecného právního předpisu“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. června 2002, č. j. 13 Co 836/2001-290, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Ani podle názoru odvolacího soudu nemohlo být renunciační prohlášení titulem, na jehož základě stát mohl nabýt vlastnictví ke sporným nemovitostem. Poté, co byl prvý rozsudek soudu prvního stupně v této věci (ze dne 6. února 1998, č. j. 12 C 50/95-69, jímž bylo žalobám rovněž vyhověno) usnesením odvolacího soudu ze dne 9. července 1999, č. j. 13 Co 885/98-153, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, bylo dokazování doplněno o žalobci předloženou zprávu Zemského úřadu pro úpravu veřejných majetkových otázek, Zemského vyrovnávacího úřadu v Berlíně, z níž je zřejmé, že žalobci neuplatnili ve Spolkové republice Německo nárok na náhradu za nemovitosti, které v ČSSR zanechali. Další důkazy, které v tomto směru žalovaní navrhli, nejsou způsobilé tento závěr zpochybnit či vyvrátit. Proto nelze mít za prokázané, že vystěhováním z republiky žalobci projevili svoji vůli nemovitosti opustit a že tak vlastnictví k nim přešlo na stát podle §453 odst. 2 ObčZ v tehdejším znění. Poukaz žalovaných na to, že při uzavření kupních smluv se státem byli v dobré víře, že nemovitosti kupují od vlastníka, by měl místo pouze za situace, že by až po převodu vlastnického práva na žalované odpadl právní důvod, na jehož základě stát vlastnictví nabyl (tak tomu ovšem nebylo a kupní smlouva uzavřená s nevlastníkem je absolutně neplatným právním úkonem), nebo při úvahách o vydržení vlastnictví, které zde ale s ohledem na datum uzavření kupních smluv mezi žalovanými a státem nemají vůbec místo. Pokud jde o námitku, že určovací žalobou žalobci obcházejí zákon č. 87/1991 Sb., odvolací soud jednak odkázal na odůvodnění svého předchozího zrušovacího usnesení, jednak doplnil, že uvedený zákon v oblasti občanskoprávních vztahů upravuje právní vztahy mezi oprávněnými a povinnými osobami, přičemž okruh těchto oprávněných a povinných osob přesně vymezuje. Nároků osob, jež nesplňují stanovené předpoklady oprávněných osob, se však tento zákon nikterak nedotýká a pro tyto osoby nemůže mít ve vztahu k občanskému zákoníku postavení speciálního zákona. Tvrdí-li žalobci, kteří jsou cizími státními příslušníky, že jejich vlastnické právo ke sporným nemovitostem na stát nepřešlo a že stát s těmito nemovitostmi nakládal bez právního důvodu, a podávají-li z tohoto důvodu určovací žalobu, nemůže jít o obcházení zákona o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek dovolacího soudu z 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99, a nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 539/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 21, pod č. 46, s tím, že je si vědom i odlišných rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek z 22. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1087/98, či rozsudek z 30. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 311/98), ovšem závěry v nich obsažené neakceptuje proto, že v jejich důsledku by po uplynutí prekluzivních lhůt uvedených v restitučních zákonech pro uplatnění nároků v podstatě docházelo k legalizaci okupace věci státem v rozhodném období a k tomu, že ten, kdo zůstal nepřetržitě vlastníkem věci, o své vlastnictví bez náhrady přichází. I když v otázce sporných pozemků odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím usnesení zaujal stanovisko, že právo osobního užívání k nim bylo žalovaným zřízeno platně, nyní – s podrobným odkazem na rozsudek dovolacího soudu ze 7. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1077/99, uveřejněný pod č. R 20/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dovodil, že toto právo žalovaným nevzniklo a nemohli se tak ani podle §872 odst. 4 ObčZ v současném znění s účinností od 1. 1. 1992 stát vlastníky těchto pozemků. Námitku žalovaných, že žaloba měla být zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 ObčZ, odvolací soud neshledal důvodnou, když v řízení jde o žalobu o určení vlastnictví, nikoli o výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, a rozhodnutí o takovéto žalobě za situace, kdy žalobci vlastníky skutečně jsou, nemůže být s odkazem na rozpor s dobrými mravy odmítnuto.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání všichni žalovaní. Žalovaní 1) a 2), pokud jde o přípustnost dovolání, odkázali na §237 odst. 1 písm. c) OSŘ s tím, že napadený rozsudek má ve věci samé zásadní právní význam. Ten spatřují v řešení otázky, zda žalobci „dovolávající se vlastnického práva k nemovitostem, které při svém odchodu do emigrace v roce 1987 opustili a učinili ve vztahu ke svému majetku v ČSSR tzv. renunciační prohlášení, se mohou práva vlastnictví k předmětným nemovitostem, které již v mezidobí od státu nabyly jiné osoby (žalovaní), domáhat na základě tvrzení, že majetek při odchodu neopustili, přímo na základě ochrany vlastnického práva dle příslušných ustanovení občanského zákoníku jako normy generální a zda naopak k posouzení (a vyřešení) jejich nároků nemělo být použito speciální právní normy z. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“. Dále uvedli, že své dovolání zaměřují proti výroku I. (tedy výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně), a namítli, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 2 písm. a) OSŘ], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písm. b) téhož ustanovení]. Prvý dovolací důvod je podle nich naplněn tím, že závěr, že bylo prokázáno, že žalobci nepožádali o náhradu za majetek zanechaný v ČSSR ani ji neobdrželi, byl učiněn jen na základě vyjádření Zemského vyrovnávacího úřadu v Berlíně z 20. 12. 2000 předloženého žalobci, které bylo neurčitého obsahu a připouštělo různý výklad. Přes návrhy žalovaných nebyla soudu předložena žádost, na jejímž podkladě žalobci toto vyjádření obdrželi, aby bylo zřejmé, k jaké otázce se vlastně německý správní orgán vyjadřoval. Tím byla žalovaným odňata možnost se k tomuto důkazu vyjádřit a byla porušena zásada rovnosti účastníků soudního řízení. Z hlediska právního posouzení věci pak oba soudy pochybily, když neposoudily nárok žalobců podle zákona č. 87/1991 Sb. a připustily argumentaci, s níž se žalobci domáhali ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku. Podle přesvědčení dovolatelů takto žalobci obcházejí speciální právní normu, podle níž by jako osoby, jež nejsou státními občany České republiky, neměli právo na vrácení majetku. Žalovaní 1) a 2) navrhli, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rovněž žalovaní 3) a 4) považovali své dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ s ohledem na zásadní právní význam řešení otázky, „zda se, pokud věc přešla na stát v rozhodném období a způsobem popsaným v §6 zákona č. 87/1991 Sb., může domáhat původní vlastník věci, který nesplňuje podmínky kladené na oprávněnou osobu dle zákona č. 87/1991 Sb., ochrany dle obecných předpisů – zákoníku občanského, či zda je povinen postupovat dle speciálního předpisu – zákona č. 87/1991 Sb.“. Tuto otázku řeší více soudních rozhodnutí s odlišnými závěry a je-li rozhodování dovolacího soudu o ní rozdílné, jde o otázku po právní stránce zásadního významu. Další zásadní právní otázkou pak je, zda tzv. renunciační prohlášení „byla právním titulem pro změnu vlastnického práva z postupitele na stát a zda tedy na základě tohoto prohlášení nabyl stát vlastnické právo k nemovitostem“. Dovolacím důvodem pak je podle názoru těchto dovolatelů skutečnost, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V tomto směru žalovaní 3) a 4) namítli, že zákon č. 87/1991 Sb. jako speciální restituční předpis vylučuje použití obecného předpisu, jímž je občanský zákoník, a tak pokud stát převzal sporné nemovitosti v rozhodném období způsobem, který je upraven v restitučních předpisech, je „restituce“ na základě obecných předpisů vyloučena. Ze znění §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. je zřejmé, že tzv. renunciační prohlášení je považováno za právní titul pro přechod vlastnictví na stát, protože v opačném případě by nebylo toto prohlášení uvedeno výslovně v restitučním předpisu. Pak ovšem právním důvodem přechodu sporných pozemků na stát je renunciační prohlášení a názor, že stát nabyl tyto pozemky bez právního důvodu a tudíž nedošlo k platnému zřízení práva osobního užívání, není správný. V dosavadním řízení nebylo prokázáno, že žalobci nepožádali o náhradu za odňaté nemovitosti a neobdrželi ji, jelikož z listiny, kterou v tomto ohledu žalobci předložili, není zřejmé, na jakou konkrétní otázku německý úřad odpovídal, a není vysvětlitelné, proč žalobci nepředložili soudu alespoň k nahlédnutí žádost, na jejímž základě jim byl doklad Zemského vyrovnávacího úřadu v Berlíně vystaven. Žalovaní 3) a 4) dále namítli, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soud prvního stupně, že nebylo prokázáno, že sporné nemovitosti byly ve velmi zanedbaném stavu, ač tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně totiž vyšel jen z neobjektivní výpovědi příbuzného žalobců, zatímco ostatní svědecké výpovědi, z nichž je špatný stavebně technický stav nemovitostí zřejmý, pominul. Z chování žalobců bezprostředně po opuštění republiky však lze i bez řešení otázky zanedbané údržby nemovitostí dovodit jejich jednoznačný úmysl nemovitosti opustit, takže k přechodu vlastnictví na stát došlo, a to, že si žalovaní později vše „rozmysleli“, nemůže na této skutečnosti nic změnit. Konečně žalovaní 3) a 4) opětovně zdůraznili, že uplatnění nároku žalobců odporuje dobrým mravům, a navrhli, aby byl napadený rozsudek dovolacího soudu zrušen.
Žalobce A) ve svém vyjádření k dovolání žalovaných 1) a 2) především poukázal na to, že meritorním výrokem rozsudku odvolacího soudu byly potvrzeny dva samostatné výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a to výroky o určení vlastnictví žalobce A) a žalobce B) k různým nemovitostem. Proto pokud žalovaní v dovolací lhůtě nespecifikovali, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadají, trpí jejich dovolání neodstranitelnou vadou. I kdyby dovolací soud vycházel z toho, že tento rozsudek je napaden v celém rozsahu, lze jej ve vztahu k žalobci A) přezkoumat jen z důvodů uvedených žalovanými 1) a 2), neboť žalovaným 3) a 4) právo napadnout výrok o určení vlastnického práva žalobce A) nepřísluší. Pokud jde o namítanou vadu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, soudy obou stupňů řádně a v souladu s §120 odst. 1 větou druhou OSŘ zdůvodnily, proč nebylo vyhověno dalším důkazním návrhům žalovaných, a tak se o tvrzenou vadu nemůže jednat. Co se týče přípustnosti dovolání, žalovaní 1) a 2) blíže nezdůvodňují, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozsudku. Spatřují-li jej dovolatelé v tom, že dovolací soud posoudil věc jinak ve věci sp. zn. 22 Cdo 560/99 a jinak ve věcech sp. zn. 23 Cdo 1087/98 a 23 Cdo 311/98, přehlížejí, že zatímco v prvém případě šlo o nároky osob, které pro nedostatek státního občanství nebyly oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., takže se na ně tento zákon nevztahoval, v případě druhých dvou rozhodnutí byly posuzovány nároky osob, které oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. (případně jejich právními nástupci) byly. Právní názor zaujatý ve věci sp. zn. 22 Cdo 560/99, podpořený i názorem Ústavního soudu ČR vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 539/98, nebyl v žádném jiném judikátu dovolacího soudu zpochybněn, napadený rozsudek, který z něj vychází, proto nemůže být rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ a dovolání žalovaných 1) a 2) není přípustné. Názor, o který žalovaní 1) a 2) opírají námitku nesprávného právního posouzení věci, však neobstojí ani po obsahové stránce, neboť pokud by byl akceptován, stal by se zákon č. 87/1991 Sb. ve vztahu k osobám, na které se nevztahuje (ať už proto, že nespadají do okruhu oprávněných osob, jak v něm byl vymezen, nebo z důvodu, že se stát zmocnil jejich majetku jiným způsobem, než je popsán v §6 odst. 1 uvedeného zákona), zákonem konfiskačním, což by bylo v rozporu s účelem a smyslem restitučních předpisů a s Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod. Ze všech uvedených důvodů žalobce A) navrhl, aby bylo dovolání žalovaných 1) a 2) odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Rovněž žalobce B) ve vyjádření k dovolání žalovaných 3) a 4) namítl v prvé řadě to, že neuvedli-li dovolatelé, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadají, jde o neodstranitelnou vadu jejich dovolání. I tento žalobce zpochybnil přípustnost dovolání žalovaných podle §237 odst. 1 a 3 OSŘ se stejnými argumenty jako žalobce A) a poukázal na rozpor právního názoru žalovaných 3) a 4) s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR, jak je shora uvedena. K námitce dovolatelů, že tzv. renunciační prohlášení je s ohledem na jeho zařazení mezi restituční důvody podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nutno považovat za právní titul přechodu vlastnictví na stát, žalobce B) poznamenal, že termín „přechod věci na stát“ použitý v zákoně č. 87/1991 Sb. nelze ztotožňovat s přechodem vlastnického práva na stát. To plyne nejen z toho, že v §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je jako jeden z restitučních důvodů uvedeno převzetí věci státem bez právního důvodu, které evidentně nemohlo vést ke změně vlastnictví, ale též ze skutečnosti, že i některé další restituční důvody [uvedené např. v §6 odst. 1 písm. d) či g) zákona č. 87/1991 Sb.] dopadají na případy, kdy stát nabyl věci na základě neplatných právních úkonů. Samo renunciační prohlášení nemůže být s ohledem na svůj obecný obsah a na to, že jen deklaruje budoucí záměr určité osoby, právním úkonem, s nímž by bylo možno spojovat změnu vlastnických vztahů, a to, zda došlo k opuštění věci, jehož důsledkem by přechod vlastnictví na stát byl, je problematikou skutkovou, kterou se v rámci uplatněného dovolacího důvodu nelze zabývat. Také žalobce B) navrhl buď odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
Vedlejší účastník se naopak ztotožnil s dovolacími argumenty žalovaných a navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyslovil přesvědčení, že věc je nutno posoudit podle zákona č. 87/1991 Sb. a že proto nelze použít ustanovení občanského zákoníku. Názor, že uplatněním restitučního předpisu by došlo v podstatě k legalizaci okupace věci státem, není podle vedlejšího účastníka správný, neboť podle §1 zákona č. 87/1991 Sb. dochází k nápravě pouze některých křivd, všechny křivdy, k nimž v rozhodném období došlo, odčinit nelze a zákonodárce si toho při přípravě uvedeného zákona byl vědom. K přechodu věci na stát došlo způsobem předpokládaným zákonem o mimosoudních rehabilitacích, t. j. na základě renunciačního prohlášení, a i kdyby bylo možno přistoupit na argumentaci odvolacího soudu, že tímto způsobem vlastnictví na stát nepřešlo, šlo by o převzetí věci státem bez právního důvodu podle §6 odst. 2, takže by stejně bylo nutno zůstat v režimu tohoto speciálního zákona.
Dovolací soud se nejprve (s ohledem na výslovnou námitku žalobců v tomto směru) zabýval otázkou, zda dovolání žalovaných netrpí vadami, které by bránily dalšímu pokračování dovolacího řízení (§43 ve spojení s §243c odst. 1 OSŘ). Této námitce však nelze přisvědčit. Žalovaní 1) a 2) ve svém dovolání výslovně uvedli, že jím napadají výrok I. rozsudku odvolacího soudu, z dovolání žalovaných 3) a 4) pak je zřejmé, že je tento rozsudek napaden v celém rozsahu. Tím je podmínka uvedená v §241a odst. 1 OSŘ (tedy že v dovolání musí být mimo jiné uvedeno, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadeno) splněna. To, zda mohou žalovaní 1) a 2) napadnout dovoláním i výrok týkající se žalovaných 3) a 4), případně naopak, není otázkou náležitostí dovolání, ale otázkou jeho přípustnosti, jíž se samozřejmě dovolací soud musí zabývat; rozhodně však není namístě závěr, že je třeba dovolání pro vady, jimiž trpí, odmítnout.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto dovolací soud po zjištění, že obě dovolání byla podána včas řádně zastoupenými účastníky řízení, zkoumal především to, zda jsou tato dovolání, případně v jakém rozsahu, přípustná.
Žalovaní 1) a 2), kteří jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci nemovitostí specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně z 13. 3. 2001 ve společném jmění manželů, vystupují s ohledem na §145 odst. 4 ObčZ v tomto řízení jako nerozluční společníci ve smyslu §91 odst. 2 OSŘ a totéž platí o žalovaných 3) a 4) ve vztahu k nemovitostem, jež učinil předmětem řízení žalobce B). Vztah mezi žalovanými 1) a 2) na jedné straně a žalovanými 3) a 4) na straně druhé však je vztahem samostatných společníků, kteří v řízení jednají vždy sami za sebe (§91 odst. 1 OSŘ). Proto lze přisvědčit námitce žalobců, že žalovaní 1) a 2) nejsou oprávněni napadnout dovoláním výrok, jímž bylo rozhodnuto o žalobě žalobce B) proti žalovaným 3) a 4), a žalovaní 3) a 4) výrok, jímž soudy rozhodly o žalobě žalobce A), směřující proti žalovaným 1) a 2). Jelikož, jak bylo uvedeno, obě dovolání napadají rozsudek odvolacího soudu, resp. jeho meritorní výrok, v celém rozsahu, nezbylo, než podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) OSŘ odmítnout jako nepřípustné dovolání žalovaných 1) a 2), pokud směřovalo proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví žalobce B), a dovolání žalovaných 3) a 4), pokud jím byl napaden potvrzující výrok, týkající se výroku rozsudku soudu prvního stupně o určení vlastnictví žalobce A), a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem A) a žalovanými 1) a 2).
Pokud jde o přípustnost dovolání žalovaných proti zbývajícím výrokům, tedy těm, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, které se dovolatelů týkaly, nemůže být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť odvolací soud sice přezkoumával druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, ale soud prvního stupně v obou případech žalobám vyhověl. Zbývá tedy přípustnost podle písm. c) uvedeného ustanovení, podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Všichni žalovaní považují za otázku, která má po právní stránce zásadní význam, to, zda žalobci, jejichž věc přešla na stát v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb. a způsobem tímto zákonem předvídaným, mohou svůj nárok uplatnit pouze podle tohoto speciálního zákona nebo zda se mohou domáhat i nároku vyplývajícího z obecného předpisu – občanského zákoníku. Další otázkou, jíž žalovaní přisuzují zásadní právní význam, je otázka, zda lze renunciační prohlášení považovat za právní důvod přechodu vlastnického práva na stát. Žalovaní 3) a 4) tak činí výslovně a ze shora citované části textu dovolání žalovaných 1) a 2) je přesto, že není formulována tak jednoznačně jako v případě druhých dvou žalovaných, zřejmé, že i oni považují tuto otázku, na jejímž řešení postavil odvolací soud své rozhodnutí, za podstatnou a právní názor odvolacího soudu, vyslovený v této souvislosti, za nesprávný. Jelikož dovolací soud se ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval tím, zda renunciační prohlášení, které je ve smyslu §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. jedním z důvodů vzniku nároku oprávněné osoby na vydání věci, představovalo též právní důvod přechodu vlastnického práva k věci na stát, jde rozhodně o otázku, pro jejíž řešení je nutno napadenému rozsudku přiznat zásadní právní význam. Už z tohoto důvodu jsou tedy dovolání všech žalovaných přípustná podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaní nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a v §229 odst. 3 OSŘ, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Stejně tak nebyly zjištěny vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a které nebyly v dovolání uplatněny. Proto se dovolací soud zabýval jen dovolacími námitkami tak, jak je žalovaní ve svých dovoláních vymezili, a dospěl k závěru, že tato dovolání jsou důvodná.
Z ustanovení §241a odst. 3 OSŘ vyplývá, že v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nelze jako dovolací důvod uplatnit námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Proto není možno zabývat se námitkou, že závěr soudů obou stupňů o tom, že sporné nemovitosti nebyly v zanedbaném stavu, byl přijat na základě nesprávného hodnocení důkazů a že z dokazování vyplývá úmysl žalobců v době vystěhování z republiky tyto nemovitosti opustit, neboť jde o závěry skutkové. Totéž platí i o námitce, že zde nejsou dostatečné skutkové podklady pro závěr, že žalobci ve Spolkové republice Německo nepožádali o náhradu za nemovitosti zanechané na území tehdejší ČSSR, když soudy neměly k dispozici žádost, na jejímž základě německý správní orgán vystavil žalobcům předložené potvrzení. Žalovaní 1) a 2) sice spatřují v této skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, ovšem jestliže odvolací soud přijal shora uvedené skutkové závěry a založil na nich své rozhodnutí, bylo by i v případě, že by jeho skutková zjištění byla neúplná či nesprávná, možno domáhat se nápravy jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ. Dovolací soud se tedy mohl zabývat jen námitkami zpochybňujícími správnost právního posouzení věci, přičemž vycházel z toho, že nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V rozsudku ze dne 13. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 7/2000, vyslovil dovolací soud názor, že „…skutečnost, že ObčZ z roku 1964 výslovně neupravuje zánik (pozbytí) vlastnictví, neznamená, že nadále nemohlo docházet k zániku vlastnictví způsoby, uvedenými v §132 odst. 1 ObčZ z roku 1950, tedy tím, že vlastnictví nabude někdo jiný nebo že se ho vlastník vzdá. Podle §453 odst. 2 ObčZ č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 1991, věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že občanský zákoník umožňoval vzdání se vlastnického práva k věci jednostranným právním úkonem vlastníka (opuštění věci) s tím, že vlastníkem takové věci se stává stát. V odborné literatuře se uvádělo, že se lze vzdát i vlastnického práva k nemovitosti (Bičovský, J., Holub, M. Občanský zákoník a předpisy souvisící. Panorama Praha 1984, díl I., s. 712; Kolektiv autorů: Občanský zákoník. Komentář. Panorama Praha 1987, díl I., s. 622)“. Podle §35 ObčZ ve znění platném v době, kdy žalobci učinili renunciační prohlášení, projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití. Toto ustanovení, formulované samozřejmě podle dobové ideologie, vykládala judikatura tak, že při výkladu projevu vůle je třeba brát zřetel na okolnosti případu, za kterých byl učiněn (rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. listopadu 1986, sp. zn. 4 Cz 61/86). Konečně podle §36 odst. 1 ObčZ lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky.
Na základě těchto zákonných pravidel lze učinit závěr, že renunciační prohlášení je projev vůle vzdát se vlastnického práva k věcem v něm uvedeným (příp. i ke všem věcem patřícím osobě, která toto prohlášení činí, a nalézajícím se na určitém území), přičemž zánik práva je vázán na podmínku, že vlastník činící prohlášení se vystěhuje do zahraničí. Takové prohlášení mělo v případě, že se vlastník skutečně vystěhoval, za následek zánik jeho vlastnického práva a připadnutí jeho věcí státu (tedy vznik vlastnického práva státu). Je samozřejmé, že i když vlastník v tomto případě nejednal pod tlakem bezprávné výhrůžky, činil toto prohlášení pod vlivem okolnosti, že bez něj by mu nebylo umožněno vystěhovat se do zahraničí. Šlo tudíž o křivdu učiněnou vlastníkovi v rozporu se zásadami demokratické společnosti, a právě proto přiznal zákon o mimosoudních rehabilitacích v §6 odst. 1 písm. b) původnímu vlastníku nárok na vydání věci, která takto připadla státu, tedy na obnovení jeho vlastnického práva. Ostatně žalovaným lze přisvědčit, pokud dovozují ze zařazení tohoto restitučního důvodu do §6 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, že i zákonodárce měl zato, že na základě renunciačního prohlášení přešlo vlastnické právo na stát. Opačná argumentace žalobců poukazující na §6 odst. 1 písm. d) a g) uvedeného zákona není případná, neboť důsledkem uzavření smlouvy v tísni, případně v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, nebyla neplatnost této smlouvy, nýbrž právo účastníka smlouvy od ní odstoupit (§49 odst. 3 ObčZ ve znění před 1. 1. 1992, §49 ObčZ v současném znění).
V dané věci žalobci podle zjištění soudů obou stupňů podepsali prohlášení, ve kterém se uvádí, že „vystěhováním opustí veškerý majetek, který vlastní ke dni vystěhování na území Československé socialistické republiky, a berou na vědomí, že tento majetek bude realizován československým státem jako věci opuštěné“. Vzhledem k okolnostem, za kterých byl tento projev vůle učiněn, nezbývá než dovodit, že šlo o renunciační prohlášení, jehož účinky (tedy zánik vlastnictví žalobců a nabytí vlastnictví státem) nastaly splněním podmínky v něm uvedené, tedy vystěhováním žalobců z tehdejší ČSSR. Žalobci by se mohli domáhat obnovení svého práva jen způsobem upraveným v zákoně o mimosoudních rehabilitacích a za podmínek v tomto zákoně stanovených, které však – s ohledem na to, že pro nedostatek státního občanství nemají postavení oprávněných osob – nesplňují.
Jestliže tedy soud prvního stupně i soud odvolací vycházely z právního názoru, že na základě renunciačního prohlášení nepřešlo vlastnictví ke sporným nemovitostem na stát, který je tak převzal bez právního důvodu, a že v důsledku toho zůstalo zachováno vlastnické právo žalobců, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, neboť jde o nesprávný výklad jinak správně použitých právních předpisů, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je naplněn. Za této situace dovolací soud, aniž se zabýval dalšími námitkami poukazujícími na nesprávnost právního posouzení věci, podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty druhé OSŘ rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. ledna 2004
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu