ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2648.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2648/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. Z. Z., zastoupenému advokátem, o náhradu škody 3,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 179/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002, č. j. 39 Co 247/02-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 12. 2001, č. j. 24 C 179/99 - 68, zamítl žalobu o zaplacení 3,000.000,- Kč s 17 % úrokem od 20. 7. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu škody, která jí vznikla tím, že žalovaný, jenž zastupoval její matku V. K., a po jejím úmrtí dne 3. 8. 1992 i žalobkyni na základě plné moci ze dne 15. 11. 1992, jako advokát při uplatnění restitučního nároku o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, porušil své povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie, když k vydání nemovitosti vyzval právnickou osobu, která nebyla osobou povinnou podle tohoto zákona, neboť nesprávně vycházel z výpisu z evidence nemovitostí ke dni 20. 8. 1991 a nikoliv ke dni účinnosti restitučního zákona, a vůči této osobě podal dne 30. 3. 1992 u Obvodního soudu pro Prahu 8 žalobu na uzavření dohody o vydání nemovitosti, jež byla vedena pod sp. zn. 12 C 95/92. Vzhledem k tomu, že výzvu k vydání nemovitosti proti správné povinné osobě, tj. Městské části pro P. 8, podal až dne 31. 1. 1995, a nárok na vydání nemovitosti proti ní uplatnil až v průběhu probíhajícího soudního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 vedeného pod sp. zn. 12 C 95/92 dne 2. 2. 1995, byla žaloba o uzavření dohody o vydání nemovitosti proti oběma žalovaným zamítnuta pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 1. 1997, sp. zn. 12 C 95/92, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 1997, sp. zn. 35 Co 262/97, z důvodu, že došlo k prekluzi i k promlčení restitučního nároku. Soud prvního stupně přisvědčil námitce žalovaného, že nárok na náhradu škody v částce 3,000.000,- Kč uplatněný žalobkyní, představující hodnotu nemovitosti - jedné poloviny parcely č. 201 v k. ú. K., byl promlčen v objektivní tříleté promlčecí době podle §106 odst. 2 obč. zák., která počala běžet dne 1. 10. 1991 (událostí ze které škoda vznikla, pokud by existovala, resp. byla prokázána, bylo nepodání výzvy u povinné osoby nejpozději do 30. 9. 1991) a skončila dne 3. 10. 1994 (když den 1. 10. 1994 byla sobota), neboť nárok byl u soudu uplatněn až žalobou ze dne 20. 7. 1999. Za nedůvodnou považoval soud námitku žalobkyně, že výkon práva žalovaného uplatnit námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a důkazy k otázce pokynů, které matka žalobkyně V. K. dala žalovanému, není možné z důvodu jejího úmrtí a nedostatku informovanosti žalobkyně provést. Z těchto důvodů již nezkoumal předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle §22 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, a za nadbytečné považoval provedení dalších důkazů navržených žalobkyní, a to obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 15 C 142/1992, korespondencí účastníků - dopisy ze dne 13. 3. 1998, 20. 7. 1998, 19. 8. 1998, 27. 1. 1999 a znaleckým posudkem ze dne 6. 5. 1999 a 18. 2. 1998 ohledně tržní ceny předmětné nemovitosti.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2002, č. j. 39 Co 247/2002 - 95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nepřisvědčil odvolací námitce žalobkyně, že nebyla řádně poučena ve smyslu ust. §119a o. s. ř. a že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nesplňuje náležitosti uvedené v ust. §157 o. s. ř., a shodně s ním dovodil, že ve věci nebylo zapotřebí - s ohledem na vznesenou námitku promlčení - provádět další důkazy navržené žalobkyní. Požaduje-li totiž poškozený nárok na náhradu škody a přitom ze žaloby nebo z jiných skutkových zjištění učiněných v řízení vyplývá, že tento nárok (pokud by existoval) je promlčen, pak soud, byla-li důvodně vznesena námitka promlčení, žalobu zamítne, aniž by zkoumal předpoklady odpovědnosti za škodu a výši škody. Shodně se soudem prvního stupně dále dovodil, že žádné okolnosti nesvědčí pro závěr o rozporu námitky promlčení vznesené žalovaným s dobrými mravy. Jestliže žalobkyně jakožto právní nástupkyně své matky V. K. zmocnila žalovaného svým zastupováním v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 95/92 teprve dne 15. 11. 1992, tj. po uplynutí propadné lhůty k podání písemné výzvy povinné osobě podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., je nerozhodné, zda, o čem a jak byla žalobkyně žalovaným během restitučního řízení ubezpečována, neboť příznivější zvrat onoho řízení pro ni již nemohl pro nedostatek písemné výzvy její matky, jakožto oprávněné osoby, nastat. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o délce subjektivní i objektivní promlčecí doby, jakožto i o počátku jejich běhu a skončení (§106 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřuje v otázce možnosti aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. na výkon práva vznést námitku promlčení, která podle jejího názoru nebyla dosud judikaturou obecných soudů vyřešena, resp. judikatura není ustálena, neboť se neshoduje se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ČR II. ÚS 309/95. Nesouhlasí s názorem městského soudu, že pro posouzení věci je významná okolnost, kdy žalovaného pověřila svým zastupováním, a že se tak stalo až po uplynutí prekluzívní lhůty k podání výzvy povinné osobě podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť právo na náhradu škody vůči žalovanému nepochybně vzniklo, a to již její matce, a v důsledku universální sukcese přešlo na žalobkyni. Pokud toto právo žalobkyně vůči žalovanému neuplatnila, bylo to z toho důvodu, že si nebyla vědoma jeho existence, neboť se spoléhala na odbornou úroveň žalovaného jako advokáta. Rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy spatřuje v tom, že žalovaný ji opakovaně a nepravdivě ujišťoval o kladném výsledku soudního řízení o vydání předmětné nemovitosti, a tedy implicitně i o neexistenci jejího práva na náhradu škody vůči němu, a po uplynutí objektivní promlčecí doby k uplatnění tohoto nároku vznesl námitku promlčení. Tímto svým jednáním přispěl k tomu, že došlo k uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty podle §106 odst. 2 obč. zák., aniž by počala běžet dvouletá subjektivní lhůta podle §106 odst. 1 obč. zák., tedy došlo k situaci, kdy právo žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému se promlčelo dříve, než se žalobkyně dozvěděla o jeho existenci. Nesprávnost rozhodnutí soudů obou stupňů dále spočívá v tom, že nebyl neproveden důkaz jejím výslechem a dopisem ze dne 25. 3. 1998, které navrhla k prokázání tvrzené okolnosti, že žalovaným byla ujišťována o úspěchu v restitučním řízení, ani další navržené důkazy, a ani nebylo přihlédnuto k jí tvrzeným skutečnostem, že žalovaný v řízení o vydání nemovitosti nejednal a nepostupoval v souladu s příslušnými právními předpisy, zejména pak se zákonem o advokacii, neboť neprosazoval její práva a oprávněné zájmy, a nejednal čestně a svědomitě. To pak podle dovolatelky vedlo k tomu, že žalovaným uplatněná námitka promlčení nebyla shledána v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byla zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Poukázal na to, že v době, kdy běžela objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody proti němu, bylo řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 95/92 přerušeno z důvodu úmrtí matky žalobkyně V. K., a že návrh na pokračování v tomto řízení podal po skončení dědického řízení dne 10. 3. 1993, přičemž ústní jednání ve věci bylo nařízeno až na 20. 2. 1995, tedy po uplynutí objektivní promlčecí doby. Z těchto okolností tedy nemůže vyplývat, že by svým jednáním přispěl k promlčení nároku žalobkyně. S ohledem na poslední den objektivní promlčecí doby je zcela irelevantní obsah korespondence účastníků nebo jiných listin z let 1998 a 1999, které žalobkyně navrhla k důkazu v projednávané věci; důkaz obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 15 C 142/1992, byl proveden před soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v otázce možnosti aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. na výkon práva vznést námitku promlčení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §3 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Pokud jde o výkon práva, které účastníku dává přímo právní předpis, přichází v úvahu aplikace tohoto ustanovení jen ve výjimečných případech.
Dobrými mravy rozumí ust. §3 odst. 1 obč. zák. souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení NS ČR ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek NS ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek NS ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, usnesení NS ČR dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, rozsudek NS ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999). Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek NS ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či rozsudek NS ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek NS ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
Jestliže se dovolatelka v dané věci „dovolává použití“ tohoto ustanovení z důvodu, že skutečnosti, o něž svůj nárok opírá, zjistila až po datu 3. 10. 1994, které soudy obou stupňů považovaly za den uplynutí objektivní promlčecí doby, právě v důsledku jednání žalovaného, který podle ní v řízení o vydání nemovitosti nepostupoval v souladu s příslušnými právními předpisy, zejména se zákonem o advokacii, neboť neprosazoval její práva a oprávněné zájmy, a nejednal čestně a svědomitě, když ji ujišťoval o úspěšnosti v tomto řízení, pak je zřejmé, že možnost aplikace tohoto ustanovení dovozuje z okolností a důvodů, z nichž je uplatněný nárok vyvozován, a nikoliv z okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna.
Pro úplnost je třeba dodat, že aplikací ust. §3 odst. 1 obč. zák na výkon práva vznést námitku promlčení se zabýval i Ústavní soud ČR v nálezu z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, na nějž dovolatelka poukazuje, avšak použití cit. ustanovení je v tomto případě založeno na výjimečných okolnostech spočívajících v tom, že zákonodárce opomněl v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zohlednit existenci závazků váznoucích na nemovitostech prostřednictvím zástavních práv.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v tom, že nebyly provedeny navržené důkazy, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze dovolání přezkoumat, jen je-li přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §150 o. s. ř., když dovolací soud v daném případě shledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující, aby úspěšnému žalovanému nebyla výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána, jež spočívají jednak v okolnostech daného případu a dále i v majetkových a finančních poměrech žalobkyně, která je starobní důchodkyní, a jejíž příjem z pronájmu zděděné nemovitosti je minimální.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu