ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2449.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2449/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobců A) M. D., B) J. Ch., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému H. B., státní podnik, zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 207/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.1.2003, č.j. 25 Co 346, 347, 348/2002-767, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 7.9.2001, č.j. 4 C 207/92-670 (včetně doplňujícího usnesení), a to v meritorním výroku, aby žalovaný byl povinen uzavřít s prvním žalobcem dohodu o vydání nemovitostí podle §5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Předmětem vydání byla v rozsahu 4/5 spoluvlastnického podílu tovární hala (na stavební parcele č. 1825/5) se všemi součástmi a příslušenstvím, dále pozemek parc. č. 1825/5 - zastavěná plocha a pozemek parc. č. 1825/16 – ostatní plocha, vše zapsáno pro k. ú. B. u P. a obec B. u Katastrálního úřadu tamtéž na LV č. 110 a 3218. Zatímco zamítavý výrok soudu prvního stupně ve vztahu k vydání nemovitostí druhé žalobkyni nebyl napaden odvoláním, odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně v nákladové části, doplnil rozhodnutí o výrok o povinnosti žalovaného zaplatit prvnímu žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení a ve vztahu mezi druhou žalobkyní a žalovaným žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.
Žalovaný napadl potvrzující meritorní výrok o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí prvnímu žalobci dovoláním. Přípustnost dovolání shledal v zásadním právním významu napadeného rozsudku a za dovolací důvod považoval, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný vymezil dovolací důvod těmito námitkami:
1. Nebylo prokázáno, že by mu byla doručena výzva k vydání věcí. Měl zato, že důkazní břemeno je jednoznačně na oprávněné osobě a že bez předložení dokladu o doručení výzvy první žalobce neprokázal, že by splnil zákonnou povinnost podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
2. Vzhledem k tomu, že podle znaleckého posudku došlo u tří prvků dlouhodobé životnosti (vodorovná nosná konstrukce, konstrukce střechy, schodiště) ke změně nad 50 % objemového podílu, ztratila podle dovolatele stavba ve smyslu §8 odst. 1 cit. zák. zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter. Posoudil-li odvolací soud toto znalecké zjištění tak, že závěry se týkají pouze přístaveb, pak zde pochybil. Pozdější přístavby jsou jiného charakteru; ty konstrukce, které byly znalecky posuzovány, byly součástí dřívější tovární haly a s novými přístavbami tvoří jeden funkční celek.
3. Pozemek parc. č. 1825/16 – ostatní plocha byl po převzetí státem zčásti zastavěn, ač odvolací soud dospěl k jinému závěru. Došlo tu k zastavění účelovou komunikací, která je stavbou. Bylo totiž vydáno jak rozhodnutí přípustnosti stavby, tak i dne 3.10.1967 kolaudační rozhodnutí. Komunikace dosud slouží svému účelu a je spojena se zemí pevným základem. Nevzal-li tyto skutečnosti odvolací soud v úvahu, pak zpochybnil i obě správní rozhodnutí.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil s tím, že důsledkem by mělo být vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalobce, který za stranu žalující zůstal účastníkem dovolacího řízení, se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o.s.ř.“). Přípustnost dovolání byla dána podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl jinak než v předchozím rozsudku poté, co soud odvolací usnesením ze dne 13.3.2000 jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odlišným a závazným právním názorem. Pokud jde o dovolací důvod, pak ten byl označen v souladu se zněním §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolání žalovaného však nebylo shledáno jako opodstatněné.
Odvolací soud ve svém podrobném a přesvědčivém odůvodnění o rozsudku vycházel zjevně z interpretační zásady, podle níž je nutno zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích vykládat tak, aby bylo možno dosáhnout jeho dominantního cíle – tedy zmírnění následků alespoň některých majetkových a jiných křivd. Výkladové přístupy proto nemohly být příliš restriktivní a formalistické, ale naopak bylo nutno postupovat citlivě a s ohledem na okolnosti konkrétního případu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dnů 13.3. a 14.8.2001, sp.zn. II. ÚS 244/98 a 386/99, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení pod
č. 43, 118 ve svazcích 21, 23).
První námitku dovolatele o neprokázání skutečnosti, že by mu výzva byla doručena, je třeba rozhodně odmítnout. Z dokladu o odevzdání listiny k poštovní přepravě a z následné reakce adresáta plyne zcela nepochybný závěr, že k doručení výzvy došlo. Dovolací soud tu poukazuje mimo jiné na četné nálezy Ústavního soudu, z jejichž závěrů je patrno, že první žalobce v nyní posuzované věci důkazní břemeno unesl a prokázání dalších skutečností již nebylo třeba. Z nálezu ze dne 3.10.1996, sp.zn. III. ÚS 120/96, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 6, č. 92, jakož i z nálezu ze dne 11.2.1999, sp.zn. IV. ÚS 170/97 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, č. 23), je zřejmé, že tolerance ohledně průkazu doručení výzvy k vydání věci je ještě podstatně větší, než jak nyní vyložil odvolací soud.
Dovolací soud neshledává důvodnou též druhou námitku, vztahující se k posouzení stavebně technického charakteru vydávané stavby, resp. jeho případné ztráty, v důsledku zásadní přestavby (§8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.). Dovolatel vytkl odvolacímu soudu chybu v rozlišení přístavby původní tovární haly a nových přístaveb, tedy zjevně vadu výchozích skutkových zjištění při znaleckém posouzení věci. Dovolací soud je však ve svém přezkumu omezen na právní posouzení věci a není oprávněn zasahovat do skutkového základu, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Navíc odvolací soud jasně odůvodnil, že u staré tovární haly nedošlo ke změně prvků dlouhodobé životnosti v nadpolovičním objemu a že všechny změny, takto charakterizované, se týkají pouze tří staveb, které byly k původní tovární hale přistavěny po převzetí státem. Ale ani odlišný skutkový stav, naznačený dovolatelem, by nebyl zásadní překážkou vydání věci. Interpretační přístupy k §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se totiž ustálily na názoru, že rozsah výměny prvků dlouhodobé životnosti stavby není jediným hlediskem pro závěr o eventuální ztrátě stavebně technického charakteru stavby. Je nutno přihlížet např. k možné funkční změně přestavěné nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2003, sp.zn. 28 Cdo 1325/2002). Třeba též dodat, že přístavba jako součást nemovitosti sdílí osud stavby hlavní, i při zvýšených nákladech na pořízení přístavby či při značném rozsahu této přístavby (nález Ústavního soudu ze dne 30.11.2000, sp.zn. IV. ÚS 500/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 20 pod č. 183, též nález ze dne 13.3.2001, sp.zn. II. ÚS 244/98, ve Sbírce ve svazku 21, č. 43). Odvolací soud tedy nepochybil, dospěl-li k závěru, že stavba odňatá v rozhodném období neztratila svůj původní stavebně technický charakter.
Oprávněnost nebylo možno přiznat ani třetí námitce dovolatele, podle níž neměl odvolací soud dospět k závěru o tom, že přístupová a příjezdová komunikace, ležící na části pozemku parc. č. 1825/16, není stavbou. Zde je nutno připustit, že odvolací soud při svých skutkových závěrech (jejichž výsledky se ovšem vymykají, jak již řečeno, dovolacímu přezkumu) preferoval oproti dokumentům o správním řízení izolované zjištění, že spojení asfaltové plochy se zemí pevným základem nebylo, v důsledku důkazních obtíží (sondy), jednoznačně prokázáno. Bez ohledu na alternativu nabízenou dovolatelem však ani v případě této námitky nebylo možno přesvědčit dovolacím tvrzením, a to jak ve světle výchozích výkladových principů k restitučním věcem, tak i s ohledem na širší funkční posouzení restituovaných nemovitostí. Příjezdová komunikace je totiž funkčně spojena s užíváním ostatních vydávaných nemovitostí a existence takto svázaného celku tím spíše brání, aby právě tato část nemovitostí byla z dohody o vydání věcí vyloučena. Obdobně pohlížel na problém nejen Ústavní soud v nálezu ze dne 14.6.2000, sp.zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a usnesení svazek 18, č. 89), ale i Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 19.2.2003, sp.zn. 28 Cdo 1055/2002.
Pro úplnost odůvodnění je žádoucí konstatovat, že neobstojí ani argument dovolatele vyslovený v rámci prvního bodu dovolání, že napadenému rozhodnutí bránila překážka věci pravomocně rozsouzené. Odvolací soud dostatečně zdůvodnil, že ani neúspěch současných žalobců v předchozí věci o určení neplatnosti dohody o vydání věcí ze dne 18.9.1992 nebránil tomu, aby se nyní o restitučním nároku žalobců rozhodovalo; účinky spojené s dřívějším uplatněním nároku u osoby povinné i u soudu zůstaly pro tento účel zachovány.
Po stránce procesní nezatížila žádná z nižších instancí řízení vadou, která by mohla zapříčinit ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. zmatečnost rozhodnutí; nedošlo ani k jinému procedurálnímu pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i bez výslovného poukazu na vadu řízení v dovolání).
Dovolací soud proto, pro správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
První žalobce byl sice v dovolacím řízení úspěšný, nevznikly mu však v něm žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v.r.
předseda senátu