ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1068.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1068/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2004 o dovolání, které podal obviněný Z. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 7 To 104/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 346/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm.e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 3 T 346/2003, byl obviněný Z. J. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., jehož se podle rozsudku (bod 1.) dopustil tím, že „v době od 30. 4. 2003 do 6. 5. 2003 v L., okres Z., ve V. B., okres Ž. n. S., nejméně ve čtyřech případech vykonal pohlavní styk s nezletilou V. S., svěřenkyní Výchovného ústavu pro děti a mládež M. K., okres Z., ze kterého byla v této době na útěku, přičemž bezpečně věděl, že jmenovaná nedovršila patnáctého roku věku“. Dále byl uznán vinným trestným činem šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., který podle rozsudku (bod 2.) spáchal tím, že „v době od 30. 4. 2003 do 6. 5. 2003 v M. K. a v obci L., okres Z., nejméně ve dvou případech poskytl nezletilé V. S., chovance Výchovného ústavu pro děti a mládež v M. K., která byla v té době na útěku z tohoto ústavu, ke kouření konopí – marihuanu, kterou sám vypěstoval v období roku 2002 a přechovával pro vlastní potřebu, přičemž bylo prokázáno, že sušená rostlinná hmota obsahuje tetrahydrokanabinol /THC/, který podle č. 167/1998 Sb. patří mezi psychotropní látky zařazené do seznamu I Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž tetrahydrokanabinol je přirozenou složkou konopí, které náleží mezi omamné látky, zařazené do seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb. ve znění vyhlášky č. 458/1991 Sb.)“. Za to byl obviněný odsouzen podle §242 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr.zák. mu byl uložen též trest propadnutí věci, a to 1 ks rostliny marihuana, 3 ks dýmek určených ke kouření marihuany a zeleného rostlinného materiálu (drcené marihuany).
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. J., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 7 To 104/2004, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 4. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný Z. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g)tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel připustil, že měl pohlavní styk s nezletilou V.S., současně však zdůraznil, že nevěděl, že dotyčná nedovršila patnáctý rok věku. Poté zrekapituloval provedené důkazy (výpovědi poškozené a svědků K. Č. a R. M.) a dovodil, že nebylo prokázáno jeho vědomí o tom, že poškozená je osobou mladší patnácti let, a proto nenaplnil subjektivní stránku trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Dále obviněný uvedl, že poškozené podal ke kouření konopí – marihuanu pouze ve dvou případech a v návaznosti na tuto skutečnost je třeba zvážit, zda toto jednání naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie, neboť se jednalo o ojedinělý případ, kdy podal marihuanu vlastně své přítelkyni. Podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Namítl přitom, že nebyla prokázána jeho vina, resp. vyvrácena jeho obhajoba. Z provedených důkazů nelze podle něho dovodit, že se trestné činnosti dopustil. Pokud soudy obou stupňů zhodnotily provedené důkazy odlišně a uznaly jej vinným ze spáchání trestných činů, dopustily se podle jeho slov závažného pochybení. Dovolatel dále soudům obou stupňů vytkl, že se „náležitě nezabývaly otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty trestných činů odsouzeným“, a dodal, že pokud by řádně zjišťovaly všechny okolnosti podstatné ke správnému rozhodnutí, musely by dospět k závěru, že skutkovou podstatu trestných činů kladených mu za vinu nenaplnil.
V závěru dovolání dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 7 To 104/2004, a poté přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby věc byla podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnuta v neveřejném zasedání.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Obviněný Z. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného Z. J. však dovolací námitky vztahující se k 1. bodu výroku rozsudku soudu prvního stupně směřují primárně do oblasti soudy zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové zjištění, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového děje. Teprve sekundárně (v návaznosti na to) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Zpochybňuje totiž především skutkový závěr soudu prvního stupně akceptovaný (potvrzený) soudem druhého stupně, podle něhož bezpečně věděl, že poškozená v době činu nedovršila patnáctý roku věku, s tím, že podle jeho přesvědčení objektivně existoval takový skutkový stav věci, jenž by právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. (pro absenci subjektivní stránky) nedovoloval. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely ze skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, na kterých následně založily posouzení relevantních hmotně právních otázek.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti zčásti spatřován primárně v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02).
Pokud by bylo dovolání podáno pouze z těchto důvodů, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Obviněný však v dovolání také namítl, že jeho jednání (popsané v 2. bodě výroku rozsudku nalézacího soudu) bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž uvedl, že je třeba zvážit, zda toto jednání naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie, neboť se jednalo o ojedinělý případ, kdy podal marihuanu vlastně své přítelkyni. Tyto výtky týkající se správnosti aplikace hmotného práva (trestního zákona) je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Trestného činu šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří, a tento čin spáchá vůči osobě mladší než osmnáct let.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení vyplývajícímu ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu. Těmito látkami se rozumí se zřetelem k ustanovení §89 odst. 10 tr. zák. omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Omamné a psychotropní látky jsou takové látky, u nichž vzniká nebezpečí chorobného návyku nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je bez odborného dohledu používá a jsou uvedeny v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů (resp. v jeho přílohách). Při svádění a podporování jde v podstatě o jednání obdobné návodu a pomoci podle §10 odst. 1 písm. b), c) tr. zák. Podporování (shledané v jednání dovolatele nalézacím i odvolacím soudem), jež může být spácháno jak vůči osobě, která začíná se zneužíváním uvedených látek, tak vůči osobě, která tyto látky již zneužívá, může být jak fyzické (např. opatření návykové látky, opatření prostředků k aplikaci této látky, přivedení této osoby do komunity, v níž je zneužívání takových látek běžné, opatření prostor pro nerušené zneužívání uvedených látek), tak psychické (např. rada či utvrzování v rozhodnutí zneužívat výše vymezené návykové látky). Nerozhodný je přitom vztah pachatele, který jedná uvedeným způsobem, k osobě, vůči níž takové jednání směřuje.
V posuzovaném případě soud prvního stupně zjistil (a soud druhého stupně tato zjištění potvrdil), že obviněný nejméně ve dvou případech poskytl nezletilé V. S., …ke kouření konopí – marihuanu, kterou sám vypěstoval v období roku 2002 a přechovával pro vlastní potřebu, přičemž bylo prokázáno, že sušená rostlinná hmota obsahuje tetrahydrokanabinol /THC/, který podle č. 167/1998 Sb. patří mezi psychotropní látky zařazené do seznamu I Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž tetrahydrokanabinol je přirozenou složkou konopí, které náleží mezi omamné látky, zařazené do seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb. ve znění vyhlášky č. 458/1991 Sb.)
V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud tato zjištění rozvedl – konstatoval, že obviněný společně s nezletilou V. S. konopí kouřil. Z výroku o trestu propadnutí věci z rozsudku soudu prvního stupně a z odůvodnění usnesení odvolacího soudu rovněž vyplývá, že věci, jichž se uvedený trest týká, obviněný užil ke spáchání předmětného činu.
Tato skutková zjištění hodnocena v mezích shora uvedených teoretických východisek opravňují právní kvalifikaci jako trestného činu šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Pokud by jednání obviněného vůči poškozené bylo skutečně zcela a pouze ojedinělé (pouze jednorázové poskytnutí jiné návykové látky než alkoholu), nebylo by na místě kvalifikovat je jako uvedený trestný čin. V posuzovaném případě však šlo o opakované jednání. Vedle toho je třeba zdůraznit skutečnost, že obviněný poškozené přímo poskytl omamnou látku, jednalo se tedy o jednu z nejzávažnějších forem podporování jiného ve zneužívání jiné návykové látky než alkoholu. Poskytl jí však také dýmku (prostředek k aplikaci poskytnuté omamné látky). Navíc poškozenou tím, že společně s ní konopí kouřil, podporoval v této činnosti též psychicky. Takového jednání se obviněný dopustil dokonce vůči osobě mladší patnácti let (věk poškozené byl podle zjištění soudů obou stupňů obviněnému znám). Popsané okolnosti vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněného. Byly tudíž naplněny formální znaky uvedeného trestného činu.
Totéž však platí rovněž o materiálním znaku. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem (srov. též rozh. č. 13/1973/II Sb. rozh. tr.), nelze činit závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud tudíž nemohl přiznat formálně relevantním dovolacím námitkám žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. J. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý