ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1090.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1090/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2004 o dovolání podaném obviněným Ing. V. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 7 To 11/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 93/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 T 93/2003, byl obviněný Ing. V. K. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák., který podle rozsudku spáchal tím, že „dne 18. 4. 2003 v době kolem 22,50 hodin při řízení osobního automobilu typu BMW 318i ze S. do D., v blízkosti křižovatky silnic II. třídy mezi obcemi S., D., T., nerespektoval pokyn člena hlídky Policie ČR, Obvodního oddělení B. n. T., prap. D. Š., který mu dával znamení k zastavení vozidla předepsaným způsobem svítilnou s červeným světlem, vozidlo nezastavil, objel tohoto policistu a najížděl na dalšího člena hlídky stržm. P. S., který dával znamení svítilnou s bílým světlem, pravým předním kolem přejel stržm. S. přes pravý nárt a narazil do něho zpětným zrcátkem a způsobil mu tak pohmoždění pravého nártu a pohmoždění břišní stěny vpravo, pro které byl poškozený v pracovní neschopnosti do 29. 4. 2003.“ Za to byl obviněný odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. V. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 7 To 11/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 2. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný Ing. V. K. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek znaky trestného činu nevykazuje a z tohoto důvodu tedy nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. Uvedl, že dovoláním nenapadá nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu, neboť si je vědom toho, že dovolací soud musí při svém rozhodování vycházet z již učiněných skutkových zjištění, ale že se na základě dále rozvedených námitek domáhá změny právního posouzení zjištěného skutkového stavu. V návaznosti na to stručně zrekapituloval hodnotící závěry soudu druhého stupně včetně úvah týkajících se úplnosti dokazování, přičemž za nesprávný a neopodstatněný označil závěr tohoto soudu, že by nebylo snad možné podat navrhovanou analýzu k výhledovým poměrům na místě samém a mechanismu poškození čelního skla. Dovolatel pak vyslovil názor, že použitá právní kvalifikace trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. nemá oporu v provedeném dokazování, když neužil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, ale jako spolujezdec viděl, že se jeho manželka vylekala z poměrně nešťastného způsobu, jakým bylo vozidlo, v němž kritického dne jeli, v nepřehledném místě křižovatky policejními orgány stavěno. Spolupráce prap. D. Š. a stržm. P. S. byla podle jeho přesvědčení nekoordinovaná, chaotická, v rozporu s příslušnými vnitřními předpisy Policie České republiky o provádění silničních kontrol. V souvislosti s tím vyslovil názor, že se ani jeden ze soudů nezabýval způsobem, jakým byla silniční kontrola jeho vozidla policejní hlídkou prováděna, byť v rozsudku okresního soudu je zmíněno, že vozidlo mělo být stavěno předepsaným způsobem. Tento závěr je podle něho v rozporu s výpověďmi obou příslušníků policejní hlídky i s ohledáním místa činu. Dále namítl, že „skutek tak jak ho zjistil odvolací a okresní soud, nevykazuje zákonné znaky trestného činu, když je zřejmé, že zákonným znakům trestného činu neodpovídají konkrétní skutkové okolnosti uváděné ve výroku o vině v rozsudku.“ Pokud mělo být zjištěno, že měl řídit vozidlo, nerespektovat pokyny hlídky a najíždět na policistu, pak ani tyto skutkové okolnosti, podle jeho názoru, nenaplňují znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zák. Vyjádřil přitom přesvědčení, že neporušil objekt trestného činu útoku na veřejného činitele – tzn. zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele, neboť nepoužil násilí směřující proti napadeným policistům v souvislosti s výkonem jejich pravomoci veřejného činitele a své jednání považuje pouze za adekvátní reakci na způsob, jakým bylo jeho vozidlo stavěno. Nakonec obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu útoku na veřejného činitele, když nebylo prokázáno jeho zavinění ve formě úmyslu, neboť jiným způsobem by se za dané situace chovat ani nemohl.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí krajského soudu a rozsudek soudu prvního stupně a podle §265k odst. 2 tr. ř. i rozhodnutí o nákladech trestního řízení.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že dovolání obviněného Ing. V. K. je pouhým dokladem jeho teoretického přehledu o smyslu a účelu jím použitého dovolacího důvodu, který však po stránce obsahové nedokázal naplnit kvalifikovanými výtkami, které by vedly ke zpochybnění právního posouzení skutku bez připuštění změn ve skutkovém stavu. V návaznosti na to státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že uplatněné námitky neodpovídají aplikovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 tr. ř. Navrhla proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Obviněný Ing. V. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného Ing. V. K. však podstatná část dovolacích námitek směřuje primárně proti skutkovým zjištěním učiněným soudy. Dovolatel totiž de facto v prvé řadě poukazuje na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, a zejména soudům vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového děje. Teprve sekundárně, v návaznosti na to, dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Zpochybňuje totiž především skutkový závěr soudu prvního stupně akceptovaný (potvrzený) soudem druhého stupně, podle něhož v rozhodné době řídil osobní automobil, s tím, že podle jeho přesvědčení objektivně existoval odlišný skutkový stav věci (viz jeho tvrzení, že byl pouze spolujezdcem), který by právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. nedovoloval. Současně soudu prvního stupně vytýká nesprávnost závěru, že vozidlo bylo stavěno předepsaným způsobem, ačkoliv se tak podle dovolatele stalo za jím tvrzených skutkových okolností v rozporu s příslušnými vnitřními předpisy Policie České republiky o provádění silničních kontrol, které ovšem v dovolání blíže nespecifikoval a v uvedeném směru neuplatnil žádnou konkrétní hmotně právní argumentaci. Svým tvrzením tak ve skutečnosti nenapadá nesprávné posouzení hmotně právních skutečností ale skutkové zjištění soudu.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů však je zřejmé, že oba soudy poté, co zhodnotily provedené důkazy (a odůvodnily, proč další důkazy není třeba provádět), vycházely ze skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, na kterých následně založily posouzení relevantních hmotně právních otázek.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován především v porušení procesních zásad o provádění a hodnocení důkazů vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá rovněž revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím (v tomto směru tedy dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě), kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02).
Pokud by bylo dovolání podáno pouze z těchto důvodů, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Část dovolacích námitek však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného soudem prvního stupně a potvrzeného odvolacím soudem. Dovolatel totiž vyjádřil názor, že inkriminovaný čin byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zák., neboť neporušil objekt tohoto trestného činu, nepoužil násilí směřující proti napadeným policistům v souvislosti s výkonem jejich pravomoci veřejného činitele a nebyla naplněna subjektivní stránka (zavinění ve formě úmyslu). Konstatované výtky týkající se správnosti aplikace hmotného práva (trestního zákona) je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, spáchá takový čin se zbraní a ublíží takovým činem jinému na zdraví.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci veřejného činitele. Veřejným činitelem je podle §89 odst. 9 tr. zák. mj. příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru (ozbrojeným sborem je podle zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků též Policie České republiky), pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Násilí, jímž se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený nebo očekávaný odpor, musí být užito vždy v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele. Pachatel přitom musí jednat s úmyslem ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele (úmysl pachatele musí směřovat k tomu, aby napadený veřejný činitel buď svou pravomoc vůbec nevykonal, nebo ji vykonal jinak, než ji zamýšlel vykonat předtím, než došlo k použití násilí).
V posuzovaném případě odvolací soud (na základě provedených důkazů) potvrdil zjištění nalézacího soudu, že obviněný „…při řízení osobního automobilu typu BMW 318i ze S. do D., v blízkosti křižovatky silnic II. třídy mezi obcemi S., D., T., nerespektoval pokyn člena hlídky Policie ČR, Obvodního oddělení B. n. T., prap. D. Š., který mu dával znamení k zastavení vozidla předepsaným způsobem svítilnou s červeným světlem, vozidlo nezastavil, objel tohoto policistu a najížděl na dalšího člena hlídky stržm. P. S., který dával znamení svítilnou s bílým světlem, pravým předním kolem přejel stržm. S. přes pravý nárt a narazil do něho zpětným zrcátkem a způsobil mu tak pohmoždění pravého nártu a pohmoždění břišní stěny vpravo, pro které byl poškozený v pracovní neschopnosti do 29. 4. 2003.“
Z uvedeného je především zřejmé, že obviněný - zjevně ve snaze vyhnout se silniční kontrole - se odmítl podřídit pokynu jmenovaných policistů k zastavení vozidla, vozidlo nezastavil a na jednoho policistu najížděl (a skutečně také najel), čímž mu způsobil zranění. Dotyční policisté provádějící silniční kontrolu jednali a vystupovali jako veřejní činitelé ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák., neboť se podíleli na plnění úkolů společnosti a státu a používali přitom pravomoci, která jim byla v rámci odpovědnosti za splnění těchto úkolů svěřena. V tomto smyslu rovněž požívali ochrany poskytované mj. ustanovením §155 tr. zák. Je tudíž odůvodněn závěr, že obviněný násilím působil na výkon pravomoci veřejného činitele. Porušil tak objekt předmětného trestného činu. Naplněna byla rovněž objektivní stránka - jednání, následek (porušení objektu) a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Zjištěné a popsané okolnosti přitom vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněného /jeho zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák./ směřujícího k ovlivnění výkonu pravomoci veřejného činitele. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněného by v posuzovaném případě bylo možno učinit pouze na podkladě jiných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení provedených důkazů a za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívají napadená rozhodnutí.
Formálně relevantním námitkám dovolatele proto Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění.
V dalším lze odkázat na přesvědčivé a přiléhavé právní úvahy rozvedené v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně. Soudy obou stupňů tedy nepochybily, jestliže předmětný skutek kvalifikovaly jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 36/1976 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 1997, sp. zn. 2 Tzn 103/97).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. V. K. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý