ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1437.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1437/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2004 o dovolání, které podal obviněný R. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 5 To 164/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 35/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 1 T 35/2002, byl obviněný R. T. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jichž se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 29. 8. 2001 kolem 18:00 hod v P., ul. J., ve vstupním vestibulu do domu, po předchozí slovní rozepři a vzájemném fyzickém napadení, fyzicky napadl poškozenou J. T. tak, že jí opakovaně dal z pravé i levé strany údery vnitřní částí dlaně do obličeje a následně ji chytil levou rukou pod krkem a ten zmáčkl se slovy, že už toho má dost, že ji zabije, přičemž poškozená utrpěla úrazový blok krční páteře a četné oděrky na krku a na ramenou, kdy ze soudně lékařského hlediska lze toto zranění hodnotit jako středně těžké poranění mající charakter ublížení na zdraví a pracovní neschopnost trvala od 30. 8. 2001 do 24. 9. 2001.“ Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. T., jeho rodiče a Obvodní státní zástupce pro Prahu 10, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 5 To 164/2004, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného R. T. vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., spáchaným skutkem spočívajícím v tom, že „dne 29. 8. 2001 v P., J. ulici ve vstupním vestibulu domu po předchozí slovní rozepři a vzájemném fyzickém napadení, fyzicky napadl poškozenou J. T. tak, že jí opakovaně dal z pravé i levé strany údery vnitřní částí dlaně do obličeje, následně ji chytil levou rukou pod krkem a ten zmáčkl, přičemž poškozená utrpěla úrazový blok krční páteře a četné oděrky na krku a ramenou, kdy ze soudně lékařského hlediska lze toto zranění hodnotit jako středně těžké poranění s pracovní neschopností od 30. 8. do 24. 9. 2001.“ Za to jej odsoudil k peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů. Odvolání státního zástupce jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 8. 6. 2004 /§139 odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný R. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. především namítl, že odvolací soud se nijak nevypořádal se zásadní procesní vadou spočívající v nezákonném sdělení obvinění. Uvedl, že záznam o sdělení obvinění v daném případě nesplňuje náležitosti §160 odst. 1 tr. ř., s účinností ke dni 1. 11. 2001, tedy před novelou trestního řádu provedenou zák. č. 265/2001 Sb., přičemž poukázal na to, že sdělení obvinění není dostatečně odůvodněno. Za závažnější pochybení vyšetřovatele označil skutečnost, že sdělení obvinění (stejně jako obžaloba i rozsudky soudů) nijak právně neanalyzují předmětný skutek z hlediska formálních a materiálních znaků trestného činu. Zdůraznil, že vyšetřovatel ani netvrdí, že by se (dovolatel) jednání popsaného ve výroku usnesení dopustil úmyslně, natož, aby se to snažil prokázat. V této souvislosti dovolatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. 582/99, s tím, že učiněním nezákonného sdělení obvinění byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a zároveň čl. 90 Ústavy. Dovodil přitom, že v jeho případě chybí všechny složky (skutkové podstaty trestného činu). V návaznosti na výše uvedené konstatoval, že trestní stíhání bylo v daném případě zahájeno v rozporu s trestním řádem a mělo být jako nezákonné zastaveno.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že do hmotně právního posouzení se promítá skutečnost, že soudy v rozporu s trestním řádem (konkrétně ustanovením §213 odst. 1 tr. ř.) provedly klíčový důkaz, a to RTG snímek. Tento závěr dovozuje z toho, že soudy obou stupňů uvěřily tvrzení znalce, že snímek viděl kdesi ve V. nemocnici a že by mu (dovolatel) stejně nerozuměl. Dovolatel dále vyjádřil podiv nad tím, že soudy nepovažovaly za nutné postavit najisto, zda uvedený snímek existuje a zda jej znalec skutečně viděl, přičemž zdůraznil, že tento snímek se objevil až v únoru 2004 (do té doby nebyl znalcům k dispozici), aniž by bylo vysvětleno, kde byl před tím. Současně vyjádřil pochybnost nad tím, zda byl dohledán „ten správný snímek“. Vyjádřil pak přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť důkaz snímkem RTG byl proveden v rozporu s trestním řádem, přičemž není jasné zda-li vůbec existuje, a jako klíčový důkaz byl užit při hmotně právním posouzení skutku.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. vydal tento rozsudek „Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 5 To 164/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 1 T 35/2002, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. K dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedla, že ze záznamu o sdělení obvinění ze dne 1. 11. 2001 je patrna forma zavinění jednání obviněného, a to úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák. Subjektivní stránka jednání obviněného je v tomto záznamu o sdělení obvinění dostatečně popsána. Sdělení obvinění ve smyslu ustanovení §60 odst. 1 tr. ř. ve vztahu ke skutku kladenému obviněnému za vinu a pro který byl následně zejména soudem druhého stupně odsouzen, má zákonný podklad. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak podle názoru státní zástupkyně skutečnost, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz RTG snímkem před soudem, není důvodem dovolání, jak má na mysli právě citované ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zde se obviněný domáhá pouze odlišného hodnocení důkazů soudy s argumentací, že jde o tento dovolací důvod. Státní zástupkyně k tomu dodala (s odkazem na dostupný spisový materiál), že skutková zjištění v této věci nejsou v extrémním rozporu s právním hodnocením jednání obviněného. Za této situace dovodila, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné a navrhla, aby dovolací soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný R. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné a procesně vadné dokazování (přičemž zpochybňuje existenci RTG snímku, který byl podkladem pro znalecký posudek a tím i rozhodnutí o vině, resp. tvrdí, že důkaz tímto snímkem byl proveden v rozporu s trestním řádem) a tím de facto i nesprávné skutkové závěry (nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností). Teprve sekundárně (jako důsledek takto vytýkaných vad) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely po zhodnocení provedených důkazů právě z naznačených skutkových závěrů (které jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí odůvodněny a rozvedeny) a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních pravidel vymezených v trestním řádu upravujících provádění důkazů a úplnost dokazování, jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel tedy dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Zastavení trestního stíhání se týká vždy skutku a ne jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže je dán z některých důvodů nepřípustnosti trestního stíhání již před zahájením trestního stíhání, policejní orgán nebo státní zástupce věc usnesením odloží podle §159a odst. 2 tr. řádu. Pokud nastane konkrétní důvod nepřípustnosti trestního stíhání po zahájení trestního stíhání, postupuje orgán činný v trestním řízení podle §172 odst. 1 písm. d) tr. řádu a trestní stíhání zastaví. Z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání je možno zastavit trestní stíhání při předběžném projednání obžaloby podle §188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, v hlavním líčení podle §223 odst. 1 tr. řádu, mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání podle §231 tr. řádu a v odvolacím řízení podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu ve veřejném i v neveřejném zasedání. Výše uvedený dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání a došlo k jinému rozhodnutí, zejména k odsuzujícímu rozsudku.
Dovolatel namítl, že jeho trestní stíhání postrádá zákonný podklad, neboť ve vztahu k popsanému skutku mu nebylo řádně sděleno obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř., a mělo proto být jako nezákonné zastaveno. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou tyto námitky uplatněné v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu právně relevantní.
Sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. řádu bylo v době zahájení trestního stíhání proti obviněnému jedinou formou zahájení trestního stíhání proti určité osobě pro určitý skutek, který naplňoval znaky konkrétního trestného činu. Sdělení obvinění mělo povahu opatření a nebyla proti němu přípustná stížnost. Účinky sdělení obvinění nastaly okamžikem, kdy bylo obvinění sděleno do protokolu o výslechu obviněného nebo okamžikem doručení sdělení obvinění do vlastních rukou obviněnému. Sdělením obvinění byla uskutečňována nejen zásada řádného zákonného procesu, ale byl jím určen i předmět trestního stíhání, neboť podle §176 odst. 2 věta první tr. řádu lze obžalobu podat jen pro skutek, pro nějž bylo sděleno obvinění, a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§220 odst. 1 tr. řádu), není však vázán právním posouzením skutku v obžalobě (§220 odst. 3 tr. řádu). Po zahájení trestního stíhání sdělením obvinění lze proti obviněnému použít procesní prostředky uvedené v trestním řádu a jen po sdělení obvinění je možno provádět některé důležité procesní úkony, jako např. vzetí do vazby podle §68 tr. řádu. Sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, se také přerušuje promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Základní náležitostí záznamu o sdělení obvinění je popis skutku, neboť předmětem trestního stíhání je skutek. Podle §160 odst. 1 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001 záznam o sdělení obvinění musel obsahovat popis skutku, tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. V záznamu o sdělení obvinění musely být uvedeny skutkové okolnosti naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu včetně subjektivní stránky, tedy zavinění. Pokud tyto podstatné náležitosti chyběly, nebylo možno obvinění (sdělení obvinění) považovat za zákonné ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu. Absence zákonného podkladu pro trestní stíhání měla (a má) za následek porušení čl. 8 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99 i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96). Mezi základní zásady trestního řízení patří zásada stíhání ze zákonných důvodů uvedená v §2 odst. 1 tr. řádu, podle níž nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Podle záznamu vyšetřovatele ze dne 1. 11. 2001 bylo obviněnému podle §160 odst. 1 tr. ř. sděleno obvinění pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §191a tr. zák. “neboť na podkladě dosud zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že: dne 29. 8. 2002 v přesně nezjištěné době okolo 18:00 hod. v P., ul. J., ve vstupním vestibulu do domu, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozenou J. T., a to tak, že jí dal opakovaně z pravé i levé strany údery vnitřní částí otevřené dlaně do obličeje a následně jí chytil levou rukou pod krkem, ten zmáčkl a pravou rukou přiložil poškozené na břicho zbraň se slovy, že už toho má dost a že ji zabije, poškozená v zápětí z místa utekla, čímž jí způsobil post traumatický blok C páteře a lehkou komoci mozkovou, kdy si léčba vyžádala aplikaci schantzova límce, poškozené byla vystavena pracovní neschopnost od 30. 8. 2001 do 24. 9. 2001.“
V odůvodnění tohoto záznamu je uvedeno, že výše uvedené skutečnosti jsou zjišťovány z protokolu o trestním oznámení a dalších písemných materiálů vedených na M. O. P. Z. M., k čemuž se dodává, že vzhledem k tomu, že je dostatečně prokázáno, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal R. T., je postup podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. plně odůvodněn.
Na základě těchto skutečností lze dovodit, že sdělení obvinění bylo provedeno v souladu s výše citovaným ustanovením §160 odst. 1 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001. Pokud dovolatel zejména namítá, že ze sdělení nelze zjistit subjektivní stránku trestného činu, pak toto tvrzení neobstojí. Citované formulace popisu skutku dostatečně zřetelně a jednoznačně vyjadřují úmyslnou formu jednání obviněného, a to, jak správně konstatovala státní zástupkyně, zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., aniž by bylo třeba úmyslnou formu zavinění výslovně uvádět. Neobstojí však ani názor dovolatele, podle něhož chybí i další znaky skutkové podstaty trestného činu. Z hlediska trestného činu, kterým byl v posledku soudem druhého stupně obviněný uznán vinným, vyjadřuje skutek v popsané podobě i objekt trestného činu - zájem chráněný trestním zákonem, objektivní stránku - jednání, následek (v konkrétních souvislostech účinek) a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem (účinkem), zřejmý je rovněž subjekt.
Skutek je také v záznamu popsán zcela konkrétně a jednoznačně tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Záznam pak obsahuje zákonné označení trestných činů, které byly v tomto skutku spatřovány.
Lze připustit, že odůvodnění sdělení obvinění obsažené v záznamu není zcela precizní, i přesto však z něj lze zjistit, na základě jakých skutečností – důvodů - vyšetřovatel trestní stíhání obviněného zahájil. Podstatné ovšem je, že popis skutku ve „výroku“ záznamu o sdělení obvinění není neúplný, že v něm nechybí podstatná náležitost z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu ani z hlediska jeho individualizace a v tomto smyslu není předmětný záznam v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001. Trestní stíhání obviněného tedy mělo zákonný podklad. Nedošlo proto ani k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy. Právně relevantním námitkám dovolání tak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. T. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. prosince 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý