ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1084.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1084/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. září 2004 o dovolání obviněného B. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2004, č. j. 3 To 102/2003-1925, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 5/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2003, č. j. 33 T 5/2000-1848, byl obviněný B. R. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a podle §148 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Z podnětu odvolání obviněného B. R. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2004, č. j. 3 To 102/2003-1925, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženému trestu a způsobu jeho výkonu a při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému podle §148 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, přičemž pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný B. R. napadl dovoláním, v němž uvedl dva dovolací důvody. Porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný shledává v tom, že z lékařské dokumentace je zřejmé, že v den konání veřejného zasedání (tj. dne 26. 3. 2004) byl přivezen v 8:00 hodin na chirurgii v K., kde mu po konzultaci s psychiatrem byly aplikovány infuze a další medikace. Byl tedy jednoznačně ve stavu vylučujícím jeho účast u veřejného zasedání. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že ač mu byl zdravotní stav obviněného obecně znám, přesto ve věci jednal. Domnívá se, že tím odvolací soud porušil ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání. Postup odvolacího soudu je podle jeho mínění též v rozporu s ustanovením §2 odst. 13 tr. ř., §33 tr. ř. a §52 tr. ř., protože s hodinovou přesností lékařskými zprávami zdokumentoval, kde se v době veřejného zasedání nacházel, avšak odvolací soud k těmto objektivním skutečnostem, které obviněnému bránily účastnit se veřejného zasedání, nepřihlížel. Na výzvu soudu prvního stupně obviněný konkrétními námitkami odůvodnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod opřel o tvrzení, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle obviněného se totiž vrchní soud dostatečně nevypořádal s vadami namítanými v odvolání, zejména co se týká faktické činnosti, kterou měl obviněný provádět a rovněž bez dalšího přejal názor Krajského soudu v Plzni o tom, že obviněný měl přejímat od P. J. zboží – ropné produkty, i když z výpovědi svědka J. vyplývá, že tomu tak nebylo. Podle vyjádřeného názoru obviněného, žádný z provedených důkazů nenasvědčuje tomu, že by věděl o tom, že s doklady firmy P. T. vystupuje neoprávněná osoba, přičemž z listinných důkazů a z výpovědí svědků je patrné, že tato osoba existovala, neboť v případech ostatních odběratelů byla považována za věrohodnou a její daňové doklady nebyly zpochybněny. Obviněný je přesvědčen, že důsledkem namítaných pochybení soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku, pokud podnikatelskou činnost obviněného posoudily jako trestný čin.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že obviněný polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, k nimž měly dospět nesprávným hodnocením provedených důkazů a má za to, že v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dovolatel podle ní následně demonstruje, že soud prvního stupně nepostupoval důsledně podle trestního řádu a důkazy hodnotil jednostranně. Takovéto námitky obviněného však jsou zaměřeny výlučně do oblasti skutkového stavu věci, ke kterému dospěly soudy hodnocením provedených důkazů. Nadto obviněný své skutkové námitky doplnil úvahou v tom smyslu, že v důsledku nesprávných skutkových zjištění je nesprávná i právní kvalifikace skutku. Pokud tedy obviněný namítá výhradně nesprávné skutkové zjištění soudu, není obsahově důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn, neboť argumentace obviněného v této části se nachází mimo rámec důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., k tomu státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že Vrchní soud v Praze před zahájením veřejného zasedání řešil otázku, zda jsou splněny podmínky pro konání jednání v nepřítomnosti obviněného, vyhodnotil okolnosti předchozích odročení veřejného zasedání, k pohybu obviněného v den nařízeného veřejného zasedání navíc zjistil, že vyšetření, které obviněný tentýž den absolvoval nebylo nezbytně nutné a nebylo s to přivodit obviněnému zdravotní komplikace. Je zřejmé, že konkrétně onemocnění obviněného nutně nevyžadovalo klid na lůžku. Pokud se obviněný k veřejnému zasedání nedostavil, byť z vyjádření jeho obhájce vyplynulo, že si přeje být přítomen u veřejného zasedání, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že obviněný byl řádně o konání veřejného zasedání vyrozuměn a byl schopen se jednání účastnit. Na základě výše uvedeného vyslovila státního zástupkyně přesvědčení, že důvody, pro které se obviněný Bohuslav Rada neúčastnil veřejného zasedání, a o něž opřel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nebyly objektivní neovlivnitelnou překážkou na straně obviněného. Konání veřejného zasedání před odvolacím soudem bez účasti obviněného nebylo za uvedených okolností zásahem do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti. Státní zástupkyně Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání obviněného odmítl, jednak podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., jednak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné [ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.].
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Dovolání bylo podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), přičemž lhůta k podání dovolání byla podle §265e odst. 1 tr. ř. zachována.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání nikterak neupravuje. Stanoví pouze, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná, nestanoví-li zákon něco jiného. Na nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je možno usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (a tím dal jednoznačně najevo, že na osobní účasti obviněného u veřejného zasedání trvá). Důsledně respektovat je však třeba i ustanovení §263 tr. ř., které vymezuje pravidla pro konání veřejného zasedání. V nepřítomnosti obviněného nemůže odvolací soud veřejné zasedání podle §263 odst. 4 tr. ř. konat jen tehdy, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Odlišně je třeba také posuzovat podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Podle §238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000).
O odvolání obviněného odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2004. O termínu veřejného zasedání byl obviněný B. R. vyrozuměn dne 25. 2. 2004, zásilka mu byla doručena prostřednictvím Policie ČR. U odvolacího soudu se jednalo již o třetí nařízené veřejné zasedání o odvolání obviněného.
K veřejnému zasedání dne 16. 12. 2003 v 9:00 hodin se obviněný nedostavil; k němu se dostavil pouze obhájce obviněného a tlumočil omluvu obviněného s tím, že jeho klient uvízl v příkopu 7 km za T. a jede pro něj traktor a že obviněný současně žádá o odročení veřejného zasedání. Odvolací soud obviněnému vyhověl a veřejné zasedání odročil na 6. 2. 2004 v 9:00 hodin. Při něm obhájce obviněného předložil pracovní neschopenku obviněného vystavenou dne 4. 2. 2004 MUDr. M. L. s tvrzením, že obviněný je hospitalizován v nemocnici N. H. po ledvinové kolice na oddělení chirurgie a urologie, oddělení doc. MUDr. J. Následně se prokázalo, že tato skutečnost se nezakládá na pravdě. Člen senátu se telefonicky se zmíněnou nemocnicí spojil, avšak hospitalizace obviněného nebyla potvrzena. Předseda senátu konstatoval, že z trestního spisu je zřejmé, že obviněný má zdravotní problémy, protože má jednu ledvinu, důvody pro vystavení pracovní neschopnosti proto existují. Na písemný dotaz předsedy senátu ze dne 9. 2. 2004 MUDr. J. odpověděl, že obviněný byl sice dne 6. 2. 2004 v tamější nemocnici ambulantně vyšetřen, nicméně pracovní neschopenka mu vystavena nebyla, nebyl ani hospitalizován. Podle sdělení tohoto lékaře se k další kontrole má obviněný dostavit 11. 2. 2004. K písemnému dotazu předsedy senátu MUDr. M. L. přípisem ze dne 18. 2. 2004 soudu sdělil, že obviněný měl absolvovat další vyšetření dne 11. 2. 2004, dosud však výsledky neobdržel a pracovní neschopnost trvá. Obhájce obviněného JUDr. O. M. dne 24. 3. 2004 odvolacímu soudu předložil lékařskou zprávu MUDr. J., z níž vyplývá, že obviněný se má dostavit k předoperačnímu internímu vyšetření. Z tohoto důvodu se obviněný bude moci zúčastnit veřejného zasedání až v termínech od druhé poloviny května a po provedení operace termín účasti u veřejného zasedání soudu oznámí.
Faxovou zprávou ze dne 25. 3. 2004 obhájci obviněného předseda senátu odvolacího soudu oznámil, že omluvu obviněného nepovažuje za omluvu a relevantní důvod případné neúčasti a veřejné zasedání se v předpokládaném termínu (tj. dne 26. 3. 2004) bude v 9:00 hodin konat. Tohoto se opětovně zúčastnil obhájce obviněného, přičemž předložil doklad o pracovní neschopnosti obviněného. Podle něho lze usoudit, že pracovní neschopnost u obviněného od 4. 2. 2004 trvá a že termíny kontrol jsou stanoveny na dny 5. 2., 15. 2., 19. 2., 25. 3., 4. 5. a 26. 5. 2004. Kromě dokladu o pracovní neschopnosti měl odvolací soud k dispozici ještě lékařskou zprávu MUDr. M. L. o zdravotním stavu obviněného. Ten v ní uvedl, že jakékoliv stresování pacienta by mohlo vést k ohrožení jeho života. Za účelem krátké porady senátu o dalším průběhu veřejného zasedání bylo jednání přerušeno. Poté předseda senátu vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného B. R. Důvody tohoto rozhodnutí předseda senátu v protokolu o veřejném zasedání podrobně rozvedl. V odročeném veřejném zasedání dne 26. 3. 2004 bylo pokračováno ve stejném složení senátu, obhájce obžalovaného JUDr. O. M., státní zástupkyně JUDr. H. M. a protokolující úřednice Ivany O. Dále předseda senátu přednesl napadený rozsudek a podal zprávu o stavu. Posléze bylo přistoupeno k přednesu odvolání a vyjádření státní zástupkyně a přistoupeno k závěrečným návrhům. Po přerušení veřejného zasedání a závěrečné poradě senátu předseda senátu vyhlásil rozsudek.
Jak již bylo shora uvedeno, přítomnost obviněného může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl obviněného k veřejnému zasedání předvolat, čímž dal zřetelně najevo, že považuje účast obviněného u veřejného zasedání za nutnou. Z konkrétních okolností dané věci je však zřejmé, že obviněný byl o termínu veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn. Odvolací soud tedy účast obviněného při veřejném zasedání nepovažoval za nezbytně nutnou. Lhůta k přípravě na veřejné zasedání byla zachována; o termínu veřejného zasedání byl obviněný vyrozuměn s měsíčním předstihem. Přesto s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, ročník 2004, T 621.).
Odvolací soud usnesení o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného odůvodnil tím, že určitá zjištění o zdravotním stavu obviněného jsou, ale tato zjištění nebrání tomu, aby se obviněný jednání zúčastnil, pokud prohlašuje, že se jednání zúčastnit chce. Z podaných zpráv nevyplývá, že by byl upoután na lůžko, dochází do ordinace a jak bylo zjištěno, může podnikat i cesty na vyšetření do P. Lze připustit, že obviněný je z důvodu onemocnění určitým způsobem stresován. Avšak důvodem stresu může být i skutečnost, že je proti němu vedeno trestní stíhání. Právě tato okolnost by mohla být důvodem zhoršování se psychického stavu obviněného, pokud by ve veřejném zasedání nebylo pokračováno. V řízení před soudem prvního stupně byla zpracována celá řada znaleckých posudků, naposledy byl zpracován znalecký posudek ústavem se závěrem, že obviněný je schopen účasti u hlavního líčení. Pokud obviněný uvádí, že by v důsledku účasti u veřejného zasedání byl v ohrožení života, toto konstatování pochází od lékaře chirurga, nikoli od specialisty z příslušného oboru. Odvolací soud dále konstatoval, že obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn s tím, že jeho účast není nutná a je možno jednat i v jeho nepřítomnosti. Nepřítomností obviněného u veřejného zasedání se odvolací soud zabýval i v odůvodnění rozsudku ze dne 26. 3. 2004, č. j. 3 To 102/2003-1925, když přesvědčivě se vypořádal i s námitkami obhajoby. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud zcela respektoval příslušná zákonná ustanovení trestního řádu a nikterak nepochybil, pokud veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného.
K tomu, aby bylo možné považovat omluvu obviněného za řádnou, musí být vedle dokladu o pracovní neschopnosti soudu předložena aktuální lékařská zpráva ohledně zdravotního stavu obviněného; v opačném případě ji nelze považovat za relevantní. Toliko nad rámec argumentace odvolacího soudu lze uvést, že z dokladu o pracovní neschopnosti obviněného na č. l. 1918 trestního spisu je patrné, že byl vystaven dne 4. 2. 2004. Nelze však přehlédnout ani to, že termíny jednotlivých kontrolních vyšetření byly vždy naplánovány v rozmezí, které předcházelo termínu konání veřejného zasedání. Konečně výhrady lze mít i k tomu, jakým způsobem obviněný omlouval svou neúčast u veřejného zasedání. Bylo prokázáno, že obviněný dne 6. 2. 2004 v N. na H. hospitalizován nebyl, podrobil se toliko ambulantnímu ošetření. Za pět dní poté, tj. dne 11. 2. 2004 se měl dostavit k další kontrole, ke které však nepřišel. Počínání obviněného spíše tedy svědčí o tom, že neměl zájem se veřejného zasedání zúčastnit, naopak se mu vyhýbal. Podle toho, jak obviněný sám přistupoval ke svému zdravotnímu stavu, když i přes nepříznivou diagnózu se k lékařským vyšetřením ve stanovených termínech nedostavoval, lze usoudit, že subjektivně svůj zdravotní stav sám nepociťoval za natolik závažný. Lze ovšem připustit, že trestní stíhání samo o sobě je stresujícím faktorem a že do jisté míry by mohlo mít na zdravotní stav obviněného vliv. Odborné vyjádření lékaře z oboru psychologie, příp. psychiatrie v tomto směru bylo do spisu založeno až v rámci žádosti obviněného o odklad, resp. přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Konstatování lékaře chirurgické ambulance toto odborné vyjádření nemůže nahradit, je tudíž nedostatečné. Kromě toho odvolací soud v této souvislosti vzal také v úvahu znalecký posudek institutu na č. l. 1513 trestního spisu vypracovaný na žádost soudu prvního stupně. Podle něj je obviněný schopen účasti u hlavního líčení. Jinými slovy řečeno, na straně obviněného v době konání veřejného zasedání neexistovaly objektivní překážky, které by mu bránily veřejného zasedání se zúčastnit.
Za vhodné považuje Nejvyšší soud dále poznamenat, že veřejnému zasedání dne 26. 3. 2004 byl osobně přítomen obhájce obviněného. Uvedl, že osobně s obviněným nemluvil, protože hovořil s právním zástupcem obviněného Mgr. P. Ten mu sdělil, že obviněný je ve velmi špatném psychickém stavu a že se podrobí předoperačnímu vyšetření, po kterém bude následovat operativní zákrok na ledvině. Z uvedeného je zřejmé, že obhájce si sám stanovisko obviněného nevyžádal, protože s klientem osobně nemluvil. Podle §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Při veřejném zasedání obhájce vyslovil pouze stanovisko Mgr. P., tzv. právního zástupce obviněného, jehož plná moc byla soudu předložena až v souvislosti se žádostí o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Lze proto uzavřít, že pokud obviněný skutečně trval na účasti u veřejného zasedání, nepostupoval dostatečně obezřetně, jestliže měl v úmyslu se veřejného zasedání někdy v budoucnu účastnit, neboť žádost o odročení veřejného zasedání nebyla u veřejného zasedání soudu přednesena způsobem, k němuž by mohl přihlížet.
Přihlížeje ke všem shora uvedeným skutečnostem, je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uplatnil, aniž by došlo k porušení zákonného ustanovení vztahujícího se k přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takto koncipovaný dovolací důvod vymezuje rámec, podle něhož lze úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud musí zásadně vycházet ze skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, nemůže se od učiněného skutkového zjištění odchýlit, a je tedy jím vázán (srov. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu totiž nepřísluší v rámci daného dovolacího důvodu hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Proto s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat toliko vady právní. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají. Jiné hmotně právní posouzení může záležet v posuzování okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Právní závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu. V jeho průběhu soudy nejprve musí zákonným způsobem důkazy provést, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, když výsledkem této jejich činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nicméně zásah do skutkového zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
V dovolání obviněný nenamítl nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, nýbrž námitky zaměřil na nedostatky mající původ v samotném skutkovém zjištění soudů. Podle obviněného se v průběhu dokazování soudu nepodařila objasnit faktická činnost, kterou měl obviněný provádět a dále odvolacímu soudu vytkl, že neučinil správný závěr o tom, kdo měl od P. J. zboží přejímat. V další části dovolání se obviněný snaží vyvrátit závěr soudu o tom, že osoba vystupující s doklady firmy P. T. existovala. V tomto ohledu je zřejmé, že obviněný primárně sleduje změnu ve skutkovém zjištění a teprve v návaznosti na ni se domáhá změny právního posouzení. Takové námitky však s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, protože fakticky jimi obviněný nesprávnou kvalifikaci skutku nebo nesprávnost hmotně právního posouzení nenapadá. Jak již bylo výše zmíněno, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodléhají námitky, jejichž podstatou je provádění dokazování ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., či hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Lze proto uzavřít, že obviněný dovolání neopřel o námitky právní, nýbrž o námitky ryze skutkové, které z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou obstát. Proto Nejvyšší soud ohledně dovolacího důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann