ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1088.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1088/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. září 2004 o dovolání obviněných F. B., roz. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., B. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. R. a M. D., , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. R., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2003, č. j. 12 To 288/2003-686, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 159/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. D. a B. D. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 5. 2003, č. j. 2 T 159/2002-639, byl obviněný F. B. uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (ad 1, 2 výroku rozsudku) a dále trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad 3, 4, 5, 7, 13 výroku rozsudku) a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. U skutků pod body 1 a 2 výroku rozsudku upustil soud podle §37 tr. zák. od uložení souhrnného trestu. Týmž rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byli M. D. a B. D. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzeni : B. D. podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a obviněný M. D. podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, rovněž se zařazením do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto okresním soudem také o nároku jednotlivých poškozených a to podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. Kromě shora uvedených obviněných byl pro majetkovou trestnou činnost odsouzen také M. H.
O odvoláních obviněných F. B. a B. D. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. září 2003, č. j. 12 To 288/2003-686, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Z podnětu odvolání obviněného M. D. (a rovněž také M. H.) napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně těchto obviněných ve výroku o trestu a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému M. D. uložil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, když pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění M. D., B. D. a F. B. dovolání.
Obviněný F. B. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedený dovolací důvod je podle něj dán proto, že mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozeného jsou rozpory, které nebyly dalšími důkazy vyvráceny a z provedených důkazů nelze ani prokázat jeho úmysl (obviněného) se při převzetí půjčky obohatit tím, že poškozeného uvede v omyl. V části dovolání obviněný uvádí, že „žádné peníze nedostal“ (viz ad 2, 3 výroku rozsudku) případně, že soud nesprávně hodnotil výpovědi svědků (viz ad 4 výroku rozsudku) či sice připustil, že od poškozeného peníze převzal a obchod se neuskutečnil, avšak převzatou částku považoval za půjčku (viz ad 5 výroku rozsudku), event. vznáší výhrady k hodnověrnosti výpovědi poškozeného, odvolávaje se na znalecký posudek. V další části dovolání obviněný argumentuje tím, že jednání, které soud posoudil jako trestný čin, mělo být správně kvalifikováno jako občanskoprávní vztah (viz ad 13 výroku rozsudku). Své výhrady (shora stručně popsané) shrnuje v závěr, že „ s ohledem na provedené dokazování má zato, že rozhodnutí soudu druhého stupně, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení jednotlivých skutků a na nesprávném hmotně právním posouzení provedených důkazů k jednotlivým skutkům, přičemž u skutků pod ad 1 - 3) nebylo důkazy prokázáno, že se staly“. Pokud jde o další útoky, vyjadřuje svůj názor, že s ohledem na nesprávné hodnocení důkazů, měly být některé z útoků posouzeny jako občanskoprávní vztahy, případně nebylo prokázáno, že by se jednání dopustil, a proto přicházelo v úvahu postupovat podle §226 písm. b), c) tr. ř. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a tomuto věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný B. D. rovněž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v první části svého dovolání reprodukuje a popisuje jednotlivé útoky, kterými byl uznán vinným. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že se podle jeho názoru nepodařilo opatřit žádný důkaz prokazující subjektivní stránku spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Je přesvědčen, že „z provedených důkazů lze považovat za prokázané to, že ohledně skutků ad 7, 8, 10 výroku rozsudku se jednalo o souběžné spolupachatelství, které není spolupachatelstvím ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Pokud odvolací soud na uvedenou výtku, uplatněnou již v odvolání, nedostatečně reagoval a jeho odvolání zamítl, pak pochybil, neboť skutky byly nesprávně právně posouzeny“. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o případnou aplikaci ustanovení §265l odst. 4 tr. ř.
Obviněný M. D. podal dovolání rovněž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „nebylo jednoznačně prokázáno, že by skutky označené pod body 7, 8, 10 výroku rozsudku byly spáchány společně – tedy ve spolupachatelství, uvedená skutečnost nevyplývá ani ze skutkového zjištění“. V závěru podaného dovolání, stejně jako v bodě IV. podaného dovolání obviněný uvádí, že „ pokud by krajský soud vycházel z námitek, které v rámci odvolání uplatnil, tak by musel dojít jednoznačně k závěru, že jsem se nedopustil skutků pod body 6 - 10 rozsudku a měl být uznán vinným pouze trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (bod 12 výroku rozsudku)“. V závěrečném petitu navrhl zrušit rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a tomuto soudu věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se k dovolání obviněných vyjádřil, navrhl dovolání obviněného M. D. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a obviněného F. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání byla podána osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýká podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě stanovené zákonem (§265e tr. ř.), přičemž jsou přípustná podle 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., a proto bylo třeba posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je důvodem dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Shora zmíněný dovolací důvod je koncipován tak, aby v rámci mimořádného opravného prostředku – dovolání, byly přezkoumány otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením její otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byli obvinění uznáni vinnými. Především je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět procesní úkony směřující do oblasti zjištění skutkového stavu věci, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Z uvedeného plyne, že pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Jakékoli námitky procesního charakteru se nacházejí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu a z těchto skutečností potom následně plyne, že Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a vzhledem k tomu, že není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoli způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem, přičemž Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 73/03).
V souvislosti s otázkou zjištění skutkového stavu věci a následného právního posouzení skutku je vhodné uvést, že proces zjišťování skutkového stavu věci spadá do pravomoci soudu nalézacího, když v průběhu nalézacího řízení musí soud nejprve v souladu se zákonem provést potřebné důkazy pro náležité zjištění skutkového stavu věci, tyto důkazy pak musí hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, který soud vyjádří v tzv. skutkové větě a své úvahy rozvede v odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.). Nejvyššímu soudu tedy nepřísluší v rámci řízení o dovolání hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
K námitkám, které ve svém dovolání uplatnil obviněný F. B., lze uvést, že tyto zcela jednoznačně směřují do oblasti skutkového zjištění, ve smyslu shora rozvedeném. Obviněný sice konstatuje, že dovolání podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ze samotného jeho vyjádření, které je rozvedeno k jednotlivým útokům, pro které byl uznán vinným, obviněný uvádí, že z provedených důkazů nelze dovodit jednoznačný závěr o úmyslu uvést jiného v omyl, poukazuje na rozpory ve výpovědích jeho a poškozených, hodnocení důkazů znevěrohodňuje, stejně jako některé z důkazů, a sám se snaží docílit toho, aby soud hodnotil důkazy, jinak než učinil ve svém rozhodnutí, tj. podle jeho vlastních představ – tj. že by šlo o půjčky, že by neuvěřil výpovědím poškozených apod. Tedy na základě nového hodnocení důkazů se snaží dosáhnout změny skutkového stavu věci a následně pak i změny právního posouzení. Obviněný tedy uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, ve snaze dosáhnout primárně změny skutkových zjištění a až následně také změny právního posouzení, tudíž námitky, které uplatnil v dovolání nejsou námitkami způsobilými naplnit zmíněný dovolací důvod, a proto muselo být dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Námitky obviněných M. D. a B. D. směřují ve své podstatné části rovněž do oblasti skutkových zjištění. V případě obviněného M. D. je zcela evidentní, že námitky rázu, že „se skutků uvedených pod body 6 - 10 nedopustil a měl být uznán vinným pouze pro jednání popsané pod bodem 12“, jsou námitkami nikoli právními, ale námitkami skutkovými, neboť obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a nevytýká soudu nesprávné právní hodnocení zjištěného skutku, ale naopak uvádí, že se skutku nedopustil, tedy popírá skutkové zjištění, přičemž namítá nesprávné hodnocení důkazů, nevěrohodnost svědků apod. V tomto směru by tedy muselo být dovolání obviněného odmítnuto jako nedůvodné, pokud by Nejvyšší soud neshledal alespoň částečně důvody pro odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Obdobně lze posoudit také námitky obviněného B. D., pokud směřují k výhradám ohledně hodnocení důkazů, z čehož pak obviněný dovozuje, že se „soud ocitl v důkazní nouzi a odvolací soud pochybil, pokud jeho odvolání zamítl, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutků“.
V dovolání těchto obviněných je uplatněna také námitka, že jejich jednání lze považovat za „souběžné spolupachatelství, a že provedeným dokazováním se nepodařilo opatřit žádný důkaz prokazující společné jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., event. souběžné spolupachatelství“.
Z uvedeného okruhu námitek lze při extenzivním výkladu považovat za právně relevantní tu část námitek, že jednání popsané ve skutkové větě nelze považovat za spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., když navíc uvedené zákonné ustanovení soud ani nepoužil. Je skutečností, že skutkové zjištění v případě útoků uvedených pod body 7, 8, 10 konstatuje, že „obvinění vylákali pod nepravdivou záminkou peníze“, které potřebují např. na úplatky apod., aniž by však soudy blíže rozvedly otázku spolupachatelství. Zde je však třeba dále uvést, že na skutkovou větu nelze pohlížet izolovaně. Shora již bylo rozvedeno, na základě jakého procesu se skutkové zjištění tvoří. Nelze tedy odhlédnout od znění §125 odst. 1 tr. ř., kdy soud hodnotil výpovědi jednotlivých svědků a právě z těchto výpovědí, např. svědka M. H. vyplývá, že mezi M. D. a B. D. existovala souhra při vylákání peněz, byť byly vypláceny jednou M., jindy B. D. Skutečnost souhry v rámci dohody plyne např. ze způsobu vylákání peněz u svědka H., ale i svědka S. Soudy hodnotily důkazy v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř. a dospěly k závěru, že výpovědi svědků jsou pravdivé, tudíž že se obvinění dopustili jednání jako spolupachatelé. Je jistým nedostatkem popisu skutku, že uvedená právní kvalifikace podle §9 odst. 2 tr. zák. není blíže rozvedena, ale s ohledem na již zmíněné ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., nemůže být uvedená nepřesnost důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. K této části dovolání, kterou Nejvyšší soud akceptoval jako relevantní, je potřebné uvést, že se jí zabýval již krajský soud ve svém rozsudku na str. 6, stejně jako soud prvního stupně na str. 12 svého rozsudku a s argumentací těchto soudů se lze ztotožnit, neboť tak, jak jsou jednotlivé útoky popsány, je nepochybné, že se obvinění tohoto jednání dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák.
Druhá část námitky, konstatující, že se nepodařilo prokázat spolupachatelství (event. souběžné spolupachatelství – dovolání obv. B. D.), je námitkou primárně směřující proti skutkovému zjištění. Pokud tato část námitky směřuje proti skutkovému zjištění, že nebylo dostatečně důkazně prokázáno, že se obvinění tohoto jednání (bod 7, 8, 10) dopustili jako spolupachatelé, což je rovněž zmíněno v dovoláních obviněných, pak i v této části by přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem musel Nejvyšší soud dovolání obviněného F. B. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných M. D. a B. D. jako dovolání zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v případě těchto dvou obviněných byla část dovolací námitky právně relevantní. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu se zněním §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž s ohledem na charakter rozhodnutí nemusel Nejvyšší soud věc meritorně přezkoumávat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2004
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann