ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.31.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 31/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu P., zastoupenému advokátem, o určení práva nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 504/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. srpna 2004, č. j. 6 Co 1511/2004-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám jeho zástupce advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, č.j. 4 C 504/2003-76 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 21. 8. 2003, č.j. 4 C 504/2003-34, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2003, č.j. 6 Co 2535/2003-48), zamítl žalobu se žádostí o určení, že žalobce J. R., nar. 7. 6. 1950, je nájemcem bytu č. 12 o velikosti 2+1 ve třetím patře domu čp. 341 v Č. ulici v P. (dále jen „předmětný byt“); současně rozhodl i o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně žalobce neprokázal přechod nájmu bytu k datu smrti své matky (tj. 1. 8. 1998), ani ke dni smrti svého bratra M. R. (tj. 8. 4. 2003). Žalobce nesplnil podmínku pro přechod nájmu spočívající v tom, že nemá vlastní byt ve smyslu §706 odst. 1 věty první občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). V řízení bylo totiž prokázáno jeho vlastnické právo k rodinnému domu čp. 33 v N. Uvedená nemovitost byla sice z rozhodnutí Místního národního výboru v Č. ze dne 27. 2. 1984, č.j. 85/84, určena pouze k rekreačním účelům podle §85 vyhlášky (správně zákona) č. 50/1976 Sb. a podle §50 vyhlášky č. 83/1976 Sb. s tím, že je obytným domem, který nesmí být použit k celoročnímu bydlení, protože se však nacházela ve stavu způsobilém celoročního užívání (v důsledku rekonstrukce ohlášené jako drobná stavba sdělením příslušnému stavebnímu úřadu ze dne 9. 1. 2001) již v době smrti bratra žalobce M. R., „necítil“ se soud prvního stupně být vázán rozhodnutím o rekolaudaci z roku 1984. Podle názoru soudu žalobce dokončovací práce na domě v N. účelově prodlužoval s ohledem na projednávaný spor. Žalobce tak nesplnil předpoklad přechodu nájmu, když bylo prokázáno, že disponuje právním titulem ke stavbě způsobilé k celoročnímu uspokojování bytové potřeby. I kdyby však soud dovodil, že ke dni 8. 4. 2003 nebylo možné dům v N. celoročně užívat, bylo by s ohledem na současný stav nemovitosti v rozporu s dobrými mravy žalobě vyhovět, neboť předmětný byt je bytem obecním, a žalované město eviduje řadu zájemců o takové byty. Soud prvního stupně dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) věc přezkoumal a rozsudkem ze dne 5. 8. 2004, č.j. 6 Co 1511/2004-93, napadený rozsudek změnil tak, že žalobce určil nájemcem předmětného bytu a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu v dané věci nebylo sporu o tom, že byla splněna podmínka společné domácnosti, sporná byla druhá podmínka, a to zda měl žalobce ke dni úmrtí bratra vlastní byt. Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněného pod pořadovým č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/2003, podle kterého se za byt ve smyslu §685 a násl. obč. zák. považuje soubor místností nebo jednotlivá obytná místnost, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení (§76 odst. 1, §85 zákona č. 50/1976 Sb.). Totéž vyplývá i z dalšího rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, kde je zdůrazněno, že slovy „mít vlastní byt“ zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví, nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému uspokojování bytové potřeby jeho nositele. O byt proto nepůjde tehdy, nachází-li se ve stavbě určené v souladu se stavebními předpisy k individuální rekreaci. Pro určení toho, co je bytem, je rozhodující kolaudační rozhodnutí, nikoli faktický stav užívání. V občanském soudním řízení soud z rozhodnutí příslušného stavebního úřadu vychází, jinak může otázku, zda je určitá místnost bytem posoudit sám jako otázku předběžnou. Odvolací soud proto vyšel z kolaudačního rozhodnutí ze dne 27. 2. 1984 a ze zpráv obce Č. a Městského úřadu v P., z nichž se podává, že k žádosti právního předchůdce žalobce byla povolena změna účelu užívání domu v N. k rekreačním účelům a do současné doby nedošlo ke změně kolaudačního určení. Podle odvolacího soudu, pokud soud prvního stupně po místním šetření ohledně provedených úprav shledal, že tento dům je fakticky způsobilý sloužit k bydlení žalobce, nemá to na dosavadní kolaudační určení vliv. Žalobci nelze klást za vinu, že v roce 1984 došlo ke změně užívání domu v N. k rekreačním účelům, neboť o ni nepožádal.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (označující se chybně jako žalobce) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Dovolatel napadá formálně právní výklad pojmu „mít vlastní byt“, na němž odvolací soud postavil právní posouzení otázky přechodu práva nájmu v dané věci a které dle názoru dovolatele odporuje i ustálené judikatuře. Podle dovolatele je totiž relevantní objektivní hledisko, tj. stavební stav domu v N. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tím, že přiznal žalobci právo nájmu, čímž omezil vlastnické právo dovolatele, přestože žalobce disponuje jinou možností trvale uspokojovat svoji bytovou potřebu. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvádí, že v právní praxi je konstantně zastáván názor, že pro posouzení otázky, zda jde o byt, je nutno vycházet ze stavebně právních předpisů, přičemž rozhodující je stav kolaudační, nikoli faktický způsob užívání. Tomuto korespondují i jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která žalobce odkazuje, např. sp.zn. 2 Cdon 1010/97, 26 Cdo 2152/2000, a proto navrhuje dovolání jako zjevně nedůvodné odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (o určení přechodu nájmu).
Podle §242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.
V dovolání dovolatel výslovně uplatňuje též dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. vytýká odvolacímu soudu vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, aniž by je však blíže obsahově konkretizoval. Protože ani dovolací soud jejich existenci z obsahu spisu neshledal, lze uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpí vadami řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
V dalším se Nejvyšší soud zabýval dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. námitkou nesprávného výkladu pojmu „mít vlastní byt“.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Institut přechodu nájmu upravený v ustanovení §706 odst. 1 větě druhé obč. zák. je svým charakterem nájmem vnuceným, nebotˇ omezuje pronajímatele - a to ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce - v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout. Základní podmínkou, která rozhodujícím způsobem vymezuje institut přechodu nájmu a která musí být na straně těchto osob splněna, je, že ke dni smrti nájemce nemají vlastní byt. Slovy “mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody (výlučné nebo odvozené právo, právo nájmu nebo společného nájmu, právo z věcného břemene, právo založené nepojmenovanou smlouvou podle §51 obč. zák.), od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv jen přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v §706 odst. 1 větě druhé obč. zák. disponuje některým z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu (shodné závěry formuloval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1997, pod číslem 54, nebo v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 34).
Ohledně vymezení pojmu „byt“ je v právní praxi konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov.: Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru korespondují (vedle rozsudku citovaného již odvolacím soudem) i další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, podle kterého vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák., zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost), jsou způsobilé k trvalému užívání a jsou určeny k trvalému bydlení. Obdobný názor zaujal Nejvyšší soud též v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01), v němž uvádí, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Pokud Nejvyšší soud dovodil, že druhým (dalším) bytem ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) ObčZ není místnost či soubor místností, které nebyly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení, byť jsou k takovémuto účelu fakticky užívány (srov. rozsudek ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1900/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 293), uplatní se obdobný závěr i při výkladu pojmu „mít vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004). Od takto ustálené soudní praxe, s níž je napadené rozhodnutí v souladu, se Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat ani v projednávaná věci.
Správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze zpochybnit ani poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, jehož se na podporu svých závěrů dovolával soud prvního stupně. Pokud se v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu uvádí, že o \"vlastní byt\" ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák., jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu a že je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje, pak předpokladem (nikoli jediným, avšak nutným) objektivní způsobilosti trvale uspokojovat bytovou potřebu je právě určení užívání stavby k takovému účelu pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu. Z takového rozhodnutí pak soud podle §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vychází.
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. října 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu