ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.337.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 337/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně H. M., zastoupené advokátkou, proti žalované J. H., zastoupené advokátem, o zpřístupnění bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1782/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č. j. 22 Co 252/2004, 22 Co 253/2004-53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č. j. 22 Co 252/2004, 22 Co 253/2004-53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č. j. 6 C 1782/2002-31, ve spojení s usnesením ze dne 5. května 2004, č. j. 6 C 1782/2002-41, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zpřístupnit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku „byt 1+1 s příslušenstvím a prádelnou nacházející se v pravé polovině rodinného domu od vstupu do budovy, domu čp. 62 S., obec S., zapsaného na LV č. 1017 u Katastrálního úřadu P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „předmětné místnosti“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně zamítl žalobu týkající se předání klíčů od bytu a od vstupních vrat do dvora žalobkyni a stejně tak i návrh na zrušení usnesení o předběžném opatření ze dne 24. září 2002, sp. zn. Nc 1079/2002. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic a o poplatkové povinnosti.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. dubna 1992, č. j. 6 C 325/92-9, který nabyl právní moci dne 17. června 1992, byla žalobkyně zavázána vyklidit a vyklizenou odevzdat tehdejšímu vlastníku předmětného domu kuchyň, ložnici, spolu s chodbou a prádelnou v pravé polovině předmětného domu, a to do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt nejméně 1+1, IV. kategorie, v okrese P. nebo v P. Dále zjistil, že žalobkyni nebyla dosud přisouzená bytová náhrada zajištěna, že však v předmětném domě již delší dobu nebydlí, že z domu se dočasně odstěhovala z důvodu obtížného dojíždění do zaměstnání, že vzhledem ke špatným vztahům s žalovanou odhlásila rovněž odběr elektrické energie a že v současné době jsou předmětné místnosti ve velmi špatném stavu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že ačkoli žalobkyně v době před rozhodnutím ve věci sp. zn. 6 C 325/92 Okresního soudu Praha-západ nebyla nájemkyní předmětných místností, svědčí jí zde (po tomto rozhodnutí) právo na bydlení (§712 odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování soudu prvního stupně – dále jen „obč. zák.“), neboť přisouzená bytová náhrada jí dosud zajištěna nebyla. Podle názoru soudu prvního stupně nemůže na tomto závěru nic změnit ani to, že žalovaná se delší dobu zdržuje mimo předmětný dům, a to proto, že k tomu byla donucena dočasnými okolnostmi, tedy špatným spojením do zaměstnání; stejně tak bez právního významu, a to vzhledem k rozhodnutí, jímž byl daný právní vztah založen, je i námitka, že předmětné místnosti nejsou bytem. S odkazem na „rozhodnutí SJ 79/2002“ soud prvního stupně dále dovodil, že okolnost, zda výkon práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, založeného pravomocným soudním rozhodnutím, je v souladu s dobrými mravy, může být právně významná v řízení o určovací žalobě podle §80 písm. c/ o.s.ř., kterou se ten, v jehož prospěch byla stanovena povinnost k vyklizení bytu, domáhá určení, že tato povinnost není vázána na zajištění bytové náhrady, nikoli v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá realizace svého práva v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. října 2004, č. j. 22 Co 252/2004, 22 Co 253/2004-53, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o stanovení poplatkové povinnosti a v nákladovém výroku; v dalším, a to ve vyhovujícím výroku I. (týkajícím se povinnosti zpřístupnit předmětný byt) a v zamítavém výroku IV. (týkajícím se návrhu na zrušení usnesení o předběžném opatření), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že podle §712 odst. 6 ve spojení s ustanovením §853 obč. zák. svědčí žalobkyni právo v předmětných místnostech do zajištění bytové náhrady bydlet a žalovaná má tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva strpět. Podle odvolacího soudu na tom nic nemění ani to, že účastníkem řízení ve věci sp. zn. 6 C 325/92 Okresního soudu Praha-západ nebyla žalovaná, ale její právní předchůdce. Byla-li povinnost strpět užívání kuchyně a ložnice spolu s chodbou a prádelnou v pravé polovině předmětného domu právnímu předchůdci žalované uložena pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, je podle názoru odvolacího soudu nerozhodné i to, zda předmětné místnosti jsou či nejsou bytem. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěry, které soud prvního stupně přijal s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 833/2000, uveřejněný pod č. 79 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura (podle označení soudu prvního stupně „rozhodnutí SJ 79/2002“). Uvedl rovněž, že právo na zajištění náhradního bytu je právem, které podléhá promlčení, že promlčecí doba je deset let a její běh počíná okamžikem, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé (§101 a §110 odst. 1 obč. zák.), že v daném případě počíná běh promlčecí doby prvním dnem poté, kdy byla bytová náhrada zajištěna, tedy kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, a že nebyla-li dosud bytová náhrada zajištěna, nepočal ani běh promlčecí doby a tudíž k promlčení tohoto práva nedošlo. Nakonec dovodil, že k zániku závazku nemohlo dojít ani splněním, byť žalobkyně v současné době předmětné místnosti neužívá a v zásadě je vyklidila; je přitom podle něj nerozhodné, zda tak učinila v úmyslu opustit je dočasně nebo trvale, a to proto, že mezi účastnicemi vznikl synalagmatický právní vztah, z něhož vyplývá, že nebyl-li dosud pro žalobkyni zajištěn náhradní byt, „nemohlo dojít ani k zániku závazku žalobkyně prostory vyklidit“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/) – směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujícím výroku I. (týkajícím se povinnosti zpřístupnit předmětný byt). Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V první řadě namítla, že řízení je „zatíženo vadou, která zásadním způsobem se promítla do výroku rozhodnutí“. Měla tím na mysli vadu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., která podle ní spočívá v tom, že nebyl proveden jí navrhovaný důkaz, který by osvědčil charakter předmětných místností, jež podle ní nejsou bytem. V této souvislosti uvedla, že existuje dostatečná judikatura (zmínila rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1080/2001, a z 25. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 548/2000), podle níž pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Zde poukázala také na obdobnou judikaturu z předchozí doby. Namítla rovněž – s odkazem na ustanovení §100 a §110 obč. zák. – promlčení práva, neboť podle jejího názoru nebyla žaloba v dané věci podána nejpozději poslední den promlčecí doby. Poté – s poukazem na ustanovení §559 obč. zák. – uvedla, že „případný právní vztah zanikl splněním dluhu ze strany dlužníka“. To, že v případě odstěhování žalobkyně z předmětných místností jde o stav nezvratný, vyplývá podle ní z příslušných fotografií, z důkazu, který byl pořízen soukromým exekutorem, a z toho, že žalobkyně sama zrušila odběr elektrické energie. Nakonec uvedla, že neměla-li žalobkyně právní důvod k užívání předmětných místností, nemohla jí být ani soudním rozhodnutím bytová náhrada přisouzena a tím založeno neexistující právo. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby „věc byla vrácena tomuto či nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. října 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka v dovolání nespecifikovala právní otázku, pro jejíž řešení by dovolání mělo být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený potvrzující rozsudek je založen mimo jiné na právním závěru, že k zániku závazku nemohlo – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – dojít ani splněním (ve smyslu §559 odst. 1 obč. zák.), byť žalobkyně v současné době předmětné místnosti neužívá a v zásadě je vyklidila; je přitom nerozhodné, zda tak učinila v úmyslu opustit je dočasně nebo trvale. Dovolatelka správnost uvedeného právního závěru v dovolání zpochybnila. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právě uvedené právní otázky. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedenou vadu dovolatelka v dovolání namítla.
Právní vztah, který je předmětem sporu v projednávané věci, byl založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. dubna 1992, č. j. 6 C 325/92-9, jímž byla žalobkyni uložena povinnost k vyklizení předmětných místností po zajištění v rozsudku specifikovaného náhradního bytu. Žalobkyně tedy má podle citovaného rozsudku (jehož výrok je ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o.s.ř. závazný pro účastníky i pro všechny orgány) povinnost předmětné místnosti vyklidit až po zajištění tam uvedené bytové náhrady. V důsledku závaznosti citovaného rozhodnutí pro účastníky i všechny orgány je v současném řízení nerozhodné, zda předmětné místnosti jsou (či nejsou) bytem (ve smyslu definice bytu uváděné dovolatelkou). Proto by bylo nadbytečné provádět důkazy týkající se charakteru předmětných místností. Za této situace nemůže být řízení postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., kterou namítla dovolatelka. Zbývá dodat, že stejně tak – tedy v důsledku závaznosti citovaného rozhodnutí pro účastníky i pro všechny orgány – je nerozhodná námitka, že neměla-li žalobkyně právní důvod k užívání předmětných místností, nemohla jí být ani soudním rozhodnutím bytová náhrada přisouzena a tím založeno neexistující právo.
Pro úplnost je zapotřebí už na tomto místě připomenout, že má-li účastník byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, svědčí mu podle §712 odst. 6 obč. zák. právo zde bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady a účastník stojící proti němu (účastník, v jehož prospěch bylo rozhodnuto o vyklizení) má tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva strpět. Obsahově je uvedený vztah vymezen ustanovením §712a obč. zák. Přitom právní vztah mezi osobou, které nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, je však podle pravomocného soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a vlastníkem bytu, je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 438/2001, uveřejněný pod C 1112 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V soudní praxi nebyl dosud zaznamenán odklon od právního názoru vysloveného v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1987, pod pořadovým číslem 8, podle něhož „jestliže se ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním. Nemůže tu už dojít k obnovení tohoto zaniklého závazku, ani k navrácení lhůty k jeho splnění a tím méně k opětovnému oprávnění byt užívat do doby než bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování“ (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 79 v příloze sešitu č. 16 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K uvedenému právnímu názoru se přihlásil i Nejvyšší soud České republiky např. v usnesení ze dne 10. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1372/99, v rozsudku ze dne 27. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1330/98, v rozsudku ze dne 13. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 503/2004, a sdílí jej – na rozdíl od odvolacího soudu – i v projednávané věci. Dovolací soud zastává názor, že je-li vyklizení podmíněno zajištěním bytové náhrady, je uvedená judikatura aplikovatelná bez ohledu na to, zda šlo o vyklizení bytu či jiných prostor.
V projednávané věci se odvolací soud uvedeným právním názorem neřídil, pokud dovodil, že k zániku závazku nemohlo – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – dojít ani splněním (ve smyslu §559 odst. 1 obč. zák.) a že je proto nerozhodné, že žalobkyně v současné době předmětné místnosti neužívá a v zásadě je vyklidila a zda tak učinila v úmyslu opustit je dočasně nebo trvale. Z pohledu citované judikatury však bylo pro účely právního posouzení věci podstatné, zda ze strany žalobkyně došlo – poté, co jí byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady – k jednání, které lze kvalifikovat jako dobrovolné splnění povinnosti k vyklizení bytu.
Za této situace dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky, kterým – jak vyplývá ze shora uvedeného – zásadní právní význam nepřisoudil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu